Přímý přenos divadelního představení Memories of Fools z Jatek78

Nejen Mall.tv podpoří Cirk La Putyka

Pod vlivem (nejen) pro divadlo nepříznivých okolností se Mall.tv rozhodla podpořit Cirk La Putyka, jehož domovská scéna Jatka78 se nachází v bezprostřední blízkosti její holešovické redakce a podílet se na přenosu středečního představení Memories Of Fool. To se sice odehraje před prázdným hledištěm, ale jedinečnou možnost zhlédnout ho budou mít právě diváci internetové televize. Svou vesmírnou výpravu odstartoval Cirk La Putyka ve středu 11. března od 19.30. Žonglování, teeterboard, cyr wheel, závěsná akrobacie na strapsech i kruhu, herectví a tanec, to vše za doprovodu uhrančivé hudby bylo možné vidět v živém přenose pouze do středeční půlnoci na následujícím odkazu: https://www.mall.tv/cirk-la-putyka-memories-of-fools-jatka78-11-3-19-30

Diváci, kteří usedli  ke svým monitorům později, o začátek nepřišli, měli  možnost se díky funkci timeshift vrátit na začátek a přehrát si celé představení vč. úvodního slova principála Rosti Nováka.

Středeční on-line uvedení Up End Down Symphony zahajuje sérii pravidelně “vysílaných” akcí souboru určených pro dobu, kdy se jich na Jatkách78 nemohou fyzicky zúčastnit diváci – platformu Cirk La Putyka (A)live. V přípravě jsou například novocirkusové studio pro děti, loutkové pohádky, večerní živě přenášená představení, záznamy inscenací i koncerty. Do aktivit se zapojí i další spřátelené soubory nejen z Jatek78.

Když jsme kvůli zrušení všech akcí přišli o fyzický kontakt s diváky, přesouváme se za nimi do virtuálního prostoru. Chceme ale navíc upozornit na to, že většinu našich příjmů tvoří tržby ze vstupného. Na nich jako zdroji obživy jsou závislí herci, akrobati, technici i tvůrci, kteří jsou většinou na volné noze. Chceme upozornit nejen na sebe, ale i na všechna nezávislá divadla, která najednou přišla o zdroj obživy,” upozorňuje Rosťa Novák ml. a zároveň děkuje všem fanouškům za jejich obrovskou podporu v průběhu představení Memories of Fools.

Přímo soubor Cirk La Putyka mohu zájemci podpořit na Darujme.cz (www.darujme.cz/projekt/1202156).

Inscenace Up End Down měla premiéru jako druhá v pořadí v roce 2010 v pražské La Fabrice a v tom samém roce získala Cenu Divadelních novin. „Představení Up End Down je pro mě srdcový projekt. Byl riskantní. Navazoval na veselou La Putyku, kde jsme všichni dělali to, k čemu máme předpoklady. Ale v Up End Down jsme chtěli kombinovat divadlo a cirkusové techniky a učili jsme se vše úplně od nuly. Je tam jasný příběh, se kterým se může každý ztotožnit,” vysvětloval loni principál souboru Rostislav Novák ml., který jak původní, tak i novou verzi režíroval.

Hudebních aranží pro symfonický orchestr se ujal spoluautor původní hudby Jan Maxián. „Už při vzniku představení jsem cítil, že příběh, způsob vyprávění, hudební téma a vlastně hudba v představení jako taková, je natolik široká a nosná, že by mohla využít širší paletu barev – symfonický orchestr,” uvedl tehdy Maxián a dodal: „Spojit novocirkusové divadlo s orchestrem může být dost komplikované, neboť hudbu jsme vždy koncipovali tak, abychom mohli ve velké rychlosti reagovat na jakékoliv změny dění na jevišti. Což jsme také vždy dělali. Ve třech. Ale improvizovaně takto měnit hudbu v padesátičlenné bandě… to bude jiná jízda.”

Více informací na www.laputyka.cz. Up End Down Symphony – trailer: https://www.youtube.com/watch?v=G1JSCQHrN-M.

Eva Albrechtová a Jiří Sedlák

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

LETNÍ DIVADELNÍ A TANEČNÍ ŠKOLA BENONI

Naberte správný taneční kurs v letním kurzu! Tanec učí Marcela Benoniová a Monika Rebcová! A herectví – Pavelka! Hlaste se! Jen 20 účastníků! Slevy při přihláškách předem!

