Rozhovor s hudebním skladatelem, producentem, předsedou politické strany Rozumní i úzkým prezidentským kandidátem Mgr. PETREM HANNIGEM

„Nepopsaný list papíru je pro mne největší inspirací“

Jeho písničky asi znáte, i když si možná zrovna nevybavíte jméno skladatele. Objevil množství pěveckých hvězd. Poslední dobou se z něj stal i uznávaný hráč na politické scéně. A proto jej TANEČNÍ MAGAZÍN nemohl opominout ani jako žhavého kandidáta na rozhovor.

Vyrůstal jste v Ústí nad Labem. Pociťujete stále k tomu městu, i v té dnešní podobě, určitou pomyslnou „pupeční šňůru“? Anebo se už cítíte víc Pražákem?

V Ústí nad Labem, v Trmicích žije má sestra s rodinou, na hřbitově ve čtvrti Krásné Březno je hrob mých rodičů a na Střekově je hrob mých prarodičů. Narodil jsem se v Neštěmicích. Má pupeční šňůra se váže na Ústí – Krásné Březno, kde jsem vyrůstal ve ,slavné´ Matiční ulici, která se dlouho po tom, co už jsem v Krásném Březně nežil, proslavila plotem oddělujícím starousedlíky od nepřizpůsobivých. Dům, kde jsem se v Neštěmicích narodil, padl za oběť sesuvu půdy a neexistuje. Původně krásný prvorepublikový dům, kde před válkou žila česká menšina ve většinově německy mluvícím městě, kde jsem prožil své dětství v Matiční ulici 8, je vlivem devastace pozdějších nepřizpůsobivých nájemníků zazděn a na odpis. A taktéž dům, kde jsem vyrůstal později, ve Svádovské ulici, je zazděn a neobyvatelný. Čili, bohužel, už mě k Ústí nad Labem nepoutá žádné větší pouto, pouze má sestra a hroby rodičů a prarodičů. Spíše mám srdeční chvění k době mladosti prožité nad poměrně čistou řekou Jizerou, k Turnovu, kde jsem prožil své první lásky a studia na Střední uměleckoprůmyslové škole pro zpracování kovů a kamenů. Obor umělecký kovář. V podstatě jsem ale univerzální vlastenec celých Čech, Moravy a Slezska, které jsem spolu se svými kapelami procestoval, právě tak jako Slovensko, křížem krážem. Autentickým Pražákem se necítím, i když Prahu miluji. Žil jsem dlouhou dobu v Nerudově ulici, která má své nezaměnitelné genius loci.“

Bydlel jste tedy v metropoli, v centru, přímo na Královské cestě. Jak vnímáte nyní ten turistický ruch i na něj navazující boom prodejen s kýči?

V Nerudovce se už žít nedá. Není tam základní občanská vybavenost pro českého člověka. Obchody s potravinami. I když tam zůstalo pár dobrých, pro našince cenově přívětivých hospod, jako U kocoura či U hrocha.“

V kolika letech jste napsal svou první autorskou písničku? A co k ní bylo bezprostředním impulzem?

Bylo to v mých dvanácti letech a je na jednom z mých alb. Jmenuje se Slunný den končí a později ji otextoval Pavel Svoboda. Když ji poslouchám, není tak špatná a blíží se ke stylu moderní americké country. Dodnes si pamatuji text. ,Ještě nám slunce, slunce září a stráně zvou, i když nám léto dává na shledanou. Slunný den končí, přestává žhnout, z dlaní noc hádá, kam budem´ plout. Nejspíš tam, kde se zlatá poupata pnou, stráň je tam nezavátá a hvězdy zvou…´ Impulzem je Bohem daná přirozenost budoucího skladatele.“

Co pro Vás osobně znamená a zahrnuje pojem „taneční muzika“?

To je hudba, podle které se dá tančit, ale zároveň obor hudby pro umělecký tanec. Pamatuji se, když mi bylo asi 18 let, tak v pražském Průmyslovém paláci vystupoval Merce Cunningham se svým avantgardním tancem. Tančil na takzvanou konkrétní hudbu. To jest, že po stranách sálu asistent tahal kbelík s ozvučnicí. Zažil jsem při tom velice komickou příhodu. Přiběhl zřízenec a vynadal onomu asistentovi, že ruší, probíhá přece představení.

Já byl v mládí velice avantgardním skladatelem. Složil jsem v roce 1970, spolu s Michalem Prokopem, artrockovou 20 minutovou skladbu na text Josefa Kainara ,Město Er´, kde jsem použil poprvé v celosvětovém kontextu nonartificiální hudby dvanáctitónovou řadu, aleatoriku, a staré církevní stupnice.

Tato skladba vyšla na LP v roce 1971. A záhy byla zakázána kvůli obalu, kde byly dělové koule po střelách sovětské armády na fasádě Národního muzea. Obal byl dílem fotografa a výtvarníka Alana Pajera. Nedávno provedl ,Město Er´, se skupinou Framus Five, Karlovarský symfonický orchestr pod hradem Loket.“

Tak v tomto beatnikovi by asi někdo těžko hledal budoucího kandidáta na prezidenta?

A chodil jste vlastně vůbec do tanečních?

Ano. A velice rád. Býval jsem prý excelentní tanečník a dobrý rock ‚roller. Samozřejmě jive a tak. Bylo to v uměním prosyceném městě mého mládí, v Turnově.“

Komponujete také vážnou hudbu a zaobíráte se i takzvaným vyšším populárem. Psal jste někdy hudbu pro balet?

Bohužel ne, ale myslím si, že někdo ,Město Er´ použil jako podklad pro taneční představení. Jinak balet miluji. Pokud si někdo u mě moderní baletní hudbu objedná, rád se toho zhostím. Když jsem byl jako mladý emigrant v Londýně, napsal jsem a nahrál několik kompozic pro miniaturní baletní kreace. Nakonec jsem většinu dne trávil ve svém hudebním studiu v Gérard Street, v centu SOHO a tam byla poptávka po někom, kdo za nepříliš velký peníz složí a nahraje baletní (mnohdy erotické) miniatury.“

A tedy pro modernější taneční formy ano?

Mám rád taneční miniatury.“

Jakou formu tance preferujete jako divák?

Zaujala mne činnost Isadory Duncan a odvážné Josephine Baker, která mnohdy tančila nahá. Nahota je pro moderní výrazový tanec nezastupitelně vypovídající. Bohužel současná doba směřuje k prudérnosti. Byl jsem na některých představeních spolužáka z doby mých studií na konzervatoři, Jiřího Kyliána.“

Setkání po letech. Petr Hannig kdysi Petru Černockou angažoval do své kapely Pastýři, v letech 1966 – 1968.

V mládí jste žil i pracoval v Anglii. Byly to pro Vás dobré základy pro další kariéru?

Přímo vynikající. Pracoval jsem jako listař a znalec instrumentace pro britského špičkového hitmakera Toma Springfielda, se kterým mne seznámil světoznámý fotograf, který se narodil v Žilině, Dežo Hoffmann. V domě, kde měl Dežo svůj ateliér, jsem měl já v suterénu své hudební studio. Takže jsem se tam setkával s tehdejšími hvězdami pop music. Tom Springfield měl slabost pro lidi ze slovanských zemí, protože za války se učil polsky, z nějakých vojenských či tehdejších agenturních důvodů. Tak mě zaměstnal jako svého hudebního pobočníka. Tom, který vydělával miliardy na dnešní peníze, neuměl noty – a já byl jeho dvorním zapisovatelem. Z jeho skladeb jmenuji alespoň ,Hey Hey Geogi Girl´, či ,Carnival Is Over´. Já jsem mu instrumentoval jeho píseň Morning Please Don’t Come (najdete tam můj typický styl mé předcházející kapely Pastýři, čili zobcové flétny a další charakteristický sound). Při té příležitosti jsem v jeho The Vale 19, kde pořádal své pověstné večírky, seznámil s mnoha tehdejšími hvězdami. Jednou se tam objevil i Ringo Starr, se kterým jsem, jako mladík, prožil neuvěřitelnou jízdu.“

Jste objevitelem mnoha a mnoha zpěvaček a zpěváků. Od Petry Černocké, přes Lucii Bílou, Martinu Formanovou, Markétu Aptovou, Víťu Vávru, Jakuba Smolíka, až po Davida Krále či mladou Anušku. Co člověka podněcuje hledat stále nové, neokoukané tváře? Nebylo by bývalo snazší, jako jiní kapelníci, pracovat s více či méně stabilním týmem a na tom stavět dlouhodobou kariéru?

Já objevuji rád nové obzory v hudbě. Čili nepopsaný list papíru je pro mne největší inspirací.“

Karel Vágner byl ve zmiňované kapele Pastýři baskytaristou. Takže Petr Hannig dělal kapelníka budoucímu kapelníkovi.

