„V tanečních jsem se bláznivě zamiloval, moc mě to tam bavilo“
Lidé se stejnými iniciálami obou svých jmen už bývají jaksi předurčeni ke kariéře. Stačí vzpomenout světová filmová esa Claudii Cardinalovou, Brigite Bardotovou či Damiana Damianiho. Anebo u nás herečky Blanku Bohdanovou, Simonu Stašovou či nejnověji zpěváka Davida Deyla. Nejinak je tomu u spisovatele, fotografa, novináře a dramaturga Roberta Rohála, člověka s rozmachem renesanční osobnosti.
Narodil se roku 1959, odmalička žil v Holešově na Kroměřížsku. Po střední škole a vojně se pohyboval skoro deset let v kultuře. Od roku 1990 se prosadil jako novinář – nejdříve ve Zlíně, pak i v Praze. Během posledních dvanácti let mu vyšla – povětšinou u nakladatelství Petrklíč a Grada – řada knih, vesměs o filmu, muzikálu, populární hudbě a celebritách. Své texty doplňoval vlastními reportážními snímky. Asi od roku 2002 se mu stalo fotografování doslova vášní. Věnuje se stylizované žánrové i portrétní z valné většiny černobílé; fotografii. Od roku 2005 vyzdobil svými uměleckými fotografiemi několik veřejných interierů, účastnil se kolektivních i samostatných výstav – a to nejen na Moravě ale také v Praze, Brně, na hradech Karlštejn i Křivoklát, v Národním muzeu fotografie v Jindřichově Hradci a na několika dalších prestižních místech. A právě tato vpravdě multikulturní osobnost se nám exkluzívně pro TANEČNÍ MAGAZÍN svěřila se svým vztahem k tanci i poodhalila nejnovější okénka své tvůrčí kuchyně.
Jelikož se naše profesní cesty již několik let různě scházejí i protínají, tak laskaví čtenáři jistě odpustí naše následné tykání. Za spolupráci z oblasti Kroměříže děkuji rovněž kolegyni Daně Ehlové.
Chodil jsi vůbec jako kluk do tanečních?
„No jasně, že chodil, a moc mě to bavilo. Dokonce jsem se tenkrát do své tehdejší tanečnice Svatavy bláznivě zamiloval.“
Máš vztah spíše ke klasickému tanci až baletu či k moderním výrazovým formám?
„Líbí se mi z toho všechno. Pracoval jsem chvíli v divadle, a tak jsem třeba zrovna scénickému tanci či baletu přišel na chuť. Svého času se mi líbilo taneční seskupení UNO, s nímž spolupracovali Jiří Korn nebo Helena Vondráčková. A když bych měl vzpomínat, tak jsem kdysi s mojí tehdy budoucí manželkou Jaruškou dělali křoví jednomu kouzelníkovi na dvou magických festivalech v Pardubicích a Karlových Varech, dokonce jsme si odvezli zvláštní cenu mezinárodní poroty – ale to už je dnes pravěk. Bylo to tak někdy kolem roku 1980.“
Robert Rohál a Helena Vondráčková
Píšeš rád o zpěvácích, kteří mají výrazný sklon k pohybu, tanci a dobré choreografii, jako Helena Vondráčková, Jiří Korn či Petr Kotvald?
„Helena se mi líbí léta už jenom tím, jak je univerzální, jak ani po letech nezpohodlněla a nežije z podstaty. Navíc byla první, kdo začal vedle zpívání tančit, stepovat, hýbat se. Byla to ona, kdo povýšil statické zpívání u mikrofonu na skutečně hodnotnou podívanou, na show… A Jirka Korn je taky ohromný profík stejně jako Petr Kotvald. Všichni tři umí svou písničku vyjádřit pohybem a tancem.“
Fotografuješ rád taneční představení, muzikály anebo přímo taneční soutěže?
„Fotím rád lidi, které stylizuju do různých postav a příběhů, ale nafotil jsem i pár koncertů. Na rok 2016 chystám novou výstavní kolekci, v níž se objeví jediná modelka, ale na každém dalším snímku bude pokaždé úplně jiná. Půjde však tentokrát výhradně o portréty. Kolekce má zatím pracovní název ,Tisíc tváří černovlásky´. Jako inspirace nám posloužily třeba Mozartova manželka Konstance, Josephine Baker, Marylin Monroe, Lída Baarová nebo mladá Marta Kubišová ze šedesátých let. “
V současnosti působíš na programově dramaturgické pozici v kroměřížském Domě kultury, podílíš se také na organizaci tanečních soutěží či letních vystoupení mažoretek na kroměřížském náměstí?
„Já tyto některé akce spíše organizuju, mou hlavní náplní je hlavně divadlo a koncerty, tedy samotná dramaturgie. Ale spolupodílím se také i na velkých festivalech, na kterých ale dělá celý náš tým, ať již jsou to ,Hudba v zahradách a zámku´ nebo ,Mezinárodní festival dechových hudeb´, kde dochází i na ty zmíněné mažoretky.“
Na co bys z divadelně dramaturgického menu kulturního domu pozval obyvatele i návštěvníky Kroměříže?
„Asi na představení hry Commedia Finita autorky Viktorie Hradské, které je o Emě Destinnové viděné očima čtyř různých žen a které je taky hodně o české malosti. Já tohle představení kdysi viděl jako monodrama s jednou herečkou – Gabrielou Wilhelmovou – a bylo to něco úžasného. Existuje i rozhlasová verze tototo scénáře, kterou natočila Jiři na Jirásková, a to bylo taky perfektní. Společnost Karla Soukupa však přijede do Kroměříže s představením, které bude jiné v tom, že se v něm představí známé herečky jako Valerie Zawadská nebo Kateřina Macháčková.“
Hlavní stánek kultury v Kroměříži však nežije pouze divadelními programy, co tam chystáte dále?
„Provoz zde bude částečně omezen, neboť od dubna do září by měla proběhnout rekonstrukce části střechy Domu kultury, a tím pádem bude vyřazen ze hry společenský sál. Ale mnohé jiné akce poběží. Naplánoval jsem už pořad s knězem Zbigniewem Czendlikem, který odstartuje sérii duchovně laděných besed. Pracuji na přípravě koncertů Ondřeje Havelky a Melody Makers anebo Petry Janů se skupinou Amsterdam. Chtěl bych přivést i šansonový recitál Heleny Vondráčkové s doprovodem Zdenka Merty jako klavíristy, což mi oba protagonisté přislíbili…“
Robert Rohál s jedním se svých fotografických obrazů z kolekce „Romance o Krásce a Zvířeti.“ (na snímku modelka Karolina Bubelová a herec i režisér Peter Gábor)
Jsi renomovaný publicista v novinách i na internetových serverech, co Tě osobně v poslední době zaujalo jako diváka a posluchače?
„Z hudební sféry to je jednoznačně CD ,Bosa´, které natočila pro mne dosud neznámá muzikálová zpěvačka Markéta Zehrerová s Eduardem Parmou jako výhradním skladatelem i aranžérem. Ale moc se mi líbí i čerstvé dvojalbum funky kapely Top Dream Company… Rovněž mile mě překvapila nová alba dua Kamelie anebo Petra Koláře… Co se filmů týče, tak mě upoutal v televizi nedávno uváděný snímek Bohdana Slámy ,Čtyři slunce´. Opět jsem si uvědomil, jak je Aňa Geislerová skvělou herečkou. A taky jsem byl nedávno překvapen nabídkou všeho, co skýtá a nabízí Muzeum Kroměřížska.“
Na co si nyní brousíš své literární pero anebo počítač?
