Australští akrobaté na evropském turné

Světová novocirkusová show

Světová novocirkusová show pro celou rodinu!

 

Australští akrobaté na evropském turné vystoupí i v Praze na Jatkách78

Holešovická Jatka78 budou hostit slavné akrobaty Gravity & Other Myths z Austrálie. Cenami ověnčená, hravá a ničím nepřikrášlená podívaná A Simple Space připraví pražským divákům porci špičkového světového nového cirkusu. Kromě adrenalinových výkonů sedmi protagonistů a živé hudby se mohou těšit i na atypicky uspořádané hlediště. Čerství vítězové mezinárodních cirkusových cen (ICA) se v Praze zastaví na své evropské šňůře od 17. do 20. listopadu.

Gravity & Other Myths z australské Adelaide sbírají významná ocenění na nejprestižnějších světových festivalech.“Konečně můžeme po delší době přivítat zpátky na Jatkách tuhle vynikající partu od protinožců. Jsou to skuteční akrobatičtí virtuosové, jedni z nejlepších světových akrobatů vůbec. Show, kterou přivezou k nám na Jatka, bude bavit celou rodinu,” uvedl Štěpán Kubišta, ředitel Jatek78. Kubišta zároveň upozorňuje na to, že se kulturní instituce v posledních dnech perou s obrovským poklesem návštěvnosti. “Není divu, ne každému se chce za současných podmínek a nálady ve společnosti navštěvovat divadlo. My můžeme naše diváky ujistit, že plně dodržujeme veškerá bezpečností opatření vyžadující bezproblémový průběh akce a doufáme, že si tuto výjimečnou příležitost nenechají ujít a najdou si k nám cestu,” dodává.

A Simple Space je dynamická podívaná, která umí zahrát i na jemnou notu. Jak už název napovídá, obvyklá divadelní strojenost je jí cizí. Místo výrazného líčení, kostýmů, osvětlení či náročné scénografie se Australané vydávají jiným směrem. Publiku nic neskrývají, naopak jej přivádí do těsné blízkosti a ukazují mu zákulisí celého představení. Pro inscenaci proto vytvořili specifické sezení, kde je část diváků usazena přímo na jevišti. Precizní výkony umělců a dokonalou choreografii doprovodí strhující rytmy bicích.

Do industriálního prostoru Jatek78 v Pražské tržnici se australští akrobaté vrací po třech letech. V červnu 2018 tu uvedli vyprodané představení Backbone. V lednu 2022 dorazí další hvězdy světového nového cirkusu – Barcode Circus Company z Kanady s jejich show Sweat & Ink.

 

Magdaléna Novotná

pro Taneční magazín

 

 

 

 

Vize tance připravuje konferenci

Profesní organizace sdružující nezávislé profesionály v tanečním oboru Vize tance z.s. pořádá
24. listopadu 2021 oborovou konferenci s názvem „Role současného tance v regionálním rozvoji.“ Cílem konference je definovat sociální, kulturní, marketingové, estetické a ekonomické dopady současného tance a pohybového umění na regionální rozvoj. Mezi řečníky na konferenci vystoupí experti ze zahraničí, zástupci veřejné správy, politických stran, podnikatelského sektoru i umělci. Akce je pro registrované účastníky zdarma a uskuteční se v Centru současného umění DOX v Praze.

„Vize tance, z.s. prochází díky finanční podpoře z Norských fondů transformací a systematicky mapuje podněty a potřeby nezávislého tanečního sektoru, na které chce připravovanou konferencí reagovat. Nezávislí tanečníci a producenti často narážejí na argumentační a komunikační bariéru při přípravách svých projektů a představení, proto se konference bude zabývat možnostmi podpory současného tanečního umění v regionech, kde nezávislí profesionálové působí“ říká předsedkyně spolku Vize tance Marie Kinsky.

Na konferenci jako hosté vystoupí jak zástupci tanečníků, tak představitelé politických stran, veřejné správy, kulturních center a podnikatelů. Zahraniční experti představí přístupy a příklady dobré praxe z jiných zemí. „Benoit Milord je kanadský odborník na rozvoj kulturních a kreativních odvětví, má mnohaletou zkušenost v pořádání kulturních akcí světového významu včetně tanečních festivalů.
S příklady dobré praxe z Norska účastníky konference seznámí Kyrre Dahl, vedoucí odboru kultury
a umění z regionu Innerlandet Fykes“
 představuje zahraniční hosty konference strategická konzultantka Vize tance Blanka Marková. Na konferenci dále vystoupí například kulturní koordinátorka statutárního města Ostravy Daniela Zarodňanská, zastupitelka města Opavy Hana Brňáková, ředitel kulturního centra DEPO2015 v Plzni Jiří Suchánek a další. Odpolední část konference bude rozdělena na 2 panely, první se bude věnovat marketingu tance v regionech pod vedením kulturní manažerky a vedoucí rezidenčního domu Rezi.dance Markéty Málkové a druhý panel bude zaměřen na transfer know-how v oblasti vícezdrojového financování, prezentovány budou programy Interreg CENTRAL EUROPE nebo Kreativní Evropa.

Konference se uskuteční ve středu 24. listopadu 2021 v Centru současného umění DOX v Praze.

Registrace je možná pod tímto odkazem https://forms.gle/ShwvU2VtDNJ5e3EfA . Kompletní program naleznete na facebookové události akce –

https://www.facebook.com/events/236523031854011?ref=newsfeed. Konference nebude streamována, nicméně bude z ní pořízen záznam, který bude následně dostupný na webových stránkách Vize tance.

Mgr. Blanka Marková, Ph.D., Ing. Jan Kunze

pro Taneční magazín

Vánoční výstava připomene dávno zapomenutá řemesla

Jak se co dělávalo aneb Vánoce jsou za dveřmi!

Tradiční pražská vánoční výstava v Betlémské kapli, na kterou loni marně čekalo mnoho příznivců, se letos uskuteční od 27. 11. 2021 do 3. 1. 2022. Pod názvem Jak se co dělávalo seznámí i se starými, často zapomenutými řemesly a činnostmi, jež byly běžnou součástí života našich předků. Návštěvníkům je předvedou sami tvůrci a výrobci, kteří se těmito původními technikami zabývají. Děti nadchne „kostkoviště“, mlýnské kolo, a dokonce i hodinky s vodotryskem…

„Letošní výstava představí kromě tradičních betlémů zhotovených z různých materiálů i mnohá řemesla a činnosti, které byly pro naše předky nedílnou součástí jejich života. Jsem přesvědčen, že ukázky toho, jak si lidé dříve (bez mechanizace a počítačové techniky) dokázali zhotovovat různé nástroje, vyrábět předměty do domácnosti nebo připravovat pokrmy, bude zajímavá nejen pro dospělé návštěvníky, ale zaujme i děti a dospívající. Mladší generace totiž mnohdy ani netuší, k čemu takové věci sloužily,“ říká Blahoslav Lukavec z Bonsai servis Praha, který je dlouholetým pořadatelem tradičních vánočních výstav, za nimiž do centra staré Prahy na Betlémské náměstí míří každoročně stovky příznivců z celé republiky i ze zahraničí. „Loni to bylo poprvé za 40 let, kdy se výstava kvůli pandemii nemohla uskutečnit. O to víc se všichni těšíme na tu letošní.“

Tlučení másla i výroba košťat

A co všechno bude možné na letošní výstavě spatřit? Například tato řemesla a dovednosti našich předků:

·   Příprava tvarohu, másla, sýra

·   Mletí obilí

·   Sušení ovoce, hub a bylinek

·   Pečení chleba

·   Předení na kolovratu

·   Tkaní na stavu

·   Vyšívání a výroba krajek

·   Draní peří

·   Výroba provazů, sítí, rohožek, košťat, kartáčů, smetáčků

·   Hrnčířství

·   Drátenictví

·   Výroba košíků z proutí, orobince a borových loubků

·   Opracování dřeva – řezbářství, soustružení, bednářství, truhlářství, výroba šindelů

·   Výroba hraček

·   Tvorba skleněných ozdob a figurek nad kahanem

·   Rozdělávání ohně

·   Měření času

„Ukázky řemesel a dovedností předvedou na výstavě tvůrci a výrobci, kteří se těmito starými technikami dodnes zabývají. Zároveň zde proběhne několik setkání krajkářek a řezbářů, kteří se na výstavu sjíždějí z celé republiky i ze Slovenska. Tato tradice trvá již od roku 2000,“ dodává Blahoslav Lukavec.

K atmosféře klasických českých lidových Vánoc pak přispěje mnoho originálních betlémů vyrobených různými technikami a z rozličných materiálů. Jako kulisa jim budou sloužit živé vánoční stromky s ozdobami z přírodních materiálů, zvykoslovné předměty a adventní a vánoční lidové zvyky. Součástí výstavy bude i malé pódium – prostor pro vánoční hudební vystoupení. Děti budou mít tentokrát k dispozici „kostkoviště“, mlýnské kolo, a dokonce hodinky s vodotryskem…

Výstava se koná od 27. 11. 2021 do 3. 1. 2022. Vernisáž proběhne 26. 11. 2021 od 16.30 hod. v Betlémské kapli.

 

Více na: www.vanocnivystava.cz

Zuzana Rybářová

pro Taneční magazín

Rozhovor s baletní mistryní Michaelou Wenzelovou

„Divadlo je posvátné a frivolní zároveň“

Divadelní prostředí znala díky svým rodičům odmala. A na scéně si poprvé zatančila již ve svých sedmi letech. Vystudovala Taneční konzervatoř, dvě desítky let byla v baletním souboru ND v Praze.  V 38 letech se Michaela Wenzelová s kariérou baletky rozloučila a vydala se na dráhu pedagožky a baletní mistryně a ve svých nových profesích se našla.

 Pocházíte z rodiny tanečnice a operního pěvce a již v šesti letech jste začala navštěvovat baletní přípravku ND v Praze. Proč právě balet? Bylo to tím, že se mu věnovala Vaše maminka?

„Kdykoliv mě, jako dospělou, potkal pan profesor Hanuš, vzpomínal, jak moje pyšná devatenáctiletá matka stála se mnou jako miminkem před budovou konzervatoře a každému, kdo se zastavil, oznámila, že se v kočárku rozvaluje budoucí primabalerína. Myslím, že jsem neměla na výběr. Nazvěme to štěstím pro obě strany, že být tanečnicí jsem zcela dobrovolně přijala už jako dítě.“

Již v sedmi letech jste se objevila na scéně ND a to v baletu Z pohádky do pohádky a od deseti let jste studovala balet na Taneční konzervatoři hl. města Praha a při studiu tančila v několika baletních inscenacích (Louskáček, Marné opatrnosti, Ples kadetů, Šípková Růženka a další). Čím Vás balet tak okouzlil, že jste mu „podlehla“?

„Od útlého dětství jsem trávila čas s rodiči v divadlech. Být v divadle byla naprosto přirozená součást mého dětského života. A řekněme si zcela upřímně – tomu prostředí nelze nepodlehnout, pokud v sobě máte alespoň minimální mix komediantských a bohémských tendencí. Divadelní prostředí je posvátné a frivolní zároveň. Pozlacená krása na obyčejných dřevěných prknech. Jeden paradox vedle druhého. Divadlo je po všech stránkách vzrušující. Člověk to musí okusit, aby pochopil, zamiloval se a divadlo se stalo jeho životní potřebou. A tanec byl jedním z mých nejvhodnějších způsobů sebevyjádření.“

Po studiu jste v roce 1999 nastoupila do baletního souboru ND v Praze, kde jste byla krásných dvacet let a vytvořila řadu rolí, jako byly např. Myrtha v Giselle, Lisetta v Marné opatrnosti, Clemance v Raymondě, Macecha v Popelce, Víla Vánoc v baletu Louskáček – Vánoční příběh, Carabosse v Šípkové Růžence). Vypracovala jste se na sólistku. Na kterou ze svých rolí ráda vzpomínáte a máte ještě nějaký nesplněný „baletní“ sen?

„Já jsem duší i povahou komediant. Mně nikdy nestačilo jen tančit. Vždycky jsem potřebovala i hrát. Já jako dítě lítala po bytě jako Giselle v závěrečné scéně prvního jednání. Role, kde máte stejný úsměv od začátku do konce, mě poněkud nenaplňovaly. Ale já měla velké štěstí, že si toho správní lidé všimli a od mládí mi svěřovali i charakterní role. Mně bylo vždycky dost jedno, jestli je to první, druhá role nebo „štěk”. Hlavně, abych mohla hrát. Abych mohla tvořit. A abych na jevišti na chvíli mohla nechat duši. Nesplněný sen… já si už v tancování všechno splnila. Nevím, s čím by kdo musel přijít, aby mi stálo za to se hodit zpět do formy a naposledy zariskovat. A co se týče minulosti, není fér nějakou roli vyzdvihovat. Ale snad – když jsem tančila Petite Mort od pana Kyliána, tehdy jsem na jevišti zažila „minutu absolutního štěstí”. A mojí poslední sezónu v ND jsem dostala dárek – Žalmovou symfonii také od pana Kyliána. Tam jsem nenechala jen duši, ale i kus života.“

Za roli Cikánské dívky v baletu Sněhová královna jste byla v širší nominaci nominována na cenu Thálie za rok 2016 a o tři roky později jste se s aktivní kariérou baletky rozloučila a soustředila na pedagogickou činnost a výtvarné umění. Bylo to těžké rozhodnutí?

„Rozhodla jsem se skončit v 38 letech. Myslím, že je to tak akorát. Byl to pro mě zcela přirozený životní proces. Už jako holka jsem se rozhodla, že odejdu na vrcholu. Aby si mě lidé pamatovali jako mladou a krásnou a ne jako tu, která už nemůže vyskočit. Těch smutných konců kariéry jsem okolo sebe zažila příliš mnoho. A vždycky mi to bylo líto. Takže já to měla v hlavě dost srovnané a jen jsem čekala na vhodný okamžik, kdy to rozhodnutí, že právě teď nastal ten správný čas odejít, udělat. Ještě nenastal den, kdy bych zalitovala, že jsem přestala tančit. Jsem vytancovaná a dotancovaná a spokojená s tím, co jsem měla a život mi dal další dárky v podobě předávání zkušeností a budování něčeho nového. Jsem šťastný člověk.“

Od roku 2020 působíte jako baletní mistryně v Divadle F. X. Šaldy v Liberci. Jak se cítíte v této pozici a co je Vaší pracovní náplní?  

„Tohle byl další z dárků, který mi život poslal až pod nos. Když jsem do Liberce poprvé přijela zadat trénink, byla jsem velmi příjemně překvapena, jak dobří tanečníci v Liberci jsou. Oni zvládají všechny styly a to velmi dobře. Soubor je velmi různorodý – je to soubor osobností – každý je jiný a každý v něčem vyniká. Na takový charakter souboru jsem zvyklá, v souboru osobností jsem prožila celou kariéru. V Liberci bychom nepostavili Labutí jezero. Ale tímto směrem také šéfka baletu Marika Mikanová soubor nevede. Ten směr, kterým se liberecký balet ubírá, se mi líbí a díky potenciálu, který v něm je, by mohl být velmi úspěšný. Liberecký baletní soubor by si už rozhodně zasloužil větší pozornost. Takže bych tímto odpověděla na otázku – moje pracovní náplň je pomoci Marice budovat kvalitu tak, aby se zájem nejen širší veřejnosti začal obracet směrem k divadlu F. X. Šaldy a jeho baletnímu souboru.“

Letos (2021) jste se stala pedagogem scénické praxe klasického tance na Pražské taneční konzervatoři a střední odborné škole s. r. o. Čím Vás práce pedagoga naplňuje?

„Když mě oslovil umělecký vedoucí PTK Kryštof Šimek s nabídkou u něho učit, tak jsem nevěděla, jestli do toho mám jít. Je to obrovská zodpovědnost. V rukách pedagoga z velké části leží profesní osud jeho studentů. Nakonec jsem nabídku přijala, protože mě Kryštofova vize oslovila a já v ní věřím. A také postupně získávám pocit, že nejsem špatný pedagog. Ono totiž to, co tanečníkům říkám, v praxi funguje. Taky aby ne, když zase mě vychovali ti nejlepší z nejlepších – pan Ždichynec, pan Slavický, paní Němcová a z rad mé skvělé profesorky Anety Voleské budu čerpat do konce svého života. Mám na čem stavět. A baví mě to předávat dál. Upřímně – ty rozzářené oči studenta, když spolu pracujeme na piruetě a ona se mu povede… anebo ten pocit, když dáte tanečníkům připomínku, oni se na ní na jevišti nevykašlou, a ještě k tomu to vypadá skvěle… já pak někdy pláču.“

 Co Vás přivedlo k tomu, že jste se začala věnovat výtvarné tvorbě a podílela jste se na kostýmech k inscenacím Cesta, Proměny nebo Miniatury baletní přípravky Národního divadla?

„Já jako dítě kreslila pořád. Můj otec má velký výtvarný talent. Částečně jsem ho po něm zdědila. Ale až sociální sítě na to jakýmsi způsobem upozornily. Do té doby o tom, že umím malovat, moc lidí nevědělo. Já to házela do koše. Poslední dobou mě hodně začala bavit grafika. A miluji ji čím dál víc. Tu její čistotu a jednoduchost.

A co se týče návrhářství jevištních kostýmů – vedoucí Baletní přípravky ND Jana Jodasová za mnou před lety přišla s nabídkou vytvořit plakát pro představení. A další rok znovu. A pak kostýmy k jedné části jejich představení a pak následovalo celé celovečerní představení. Vlastně teď vytvářím celý vizuál jejich představeních. Ta práce s Přípravkou mě naplňuje, protože na konci je vždy báječný profi výsledek po všech stránkách.“

V jednom rozhovoru jste řekla, že baletní tréninky z duše nenávidíte, ale když se potom objevíte na jevišti, tak Vás to pohltí. To je kompenzace… Čím je pro Vás balet dnes?

„Udělala jste mi radost, že jste zaregistrovala i druhou část této informace. Ta věta byla vytržena z kontextu a vypíchnuta jako titulek. A vtipné je, že spoustu lidí od té doby zajímá v mém případě pouze fakt, že Michaela Wenzelová nenávidí tréninky… Tréninky jsem brala celý život jako nutné a nudné „zlo”, které je součástí něčeho mnohem lepšího. A to je možnost být na jevišti. Tréninky pro mě byly přípravou na zkoušení repertoáru, rozcvičení se na představení, a když jsem měla málo práce, tak měly povinnost mě udržet ve formě. Větší význam pro mě neměly. Tancovat bylo něco zcela jiného. Vlastně se to nezměnilo – děsně mě nebaví vymýšlet kombinace na trénink – v tomto případě mě motivuje fakt, že jsem tam pro tanečníky, protože oni jsou důležití a také jsem zjistila, že mají moje tréninky rádi. Ale co mě opravdu baví a naplňuje, je s nimi zkoušet repertoár. Budovat role. Pomáhat celku. Tvořit.“

A co čas na odpočinek? Umíte to nebo patříte k lidem, pro které je práce také jejich koníčkem?

„Já ty dvě životní sféry odděluji. Čím jsem starší, tím víc je pro mě můj osobní čas a život důležitější. Práce je práce a můj osobní život je jen můj. A odmítám dělat práci, která mě nenaplňuje. Jakmile to nastane, odcházím. Já dostala poměrně slušnou životní lekci před pár lety. Mimo jiného jsem si tři dny po mém rozlučkovém představení v ND zlomila nohu. Ze dne na den jsem seděla doma. Bez práce a bez lidí. Ta noha nechtěla srůstat – nakonec to trvalo skoro rok. A pak nás zavřeli doma pro změnu všechny – opět – bez práce, bez lidí. Měla jsem velký prostor na přemýšlení. O sobě. O životě. Změnila jsem se. Rozhodně v pohledu na bytí a na život celkově. Posunula jsem se zase o kousek dál. Cítím to. Jestli je to dostatečně nebo ještě ne, se teprve ukáže. A proto i nadále potřebuji dostatek času na přemýšlení. A v těch okamžicích jsou myšlenky na práci nežádoucí. Život to tak zařídil a já to přijala.“

Foto: Archiv Michaely Wenzelové, Ivana Dostálová, Sergej Gherciu   

Veronika Pechová

pro Taneční magazín