FysioART – pro děti i s dětmi

Důstojné završení „dětské“ trilogie. Interaktivní představení „Hnízdo na nitkách“ přináší prvky akrobacie, stínového i černého divadla a mnohé další. Zejména však obrazotvornost, inspiraci a výrazný apel nejen těm nejmladším.

TANEČNÍ MAGAZÍN viděl v poměrně rychlém sledu dvě představení souboru FysioART. Obě v nápadité režii Hany Strejčkové. Tyto tituly však byly diametrálně odlišné. „Půlnoc v pohraničí“ je složitým mementem i apelem. Převážně na dospělé diváky. A co středobod dnešní recenze – „Hnízdo na nitkách“? Jak již titulek této recenze jasně napovídá, byl spíše dětsky hravou akrobatickou hříčkou. Ani ta však nepostrádala důrazný myšlenkový podtext.

Hrálo se v prostoru spíše inklinujícímu k aréně. Asi by nečinilo problém vystupovat s „Hnízdem na nitkách“ i v cirkusových stanech? Samotnému představení a jeho vyznění hodně napomohla (stejně jako tomu bylo v již zmíněné „Půlnoci“) živá hudba. Tentokrát v podání kytaristky a zpěvačky Ester Valtrové a saxofonisty i bubeníka Matouše Hamerníka. Ester prokázala, svým citem pro jevištní situace, že jepřes své mládí – také uznávanou herečkou a recitátorkou. I její kolega Matouš byl protentokrát mužem na pravém místě. Mimo několika kapel různých žánrů totiž navíc spolupracuje s divadlem Studna. A také nemá daleko k akrobacii, neboť se zabývá chůzí na chůdách.

Obě hlavní interpretky, variabilně až dětsky hravá Veronika Smolková a neméně pohybově disponovaná Aneta Jokešová, byly přesvědčivé. A autentické. Dokázaly své (nejen fyzicky) náročné role i patřičně odstínit. Není vůbec lehké se přeorientovat z ekvilibristické akrobacie do komorních poloh „Hnízda“. A navíc – v interaktivních pasážích téměř hodinového představení – prokázaly všechny ženy v aréně (včetně hrající režisérky Strejčkové) nenásilné pedagogické vlohy. Koneckonců, pro Hanu Strejčkovou to byl již několikátý divadelní tvar, věnovaný dětem. Pro tuto režisérku šlo o završení „dětské“ trilogie. „Hnízdu na nitkách“ již totiž předcházely její autorské tituly „Mezi námi“ a „Poutníci po hvězdách“. K práci s mladými interprety mají blízko i obě další hlavní představitelky. Aneta pravidelně pořádá pro děti hodiny tance s obručí. A taktéž Veronika pořádá kursy, určené dospělým i dětem. Pro změnu v oboru akrobacie.

Vlastní představení je pro diváky přínosné i v tom směru, že – kromě zmíněné akrobacie – zahrnuje animaci, zadní video-projekci a prvky stínového i černého divadla. Dlužno podotknout, že používá metod ryzího, původního černého divadla, bez luminiscenčních „vylepšení“. V černém „hábitu“ se představuje samotná autorka a režisérka v jedné osobě.

Haně Strejčkové se – ve spojení se silnými herečkami a hudebníky – podařilo vtáhnout diváky do děje. A to zdaleka nikoli pouze při dvou interaktivních momentech představení. A ačkoli to možná na první dojem vypadá lehce, tak toto bývá opravdu „setsakra složité“. A za to jim všem patří upřímná poklona.

Úplně vlevo režisérka Hana Strejčková v roli Lasice

HNÍZDO NA NITKÁCH“

Koncept, režie: Hana Strejčková

Tvorba a interpretace: Veronika Smolková (mládě), Aneta Jokešová (máma), Hana Strejčková (lasice)

Hudba živě: Ester Valtrová (kytara, zpěv) a Matouš Hamerník (dechy, bicí)

Animace a projekce: Anastasia Stročkova

Světla: Jiří Maleňák a Tomáš Strejček

Produkce: FysioART

Partneři: Městské divadlo Varnsdorf

Za podpory: FysioARTu, Ministerstva kultury ČR, Hlavního města Praha, Nadace Život Umělce, Cirqueonu

Premiéra: 16. 10. 2019 / Jatka78

Foto: Anna Šolcová

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Dětský taneční svět 2020

Taneční konzervatoře přijímají studenty od 5. třídy ZŠ

K příležitosti světového dne divadla pro děti a mládež pořádáme již 2. ročník tohoto festivalu.

Taneční konzervatoře přijímají studenty od 5. třídy ZŠ – bez práce tanečních pedagogů a talentovaných dětí by konzervatoře a následně profesionální taneční scéna, „zely prázdnotou“.

Právě u mladších dětí je ten nejlepší čas rozvíjet jejich pohybovou koordinaci a tělesnou kulturu, která může v pozdějším věku pozitivně ovlivnit jejich vývoj nebo zájem o toto krásné, leč náročné umění.