A to Vy jste přemluvil ke zpívání i herečku Lenku Kořínkovou? Bylo to těžké?

Ne, Lenka zpívala excelentně. Napsal jsem pro ni spoustu chansonů (mimochodem já chansony miluji a nejraději jsem doprovázel celý jeden rok Hanu Hegerovou, pro kterou jsem postavil, ke své kapele, ještě smyčcové kvarteto). Rozhlasová hlasatelka Dušica Slováčková mi jednou přinesla excelentní text ,Tvá láska je jak koník bílý´. A já pro Lenku napsal jednu z mých nejlepších písní – chansonů. Mimochodem, já sám miluji chanson a prý nejsem špatný jako jeho příležitostný interpret.“

Proč jste začal zpívat i sám? Nenašel jste pro své, předem zkomponované, písničky odpovídajícího interpreta? Anebo Vám šlo spíše o vlastní pocit osobní výpovědi?

Osobní výpověď. Mám rád chansony. Ovšem, pro tento obor není příliš mnoho prostoru v médiích.“

Myslíte, že jste tak trochu, svým autorským zpěvem, tehdy inspiroval i kolegu Petra Hapku?

Ne, Petr Hapka zpíval chansony úplně odlišně než já. S Petrem jsme se náhodně setkali na pohřbu jednoho člena naší strany Rozumných, v Lounech. Tento člen se seznámil s Petrem tak, že ho našel v příkopu po jeho havárii Harleye a odvezl ho na valníku do Loun, kde ho ošetřoval. Petr byl velmi fajn chlap. Byl jsem rád, že on, tehdy hvězda první velikosti, přijel na jeho pohřeb. Ten pan Grossmann zemřel poměrně mladý na nevyléčitelný druh rakoviny.“

Mimo zpěváků jste byl i objevitelem politika, doktora Miroslava Sládka. Kterak jste se pak Vy sám dostal k politice i přímo do ní?

Já jsem měl o politiku zájem od mládí. Dokonce jsem si pořizoval chalupu v osmdesátých letech tak, že jsem zkoumal mnoho měsíců, kde není rušená rozhlasová Svobodná Evropa. Našel jsem to místo v malé vesničce Černice, spadající pod obec Chanovice, v okrajové oblasti okresu Klatovy.“

Jak se vůbec člověk přeorientuje z kulturní branže do politiky?

Mne politika zajímala odjakživa. Ovšem za minulého režimu to nebyla politika. Politika je totiž soutěž, a já jsem od přírody soutěživý typ. Hrajeme každý pátek, s jedním špičkovým a velice známým lékařem, šachy a dokážeme se při partii pěkně porafat. To by člověk neřekl, jaké emoce mohou vyvolávat šachové partie. On je navíc příznivcem úplně jiné strany, než je ta má, takže to jiskří při partiích i jinak.“

Politik a hitmaker v roli dědečka, s vnoučaty Klárkou a Declanem

Doktor Sládek sice byl v parlamentu, ale dnes je již mimo hlavní politické dění, napíšete si i dnes třeba ke svátku, na vánoce?

Ne.“

Inspiroval Vás tak trochu Miroslav Sládek i ke kandidatuře na prezidentský úřad?

Také ne. Já mám zcela jinou povahu než doktor Sládek a jsem z jiného těsta, než on.“

Máte dlouhodobě i svou politickou stranu. Máte i nějaké vlastní stranické průkazy? A kolik se platí u vás stranický příspěvek?

Ne. Neplatí se nic. Všechno financuji sám z vlastních kapes a je toho, bohužel, čím dál tím víc.

Ale zpátky k hudbě. Objevujete se často nyní na obrazovkách prostřednictvím TV Šlágr. Vedle Vás tam vystupuje i Felix Slováček, Viktor Sodoma, Jiří Štědroň a další přední osobnosti. Jiní však zase, kvůli „sousedství“ některých velmi amatérských kapel, nechtějí v této televizi být. Jaký k tomu máte přístup Vy?

Pro prezentaci nových písní není v našich médiích jiná platforma, než právě TV Šlágr a jeho každoroční soutěž Zlatý Šlágr. Mimochodem píseň, kterou jste tam otextoval Vy, je velice pěkná a velmi dobře zazpívaná. Řekl bych, že to je vedle písně, kterou zpívá nový soutěžící, bohužel nevím jméno, jedna z nejlepších v letošní soutěži.“

Děkuji, pochvala od renomovaného hitmakera potěší… A když už jsme u textů písniček, většinu Vašich známých hitů pro Vás textoval básník Václav Hons. Setkáváte se ještě občas?

