Zemřel herec, režisér a emeritní prezident Herecké asociace Václav Postránecký. Zaskvěl se v mnoha filmech jako „Smrt si vybírá“, „S tebou mě baví svět“, „Bobule“, na divadelních prknech i před rozhlasovým a dabingovým mikrofonem. Spolupracoval i s významným choreografem Lubošem Ogounem.
Václav Postránecký se narodil 8. září 1943 v Praze. K herectví se měl od dětství. Začínal v legendárním Dismanově dětském rozhlasovém souboru a brzy si zahrál i v několika filmech pro děti a mládež – premiérově jako devítiletý v příběhu „Konec strašidel“. Následovala asi jeho nejslavnější dětská role Karla Prouzy v titulu režiséra Oty Hofmana „Punťa a čtyřlístek“.
„Nebyl jsem tenkrát herec, ale účinkující. V tom je velký rozdíl. Řada lidí si to plete, protože všichni říkají, že jsou herci, ale mnoho účinkujících jimi není,“ podotýkal, s humorem sobě vlastním, ke svézačátečnické herecké praxisám Václav Postránecký.
Ačkoli se chtěl věnovat divadelnictví, vyučil se zámečníkem. „Bylo to přání mého otce, který byl hodně levicově orientován a věřil, že dělnická třída bude vždycky vládnout. Trval na tom, že se musím jít vyučit. Tak jsem jeho přání splnil, výuční list jsem mu předal a nikdy jsem to nedělal,“ vysvětlil o hodně později v jednom novinovém rozhovoru.
A když se později nedostal na DAMU, začal pracovat jako jevištní technik v libereckém divadle. Prostě, aby byl divadlu blíž.A poté nastoupil jako elév v Uherském Hradišti. „První profesionální smlouvu jsem podepsal 14. září 1960 za plat 460 korun měsíčně, ještě jsem z toho půjčoval prachy,“zavzpomínal Postránecký. Na Moravě ještě zůstal, pouze se přesunul blíže ku Praze – do Brna. „Nemám vysokou hereckou školu. Takže, když jsem přišel do Brna, kde každý kolega byl profesor na škole, měl jsem problémy. Dokonce si stěžovali studenti, jak to, že přijímají lidi, kteří nemají odborné vzdělání. Tím mysleli mě, takže jsem byl ve velikém ohni. Ale nakonec se mi tam podařilo docela navázat kontakty a přesvědčit i takového pana Sokolovského, a to nebylo lehké,“ upozorňoval Postránecký.
Režisér Evžen Sokolovský starší ho, mimo jiné, obsadil také do nastudování Shakespearova „Snu noci svatojánské“, kde se seznámil se svou ženou Helenou, tenkrát studentkou baletní konzervatoře. Nejen ji prý okouzlil svými akrobatickými výkony: „Když jsem totiž po prázdninách předvedl režiséru Sokolovskému, co jsem s gymnastickým olympionikem Růžičkou a choreografy Lubošem Ogounem a Šprlákem připravil, několik minut neuměl zavřít pusu. Já skákal salta s vrutem, piruety, rondáty. A všechny děti v Brně chtěly hrát divadlo, a jen roli Puka.“
Pak již směřovaly divadelní kroky Václava Postráneckého do Prahy.
V Městských divadlech pražských, konkrétně na scéně divadla ABC, se zaskvěl rolí v inscenaci „Čtrnáctý hrabě Guerney“ a zejména roku 1975 v Gorinově titulu „Zapomeňte na Hérostata“ v režii Ladislava Vymětala. To byl obrovský divadelní zážitek. Jeden z největších té doby.
Byl i v zorném poli řady filmových a televizních režisérů.
Jednou z prvních Postráneckého větších „dospěláckých“ filmových rolí byla úloha amatérského detektiva Honzy Marka v titulu Václava Vorlíčka „Smrt si vybírá“. Po boku Jany Šulcové v roli zpěvačky. Ta ale ve filmu nezpívala. Za ni natočila písničky Marie Rottrová.
Václav Postránecký, Jana Šulcová a legendární (předčasně zesnulý) kapelník Plameňáků Marie Rottrové Richard Kovalčík ve filmu „Smrt si vybírá“
Pak již následovalo angažmá v Národním divadle, kde ho čekaly další desítky hereckých výzev.
Václav Postránecký měl možnost hrát i v desítkách televizních seriálů. Namátkou jmenujme „Nejmladší z rodu Hamrů“, „Ve znamení Merkura“, „Třicet případů majora Zemana“, „Létající Čestmír“, „Zlá krev“, „Rodáci“, „Dnes v jednom domě“, „Cirkus Humberto“, „Dobrodružství kriminalistiky“, „Bylo nás pět“, „Četnické humoresky“, „Náves“, „Doktoři z Počátků“, „Vinaři“ anebo „Krejzovi“.
Rád se objevoval i v rozhlasových studiích, kde vytvořil role v desítkách rozhlasových her. Ale načetl i zajímavé komentáře.
Mnoho rolí „na dálku“ ztvárnil i v dabingu. Jeho hlasem mluvil třeba Peter Sellers, Anthony Hopkins nebo Dustin Hoffman. V roce 2005 obdržel Cenu Františka Filipovského za nadabování Jacquesa Villereta ve filmu „Zločin v ráji“.
Obecně méně známá, nikoli však nevýznamná, je jeho režijní práce. Ať již v divadelním prostředí anebo před kamerami.
Vyzkoušel si i divadelní režii na titulech „Ocelové magnólie“, „Dámský krejčí“ anebo „Baron Prášil“. Pro Českou televizi natočil horor „Travis“, na námět Jiřího Hanáka, k němuž si napsal i scénář.
Nabyté herecké i životní zkušenosti předával jako pedagog filmového herectví na FAMU. Byl svého času také prezidentem Herecké asociace.
Jsem rád, že jsem si mohl po boku Václava Postráneckého zahrát. Nikoli na divadelních prknech. A také ne v televizi anebo filmu. Nastoupil ve středové řadě za mé fotbalové mužstvo herců a zpěváků FC Praha, proti ženskému týmu FEMINA, v Benešově, roku 1983.
TANEČNÍ MAGAZÍN navštívil v Přerově moravského textaře, skladatele, zpěváka, moderátora i autora knížek Jaroslava Wykrenta. Autor největších hitů Marie Rottrové se nám představil zbrusu novými knížkami i velmi zajímavým klipem na jednu z jeho posledních písniček.
Moravský skladatel, textař, zpěvák, moderátor a především člověk s velkým srdcem Jaroslav Wykrent nezahálí. Autor největších hitů Marie Rottrové „Lásko“ a „Řeka lásky“ se představuje novými knížkami a také novým klipem, v němž účinkují mladí tanečníci.
Pěveckou kariéru přerovského barda Jaroslava Wykrenta do širšího posluchačského povědomí odstartoval hit „Ágnes“. Dodnes si tento refrén: „Víno dál teď na jazyku válej / Starý víno, ročník dvacet šest / Když ti chutná, tak si klidně nalej / Je v něm aspoň tisíc spadlejch hvězd..“ zpívají stovky lidí i u táboráků. Ne všichni vědí, že tenkrát (před sedmačtyřiceti lety) byl Wykrent „pouze“ autorem textu. Hudbu tehdy složil Drahoslav Volejníček. V roce 1974 však již Wykrent se svou ryze autorskou písní „Lásko“ pro Marii Rottrovou získal prestižní ocenění „Bílá vrána“ tehdy nejčtenějšího časopisu Mladý svět. Následovaly desítky krásných písní pro Rottrovou i pro sebe.
Některé z jeho písniček vznikly i pro dávný seriál ostravské televize „Můj táta byl“, který Jaroslav i moderoval. Vyznal se v nich z obdivu pro řadu profesí. Dokázal i zdánlivě obyčejnou a na první pohled fádní lidskou práci povýšit na poezii. Nalézt v ní něco unikátního, neopakovatelného…
V roce 1999 postihla Jaroslava Wykrenta těžká zdravotní ataka. Po sérii těžkých mozkových příhod se znovu učil hrát nepoddajnými prsty na kytaru. Dodnes chodí s pomocí hůlky. Natáčí však pravidelné hudební pořady pro Český rozhlas Olomouc, píše i koncertuje. Dokonce i živě před televizními kamerami, jako tomu bylo letos 5. července při přímém přenosu z církevních slavností ve Velehradu pro ČT 2. Byl rovněž hostem galakoncertu Marie Rottrové ve vyprodané pražské O2 aréně, ale i jejích dalších vystoupení. Letos vydal i dvě pozoruhodné knížky.
Titul „Slušně i hanbatě, ale převážně nevážně“ je doplněnou reedicí jeho staršího díla. Půvabná kapesní knížečka nabízí desítky milých, hravých a vypointovaných epigramů. Je doplněna několika bryskními slovními slogany, aforismy i parodiemi na reklamy. Na rozdíl od prvního vydání ji krášlí obálka s autorem i symbolem Přerova (jak poznají i znalci místního stejnojmenného piva) – zubrem.
Druhá, zbrusu nová Wykrentova knížka „100 + 1“ je vlastně netradičním zpěvníkem. Obsahuje stovku autorových písniček i textů. U valné většiny z nich je Jaroslav kompletním autorem hudby i textu. Několik starších výjimek, kromě zmíněné „Ágnes“, otextoval na hudbu dalších autorů, kupříkladu Marii Rottrové „Večerem zhýčkaná“ skladateli a varhaníkovi Vladimíru Figarovi. Několik titulů z poslední doby skládal Wykrent na hudbu kytaristy své nynější doprovodné kapely Ivana Němečka. Celá knížka je doplněna unikátními historickými fotografiemi. A jako ve správném zpěvníku v ní pochopitelně jsou i noty a akordy všech písní. Wykrentova písničková díla jsou v publikaci řazena chronologicky tak, jak vznikala. Nechybí žádný jeho známý titul. Když bych hodně detailně pátral, tak jsem tam nenalezl „Do cíle zbývá nám půl míle“, ale ta patřila k účelovým titulům pro tehdejší rozhlasovou soutěž písniček se sportovní tematikou.
Proč se zpěvník jmenuje „100 + 1“? Jaroslav Wykrent totiž připravil na jeho závěr pro čtenáře a jejich blízké bonbónek. Jeho poslední text „Až vyhraji v loterii“ není zhudebněn a vyzývá k napsání původní melodie! Veřejně ji prý už přislíbil kmotr této knížky – Jarek Nohavica. Pro zpravodajskou úplnost musím dodat, že zpěvník má 191 stran a vydalo jej nakladatelství JASTO.
Neméně pozoruhodný je rovněž novější Wykrentův klip na jeho píseň (na hudbu Ivana Němečka) „Sáro, Sáro“. Účinkují v něm tanečníci Anežka Bartoníková-Kašubová a Tomáš Barbořík.
Videoklip k písni Sáro, Sáro od Jaroslava Wykrenta
Videoklip k písni Sáro, Sáro od Jaroslava Wykrenta
Hudba: Ivan Němeček
Text: Jaroslav Wykrent
Kamera: Lukáš Kosík – www.lukaskosik.com
Režie: Veronika Kosíková
Realizace: Umělecká agentura Travelers
Nahrávací studia: Check-IN, Ageum
Mastering: Petr Vavřík
Zpěv: Jaroslav Wykrent
Tance: Anežka Bartoníková – Kašubová
Tomáš Barbořík
Kytara: Ivan Němeček
Klarinet: Karel Walta
Basa:Filip Badalík
Bicí: Radek Hrůza
Piano a melodica: Petr Stojan
Vokály: Jiří Štěpánek
Produkce, Výroba klipu a DVD autoring KOSIK PRODUCTION www.lukaskosik.com
I za TANEČNÍ MAGAZÍN chci Jardovi Wykrentovi popřát mnoho nezdolné energie, tvůrčí inspirace a nápadů. Potěší tím zcela jistě mnoho posluchačů i diváků. Prostě, nás všechny.
Ani Taneční magazín nemohla nechat lhostejným náhlá smrt velkého hlasu české hudební scény. V kratší vzpomínce se poohlédneme za kariérou výborné zpěvačky i jejími nejzajímavějšími světovými tituly. Závěrem dáme hlas i jejím profesním kolegům.
Ve věku 65 let zemřela v neděli 26. 3. v pražské motolské nemocnici Věra Špinarová. Minulý týden ve středu zkolabovala při koncertu v Čáslavi, měla zástavu srdce. Zpráva o úmrtí zpěvačky, která se se svým nenapodobitelným chraplavým hlasem pohybovala na hudební scéně více než půl století, zaplavila sociální sítě. Hudební kolegové a publicisté vyjadřují smutek a oceňují její talent. Příznivci se se zpěvačkou mohou rozloučit dopoledne 1. dubna v Ostravě, se kterou byla rodačka z Pohořelic u Brna po celý život spjata. Agentuře to oznámil zpěvaččin syn Adam Pavlík.“ Tak zněla oficiální zpráva České tiskové kanceláře. Taneční magazín si dovoluje krátké poohlédnutí za touto velkou osobností české taneční hudby.
Věra Špinarová se řadila – vedle Hany Zagorové, Marie Rottrové, Heidi Janků, Hany Buštíkové a rockerky Tanji – k největším zpěvačkám, na jejichž zrodu se podílela Ostrava. Zejména její rozhlasová studia.
Velmi mladá Věra Špinarová svou kariéru zahájila ve skupině Flamengo. Tam ji po čase vystřídala Marie Rottrová. Věra však začala natáčet další hity s kapelou Majestic. Ale její nejhvězdnější období je spjato s Orchestrem Ivo Pavlíka. Ten vedl její pozdější choť (nyní manžel Heidi Janků). Jedno období s nimi i pravidelně vystupoval zpěvák Pavel Bartoň. Dále se svým dalším manželem, zpívajícím bubeníkem Vítězslavem Vávrou, spolupracovala i se skupinou Maximum Petra Hanniga. V pozdějších letech zpívala rovněž s kapelou Petra Šišky Petarda i dalšími hudebními seskupeními. V závěru kariéry ji doprovázel vlastní syn a jeho Adam Pavlík Band. Věra Špinarová poslední dobou vystupovala i na řadě společných koncertů s Petrou Janů.
Mimo řady známých hitů od českých autorů patřila Věra Špinarová k interpretkám, které dokázaly tvůrčím způsobem převzít slavné zahraniční songy. Nazpívala třeba i mezi jinými „Good Bay My Love“ hvězdného Demise Russose v české verzi „Hej lásko, nečekej“ https://www.youtube.com/watch?v=rx5iUySTI_E. Věřina verze tohoto hitu autorů Mario Panase a Klause Munro měla na domácí scéně daleko větší odezvu než ta od Zlatého slavíka Karla Gotta s textem Zdeňka Borovce „Teď růži k vám jdu krást“. Jediná Špinarová a Jiří Helekal si z české pěvecké scény troufli na slavný duet Johna Lennona s Yoko Ono „Happy Xmas (War is Over)“. U Helekala se česká verze jmenovala „Zkus nakreslit přání“. A Špinarová ji českým posluchačům prezentovala jako „Až za modrou horou“https://www.youtube.com/watch?v=lRjJplYUnLs. Ale jejím patrně nejznámějším převzatým titulem je Zbyškem Malým otextovaná verze hlavního hudebního (ve filmu bez textu zpívaného) motivu skladatele Ennio Morriconeho ze slavného westernu „Tenkrát na západě“. Ano, jedná se o její asi nejzpívanější píseň „Jednoho dne se vrátíš“ https://www.youtube.com/watch?v=EzmN7ehB8VM. U českých posluchačů byla známá také pod úvodním textem „Den se v růži skryl“.
Závěrem přijměte dva vzkazy od osobností, které s Věrou Špinarovou strávily část profesního života. „Věrko, díky, že jsi mi v roce 1970 nazpívala mou písničku ,Domů mířím, venku svítá´,“ vzkázal do oblak skladatel, objevitel Lucie Bílé a nyní i politik Strany zdravého rozumu Petr Hanning.„Pro mě byla Věra Špinarová zpěvačkou s nejkrásnějším hlasem u nás. Tím spíše mě těší, že jsem jí mohl napsat několik písní a jednu z nich zpívala nepřetržitě třicet let. Bral jsem ji vždy jako naši českou Tinu Turner,“ vzpomíná skladatel, muzikant, spisovatel a novinář Vašek Vašák.
Taneční magazín vzdává velký hold této velké zpěvačce i její památce.
Jeho autorský videoklip „Tchýně“ u nás doslova rozbouřil hudební i taneční vody. Severomoravák, který dnes žije v Německu má velice dobré pěvecké základy – studoval u věhlasného profesora Leo Jehneho, spolupracoval s dlouholetým kapelníkem Marie Rottrové, Vladimírem Figarem i dalšími. Má praxi v ostravské televizi i divadle a za sebou pedagogická studia. A nyní tvoří i vystupuje v zahraničí, ale i v Čechách či na Moravě. Zpěváka a textaře VLADY GRYCE jsme vyzpovídali v Berlíně pro Taneční magazín.
Jaký máte vztah k tanci a pohybu vůbec?
„Dřív jsem se hýbal velmi často a rád, dnes o tom už hlavně spíše jenom mluvím. V minulosti nebyl víkend, abych nebyl někde na diskotéce. Když jsem byl mladý, tak jsem se také věnoval hodně plavání. A nějak kolem osmnácti let, když jsem začínal se zpíváním, chodíval jsem i do kroužku scénického tance, který vedla věhlasná osobnost – paní Jarka Calábková. Hodně mě to bavilo, ovšem tréninky byly galeje. Bolely mě i svaly o kterých jsem ani nevěděl, že je mám. Ale to k tanci přece patří.“
A co v mládí taneční? Minuly Vás?
„Kdepak. Bylo to někdy na gymnáziu a chodila tam celá naše třída. V tanečních nás vedli shodou okolností taky manželé Calábkovi a mívali jsme hodiny každý čtvrtek v ostravském kulturáku. Nejvíce mě bavila ,latina´, ale dnes bych nezatančil ani jeden z tanců tak, jak nás to tenkrát učili. Později jsem se věnoval raději tanci scénickému.“
Odrazily se ty zkušenosti ve Vaší další práci?
„Vzhledem k tomu, že nedělám vyloženě taneční muziku, tak ani moc ne. Jedině snad v tom směru, že se snažím podvědomě hlídat držení těla, nebo, pokud písnička vyžaduje naučit se konkrétní choreografii, nemám s tím žádné problémy. Docela mě uklidňuje, že nepatřím mezi ty interprety, kteří tančí na písničku úplně mimo rytmus.“
Máte vztah k muzikálům?
„Muzikály miluji. Mám rád jak jejich divadelní, tak filmové podoby. Mně osobně se velmi líbí, jakým způsobem muzikály interpretují Francouzi. Nevím, jestli je to tou krásnou řečí, nebo zda jsou skutečně lepší než jinde? Ale ta francouzská představení mě prostě berou. A hodně. V New Yorku jsem si neodpustil zajít na Fantoma opery a Cats. Též to byly úžasně výkony, i když ve srovnání s oněmi Francouzi, už jsem pociťoval malinko rutinu. Ale tím nechci říci, že ty inscenace byly horší. Ostatně, vždyť na Broadwayi se hraje jeden muzikál i několik let, takže rutina je tady asi naprosto normální věcí. Mám rád i inscenace mnohých českých muzikálů. Mými favority zůstanou i po letech Bídníci a Dracula. V Česku máme několik fantastických muzikálů, které se absolutně vyrovnají světovým produkcím. Avšak zároveň mi přijde, že je tu nějaký divný zvyk dělat muzikál z jakéhokoli námětu – a výsledek taky podle toho pak vypadá. Některá témata, která byla zpracována jako muzikál mi přišla úplně zcestná. Ale nechci se nikoho dotknout, takže zde nemíním konkretizovat. V současné době mě zaujal muzikál Antoinetta – královna Francie.“
A jak se stavíte k pantomině?
„Bohužel, pantomima mě nechává poměrně chladným. Je to bezesporu velká dřina – umět vyjádřit děj beze slov, ale bohužel se mne to dosud nějak nedotklo. Ale co mám velmi rád je černé divadlo a stínové divadlo. Když nad tím teď tak přemýšlím, nejsou ona také součástí pantomimy?“
Proč jste se přeorientoval do Německa?
„V podstatě jde o ,klasický příběh´. Původně jsem měl v plánu zakotvit úplně někde jinde a proto jsem se taky už od dětství pilně učil angličtinu. No a pak jednoho dne zaťukala na dveře paní Láska a všechny plány vzaly za své a můj život nabrat úplně jiný směr. Takže za všechno může ,die Liebe´.“
Své původní písňové texty píše předem anebo textujete hudbu již téměř hotovou?
„Jak kdy. Záleží taky na tom, s kým na písničce spolupracuji. Nejužší spolupráci mám především se dvěma skvělými skladateli: Hellmutem Sickelem, jehož písničky lidi znají z podání jeho někdejší ženy Heleny Vondráčkové, ale skládal také pro Lenku Filipovou a další. A pak také s mladým, velmi talentovaným Michalem Workem. Pokud dělám písničku s Hellmutem, tak spíše píši text na hudbu. Hellmut vytvoří instrumentální základy a já, když mě to zaujme, si to nahraji na mp3, nastavím si nahrávku na sm yčku a nechávám sebou hudbu ,protékat´ – a čekám na impuls, na téma, jež ve mně hudba vyvolá. Někdy je to během chvilky, jindy to trvá celé dlouhé dny. U Michala Worka je to přesně naopak. Já si napíši text podle vlastní představy – tak, jak bych jej na hudbu nikdy asi nenapsal – mám volnější ruku k vyjadřování a Michal následně složí hudbu. Michal se do textu vcítí, nasaje jeho atmosféru a většinou přijde s něčím tak úžasným, s něčím, co předčí mé dosavadní představy. Samozřejmě, že jsme to jak s Hellmutem, tak s Michalem dělali už i obráceně a výsledky byly stejně dobré, ale tohle je pro nás už takový zavedený postup.“
Písní o tchýních – mimo dávného hitu Jany Robbové „Přijede k nám tchýně“ z pera Jaroslava Uhlíře a Karla Šípa – není mnoho, co přímo Vás inspirovalo k tomuto hitu? Vlastní zkušenosti?
„To jste tipnul správně. Moje tchýně byla opravdu neskutečná mrcha. Takže vlastní zkušenosti poskytovaly dostatek námětů. Nicméně, impuls k tomu napsat text k písni Tchýně přišel teprve tehdy, když jsem sledoval, čím během rozvodu procházela moje kamarádka. Ta měla doma taky úžasný ,exemplář´. Písnička byla napsána původně pro ni, ale pro zachování klidu v rodině od toho nakonec ustoupila. Přišlo mi škoda, aby ta skladba zapadla někam do šuplíku. A poněvadž si myslím, že se s ní může identifikovat spousta mužů a žen, upravil jsem si text do mužské formy a nazpíval jej sám.“
Celé video nese autorskou pečeť, jste scenáristou i režisérem videoklipu Tchýně?
„Ano. Scénář jsem si vymýšlel sám a taky jsem si vedl režii. Měl jsem jasnou představu o tom, jak by klip měl vypadat a co v něm chci mít. Za kamerou stála Táňa Lietavová, která se postarala také o střih a efekty. Jsme naladěni na stejnou ,vlnovou délku´, takže spolupráce byla bezvadná.“
Jak na toto dílko reagovala Vaše tchýně, pokud ji máte?
„V době, kdy písnička a klip vznikaly, tak už nežila. Pokud se jí to na onom světě doneslo, tak se určitě musela obracet v hrobě. Jak už jsem řekl, moje tchýně byla neskutečná potvora. Z ,bezpečnostních´ důvodů se proto ani nikdy nedozvěděla, že se vlastně stala mou tchýní i přes svůj nesouhlas. My se navzájem výslovně nesnášeli a tak jsme se ani dobrovolně nesetkávali. Přesto však stíhala úspěšně plivat jed a dělat rozbroje. Nakonec by dnes byla spokojena, jelikož jsme s její dcerou ve fázi rozvodu. Ale na úrovni. Zůstáváme dobrými přáteli.“
Chystáte nějaký podobný „štěpný“ autorský videoklip?
„Líbí se mi moc ten výraz ,štěpný´ 🙂 . To je fakt velmi výstižné. Ode dneška to budu taky používat . Ale zpět k otázce. Ano, chystám další autorské ,štěpné´ klipy a chci začít, co nejdříve. Kdyby k tomu nebylo zapotřebí tolik peněz, už by byly určitě hotové. Takže pilně šetřím a jakmile se oteplí, tak bych vše rád dal do pohybu. Hlavně, abychom se všichni shodli na nějakém, volném termínu, který by vyhovoval všem zároveň. Zvlášť od jednoho z připravovaných klipů si slibuji, že bude hodně ,štěpit´. Víc ale nechci prozrazovat, protože již název písničky by ,odtajnil´ obsah textu.“
Budete v dohledné době vystupovat v Čechách anebo na Moravě?
„V Čechách i na Moravě budu během letošního roku několikrát, ale především kvůli natáčení a práci na CD a organizaci a natáčení videoklipů. Bude to hodně rozlítané. Co se vystoupení týče, tak to budou jen dvě firemní akce ke konci roku. Mimo to mám i několik dalších závazků s jinými umělci. Nemám rád ten pocit, kdy jsem ve stresu a pro jednu věc se nemůžu soustředit na druhou. Musel jsem si stanovit priority, co je pro mě v letošním roce nejdůležitější. Pár vystoupení je sjednáno na rok 2017, ale na organizování koncertů pro letošní rok nezbývá bohužel čas. Pokud ovšem o můj program někdo projeví sám od sebe zájem a bude mi to zapadat časového harmonogramu, tak se dá dohodnout.“
Prozraďte závěrem své další umělecké plány?
„Jak už jsem uvedl, chci dokončit připravované CD. Nahrávání a studiové práce proběhnou na jaře. Pak přijde na řadu shánění financí, aby se nahrávky ,dostaly´ i na CD. A zároveň musím postavit program, s nímž hodlám vystupovat. Také chci natočit alespoň dva nové klipy, které by nové album prezentovaly. To v mém případě znamená připravit si i scénáře. Naštěstí mám už poměrně jasnou představu. Takže, jde hlavně o to domluvit se předem s kameramanem, co je technicky vůbec možné. Také bych rád udělal jeden duet, který však nebude součástí mého alba. Tady mě asi čeká boj s byrokracií – ohledně autorských práv. Nějak v mezičase musím ještě otextovat dvanáct písniček pro jistou mladou kapelu. Tím, že já žiju v Německu a oni v Česku, hraje kolikrát proti nám. Všichni máme ještě i jiné závazky a tak nejde vždy všechno podle původních plánů. Nejde pendlovat mezi Německem a Českem každých čtrnáct dnů a tak musíme brát navzájem ohledy. Pro mě je to práce až nad hlavu Takže to shrnu, letos chci hlavně dovést plány ke zdárnému konci a dodržet závazky, které jsem už slíbil.“
Práce je na obzoru opravdu dost, tak raději nebudu zdržovat. A za Taneční magazín přeji další úspěšné texty, písničky i videoklipy.
