Velká show Brnokoncertru – francouzské představení Gilla Marsala „Paris“ zaujalo Prahu i Brno. Nepostrádalo výborné taneční kreace, vrcholné pěvecké výkony, scénické nápady a zápal všech. Postrádalo však velmi citelně tištěný program (či sled písní, autorů a interpretů) pro české diváky…
Koncem listopadu se proměnily pražské divadlo Hybernia a brněnské Sono centrum v bulváry Paříže. Moravská i česká metropole přivítaly velkou tanečně šansonovou revuální show Gilla Marssalla „PARIS“.
Na originálně a scénicky nápaditě připraveném i nasvíceném jevišti se odehrávalo představení, které chytlo za srdce starší generaci pamětníků, ale současně si podmanilo i ty, které uváděné slavné tituly šansonů ještě nemají tolik pod kůží.
Hlavními protagonisty byli zpěváci. Ale zaměření našeho magazínu nás přímo nabádá se zaměřit prioritně na tanec. Na scéně se po celý večer objevoval pár tanečníků. Nikoli „objevovalo pár tanečníků“ – šlo skutečně o pouhou dvojici. Tanečníci Karine Soucheire a Jeff Dubourg však nejen skvěle dotvářeli atmosféru, ale často byli i nositeli děje. Posouvali příběh zamilované dvojice a Edith Piaf někam dál. Představili hned několik tanečních stylů, od valčíku až po burlesku.
Kladně kvituji, že celý program doprovázela pětičlenná živá kapela. Přece jenom, často používané jsou nahrané základy (tzv. halfplayback). Nesmíme samozřejmě zapomenout ani na interprety písní. Konkrétně na: Anne Carrere, Stephani Impoco a Julese Grisona. Jejich výkony byly příslibem další možné muzikálové kariéry.
Repertoár se skládal z nezapomenutelných hitů Edith Piaf, která měla i ve scénáři své osobité místo, Maurice Chevaliera, Lucienne Boyer, Charlese Treneta, nezapomenutelné Josephine Bakerové, spíše herecké hvězdy Yvese Monntanda, Charlese Aznavoura i předčasně zesnulého Jaquese Brella či Georgese Mostakiho. Skutečně, nechyběl snad žádný ze známých hitů těchto hvězd šansonové scény.
Samotná dějová osa představení se odvíjela spíše po povrchní rovině. Je nutné však uvést, že mnohý český „takymuzikál“ má daleko banálnější a půlytší scénář. A to se „Paris“ nikdy nepovažovala a ani neprezentuje jako muzikálový tvar! Za to však citelně chyběl tištěný program představení, respektive alespoň sled písní s autory a interprety. To považuji za vážnou chybu a nedostatek.
Akce Brnokoncertu se v celostátní i moravské metropoli vydařila a zbývá se těšit, že tato agentura příště přiveze stejný soubor s jejich dalším programem muzikálového typu.
„Obdivuji obrazotvornost a trpělivost choreografů“
Fascinuje ji tanec, choreografie, hudba i móda – taková je od dětských let slavná zpěvačka a herečka Dagmar Herzánová
MEZI TANCEM A CHOREOGRAFIEMI ODMALIČKA
Patřila k těm šťastným – obdobně jako Dara Rolins – jimž se poštěstilo stát se zpěvačkou již v útlém dětství. Vystupovala se slavnou skupinou Spolužáci, jejíž hit „Né, pětku né“ zněl téměř každý den éterem. Dagmar Herzánová se později vypracovala i na sólovou zpěvačku. Zároveň vystudovala herectví. Moderovala stovky koncertů a zábavných akcí. Nyní se věnuje náročnějšímu repertoáru. Zpívá tvrdší rock, inklinuje k jazzu i dalším hudebním oblastem. Taneční magazín si s Dagmar Herzánovou popovídá hlavně o jejím vztahu k tanci, choreografii a pohybu vůbec.
Vystupovala jste již v dětství, jak to bylo ale s tancem? Chodila jste taky do tradiční rytmiky?
