Jaké klady a zápory nese povolání „režisér“ ?
„Z celého natáčení rozhodně nejvíce miluji samotný „natáčecí čas“, to je tedy kladná stránka. Opakem, tedy tou zápornou stránkou, je režisérská příprava, která je minimálně dvouroční pro jeden film. A nakonec se film musí natáčet třeba maximálně jen 30 dní. Někdy spolutvořím scénář, pokud ho nepíšu rovnou celý, ale hlavně jsem u takových věcí jako je řešení financování, schůzky se sponzory, což by měl dělat producent, ale stejně tam musí být i režisér, který zná obsahovou stránku. Dá se říci, že přípravné práce a doba, než se člověk dobere k tomu, aby se začalo natáčet, mi připadají jako nevýhody režisérské profese.“
Jste velice mladá, bylo pro Vás těžké vyrovnat se zkušeným kolegům?
„Určitě to nebylo snadné. Přijali mě na FAMU hned po střední škole, byla jsem v ročníku jediná v tomto věku, moji spolužáci měli už kolem 30-ti let. Chápání a náhled na věci kolem je u dvacetiletého člověka úplně jiné. Já jsem se zabývala tématy na počátku mladého života a oni řešili vyloženě vážné vztahy. Rozhodně pro mě hledání témat pro natáčení bylo mnohem těžší.“
Foto archiv Eva Toulová
Respektovali Vás kolegové, když jste před ně předstoupila jako mladá režisérka?
„Musím říct, pokud už se jednou natáčení zrealizovalo, nikdo si nedovolil mě nerespektovat. Já jsem se také snažila vybírat si štáb i herce, o kterých jsem věděla, že se na natáčení zaměří a budou se mu stoprocentně věnovat. Nechtěla jsem nějaké arogantní hvězdičky se zvláštními požadavky.“
Ve svém filmu jste se zaměřila na téma, jak těžké je vybudovat si kariéru herečky. Je to opravdu tak těžké prodírat se hereckým světem?
„Opravdu je těžší uplatnit se v herecké profesi než v nějaké jiné. Když jsem vystudovala FAMU, tak mně minimálně jeden herec denně psal, představil se a měl zájem o práci. Byla jsem v té době úplně neznámá autorka. Vidím, že mladí herci jsou velmi často bez práce, filmů se nenatáčí moc, dělá se jich třeba jen 20 za rok. Navíc se v nich většinou opakují stále ty stejné tváře i z toho důvodu, že je to reklama pro producenty. Pokud už se někde objeví nějaká nová tvář, není to tak obvyklé.“
Režisérů je méně a herců je nadbytek?
„Vystudovaných režisérů není zas tak málo, ale těch, kteří se dokáží uplatnit, těch je málo. A to samé je i v herectví. Vidím spousty mladých herců, ale těch, kterým je 40 nebo 50 let, těch je méně. Myslím si, že prvotní nadšení být hercem, postupně vyprchá. Lidé si to zkusí, ale časem možná přejdou na jinou profesi.“
Čeká tedy mladé, kteří sní o dráze herce, spíše zklamání nebo se jim jejich touhy mohou vyplnit?
„Je tu dost soukromých škol, ale horší je to s uplatněním studentů. DAMU je dobrý start, tedy nejen DAMU, jsou určité školy, kde studenti spolupracují s divadly, tam je větší šance na úspěch. Dostat se na DAMU je ale velmi těžké. Počet zájemců mnohonásobně převyšuje počet přijatých. I přesto je přebytek vycházejících studentů z DAMU.“
Může si režisér vybrat téma k natáčení, nebo je něčím vázaný a nemůže se svobodně rozhodnout?
„Záleží na tom, pro koho film děláte. Já jsem teď dostala nabídku dělat seriál, který je tematicky zaměřený, tam moc volnosti nemám. Pokud dělám svůj projekt, což ale znamená hledat si sponzory a financování, tak mám většinou volnější ruku. Producent obvykle chce, aby ve filmu byly částečně známé tváře a chce žánr, na který lidé chodí, takže většinou komedie.“
Která témata lidi nejvíce zajímají? Co většinu naopak nebaví a nemá ani cenu takové téma točit?
„Nemyslím si, že by vyloženě nemělo cenu něco točit, každý žánr může být dobrý, když se kvalitně udělá. Např. film „Černá labuť“ – to je pubertální brak a stejně se na něj mnoho lidí dívá, protože je dobrý. Nejoblíbenější jsou ovšem komedie, lidé si chtějí v kině odpočinout, relaxovat.“
Je tedy Černá labuť smyšlenka nebo to může být realita?
„ Tady se prolíná představa a touha mladé dívky, která dospívá, což je ukázané na efektech, ale ty poukazují na to, co se děje uvnitř dívky.“
Je pravda, že nejtěžší je natočit komedii?
„Ano, souhlasím. Není nic horšího, než říct vtip a lidé se nesmějí. Já vím, že najít humor pro většinového diváka může být docela obtížné.“
Stalo se Vám, že jste chtěla být zábavná a nepodařilo se to? Co potom?
„Stal se mi opak. V jednom filmu v určité části se lidé smáli, všem to přišlo vtipné, ale nepočítali jsme s tím. Měly tam být neutrální emoce…“
Jak vnímáte tanec jako profesi?
„Bydlela jsem na koleji s Japonkou, která studovala na HAMU tanec a můžu říct, že je jedna z lidí, které jsem nejvíc obdivovala. Ona vstávala v 6 hodin ráno, vrátila se o půlnoci, strhaná, rozsvítila si jen lampičku a usnula. Je pravda, že měla japonské kořeny, tedy byla na tvrdou práci zvyklá a opravdu dřela. Dnes už tančí všude po světě, takže se jí to vyplatilo. Tanec je možná ještě daleko horší povolání, protože tam máte omezenou časovost. Můžete být na určitém vrcholu, ale můžete si v tom okamžiku zlomit nohu, vyvrtnout kotník a všechno, co jste dělali, je pryč.“
Foto archiv Eva Toulová
Japonci i Číňané mají velmi tvrdý trénink, jejich výkony se skoro nepodobají našim evropským. Jsme my Evropané vůbec schopni před touto konkurencí obstát?
„To je asi individuální, ale v globálu jsou daleko připravenější. I jejich rodiny přizpůsobí všechno jejich práci. Když jde Japonec studovat do Evropy, to už je něco, studenti musí udělat pro to všechno. U nás panuje jiný přístup, jednou se cvičí, jednou se jde na večírek. Já jsem svou japonskou spolubydlící snad za celou dobu, co jsem s ní bydlela, na žádném večírku neviděla.“
Východní národy jsou svou tvrdostí pověstné. Jsou vůbec Evropané uzpůsobení na tento obrovský výdej energie? Máme zdraví a sílu něco takového vůbec vydržet?
„Třeba by bylo i zdraví, ale je to dáno myšlením. Japonské i čínské tanečnice ví, že to musí udělat. My jsme přece jen Evropané, máme různé kličky, jak se povinnostem vyhnout.“
Evropané jsou pohodlnější a lenošnější?
„Přesně tak.“
Nemáme tedy šanci před východními národy?
„To je těžké říci. Fandím Čechům, ale pokud bych si měla vybrat, porovnám-li co udělala má spolubydlící pro svou profesi, tak je to jednoznačné, koho bych zvolila…“
Vaše filmy také řeší ženskou otázku. Jak vnímáte dnešní úlohu ženy ve společnosti? Je dobré, že se žena snaží být emancipovaná?
„Já si myslím, že ano. Jsem velmi ráda, že žiji v zemi, kde emancipace je. Nevidím důvod, proč by ženy měly mít jiné možnosti než muži, i když občas se to ještě stává. Vlastně se zaměřuji na problematiku těchto žen. Snažím se dělat to, co mě naučila paní Chytilová. Nutila nás zpracovávat témata, která jdou z nás a kterým rozumíme. Nejvíce rozumím ženám a ženskému chápání. Když píšu o mužích, nemohu do toho dát tolik.“
Prožíváme ve společnosti i situace, kdy žena nechce být na mateřské, známe ženu horníka, ženu řídící bagr. Je tato výměna rolí pro společnost zdravá?
„Do extrému bych nešla. Vyděsila mě informace, že by ženy měly chodit na branné vojenské cvičení. To je šílené. Ani přenechání mateřské dovolené otcům bych tak nepřeháněla. Vždyť jen vazba matka – dítě je něco, co nejde jen tak vykompenzovat mužskou stránkou. Ženské hodnoty bych rozhodně zachovala. Když své dítě nevychováváte, až vyroste, můžete se sice poplácat za nějaké kariérní úspěchy, ale to vám nevykompenzuje ten společný život s dítětem, cit a porozumění. Matka, když se tedy už rozhodne mít dítě, tak by na mateřské být měla. Matky by měly děti chtít a chtít je vychovávat.“
Zajímavé téma je úspěšná žena. Mnoho maminek chce, aby jejich malá dcera vyhrála soutěže typu Miss World, byla úspěšná, slavná…. Je to správné pro děti? Nebere jim to dětství?
„Nemyslím si, že je to dobré. Nemyslím si ani, že je to vina těch matek, ale možná spíše okolí. Média na nás působí, vnucují nám, že musíme být dokonalí a perfektní. Češi mají navíc jednu zlou vlastnost a tou je závist. Češi jsou neuvěřitelně závistiví. Jakmile „někdo něco“, třeba soused, tak to chtějí taky, požadují to po svém dítěti, i přesto, že ho to vůbec nenaplňuje a nebaví. To je špatná varianta.“
Píšete scénáře?
„Vystudovala jsem malbu a začala jsem psát, poté jsem začala režírovat a psát scénáře. Malba a psaní mi připadá jako dobré propojení tvorby.“
Měli by se mladí lidé věnovat psaní?
„Určitě je dobré, aby někdo psal. Člověk poznává sám sebe a své myšlenky. Když své věci dá zpětně někomu číst, naučí se přijímat kritiku. Když člověk píše, dává do toho sám sebe, nějakou svou část, kterou by jinak neřekl. Když píšu, je to takové otevření sama sebe. Pokud si to navíc může každý přečíst, to je také dobré.“
Ale vydávat své knížky už není jednoduché, že?
„To není. Je to dané i tím, že dnes se všeobecně málo čte.“
Slýcháváme názory mladých lidí, že potřebují jen angličtinu a češtinu ne. Čeština je prý zbytečná. Co si o tom myslíte?
„To mi připadá úplně bizarní. Je pravda, že občas i na promítání mluví všichni anglicky a připadá mi, že zapomínáme na svou vlastní kulturu a kořeny. Vůbec to nechápu a nerozumím tomu, násilné poangličťování mi vadí.
Byla jsem v Norsku navštívit filmovou školu, i pětileté dítě by nás se svou angličtinou strčilo do kapsy, norské děti umí perfektně anglicky, máme ještě co dohánět. Ale abychom museli být tak světoví, že se vzdáme vlastního jazyka, to mi připadá nesmyslné. Čeština je jeden z nejkrásnějších jazyků.“
Jak trávíte svůj volný čas?
„Chodím plavat, jsem velký milovník zvířat, můj sen je mít velkou zahradu a zvíře. Kůň by byl úplně to nejlepší. Ale chtěla bych i každého psa, který projde kolem mě. U nás na jižní Moravě je krásné prostředí, v Praze mi připadá prostředí pro psy zlé. Jsou někdy na eskalátorech tak vyděšení.
Podle rozvrhu a možností jezdím domů na Moravu, je tam krásný vzduch, všude příroda. Nevýhodou filmového průmyslu je to, že veškeré centrum dění je soustředěno v Praze. Rodiče sem za mnou přijeli jen jednou na mou promoci a říkali: „Co tady ti lidé chtějí dělat, je to tu ošklivé“. Připadá mi hloupé, když chci jít do přírody, mít jedinou možnost – jít do umělého parku.“
Chodíte třeba na diskotéky?
„Chodím, po každém natáčení. Je to studentská tradice, relax, odpočinek. Právě připravujeme videoklip, kde je ústřední taneční dvojice. Považuji tanec za jeden z nejlepších prostředků pro vyjádření emocí. Zpěv je limitován slovy, říká nám, jak se máme cítit, kdežto tanec je vyjádření těla a emocí.“
Děkuji za rozhovor
Foto: Eva Smolíková
Eva Smolíková
