Lidé se nedokáží poučit ze svých chyb. Proč? Ztratili jsme snad paměť?
„Největším potěšením lidstva je zabíjet a účastnit se násilí.“
Choreografové Jozef Fruček a Linda Kapetanea se ve svých dílech opakovaně vrací k tématu násilí. „Collective Loss of Memory“ je jejich zatím nejnovější představení, kde ztvárnili násilí mezi mladistvými, toto dílo vzniklo na základě skutečné události, pouliční kamera zaznamenala brutální napadení mladíka.
Jozef Fruček:
„Jsem součástí této společnosti, třeba i já nějak podporuji násilí. Lidé dělají stále ty stejné chyby, nedokážeme se poučit.“
Linda Kapetanea:
„Všichni v sobě máme násilí, ať inteligentní lidé nebo neinteligentní, násilí je možná jen někde udušené. Představení je o každém z nás a pro všechny. “
Představení „Collective Loss of Memory“ patří bezpochyby k těm, které zanechají v divákovi hluboký dojem. Ačkoliv násilí je tolikrát denně zmiňováno, stává se natolik běžnou součástí každodenního života, až ho vlastně už ani nevnímáme, přece jen ještě s námi může otřást a to je snad dobře. Podle samotných tvůrců představení, v některých zemích lidé po zhlédnutí videa (podle kterého bylo představení zpracováno) byli spíše dobře pobaveni, jinde zase ledově klidní. Lidé v ČR patří zatím stále k těm citlivějším a soucitnějším, proto obrázky brutálního napadení mladíka, který byl zbit partou chlapců a nakonec zůstal ležet, aniž by si ho kdokoliv všiml, vnímali s husí kůží.
V představení sledujeme skupinku mladíků, kteří se baví obvyklým způsobem, tak jak to chlapci v mladistvém věku dělají, zkrátka se perou. Proč taky ne? Mají dostatek volného času, neví, jak pozitivně ho využít, tak což takhle vybít svou agresivitu na kamarádovi? Někdo je útočnější, někdo méně. V partě se vždy najde někdo, kdo dovede obratně ovládat ostatní a stává se vůdcem. Náš hrdina chodí v oranžové barvě, což je nápadná barva, vyzařující sílu a energii. Síla přitahuje a vzbuzuje respekt. Tento mladík je potetovaný, snad i něco tuší o energii jin a jang, ale vůbec ji neumí používat a nemůže být ani řeči o tom, že by ji využíval pozitivně.
Je zajímavé sledovat, jak s lidmi život točí. Kdo je silný a kdo je slabý? Tento vůdce party při jedné z potyček prohrává a klečí, možná, že je vlastně z party ten nejslabší. Naopak na první pohled slabý chlapec, snad i jemný a nenápadný, opakovaně útočí na svého kamaráda. A jak je z historie dokázané, všechno se nám nějakým způsobem vrací. Proč se tedy nepoučíme včas? Právě tento nenápadný mladík, uvnitř ale plný násilí, je nakonec napaden při pouliční potyčce, možná i umírá. Ptáme se proč?
Během představení je také okamžik, kdy chlapci svorně cvičí. Ve skupině se totiž skryje ledacos, jednotlivec není nápadný, nemá vlastní tvář, zaniká také odpovědnost za vlastní činy. Pokud je skupina vedená inteligentním a tvůrčím jedincem, je samozřejmě výsledek pozitivní. V opačném případě je lepší důsledky nedomýšlet. Dostatek volného času a svobody, které nám nadělila tato doba, vede opravdu často k tomu, že party provokují a vybírají si své oběti i za bílého dne. Škoda, že tolik síly a energie není směrováno k něčemu tvůrčímu a přínosnému.
Divák také může přemýšlet o významu slov, která ale možná vysvětlují vše. Možná vysvětlují, proč se nikdy nepoučíme, proč mezi námi pravděpodobně stále budou vrazi.
„Člověk je mocný jako bůh, když někoho přemůže a vezme mu život. Člověk se najednou cítí tak silný, tak silný, tak svobodný. Ten pocit síly, svobody a volnosti v něm vyvolává dojem, že se ocitl v ráji. Je tak lákavé tento pocit prožívat znovu a znovu.“
Taneční pohyby pětice mladých interpretů hraničící s akrobacií dodávají příběhu náboj a jiskru. „Collective Loss of Memory“ je představení, které nabízí divákovi skutečně hluboké postřehy a nutí ho přemýšlet o podstatě našich povah. Jeho tvůrci se nesnaží ani přizpůsobit vkusu diváka, ani šokovat, ani být líbiví. Bravo.
Jozef Fruček:
„ Nemusíme být oblíbení, jsme svobodní a můžeme plavat na rozhraní úspěchu nebo neúspěchu.“
Eva Smolíková
Taneční magazín