„Jako malá jsem vyrůstala v Litoměřicích, chodila jsem tam samozřejmě do Sokola na rytmiku. Jinak tanec jako takový jsem měla ráda odjakživa. A na mou první choreografii si vzpomínám, když mě táta postavil do rohu pokoje před zrcadlo a začali jsme tu konkrétní písničku pohybově stavět. Později jsem si již sama vymýšlela choreografie na písničky i na různých místních litoměřických vystoupeních a soutěžích. To se mi hodilo o pár let později, kdy jsem si již sama vytvářela choreografii na píseň od Michala Davida. Dá se to shrnout, že jsem vlastně odmalička nasávala jevištní pohyb od ostatních.“
A co tradiční taneční, jak jste je prožívala?
„Taneční? Bylo to velké utrpení. Chodila jsem na ně do pražského Paláce kultury, shodou okolností s dcerou Milana Drobného, Míšou. Nebyla tam na tanec ani zrovna nejvhodnější podlaha. Nebavilo mě to, kluci se potili a holky se styděly. Navíc poprvé podpatky a pro mne až moc sešněrované pohyby. Ale, alespoň ty taneční naučily kluky galantnosti…“
Jak vnímáte vůbec tanec jako takový obecně, jen tak z pozice divačky?
„Tanec a balet miluju. Samozřejmě i sporty z něho vycházející – krasobruslení, uměleckou i sportovní gymnastiku. Chodím soustavně do divadel, sleduji pravidelně taneční soutěže. Je to krásná disciplína. Pochopitelně, hodně mi daly i výuky jevištního pohybu na Vyšší odborné škole herecké. Základy stepu mi tam dával Petr Veleta. Potom jsem pohyb a jevištní práci celkově začala vnímat trochu jinýma očima.“
Má něco společného s tancem i pohybem Váš pěvecký vzor?
„Samozřejmě. Je jím totiž Madonna. Imponují mně její taneční filmy i to, jak si umí vystavět písničku jako číslo. Myslím, že má velice dobrý čich na lidi kolem sebe. Na správný tým.“
A jaké štěstí jste měla na spolupracovníky z oblasti tance a choreografie Vy?
„Ráda se obklopuji lidmi, kteří mne něco naučí. Moho jsem toho pochytila i od Martina Gabriela, který nám stavěl pohybově vystoupení v éře vystupování s Lukášem Vaculíkem a Dagmar Veškrnovou. Také jsem spolupracovala s vedoucí legendárního pražského souboru Valášek Hankou Dolejší, která nám doporučovala šikovné tanečníky do programu Boney M revival. A v té éře jsem se také mnoho naučila od spolupracovnice předního muzikálového režiséra a choreografa Radka Balaše Lindy Stránské. Později jsem měla to štěstí spolupraco vat ještě s další výbornou tanečnicí a choreografkou Hanou Číčelovou, která rovněž léta asistovala Radku Balašovi. Ráda jsem rovněž chodila i na hodiny swingu (což je nyní poměrně módní záležitost) k Heleně Brouskové.“
Jak se Vám spolupracuje s choreografy?
„S choreografy velice ráda spolupracuji. Obdivuji jejich obrazotvornost, to, co umí tancem vyjádřit i jejich trpělivost. Kolikrát jsem doslava fascinována, jak fantasticky se dá nádherně vizuálně na jevišti ta která písnička tancem zvýraznit!“
Jak jste dospěla k někdejšímu projektu Boney M revival, který jste v předminulé otázce ‚nakousla‘?
„Jak uvádím, od mládí jsem byla ovlivněna tanečními filmy, tanečně propracovanými klipy. Jednoho dne mě Jarda Beneš, který vystupoval v Semaforu, ovlivnil natolik, že jsem se rozhodla připravit velké zájezdní show ve stylu a na hudbu slavných Boney M. Stálo to hodně hledání vhodných jevištních partnerů, nahrávání hudebních základů i celkových příprav. Prostě – pot i slzy. Nakonec jsme vše dovedli k jevištnímu tvaru. Nebylo mu dopřáno dlouhé éry. Zanedlouho celý projekt ztroskotal na mezilidských vztazích. Po nějaké době jsem měla to &sca ron;těstí, že jsem se v Praze setkala i se skutečnými Boney M. Při jednom z jejich vystoupení jsem i spontánně vystoupila na pódium k nim a zatancovala si. S jejich zpěvačkou Liz Mitchellovou jsem se pak dokonce i bavila o našem revivalu. A aby všem spojením se slavnou diskotékovou kapelou nebyl konec, tak jsem se loni při své cestě do Anglie v Londýně setkala s černoškým zpěvákem, který byl synem zpěvačky Marcii Barettové z původní sestavy Boney M.“
Boney M revival
To znamená, že ráda chodíte i na diskotéky?
„No, samo sebou. Ráda jsem chodívala taky na kurzy v rytmu flamenca do pražské Lucerny. Zbožňuji i černošské diskotéky, které byly například v klubu UNICO na pražském Žižkové. Častým hostem jsem byla taky na diskotékách u pražských studentských kolejí Větrník v Břevnově. Hodně jsem toho před lety protančila i na diskotékách v České Lípě, kde mám kamarádky. Ze známých diskžokejů byli a jsou mému srdci a naturelu nejbližší asi Michal Viktořík, Luděk Formánek a Miloš Pecháček. Díky nim jsem poznávala i styly funky a soul, což je vlastně taky p ůvodně černošská muzika. Snad jsem na nikoho nezapomněla? Samozřejmě, dneska je již spousta dalších mladých diskžokejů, ale to je už nová generace.“
Proč jste se od dětských „popových střevíčků“ dostala k tvrdší muzice?
„Pop-music byla asi na mě moc sladká a sešněrovaná? V rocku mi přijdou lidé přirozenější. A upřímně, mnohdy i muzikálnější. Nicméně, k rocku mě přivedla moje učitelka zpěvu Hana Pecková. Paradoxně – je to totiž bývalá operní zpěvačka! Odhalila ve mne něco, co já sama netušila, i když jsem k rocku inklinovala odjakživa. Navíc, pro mne je to další hudební obor, kterému se můžu věnovat. Mimochodem, rockem to neskončilo! Pak následoval blues a jazz. 🙂 “
Dbáte pečlivě i na výběr textů? Vím, že pro Vás píšou přední textaři.
„Texty, to je můj letitý problém. Jako mladá holka jsme zpívala dost naivní texty. Tím nemíním dětskou tvorbu, tam se to víceméně předpokládá. Stále jsem měla problém s obsahem písně. I když… Psát pro ,mladý děvče´ je asi vždycky těžké. Na obsahu mi hodně záleží. Pokud mi text nejde takzvaně do pusy, nebo s ním obsahově nesouzním, neumím na jevišti podat stoprocentní výkon. Podle mne je to pak vždy na výsledku vidět. Jsem prostě náročná. Od dětství mně psal texty František Ringo Čech. Je pro mne génius. Krom toho, že je to člověk se smyslem pro humor a zná mě od mala, tak třeba záležitosti, které psal pro Jiřího Schellingera jsou dodnes nepřekonané. Dnes je dobrých textařů málo. Pro mě je to královská disciplína, které je málokdo schopen. Je to těžká práce, ale krásná…“
Dagmar na vernisáži s autorem rozhovoru
Speciálně pro Vás napsal těsně před svou smrtí text i legendární Pavel Vrba…
„Další genius. Další krásné setkání. Pavel Vrba a jeho nesmrtelné hity pro Olympic a jiné. Mám od něj ten krásný text na zahraniční melodii. Snad ho někdy zrealizuji? Doufám a věřím. Zaslouží si to ten text i pan Vrba.“
Patříte ke zpěvačkám, kterým není lhostejné, jak na pódiu vypadají, jak dbáte na svůj celkový styling?
„Styling a image jsou pro zpěvačku alfou a omegou. (I když… Jak pro kterou?) Miluju módu, miluju líčení, spolupracuji s profesionály. Pobyt v Anglii mě v tomto směru opět posunul. Londýn je město módy a stylu. Tedy přesněji řečeno stylů. Tam je člověk mého ražení a vkusu jako ryba ve vodě. Ráda pozoruji modní trendy a zkouším je přímo sama na sobě. Mám ráda kreativitu a nebojím se jít do takových těch ujetých a šílených věcí. A to Londýňané opravdu neřeší. Kéž bychom se i u nás poučili z jejich odvahy a nadhledu. Móda a já, to je na dlouhé povídání. Jednu dobu jsem i vytvořila módní butik. V tom jsem prostě šílenec a maniak. 🙂 “
Závěrem se vraťme obloukem zpět k tanci a tanečníkům. S mnohými jste spolupracovala. Jak je vnímáte jako lidi?
„Mým snem odjakživa byl velký program s tanečníky i kapelou. Dělá se mi s nimi nejlépe ze všech lidí z branže. Hodně mně dala i spolupráce s Markem Křenkem, který po komplikovaném zranění a upoutání na vozík znovu začal tančit a stavět choreografie. A také si uvědomuji u tanečníků velký společenský problém, ačkoli vytvářejí a vytvořili krásné i hodnotné umění, tak vlastně nemají na konec své náročné a zdravotně složité kariéry ani kvalitní důchody.“
Přehlídku básní, písní a her pro děti, jejich rodiče, učitele, starší sourozence a vedoucí kroužků z nové knihy Jiřího Weinbergera a ilustrátorky Pavly Hovorkové Učíme děti myslet a mluvit aneb Ví to každá kapka přináší výstava v Paláci YMCA
Přehlídku básní, písní a her pro děti, jejich rodiče, učitele, starší sourozence a vedoucí kroužků z nové knihy Jiřího Weinbergera a ilustrátorky Pavly Hovorkové „Učíme děti myslet a mluvit aneb Ví to každá kapka“ přináší výstava v Paláci YMCA Na Poříčí 12, Praha 1. Výstava potrvá od 11. května do 13. července 2016, otevřena bude denně od 8 do 21 hodin. Vstup pro veřejnost je volný.
Jiří Weinberger je básník, herec, textař a také absolvent specializace Pravděpodobnost a matematická statistika na Matematicko-fyzikální fakultě UK. Jeho smysl pro humor, nadsázku, rytmus, rým a vynalézavé slovní hříčky připomene styl Emanuela Frynty, Jana Vodňanského a dalších moderních autorů. S Janem Vodňanským také občas jako host vystupuje v kavárně Caféidoskop v kabaretu „Jak nám dupou králíci“. Vodňanský také novou Weinbergerovu knihu s bohatými ilustracemi Pavly Hovorkové při zahájení výstavy slavnostně pokřtí.
Přátelé Jan Vodňanský a Jiří Weinberger při společném vystoupení
Kniha „Učíme děti myslet a mluvit aneb Ví to každá kapka“obsahuje 101 básniček a velký počet původních doprovodných her, jejichž cílem je rozvíjet dětské myšlení, smysl pro poezii, češtinu a jazyk obecně. Mnohé básně se v této již čtrnácté Weinbergerově knize objevují poprvé. „Je v ní nezanedbatelné množství básní, které ještě nikdo neviděl a které jsem ještě nikomu ani neodříkal. A jsou tam také verše, které se sice veřejně objevily, ale pouze jako součást improvizovaných vyprávění v některém z našich kabaretních pořadů,“ říká Jiří Weinberger.
Kromě psaní, překládání veršů – zejména amerického básníka Ogdena Nashe – a vystupování v kabaretu se autor věnuje aplikacím počítačových simulací pro organizaci a řízení projektů, výuce komunikačních a prezentačních dovedností a řízení své malé, agilní firmy TIMING Praha, která sídlí právě v Paláci YMCA.
Kniha obálka
„Stále častěji se stává, že Palác YMCA –jako památkově chráněné dílo prvorepublikové architektury –přitahuje zajímavé osobnosti, a nás těší, že jim můžeme poskytnout prostor. Ať už jde o místo pro jejich práci nebo třeba o možnost uspořádat přímo v budově svoji výstavu,“ dodává Petra Otřísalová, ředitelka Paláce YMCA.
Palác YMCA je budova postavená v centru Prahy ve stylu moderního klasicismu. Je stále místem, kde se intenzivně sportuje a kde se také konají kulturní akce. V tomto domě na dobré adrese si různé firmy a organizace rády pronajímají kanceláře. Samotná YMCA se v tuzemsku mimořádně rozšířila ve dvacátých letech minulého století a má zde slavnou tradici. Podporoval ji mimo jiné i první Československý prezident T. G. Masaryk spolu s dcerou Alicí.
Ilustrace Pavly Hovorkové s textem Jiřího Weinbergera
Kdo je kdo:
Jiří Weinberger vstoupil do literatury jako autor veršů, určených především dětem. Po sbírce „Povídá pondělí úterku“ však následují publikace, ve kterých se adresáty spolu s dětmi stali i dospělí: „Ach ty plachty“, „Kroky po krách“, „Na konci chřipky je krásně“, „Antianalfabeticum“, texty písní ke hře „Myška z bříška“. Autorovy neotřelé rýmy a rytmus básní, připomínající třeba poezii Emanuela Frynty a Jana Vodňanského, volají po zhudebnění, kterého se postupně ujali Václav Lahodný, Michal Vích, Hana Tonzarová, Pavel Jurkovič, Miloš Kysilka a Tomáš Vlk. Weinbergerovy verše jsou stavebním kamenem řady kabaretních představení, v nichž autor také hraje a zpívá; nyní například v kabaretech „Kabaret Ogden N.“, „Obydlený meteorit“, „Kdybych byl žralok“
Galerie Portheimka otevře návštěvníkům zářivá a malebná pražská zákoutí.
Galerie Portheimka otevře návštěvníkům zářivá a malebná pražská zákoutí. Fascinující obrazy staré Prahy představí tvorbu jedinečného malíře a celoživotního milovníka stověžaté české metropole, Karla Chaby. Výstava s názvem Karlův (Chabův) most tu začíná od 6. května a potrvá až do 12. června. V Galerii Portheimka, která nedávno prošla rekonstrukcí a nově veřejnosti otevřela i první patro s nádhernými barokními freskami, budou některá Chabova díla vystavena poprvé.
Karel Chaba, označován také jako poslední malíř staré Prahy, měl mimořádný talent a jeho dílo se právem těšilo pozornosti doma i v zahraničí. Hlavní město pro něj bylo hlavní a celoživotní inspirací. Jeho obrazy ukazují známé scenérie i skrytá pražská zákoutí, romantickou atmosféru zapadlých uliček i poezii všedního dne s dvojicemi milenců a osamělými chodci. Chaba při tom mistrně pracoval s barvami i se svou vlastní imaginací.
„Jako malíř se prosadil jinak, než bývá obvyklé. Neměl školy, měl ale přirozený talent a hlavně výjimečný a nezaměnitelný styl, takže si hned po první výstavě v roce 1960 v divadle D 34 E.F. Buriana získal všeobecný respekt a rychle zapadl mezi tehdejší umělce a intelektuály,“ říká kurátorka výstavy a přítelkyně malířovy rodiny Pavla Petráková-Slancová. Podle ní šlo umělci vždy víc o vyjádření niterného vztahu k milovanému městu než o jeho přesné zachycení. „Jeho přítel Bohumil Hrabal, se kterým chodili na pivo, o něm trefně říkal, že Prahu poprvé uviděl pohledem venkovského chlapce – a že ten pohled mu už zůstal,“ dodává kurátorka.
Od vařečky k Picassovi
Vyučený kuchař a malíř-samouk sám sebe s humorem nazýval „neakademickým malířem“. Umělec, jehož tvorbu ovlivnili Jan Zrzavý, Karel Černý a Marc Chagall, byl známý také jako sběratel a znalec: nashromáždil cennou sbírku českých mistrů a byl považován za asi největšího domácího odborníka na tvorbu Pabla Picassa, jehož dílo ho fascinovalo. Karel Chaba byl také jediným českým malířem, jehož v ateliéru navštívil slavný sběratel umění, prominentní galerista a „objevitel Picassa“ Daniel-Henry Kahnweiler.
V přízemí galerie se představí rozměrná Chabova plátna zachycující Karlův most a Pražský hrad, v prvním patře si návštěvníci budou moci prohlédnout kolorované grafiky a obrazy. Součástí expozice bude i dokumentární film kurátorky a režisérky Pavly Petrákové-Slancové o malířově životě i díle s komentářem jeho syna Patrika. Hudbu ke snímku složil umělcův vnuk Jakub.
Výstava Karlův (Chabův) most se koná v rámci oslav 700. výročí narození Karla IV.. V Galerii Portheimka ji doprovodí i program pro děti a výstava knih pro děti vydaných k letošnímu výročí „Otce vlasti“ v nakladatelství Albatros. V prodeji bude rovněž umělcova monografie Prahababa – Karel Chaba.
Galerie Portheimka je otevřená od úterý do neděle mezi 13h až 18h. Vstupné na výstavu je 60 Kč pro dospělé, žáci, studenti a důchodci zaplatí 30 korun, hromadné vstupné (skupiny nad 10 osob) je za 20 Kč za osobu. Děti předškolního věku se mohou přijít podívat na výstavu zdarma.
Ve dnech 12. a 19. května od 16 hodin proběhnou komentované prohlídky, které povede doc. PhDr. Jiří Tomáš Kotalík. Další komentované prohlídky (vždy o pátcích a o sobotách) galerie nabídne po předchozí dohodě, rezervaci je třeba udělat na tel 602 308 265.
celoživotní milovník a malíř staré – „Karlovy“ – Prahy se narodil 3. srpna 1925 v Sedlci-Prčici na Benešovsku a vyučil se kuchařem. Ve výtvarném umění byl samoukem; jeho tvorbu ovlivnili malíři Jan Zrzavý, Karel Černý a Marc Chagall. Žil v Praze, kam přišel krátce po druhé světové válce. Od roku 1962, po své první samostatné výstavě, se profesionálně věnoval malířství.
Karel Chaba, neakad. mal., byl jedním z největších znalců výtvarného umění 19. a 20. století. Svá díla prodával, aby následně vytvářel pozoruhodnou soukromou sbírku českého i světového výtvarného umění. V poslední dekádě života maloval především obrazy žen. Zemřel 25. 8. 2009 v Praze. Odkazu jeho díla se věnuje syn Patrik.
Galerie Portheimka
byla postavena jako Dienzenhoferův pavilon roku 1735. Letohrádek postavil slavný stavitel Kilián Ignác Dienzenhofer v roce 1728 pro sebe a svou rodinu. V roce 1945 byl komunisty zestátněn a od r.1963 se v Portheimce usídlil Svaz českých výtvarných umělců, který zde na počest zakladatele založil Galerii „D“. Chátrající objekt byl v devadesátých letech minulého století zrekonstruován pod vedením Tomáše Zetka. V současné době letohrádek patří Městské části Praha 5. Reprezentační prostory v prvním patře s překrásnými n&aacut e;stropními freskami Václava Vavřince Reineraprošly nedávno další opravou a jsou využívány pro pořádání kulturních akcí a výstav, které se konají také v přízemí pavilonu. V novém kabátě se nyní představuje i příjemná kavárna, kde byla při poslední rekonstrukci objevena studna pocházející z 18. století.
![1_Ilustrace_Pavly_Hovorkove_s_textem_Jiriho_Weinbergera[1]](https://www.tanecnimagazin.cz/wp-content/uploads/2016/04/1_Ilustrace_Pavly_Hovorkove_s_textem_Jiriho_Weinbergera1.jpg)