Kurz je určen pro české i zahraniční studenty (česky mluvící) středních i vysokých škol, kteří se připravují ke studiu na uměleckých školách, ke studiu na fakultách AMU, ale i pro širší veřejnost v různých věkových kategoriích. V jednotlivých lekcích si účastníci mohou vyzkoušet zapojení do tvůrčího studijního procesu, prohloubit své znalosti a dovednosti v různých disciplinách.

LETNÍ DIVADELNÍ A TANEČNÍ

ŠKOLA BENONI


Místo konání: DAMU – Divadelní fakulta AMU (velký taneční sál a učebna 101, Karlova 26, Praha 1)


Termín kursu: 21. – 31. 8. 2019


9.00–11.00/11.00–13.00/14.00–16.00
každý den kromě neděle 25. 8. 2019

POZOR! Počet míst v kurzu omezen (20 účastníků)!

Cena kurzu: 7 900 Kč při úhradě do 15. 7. 2019
Cena kurzu: 8 900 Kč při úhradě do 15. 8. 2019

Herectví – lektor:
Mgr. TOMÁŠ PAVELKA
divadelní herec a pedagog DAMU
– základy herecké techniky a dramatického myšlení, imaginace, motivace, komunikace, herecké a pohybové etudy a improvizace, cvičení k objevování a rozvíjení herecké představivosti, hledání pravdivého hereckého výrazu, vnímání dramatické situace

Doc. Mgr. MARCELA BENONIOVÁ, vedoucí, která dala škole své jméno

Současný tanec a jevištní pohyb – lektorka:
doc. Mgr. MARCELA BENONIOVÁ
choreografka a pedagog Pražské konzervatoře, HAMU, taneční publicistka
– současné taneční techniky a jejich aplikace k hereckému projevu, krokové a rytmické variace, orientace v prostoru, prostorové cítění, vytváření    tanečních frází a struktur v prostoru

Hlasová technika a jevištní řeč – lektorka:
MgA. EVA SPOUSTOVÁ
dabingová režisérka, pedagog DAMU
– dechová technika, emoce a energie, cvičení pro kultivaci hlasu a hlasového projevu, rozdílné způsoby mluvení a čtení textu

MgA. MONIKA REBCOVÁ

Tanec, rytmus a improvizace – lektorka:
MgA. MONIKA REBCOVÁ
bubenice, choreografka a pedagog HAMU
– základy afrických tanců a rytmu – přirozená koordinace, spontánnost projevu, postupy taneční a kontaktní improvizace, svoboda pohybového projevu a myšlení

Více informací: doc. Mgr. Marcela Benoniová, ředitelka Letní školy (T 775 929 389)

V případě zájmu o účast v tomto kurzu posílejte závaznou přihlášku na E-mail:  marcela.benoni@seznam.cz

Foto: archiv

TANEČNÍ MAGAZÍN

JATKA78 a Downův syndrom z Berlína!

Stále častěji se na divadelních prknech prezentují invalidní či jinak postižení jedinci, ba i celé skupiny. Příkladem toho může být nový připravovaný mezinárodní projekt na JATKÁCH 78.

Mezinárodní divadlo, sídlící v Pražské tržnici, přiveze již 6. dubna do Prahy  neobvyklý divadelní soubor z Berlína. Circus Sonnenstich totiž v převážné většině reprezentují akrobati a herci s Downovým syndromem. Po boku svých lektorů a přátel, za doprovodu živé hudby uznávané německé zpěvačky a skladatelky Dorothy Bird, vystoupí v inscenaci Wabi-Sabi“. Na událost bude navazovat workshop zaměřený na předávání zkušeností s prací s mentálně postiženými klienty, který povedou němečtí lektoři a zakladatelé souboru.

Jatka78 kromě svých stálic divákům každoročně nabízí hned několik zahraničních hostování. V loňském roce to bylo 9 zahraničních interpretů a souborů, převážně z žánru nového cirkusu či fyzického divadla. Hlavní motivaci, proč mezi hostujícími soubory pro rok 2019 nechybí právě Circus Sonnenstich, odhaluje ředitel Jatek78 Štěpán Kubišta: Důvodů je víc. Prvním je fakt, že Cirkus Sonnenstich je doma v berlínském divadle Chamäleon, které je naším partnerským divadlem. Toto představí tedy není prvním a nebude ani posledním, které z jejich produkce přivezeme ukázat českým divákům. Druhým důvodem je to, že všichni společně věříme v sílu divadla, a to i tu terapeutickou. Pokud divadlo přímo nemůže uzdravovat, určitě dává zapomenout na problémy denního světa, a to jak tvůrcům a účinkujícím, tak i divákům. A do třetice je zde i můj soukromý zájem, protože práci u divadla jsem začal v Bohnické divadelní společnosti. Jako produkční i jako herec.”

Circus Sonnenstich byl založen v roce 1997. Většina jeho umělců žije a tvoří s Downovým syndromem. V roce 2011 cirkus jako svoji zastřešující organizaci založil Zentrum für bewegte Kunst e.V. (Centrum pro pohybové umění). Po úspěšných inscenacích a vystoupeních v Německu i v zahraničí se Circus Sonnenstich rozrostl na cca 50 aktivních umělců. Zaměstnaneckou základnu tvoří 12 školitelů z různých oborů, jako jsou herectví, akrobacie a pedagogika.

Čistý způsob myšlení a touha po přijetí

A co recenze slibují? Představení, které není jako žádné jiné a které vás nejen vtáhne, ale i chytne za srdce! Neopakovatelný večer, v němž zdraví akrobaté a artisté s Downovým syndromem vytvoří nerozlučný tandem, se na Jatkách78 uskuteční 6. dubna 2019 od 19.30. Vstupenky v ceně 300 Kč jsou k dostání v síti GoOut.

Název inscenace je odvozen od japonské estetické koncepce „Wabi-Sabi“. „Wabi” znamená čistý způsob myšlení, který je nadřazen honbě po hmotném vlastnictví. „Wabi“ také představuje praktické uvažování a koncepci, holistický životní styl. „Sabi” autoři inscenace připodobňují k zašlé patině, která naznačuje zralost a tichou důstojnost věcí z druhé ruky. Sabi vychází také z univerzálního toku zrození i odchodu z tohoto světa.

Inscenace berlínského cirkusového souboru Sonnenstich vezme diváky na vzrušující cestu za přirozenými lidskými tužbami, jako jsou potřeby být milován, být spatřen, být akceptován a být respektován. Wabi-Sabi je současně o potřebných bitvách, nevyhnutelných porážkách i překvapivých vítězstvích. Interpreti nechají publikum, aby se tohoto zaníceného souboje zúčastnilo a prožívalo jej naplno společně s vystupujícími.

Inkluzivní tým namíchaný z umělců s postižením i bez postižení vytváří na pódiu nové a zvláštní vztahy, přesto však získáte dojem tak trochu neobvykle fungujícího celku. Show umožňuje vzrušující změny perspektivy a vnímání prostřednictvím vzájemného působení různých tělesných konstrukcí i pohybových dovedností jednotlivých účinkujících.

Berlín počesku?

Snaha ukázat českým divákům nevšední zážitek plný emocí zprostředkovaný soubory s mentálně postiženými protagonisty, není ojedinělá. Od roku 2014 funguje v České republice festival Menteatrál, který mapuje nejnovější počiny českých profesionálních divadel pracujících s lidmi s mentálním postižením. Letošní ročník se opět uskuteční v Orlických horách, a to od 2. do 4. srpna 2019. Ředitel festivalu Menteatrál Jan Čtvrtník v tomto směru shrnuje aktivity domácích divadelních souborů a nabízí zajímavé srovnání právě s berlínskou scénou: V Česku je asi desítka souborů, ve kterých pracují divadelníci společně s lidmi s mentálním postižením. I když u nás zatím neexistuje plně profesionální soubor, kde by bylo divadlo hlavní náplní a obživou herců s postižením, je tento směr divadla velmi aktuální a rychle se vyvíjí. A snad to tak bude i pokračovat a dostaneme se na úroveň většiny evropských států, kde běžně působí profesionální divadla s lidmi s nějakým handicapem. V Berlíně například probíhá skvělý festival No Limits-Festival. Viděl jsem tam za pár dní přes desítku inscenací s lidmi s handicapem, které by si nezadaly s nejprogresivnějšími počiny divadla u nás. V Německu je to politické divadlo. Zabývá se totiž důležitými společenskými problémy už od své podstaty: integrací, tolerancí, soužitím. A to jsou důležitá témata i u nás.