Vždy jednou za rok na výročních akcích Ochranného svazu autorského.“

Petr Hannig je v současnosti nejčastějším interpretem svých nových písní

A jak Václav, který byl i kdysi posuzovatelem textů jiných autorů v Československém rozhlase, hodnotí nynější texty Vaše?

Já bych řekl, že ví, že jako textař nejsem špatný.“

Jeden z Vašich posledních hitů má slogan s „Dědkovým mlýnem“. Byl jste v tom letovisku na Kladensku osobně a okoštoval i pivko z místního minipivovaru? Anebo Vás okouzlil pouze ten název?

Ne, nebyl. Viděl jsem na Pohořelci parkovat auto, konkrétně Jeepa, s nápisem ,Dědkův mlýn´ a okamžitě mě to inspirovalo k napsání písně ,Babí léto, Dědkův mlýn´. Já totiž skládám současně hudbu i text. V jednom okamžiku.“

Za titulní fotografii posloužil výřez z této pohodové momentky poblíž Kozmic u Benešova

A co chystáte bezprostředně teď? V hudbě i politice.

V hudbě píšu pro Šlágr. Mimochodem, chtěl bych přesvědčit jednu vynikající mladou zpěvačku z jižních Čech, která studovala hudbu v UK, v Londýně a momentálně se vrací do ČR. Byla by skvělou interpretkou stylu takzvané americké moderní country. Když byla velmi mladá, tak jsem pro ni napsal jednu píseň. Jmenuje se Karolína. Jenže, znáte to, přesvědčujte mladé lidi, aby zpívali na TV Šlágr. Musí nejdřív narazit na neproniknutelnou zeď současné české pop music a marně se snažit. A to, co by bylo teď velice atraktivní, krása, styl zpívání (naprosto současný, moderní country pop, ovlivněný spolužáky z Londýna) a hlavně mládí, se ztratí v neustálém ťukání na dveře současné české pop music, ve které nepůsobí nikdo, jako jsem byl já, objevitel špičkových talentů (Lucie Bílé a dalších), který by rozeznal talent a prosazoval ho. Víte, že zatímco v předchozím režimu se naše písně hrály v zahraničí ,Truely, truely, true´, několik měsíců číslo 1 v americké hitparádě, což byla česká ,Tenkrát´ Dalibora Baslera, či písně Karla Svobody, třeba ,Lady Carneval´. Z nové doby se nehraje venku nic. Ono je to taky těžké, když mezi samými zahraničními písněmi se na mnoha stanicích hraje pouze jedna česká a není tedy mezi českými písněmi soutěživost. Samozřejmě, máme špičkové autory interprety, Jarek Nohavica, Vlasta Redl, ale takové to hlavní řečiště, kterým se ubírá světová tvorba, zde není. Není to dáno tím, že nejsou skladatelé, ale tím, že když už si někdo ze zpěváků udělá jméno na skladbě profesionálních skladatelů (jako třeba ,bratrů´ Ormových – ,Šrouby do hlavy´). A pak už si chce skládat sám. Anebo používá skladeb skladatelů, kteří momentálně frčí, byť jejich tvorba, mimochodem ve srovnání konkrétně s těmi Ormovými, většinou nesnese srovnání  ani náhodou.“

A v té politice?

Spousta lidí mi říká, že nekandidoval-li by Miloš Zeman na prezidenta, dali by hlas mně. A Miloš Zeman už kandidovat nemůže, tak bych se rád do toho pustil znovu. Jenže potřebuji podpisy dvaceti poslanců nebo deseti senátorů, protože na milionová vydání při shromažďování minimálně padesáti tisíc podpisů, občanů, kteří dnes navíc moc nechtějí dokládat podpisy svými osobními údaji, nemám.“

Děkuji za rozhovor i za pochvalu mého písničkového textu. A přeji – i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU – hodně inspirace, elánu a hlavně dobrých nervů.

Foto: archiv Petra Hanniga

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

V porotě bude i LUCIE BÍLÁ!

Pražské Hudební divadlo Karlín vyhlásilo soutěž o nejlepší divadelní soubor ze základní či střední školy. Hlaste se do konce ledna!

