Štítek: Praha

Fascinuje ji tanec, choreografie, hudba i móda – taková je od dětských let slavná zpěvačka a herečka Dagmar Herzánová

MEZI TANCEM A CHOREOGRAFIEMI ODMALIČKA

Patřila k těm šťastným – obdobně jako Dara Rolins – jimž se poštěstilo stát se zpěvačkou již v útlém dětství. Vystupovala se slavnou skupinou Spolužáci, jejíž hit „Né, pětku né“ zněl téměř každý den éterem. Dagmar Herzánová se později vypracovala i na sólovou zpěvačku. Zároveň vystudovala herectví. Moderovala stovky koncertů a zábavných akcí. Nyní se věnuje náročnějšímu repertoáru. Zpívá tvrdší rock, inklinuje k jazzu i dalším hudebním oblastem. Taneční magazín si s Dagmar Herzánovou popovídá hlavně o jejím vztahu k tanci, choreografii a pohybu vůbec.

Vystupovala jste již v dětství, jak to bylo ale s tancem? Chodila jste taky do tradiční rytmiky?

„Jako malá jsem vyrůstala v Litoměřicích, chodila jsem tam samozřejmě do Sokola na rytmiku. Jinak tanec jako takový jsem měla ráda odjakživa. A na mou první choreografii si vzpomínám, když mě táta postavil do rohu pokoje před zrcadlo a začali jsme tu konkrétní písničku pohybově stavět. Později jsem si již sama vymýšlela choreografie na písničky i na různých místních litoměřických vystoupeních a soutěžích. To se mi hodilo o pár let později, kdy jsem si již sama vytvářela choreografii na píseň od Michala Davida. Dá se to shrnout, že jsem vlastně odmalička nasávala jevištní pohyb od ostatních.“

A co tradiční taneční, jak jste je prožívala?

„Taneční? Bylo to velké utrpení. Chodila jsem na ně do pražského Paláce kultury, shodou okolností s dcerou Milana Drobného, Míšou. Nebyla tam na tanec ani zrovna nejvhodnější podlaha. Nebavilo mě to, kluci se potili a holky se styděly. Navíc poprvé podpatky a pro mne až moc sešněrované pohyby. Ale, alespoň ty taneční naučily kluky galantnosti…“

Jak vnímáte vůbec tanec jako takový obecně, jen tak z pozice divačky?

„Tanec a balet miluju. Samozřejmě i sporty z něho vycházející – krasobruslení, uměleckou i sportovní gymnastiku. Chodím soustavně do divadel, sleduji pravidelně taneční soutěže. Je to krásná disciplína. Pochopitelně, hodně mi daly i výuky jevištního pohybu na Vyšší odborné škole herecké. Základy stepu mi tam dával Petr Veleta. Potom jsem pohyb a jevištní práci celkově začala vnímat trochu jinýma očima.“

Má něco společného s tancem i pohybem Váš pěvecký vzor?

„Samozřejmě. Je jím totiž Madonna. Imponují mně její taneční filmy i to, jak si umí vystavět písničku jako číslo. Myslím, že má velice dobrý čich na lidi kolem sebe. Na správný tým.“

A jaké štěstí jste měla na spolupracovníky z oblasti tance a choreografie Vy?

„Ráda se obklopuji lidmi, kteří mne něco naučí. Moho jsem toho pochytila i od Martina Gabriela, který nám stavěl pohybově vystoupení v éře vystupování s Lukášem Vaculíkem a Dagmar Veškrnovou. Také jsem spolupracovala s vedoucí legendárního pražského souboru Valášek Hankou Dolejší, která nám doporučovala šikovné tanečníky do programu Boney M revival. A v té éře jsem se také mnoho naučila od spolupracovnice předního muzikálového režiséra a choreografa Radka Balaše Lindy Stránské. Později jsem měla to štěstí spolupraco vat ještě s další výbornou tanečnicí a choreografkou Hanou Číčelovou, která rovněž léta asistovala Radku Balašovi. Ráda jsem rovněž chodila i na hodiny swingu (což je nyní poměrně módní záležitost) k Heleně Brouskové.“

Jak se Vám spolupracuje s choreografy?

„S choreografy velice ráda spolupracuji. Obdivuji jejich obrazotvornost, to, co umí tancem vyjádřit i jejich trpělivost. Kolikrát jsem doslava fascinována, jak fantasticky se dá nádherně vizuálně na jevišti ta která písnička tancem zvýraznit!“

Jak jste dospěla k někdejšímu projektu Boney M revival, který jste v předminulé otázce ‚nakousla‘?

„Jak uvádím, od mládí jsem byla ovlivněna tanečními filmy, tanečně propracovanými klipy. Jednoho dne mě Jarda Beneš, který vystupoval v Semaforu, ovlivnil natolik, že jsem se rozhodla připravit velké zájezdní show ve stylu a na hudbu slavných Boney M. Stálo to hodně hledání vhodných jevištních partnerů, nahrávání hudebních základů i celkových příprav. Prostě – pot i slzy. Nakonec jsme vše dovedli k jevištnímu tvaru. Nebylo mu dopřáno dlouhé éry. Zanedlouho celý projekt ztroskotal na mezilidských vztazích. Po nějaké době jsem měla to &sca ron;těstí, že jsem se v Praze setkala i se skutečnými Boney M. Při jednom z jejich vystoupení jsem i spontánně vystoupila na pódium k nim a zatancovala si. S jejich zpěvačkou Liz Mitchellovou jsem se pak dokonce i bavila o našem revivalu. A aby všem spojením se slavnou diskotékovou kapelou nebyl konec, tak jsem se loni při své cestě do Anglie v Londýně setkala s černoškým zpěvákem, který byl synem zpěvačky Marcii Barettové z původní sestavy Boney M.“

To znamená, že ráda chodíte i na diskotéky?

„No, samo sebou. Ráda jsem chodívala taky na kurzy v rytmu flamenca do pražské Lucerny. Zbožňuji i černošské diskotéky, které byly například v klubu UNICO na pražském Žižkové. Častým hostem jsem byla taky na diskotékách u pražských studentských kolejí Větrník v Břevnově. Hodně jsem toho před lety protančila i na diskotékách v České Lípě, kde mám kamarádky. Ze známých diskžokejů byli a jsou mému srdci a naturelu nejbližší asi Michal Viktořík, Luděk Formánek a Miloš Pecháček. Díky nim jsem poznávala i styly funky a soul, což je vlastně taky p ůvodně černošská muzika. Snad jsem na nikoho nezapomněla? Samozřejmě, dneska je již spousta dalších mladých diskžokejů, ale to je už nová generace.“

Proč jste se od dětských „popových střevíčků“ dostala k tvrdší muzice?

„Pop-music byla asi na mě moc sladká a sešněrovaná? V rocku mi přijdou lidé přirozenější. A upřímně, mnohdy i muzikálnější. Nicméně, k rocku mě přivedla moje učitelka zpěvu Hana Pecková. Paradoxně – je to totiž bývalá operní zpěvačka! Odhalila ve mne něco, co já sama netušila, i když jsem k rocku inklinovala odjakživa. Navíc, pro mne je to další hudební obor, kterému se můžu věnovat. Mimochodem, rockem to neskončilo! Pak následoval blues a jazz. 🙂 “

Dbáte pečlivě i na výběr textů?  Vím, že pro Vás píšou přední textaři.

„Texty, to je můj letitý problém. Jako mladá holka jsme zpívala dost naivní texty. Tím nemíním dětskou tvorbu, tam se to víceméně předpokládá. Stále jsem měla problém s obsahem písně. I když… Psát pro ,mladý děvče´ je asi vždycky těžké. Na obsahu mi hodně záleží. Pokud mi text nejde takzvaně do pusy, nebo s ním obsahově nesouzním, neumím na jevišti podat stoprocentní výkon. Podle mne je to pak vždy na výsledku vidět. Jsem prostě náročná. Od dětství mně psal texty František Ringo Čech. Je pro mne génius. Krom toho, že je to člověk se smyslem pro humor a zná mě od mala, tak třeba záležitosti, které psal  pro Jiřího Schellingera jsou dodnes nepřekonané. Dnes je dobrých textařů málo. Pro mě je to královská disciplína, které je málokdo schopen. Je to těžká práce, ale krásná…“

Speciálně pro Vás napsal těsně před svou smrtí text i legendární Pavel Vrba…

„Další genius. Další krásné setkání. Pavel Vrba a jeho nesmrtelné hity pro Olympic a jiné. Mám od něj ten krásný text na zahraniční melodii. Snad ho někdy zrealizuji? Doufám a věřím. Zaslouží si to ten text i pan Vrba.“

Patříte ke zpěvačkám, kterým není lhostejné, jak na pódiu vypadají, jak dbáte na svůj celkový styling?

„Styling a image jsou pro zpěvačku alfou a omegou. (I když… Jak pro kterou?) Miluju módu, miluju líčení, spolupracuji s profesionály. Pobyt v Anglii mě v tomto směru opět posunul. Londýn je město módy a stylu. Tedy přesněji řečeno stylů. Tam je člověk mého ražení a vkusu jako ryba ve vodě. Ráda pozoruji modní trendy a zkouším je přímo sama na sobě. Mám ráda kreativitu a nebojím se jít do takových těch ujetých a šílených věcí. A to Londýňané opravdu neřeší. Kéž bychom se i u nás poučili z jejich odvahy a nadhledu. Móda a já, to je na dlouhé povídání. Jednu dobu jsem i vytvořila módní butik. V tom jsem prostě šílenec a maniak. 🙂 “

Závěrem se vraťme obloukem zpět k tanci a tanečníkům. S mnohými jste spolupracovala. Jak je vnímáte jako lidi?

„Mým snem odjakživa byl velký program s tanečníky i kapelou. Dělá se mi s nimi nejlépe ze všech lidí z branže. Hodně mně dala i spolupráce s Markem Křenkem, který po komplikovaném zranění a upoutání na vozík znovu začal tančit a stavět choreografie. A také si uvědomuji u tanečníků velký společenský problém, ačkoli vytvářejí a vytvořili krásné i hodnotné umění, tak vlastně nemají na konec své náročné a zdravotně složité kariéry ani kvalitní důchody.“

 FOTO: archiv Dagmar Herzánové

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN