Laboratoř „Golem-Labor“ je řada mezinárodních workshopů Goethe-Institutu, které propojují soudobý tanec s VR-technologií. Golem-Labor v Praze proběhne 12.–15.10.2020.
Projekt „Golem-Labor“ začne na podzim 2020 v Praze. Propojením performance, workshopu a digitální konference na téma vztah těla a pohybu, senzorické reakce a virtuální design vzniká festival soudobého tance a VR.
„Golem-Labor“ je interdisciplinární a transnacionální výzkum rozhraní umění a techniky, člověka a stroje, fyzické a virtuální reality.
Během výzkumu tanečníci a choreografové spojí své schopnosti a síly s XR-tvůrci a experty a vytvoří experimentální performance.
Výsledky svého bádání předají dalšímu výzkumnému týmu, který svou prací naváže na předešlou laboratoř.
Experiment bude v roce 2021 pokračovat v dalších zemích. Výsledkem projektu bude mezi jiným i mezinárodní virtuální databáze pohybů.
Kvůli koronaviru, se až v sobotu 19. září 2020 v Novohradských horách na jihu Čech uskuteční již jubilejní 10. ročník benefičního koncertu „Kdo má rád…“, který se přesunul zpočátku června.
Tentokráte se koncert ovšem poprvé odehraje v Kulturním centru Máj ve městě Nové Hrady a to opět pod záštitou hejtmanky Jihočeského kraje Ivany Stráské.
Letos se organizátoři rozhodli na poslední chvíli kvůli koronavirové epidemii posunout Dětský den až do odpoledních hodin, který ovšem letos bude ve velmi okleštěné podobě.
Pokud děti splní některé z úkolů, čeká na ně diplom a dárky, včetně sladkostí v podobě perníčků opět od českého krále perníkářů Pavla Janoše z Pardubic.
Na dětský den pak od 18.00 hodin naváže již zmíněný benefiční koncert, na kterém letos svou účast přislíbili: rocková a popová, dnes už vlastně legenda Marcela Březinová, kytarista, bývalý učitel tělocviku a malíř Martin Maxa, muzikálová zpěvačka a v současné době i seriálová herečka Yvetta Blanarovičová, blonďatá herecká lvice Jitka Asterová, nejmladší ze zpívajících interpretů Tomáš Ringel a samozřejmě i zpěvák a producent tohoto koncertu Martin France.
Vstupenky na večerní koncert za 200,- Kč je možno zakoupit ve společnosti „Ticketlive“ nebo v den koncertu přímo na místě.
Výtěžek z koncertu bude opět poukázán na Dětské a novorozenecké oddělení prachatické nemocnice.
A pro jistotu s sebou nezapomeňte vzít roušky a samozřejmě dobrou náladu!
Legendární autorka textů předních zpěvaček i zpěváků Jiřina Fikejzová zemřela
Stala se doslova legendou. Ačkoli své písňové texty nikdy nechrlila jako na běžícím pásu. Anebo právě proto?
Jiřina Fikejzová pocházela ze severu Čech. Konkrétně z Lomu u Mostu. Možná, že právě tento drsný kraj jí dal do vínku citlivou, ale občas i elegantně drsnější, ženskost jejích textů?
V mládí se věnovala vrcholově lehké atletice. Převážně sprintům. Na lehkoatletickém hřišti se seznámila i se svým manželem Jaroslavem, reprezentačním skokanem do dálky. Ale nevyhýbala se ani ostatním sportům. Pochlubila se mi, že na kurtech pražského Meteoru (kde jsem o mnoho let později hrával), získala i svou první a poslední tenisovou trofej. Za turnaj ve čtyřhře.