Do soutěže se mohou hlásit i základní umělecké školy a amatérské soubory, nikoli však konzervatoře či profesionální soubory. Přihlásit se lze s muzikálovými i činoherními inscenacemi na našem webu https://www.hdk.cz › o-divadle › aktuality › detail › 167-jedinecna-sance-… , kde jsou i podrobná pravidla. Koncem roku 2019 o tom informoval ředitel HdK Egon Kulhánek. Do soutěže se lze přihlásit na webu www.hdk.cz/soutez-eduard/, kde jsou i podrobná pravidla soutěže. Uzávěrka přihlášek je 31. ledna 2020.

Když se první ročník vydaří, rádi bychom ve vyhlašování cen pokračovali i v dalších letech,“ uvedl Kulhánek.

Zaslané soutěžní příspěvky ve formě videí bude hodnotit odborná porota, ve které vedle Kulhánka zasedne mimo jiné dramaturg HdK Adam Novák, zpěvačka a herečka Lucie Bílá, zpěváci a skladatelé Václav Noid Bárta a Ondřej Gregor Brzobohatý. Cena dostala své jméno po Eduardovi Tichém, zakladateli HdK. Ze soutěžních představení porota vybere tři nejlepší soubory, z nichž si jeden odnese Cenu Eduard.

https://www.hdk.cz › o-divadle › aktuality › detail › 167-jedinecna-sance-… Podle kvality nabídnutých inscenací dostane pět až deset nejlepších souborů možnost zahrát v září příštího roku svá představení na vznikající Malé scéně HdK pro 150 diváků. Vítězná inscenace pak bude ve spolupráci s divadlem uvedena na velké scéně HdK. „Nechceme vybírat jen soubory, ale i jednotlivé talenty, kterým bychom chtěli poradit a říct něco o práci ve velkém divadle,“ podotkl člen poroty, scenárista Jan Pixa.

Kulhánek připustil, že pokud by se mezi divadelními amatéry objevil velký talent, nabídl by mu angažmá. „Ceny lze vnímat i jako určitou formu talentové soutěže,“ sdělil.

Divadelní ceny Eduard jsou součástí projektu Hudební divadlo Karlín junior, v rámci kterého pražská scéna uvedla inscenaci „Jak se dělá muzikál“ a chystá obnovenou premiéru muzikálu „Královna Kapeska“. „Divadla na školách se ze sedmdesáti i více procent věnují muzikálu. Ceny mají logiku, protože pokud někoho zajímá muzikál, tak chápe, že právě scéna jako Hudební divadlo Karlín by měla být centrem takové jedinečnosti“ uvedl člen poroty a divadelní kritik Josef Herman.

A proto, školy i soubory, hlaste se na výše uvedené mailové adrese. A nezapomeňte, tato možnost končí datem 31. ledna 2020!

TANEČNÍ MAGAZÍN

Premiéra KOPTASHOW ve znamení STARDANCE

Nový televizní pořad Václava Kopty představil hvězdy, které se zaskvěly v soutěži STARDANCE. A to na parketu i za pultíkem poroty. Tentokrát to vyhrála jednoznačně porota!

Česká televize spolu s novým rokem 2019 zahájila novým pořadem. Jedná se o nový typ talk show. Tedy, spíše by se mělo jednat… Jak již  její jednoznačný název napovídá, měla by být šita na míru herci, moderátorovi a textaři Václavu Koptovi.

Tomuto programu předcházela až neskutečná reklama. V takzvaných „programových dírách“, tedy hluchých prostorech mezi jednotlivými pořady české televize, jsme se dozvídali, že budeme svědky nečekaných odhalení bulvárního stylu. Toho se však v reálu divák nedočkal. Bulvární snad, protentokrát, byl pouze text Koptovy závěrečné písně…

Syn dvorního textaře Hany Hegerové (ale například i autora textu na hit Boney M „Babylon“ pro Karla Gotta a množství textů pro divadelní a televizní inscenace) Pavla Kopty se snažil, ale…

První pořad nějaké nové série bývá většinou pověstným prubířským kamenem. Je objektivně pravdou, že bývá složitým krokem. Z druhé strany je dávným faktem, že producent pořadu (v tomto případě Česká televize) takový takzvaně „pilotní“ pořad velice dlouho předtáčí, promýšlí i zkoumá na vzorcích diváků. A z tohoto hlediska vypadal výsledný tvar KOPTASHOW jaksi nehotově, nedovařeně…

Herec, moderátor a textař Václav Kopta má zkušenosti z obdobných pořadů, které připravoval s Michalem Suchánkem a bývalým tanečníkem skupiny UNO Richardem Genzerem. Tam však působil jednoznačně v roli doprovázeče na klávesy a občasného glosátora. Nevisela na něm tíha celého pořadu.