Jatka78 uspořádají i speciální workshop

Součástí hostování německého souboru bude také workshop založený na předávání zkušeností, týkajících se pohybových aktivit klientů s mentálním postižením. Povedou ho sami zakladatelé Circusu Sonnenstich Anna-Katharina Andrees a Michael Pigl-Andrees. Workshop proběhne 7. dubna a je určen asistentům, trenérům a lektorům, kteří se věnují volnočasovým aktivitám mentálně postižených klientů. Přínos pohybových nebo divadelních aktivit pro život klientů s mentálním znevýhodněním shrnuje Eva Brožová, ředitelka Společnosti DUHA: Dospělí lidé s mentálním znevýhodněním žijí každodenní život se svými radostmi i starostmi jako kdokoli z nás. Někteří potřebují více podpory, někdo méně v různých oblastech života, jako je bydlení, práce, pomoc při trávení volného času. Divadelní a taneční aktivity jsou určitě pro některé naše klienty velmi důležité v jejich seberealizaci, zažívají pocit uplatnění a úspěchu, pokud se dílo daří. Zkušenost pro asistenty, kteří mohou být nápomocni všem zájemcům o pohyb je určitě vítaná, a bude inspirující pro všechny, kteří zbožňují tanec a pohyb.”

Divadelní představení „Wabi-Sabi“ i doprovodný workshop se na Jatkách78 koná s finanční podporou Česko-německého fondu budoucnosti a Goethe Institutu v Praze.

Partnery akce jsou Společnost DUHA, poskytující sociální služby pro dospělé osoby s mentálním znevýhodněním, a divadelní festival Menteatrál.

Foto: archiv JATKA78
Zuzana Hošková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s uznávaným houslovým virtuózem JAROSLAVEM SVĚCENÝM

„Housle Vás pohltí na celý život. Hrajete pořád a víte, že musíte a chcete cvičit dál a dál“

Vybral jste si housle sám nebo Vám je někdo doporučil?

„Můj dědeček byl kapelník a houslista, díky němu hraji na housle. Začal jsem hrát v pěti a půl letech.“

Říká se, že nejobtížnější je naučit se hrát na housle.   Je to z Vašeho hlediska pravda?

„Housle jsou nástroj, který Vás pohltí na celý život. Říkám tomu „nekonečný příběh“. Hrajete pořád a stejně víte, že musíte a také chcete cvičit dál a dál. Housle mají tu výhodu, že vyjádří a vyzařují veškeré emoce, komunikují a Vy se s nimi stále seznamujete a posléze se stanou součástí Vašeho ,,Já“. Jsou instrumentální verzí lidského zpěvu. Pro mě je situace ještě o něco složitější. Dělám projekty s houslemi pěti staletí, takže během večera vystřídám několik nástrojů a každý z nich, i když pro laika vypadá podobně či dokonce stejně, je pro interpreta velmi odlišný. Je to zkrátka takový summit různých osobností, které místo mluvení hrají… 🙂

Porovnejte kytaru s houslemi…

„Kytara je nádherný nástroj, ale spíše intimní, mám na mysli akustickou španělskou kytaru. Housle mají smyčec, dokáží proto plynule ,,vyklenout“ táhlou melodii, jsou plnější ve zvuku a krásně se nesou ve velkých sálech. Oproti šestistrunné akustické kytaře mají sice ,,jen“ čtyři struny, ale umí vyjádřit obrovskou škálu emocí od největší radosti až po naprostou depresi.“

IMG_5831
Dá se hrát na housle „stereo“?

Jak vzpomínáte na své začátky? Bylo radostné jít trénovat nebo to bylo „otravné“?

„Většinou to bylo báječné, bavilo mě to, chtěl jsem hrát, ale bylo také období v necelých 10-ti letech, kdy jsem měl ještě jiné zájmy. Vyrůstal jsem v Hradci Králové, v metropoli východních Čech, a tenkrát byl populární klukovský ,,pozemní“ hokej s tenisákem. Orlické hory byly  nedaleko, tak se samozřejmě hodně lyžovalo. Toužil jsem dělat sport, takže jsem měl asi roční ,,houslokrizi“, ale najednou se dostavily první dětské houslové úspěchy a opět mě to začalo těšit a už to tak zůstalo.“

Jak Vás vnímali vrstevníci? Obdivovali Vás nebo se posmívali?

„Na škole jsem byl trochu exot, pokřikovali na mě „Vrzal, Šmidlal“. Nebo říkali: „Hele, on je „Fidlal“, s tím se nebav!“ Ale to se změnilo kolem páté třídy, kdy pan ředitel zjistil, že bych mohl reprezentovat školu. Když se v reproduktoru ozvalo „Žák Svěcený do ředitelny“, už jsem věděl, že půjdu někam hrát. Najednou mi někteří spolužáci začali závidět, že se „ulejvám“, začali si říkat, že to hraní vlastně není špatný. Chodil jsem tehdy do výběrové školy s rozšířenou výukou jazyků, kde byli většinou chytří lidé, ale chvilku to trvalo než si na moje ,,houslování“ zvykli. Mimochodem, dnes jsem s řadou mých bývalých spolužáků v častém kontaktu a máme výborné vztahy!!!“

1

Ucítil jste v nějakém okamžiku, že housle a hraní jsou  Váš život a chcete být hudebníkem?

„Takové definitivní rozhodnutí padlo kolem mých 14-ti let. Udělal jsem přijímačky na Pražskou konzervatoř a tím jsem se dostal do Prahy. Když jdete studovat konzervatoř, tak se dost vyhraňujete, je to specifické, není to jako gymnázium. Z konzervatoře už je dost obtížné studovat školu, kde je matematika nebo  fyzika. Maminka chtěla, abych šel na gymnázium, ona v Hradci Králové učila. Ale já jí stále z legrace říkal, že jsem nechtěl, aby hned věděla o nějaké mé pětce. A to byl možná jeden z motivačních prvků, proč jsem cvičil jako posedlý, abych se dostal na konzervatoř.
Tehdy to nebylo tak jednoduché, neboť existovala tzv. směrná čísla, do kterých se na studia z různých krajů musely vejít různé obory – balet, herectví, dechové nástroje, smyčcové nástroje, klavír… I houslistů se tenkrát hlásilo hodně, a tak jsem musel dosáhnout docela vysokého počtu bodů, aby mě vzali. Naštěstí se to povedlo.“

Připouštěl jste si myšlenku, že se hudbou neuživíte?

„To víte, že mi to lidé říkali, ale člověk v 15-ti letech tyto věty nevnímá. A nechce to slyšet. Z konzervatoře, která je šestiletá, jsem už po maturitě pokračoval ve studiu na Akademii múzických umění, protože jsem tehdy obdivoval pedagogické kvality pana profesora Václava Snítila, který tam vyučoval. Byl také královéhradecký rodák a šel mi dokonce za svědka na svatbu. I když nedávno zemřel, tak na něj nikdy nezapomenu. V té době jsem se dostal na letní školu slavného houslisty Nathana Milsteina do Zurychu, u něho se mi teprve otevřely oči a ,, objevily“ hudební svět. Nesmírně složité bylo dostat se tam. Ve škole se rozhodovalo, jestli mě pustí, čekal jsem do poslední chvíle na doklady, kdo to tehdy nezažil, neuvěří. Nakonec se to celé zvládlo a pobyt tam mě vlastně zachránil. Dost jsem prozřel a začal jsem chápat, jak to  opravdu v  hudebním světě chodí,  v té době  začalo uzrávat moje rozhodnutí, že dráhu sólového houslisty zkusím.“

V čem bylo zahraničí jiné oproti Čechám?

„ To, co se u nás v oblasti tzv. vážné hudby označovalo jako ,,komerce“, byla v západní části Evropy normální práce mezi agenturami, médii a interprety. Doslova jsem hltal informace, jak pracují koncertní agentury, pořadatelé koncertů, jaký je systém kontaktů s médii. Já a velká část mé generace jsme o tom tehdy nevěděli vůbec nic. Rok 1989, kdy se hranice otevřely, a já jsem mohl začít vyjíždět ven, mé dráze pomohl. Jsem rád, že tomu tak bylo, ale nebýt cesty do Zurychu, bůh ví, jak by to celé dopadlo.“

Měl jste při svém prvním vystoupení na veřejnosti trému?

„Já myslím, že ano. Poprvé jsem hrál v mateřské školce, hrál jsem dvě písničky, tuším „Ovčáci čtveráci“ a „Sedí liška pod dubem“, ale hrál jsem tak rychle, že to byla jen jedna písnička.“

Cítíte trému před koncertem dnes?

„Cítím určitou odpovědnost. Nemůže to být taková tréma, kdy je člověk zelený a fialový, to by nemohl být hudebníkem, ale zodpovědnost tu je a s přibývajícím věkem stoupá. Čím více nároků se klade na člověka, tím je to horší.“

Se dcerou Julií a duchovním Dominikem Dukou

Kolik hodin denně musí člověk hrát na housle, aby byl znatelný pokrok?

