Co se skrývá za projektem »RICHMAN«?

Splněné sny! 

V nedávných dnech byla otevřena nová restaurace nesoucí název „RICHMAN BUSINESS BAR“. Tu najdete na adrese Pitterova 2855/13, v Praze 3, na Žižkově, v jednom z nejhezčích komplexů „Central Park Praha“. „RICHMAN“ je ale také název klipu unikátního projektu Food Addictors, který byl pokřtěn právě v této restauraci. Oba projekty, hudební klip i gastro, vlastní investiční skupina „RICHMAN“. Ta mluví o myšlence, která by měla motivovat každého člověka: „Ve světě se hodně mluví o úspěchu jako o peněžním bohatství , ale jen malá zmínka je o skutečných hodnotách. Je důležité si uvědomit, že skutečně bohatý člověk není ten, který má hodně peněz, ale ten, kdo může pevně následovat svůj cíl, seberealizovat se a sdílet tento úspěch se svými blízkými.“

Tento klip zároveň nejlépe odráží hodnoty investiční skupiny „RICHMAN“.

Klip RICHMAN režíroval Milan Balek, který je podepsán pod množstvím klipů. A spolupracuje například s Petrem Kutheilem, Petrem Kotvaldem anebo s Lucií Vondráčkovou.

Jak došlo ke spolupráci?

Na to Milan Balek vzpomíná: „Když mě kluci z Food Addictors oslovili s tím, abych jim režíroval videoklip, v duchu jsem si říkal, ,další kašpaři´,  co budou chtít polonahé slečny a drahá auta, která jim nepatří, ale mýlil jsem se. Nápad, který mi řekli po telefonu, se mi od samého začátku líbil, celý klip je totiž o splněných snech a to doslova!“

O čem klip podle Milana je?

Každá postava, která ve snímku účinkuje, hraje svou životní roli. Hlavními rolemi jsou čtyři děti. První chce být policistou, aby zachraňoval lidi. Druhý se od mala motá v kuchyni, kde zjistí, že se chce stát známým šéfkuchařem. Další chce vlastnit Lamborghini, aby na něj byl otec pyšný, a poslední chce mít obyčejné štěstí – mít rodinu a hezké bydlení. Všem se ve skutečnosti tento sen splnil. Samotný název klipu „RICHMAN“, neboli boháč, vykresluje bohatého člověka nikoli penězi, ale myslí, jeho duší a sny, za kterými si jde.“

Jeden ze zakladatelů projektu Fenix nám prozradil ke klipu:

Celý projekt vznikl na základě nápadů investiční skupiny ,RICHMAN´ a najednou před námi stál největší projekt naší hudební kariéry. Jelikož už náš projekt Food Addictors je unikátní, věděli jsme, že i tohle bude unikátní klip, jak se říká úplně někde jinde, zase o kus dál. Poznali jsme spoustu skvělých lidí, kteří dokázali i v náročných podmínkách a časovém presu pracovat jako tým. Co víme určitě, je to, že překonat tenhle level, který nasadili zakladatelé investiční skupiny ,RICHMAN´, bude prakticky nemožné. Za mě osobně je to náš nejlepší hudební počin a jsem rád, že dostal tak dokonalou podobu ve formě vizuálu založeného na reálných postavách.“

FOOD ADDICTORS tvoří:

Van Hand

K hip hopové kultuře se dostal ve svých 16 letech, kdy ho motivovala v té době jedna z nejznámějších akcí HH Foundation. Začal se zajímat o Beatbox a za rok se zúčastnil prvního Beatbox battle, tehdy pod pseudonymem „SHORTY“. Po zkušenostech u Gordona Ramsayho a Zděňka Pohlreicha bylo jasné, že gastronomie v jeho životě zanechá trvalé následky. V dnešní době se naplno věnuje nejen gastronomii, která ho vtáhla naplno, ale i své přítelkyni a projektu FOOD ADDICTORS.

Fenix Flame

K hip hopové kultuře se dostal ve svých ranných letech, kdy začal poprvé sledovat především českou rapovou scénu. Rap ho oslovil natolik, že v jeho patnácti letech vznikla první věc psaná do instrumentálu. Je jedním ze zakladatelů skupiny Nový Směr, se kterou v roce 2008 vydal mixtape „ODKAZ“. A o rok později album „N.O.T.S.“, kde vystupoval pod pseudonymem „THOMAS“. Poté, co skupina zanikla, se věnoval sólové tvorbě dál. V roce 2017 vydal své sólové album „360“, ke kterému vydal i několik vizuálů. Potom se přestěhoval do Prahy. Prošel řadou prestižních podniků a v současnosti pracuje na pozici šéfkuchaře v „RICHMAN BUSINESS BARu“. Stejně jako Van Handa ho pohltila gastronomie natolik, že jí věnuje většinu svého času. Veškerý volný čas navíc věnuje své manželce, synovi a projektu FOOD ADDICTORS.

Webová stránka: www.foodaddictors.cz

Odkaz na klip: https://m.youtube.com/watch?v=XYVSM7iHvKE

Text a foto: Petr Mráček

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Odešla PANÍ TEXTAŘKA

Legendární autorka textů předních zpěvaček i zpěváků Jiřina Fikejzová zemřela

Stala se doslova legendou. Ačkoli své písňové texty nikdy nechrlila jako na běžícím pásu. Anebo právě proto?

Jiřina Fikejzová pocházela ze severu Čech. Konkrétně z Lomu u Mostu. Možná, že právě tento drsný kraj jí dal do vínku citlivou, ale občas i elegantně drsnější, ženskost jejích textů?

V mládí se věnovala vrcholově lehké atletice. Převážně sprintům. Na lehkoatletickém hřišti se seznámila i se svým manželem Jaroslavem, reprezentačním skokanem do dálky. Ale nevyhýbala se ani ostatním sportům. Pochlubila se mi, že na kurtech pražského Meteoru (kde jsem o mnoho let později hrával), získala i svou první a poslední tenisovou trofej. Za turnaj ve čtyřhře.

Vedle sportu paní Fikejzová vystudovala i vysokou školu. Nejprve i sama zpívala, ale pak se věnovala tomu, co nejlépe ovládala – psaní textů. Jedním z jejích prvních profesionálních textů byl ten pod sloganem „Půvabná a svěží“. S ironií sobě vlastní vzpomínala na to, jak jí slavný kapelník Karel Vlach řekl: „A napíšete nám také něco bez věže?“

Cokoli Jiřina Fikejzová napsala, tak se téměř vždy stalo hitem. Stačí výčet těch nejznámějších titulů: „To mám tak ráda“, „Markétka“, „Dominiku“, „Řekni, kde ty kytky jsou“, „Massachusetts“, „Akropolis, adieu“, „E 14“, „Já do hry dávám víc“, „Sedm dostavníků“, „Měsíční řeka“, „Romantická“ či „Děvče, smůlu máš, je můj“.

V sedmdesátých letech byla paní doktorka Fikejzová i autorkou pravidelné rubriky v jednom časopise pro mladé. V ní udílela čtenářům a zejména čtenářkám rady – spíše z oboru psychologie. Její články byly milé, nevtíravé a psané spíše fejetonistickou formou.

Na archivním snímku s Karlem Gottem

Pracovala také přímo v hudebním vydavatelství Supraphon. Na pozici dramaturgyně. Ale nikoli české hudby (kde by třeba mohla ovlivnit vydávání svých textů), nýbrž v zahraniční redakci. Její zásluhou vyšla v naší republice, tedy tehdy za „železnou oponou“, alba Simona a Garfunkela i dalších pěveckých a muzikantských hvězd první velikosti.

Můj první kontakt s Jiřinou Fikejzovou byl do jisté míry kuriózní. Jednou u nás doma zazvoní telefon a v něm se ozve: „Dobrý den, tady Jiřina Fikejzová…“ Málem mi vypadlo telefonní sluchátko z ruky. Zatelefonovala mně jako členka poroty dětské písničkové soutěže. Kvůli mému textu. Říkala: „Víte, nám skoro všem se hodně líbila ta vaše (poznámka autora: malé „v“, protože s hudebním skladatelem Václavem Vašákem) písnička ,Žvýkačkový vlak´. Ale v porotě mezi námi byli povinně zastoupeni učitelé. A ti byli proti, protože prý děti ve škole lepí žvýkačky na spodní části desek lavic!?? My jsme si říkali, že byste to mohli předělat. Ale já sama chápu, že je na těch žvýkačkách postavena celá písnička. A já osobně bych to ve Vaší roli asi taky neudělala…“ A tak se taky stalo.

Od té doby jsme se s Jiřinou Fikejzovou setkali více než dvacetkrát. Dokonce byla v komisi, která mne přijímala do Ochranného svazu autorského. Často jsme se vídali ve vinárně U Šuterů, naproti Supraphonu, kde jsme kolikrát až do večera probírali moje texty. Nesčetněkrát jsme se potkali na výstavě jejího oblíbeného karikaturisty „Kobry“ Kučery. Ale dodnes nezapomenu, když jsem s ní psal rozhovor pro časopis „Domov“, jak při autorizaci vážila každé své slovo. S tím jsem se ještě nikdy nesetkal. Ani dodnes. Naposledy jsem se s ní viděl osobně, když jsem si k ní domů šel nechat podepsat její knížku „Povolání textařka“. Bydlela na pomezí pražských Vinohrad a Vršovic v krásné funkcionalistické vile po herci Jindřichu Plachtovi.

Na paní Fikejzové jsem, kromě profesionality a životní moudrosti, oceňoval zejména smysl pro humor. Nezapomenu, jak byla mírně zděšena, že se silnice E 14 z jejího textu stala později „rájem lehčích žen“. Anebo, jak přiznala, že v Tesaříkově textu u písně Yo Yo Bandu „Rybitví“ si v pasáži: „…znám taky jednu z Dejvic/Ta tam toho má nejvíc/Tak ta je tedy má.“, vykládala to poslední „má“ ve významu: „Tak ta je tedy moje“. Ve své životopisné knížce na sebe přiznala mnohé. Prostě, byla vždy dámou, ale také trochu v ní zůstala ta holka ze severu Čech i sportovkyně.

Před třemi lety jsme s Jiřinou Fikejzovou mluvili naposledy. Jaksi symbolicky také telefonicky. Přál jsem jí k významnému životnímu jubileu.

A nyní PANÍ TEXTAŘKA odešla…

Čest její památce.

Foto: archiv

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Náš rozhovor se spisovatelem, novinářem, fotografem a dramaturgem ROBERTEM ROHÁLEM

„V tanečních jsem se bláznivě zamiloval, moc mě to tam bavilo“

Lidé se stejnými iniciálami obou svých jmen už bývají jaksi předurčeni ke kariéře. Stačí vzpomenout světová filmová esa Claudii Cardinalovou, Brigite Bardotovou či Damiana Damianiho. Anebo u nás herečky Blanku Bohdanovou, Simonu Stašovou či nejnověji zpěváka Davida Deyla. Nejinak je tomu u spisovatele, fotografa, novináře a dramaturga Roberta Rohála, člověka s rozmachem renesanční osobnosti.

Narodil se roku 1959, odmalička žil v Holešově na Kroměřížsku. Po střední škole a vojně se pohyboval skoro deset let v kultuře. Od roku 1990 se prosadil jako novinář – nejdříve ve Zlíně, pak i v Praze. Během posledních dvanácti let mu vyšla – povětšinou u nakladatelství Petrklíč a Grada – řada knih, vesměs o filmu, muzikálu, populární hudbě a celebritách. Své texty doplňoval vlastními reportážními snímky. Asi od roku 2002 se mu stalo fotografování doslova vášní. Věnuje se stylizované žánrové i portrétní z valné většiny černobílé; fotografii. Od roku 2005 vyzdobil svými uměleckými fotografiemi několik veřejných interierů, účastnil se kolektivních i samostatných výstav – a to nejen na Moravě ale také v Praze, Brně, na hradech Karlštejn i Křivoklát, v Národním muzeu fotografie v Jindřichově Hradci a na několika dalších prestižních místech. A právě tato vpravdě multikulturní osobnost se nám exkluzívně pro TANEČNÍ MAGAZÍN svěřila se svým vztahem k tanci i poodhalila nejnovější okénka své tvůrčí kuchyně.

Jelikož se naše profesní cesty již několik let různě scházejí i protínají, tak laskaví čtenáři jistě odpustí naše následné tykání. Za spolupráci z oblasti Kroměříže děkuji rovněž kolegyni Daně Ehlové.

 Chodil jsi vůbec jako kluk do tanečních?

„No jasně, že chodil, a moc mě to bavilo. Dokonce jsem se tenkrát do své tehdejší tanečnice Svatavy bláznivě zamiloval.“

Máš vztah spíše ke klasickému tanci až baletu či k moderním výrazovým formám?

„Líbí se mi z toho všechno. Pracoval jsem chvíli v divadle, a tak jsem třeba zrovna scénickému tanci či baletu přišel na chuť. Svého času se mi líbilo taneční seskupení UNO, s nímž spolupracovali Jiří Korn nebo Helena Vondráčková. A když bych měl vzpomínat, tak jsem kdysi s mojí tehdy budoucí manželkou Jaruškou dělali křoví jednomu kouzelníkovi na dvou magických festivalech v Pardubicích a Karlových Varech, dokonce jsme si odvezli zvláštní cenu mezinárodní poroty – ale to už je dnes pravěk. Bylo to tak někdy kolem roku 1980.“

robert_rohal_a_hel_vondrackova
Robert Rohál a Helena Vondráčková

Píšeš rád o zpěvácích, kteří mají výrazný sklon k pohybu, tanci a dobré choreografii, jako Helena Vondráčková, Jiří Korn či Petr Kotvald?

„Helena se mi líbí léta už jenom tím, jak je univerzální, jak ani po letech nezpohodlněla a nežije z podstaty. Navíc byla první, kdo začal vedle zpívání tančit, stepovat, hýbat se. Byla to ona, kdo povýšil statické zpívání u mikrofonu na skutečně hodnotnou podívanou, na show… A Jirka Korn je taky ohromný profík stejně jako Petr Kotvald. Všichni tři umí svou písničku vyjádřit pohybem a tancem.“

Fotografuješ rád taneční představení, muzikály anebo přímo taneční soutěže?

„Fotím rád lidi, které stylizuju do různých postav a příběhů, ale nafotil jsem i pár koncertů. Na rok 2016 chystám novou výstavní kolekci, v níž se objeví jediná modelka, ale na každém dalším snímku bude pokaždé úplně jiná. Půjde však tentokrát výhradně o portréty. Kolekce má zatím pracovní název ,Tisíc tváří černovlásky´. Jako inspirace nám posloužily třeba Mozartova manželka Konstance, Josephine Baker, Marylin Monroe, Lída Baarová nebo mladá Marta Kubišová ze šedesátých let. “

V současnosti působíš na programově dramaturgické pozici v kroměřížském Domě kultury, podílíš se také na organizaci tanečních soutěží či letních vystoupení mažoretek na kroměřížském náměstí?

„Já tyto některé akce spíše organizuju, mou hlavní náplní je hlavně divadlo a koncerty, tedy samotná dramaturgie. Ale spolupodílím se také i na velkých festivalech, na kterých ale dělá celý náš tým, ať již jsou to ,Hudba v zahradách a zámku´ nebo ,Mezinárodní festival dechových hudeb´, kde dochází i na ty zmíněné mažoretky.“

Na co bys z divadelně dramaturgického menu kulturního domu pozval obyvatele i návštěvníky Kroměříže?

„Asi na představení hry Commedia Finita autorky Viktorie Hradské, které je o Emě Destinnové viděné očima čtyř různých žen a které je taky hodně o české malosti. Já tohle představení kdysi viděl jako monodrama s jednou herečkou – Gabrielou Wilhelmovou – a bylo to něco úžasného. Existuje i rozhlasová verze tototo scénáře, kterou natočila Jiři na Jirásková, a to bylo taky perfektní. Společnost Karla Soukupa však přijede do Kroměříže s představením, které bude jiné v tom, že se v něm představí známé herečky jako Valerie Zawadská nebo Kateřina Macháčková.“

Hlavní stánek kultury v Kroměříži však nežije pouze divadelními programy, co tam chystáte dále?

„Provoz zde bude částečně omezen, neboť od dubna do září by měla proběhnout rekonstrukce části střechy Domu kultury, a tím pádem bude vyřazen ze hry společenský sál. Ale mnohé jiné akce poběží. Naplánoval jsem už pořad s knězem Zbigniewem Czendlikem, který odstartuje sérii duchovně laděných besed. Pracuji na přípravě koncertů Ondřeje Havelky a Melody Makers anebo Petry Janů se skupinou Amsterdam. Chtěl bych přivést i šansonový recitál Heleny Vondráčkové s doprovodem Zdenka Merty jako klavíristy, což mi oba protagonisté přislíbili…“

robert_rohal+KarolinaBubelova1Gabor
Robert Rohál s jedním se svých fotografických obrazů z kolekce „Romance o Krásce a Zvířeti.“ (na snímku modelka Karolina Bubelová a herec i režisér Peter Gábor)

Jsi renomovaný publicista v novinách i na internetových serverech, co Tě osobně v poslední době zaujalo jako diváka a posluchače?

„Z hudební sféry to je jednoznačně CD ,Bosa´, které natočila pro mne dosud neznámá muzikálová zpěvačka Markéta Zehrerová s Eduardem Parmou jako výhradním skladatelem i aranžérem. Ale moc se mi líbí i čerstvé dvojalbum funky kapely Top Dream Company… Rovněž mile mě překvapila nová alba dua Kamelie anebo Petra Koláře… Co se filmů týče, tak mě upoutal v televizi nedávno uváděný snímek Bohdana Slámy ,Čtyři slunce´. Opět jsem si uvědomil, jak je Aňa Geislerová skvělou herečkou. A taky jsem byl nedávno překvapen nabídkou všeho, co skýtá a nabízí Muzeum Kroměřížska.“

Na co si nyní brousíš své literární pero anebo počítač?

„Už počátkem roku bych se měl vrhnout do titulu, jehož pracovní název zní ,Celebrity – Fámy, nepravdy a skutečnost´. Zatímco tuto knížku jsem přislíbil nakladatelství Petrklíč, další dva jiné tituly bych chtěl vydat u Grady Publishing.“

V minulém roce jsi zůstal věrný Kroměříži i jako vystavovatel uměleckých fotografií, nikoli však přímo Domu kultury…

„A to jsem zde vystavoval dva roky staré originály, které jsem již uvedl na rúzných místech republiky. Já totiž letos nechtěl vystavovat vůbec, chtěl jsem si dopřát pauzu – ale nakonec mne stejně přemluvili. Výstava proběhla v interiéru kroměřížské cukrárny Amadeus, udržela se tam skoro pět měsíců, a já jsem nakonec moc rád. Má fotokolekce ,Romance o Krásce a Zvířeti´ tam totiž do těch nádherně klenutých prostor docela dobře zapadla.“

Vrat´me se závěrem, přes fotografii, opět k tanci, se kterým má mnoho společného setkání s tvou současnou hlavní aktérkou snímků Soňou Drábkovou…

„No, to je fakt, ale pravdou je, že se známe snad půl roku. Právě v době, když jsem nastoupil do kroměřížského kulturáku a fotil Den tance, tam Soňa vystupovala s tanečním souborem M dance crew KM. Tehdy jsem poznal celou tuto skvělou taneční partičku a bylo to hned jasné. V Soně jsem našel dobrou kamarádku. Myslím, že to byla ona, kdo mě vlastně přivedl na myšlenku nafotit něco nového. Je fajn, že ji to baví a že si udělá i čas na roli fotomodelky i na povídání o tom všem, i když má svou práci, domácnost, manžela i dva syny.“

Rodinu, další povinnosti a tím i málo času má jistě tak široce rozmáchlá osobnost jakou je Robert Rohál. Proto jsem mu poděkoval za velmi zajímavé a upřímné rozhovorové vyznání. Sám osobně a jistě i čtenáři Tanečního magazínu se budeme těšit na nové plody jeho širokého talentu.

Foto: archiv, R. Rohál

Michal STEIN, Dana EHLOVÁ

TANEČNÍ MAGAZÍN