Vedle sportu paní Fikejzová vystudovala i vysokou školu. Nejprve i sama zpívala, ale pak se věnovala tomu, co nejlépe ovládala – psaní textů. Jedním z jejích prvních profesionálních textů byl ten pod sloganem „Půvabná a svěží“. S ironií sobě vlastní vzpomínala na to, jak jí slavný kapelník Karel Vlach řekl: „A napíšete nám také něco bez věže?“
Cokoli Jiřina Fikejzová napsala, tak se téměř vždy stalo hitem. Stačí výčet těch nejznámějších titulů: „To mám tak ráda“, „Markétka“, „Dominiku“, „Řekni, kde ty kytky jsou“, „Massachusetts“, „Akropolis, adieu“, „E 14“, „Já do hry dávám víc“, „Sedm dostavníků“, „Měsíční řeka“, „Romantická“ či „Děvče, smůlu máš, je můj“.
V sedmdesátých letech byla paní doktorka Fikejzová i autorkou pravidelné rubriky v jednom časopise pro mladé. V ní udílela čtenářům a zejména čtenářkám rady – spíše z oboru psychologie. Její články byly milé, nevtíravé a psané spíše fejetonistickou formou.
Na archivním snímku s Karlem Gottem
Pracovala také přímo v hudebním vydavatelství Supraphon. Na pozici dramaturgyně. Ale nikoli české hudby (kde by třeba mohla ovlivnit vydávání svých textů), nýbrž v zahraniční redakci. Její zásluhou vyšla v naší republice, tedy tehdy za „železnou oponou“, alba Simona a Garfunkela i dalších pěveckých a muzikantských hvězd první velikosti.
Můj první kontakt s Jiřinou Fikejzovou byl do jisté míry kuriózní. Jednou u nás doma zazvoní telefon a v něm se ozve: „Dobrý den, tady Jiřina Fikejzová…“ Málem mi vypadlo telefonní sluchátko z ruky. Zatelefonovala mně jako členka poroty dětské písničkové soutěže. Kvůli mému textu. Říkala: „Víte, nám skoro všem se hodně líbila ta vaše (poznámka autora: malé „v“, protože s hudebním skladatelem Václavem Vašákem) písnička ,Žvýkačkový vlak´. Ale v porotě mezi námi byli povinně zastoupeni učitelé. A ti byli proti, protože prý děti ve škole lepí žvýkačky na spodní části desek lavic!?? My jsme si říkali, že byste to mohli předělat. Ale já sama chápu, že je na těch žvýkačkách postavena celá písnička. A já osobně bych to ve Vaší roli asi taky neudělala…“ A tak se taky stalo.
Od té doby jsme se s Jiřinou Fikejzovou setkali více než dvacetkrát. Dokonce byla v komisi, která mne přijímala do Ochranného svazu autorského. Často jsme se vídali ve vinárně U Šuterů, naproti Supraphonu, kde jsme kolikrát až do večera probírali moje texty. Nesčetněkrát jsme se potkali na výstavě jejího oblíbeného karikaturisty „Kobry“ Kučery. Ale dodnes nezapomenu, když jsem s ní psal rozhovor pro časopis „Domov“, jak při autorizaci vážila každé své slovo. S tím jsem se ještě nikdy nesetkal. Ani dodnes. Naposledy jsem se s ní viděl osobně, když jsem si k ní domů šel nechat podepsat její knížku „Povolání textařka“. Bydlela na pomezí pražských Vinohrad a Vršovic v krásné funkcionalistické vile po herci Jindřichu Plachtovi.
Na paní Fikejzové jsem, kromě profesionality a životní moudrosti, oceňoval zejména smysl pro humor. Nezapomenu, jak byla mírně zděšena, že se silnice E 14 z jejího textu stala později „rájem lehčích žen“. Anebo, jak přiznala, že v Tesaříkově textu u písně Yo Yo Bandu „Rybitví“ si v pasáži: „…znám taky jednu z Dejvic/Ta tam toho má nejvíc/Tak ta je tedy má.“, vykládala to poslední „má“ ve významu: „Tak ta je tedy moje“. Ve své životopisné knížce na sebe přiznala mnohé. Prostě, byla vždy dámou, ale také trochu v ní zůstala ta holka ze severu Čech i sportovkyně.