Dáváme proto možnost talentovaným dětem tančit ve velkém divadle Hybernia v Praze a tak mohou zkusit jaké je to být na profesionální scéně.

Těšíme se na setkání s našimi kolegy a jejich malými objevy na velkém jevišti a na skvělé zážitky a tanečního divadla… s dětskou duší.

Kristýna Kronovetrová, DiS.

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

I dospělým dětem

…je určena tato výzva. Jste naladěni na dětskou vlnu? Chcete se realizovat v dětském divadelním souboru? Jste z Brna a okolí?

Dětský divadelní soubor nabízí možnost spolupráce studentům, absolventům a dalším osobnostem z příbuzných oborů, zájemcům o dramatickou práci s dětmi.

Hledáte uplatnění v oblasti lektorské, výuky v různých oborech činnosti, například výchově dramatické, hudební, hlasové, pohybové, artistické (šerm, žonglování) a dalších aktivitách?

Dále můžeme poskytnout spolupráci režisérům, scénáristům, scénografům či hudebníkům, a to jak dlouhodobou tak i krátkodobou, dle vzájemné dohody.

Dáváme možnost seberealizace a uskutečnění vlastních nápadů či projektů s dětskými herci s perspektivou dlouhodobé prezentace vzniklých inscenací. Nejlépe, pokud jste z Brna, případně Jihomoravského kraje.

Samozřejmě, nezavíráme dveře před zájemci i z celé ČR – záleží na druhu spolupráce. Možnou součástí nabízené společné práce je i účast na letním divadelním soustředění.

Další informace získáte na e-mailové adrese:

dobramuzika@centrum.cz

Ilustrační foto: archiv

Dobrá muzika

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s průkopníkem nového stylu „akrobaletu“ JURIJEM KOLVOU

„Život je jenom teď a nikdy jindy“

JURIJ KOLVA – baletní tanečník, choreograf, režisér. Průkopník vcelku nové disciplíny, „akrobaletu“,   je skromný, o slávu nestojí, vychovává děti a většinu času neúnavně pracuje a tvoří nový systém výuky pro další generace.

Jak jste se dostal k „Akrobaletu“?

„No, dostal … to je vlastně můj výmysl, jsem  tvůrce této disciplíny. Stále je ještě ve stadiu tvorby, pracujeme a pracujeme,  vytváříme  nový směr. Sledoval jsem balet a akrobacii, to jsou dvě rozdílné věci. ,Dají se  přece dělat dvě věci najednou, šlo by to!´, říkal jsem si v duchu. Je pravda, že je jen málo lidí, kteří dokáží zvládnout více disciplín najednou. Obvykle jsou naučeni jen na jednu. Několik desítek let mě živil balet i akrobacie a dostával jsem díky tomu stále lepší příležitosti. Rozhodl jsem se vytvořit tedy nový směr, který by  se stal samostatnou složkou a obsahoval současně obě disciplíny.“

Jste tedy úplně premiérový průkopník?

„No, možná to také někteří lidé propojují a dělají to samé,  ale říkají tomu jinak. Rozdíl je v tom, že já se  snažím dát všemu  jasné názvy a pravidla, tak možná v tomto asi jsem první průkopník.“

Hranice lidských možností  se neustále posunují. Kam až to jde? A je vůbec možné pro běžného  tanečníka, aby se akrobalet naučil?

„Balet je na světě už tři sta, čtyři sta let,  akrobacie se vyvíjí zejména v break dance a v různých bojových uměních, tam  se používá práce a matematikou, geometrií a energií. To všechno  tanec také ovlivňuje a  lidé na to přichází různým způsobem. Některý  jedinec má od přírody svou vnitřní energii, rychlost a  schopnost využít matematiku, je to dané, ale on to neřídí, tato schopnost  řídí jeho. Jak tuto dovednost  přenést na jiného člověka? Tady musí přijít na řadu nauka.  A ta se musí vymyslet. Když létáme do kosmu, dá se také všechno vypočítat Je to na jednu stranu jednoduché, ale není jednoduché předat vědomosti  druhým. Musíme jednotlivým prvkům dát názvy, jsou tam cviky a mezicviky, protože nesmíme ublížit lidem.“

S čím to souvisí?

„Tělo je  takový nástroj, někdo neví úplně přesně, jak s ním pracovat  a může je zničit. Baletem  opravdu můžeme zničit naše těla. Každý člověk má větší či menší předpoklady např. pro balet. Hranice, která umožňuje dělat cviky bez námahy, přirozeně, by  musela být někým hodně hlídána. Je to, řekl bych,  duševní záležitost. Je  spousta lidí, která  strašně chce dělat balet, ale nemá na to tělo.  A tělo nemůže jít do systému, který už je jednou daný, a je postavený na nějakém jiném ‚materiálu‘. Potom  se tělo  některých jedinců začíná opravdu ničit. Je to pro ně nevhodné. Člověk sám to o sobě  neví, probudí se jednou ráno a stále chce být tanečník baletu, ale nejde to.  Tohle  je otázka už pedagoga,  který musí přesně říct pravdu, takovou, jaká je. Ale ne každý to dokáže. V současné době lidé lžou neustále jeden druhému a kvalita života, to je především zdraví a duševní zdraví. A duševní zdraví nemůže být  bez fyzického zdraví.“

Jsou na to nějaké školy?