„To je velmi individuální, nedá se to přesně říct. Když jsem byl mladší, cvičil jsem třeba pět nebo šest hodin denně, dnes tak dvě či tři hodiny. Vedle tréninku musím ještě zvládat spoustu věcí, které by člověk kdysi nepředpokládal, že bude muset dělat. Jsou tu organizační věci -sólově se prezentující hudebník je také člověk, který určuje směr, vymýšlí a také realizuje projekty, na rozdíl od státem či městem dotovaných  hudebních  těles musí získat sponzorské či grantové prostředky na jejich realizaci. Cítím samozřejmě zodpovědnost, že je na mé práci řada lidí existenčně závislých. Nesmírně si však vážím toho, že mohu dělat práci, kterou jsem si kdysi vybral.“

 Může vzít virtuóz jakékoliv housle a jít na vystoupení s tím, že vždycky bude skladba znít dobře? Nebo hrajete na speciální housle?

„Ideální je,  mít tak univerzální nástroj, že se hodí na vše. Já ale nástroje střídám podle toho co a s čím hraji. Pokud hraji  baroko, hraji na spíše intimně znějící dobové housle s lehkým ozvem. Pokud s klavírem, tak musím myslet na to, aby housle byly slyšet. V nástrojích je obrovský rozdíl, každé housle mají nějakou svoji charakteristiku. Třeba u starých houslí říkáme, že mají starý zvuk. Výraz „starý zvuk“ se těžko popisuje,  je to zvuk, který se právě lehce ozývá, je čistý, bez doprovodných šelestů. Moderní nástroje jsou spíše razantní, ostřejší, časem také dostanou určitou sladkost, ale ten zvuk je různorodý. Samozřejmě hraji jen na mistrovské, ručně zhotovené nástroje.
Jako součást svého hraní mám také celoživotního koníčka, který se jmenuje historie a stavba houslí. Dnes jsem už i soudním znalcem s mezinárodní působností, léta se tím zabývám, dělám i projekty, kde představuji řadu nástrojů, např. projekt „Housle čtyř staletí“ nebo “ Slavné evropské housle“. Tyto projekty mám zachycené na šesti CD a DVD v anglicko-české publikaci.“

IMG_5746

Máte strach, když chodíte s houslemi po ulicích, že je někdo ukradne, nebo je někde zapomenete? Je to přece určitý poklad…

„Strach mám. Housle jsou pojištěné. Vzácné housle se těžko prodávají, protože všichni vědí, že budou kradené. Když s nimi někdo přijde na trh, majitel je snadno dohledatelný. Ale jsou tu také nástroje, o kterých se tolik neví. Já mám ale spíše strach, abych jim něco neudělal, abych nespadl někde na náledí atd.“

Máte pojištěné své prsty?

„Mám. Ale říkám, že je mám pojištěné proto, aby se nic nestalo. Pojištění mi nic nenahradí. Já chci především hrát.“

Mnoho lidí se takovým pojistkám posmívá, co na to říkáte?

„Ano, posmívat se mohou, ale v momentě, kdy se s rukama něco stane, tak máte docela problém. Není to tak, že by člověk chtěl na něčem vydělávat, budu rád, když pojištění nikdy nevyužiji. Hraní se nedá nahradit.“

 Můžete se věnovat adrenalinovým sportům? Jak to bylo v době, kdy Vám bylo …náct? Nebylo vám líto, že všechno nemůžete?

„Já jsem měl rád badminton, nebo jízdu na kole. V Hradci je rovina, tak jsem dost jezdil, samozřejmě jsem se párkrát „vybagroval“, to je pravda, ale člověk si většinou dává pozor. Adrenalinové sporty jsem nikdy nedělal. Mimochodem, nehraji ani volejbal, stačí jeden špatný úder a můžete hraní na housle zabalit. Nejsem zbytečně přecitlivělý, ale nevyhledávám činnosti, kde je veliké riziko, neřežu třeba na cirkulárce. Pokud mě někdo požádá něco těžkého odnést, to není žádný problém, ovšem  jsou i takoví houslisté, kteří si navléknou rukavičky a na běžné věci řeknou: „To já nemůžu“. Člověk má strach, ale nemůžete žít stále s pocitem, že jakýkoliv úraz na špičce prstu je pro Vás „konečná“.

Jak vypadá Váš běžný pracovní den? Máte čas na běžné věci? Můžete si sednout k televizi a v klidu se dívat?