Před třemi lety jsme s Jiřinou Fikejzovou mluvili naposledy. Jaksi symbolicky také telefonicky. Přál jsem jí k významnému životnímu jubileu.
Zveme Vás na již druhý ročník hudebně uměleckého festivalu „A DAY OF SOUND“, který se uskuteční v pátek 4. září 2020 od 16.30 do 22.30 hodin v galerijních prostorách a zahradách GASK. Na adrese: GALERIE STŘEDOČESKÉHO KRAJE (GASK), V KUTNÉ HOŘE, Barborská 51-53, 284 01 Kutná Hora.
Festival „A Day of Sound“, za jehož zrodem stojí kurátor a hudební publicista Pavel Klusák, nabídne jednodenní program sestávající z výrazných představitelů alternativ, hudebních experimentů a indie rockových kapel, kterým bude věnována večerní část programu. Festival se koná ve spolupráci s pražskýmGoethe institutem.
Zahrady GASK vytvoří kulisu pro potemnělé imprese dua Kalle rozšířeného na šestičlennou sestavu, představí se i silný objev poslední sezóny, psychedelický country kvintet Dingo. Jen zřídka koncertují živě Golden Spine– postrockový projekt Václava Havelky III a Andrey Knotkové pro hinduistické mantry.
Ve specifické atmosféře jezuitské koleje ze 17. století vystoupí jedna z vrcholných osobností českého písničkářství Oldřich Janota. „Pro ,A DAY OF SOUND´ je zásadní dávat prostor tvůrcům, studentům i publiku kolem současného zvukového umění a jeho experimentálních forem,” říká kurátor festivalu Pavel Klusák. Letošní ročník uvede v sekci věnované experimentu tři silné ženské osobnosti.
Biliana Voutchovažije v Berlíně, hru na housle kombinuje s performancemi a patří ke světově uznávaným improvizátorkám. Projekt Blurred Music, vydaný jako trojalbum na americkém labelu Elsewhere, vřele přijala řada médií a festivalů. Právě Blurred Music, přeludný proud hudby v duu s klarinetistou Michaelem Thiekem, uvede Biliana Voutchkova na „A DAY OF SOUND“.
Veronika Svobodová se pohybuje na pomezí oblastí mezi divadlem, výtvarným a zvukovým uměním a performance. Její skladba RORBU získala letos hlavní cenu na mezinárodní rozhlasové soutěži EBU – PALMA ARS ACUSTICA.
Lucie Páchová prohlubuje umění vokální improvizace při dlouhých pracovních pobytech v Africe. Se skupinou Talaqpo zhodnocuje svou zkušenost ve zvukových krajinách mezi world music a volným autorským jednáním.
O slavnostní fanfáry se během celé slavnosti postará extatické free trio Frisk, které patří k jistotám současné experimentální scény.
„,A DAY OF SOUND´ je den současných hudebních alternativ a autorských gest, který chce zlákat a připoutat i ty, kdo konkrétní jména neznají. GASK dobře ví, že zvuk k současné galerii patří, a tak vytváří tenhle labyrint akcí, hřiště pro uši, konfrontaci se sónickými vizemi. Měl by být obohacením pro insidery ze scény artu, lidi z nezávislých scén, i ty, kdo prostě rádi relaxují s autentickou čerstvou kulturou,“ říká Pavel Klusák.
Celým letošním ročníkem se nenápadně vine linie hudby. Hudby vzývající a oslavující, hudby jako neokázalého rituálu.
PROGRAM / Část 1 – interiéry galerie:
16.30 FRISK (trio, Pardubice): Úvodní AKČNÍ FANFÁRA PRO A DAY OD SOUND Č. 1
16.45 VERONIKA SVOBODOVÁ
17.20 LUCIE PÁCHOVÁ & TALAQPO
18.20 OLDŘICH JANOTA
Část 2 – vodní pódium v zahradách GASK:
19.15 FRISK: Úvodní AKČNÍ FANFÁRA PRO A DAY OD SOUND Č. 2