„Existuje  spousta knížek o baletu, které jsou ale napsány tanečníky! Tanečník svůj život  nějak prožil a většinou sepíše své zkušenosti, ale nikdy neprobere balet přes nauku. Nauka, to je zkrátka mechanika, geometrie, ta je kolem nás všude. Nemůžeme mluvit o nějakém pohybu na zemi, který by nefungoval podle mechaniky, máme tu zkrátka gravitaci.    Hlava musí myslet  a dávat pokyny tělu, ne opačně. Těžko to někomu vysvětlovat. Moudrý člověk pochopí  a vezme to vážně, ale to není pro všechny. Většina lidí jde od ‚kšeftu ke kšeftu‘, snaží se vydělat peníze svým tělem a nezamýšlí  se nad tím. Až přijde nějaký úraz. Maximálně si v duchu řeknou, že se asi málo  rozcvičili a příště se rozcvičí  víc. Ale tělo – to je nástroj,  který se musí naladit a pak to teprve jde!  Většina lidí se sice rozcvičí, ale poté zjistí, že chybí technika, chybí mechanické věci, které se dají vypočítat, ale v takovém případě  nejde pokračovat  bez bolesti! A můj princip znamená  minimalizovat bolest. Pracujeme-li přes nauku, možná tu zbude jen menší procento lidí, kteří  budou moci tuto disciplínu dělat, ale ti budou šťastní a nebudou se trápit tím, že mají  ‚urvané achilovky‘ a operaci zad. A přesně takových  je  v baletu devadesát procent. Ale o těch se  nepíše. Řekne se jen, že dělali balet a takhle to dopadlo.  Ale to je přesně jen ta hloupost a ještě se jí dělá reklama!“

A je možné vůbec takový pocit jako bolest minimalizovat?

„Člověk si musí poklást otázku, když má rád tanec, jestli ho má  opravdu rád. Nebude se jednoho dne  trápit?  Já jsem balet nikdy neměl rád, proto o něm mluvím jako o řemeslu. Vnímal jsem ‚vysloužilé  baletky, které tančily v poslední řadě‘ coby  nesnesitelné extremistky. Nenaplnily své ambice a vyžadovaly úspěchy po druhých.“

A jak jste se k této disciplíně vlastně konkrétně dostal?

„Mne objevili  druzí, říkali mi, že mám na to dělat balet a musím ho dělat. Já jsem byl zděšený. Nikdy jsem si nemyslel, že bych se něčemu takovému věnoval,  já jsem od baletu utíkal. Chtěl jsem být  automechanikem a dělat  se strojem, protože stroj neodmítá. Dělat  s lidmi   je těžké. Někdy chybí motivace. Člověk třeba má i fyzické předpoklady, ale nechce. Já jsem byl zřejmě  takový a někdo zase opačně. Někdo k tomu předpoklady  nemá a rve to za každou cenu. Nikdy  to nebude dobré, protože materiál není k tomu  dobrý. Je to  věčný boj.“

Řekl jste krásnou větu: Tanečník musí pozorovat život, jinak nebude umět přemýšlet a tvořit…“

„Ano. Málokdy vymyslíme něco nového, protože život sám o sobě je dokonalý. A my ho musíme pozorovat, abychom se naučili a čerpali bohatství z toho, co je už kolem nás, co už existuje. Musíme naší  hlavě dát trošku větší prostor. A to není pro všechny. Baletní soubory, to  je taková  armádka, která dělá nějaký úkol, ale hodně úzkoprofilový. Nejdříve musíte být  člověk a pak ‚baleťák‘. Jenže většinou lidé, kteří se věnují baletu, jsou zkrátka takové stroje.  Udělají to a to a to,  ale v baletu je důležité i herectví a současně s  pohybem pak vzniká umění. Jen  pohyb je jen pohyb, to mi nic neříká. Nerad se dívám na některé soubory a jejich vystoupení.“

Můžete to, prosím, blíž vysvětlit?

„Když balet neobsahuje všechny složky, lidé se na to jednoduše nedívají. A tolik souborů stále opakuje  různé variace na různou hudbu, ale  je to taková ubohost. Já osobně  bych klasice dal jen malý prostor a  tam ať si žije. Nemůžeme neustále jít dopředu a otáčet hlavu dozadu, nejde to.   Ale většinou nás přesně k tomuto školy nutí. Učí klasiku, to bylo sice hezké, ale ‚Proboha!´ To  bylo hezké na tu dobu! Ale život je dnes někde úplně jinde!“

Tak to cítíte?

„Ano. Teď  je  všechno  jinak! Život je daný jenom teď a nikdy jindy. A my o tom jen hodně mluvíme, ale málo děláme.“

Děkuji za rozhovor

Foto: archiv Jurije Kolvy

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN