Romanticky rozprašuji vlastní popel

Studio Hrdinů uvede autorskou inscenaci o fenoménu fotografie

V pražském Studiu Hrdinů momentálně vrcholí přípravy nové inscenace Romanticky rozprašuji vlastní popel režisérky Lindy Duškové a jejího týmu. Jevištní esej o fotografii inspirovaný texty francouzského filosofa a sémiologa Rolanda Barthesa bude mít premiéru 17. března 2022.

Druhá premiéra režisérky Lindy Duškové ve Studiu Hrdinů se soustředí na téma fotografie. Projekt je založen na sledování paralel mezi teorií fotografie a divadelní tvorbou. Autorský tým se zaměřil jak na svůj vlastní přístup k fotografii (a s ním životní potřebu fotografie vytvářet), tak na fotografické principy, které ve svých textech popisuje Roland Barthes. Inscenace Romanticky rozprašuji vlastní popel zachycuje vztah mezi pohybem a zastavením, prožitkem a vzpomínkou, životem a smrtí.

Fotografie neříká nutně to, co už není, ale pouze a najisto to, co bylo. Jednou jsem od jistého fotografa dostal svůj snímek, a ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, nemohl jsem si vzpomenout, kde jsem byl fotografován; zkoumal jsem kravatu, svetr, abych zjistil, v jaké situaci jsem je měl na sobě; marně. Protože to však byl fotografický snímek, nemohl jsem popírat, že jsem tam byl (i když jsem nevěděl kde). Toto zakřivení jistoty a zapomenutí mi způsobilo závrať a „detektivní“ úzkost, šel jsem na výstavu fotografa, jako bych odcházel na vyšetřování, abych se konečně o sobě dozvěděl něco, co už jsem nevěděl.

Roland Barthes (1915–1980) vystudoval klasickou literaturu a filologii. Barthesovo dílo nikdy netvořilo koherentní celek, který by sledoval jednotnou teoretickou linii. Od kritiky dějin se postupně přesouval k obecné i aplikované sémiologii a od počátku sedmdesátých let si postupně vybudoval zcela svébytný způsob uvažování o literárních textech charakteristický rezignací na zobecňující systémy a postupnou fragmentací a zdůrazňováním jednotlivostí a nahodilostí. Posledním Barthesovým textem je esej o fotografii, nazvaný Světlá komora. Krátce po jeho vydání roku 1980 Barthes náhle zemřel při automobilové nehodě.

 

Romanticky rozprašuji vlastní popel 

režie: Linda Dušková

dramaturgická spolupráce: Sodja Lotker a Jan Horák

scéna: Zuzana Sceranková

kostýmy: Klára Fleková

hudba: Matyáš Řezníček

pohybová spolupráce: Tereza Ondrová

světelný design: Patrik Sedlák

asistentka scénografie: Anna Vohralíková

 

hrají: Karin BílíkováJohana SchmidtmajerováOndřej JiráčekPavel Neškudla

 

premiéra: 17. března 2022

 

Magistrát hlavního města podpořil činnost Studia Hrdinů v roce 2022 částkou 6.500.000 Kč.

Projekt je realizován za finanční podpory Ministrstva kultury a městské části Praha 7.

Madla Horáková Zelenková

pro Taneční magazín 

 

VOICES

Cesty k sobě samým i k naprostým cizincům

Temporary Collective v čele s režisérkou Petrou Tejnorovou a dramaturgyní Sodjou Lotker přicházejí s novou experimentální webovou stránkou s názvem VOICES. Tento event reaguje na dobu pandemie a redukci mezilidského kontaktu ve společnosti. Bude se jednat o audioperformativní web, na kterém se od 9. března bude každé úterý od 18:00 do 22:30 po dobu 6 měsíců objevovat aktivní hlasový záznamník, kde bude moct každý zanechat a sdílet otázky, myšlenky i své frustrace. Formát hlasové schránky VOICES navazuje na fenomén vzkazů v láhvi, telefonních záznamníků, zvukových dopisů. Není to sociální síť ani chatovací místnost, tvůrcům nejde o rychlou komunikaci. Zcela naopak. Cílem je zpomalit, zastavit se a vnímat. 

„Na performativní web budou mít přístup nejen přizvaní občasní hosté – performeři  a tanečníci – ale také kdokoli, kdo web navštíví. Na březen jsou domluveni tři hosté, jejichž jména zveřejníme až po daném večeru. Tedy, až ex post, až po úterku, kdy event proběhne, se dozvíte, kdo v daný večer na VOICES byl přítomný,“ říká režisérka Petra Tejnorová a pokračuje: „Můžete se tedy na VOICES vracet pravidelně a web tak společně budovat nebo jen naslouchat audiovzkazům ostatních. V situaci omezení kvůli Covid-19 naše těla nastřádala, nasála a držela mnohé emoce z tohoto stavu neustálé brzdy a rozjezdu v samotě našich pokojů. Věříme, že i zanechání vzkazu znamená mít naději, že budeš vyslyšen.“

Projekt VOICES navazuje na předchozí práci skupiny Temporary Collective – taneční performance s názvem DUETY, která se odehrávala v divadle PONEC (i v tomto projektu jde o podobné principy tvorby). Duety vytvářely prostor pro setkání mezi diváky a tanečníky. Setkání trvala někdy jen několik vteřin. Třeba si jen mlčky hleděli do očí. A taková mimořádná konverzace diváka nechala zažít, co to znamená být spolu a v čem může spočívat lidský kontakt.

Námět a koncept: Petra Tejnorová a Sodja Lotker

Code a design: 2046

Producent: TEMPORARY COLLECTIVE

Koproducent: Tanec Praha, z. ú. / PONEC – divadlo pro tanec

Hlasová schránka Voices je aktivní každé úterý v čase od 18.00 do 22.30.

Jen tehdy je možné vzkazy nahrávat a zveřejňovat. Po ukončení akce zůstává přístupný audioarchiv daného večera.

 

 Více na: www.divadloponec.cz  a www.temporarycollective.cz

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

FLORA DETRAZ a její hlasy

Lidský hlas jako hlavní téma Pražských křižovatek

Mezinárodní divadelní festival Pražské křižovatky proběhl v době od 30.září do 6.října 2019. Pro letošní ročník byl hlavním tématem hlas, naslouchání, slyšení.  Každý z umělců se tohoto tématu chopil po svém – v inscenaci Jiřího Havelky promlouvá hlas zábavy v politicky komplikované době, ve ‚Fantasii‘ Anny Karasinke promlouvá hlas z venku a popisuje herce a jejich jednání, Building Conversation nechávají mluvit publikum a zkoumají, co se stane, když hlas úplně absentuje, Christiane Jatahy přivádí na scénu hlasy dvou odlišných společenských vrstev,se zabývá samotným nasloucháním,   Flora Detraz vnímá hlas jako výraz poslušného i vzpurného těla a projekt Rimy Najdi pracuje s nejčistší podobou slyšení a naslouchání.


Rozpoznat lidský hlas je jeden ze základních socializačních nástrojů od samého dětství. Od okamžiku, kdy se narodíme, posloucháme, rozpoznáváme rozdíly. To totiž znamená porozumět. Což ovšem není nijak rychlý proces, pokud ho uspěcháme, porozumíme nakonec jen tomu, co  už jsme dávno věděli. (Sodja Lotker, Marta Ljubková)

Umělkyně Flora Détraz pochází z baletního prostředí. Vystudovala literaturu a během své kariéry se setkala s řadou umělkyň a umělců, kteří zásadně  ovlivnili její práci. Jejím základním tématem je vztah mezi pohybem a hlasem. V rámci festivalu představila pražskému publiku  MUYTE MAKER. Čtyři performerky během představení zpívají, smějí se, tančí a kakofonně debatují.   Scéna samotná i kostýmy umělců jsou jistě zajímavé, měnící se osvětlení jaksi  samo „převl éká“ umělce. Nejsem si zcela jista, proč mají performerky na hlavách podivné ozdoby, ze kterých vede lano a celý obraz vytváří dojem, že postavy jsou loutky.  Kulisy vytváří také až jakýsi středověký obraz. Některé okamžiky sice přivádí diváky k bujarému veselí, přesto se domnívám, že nesedí-li v publiku opravdový odborník na hlas a naslouchání, nemusí všemu plně porozumět.

Ačkoliv jistě nejsem takový odborník, nutí mě představení k zamyšlení, cože vlastně hlas pro člověka znamená. Mnohdy můžeme mluvit beze slov, ostatně tanec si stačí bez hlasu a všemu porozumíme, jindy zase můžeme říci tisíce a tisíce slov, a přesto nám nikdo nerozumí.  Ale jedna věc se popřít jistě nedá – tón je velice důležitý. Ostatně jako dobrý příklad slouží třeba  dva hádající se partneři, kteří si vyčítají „ten tón“, jakým bylo něco řečeno. ‚Kdybys totéž řekl jinak….‘ slýcháme. A mnohdy je konverzace vede na tak, že si každý z účastníků diskuse povídá to své, vzájemně se ani nevnímají, ale náramně si rozumí. Znáte to také? Co je tedy vlastně na samotném hlasu tak podstatné? Možná právě tak jako naše tělo při tanci, náš hlas přenáší  emoce a pocity dotyčného. Pokud  jsou pozitivní, uklidní posluchače, pokud jsou negativní, většinou se naslouchající rozčílí také..  Zářný příklad jsou zpěváci. Oblíbeného interpreta si posluchač vybírá vlastně podle povahy zpěváka. Pro někoho je příjemný rebel, pro někoho uklidňujíc í melancholik.

Během života člověk řekne kolem osmi miliard slov. Slovem vyznáváme lásku, slovem vyhlašujeme válku. To, co říkáme, tvoří svět kolem nás. Pozor na slova!

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

Zlatá Triga patří Severní Makedonii

Prestižní ocenění Pražského Quadriennale 2019

V úterý 11. června byly v prostorách holešovického Výstaviště uděleny ceny Pražského Quadriennale 2019 včetně hlavního ocenění Zlatá Triga. Mezinárodní porota tuto prestižní cenu udělila makedonskému projektu This Building Truly Talks. Porota hodnotila celou řadu kategorií, od nejlepšího designu přes kurátorský koncept, nejvýraznější studentský talent až po celoživotní zásluhy v oboru.

V kategorii zemí a regionů byl mezinárodní porotou po zásluze oceněn katalánský projekt

Cenu za nejlepší expozici v kategorii Země a regiony získaly Francie, Katalánsko a Maďarsko. Cena za kurátorský koncept putuje do Lotyšska a za nejlepší expozici ve Studentské výstavě byli oceněni studenti z Taiwanu, Gruzie a Finska. Cenu za Imaginaci ve Studentské výstavě získali studenti z Itálie, České republiky a Filipín. Ocenění za nejlepší design si odneslo celkem 6 vystavujících z Mexika, Chorvatska, Číny, Kanady a Austrálie. Zvláštní cenu poroty získal Bert Neumann a za celoživotní zásluhy v oboru byla oceněna Kirsten Dehlholm. Cena PQ 2019 pro mentora putovala do rukou Arnolda Aronsona. Celkem bylo předáno 28 cen. Mezinárodní porotu Pražského Quadriennale 2019 tvořili Dorita Hannah, Tim Foster, Jim Clayburgh, Liu Xinglin, Sofia Pantouvaki, Robert Kaplowitz, Yaron Abulafia, Sodja Lotker, Omar Rajeh, Monica Raya a Kate Bailey. Nový návrh ocenění připravil architekt PQ 2019 a designér Petr Bakoš.

Delegace severní Makedonie s maketou scénografie, za níž obdržela hlavní cenu

Podle Statutu PQ uděluje ceny ministr kultury České republiky na základě doporučení mezinárodní poroty, s výjimkou Dětské ceny PQ, o níž rozhoduje hlasování dětských návštěvníků.

Přehled ocenění PQ 2019:

Zlatá Triga PQ 2019: Republika Severní Makedonie

Další záběr na vítěznou scénografii od Republiky severní Makedonie

Ocenění za nejlepší expozici Zemí a Regionů: Francie, Katalánsko, Maďarsko

Ocenění za nejlepší kurátorský koncept: Lotyšsko

Ocenění za nejlepší expozici ve Studentské výstavě: Taiwan, Gruzie, Finsko

Ocenění za divadelní prostor: DOX+, Soundforms, Levitating Theatre, Theatre in the Wild

Ocenění za Imaginaci ve Studentské výstavě: Itálie, Česká republika, Filipíny

Ocenění za nejlepší design: Jerildy Bosch (Mexiko), Ivan Marušić Klif (Chorvatsko), Zhou Zhengping (Čína), Michael Levine (Kanada), Latai Taumoepeau (Austrálie), La Liga Teatro Elástico (Mexiko)

Ocenění za nejvýraznější talent ve Studentské výstavě: Natalia Sedano (Mexiko)

Ocenění za nejlepší kolaborativní projekt: Chile

Cena za nejlepší scénografickou publikaci: Donatella Barbieri – Costume in Performance: Materiality, Culture, and the Body

Cena dětského diváka: Chile

Bez odezvy u poroty nezůstal ani francouzský příspěvek do mezinárodní soutěže

Zvláštní cena poroty: Bert Neumann (Německo)

Cena PQ 2019 za mentorskou činnost: Arnold Aronson

Cena PQ 2019 za celoživotní zásluhy: Kirsten Dehlholm

Foto: Alžběta Jungrová, Irena Vodáková a Adéla Vosičková

Eliška Míkovcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN