Autor: Martina

Malá inventura letos dvacetiletá

Blíží se jubilejní ročník festivalu

Blíží se  jubilejní dvacátý ročník mezinárodního festivalu nového divadla Malá inventura, jenž je retrospektivní přehlídkou těch nejvýraznějších projektů, které vznikly během uplynulého roku. V závěru příštího měsíce – od 18. do 26. února 2022 – nabídne festival na tři desítky divadelních událostí na osmnácti scénách po Praze, obsáhlý doprovodný program, networkingová setkání, diskusní večery a také akce pro děti.

Festivalový program představí tvorbu špičkových divadelních souborů a umělců v oblasti nového divadla. Diváci se mohou například těšit třeba na známou performerku Miřenku Čechovou a její inscenaci Baletky (Palác Akropolis, 24. února 2022) nebo Adama Pavlovčina, vítěze letošní pěvecké soutěže SuperStar, který se v rámci Malé inventury představí v inscenaci Ostrov! (Divadlo X10, 22. února 2022).

Festival zahájí slavnostní předávání cen Česká divadelní DNA (La Fabrika, 18. února 2022). Udílení cen probíhá každé dva roky a je projevem úcty osobnostem, jež mimořádným způsobem přispívají k rozvoji nového divadla. Iniciátorem cen je neziskovka Nová síť, která ve spolupráci s členy Českého kulturního networku Nová síť vybírá nominované i laureáty a předává celkem pět cen: tři ceny za výjimečný počin na poli nového divadla, jednu za mimořádný dlouhodobý přínos, rozvoj a podporu nového divadla a jednu za mimořádnou podporu a prezentaci české kultury v zahraničí.

Johana Mravcová

pro Taneční magazín

Galerie NoD představuje britského fotografa a umělce Petera Watkinse

Peter Watkins v projektu věnovaném archívům jeho zesnulé matky

Pražská Galerie NoD uvede nejnovější umělecký projekt britského fotografa a umělce Petera Watkinse (1984) s názvem Mother Tongue (Mateřský jazyk), prostřednictvím kterého zkoumá archivní materiály své tragicky zesnulé matky. Výstava bude otevřena vernisáží 25. 1. 2022 od 19:00 v Galerii NoD (Experimentální prostor NoD, Dlouhá 33, Praha 1.) Kurátorem výstavy je Pavel Kubesa, text k výstavě napsala britská kritička umění, teoretička fotografie z University of Westminster (Londýn) Eugenie Schinkle

 

Výstava Mother Tongue (Mateřský jazyk) je novou audiovizuální instalací současného britského umělce Petera Watkinse, ve které se věnuje zkoumání a apropriaci osobních věcí jeho matky, která zemřela, když byl ještě dítětem. Watkins již více než deset let využívá médium fotografie k prozkoumávání témat paměti, traumatu a úmrtí v rodině. V aktuálním projektu se předmětem jeho umělecko-archivního bádání stávají deníky, těsnopisem psané poznámky a magnetofonové pásky, které po sobě jeho matka zanechala.

V dřívějším díle The Unforgetting vytvořil z jiných archivních předmětů specifická zátiší vyznačující se téměř forenzní precizností. Výstava Mother Tongue však žádné fotografie v tradičním slova smyslu neobsahuje. Ve svém nejnovějším počinu Watkins ustupuje od fotoaparátu a prezentuje audio-vizuální instalaci, ve které nechává zaznívat matčin hlas v její rodné němčině vedle hlasu svého.

