Králové a královny přijeli do Prahy

Hradec Králové slaví 800 let a přináší strhující největší dronovou show v historii Česka a další jedinečné události

Nestává se často, že by do Prahy zavítali umělci z Hradce Králové představit svůj festival, ale tentokrát k této události došlo v krásných prostorách kostela sv. Anny, Pražská křižovatka. Tiskové konference se zúčastnili významní hosté a představitelé města Hradec Králové.

Hradec Králové slaví 800 let od první písemné zmínky. Východočeské královské město nekoncentruje oslavy pouze do jednoho slavnostního dne, společně s 90 místními aktéry připravilo na 190 kulturních, sportovních a vzdělávacích akcí, které tvoří prakticky celoroční festival. Oslavy odkrývají historii města, nechávají zazářit jeho současnou scénu a nabízí nové pohledy a netradiční zážitky. Jedním z vrcholů je koncert kapely Tata Bojs a následná největší dronová show v historii Česka a Slovenska, 12. července v Parku 360 zaplní vzdušný prostor na 500 dronů.

 

Královéhradecké oslavy už probíhají v plném proudu od začátku roku, návštěvníci zaplňují koncerty, výstavy, festivaly i komunitní akce, které oživují celé město, od centra po netradiční lokality (např. Benešova třída, Slezské Předměstí). V následujících měsících zve Hradec k návštěvě historických pokladů města v rámci výstavy Dědictví královského města v Muzeu východních Čech (29. 5. – 15. 6.), připomenutí 159. výročí bitvy u HradceKrálové na Chlumu (3.–5. 7.), prestižního mezinárodního sportovního závodu IRONMAN 70.3 Hradec Králové (15.–17. 8.) nebo slavnostního Open air koncertu věnovaného 100. výročí narození operní pěvkyně Soni Červené (27. 8.).

Dronová show a koncert Tata Bojs

Dárkem pro všechny, kteří osmistovku slaví společně s Hradcem Králové, bude dronová show 12. července v Parku 360. Podobné spojení špičkové technologie, hudby a umění nezažil v takovém měřítku za svých 800 let nejen Hradec, ale ani celé Česko a Slovensko. Na koncert populární kapely Tata Bojs naváže světelná choreografie na noční obloze, kterou připravuje společnost Spectrum Production (známá například realizací slovenského pavilonu na EXPO 2020 v Dubaji). Vzdušný prostor zaplní 500 dronů a originální motivy inspirované historií i budoucností Hradce Králové. Vstup na akci bude zdarma.

 

800 let Hradce Králové: Oslavy jako akcelerátor městského rozvoje

 

S přípravou začali v Hradci Králové už v roce 2023, kdy vznikl kreativní koncept a postupně se rozběhla příprava programu. Jeho cílem je připomenout historii a zároveň představit město v nových souvislostech – vznikl tak například květnový SkateSound, festival streetové kultury, pod záštitou českého olympionika Martina Černíka a MAO Skate od Milan Langer Art Division Team. Řada akcí také oživuje netradiční místa – projekt Proměny 800 mění kulturní život Městské hudební síně, Kultivace 800 roztančila vlakové nádraží a balkony napříč městem rozehrála jazzem.

Hradec Králové je opravdu královské město, kde si každý z účastníků rozhodně najde něco pro sebe, stojí za návštěvu k každém případě a  nabízí malým i velkým nezapomenutelné zážitky.

Můžete navštívit nejen významné památky, např. Bílou věž, Muzeum východních Čech, Galerii moderního umění, Katedrálu sv. Ducha, sakrální památky, ale třeba i malou vodní elektrárnu Hučák.

Celý rok tu probíhají různé trhy, např. Velikonoční jarmark, Festival řemesel, slavnost vína přiblíží Hradecký koštýř, pro mlsné jazýčky je tu malá rodinná firma zvaná Mlsoun,

K procházkám láká krásná příroda a parky, zábavní park v korunách stromů Park Na Větvi,  vodní radovánky si užijete na koupališti Flošna či v aquacentru v Městských lázních, pro rodiny s dětmi je tu dobrodružství se  lvem Gustíkem, zábavní park Tongo, či virtuální realita Holodeck.

Mezi slavné rodáky patří neodmyslitelně Jaroslav Svěcený, Kateřina Siniaková nebo zpěvák Michal Horák.

Pro ty, co rádi poznávají skrze chutě a vůně, nabízí region řadu výrobků. Výborné pivo Hradecký Klenot (ochutnala jsem osobně na tiskové konferenci a je výborné, pozn.red.), dále kváskové chleby tartine, květinové ozdoby Alfonsie, kávu z rodiné pražírny LamCafé, makronky Pink Roses, sirupy, kombuchu, džemy, sýr nivu, sušené maso, nakládané sýry, bramborové placky, čokolády, tzv. hradeckého kapra, medy, marmelády, výrobky z ovčí vlny nebo přírodní mýdla a šampony z Levandulového domu.

Pavlína Springerová, primátorka města, říká: Asi před rokem a půl jsme přemýšleli o celkovém konceptu těchto velkých oslav, tzn. 800 let města Hradce Králové a protože  máme rádi párty, tak jsme si udělali takovou celoroční  párty, slavíme tedy od ledna do prosince.  Věříme, že nám z toho zůstanou možná nějaké  tradice, které se třeba za sto, dvě stě nebo osm set let budou  připomínat. Myslím si, že každý si v Hradci Králové najde to své. 12. července zažijeme obrovskou dronovou show v Evropě, která nemá obdoby ani v ČR, ani na Slovensku. Také jsme vzdali hold zpěvačce Zuzaně Navarové, která se zde narodila. Naše motto zní: „Všichni jsme králové a královny“. Takže přijeďte zažít tu atmosféru k nám, do našeho krásného města.“

Dominika Špalková, kreativní producentka oslav vysvětluje: „Město přistoupilo k celému konceptu oslav opravdu unikátně, svým  postojem.  Udělalo dvoukolovou výzvu, protože chtělo, aby se do oslav zapojily  městské instituce, subjekty, jednotliví aktéři, a to je něco nevídaného. My tak můžeme zažívat směs různorodých projektů všech možných žánrů a v té diverzitě si každý ve svém věku může najít to své.  Musíme také poděkovat za vizuál a celému našemu týmu, chceme  zapojit obyvatele, aby participovali na projektech a každý se cítil králem, nebo královnou.“

Jan Macola, zakladatel společnosti Mimesis Film, (získal pět Českých lvů), představil svůj film o Hradci Králové a přidal několik zajímavých informací z historie: „Hradec neměl žádné oligarchy, byl veden měšťany, a to platí dodnes. Vytvořili jsme film, který se snaží kombinovat známé příběhy, jako je  Hradecký pás nebo příběh Bílé věže, ale i méně známé příběhy, jako je založení biskupství. Hradec byl centrem poměrně dost protestantského regionu. Známé jsou také „hradecké osmičky“, to jsou zlaté náramky, které se zde nalezly a dochovaly, Hradečáci žili na stejném místě asi 4,5 tisíce let. Udělali jsme film takovou formou, která je srozumitelná i pro děti, ale zaujme i rodiče.“ 

 Martin Dvořák,  první primátor Hradce Králové, ministr pro evropské záležitosti ČR, vzpomíná: „Naše město není příliš otevřeno nějakým avantgardám či výstřelkům, ale daří se tam kvalitní kultuře, diváci si cestu najdou a kultura je něco, co Hradec dobře popisuje a dává mu jeden z těch rysů, kterými se prezentuje skoro celých osm set let. V Americe jsou některé věci hned, Hradec zase některé projekty dlouho „žvýká, ale až je  sežvýká, tak vyplivne úžasnou kulturu.“ Nejdříve mě to trochu ‚štvalo‘, že musíte lidi dlouho přesvědčovat k nějakému novému projektu, ale jakmile je Hradec jednou přijme za své, pak je to záruka kvality. Popřál bych městu kvalitu a tradici, kterou si stále udržuje a možná být více otevřeno pro novoty.“

Michal Thomes, zakladatel festivalu Rock for People a Parku 360 vysvětluje a vzpomíná: „Kdysi tu byla kulturní komise, pln optimismu a energie jsem přišel jednou s myšlenkou, že bychom mohli Rock for People  přestěhovat do Hradce. Ale komise nebyla zrovna nadšená. Byl jsem zklamaný, ale o to více  jsem se  snažil dokázat a přesvědčit, že Rock for People je festival, který chce přinést kulturu pro mladé lidi. Zpětně můžu říci, že  nám Hradec  dal šanci, aby se z obyčejného  festivalu vyvinul festival na mezinárodní úrovni. Prostor, který sloužil pro vojsko, je dnes Park 360 a tento areál  zvelebujeme. Delší přípravy na festival nám umožní přivézt větší hvězdy. Teď je  nová éra, tzv. pocovidová, která se počítá od roku 2022 a my  zaznamenáváme největší rozvoj od doby, co jsme  provozovateli tohoto areálu. Hradec a Rock  for People může být velmi synergické spojení, Hradec se k nám chová lépe než v roce 2006 a na to jsem dnes  hrdý.“

Michal Thomes se svatozáří

David Zaorálek,  Ceo Spectrum Production, říká k největší dronové show v ČR: „Všechna velká show v ČR a SR  jsme létali my, naše společnost.  A takto  velká show, to je opravdu v ČR něco nevídaného.  Samozřejmě, nejsme žádné Spojené emiráty, aby se tady tak velké show létaly, show této velikosti byly  v celé Evropě maximálně nižší desítky. Z města Hradec jsou vidět jen fragmenty, je opravdu lepší jít za město. Chceme tímto probudit hrdost v Hradečanech.“

Největší dronová show

Jana Slouková, dramaturgyně ND, která prožila  12 let v Hradci vzpomíná: „Žít v tomto krásném městě bylo jako sen. Pamatuji si své první kroky, kdy jsem šla do Klicperova divadla podepsat smlouvu a zrovna byl ve městě festival. Myslela jsem si, že nemůže být nic krásnějšího na světě, než dělat divadlo právě tady. Festival je mimořádná příležitost pro setkávání a toto nikdy nebude nahraditelné v digitální formě. Ve městě je úžasná i architektura, pěší zóna, prosluněné město na soutoku dvou řek.“

Barbora Hodonickáředitelka neziskové organizace  Kontrapunkt říká: „Krásná událost byla hudba na balkonech, využili  jsme asi pět balkonů a udělali pro návštěvníky cestu městem. Na kontroverzním místě zvaném Jiné místo se letos  posuneme komentovanou prohlídkou, poznáme nová místa, ceká nás swingová tančírna, Bára Poláková a další atraktivní akce.“

Iva Marešová, zpěvačka zve na koncert: „Měli jsme možnost s Filharmonií Hradce Králové a s Klicperovým divadlem vytvořit představení o úžasné ženě, zpěvačce, básnířce a umělkyni Zuzaně Navarové. Vybrali jsme ty nejzásadnější události, které její kariéru a život provázely. Proběhnou dva koncerty, protože ten první byl rychle vyprodaný.“

David Vávra, architekt a herec, vzbudil na TK všeobecné veselí svými vzpomínkami: „Když jsem poprvé přijel do Hradce, tak mě hned zatkli. (Podporoval Václava Havla, pozn.red.) Ve svém díle, kterým přispívám k oslavám, vždy navštívím nějaké místo, a to místo komentuji. Je to pro mě krásné, protože já tím tu půl hodinu doopravdy žiji. A co bych popřál Hradci do budoucna? Svobodu!“

David Vávra ukazuje své tričko s Václavem Havlem a baví zúčastněné svými zážitky

Martin Černík, olympionik a snowboardista, už 12 let nezávodí, působí jako trenér: „Připravujeme break dance a soutěž na skateboardech, můžete to všichni vyzkoušet. Kdysi jsme stavěli překážky sami, ale dnes je to jiné. Pro mladé lidi je streetová kultura přitažlivá. Věřím, že budeme pokračovat i po skončení oslav.“

Martin Černík je hradecký rodák, který miluje svou rodnou zemi a je na ni hrdý. Navíc je to fešný chlap, takže dívky neváhejte a vyzkoušejte s ním třeba break dance nebo skateboard!

Zeptali jsme se….

TM: Říká se, že sportovec a tanečník, takové spojení prý  moc nejde dohromady. Jak to vnímáte  Vy?

Martin Černík: „Já si myslím, že break dance je nově na olympiádě, ty výkony jsou kromě tance také sportovní výkony.  A  snowboardisté, tedy to, co děláme my,  naše  skoky jsou vlastně také taneční. Často se jezdí  s hudbou, také se různě vlníme to rytmu,  takže některé věci jsou v tomto ohledu dost podobné.“

TM: Na  co se  nejvíce těšíte v rámci oslav?

Martin Černík: „Já mám ten život takový zajímavý posledních třicet let, mám pocit, že se těším na každý den. Buď se věnuji tomu, co mám nejradši, což je snowboarding, nebo jezdím surfing na vlnách, nebo pořádám soutěže, takže zase  předáváme naše  zkušenosti dětem. Teď zrovna  se nejvíc  těším na  tento víkend. Graduje ve mně napětí, jak to celé bude, jestli nám vyjde počasí, jak to dopadne…,  A ten víkend strašně rychle uteče, pak tam budeme v neděli uklízet a budeme si říkat – jo, je to za námi a co bude dál.. Pořád se na něco těším.“

TM: Projel jste svět, je nějaký rozdíl v talentech nebo zájmech  mezi dětmi v ČR a  ve světě?

Martin  Černík: „Já si myslím, že je tady  spousta šikovných dětí, teenagerů a mladých lidí, ale  někdy mám pocit,  že se trošku zdráhají něco vyzkoušet. V Americe jdou  do všeho ‚po hlavě‘. Právě  proto je dobré, když jim můžeme my zkušenější ve svých oborech dát tu možnost si něco vyzkoušet. Nám to taky někdo ukázal. Mně kdysi také starší kluci ukázali, jak se jezdí na skatu nebo na  snowboardu. Díky tomu se člověk potom nějak zdokonaluje, pracuje na sobě   a  může se někam dostat.“

TM: Říká se co Čech, to muzikant, nebo co Čech to umělec. Ale  není ten pomyslný rybník v Čechách trošku malý? I když je člověk dobrý, jak se potom prosadit?

Martin Černík: „Tak samozřejmě jsou takové fáze kariéry, tohle pociťují  asi jak umělci, tak sportovci, kdy se třeba člověk prosadí v rámci svého města, později kraje, pak se z něj stane Mistr republiky a vyjede do zahraničí. Tam  najednou zjistí, že je to málo.  To se stalo například mně, byl jsem Mistr republiky a v zahraničí jsem byl na závodech předposlední.  Takže poté člověk tomu musí  nějakým způsobem dát všechno. Může to trvat  několik let, ale pak se najednou zadaří, dostane se na stupně vítězů na světových pohárech a dostane se i do té světové špičky. Je to  nesmírná dřina, je to  úplně jiná úroveň,  ale  na druhou stranu,  když někdo  za tím snem jde, tak se to může podařit. U hudby  je to také obtížné.  Už kvůli jazykovým záležitostem,  konkurenci, ale také tady v Čechách jsou špičkoví muzikanti, kteří jsou celosvětově známí. Naopak, myslím si,  že na to, jak jsme malá země, tak tady odsud vzejde spousta dobrých hudebníků, sportovců, umělců, vědců… Jsem hrozně rád, že jsem z Čech, že tady můžu žít.  Máme tady takovou pohodičku, máme tu dobré pivo, tady se tak hezky žije…“

Nelze než souhlasit, děkujeme za rozhovor

Eva Smolíková

Tiskovou konferencí v Praze provázel Jakub Novák

TK – Pražská křižovatka

 

Foto: Eva Smolíková

Lenka Jarolímková, Eva Smolíková

Taneční magazín

Rozhovor s baletním tanečníkem, choreografem a uměleckým šéfem ProART Martinem Dvořákem

„Tanec je pro mě životní filozofie“

„Tanec je pro mě životní filozofie, cesta, způsob vyjadřování, cítění, bytí,“ přiznává Martin Dvořák umělecký šéf ProART Company a ředitelem ProART Festivalu, který coby baletní tanečník vytvořil řadu pozoruhodných rolí doma i v zahraničí. Působí také jako choreograf a učitel tance a jógy. V letošním roce připravuje projekty PSOTA a Píseň pro Viktorku s poezií Jaroslava Seiferta.


Již v šesti letech jste začal tancovat ve folklorním Pištělákově souboru písní a tanců. Jak jste se dostal k baletu, který jste od svých deseti let studoval na Taneční konzervatoři v Brně?

„S tancem jsem začal na ZUŠ v Brně – Žebětíně, Pištělák přišel až potom. Byl to krásný čas. Ale k baletu jsem poprvé přičichnul v osmi letech v baletní škole I. V. Psoty, o kterém nyní připravuji představení. Je to opravdu velká osobnost československého baletu a vůbec československé kultury minulého století s mezinárodním významem a mám pocit, že stojí za připomenutí. Možná i nějak splácím dluh za ty své baletní začátky. Mezi mé oblíbené profesory patřili Jarmila Vondrová, Vladimíra Kartouzová, Karel Janečka, Olga Skálová a Jiří Kyselák.“

Již během studií jste vystupoval na scéně ND v Brně a první angažmá jste získal v pražské Laterně Magice. Pak jste byl tři roky (1998 – 2001) v Pražském komorním baletu – Balet Praha a se souborem vystupoval po světě. V té době jste byl nominován na cenu Thálie za roli Svědomí v baletu Hirošima Ludvíka Vaculíka. Od roku 2001 jste pracoval zejména v zahraničí – Vídeň, Bern, Innsbruck… Byl jste prvním sólistou v baletu Landestheater Linz a vytvořil řadu pozoruhodných rolí. Jak na toto intenzivní taneční období vzpomínáte? Splnil jste si všechny Vaše taneční sny?

„Vzpomínám na ně s láskou a vděkem. Byl to intenzivní čas umělecky i lidsky. Pracoval jsem se spoustou choreografů na desítkách rolí a představení. Něco mi bylo bližší něco méně, ale vše mě obohatilo, posunulo. Zásadní pro mě byla Vídeň. Značně inovativní způsob práce, současná hudba, improvizace, nový pohybový slovník. Interpretačně pak byla mým vrcholem éra s Jochenem Ulrichem v Innsbrucku a Linzi. A co mi nenabídli choreografové (bylo jich více než padesát), jsem si nabídnul já sám. Pár snů ještě zbývá… Uvidíme, co se naplní.“

V roce 2009 jste se vydal na dráhu svobodného umělce a spolupracujete s různými světovými soubory. Mezitím jste založil festival Tanec Terezín, spoluzaložil občanské sdružení ProART, kde působíte také jako umělecký šéf ProART Company a ředitel ProART Festivalu. Co bylo impulsem k založení těchto festivalů?

„Vždy jsem měl potřebu se umělecky dál rozvíjet a realizovat nezávisle na ostatních. Paralelně ke své mezinárodní interpretační kariéře jsem proto spoluzaložil s Alenou Pajasovou ProART ve snaze nabídnout lidem umělecké vyžití nejen na poli tance, ale i dalších scénických umění. ProART Company pak ve svých multižánrových projektech tvoří určitý most mezi jednotlivými obory, jakými jsou tanec, divadlo, zpěv, literatura. Doba se radikálně proměnila od dob našich začátků. Není to lehké, ale zatím mám energii k tomu potřebnou. Až dojde, budu muset skončit. Umělecká tvorba je ale zatím mým jediným profesním posláním, které se pro mě otevírá. Pokud se to v budoucnu změní, budu následovat volání odjinud. Zatím vnímám svou práci jako službu společnosti, řekněme kulturně-sociální. Nejsem ale mainstream. Svítím tam, kam není moc vidět😊

V roce 2020 jste se představil v roli Perského prince v opeře ND v Praze v Turandot a na představení jste se podílel také jako choreograf. Co Vás na práci choreografa baví, a máte nějaký vzor? Sám jste spolupracoval s celou řadou mezinárodně uznávaných choreografů? Připravujete nové představení?

„Opera je pro mě vrcholnou symbiózou hudby, divadla, tance, výtvarného umění. Rád spolupracuji s režiséry a zpěváky nebo vytvářím choreografie pro tanečníky sám. Je to inspirující a naplňující práce. Být v kolektivu, vnímat energii lidí a pracovat s ní, vycházet z ní, tvořit. Rád bych vytvořil i nějakou režii opery, ale nikdo mě zatím neoslovil a já asi nejsem ten typ, který klepe na dveře v divadlech. Uvidíme. Co má přijít, přijde. V letošním roce sám připravuji mj. projekt PSOTA a Píseň pro Viktorku s poezií Jaroslava Seiferta. Snad se mi naskytne nějaká další zahraniční nebo kamenně-divadelní spolupráce. Je to vždy existenční injekce.“

Jste autorem a moderátorem diskusního večera v brněnské vile Tugendhat – Setkání ve skleněném pokoji. V roce 2021 jste uvedl ve Werichově vile v Praze sérii rozhovorů V obýváku u Wericha. Čím vás Jan Werich tak zaujal, že jste mu věnoval právě tento projekt? 

„Pro svou moderátorskou činnost jsem nebyl inspirován panem Werichem, spíš domy Tugendhat a Werichovou vilou, kde se ve své době konaly společenské aktivity a události, které sbližovaly lidi a obohacovaly jejich duševní a názorový potenciál. To je i mým cílem – zpovídat osobnosti veřejného života jinak, netradičně, autenticky, do hloubky. Tlachání je všude plno.“

 Mezinárodní kritikou jste označován za tanečního chameleona. Čím je pro Vás tanec tak jedinečný?

„Tak ta mezinárodní kritika byla ke mně vždy o poznání vstřícnější než ta tuzemská, kde jsem někdy i narazil, ale i to se postupně mění. Myslím, že tak jako zraje i má práce, zraje i názorové smýšlení tuzemské kritiky. A to je oboustranně dobře. Každý umělec má svůj subjektivní pohled, svůj svět, své vyznání. Pro mě je důležité, aby umění ctilo řemeslo, bylo poctivé a ne do sebe zahleděné. Mělo přesah a hloubku. I komedie může mít více rovin. Trochu vysoké nároky, vím… A co se týče toho chameleonství… prostě jsem uměl odlišovat styl, být všestranný. Nejen technicky, ale především obsahově. A na tom jsem stavěl a stavím profesně dál. Tanec je pro mě životní filozofie, cesta, způsob vyjadřování, cítění, bytí.“

Co Vás přivedlo ke studiu hatha jógy v Indii?

„Vlastní potřeba. Prohloubení toho, na čem jsem pracoval. Poznání, ze kterého čerpám dodnes.“

Díky své profesi jste procestoval řadu zemí, poznal různé kultury. Co pro Vás znamená domov, kde je ten Váš? 

„Domov je místo, kde mohu být sám sebou. Momentálně takové místo hledám. Žiju dost kočovným způsobem života, ale všeho do času.“

 Jak rád trávíte chvíle volna?

„Svůj volný čas trávím hodně v přírodě, v tichu. Se sebou samým, s rodinou. Hodně se vzdaluju dnešní společnosti a jejím normám, ale vím, že v tom nejsem sám. A to je dobrý pocit.“

Martin Dvořák

 

Narodil se 23. ledna 1978 v Brně, kde také v roce 1997 absolvoval Taneční konzervatoř. V roce 2013 vystudoval pohybový výzkum na Anton Bruckner Privat Universität v Linzi a rok předtím studoval hatha jógu v Indii.

Své taneční umění předvedl na řadě scén doma i v zahraničí. Tančil v Laterně Magice v Praze, Pražském komorním baletu, ve Vídni, Bernu, Innsbrucku, Linzi, Londýně a německých městech. Od roku 2009 působí jako svobodný umělec. Je uměleckým šéfem ProART Company a ředitelem ProART Festivalu. Publikuje na portálech – Opera PLUS, Harmonie, Taneční aktuality. Vyučuje tanec a jógu.

211129_Ludwig B._derniéra_1

Foto: Archiv Martina Dvořáka

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s prezidentem ČSTS a majitelem TK MZ Dance Team Martinem Dvořákem

„Touha být lepší mě motivovala“

Díky svým rodičům, kteří vedli v Praze taneční školu MADAT, se na parket brzy dostal i on a v tanci se našel. A od svých čtrnácti let Martin Dvořák s taneční partnerkou Zuzanou Šilhanovou slavili jeden úspěch za druhým. Začínali jako vycházející hvězdy tanečního parketu. Během své aktivní taneční kariéry posbírali jednu cenu za druhou a spolu se dostali do Síně slávy ČSTS. Od roku 2015 je majitelem a trenérem v TK MZ Dance Team Praha. A tanec je pro něj stále hobby, práce, osobní život, kompletní naplnění celé jeho bytosti a životní styl.

Jednou jste řekl, že tanec je váš život. Co Vás k němu přivedlo? Jak jste prožíval období dětských her a prvních lásek? Co Vás bavilo?

„K tanci mě přivedli rodiče. Sami byli výborní tanečníci a vedli spolu taneční školu. Bylo přirozené, že v tomto prostředí alespoň začnu tančit. Tancování mě vždycky bavilo a díky tomu, že naši vedli taneční školu, jsem měl kolem sebe i skvělý kolektiv složený jak ze starších, kteří ho táhnuli kupředu, tak z vrstevníků.“

Ve čtrnácti letech, v roce 1999 jste začal tančit se Zuzanou Čejka Šilhánovou a již o rok později jste obdrželi ocenění v kategorii Vycházející hvězdy. Tuto cenu jste získali několikrát. Co to pro Vás tehdy znamenalo být vycházející hvězdou?

„Taneční partnerství se Zuzkou (tehdy jen) Šilhánovou bylo pro mě velkým zlomem v mé taneční kariéře. Od prvního momentu bylo tohle partnerství jiné. Zuzka byla velmi ctižádostivá a řešila každý detail. To jsem do té doby neznal a obrovsky mě motivovala ta touha být lepší. Ocenění Vycházející hvězdy pro nás v tu dobu znamenalo, že naše partnerství má opravdu smysl a jednou můžeme být třeba i hvězdy a věřili jsme tomu.“

Od té doby jste spolu protančili spoustu hodin, prošoupali řadu tanečních bot a zúčastnili se celé řady tanečních soutěží doma i v zahraničí a posbírali další ocenění. Jste několikanásobní finalisté MS v 10 tancích, semifinalisté ME i světa ve standardu, finalisté MS v showdance, 10 násobný mistři ČR ve standardních tancích, dvojnásobní mistři ČR v 10 tancích. To jste soutěžili jako amatéři. Čím Vás tanec tak okouzlil, že jste mu věnoval každou volnou chvilku?    

„Tanec se stal naším životním stylem. Taneční sport je neuvěřitelně pestrý sport. Není jednotvárný. Stále se učíte novým dovednostem, tančíte s partnerkou, což je pestré i z pohledu těch pozitiv i negativ, tančíte na hudbu, která je vlastně pořád jiná, soutěže jsou různé a každá z nich má jinou atmosféru. My měli to štěstí, že se nám dařilo neustále cestovat po světě a poznávat nová místa. A já sám jsem v sobě asi našel určitého blázna, který chce být v tomto oboru nejlepší. Celkově si myslím, že jsme společně se Zuzkou pochopili krásu tohoto sportu a ta nás neopustila i po ukončení kariéry.“

V roce 2014 jste se Zuzanou Čejka Šilhánovou přestoupili k profesionálům a ještě téhož roku jste se stali vicemistři světa v 10 tancích a semifinalisty MS ve standardu. A v roce 2018 jste se dostali do Síně slávy ČSTS. Pak jste se s taneční kariérou rozloučil. Bylo to těžké rozhodnutí? Jak na čas vrchového tanečního období vzpomínáte?

„V době 2014, kdy jsme se rozhodli přestoupit k profesionálům, jsme cítili potřebu udělat v životě změnu. Člověk ještě neví, jaká změna to je, ale je potřeba udělat určitý krok. Tohle byl jeden z nich. Naši profesionální kariéru ještě výrazně ovlivnilo těhotenství Zuzky, které přišlo po roce a půl. V našich hlavách bylo, že po rekonvalescenci Zuzky po těhotenství se vrátíme zpět a budeme pokračovat. Realita byla nicméně jiná. Díky tomu, že Zuzka neměla možnost tolik cestovat, se náš soutěžní plán natolik zmenšil, že jsme svým způsobem ztratili motivaci již v soutěžní kariéře pokračovat a snažit se bojovat s páry, které takové problémy vůbec neřeší. Rozhodnutí ukončit definitivně aktivní kariéru bylo velmi těžké a emotivní, ale věděli jsme, že už to jinak nejde. Stále však tanec milujeme a neodešli jsme v žádném případě nějak vyhořelí. Bylo to připravené rozhodnutí 2 lidí, kteří cítili, že je čas jít a dát šanci další generaci. Na naší taneční kariéru vzpomínám velmi rád a přál bych každému prožít takhle dynamickou a pestrou sportovní kariéru, s tolika zkušenostmi, jakou jsme prožili společně se Zuzkou.“

U tance jste ale zůstal a založil úspěšný Taneční klub MZ Dance Team. Co Vás k tomu vedlo?

„Jak už jsem zmínil, tak moji rodiče vedli taneční školu (tehdy MADAT Praha). Po smrti mého otce v roce 2009 jsme se s mojí mamkou rozhodli pokračovat. Bohužel v té době jsme neměli patřičné znalosti o vedení klubu a domluvili se s panem Plamínkem o vytvoření kooperace s jeho taneční školou a vznikl klub MADAT TŠ Plamínek Praha. Tento klub jsem již vedl jako hlavní trenér společně se Zuzkou a mojí mamkou. Tím, že jsem ale stále aktivně tančil, tak většinu administrativy vedl pan Plamínek. Po odchodu do profesionálů a v době, kdy byla Zuzka těhotná, jsem věděl, že chci mít vlastní značku a vlastní klub se vším všudy. Domluvili jsme se s panem Plamínkem a ukončení spolupráce a tehdy vznikl taneční klub MZ Dance Team. Nebylo to tedy rozhodnutí z čista jasna. Jako vedoucí klubu jsem působil již 7 let před tím.“

V TK MZ Dance Team vedete taneční kurzy jak pro děti, tak i mládež a dospělé. Co Vás na práci lektora a trenéra baví? A jaký je o Vaše kurzy zájem?

„Hlavní náplní TK MZ Dance Team nejsou přímo kurzy, ale výuka tanečního sportu. Samotné kurzy, o kterých mluvíte, jsou více či méně náborového charakteru. Samotná výuka již pak funguje jako pravidelná sportovně-taneční příprava. O kurzy je zájem velký a naše taneční škola patří ke špičce ve svém oboru. Na práci lektora a trenéra mě baví úplně všechno. Jsem rád, že mohu dělat v životě to, co mě baví, v čem jsem byl skutečně dobrý. Díky tomu mohu předávat know-how získané v kariéře ale i ve svém životě.“

Čím je pro Vás tanec dnes? V jednom rozhovoru jste řekl, že je to hobby, práce, osobní život, kompletní naplnění celé vaší bytosti a životní styl… Platí to stále?

„Rozhodně.“

Jak se Vám daří v současné covidové době? Dá se učit tanec on-line?

„Covidová doba je výzvou pro všechny a ve sportu zejména. Sport je aktivita, která vyžene děti od lavic ve škole a zaplní je emocemi. Taneční sport je v tomto ohledu ještě plnější než některé sporty už jen díky tomu, že emoce jsou jeho naprostou součástí. On-line výuka je možná a z pohledu techniky jedince je naprosto adekvátní. Nicméně nelze nahradit interakci skupiny, dvojice či osobní přístup žák vs. trenér formou distanční výuky. Nato nemusíte dělat sport, ale můžete doma hrát sportovní hry na počítači. Já věřím a i vidím, že se cesty najít dají a že taneční sport se bude dále provozovat fyzicky face-to-face a nikoliv on-line.“

Umíte odpočívat? Co Vám říká slůvko relax?

„Těžko. Postupem času jsem zjistil, že jsem člověk, který rád tvoří a dělá svojí práci poctivě a důsledně až do ukončení stanoveného cíle. To s sebou přináší stále větší a větší množství práce a klientů, kteří s námi chtějí spolupracovat, jelikož vidí naší kvalitní práci. Díky tomu nalézt čas na odpočinek je opravdu složité. Naučil jsem se relaxovat na horách, na plážích a obecně na nových nepoznaných místech jak v ČR, tak v zahraničí, kde se snažím neřešit práci, ale jen se nechat unášet tou atmosférou, která tato místa nabízí a také relaxuji, při společném čase se svojí nynější snoubenkou.“

Děkujeme za rozhovor

                       

Martin Dvořák:

Narodil se 16. 4. 1985 v Rakovníku. Rodiče Marie a Alois Dvořákovi založili v roce 1992 taneční školu MADAT (zkratka Marie a Alois Dvořákovi Atelier Tance) v Praze. Vystudoval ČVUT v Praze (obor letecká technika) s titulem Ing. a trenérství na UK FTVS. Od roku 2015 je majitelem a trenérem v TK MZ Dance Team. Od roku 2019 je prezidentem Českého svazu tanečního sportu.

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

BLATNÝ ve Werichově vile

Kromě něj i další umělci, jako básník Vladimír Holan, samozřejmě Voskovec i Werich, ale též Kateřina Macháčková anebo Rostislav Novák starší (na titulním snímku), o jehož synovi píše TANEČNÍ MAGAZÍN velice často

Milí přátelé, čtenáři TANEČNÍHO MAGAZÍNU,

počasí k nám není v posledních dnech úplně přívětivé, nám to však ve vile vadí pramálo. Především nás těší, že jsme mohli opět po dlouhé době o víkendech otevřít dveře návštěvníkům a vypadá to, že se budeme moci potkávat zase pravidelně.

A protože i pan Werich měl návštěvy a společnost velmi rád, srdečně Vás všechny zveme nejen na prohlídku expozice, ale také na program, který jsme pro Vás v minulých měsících pečlivě připravovali.

V červnu se zdi vily rozezní hudbou. Na začátku měsíce nás čeká koncert My Fair Lady z Kampy, na kterém uslyšíte muzikálové i filmové melodie v podání Karolíny Cingrošové Žmolíkové.

Karolína Cingrošová Žmolíková

Na hudebních notách se ponese i další akce A pořád je nám do zpěvu.

Šansoniérka Bára Grafnetrová a zpívající nakladatel Pavel Mészáros s novým pořadem „A pořád je nám do zpěvu…“

V druhé polovině měsíce se zahrada Werichovy vily stane jedním ze stanovišť multižánrového hudebního festivalu jednoho umělce Cool v plotě. O skvělý „coolturní“ zážitek jistě nouze nebude.

Také konec června bude pro milovníky hudby svátkem. Pod širým nebem na břehu Čertovky nás čeká první z pěti slavností „Klasika u Wericha“. Pět letních večerů s klasickou hudbou v podání výjimečných a talentovaných umělců odstartuje houslový koncert Jana Mráčka.

Jan Mráček (s houslemi) a klavírista Lukáš Klánský (bez klavíru)

A samozřejmě jsme nezapomněli ani na divadlo, to totiž k Werichově vile neodmyslitelně patří. Oblíbenou stálicí našeho podkroví je představení Chopin_Sandová: Milostné preludium. Poctu Ivanu Blatnému vzdá divadelní spolek ProArt v inscenaci Blatný.

Kateřina Macháčková (vpravo) a Martin Dvořák

Premiéra absolutně nového a neotřelého multižánrového scénického projektu Holan_Vanutí věnovaná významnému českému básníkovi a zároveň i obyvateli Werichovy vily se odehraje 28.6. A na Vladimíra Holana vzpomeneme také on-line pořadem Jsem smrtelnější než mé tělo, který v rámci cyklu Atonální harmonie připravila Asociace spisovatelů.

Někdejší obyvatel Werichovy vily – básník Vladimír Holan

V neposlední řadě Vás zveme na další přednášku ve spolupráci s Národním muzeem Voscovek a Wherrick: Calling Radio Prague.


A na co se můžete těšit v létě? Rozhodně se nemusíte bát, že si vila vezme prázdniny. Čeká Vás spousta divadelních představení a koncertů, ale o tom zase příště.

Moc se na Vás těšíme!

                                       

Tým Werichovy vily

pro TANEČNÍ MAGAZÍN