„Na televizi se dívám vhledem ke své práci opravdu málo, pokud ano, tak v jednu, ve dvě nebo ve tři hodiny ráno po příjezdu z koncertu. Takže znám takové pořady, jako jsou záznamy z poslanecké sněmovny, detektivky všeho druhu, přírodopisné pořady….
Většinou pracuji, ale musíte si v určitý moment umět poručit, člověk by neměl být totálním workholikem, což já v podstatě jsem. Jen doufám, že ne úplně totálním 🙂 Od určitého věku člověk více přemýšlí o budoucnosti, přemýšlí o odpočinku, musíte mít také chvilku volna, to je nutné. Stále však jezdím rád hrát také do zahraničí. Někdy je to adrenalin, letos jsem po návratu ze Santiaga de Chile hrál v půl osmé v Zrcadlové kapli Klementina, ale přiletěl jsem ve tři hodiny. Letadlo mělo zpoždění, málem jsem nestihl v Paříži přestoupit, to byly opravdu strašné nervy. Tyto docela náročné chvíle ale k mému oboru patří, já jsem si ho sám dobrovolně zvolil, nestěžuji si. Celý život jsem hrál sólově, nemám nadřízeného, jen sám sebe, nemám komu nadávat, jen sám sobě, vážím si všech, které mám a vůbec to všechno nepovažuji za samozřejmost. Cením si toho, že jsem byl sám sebou, nebyl jsem na nikoho odkázán. Naopak dávám práci lidem, kteří hrají se mnou. Toho si vážím obzvlášť v dnešní době, která je pro kulturu velmi, velmi složitá.
> Zároveň nutno dodat, že práce, kterou dělám, musí být také současně mým koníčkem. Hudba, při které ze sebe musíte vydávat emoce, se nedá brát jako zaměstnání, bytˇ Vás živí a jste na ní závislí. Toto povolání musíte mít opravdu rádi a musím říct, že člověk prožívá také krušné chvíle, kdy se nedaří, protože všichni jsme jen lidé. Ale okamžik, kdy stojíte před plným sálem usmívajících se fajn  lidí, Vás znovu dobíjí energií a radostí.“

ioik

Máte vztah k tanci?

„Obdivuji tanečníky. To je sice nádherný, ale tvrdý obor doslova a do písmene.“

  Vy jste navštívil řadu zemí. Která je Vašemu srdci nejbližší?

„To se dá těžko říct, mám velkou radost, že jsem hrál i v zemích, kam se člověk jen tak nepodívá. Indonésie, Filipíny, Chile, Brazílie, Mexiko, Jordánsko. Několikrát jsem hrál v Jordánsku, naposledy před Skalním chrámem v Petře, hrál jsem tam i s mojí dcerou Julií. Byl to pro mě úžasný zážitek. V Petře vypnuli veškeré generátory elektrického proudu, protože koncert byl akustický a generátory by rušily, takže vystoupení se odehrávalo za doprovodu tisíců lampionků, navíc naproti průrvě, kde se filmoval( a kudy běžel :-)) Indiana Jones. Jezdím pravidelně do USA, ale hrál jsem také v zemích, kam se nejezdí často a dnes se tam už nedá jet vůbec, např. v Sýrii, v Lybii v Tripolisu, v Alžírsku, což je už také problematické. Nesmírně rád hraji v zemích západní Evropy a byl jsem několikrát i v Rusku, což se mi moc líbilo, obzvlášť v Petrohradě a Moskvě.“

I dobročinné akce a autogramiády patří do jenom takzvaně volného času významného umělce

 Rozumí Češi vážné hudbě?

„Jsou tu špičkové lokality, vedle velkých měst i malá městečka. Např. v červenci jsem zažil koncert v kostele v Krásné Lípě, kam přišly stovky lidí na klasickou hudbu. V Praze je možností více, ale je tu mnoho hudebníků a posluchačstvo tvoří jen určité promile lidí. Brno je velmi kulturní a pak tu jsou malá města, kde žasnete, kolik lidí má zájem o koncerty. Také jsou ale malá města, kde lidé nechodí na koncerty vůbec. Záleží na radnici, jestli je zapálená pro kulturu a chce, aby kultura ve městě žila. V případě, že jsou na radnici lidé, kteří nechtějí, kultura nemá šanci, protože bez dotací být nemůže. Lidé by chtěli žít kulturně, ale řekl bych, že v ČR kultury ubylo, zvláště koncertů je méně. Ale někdy stačí jeden zapálený jedinec-organizátor a je neuvěřitelné, co dokáže!!!“

Uživil byste se v ČR vážnou hudbou?

„ Dnes už asi ano. Hudebník také musí věřit, že jeho projekt osloví publikum. Mám trošku výhodu, že dědeček byl kapelník a houslista, nemám problém si zahrát jiný žánr, spojuji se s dalšími muzikanty, kteří dělají úplně něco jiného a získávám si širší základnu publika.“

Kombinace staré barokní hudby a nové moderní hudby je pro posluchače přitažlivější?

„Nikdy se nezavděčíte všem. Jsou lidé konzervativnějšího směru, kteří nechtějí nic moderního poslouchat, chtějí klasiku a hotovo. Jiní zase přijdou na koncert jen proto, že jim nabídnete něco speciálního, pokud ne, nepřijdou.
Na posledním koncertě „Vivaldiana“ v O2 Aréně bylo 11 tisíc lidí. Takový koncert ale znamená rok a půl tvrdé práce, kterou můj kamarád a kolega z rockové branže Michal Dvořák podstoupil, neboť je podobný workoholik jako já. Smekám před tím, co vymyslel a vytvořil. Nejdříve je tu propojení klasiky, etnické hudby a rocku, ale z těchto posluchačů se rekrutují další posluchači na čistě vážnou hudbu.  Já jsem stál také o mladé publikum a jsem moc rád, že po Vivaldiannu přišli i na můj klasický recitál.“

5

Jste velmi ceněn za své znalosti v oboru historie a stavby smyčcových nástrojů. Jak jste se k tomu dostal?

„Ano, dělám soudního znalce s mezinárodní působností, tzn. že mohu vydávat atesty s kulatým razítkem. Touto tématikou se zabývám celý život, opět v tom má prsty dědeček, který mě začal jako mladého vodit do houslařské dílny v Hradci Králové. Tam sídlí slavný houslařský rod Pilařů. V 15-ti letech jsem přišel do Prahy a začal jsem chodit k mistru houslaři Čestmíru Musilovi. To byla zásobárna informací o staré houslařské škole! Viděl jsem rozebrané nástroje, když je restaurovali. Fascinovalo mě, že na těch nástrojích je napsáno vše. V Nerudově ulici je dům U Tří housliček, kde byla první významná houslařská dílna v Praze. U houslaře Edlingera tam pracoval jeden ze zakladatelů tzv. pražské houslařské školy Johann Ulrich Eberle a ulice v té době nesla název Loutnařská ulice (Lautengasse), protože se tam vyráběly už předtím strunné nástroje.
Tahle historie mě začala fascinovat. Samotný fakt, že hrajete na housle, ještě neznamená, že houslím rozumíte. To je jiný obor, který musíte studovat, nejlepší je mít možnost držet originály v ruce. V roce 2009 jsem udělal obrovskou dvouměsíční výstavu s názvem ,,Slavné evropské housle“ v pražském Obecním domě, kde byly k vidění housle čtyř staletí, v rámci této výstavy proběhlo pět koncertů s vystavenými nástroji, z toho dva ve Smetanově síni. Pořádal jsem i komentované prohlídky pro zájemce, kterých bylo obrovské množství. Můj koníček takřka nechtěně přerostl v nový obor. Najednou jsem byl požádán, abych dělal také znalecké posudky. Na to je třeba mít zkoušky, takže jsem jimi musel projít a dnes posudky vydávám. A chystám další houslařské projekty!“

Může se člověk jako Vy ještě nějak zdokonalovat, nebo jen udržujete to, co umíte? Máte ještě touhou něčeho dosáhnout?

„To, čeho bych chtěl dosáhnout, nelze dosáhnout ani za tři životy. Potřeboval bych se dožít 350-ti let, pak bych třeba uměl tolik, že bych začal být spokojený. Hudba je běh na dlouhou trať, nikdy nejste hotoví. Důležité je mít „zapnutý hnací motor a pravidelně doplňovat pohonné hmoty :-).“ Stará garda velkých hráčů mi kdysi říkala jednu geniální větu: „Jaroušku, pamatuj si, buď jako hráč pojedeš v super rychlíku, nebo budeš stát na nádraží, ale nic mezi tím. Buď nastoupíš a jedeš, ale pak nesmíš ani na chvilku polevit. Nebo to zkus, ale budeš jen stát na peróně. Měli pravdu! “

 

3

Děkuji za rozhovor
Eva Smolíková

 

Foto: Naďa Murmaková, Alan Pajer, Roman Albrecht, archiv J. Svěcený