Vystavené velkoformátové tisky a reprodukce matčiných ručně psaných sešitů, těsnopisů a básní, které si psala, a audiokazet, na které se nahrávala při procvičování anglické gramatiky, pak byly pořízeny na skeneru. Na rozdíl od fotoaparátu, který vytváří obraz zaostřením světla procházejícího skrze otvor, skenery fungují tak, že osvěcují objekt a pomocí zrcadel nasměrují jeho odraz na fotocitlivý sensor. Pokud je fotografický obraz stopou, naskenovaný obraz je jakýmsi nekonečným odkládáním – abstrakcí s přízračností dvojníka. Pozoruhodné je také téma nepřeložitelnosti, která obrazy spojuje – kódovaná sdělení, abstrakce a zevnějšky, které neodhalují nic ze svého obsahu. Ačkoli se tyto obrazy podobají samotným předmětům, nejsou to dokumenty, ale metafory nepřítomnosti a ztráty.

Pro Watkinse je zde důležitý moment intertextuality a povahy jazyka samotného, na které nahlíží skrze odkrývání své vlastní osobní historie. Nikoliv však se záměrem nalézt odpovědi, ale proto, aby prozkoumal nedostatky a trhliny v samotném procesu vzpomínání. Watkins zde konfrontuje omezenost jazyka a nedostupnost utrpení druhých s naší vlastní touhou najít smysl v tom, co po nich zůstalo.

Víte, že..

Peter Watkins (1984) je britský umělec žijící a pracující od roku 2019 v Praze. Ve své dlouhodobé kontinuální práci zaměřené na autobiografické motivy zkoumá témata jako je „ztráta“, trauma či osobní i kolektivní historie. Watkinsovo dílo se věnuje tématu archivace a různých forem paměti. Ve své aktuální umělecké praxi tematizuje způsoby, jakými se prostřednictvím procesu pamatování uchovávají či ztrácejí naše osobní historie. Pracuje především s médiem klasické analogové fotografie, kterou však zařazuje do intermediálního kontextu a probádává tak i hranice mezi jednotlivými uměleckými médii. Do svých výstavních instalací začleňuje sochařské a prostorové elementy, současně ale ponechává ve svých projektech prostor pro textuální intervence, které vychází z jeho zájmu o autorské psaní a kritický výzkum. Za svou praxi obdržel řadu mezinárodních ocenění a jeho práce jsou uloženy ve sbírkách jako je Victoria and Albert Museum (UK) či Museum Winterthur (CH).

Pavel Kubesa, NoD

pro Taneční magazín

Nothing else, Mothers

Benefiční představení o vztahu mezi matkou a dcerou

Benefiční představení o vztahu matky a dcery s Antonií Formanovou a Cécile Da Costa podpoří organizaci Plzeňská zastávka z. s. – poradnu pro pozůstalé

Lednové uvedení autorské inscenace Dominiky Špalkové a Anny Klimešové Nothing else, Mothers bude věnováno organizaci Plzeňská zastávka z. s. – poradně pro pozůstalé. Benefiční představení kompozice vztahu mezi matkou a dcerou uvede produkční platforma ProFitArt v Paláci Akropolis 30. ledna. Celý výtěžek ze speciálního uvedení poputuje na podporu činnosti neziskové organizace, jež pomáhá rodinám zejména při náhlých ztrátách milovaného člověka.

Autorská inscenace Dominiky Špalkové a Anny Klimešové Nothing else, Mothers je kompozicí vztahu mezi matkou a dcerou. Je o nahlížení za subjektivní paměť, síle a moci našich pocitů. Přenosu emocionálních vzorců z generace na generaci. Do jaké míry se necháme ovlivnit našimi prvotními vztahy a přejatými vzorci chování? A když je odkryjeme, můžeme je přesáhnout?

V inscenaci vystupují tanečnice Cécile Da Costa, se kterou Dominika Špalková spolupracovala na pohybové performance Roselyne, a herečka Antonie Formanová. Analogie vztahu matky a dcery se tak dostává i do dvougeneračního obsazení – tanečnice učí herečku tančit a naopak, stejně jako se dcery v životě učí od matek. Ženský inscenační tým doplňuje ještě hudební skladatelka Marie Čtveráčková známá jako Mary C, light designérka Eliška Kociánová a scénografka Karolína Kotrbová. Inscenace měla premiéru v Paláci Akropolis v září loňského roku.

Lednové představení bude speciální akcí pro dobrou věc – výtěžek podpoří neziskovou organizaci Plzeňská zastávka z. s.., která poskytuje fyzickou a morální pomoc rodinám, v nichž zemřelo dítě, rodinám, ve kterých nečekaně zahynul jeden nebo oba rodiče a zanechal po sobě děti, osamělým vdovám a vdovcům po náhlé ztrátě životního partnera.

Již 10 let poskytují dobrovolní poradci porozumění a doprovázení procesem truchlení. Věnují čas truchlícímu člověku, hledajíc společně naději, sílu a úlevu od trápení. Pomáhají začlenit nové skutečnosti do jejich života, hledat různé strategie, jak se se smrtí milovaného člověka vyrovnávat. Důležitým úkolem v tomto zranitelném období je podpořit pozůstalé, neboť každá konfrontace se smrtí může přinést uvíznutí v traumatu a komplikovaný zármutek.

Jejich činnost je financována z velké části dobrovolnou a nezištnou prací členů spolku, kteří svou odbornou prací a ve svém volném čase pomáhají klientům začít řešit praktické povinnosti pozůstalého, jako je zařizování pohřbu, smysluplné rozloučení, vyřizování úředních náležitostí, obstarat pozůstalostní věci, péče o děti. Nabízí poradenství, podpůrné psychoterapie, svépomocné skupinky pro pozůstalé rodiče nebo bezplatné zapůjčení knih, které mohou pomoci k porozumění jejich žalu.

Přímou pomocí pozůstalým sledují tři cíle: pomáhat lidem v těžké životní situaci zasažené tragickým úmrtím (sebevraždy, nehody, úmrtí miminka, náhlá úmrtí, vraždy) poskytovat kvalitní přímou pomoc, podílet se na osvětě v oblasti mýtů a zraňujících předsudků v čase truchlení.

Plzeňskou zastávku můžete podpořit zakoupením vstupenky na lednové uvedení inscenace Nothing else, Mothers nebo také příspěvkem na transparentní účet 2300334693/2010.

Nothing else, Mothers – benefiční představení
30. ledna 2021, 19.30, Palác Akropolis
Vstupenky: https://bit.ly/NothingElseMothers-benefice

FB událost: https://www.facebook.com/events/977516689509298

 

Plzeňská zastávka z.s.

https://plzenskazastavka.cz/

https://www.facebook.com/PlzenskaZastavka.cz

Nothing else, Mothers

námět a režie: Dominika Špalková a Anna Klimešová
choreografie: Cécile Da Costa
účinkují: Antonie Formanová, Cécile Da Costa
hudba: Marie Čtveráčková
scénografie: Karolína Kotrbová
light design: Eliška Kociánová
producent: ProFitArt, z.s.
partneři: Festival 4+4 dny v pohybu, Alfred ve dvoře, Fundacja Pałac Gorzanów, Palác Akropolis
Podpořili: Hlavní město Praha, Ministerstvo kultury ČR, International Visegrad Fund, Státní fond kultury ČR

Premiéra: 13. září 2021 v Paláci Akropolis
www.profitart.cz
https://www.facebook.com/ProFitArt.cz

https://www.instagram.com/profitart.cz/

Foto: Tomasz Augustyn

Pavla Haluzová
pro Taneční magazín

Celestial Odyssey

Vesmírný koncert pro oči

Představení Celestial Odyssey unikátně propojuje choreografii tanečnice Andrey Miltnerové s virtuozitou cembalistky Moniky Knoblochové a povyšuje tak hudbu, která osciluje mezi barokem a současností, na stejnou úroveň s tancem

Co se stane, když se propojí vášeň k barokní estetice s vesmírnou inspirací? Vznikne intergalaktický koncert pro všechny smysly, který až překvapivě přirozeně propojuje odlišné zdroje inspirace.  Choreografka Andrea Miltnerová se zároveň stává robotickou tanečnicí společně s Janou Látalovou. Duální pohyby tanečnic jsou přesné a podivně tajemné, jako dráhy a elipsy vesmírných těles, a putující cembalo neustále přetváří prostorovou scénografii.

Světelný design a masky Jana Komárka celou atmosféru skvěle umocňují.

Představení, které mělo svoji online premiéru během pandemie v roce 2021, se vrací na jeviště, kam patří, 24. ledna 2022.

Andrea Miltnerová je britská tanečnice a choreografka českého původu, která žije a pracuje v Praze. Narodila se v Londýně, kde vystudovala klasický a moderní tanec. Do Prahy přišla za souborem baletu Národního divadla. Hluboký zájem o barokní estetiku ji přivedl ke spolupráci na rekonstrukci barokních oper a k vlastním projektům, které vycházejí z historického výzkumu a z analýzy pohybu.

Její taneční sólová představení Tanec magnetické balerínky (vybráno mezinárodní komisí Aerowaves) a Tranzmutace (evropský Move-Award quality label) byla úspěšně uvedena a uznávána na festivalech a scénách napříč Evropou.

Jako režisérka a choreografka spolupracuje s hudebními ansámbly Collegium 1704, Musica Florea, Collegium Marianum a Aalto Theatrum v Essenu. Jako tanečnice take pravidelně spolupracovala se zesnulou choreografkou Françoise Denieau, v jejíchž inscenacích účinkovala po celé Francii včetně Paříže (Opéra Comique) a Versailles (Opéra Royale), v Lucembursku, ve Švýcarsku (Lausanne), v Londýně (Barbican), v Moskvě (Bolshoi Theatre) a New Yorku (BAM).

Monika Knoblochová je virtuózní cembalistkou a hráčkou na historické klávesové nástroje, která studovala na prestižních hudebních školách nejen v Praze, ale i v zahraničí. Specializuje se jak na barokní skladby, tak i na autory z 20. století a současníky. Některé sklady byly přímo napsané pro ni. Jejímu širokému záběru také odpovídají skladby uvedené v rámci představení – např. Continuum Gyorga Ligetiho, Melopa Kryštofa Mařatky nebo skladba Con Salsa Roberta Sierry.

Je laureátkou mezinárodní hudební soutěže Pražského jara obor cembalo a také 16. Grosser Förderpreiswettbewerb v Mnichově v komorní hře společně s flétnistkou Janou Semerádovou. Získala Cenu Nadace B. Martinů, Cenu Společnosti B. Martinů a také Davidoff Prix České republiky pro nejtalentovanějšího mladého umělce do 28 let v oblasti vážné hudby.

Jan Komárek studoval krátce na žižkovské UMPRUM. Pracoval jako elév v loutkovém divadle DRAK v Hradci Králové a vystřídal mnoho zaměstnání.

Později emigroval do Francie, kde založil loutkové divadlo MIMO theatre a jako loutkoherec a klaun hrál autorská představení pro děti i dospělé. Pak se přestěhoval do kanadského Toronta, kde pracoval v mnoha různých profesích, točil hudbu s Vratislavem Brabencem, založil autorské výtvarně-pohybové divadlo s živou hudbou SOUND IMAGE THEATRE a získal několik prestižních cen Dora Mavor Moore, za nejlepší režii, inscenaci, světelný design a hudbu, a působil jako světelný designér pro taneční a divadelní soubory v Torontu a Montrealu.

Do Prahy se vrátil v roce 2001, od té doby vytváří další autorské projekty, (Kabaret Velázquez, Kouzelník Hirošima, atd.), věnuje se tvorbě krátkých filmů do šuplíku a spolupracuje jako světelný designér například s Miro Tóthem a orchestrem Berg. Jeho posledním projektem je Cinéma préparé(film a hudba).

Kateřina Marková R. Pereira 
pro Taneční magazín