Podle titulků nebyl sám Václav Kopta ani (spolu)autorem scénáře. A to bylo, panečku, znát. Bylo očividné, že mu text nejde přirozeně z úst. I když scénář obsahoval personifikace, které vypadaly jakoby se  Kopta autenticky účastnil natáčení filmu „Anděl páně“, tak to z jeho úst tedy už vůbec autenticky nevyznělo… Určitou bezradností působily i pasáže pořadu, které důvěrně připomínaly Krampolův pořad „Nikdo není dokonalý“. Tedy, pohříchu jeho slabší momenty.

Václavu Koptovi nesvědčila ani určitá rozjuchanost za každou cenu. Není mu totiž vlastní. Samostatnou kapitolkou byly laciné efekty. Namísto, aby se kupříkladu herec Jiří Dvořák, jako správný herec, převlékl do kostýmu legendárního komisaře Schimanského, byli jsme ve finálním tvaru svědky jakési nepovedené počítačové grafiky, kterou by nepochybně zvládlo dnešní asi dvanáctileté dítě!

V následné anketě diváků o nejpopulárnějšího hosta pořadu na webu České televize toho večera  to jednoznačně vyhrála sympatická dlouholetá porotkyně STARDANCE Tatiana Drexler (na snímku Evy Smolíkové)

Talk show má být o hostech. To koneckonců i léta dokazuje na obrazovkách různých televizí třeba Karel Šíp anebo (i přes svou výraznou osobitost) Jan Kraus. Zde se však tentokrát valnou většinou jednalo o Koptovu prezentaci a několik – očividně nacvičených – otázek hostům. Z takto „upozaděných“ tří vystupujících asi nejvíce zaujala dlouholetá porotkyně STARDANCE Tatiana Drexler. Její čistě přirozený projev byl příjemným protikladem nucenosti a šroubovanosti hlavního moderátora Kopty. Olympijský  i „stardancovský“ šampión (ve 2. ročníku v roce 2007) Aleš Valenta potvrdil své letité schopnosti a zkušenosti moderátora řady televizních i rozhlasových pořadů. Dostal zde však minimum prostoru. Totéž platí i o čerstvém vítězi podzimní řady STATDANCE 2018 Jiřím Dvořákovi. Ten se zřejmě – z těch tří hostů asi nejvíce – na této platformě necítil ve své kůži. Působil, stejně jako Kopta, strojeně, naučeně, nuceně – prostě značně nepřirozeně a nevěrohodně.

Možná, že se Jiří Dvořák cítil daleko přirozeněji na parketu STARDANCE anebo při autogramiádě (se svou taneční partnerkou) před soutěží, než v pořadu KOPTASHOW (foto: autor článku)

Závěrečná písnička Václava Kopty měla skvělý hudební nástup. Připomínala svým lehce jazzovým nádechem staré filmové a kavárenské melodie. Ale následný křečovitě bulvární text spíše odradil. Svým argotovým jazykem i nucenou satirou na STARDANCE spíše spadal do kontextu někdejších slabodušších estrád TV Nova. Člověk si pouze s nostalgií vzpomněl na obdobné „aktuální“ písničky Marka Ebena. Ten třeba napsal pro Karla Gotta a Lucii Bílou song pro vyhlašování Zlatého slavíka. Tehdy to mělo vtip, šarm i noblesu. To tentokrát Václav Kopta (i  s celou jeho talk show) výrazně postrádal.

Bublina barnumské reklamy rychle splaskla. Samotný premiérový pořad byl spíš nedovařeným ohlasem STARDANCE. V KOPTASHOW se taky trochu mluvilo o trapasech, ale není jasné, zda tím trapasem nebyl ona sama? Jako celek.

Foto : Eva Smolíková, autor a archiv

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

KAREL SVOBODA 80

Exkluzivní koncert k nedožitým osmdesátinám hudebního skladatele Karla Svobody

 

Událost sezóny!

 

Hudební divadlo Karlín připravuje exkluzivní koncert k nedožitým 80. narozeninám fenomenálního hitmakera Karla Svobody. Nejslavnější skladba Karla Svobody „Lady Carneval“  se proslavila v šestatřiceti  zemích po celém světě!

