Přijeďte i vy koncem prázdnin do FRANTIŠKOVÝCH LÁZNÍ na sport i tanec!

Ani konec prázdnin a dovolených pro vás nemusí být pasivní. Zveme vás na přelomu srpna a září na sportovně-společenské pobyty ve Františkových Lázních!

Rádi bychom Vás pozvali do Františkových Lázni na týden plný sportovně-společenských aktivit. Ze sportů se můžete těšit na fotbalové utkání a průběžně na tenis, stolní tenis, nohejbal, florbal. A ze společenských aktivit vás tam očekává hlavně hudba a tanec.

Tato velmi zajímavá akce proběhne od neděle 26. 8. 2017 do pátku 3. 9. 2017. Účast na všech programech je dobrovolná. Všichni s dobrou náladou jsou vítáni.

Termín není závazný. Po individuální dohodě můžete přijet na jak dlouhou dobu chcete a hodí-li se vám termínově! Účastnit se můžete pouze toho, na co máte náladu. Nejen pro mladší generaci je zde zajištěno velice hezké sportovně-společenské zázemí.

Dalšími aktivitami v okolí jsou: aquapark, golf, tanec, koně, cyklistické a turistické stezky. V areálu je také skatepark a dětské hřiště. Pouhé tři kilometry od Františkových Lázní se nachází jedna z nejčistších vodních nádrží v České republice – přehrada Jesenice. Bohatý kulturní program je každý den zajištěn různými akcemi, mezi něž patří denně v přírodním amfiteátru diskotéka a ve večerních hodinách na čtyrech místech hudba k tanci a příjemnému posezení. V okolí Františkových Lázní je množství míst, která jsou vhodná k řadě individuálních i rodinných výletů.

Naprostá většina sportovních a kulturních zařízení je přístupná zdarma (volejbal, nohejbal, tanec, florbal i mnoho dalších).

Platí se pouze tenis (100 Kč/hod./kurt) ,stolní tenis pak podle počtu účastníků a počtu odehraných hodin (se skládá na pronájem haly).

Po případně prohraném fotbalovém zápase s ženským fotbalovým týmem Františkových Lázní se platí pivo.

Odborná nebo individuální výuka pouze po dohodě s trenérem a je ji potřeba domluvit a zajistit předem.

Zakladni info.na   www.ttour.eu

Telefon: 604 118 467

E-mail: Jiri.Bugaj@seznam.cz

Jiří Bugaj

Foto: archiv TM

TANEČNÍ MAGAZÍN

Hvězda LUCIE BÍLÉ na Chodníku slávy HD Karlín slavnostně odhalena

„Hvězda mi přece chyběla do sbírky cen“ ! směje se Lucie

Ve středu 25. dubna  byla v HD Karlín za účasti ředitele Egona Kulhánka a dalších hostů odhalena Hvězda  Lucie Bílé na Chodníku slávy. 

Lucie, coby představitelka nejpopulárnějšího muzikálu hudebního divadla  Karlín  – Carmen, zářila během  odhalování  své hvězdy na Chodníku slávy, nabitá pozitivní energií a  hned poté zazářila znovu v muzikálu Carmen, který rozhodně patří k jedné z největších divadelních show, které můžete v ČR vidět.

Příběh uhrančivé cikánky Carmen nemohl být nikdy podán lépe jinou českou herečkou či zpěvačkou než právě uhrančivou Lucií Bílou.

Co mají Carmen a Lucka společného?  Lucie říká: Možná temperament, lásku k  mužům, doufám,  že i sex appeal a humor!“  A s tím nelze než souhlasit.

Ačkoliv byla Lucie celý večer vytížená, ať už účinkovala v muzikálu, či bavila publikum během technické přestávky, nebo byla v obležení novinářů, ochotně poskytovala rozhovory a celou dobu se usmívala.

Zeptali jsme se…..

TM: Jaký byl Váš první pocit, když jste slyšela, že budete mít svou Hvězdu slávy v HD Karlín?

Lucka: „Měla jsem z toho velikou radost! A také – ta hvězdička mi trošku chyběla v mé sbírce cen!“ (Smích)

TM: Jak se Vám  daří roztančit jeviště v muzikálu Carmen a jak se vlastně cítíte při  tanci? 

Lucka: „Já tedy  opravdu  nemůžu  říct, že by mě tanec tak úplně bavil. Jsem spíše zpěvačka, která  má ráda  svůj postoj na jevišti a křičím do mikrofonu tak, že nestíhám  vlnit se ještě tělem. Ale v „Carmen“   nemám statické role, takže jsem musela pokořit svoje ego a tančit. Ale už jsem v tom našla zalíbení a   baví mě to .  Obzvláště mě potěšilo, že  kritika  pochválila můj tanec!  (Stalo se po „Sestře v akci“,  což je další mé milované představení).  Tak to je  pro mě největší poklona, protože  já sama se považuji za  totální dřevo.“

TM: Takže účast ve Stardance se nedá očekávat?

 Lucka: Já jsem už dostala  nabídky účinkovat ve Stardance, ale pokud bych něco takového dělala, musela bych se tanci  věnovat naplno a na to tedy opravdu nemám čas. Obdivuji moc  všechny, kteří se do toho pouští!“

Děkujeme za rozhovor

Ihned  po odhalení Hvězdy Lucie Bílé se odebrali návštěvníci sledovat muzikál Carmen, který bezpochyby patří k těm nejúspěšnějším v ČR.

Příběh Carmen  se dočkal mnoha zpracování.   Carmen v HD Karlín je spíše moderní verzí.   Carmen (Lucie Bílá) je cirkusačka a narušuje  zaběhlé konvence ve společnosti v jistém maloměstě.  Poblouzní svou svobodomyslností  ledasjakého muže. Touhou hoří policista José, jeho na dřízený Zuniga i nastávající tchán Mendoza, úplatný starosta města.   Netřeba hovořit o tom, jaký propletenec vztahů je mezi těmito muži a právě to dělá příběh tak poutavým. José je upřímně zamilovaný, či alespoň dost oblouzněný a panenství jeho snoubenky Kataríny (Dasha) nemůže situaci zachránit.  Dasha je pro roli také jako stvořená, těžko si představit někoho lepšího a výběr zpěvaček Lucie Bílá x  Dasha byl skutečnou trefou do černého. Agresivní cirkusový vrhač nožů a partner Carmen, Garcia, připraví o život  Zunigu, vina samozřejmě padá na  Josého,  Carmen cítí k Josému  skutečnou  lásku a snaží se zachránit  Josého i Catarínu. Jenže…..

Muzikál Carmen je zaměřený zejména na city a příběh, který je tu hodně zjednodušený, všechny možné aspekty lidských povah jsou vesměs jen naznačeny, ale budeme-li upřímní, více by se už do tříhodinového představení opravdu nemohlo vejít. I tak je nabité událostmi a emocemi až až.

Ale nemůžeme muzikálu Carmen upřít, že je  velkolepou show pro diváky. Cirkusové scény, akrobacie, kouzelnická čísla, ohňové efekty,  dokonce zvířata,  napětí příběhu.. . V okamžiku, kdy není zcela jasné, zda Garcia připraví o život Katarínu či Carmen, sál ztichne a téměř přestává dýchat. Celá situace je až hrozivá a diváci možná mají tu noc i zlé sny. Ostatně existuje ještě nějaká dramatičtější smrt než v cirkusu plném emocí a masek?

Kýč. Možná. Jenže diváky náramně baví. Baví je více než cokoliv jiného kvalitního s hlubokými myšlenkami.   Tak proč ne kýč?

Coby TANEČNÍ MAGAZÍN nemůžeme opominout  vystoupení cirkusových umělců, zejména pak jedné z tanečnic, jemné, lehoučké, dokonalé pohyby.

Lucka  Bílá zpívá všechny své písně s patřičnou  energií,  zaujetím a nadhledem. Zpívá procítěně a věříme, že něco podobného mohla i osobně prožít.  Přinejmenším to tak vypadá.

Dasha je ve své vlastní křehkosti  velmi věrohodná jako panenská  snoubenka, naslouchající  radám své příbuzné a v roli dívky nezkažené životem  je roztomilá.

Starosta Mendoza  nemá moc prostoru svou postavu rozehrát a možná by právě tato  záporná postava v podání Jiřího Korna diváka velmi bavila.  Ale jak už bylo řečeno, prodlužovat  už tak dost dlouhé představení by asi nebylo možné.

Ať  už tak nebo tak, muzikál Carmen přitahuje diváky dlouhou dobu, kdo neviděl, o mnoho přichází. Nečekejte hloubku příběhu, spíše jen tolikrát ohrané téma (právě jako příběh  „West Side Story“ či příběh „Cikáni jdou do nebe“, kde na sebe tragédie nenechá dlouho čekat), ale právě tato milionkrát ohraná témata lákají nejvíce. Proč?  Vášeň, svobodomyslnost, troška lidské naivity, víry  a upřímného citu, trošku boje,  to všechno dělá tato díla nezapomenutelná.

A Lucie Bílá si za roli Carmen, ale nejen za ni,  svou Hvězdu slávy rozhodně zaslouží. „Nevadí mi, že po mně budou lidé šlapat!“ směje se Lucka.

Eva Smolíková

Foto,video: Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s operním pěvcem ŠTEFANEM MARGITOU

„Hlas nesmí být unavený, i když zpěvák je unavený.“

Tenorista slovenského původu Štefan Margita si získal uznání nejen v Čechách, ale i v zahraničí,  působil  na scénách nejslavnějších operních domů např. milánské  La Scalelondýnské Covent Garden či  v newyorské Metropolitní opeře.

28.října 2017 převzal z rukou českého prezidenta Miloše Zemana medaili Za  zásluhy.

Co bylo ve Vaší kariéře nejtěžší a za co  si  vnitřně svého vyznamenání ceníte nejvíce?

„To je těžká otázka. Začátky  pochopitelně vždy nějak proběhnou, ale potom  se  udržet… , to je nejtěžší.  Ten  boj, myslím, to bylo pro mě to největší úskalí, a proto mě cena velice potěšila. Navíc  nejsem v žádné politické straně a nikoho nepodporuji. Bylo tedy zvláštní, když mi bylo oznámeno, že dostanu medaili Za zásluhy. Byl jsem skutečně šťastný.  Myslím si, že jsem medaili získal  asi za mé  mezinárodní  úspěchy.“

Co Vás na Vaší životní dráze nejvíce  těší?

„Asi to, že můžu v 62-ti letech ještě pořád vystupovat a zpívat. Jsem šťastný, že lidé přijdou,  když dělám koncert. Dostávám i tak potěšující zprávy, že můj koncert  je vyprodaný do  14 dní.  To pro mě asi znamená ještě více  než medaile samotná.“

Se Zlatou deskou Supraphonu za úspěšný prodej CD

Foto: Patrik Ratajský

V které zemi se  Vám nejlépe  zpívá?

„Nejkrásnějším zážitkem  pro mě zůstává Metropolitní opera v New Yorku, tam jsem  zažil tak nádhernou  atmosféru, teď mám na  mysli  přístup vedení ke zpěvákům, krásnou  práci, to bylo opravdu  nezapomenutelné. Rád se tam kdykoliv vracím.“

Se Stingovým kamarádem a v současnosti nejslavnějším světoým basbarytonistou Brynem Terfelem v New Yorku v Metropolitní opeře
archiv p. Štefana Margity

Přístup vedení ke zpěvákům je v New Yorku   lepší než v Čechách?

„Takhle to nemyslím. Velký podíl na tom všem mají finance,  protože v New Yorku  mají mnohem více peněz a mohou si dovolit ty nejlepší dirigenty,  inscenátory,  a to hraje pochopitelně  velikou roli. Ale musím říct , když jsem se  po deseti letech vrátil do Národního divadla, zažil jsem  před dvěma  roky tak krásnou inscenaci  a současně i  klidnou  práci, že to byla radost dělat.“

Jak hodnotíte české publikum, hovoříme-li o opeře?  Mají  lidé v Čechách operu rádi,  nebo je spíše v pozadí zájmu?

„Opera je oblíbená.  Čím dál více  Čechů  chodí na klasickou hudbu, teď už se stává, což mě velice těší, že i mnoho  mladých lidí začíná chodit do divadla a  na koncerty. Je to krásný pocit, když vstoupíte  na jeviště a vidíte plný sál. Koncert  skončí, mnozí se  postaví a začnou  ‚řvát a dupat‘, tak jak to v cizině bývá, ale  někteří diváci  jsou v šoku,  tvrdí, že to není důstojné.  Ale podle mého názoru to  důstojné je, protože my umělci pracujeme právě pro ten  aplaus, to  je naše odměna. Pracujeme pro lidi, kteří sedí v hledišti, ti jsou pro nás to nejdůležitější, pro ně přece zpíváme.“

Na jak dlouhou dobu dopředu už  máte zaplněný svůj pracovní kalendář

„V tuto chvíli  je zaplněný do roku 2021. Opera opravdu pracuje tři nebo čtyři roky dopředu, už nyní vím, že v sezoně 2020 a 2021  budu v New Yorku dělat  novou inscenaci ‚Káti Kabanové‘,  teď nejblíže na mě čeká  premiéra ‚Benjamin Britten‘  v Národním divadle,  pár repríz  a hned odlet do Londýna,  Covent Garden, poté z  Londýna rovnou přiletím do Prahy, točím novou šansonovou desku ‚Mapa lásky‘ a zase odlétám  do San Franciska…“

Foto: Petr Kurečka, Supraphon

‚Proboha‘, máte vůbec někdy volno?

„Když se zkouší, volno není. Ale  volno začíná ve   chvíli, kdy  se hrají představení a mezi  nimi  bývají tři nebo  čtyři dny volna. V tu dobu sice  umělci musí  dávat pozor, aby nenastydli  a  celkově byli fit,  ale máme už  příjemné volno.“

Tanečníci v určitém věku většinou svou kariéru končí,  ale  jak to chodí u operních pěvců?  Nejsou žádné mikrofony, které by Vám pomohly,  musíte všechno ustát sami. Do kdy je to možné zvládnout?

„To je individuální. Záleží  na technice, kterou zpěvák má. Znám skutečně  mnoho mladých lidí, kteří  končí  brzy a je  to věčná škoda. Začínají totiž zpívat dramatický repertoár ve velmi mladém věku.    Pokud si zpěvák umí vybrat repertoár a zpívá správě technicky, pak  může opravdu zpívat klidně do 70-ti let. Nic  se  nedá  uspíšit. Jestliže  začínáte zpívat jako ‚Mozartovský zpěvák‘, tak nemůžete hned zpívat ‚Wagnera‘.  Pokud ano, tak zatěžujete hlas, což  v mládí ještě vydržíte,  ale takový  zpěvák brzy  svou kariéru kon í. Zvolíte-li správnou cestu a vybíráte-li  si správně, tak ke  zdárnému konci  určitě dospějete.“

V roli kapitána Vera v opeře Billy Budd (pražské Národní divadlo)

Foto: Hana Smejkalová

Pozná zpěvák, co je pro něho správné?

„Sám musí vědět. Musí si být vědom, jaký hlasový obor zpívá a  jaký má svůj vlastní  hlas. Rozlišujeme  např. lyrický hlas, melancholický atd. Nejlepší je opravdu začínat u ‚Mozarta‘ a dozpívat se postupně  k dramatickému hlasu, pokud  dotyčný zpěvák vůbec chce. Jsou i pěvci,  kteří celý život zpívají jenom ‚Mozarta‘.

Chodil jste také během své kariéry na hodiny zpěvu?

„Ano a pořád chodím. To jsou právě ty technické stránky…“

Ještě stále chodíte? Každé představení  cvičíte zvlášť?

„Samozřejmě. Pokud připravujete nová představení, můžete během nácviku nabrat nějaké technické chyby, které člověk sám u sebe neslyší,  ale  dobrý pedagog je slyší a hned odstraňuje.  Je to  nesmírně důležité.“

Jak se díváte  na  jakékoliv podpůrné prostředky pro   hlasivky?

„No, podpůrné prostředky vůbec nepomáhají.  Někteří tvrdí, že  žloutky z vajíček jsou výborné, ale  to je úplná blbost, to vůbec nikdy ‚nefungovalo‘,  nevím, kdo to vymyslel.  Musíte s profesorem pracovat na správné technice,  to znamená, že po představení hlas nesmí být unavený, i když zpěvák je fyzicky unaven.  Není-li hlas  unavený, je to známka toho,  že zpěvák večer dobře zpíval. A druhý  den může  jít na jeviště a zpívat znovu.“

Co je na  profesi operního pěvce  nejtěžší?

„Udržet se dlouho.“

Jak je to s rivalitou?  Jste přátelé či soupeři?

„Jsme  přátelé.  Pokud děláme v cizině inscenaci, tak spolu dva měsíce pracujeme, zkoušíme od rána do večera a  vždy v pauze  nebo po zkoušce si kolektiv jde někam posedět. Takže  v tu chvíli se  vytváří úžasné přátelství. Někdy se po letech potkáme, což je hezké, nebo si  jen voláme na Nový rok či na Vánoce,  během roku třeba jen napíšeme   sms zprávu,  a to přátelství trvá. Když jsem dělal svůj galakoncert k šedesátinám  a zavolal jsem jedné světově známé  zpěvačce a ptal se, zda přijede zazpívat, odpověděla, že ano.  A to byl  úžasný moment, kdy jsem si uvědomil,  že moji kolegov&eacu te;  jsou ti opravdoví přátelé. Ale  rivalita  samozřejmě existuje a já si  myslím, že je  to tak dobře.  Bez ní bychom  na sobě nepracovali a  dělali bychom všechno jednostranně, nebylo by to  hezké.  Pokud slyšíte někoho  výborně zpívat, řeknete si, že to chcete dělat také tak.“

Jak to dnes doopravdy vypadá se zpěvem? Může zpívat každý?  Trošku  se to doladí současnými technickými vymoženostmi….

„Ne, to není pravda. Popoví zpěváci sice mají mikrofon, protože nemají takovou sílu, nejsou operně vychovávaní, ale  každý zpívat nemůže. Když slyším některé ty současné soutěže, tak mi je opravdu   špatně.  Já se vůbec divím, že jsou mnozí  schopní jít do televize  a zpívat.  Spousta lidí vůbec neodhadne, jak si stojí.  Když vystupuje např. mladý kluk, který dobře vypadá,  v tu chvíli mladé holky hlasují samozřejmě  pro něho,  protože nemají ani tušení o zpívání,  ale ten  zpěv je pak katastrofa. Nedá se to  poslouchat. A na druhé straně stojí  takoví, např.  Karel Gott, kteří i v pokročilém věku zpívají stále geniálně.“

Souhlasíte s tím, že operní zpěv je mnohem těžší než populární hudba?

„Ano, to je pravda.“

Operní zpěvák se přece moc nepohybuje u zpěvu, je to alespoň v tom snazší?

„To se ale změnilo. Takhle to  bývalo před mnoha  lety.  Teď jsem pracoval v Paříži a režiséra vůbec nezajímalo to, jestli vidím na dirigenta nebo nevidím. Režie se nesmírně posunula  dopředu. Dnes musíte představení rozehrát, to už nejde, aby  někdo stál v pravém či v levém portálu a zpíval. Nejde  ani to,  aby  někdo vážil  120 kg. To už  režiséři nechtějí. Dnes se představení rozehrávají  a já si myslím, že je to správné,  protože divadlo je od slova dívat se a lidé chtějí vidět divadlo….“

Jak můžete zpívat operu a ještě u toho tančit?

„Musíme. U nás v opeře nic nahraného dopředu  neexistuje a  nikdy v  životě neexistovalo. Všechno je živě a musíme se i otáčet, tančit, cokoliv.“

To je tedy pěkně těžké…

Musíte  mít dobrou fyzickou  kondičku?

„Ano.  Denně cvičím, ráno vstanu a  20 minut cvičím. Kondička je nezbytná, zkoušíme třeba 8 hodin denně a  to člověk bez kondičky prostě vůbec nemůže vydržet.“

Popové  hvězdy zažívají i negativní stránku své popularity a lidé na ně na ulici útočí. Zažil jste někdy něco podobného?

„Zlé  útoky ne. Pozitivní ohlasy ano, lidé za mnou přijdou, zastaví se, chtějí se vyfotit,  chtějí podpis, to je moc hezké.“

Jak vás vnímali  spolužáci, když jste s operou začínal? Nesmáli se?

„V  období, kdy  jsem byl na umělecké průmyslovce, jsem  se vůbec  nezabýval tím, že budu zpívat vážnou hudbu. Chtěl jsem fotografovat a to  jsem dělal. Až později se náhle  rozhodlo, že půjdu na konzervatoř, protože naši známí se vrátili ze Švýcarska a dotyčná  paní začala učit zpěv. Kdysi v dětství mě slyšela zpívat, takže to se mnou  zkusila.  Nastoupil jsem na konzervatoř, kde klasická hudba byla, spíše tedy  mně to připadalo trapné, než mým spolužákům.  Ti brali  klasiku jako samozřejmost,  ale  když jsem já slyšel operní zpěv, tak se   mi  to vůbec nelíbilo. Ale pomalu, pomalu  jsem k tomu dospíval. Měl jsem  úžasné spolužáky, kteří mi pomáhali a přáli mi,  abych uspěl.“

Festival Zlatá Praha

Foto: Eva Smolíková

 

Proč jste se pro konzervatoř vůbec rozhodl?

„Bylo to tím, že po ukončení umělecké průmyslovky jsem  se dostal  do komunálních služeb a dělal jsem fotografie na pas a občanský průkaz. Poté, co  jsem jich  denně udělal šedesát, začal jsem si myslet, že někoho  zabiju. Pochopil jsem,  že to není práce  pro mě a  nechci se tomu věnovat. K mému  štěstí jsem zkusil zpěv.“

Zpíval jste v dětství také pro veřejnost?

„Ne, zpíval jsem jen doma. Zpěv pro diváky  byla pro mě novinka.  Naštěstí  jsem ve znamení lva, takže  hodně pracuji  a  pracuji.“

Co byste si přál do roku  2018?

„Hanu Zagorovou. Ale tu už mámJ  Tak bych si přál, aby se nic nezměnilo.“

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

 

 

 

 

 

Mýdlový princ nepřestává diváky bavit

Muzikál plný humoru a starých dobrých písniček

 

 

Úspěšný  muzikál režiséra Radka Balaše  s názvem Mýdlový princ můžete v současné době vidět  v divadle Broadway. Rozhodně  se postarejte o lístky s předstihem, neboť je téměř stále vyprodáno. A není divu. Hlavní postavy ztvárnili známí oblíbení herci, pro tanečníky dlužno uvést, že mohou vidět Terezu Kostkovou či Jitku Schneiderovou,  spojené neodmyslitelně se Stardance.

V hlavní roli se představí Martin Dejdar (kterého jsme také mohli vidět v taneční soutěži, rozhovor  s Martinem nejen o tanci  najdete v Tanečním magazínu), který ztvárňuje   smolaře a lháře, zkrátka  neúspěšného  člověka, na kterého je dokonce uvalena exekuce. Obelhává herce i své přítelkyně.

Myšlenka příběhu je prostinká, až pohádková, už mnohokrát  ohrané téma: dědictví s podmínkou. Tentokrát  s podivnou podmínkou,   chce-li  smolař Martin  dědit, musí se věnovat divadlu a oživit zašlou slávu divadelního  spolku  Šumavan. Série trablů se rozbíhá.

Výkon herečky Jany Synkové (J. Synkovou jsme již zmiňovali dříve v Tanečním magazínu v nezapomenutelné roli Ginger, v inscenaci   Chytání větru s Janem Onderem v hlavní roli), je i zde  nepřehlédnutelný. Osoba, dělající si nárok na vedení herecké společnosti, intrikující a věčně skřehotající své nároky, částečně připomíná postavy Louise de  Funèse, sympatického škodiče, jehož vlastnosti jsou ale tak lidské, že ho divák miluje.

Smolař Martin je samozřejmě divákovi  buď sympatický či naopak. Možná  by ho  jeden  s chutí udeřil, ale Martin rozhodně ve svém zoufalém úsilí zachránit divadelní spolek spíše vyhrává divákovy sympatie. Postava učitelky Zuzany, která není nijak výrazná, nedává Tereze Kostkové (v alternaci Jitce Schneiderové) příliš prostoru, aby vzbudila u diváků silné emoce. Nudná „správňačka“.

Naproti tomu Jaromír Nosek (jednou z cen fotosoutěže Tanečního magazínu bylo setkání s herci Michalem Slaným a Jaromírem Noskem) je  v roli homosexuálního majitele  cukrárny   jednoduše opět okouzlující.  Silnou stránkou Jaromíra Noska je jeho schopnost  vcítit se do každé role. Bohužel ale daní tomuto daru je,  že dostává role komplikovaných, záporných hrdinů,  tedy  vypočítavé hejsky,  lidi  méně chápavé, extravagantní či jinak orientované. A některému divákovi tedy nemusí být právě sympatický.  Ale zdá se, že Jaromír Nosek zůstává nad věcí.

Ačkoliv základní myšlenka příběhu Mýdlový princ není nikterak hluboká, přesto je tu mnoho peripetií a nekonečných zápletek, které  vytvořily  dokonalé  podmínky pro užití písní Václava Neckáře, příběh je mistrně vložen do písní  (zpívané jsou ale herci samotnými, takže dojem je poněkud jiný než dojem z originálních písniček). Oprášily se tu staré hity, které by možná dnešní mladí lidé už ani nechtěli  poslouchat, ale  během muzikálu si třeba  náhle uvědomí, jak byly tyto písně půvabné. Fotky V.  Neck&a acute;ře, které  jsou v pozadí na plátně, do příběhu sice nezapadají, ale jsou  jakousi poctou zpěvákovi Václavu Neckářovi, který si ji opravdu zaslouží. Tomuto počinu se nedá nic vytknout.

Tři hodiny jsou celkem dlouhá doba, ale diváci jsou nadšení, vesele si pozpěvují staré písničky, podupávají, potleskávají, komické situace dotváří radostnou atmosféru. Je snad v sále někdo, komu se Mýdlový princ nelíbí? Ne, řekněme si upřímně, rozhlédneme-li se kolem.

Eva Smolíková

Foto: Divadlo Broadway

Taneční magazín