„Už počátkem roku bych se měl vrhnout do titulu, jehož pracovní název zní ,Celebrity – Fámy, nepravdy a skutečnost´. Zatímco tuto knížku jsem přislíbil nakladatelství Petrklíč, další dva jiné tituly bych chtěl vydat u Grady Publishing.“
V minulém roce jsi zůstal věrný Kroměříži i jako vystavovatel uměleckých fotografií, nikoli však přímo Domu kultury…
„A to jsem zde vystavoval dva roky staré originály, které jsem již uvedl na rúzných místech republiky. Já totiž letos nechtěl vystavovat vůbec, chtěl jsem si dopřát pauzu – ale nakonec mne stejně přemluvili. Výstava proběhla v interiéru kroměřížské cukrárny Amadeus, udržela se tam skoro pět měsíců, a já jsem nakonec moc rád. Má fotokolekce ,Romance o Krásce a Zvířeti´ tam totiž do těch nádherně klenutých prostor docela dobře zapadla.“
Vrat´me se závěrem, přes fotografii, opět k tanci, se kterým má mnoho společného setkání s tvou současnou hlavní aktérkou snímků Soňou Drábkovou…
„No, to je fakt, ale pravdou je, že se známe snad půl roku. Právě v době, když jsem nastoupil do kroměřížského kulturáku a fotil Den tance, tam Soňa vystupovala s tanečním souborem M dance crew KM. Tehdy jsem poznal celou tuto skvělou taneční partičku a bylo to hned jasné. V Soně jsem našel dobrou kamarádku. Myslím, že to byla ona, kdo mě vlastně přivedl na myšlenku nafotit něco nového. Je fajn, že ji to baví a že si udělá i čas na roli fotomodelky i na povídání o tom všem, i když má svou práci, domácnost, manžela i dva syny.“
Rodinu, další povinnosti a tím i málo času má jistě tak široce rozmáchlá osobnost jakou je Robert Rohál. Proto jsem mu poděkoval za velmi zajímavé a upřímné rozhovorové vyznání. Sám osobně a jistě i čtenáři Tanečního magazínu se budeme těšit na nové plody jeho širokého talentu.
„Housle Vás pohltí na celý život. Hrajete pořád a víte, že musíte a chcete cvičit dál a dál“
Vybral jste si housle sám nebo Vám je někdo doporučil?
„Můj dědeček byl kapelník a houslista, díky němu hraji na housle. Začal jsem hrát v pěti a půl letech.“
Říká se, že nejobtížnější je naučit se hrát na housle. Je to z Vašeho hlediska pravda?
„Housle jsou nástroj, který Vás pohltí na celý život. Říkám tomu „nekonečný příběh“. Hrajete pořád a stejně víte, že musíte a také chcete cvičit dál a dál. Housle mají tu výhodu, že vyjádří a vyzařují veškeré emoce, komunikují a Vy se s nimi stále seznamujete a posléze se stanou součástí Vašeho ,,Já“. Jsou instrumentální verzí lidského zpěvu. Pro mě je situace ještě o něco složitější. Dělám projekty s houslemi pěti staletí, takže během večera vystřídám několik nástrojů a každý z nich, i když pro laika vypadá podobně či dokonce stejně, je pro interpreta velmi odlišný. Je to zkrátka takový summit různých osobností, které místo mluvení hrají… 🙂
Porovnejte kytaru s houslemi…
„Kytara je nádherný nástroj, ale spíše intimní, mám na mysli akustickou španělskou kytaru. Housle mají smyčec, dokáží proto plynule ,,vyklenout“ táhlou melodii, jsou plnější ve zvuku a krásně se nesou ve velkých sálech. Oproti šestistrunné akustické kytaře mají sice ,,jen“ čtyři struny, ale umí vyjádřit obrovskou škálu emocí od největší radosti až po naprostou depresi.“
Dá se hrát na housle „stereo“?
Jak vzpomínáte na své začátky? Bylo radostné jít trénovat nebo to bylo „otravné“?
„Většinou to bylo báječné, bavilo mě to, chtěl jsem hrát, ale bylo také období v necelých 10-ti letech, kdy jsem měl ještě jiné zájmy. Vyrůstal jsem v Hradci Králové, v metropoli východních Čech, a tenkrát byl populární klukovský ,,pozemní“ hokej s tenisákem. Orlické hory byly nedaleko, tak se samozřejmě hodně lyžovalo. Toužil jsem dělat sport, takže jsem měl asi roční ,,houslokrizi“, ale najednou se dostavily první dětské houslové úspěchy a opět mě to začalo těšit a už to tak zůstalo.“
Jak Vás vnímali vrstevníci? Obdivovali Vás nebo se posmívali?
„Na škole jsem byl trochu exot, pokřikovali na mě „Vrzal, Šmidlal“. Nebo říkali: „Hele, on je „Fidlal“, s tím se nebav!“ Ale to se změnilo kolem páté třídy, kdy pan ředitel zjistil, že bych mohl reprezentovat školu. Když se v reproduktoru ozvalo „Žák Svěcený do ředitelny“, už jsem věděl, že půjdu někam hrát. Najednou mi někteří spolužáci začali závidět, že se „ulejvám“, začali si říkat, že to hraní vlastně není špatný. Chodil jsem tehdy do výběrové školy s rozšířenou výukou jazyků, kde byli většinou chytří lidé, ale chvilku to trvalo než si na moje ,,houslování“ zvykli. Mimochodem, dnes jsem s řadou mých bývalých spolužáků v častém kontaktu a máme výborné vztahy!!!“
Ucítil jste v nějakém okamžiku, že housle a hraní jsou Váš život a chcete být hudebníkem?
„Takové definitivní rozhodnutí padlo kolem mých 14-ti let. Udělal jsem přijímačky na Pražskou konzervatoř a tím jsem se dostal do Prahy. Když jdete studovat konzervatoř, tak se dost vyhraňujete, je to specifické, není to jako gymnázium. Z konzervatoře už je dost obtížné studovat školu, kde je matematika nebo fyzika. Maminka chtěla, abych šel na gymnázium, ona v Hradci Králové učila. Ale já jí stále z legrace říkal, že jsem nechtěl, aby hned věděla o nějaké mé pětce. A to byl možná jeden z motivačních prvků, proč jsem cvičil jako posedlý, abych se dostal na konzervatoř.
Tehdy to nebylo tak jednoduché, neboť existovala tzv. směrná čísla, do kterých se na studia z různých krajů musely vejít různé obory – balet, herectví, dechové nástroje, smyčcové nástroje, klavír… I houslistů se tenkrát hlásilo hodně, a tak jsem musel dosáhnout docela vysokého počtu bodů, aby mě vzali. Naštěstí se to povedlo.“
Připouštěl jste si myšlenku, že se hudbou neuživíte?
„To víte, že mi to lidé říkali, ale člověk v 15-ti letech tyto věty nevnímá. A nechce to slyšet. Z konzervatoře, která je šestiletá, jsem už po maturitě pokračoval ve studiu na Akademii múzických umění, protože jsem tehdy obdivoval pedagogické kvality pana profesora Václava Snítila, který tam vyučoval. Byl také královéhradecký rodák a šel mi dokonce za svědka na svatbu. I když nedávno zemřel, tak na něj nikdy nezapomenu. V té době jsem se dostal na letní školu slavného houslisty Nathana Milsteina do Zurychu, u něho se mi teprve otevřely oči a ,, objevily“ hudební svět. Nesmírně složité bylo dostat se tam. Ve škole se rozhodovalo, jestli mě pustí, čekal jsem do poslední chvíle na doklady, kdo to tehdy nezažil, neuvěří. Nakonec se to celé zvládlo a pobyt tam mě vlastně zachránil. Dost jsem prozřel a začal jsem chápat, jak to opravdu v hudebním světě chodí, v té době začalo uzrávat moje rozhodnutí, že dráhu sólového houslisty zkusím.“
V čem bylo zahraničí jiné oproti Čechám?
„ To, co se u nás v oblasti tzv. vážné hudby označovalo jako ,,komerce“, byla v západní části Evropy normální práce mezi agenturami, médii a interprety. Doslova jsem hltal informace, jak pracují koncertní agentury, pořadatelé koncertů, jaký je systém kontaktů s médii. Já a velká část mé generace jsme o tom tehdy nevěděli vůbec nic. Rok 1989, kdy se hranice otevřely, a já jsem mohl začít vyjíždět ven, mé dráze pomohl. Jsem rád, že tomu tak bylo, ale nebýt cesty do Zurychu, bůh ví, jak by to celé dopadlo.“
Měl jste při svém prvním vystoupení na veřejnosti trému?
„Já myslím, že ano. Poprvé jsem hrál v mateřské školce, hrál jsem dvě písničky, tuším „Ovčáci čtveráci“ a „Sedí liška pod dubem“, ale hrál jsem tak rychle, že to byla jen jedna písnička.“
Cítíte trému před koncertem dnes?
„Cítím určitou odpovědnost. Nemůže to být taková tréma, kdy je člověk zelený a fialový, to by nemohl být hudebníkem, ale zodpovědnost tu je a s přibývajícím věkem stoupá. Čím více nároků se klade na člověka, tím je to horší.“
Se dcerou Julií a duchovním Dominikem Dukou
Kolik hodin denně musí člověk hrát na housle, aby byl znatelný pokrok?
„To je velmi individuální, nedá se to přesně říct. Když jsem byl mladší, cvičil jsem třeba pět nebo šest hodin denně, dnes tak dvě či tři hodiny. Vedle tréninku musím ještě zvládat spoustu věcí, které by člověk kdysi nepředpokládal, že bude muset dělat. Jsou tu organizační věci -sólově se prezentující hudebník je také člověk, který určuje směr, vymýšlí a také realizuje projekty, na rozdíl od státem či městem dotovaných hudebních těles musí získat sponzorské či grantové prostředky na jejich realizaci. Cítím samozřejmě zodpovědnost, že je na mé práci řada lidí existenčně závislých. Nesmírně si však vážím toho, že mohu dělat práci, kterou jsem si kdysi vybral.“
Může vzít virtuóz jakékoliv housle a jít na vystoupení s tím, že vždycky bude skladba znít dobře? Nebo hrajete na speciální housle?
„Ideální je, mít tak univerzální nástroj, že se hodí na vše. Já ale nástroje střídám podle toho co a s čím hraji. Pokud hraji baroko, hraji na spíše intimně znějící dobové housle s lehkým ozvem. Pokud s klavírem, tak musím myslet na to, aby housle byly slyšet. V nástrojích je obrovský rozdíl, každé housle mají nějakou svoji charakteristiku. Třeba u starých houslí říkáme, že mají starý zvuk. Výraz „starý zvuk“ se těžko popisuje, je to zvuk, který se právě lehce ozývá, je čistý, bez doprovodných šelestů. Moderní nástroje jsou spíše razantní, ostřejší, časem také dostanou určitou sladkost, ale ten zvuk je různorodý. Samozřejmě hraji jen na mistrovské, ručně zhotovené nástroje.
Jako součást svého hraní mám také celoživotního koníčka, který se jmenuje historie a stavba houslí. Dnes jsem už i soudním znalcem s mezinárodní působností, léta se tím zabývám, dělám i projekty, kde představuji řadu nástrojů, např. projekt „Housle čtyř staletí“ nebo “ Slavné evropské housle“. Tyto projekty mám zachycené na šesti CD a DVD v anglicko-české publikaci.“
Máte strach, když chodíte s houslemi po ulicích, že je někdo ukradne, nebo je někde zapomenete? Je to přece určitý poklad…
„Strach mám. Housle jsou pojištěné. Vzácné housle se těžko prodávají, protože všichni vědí, že budou kradené. Když s nimi někdo přijde na trh, majitel je snadno dohledatelný. Ale jsou tu také nástroje, o kterých se tolik neví. Já mám ale spíše strach, abych jim něco neudělal, abych nespadl někde na náledí atd.“
Máte pojištěné své prsty?
„Mám. Ale říkám, že je mám pojištěné proto, aby se nic nestalo. Pojištění mi nic nenahradí. Já chci především hrát.“
Mnoho lidí se takovým pojistkám posmívá, co na to říkáte?
„Ano, posmívat se mohou, ale v momentě, kdy se s rukama něco stane, tak máte docela problém. Není to tak, že by člověk chtěl na něčem vydělávat, budu rád, když pojištění nikdy nevyužiji. Hraní se nedá nahradit.“
Můžete se věnovat adrenalinovým sportům? Jak to bylo v době, kdy Vám bylo …náct? Nebylo vám líto, že všechno nemůžete?
„Já jsem měl rád badminton, nebo jízdu na kole. V Hradci je rovina, tak jsem dost jezdil, samozřejmě jsem se párkrát „vybagroval“, to je pravda, ale člověk si většinou dává pozor. Adrenalinové sporty jsem nikdy nedělal. Mimochodem, nehraji ani volejbal, stačí jeden špatný úder a můžete hraní na housle zabalit. Nejsem zbytečně přecitlivělý, ale nevyhledávám činnosti, kde je veliké riziko, neřežu třeba na cirkulárce. Pokud mě někdo požádá něco těžkého odnést, to není žádný problém, ovšem jsou i takoví houslisté, kteří si navléknou rukavičky a na běžné věci řeknou: „To já nemůžu“. Člověk má strach, ale nemůžete žít stále s pocitem, že jakýkoliv úraz na špičce prstu je pro Vás „konečná“.
Jak vypadá Váš běžný pracovní den? Máte čas na běžné věci? Můžete si sednout k televizi a v klidu se dívat?
„Na televizi se dívám vhledem ke své práci opravdu málo, pokud ano, tak v jednu, ve dvě nebo ve tři hodiny ráno po příjezdu z koncertu. Takže znám takové pořady, jako jsou záznamy z poslanecké sněmovny, detektivky všeho druhu, přírodopisné pořady….
Většinou pracuji, ale musíte si v určitý moment umět poručit, člověk by neměl být totálním workholikem, což já v podstatě jsem. Jen doufám, že ne úplně totálním 🙂 Od určitého věku člověk více přemýšlí o budoucnosti, přemýšlí o odpočinku, musíte mít také chvilku volna, to je nutné. Stále však jezdím rád hrát také do zahraničí. Někdy je to adrenalin, letos jsem po návratu ze Santiaga de Chile hrál v půl osmé v Zrcadlové kapli Klementina, ale přiletěl jsem ve tři hodiny. Letadlo mělo zpoždění, málem jsem nestihl v Paříži přestoupit, to byly opravdu strašné nervy. Tyto docela náročné chvíle ale k mému oboru patří, já jsem si ho sám dobrovolně zvolil, nestěžuji si. Celý život jsem hrál sólově, nemám nadřízeného, jen sám sebe, nemám komu nadávat, jen sám sobě, vážím si všech, které mám a vůbec to všechno nepovažuji za samozřejmost. Cením si toho, že jsem byl sám sebou, nebyl jsem na nikoho odkázán. Naopak dávám práci lidem, kteří hrají se mnou. Toho si vážím obzvlášť v dnešní době, která je pro kulturu velmi, velmi složitá.
> Zároveň nutno dodat, že práce, kterou dělám, musí být také současně mým koníčkem. Hudba, při které ze sebe musíte vydávat emoce, se nedá brát jako zaměstnání, bytˇ Vás živí a jste na ní závislí. Toto povolání musíte mít opravdu rádi a musím říct, že člověk prožívá také krušné chvíle, kdy se nedaří, protože všichni jsme jen lidé. Ale okamžik, kdy stojíte před plným sálem usmívajících se fajn lidí, Vás znovu dobíjí energií a radostí.“
Máte vztah k tanci?
„Obdivuji tanečníky. To je sice nádherný, ale tvrdý obor doslova a do písmene.“
Vy jste navštívil řadu zemí. Která je Vašemu srdci nejbližší?
„To se dá těžko říct, mám velkou radost, že jsem hrál i v zemích, kam se člověk jen tak nepodívá. Indonésie, Filipíny, Chile, Brazílie, Mexiko, Jordánsko. Několikrát jsem hrál v Jordánsku, naposledy před Skalním chrámem v Petře, hrál jsem tam i s mojí dcerou Julií. Byl to pro mě úžasný zážitek. V Petře vypnuli veškeré generátory elektrického proudu, protože koncert byl akustický a generátory by rušily, takže vystoupení se odehrávalo za doprovodu tisíců lampionků, navíc naproti průrvě, kde se filmoval( a kudy běžel :-)) Indiana Jones. Jezdím pravidelně do USA, ale hrál jsem také v zemích, kam se nejezdí často a dnes se tam už nedá jet vůbec, např. v Sýrii, v Lybii v Tripolisu, v Alžírsku, což je už také problematické. Nesmírně rád hraji v zemích západní Evropy a byl jsem několikrát i v Rusku, což se mi moc líbilo, obzvlášť v Petrohradě a Moskvě.“
I dobročinné akce a autogramiády patří do jenom takzvaně volného času významného umělce
Rozumí Češi vážné hudbě?
„Jsou tu špičkové lokality, vedle velkých měst i malá městečka. Např. v červenci jsem zažil koncert v kostele v Krásné Lípě, kam přišly stovky lidí na klasickou hudbu. V Praze je možností více, ale je tu mnoho hudebníků a posluchačstvo tvoří jen určité promile lidí. Brno je velmi kulturní a pak tu jsou malá města, kde žasnete, kolik lidí má zájem o koncerty. Také jsou ale malá města, kde lidé nechodí na koncerty vůbec. Záleží na radnici, jestli je zapálená pro kulturu a chce, aby kultura ve městě žila. V případě, že jsou na radnici lidé, kteří nechtějí, kultura nemá šanci, protože bez dotací být nemůže. Lidé by chtěli žít kulturně, ale řekl bych, že v ČR kultury ubylo, zvláště koncertů je méně. Ale někdy stačí jeden zapálený jedinec-organizátor a je neuvěřitelné, co dokáže!!!“
Uživil byste se v ČR vážnou hudbou?
„ Dnes už asi ano. Hudebník také musí věřit, že jeho projekt osloví publikum. Mám trošku výhodu, že dědeček byl kapelník a houslista, nemám problém si zahrát jiný žánr, spojuji se s dalšími muzikanty, kteří dělají úplně něco jiného a získávám si širší základnu publika.“
Kombinace staré barokní hudby a nové moderní hudby je pro posluchače přitažlivější?
„Nikdy se nezavděčíte všem. Jsou lidé konzervativnějšího směru, kteří nechtějí nic moderního poslouchat, chtějí klasiku a hotovo. Jiní zase přijdou na koncert jen proto, že jim nabídnete něco speciálního, pokud ne, nepřijdou.
Na posledním koncertě „Vivaldiana“ v O2 Aréně bylo 11 tisíc lidí. Takový koncert ale znamená rok a půl tvrdé práce, kterou můj kamarád a kolega z rockové branže Michal Dvořák podstoupil, neboť je podobný workoholik jako já. Smekám před tím, co vymyslel a vytvořil. Nejdříve je tu propojení klasiky, etnické hudby a rocku, ale z těchto posluchačů se rekrutují další posluchači na čistě vážnou hudbu. Já jsem stál také o mladé publikum a jsem moc rád, že po Vivaldiannu přišli i na můj klasický recitál.“
Jste velmi ceněn za své znalosti v oboru historie a stavby smyčcových nástrojů. Jak jste se k tomu dostal?
„Ano, dělám soudního znalce s mezinárodní působností, tzn. že mohu vydávat atesty s kulatým razítkem. Touto tématikou se zabývám celý život, opět v tom má prsty dědeček, který mě začal jako mladého vodit do houslařské dílny v Hradci Králové. Tam sídlí slavný houslařský rod Pilařů. V 15-ti letech jsem přišel do Prahy a začal jsem chodit k mistru houslaři Čestmíru Musilovi. To byla zásobárna informací o staré houslařské škole! Viděl jsem rozebrané nástroje, když je restaurovali. Fascinovalo mě, že na těch nástrojích je napsáno vše. V Nerudově ulici je dům U Tří housliček, kde byla první významná houslařská dílna v Praze. U houslaře Edlingera tam pracoval jeden ze zakladatelů tzv. pražské houslařské školy Johann Ulrich Eberle a ulice v té době nesla název Loutnařská ulice (Lautengasse), protože se tam vyráběly už předtím strunné nástroje.
Tahle historie mě začala fascinovat. Samotný fakt, že hrajete na housle, ještě neznamená, že houslím rozumíte. To je jiný obor, který musíte studovat, nejlepší je mít možnost držet originály v ruce. V roce 2009 jsem udělal obrovskou dvouměsíční výstavu s názvem ,,Slavné evropské housle“ v pražském Obecním domě, kde byly k vidění housle čtyř staletí, v rámci této výstavy proběhlo pět koncertů s vystavenými nástroji, z toho dva ve Smetanově síni. Pořádal jsem i komentované prohlídky pro zájemce, kterých bylo obrovské množství. Můj koníček takřka nechtěně přerostl v nový obor. Najednou jsem byl požádán, abych dělal také znalecké posudky. Na to je třeba mít zkoušky, takže jsem jimi musel projít a dnes posudky vydávám. A chystám další houslařské projekty!“
Může se člověk jako Vy ještě nějak zdokonalovat, nebo jen udržujete to, co umíte? Máte ještě touhou něčeho dosáhnout?
„To, čeho bych chtěl dosáhnout, nelze dosáhnout ani za tři životy. Potřeboval bych se dožít 350-ti let, pak bych třeba uměl tolik, že bych začal být spokojený. Hudba je běh na dlouhou trať, nikdy nejste hotoví. Důležité je mít „zapnutý hnací motor a pravidelně doplňovat pohonné hmoty :-).“ Stará garda velkých hráčů mi kdysi říkala jednu geniální větu: „Jaroušku, pamatuj si, buď jako hráč pojedeš v super rychlíku, nebo budeš stát na nádraží, ale nic mezi tím. Buď nastoupíš a jedeš, ale pak nesmíš ani na chvilku polevit. Nebo to zkus, ale budeš jen stát na peróně. Měli pravdu! “
Děkuji za rozhovor
Eva Smolíková
Foto: Naďa Murmaková, Alan Pajer, Roman Albrecht, archiv J. Svěcený