Na koncertu zazpívají Karel Gott, Lucie Bílá,  Helena Vondráčková, Hana Zagorová, Eva Pilarová, Michal David, Daniel Hůlka, Jiří Korn, Václav Neckář, Josef Vojtek, Petra Janů, Ilona Csáková, Leona Machálková, Pavel Vítek a mnoho dalších.

Karel Svoboda ukončil předčasně svůj  život v lednu 2007,  koncert ale připomíná datum, kdy se narodil – 19. prosince!

Umělecký šéf  divadla, Mgr. Pavel Polák se ujal scénáře koncertu,  a právě tak Radan Dolejš, muzikolog ,  hudební  historik  a známý dramaturg koncertů a zábavních pořadů.  Moderuje  vtipný a oblíbený Libor Bouček.

Koncert bude dělen do tematických bloků, vyvrcholením koncertu bude  samozřejmě blok písní nepřekonatelného  Karla Gotta a závěrečná píseň všech účinkujících.

Při této příležitosti byl také namalován obraz Joe Muczka jr., který nemůžeme opomenout.  Ztělesňuje genialitu skladatele, inspiraci, světlo, ale i příchuť slz, která zůstává ve vzpomínkách.

Zamyšlený výraz skladatele vyjadřuje jeho životní postoj, kdy jasně definuje všechny události kolem sebe a dívá se na svět shora. Přesně tak na něj umělci i vzpomínají.

Šachovnice na plátně vyjadřuje umělcův řád a strategii, se kterou tvořil každé své dílo a promýšlel každý  následující krok, i přesto, že okolní svět tyto myšlenky vnímal jinak.  Obraz je namalován v zářivých barvách, které evokují pocit štěstí, radosti a euforie právě tak, jako je přinášely umělcovy skladby do našich životů. Klavír  a houslový klíč  reprezentují tvorbu, houževnatost a disciplínu, bez které nelze tvořit.

Jak  vzpomínají české hvězdy na fenomenálního Karla Svobodu? V čem je oslovil? Čím je doslova uhranul? Zeptali jsme se….

Helena Vondráčková

„Karel byl  především melodik. Jeho písničky byly od prvopočátku zapamatovatelné, v podstatě jednoduché, ale přitom nádherné a lidé je  ihned  vnímali, vstřebali  do sebe a  pamatovali si je. V  tom spočívala  jeho síla. A samozřejmě i v tom, že byl pracovitý a houževnatý.

Na koncertu budu určitě zpívat „Lásko má, já stůňu“ .  Zpívám ji na každém svém koncertu  a lidé se mnou! To je  opravdu nádherná melodie. Dále také zazní „Ještě světu  šanci dej“ . A další nechám jako překvapení.“

Taneční magazín: Budete také tančit?

„Možná na skladbu „Ještě  světu šanci dej“  ještě nějaký pohyb udělám… (smích)“

Pochybujete? Vždyť Váš koncert Helena „70“ byl fantastický a stepovala jste s Mistry Evropy ve stepu … Jak si udržujete kondičku?

„Cvičím, plavu, hraji tenis. Zkrátka, udržuji se. Dokonce  i tančím. Snažím se být prostě fit.“

Děkujeme

TM: Jaké  vzpomínky mají Václav a Jan Neckářovi ?

Jan Neckář: „Karel uměl napsat melodii tak, že se „uhnízdila“ každému posluchači v paměti. Uměl napsat krásné melodie  nejen pro Karla Gotta či  Vaška,  ale právě tak i pro Helenu Vondráčkovou či Martu Kubišovou, Evu Pilarovou a další.

„Já mám nejraději písně z jeho raného období, kdy hrál jako klavírista a varhaník v Rokoku. Jeho  první hity se mi líbily asi nejvíce, protože najednou byly úplně jiné.“

Václav Neckář: „Karel byl skvělý hitmaker.  Na slavnostním koncertu budu zpívat „Stín katedrál“, tuto skladbu jsme zpívali s Helenou v divadle Rokoko v roce 1966. Poprvé to bylo  na premiéře 1.ledna ve hře „Čekání na slávu“, kterou napsal Jan Schneider,  básník, textař a můj kamarád. Moc se na koncert těším.“

Děkujeme

TM: Proč jste obdivovala Karla Svobodu? Měl také nějaké záporné  „lidské“ stránky?

Leona Machálková:

„Karel byl  komplexní osobnost. Zkrátka  přijdete do místnosti, je tam sto lidí, ale  Karla Svobody si určitě všimnete, i kdyby   nemluvil. Měl tak výraznou mimiku! Byl to hezký, zajímavý, sympatický, energický muž. Zaujal mě  svou komplexností, když promluvil, všechno mělo  svůj smysl. Byl to gentleman,  který věděl,  o čem hovoří a který se uměl vyjadřovat. Z rozhovoru s n&iac ute;m Vám všechno podstatné utkvělo v mysli. Karel Svoboda měl rád život, uměl nad malichernostmi   mávnout rukou, uměl věci perfektně pojmenovat, vyřešil je a šel dál, zbytečně se nezaobíral něčím, co si to vlastně  ani nezasloužilo. Uměl napsat krásnou baladu právě tak skvěle jako skladbu typu „Dlouhá bílá žhoucí kometa“.

Na koncertu na jeho počest budu zpívat  píseň z muzikálu Monte Cristo (role Mercedes). Tu skladbu miluji, je krásná, takže se moc těším na její provedení se symfonickým orchestrem. Karel byl možná netrpělivý, nebo občas výbušný, ale beru to jako součást jeho osobnosti, nevidím v tom vůbec nic negativního.“

TM: Bude se na tomto velkém koncertu také tančit?

„Já předpokládám, že ano.  Karel napsal spoustu senzačních, rytmických věcí,  těším se na jejich novou podobu, předpokládám, že určitý posun do současného moderního soundu tady bude, takže určitě se bude i tančit!“

Tančíte při  zpěvu ráda?

„Ano. Sice jsem se zpěvu věnovala více než tanci, takže v této oblasti jsem více doma, ale tančím moc ráda. Spojení tance se zpěvem, obzvláště, když  si někdo dá tu práci a připraví hezkou choreografii, to mě vždycky baví.   Já jsem měla to štěstí, že mi připravoval choreografie  Richard  Hess, Pavel Strouhal, Ladislav Beran, to jsou úžasní lidé.“

Děkujeme

TM: Jaké jsou Vaše vzpomínky na Karla Svobodu?

Pavel Vítek:

 

„Jen ty nejlepší!  Pojil nás nejen profesní vztah, ale i kamarádství. Navíc byl u křtu mého prvního hitu „Má svůj den, má sedmnáct“ , tehdy  mi prorokoval, že z té písně bude hit a  ze mě bude hvězda.“

 

Věřil jste tomu?

 

„Tak napůl. Přál jsem si, aby se mu toto proroctví splnilo. Když jsme se potkali o deset let později na muzikálu ‚Dracula‘,  tak mi to připomněl… Byl  jsem rád, že se  mu jeho   proroctví splnilo. Karla vnímám  jako skvělého hitmakera a současně velice blízkého  člověka.  Navštěvovali jsme se a nyní mám  tu čest být na koncertu k jeho nedožitým 80-tinám. Jsem moc rád.“

 

Dokážete rozkódovat  v čem spočívalo jeho kouzlo?

 

„Karel přišel na jeden základní recept psaní hitů pop music!  Psal hity přímočaře, psal je klenutě, takže ‚rozvibrovávají‘  v lidech určité pocity. Lidé  si je  chtějí zpívat, jeho hity jsou průzračné. Současně  jsou těžké pro zpěv,  i když vypadají jednoduše, ale jsou těžké. Ne každý je může zpívat. Většinou mají poměrně velký rozsah.  Karel vycházel ze  spec ifické slovanské melodiky,  a protože  psal hity  pro Karla Gotta, vyžadoval od zpěváků, aby měli velký rozsah. Za  průzračnými melodiemi a  průzračnými tóny se za nic neschováte, musíte je prostě průzračně zazpívat.

Má srdeční záležitost  je píseň „Do věží“,  kterou mi Karel Svoboda v polovině  90. let věnoval na mé první muzikálové album. Byl jsem první zpěvák po Waldemaru  Matuškovi, který ji směl nazpívat.  Vrátil jsem ji tím vlastně  do rádií.“

 

Děkujeme

 

HDK Karlín uvede koncert KAREL  SVOBODA 80  19.  prosince 2018 v 19.oo hodin.

Vstupenky v běžné distribuci sítě Ticket Art, v pobočkách Čedok,  v pokladně divadla a online na www.hdk.cz.

Text: Tomáš Matějovský,  Eva Smolíková

Foto, video: Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN