Nejen strážníci ve Werichově vile

Vydejte se k Werichovi na Kampu!

Milí čtenáři a přátelé divadla a tance,

ostrov Kampa se pomalu začíná probouzet ze zimního spánku, přichází období nových začátků a dlouhých dní, ve vzduchu je cítit jaro, které měli Jan Werich i Vladimír Holan velmi rádi. A Vy se můžete ve Werichově vile těšit na mnoho zajímavých událostí. Kromě stálé expozice ve sklepení a prvním patře vily věnované Janu Werichovi, jeho době, tvorbě a současníkům, Osvobozenému divadlu či Vladimíru Holanovi, naleznete ve Werichově vile i různorodý kulturní program.
První březnové dny nás čeká repríza lednového vyprodaného koncertu swingové formace Modrá Synkopa, a hned dvakrát po sobě uvedeme úspěšnou divadelní inscenaci Margaritě s Ljubou Krbovou v hlavní a jediné roli.

Tradičně uslyšíte slovo v mnoha podobách – v rámci cyklu pravidelných čtení PEN klubu, humorný oblíbený Stand-Up pánů Čermáka se Staňkem a také povídání s mnoha hosty v rámci Werichovského potkávání s tituly Čeština je jazyk vtipný Sranda není sprosté slovo. Dalším ze stálic programu bude také nedělní uvedení dokumentárního divadla Tanky na plovárně.

Před příchodem jara pokřtíme dvě knihy, pro nadšené posluchače vinylových desek publikaci 100+1 etiketa a pro malé čtenáře veselou trilogii POP-PAP Povídaček.

Děti se též mohou setkat při dvou nedělích s Princeznou Čokoládou či s mnoha pohádkovými bytostmi v čarovném  Pohádkovém kabaretu.

V druhé půli března se pak podkroví vily po dlouhé pauze rozezní hudbou Jaroslava Ježka ve svérázném představení Tři strážníci.

A velkou událostí měsíců března a dubna bude premiéra a následná 1. repríza multižánrové inscenace, milostného dramatu o dvou fenoménech uměleckého romantismu, s názvem Chopin_Sandová: Milostné preludium se Zuzanou Bydžovskou v hlavní roli.

Duben bude ve znamení hudby! V rámci festivalu Kampa střed světa pro Vás v podkroví vily 2x promítneme film Bluesman, uvedeme duo slovenské multižánrové formace Sisa Feher a Fehero Rocher či koncert virtuózního kytaristy Lukáše Sommera.

A ve spolupráci s Národním muzeem pro Vás chystáme přednášku na téma „Jak Voskovec a Werich pomocí rozhlasových pořadů z Ameriky bojovali proti nacismu.“

Třešničkou na dortu bude v závěru měsíce navázání na předchozí performativní večery poezie; v podkroví vily pro Vás připravujeme další a letos první díl Bizár slam poetry show.

V plném proudu je i dopolední program pro školy, školky i veřejnost; výtvarné workshopy, komentované prohlídky divadelní představení.
Kromě Werichovy vily doporučujeme i návštěvu expozic v Museu Kampa Museu skla – Portheimka.

Přejeme Vám mnoho krásných dní a doufáme, že některý z nich strávíte právě v podkroví Werichovy vily.

TANEČNÍ MAGAZÍN

Půlnoc ve 20.00 v chrámu Panny Marie Sněžné

Jedno z tematicky nejzávažnějších představení MALÉ INVENTURY 2020. █ Emotivní i aktuální „divadelní oratorium“ v sakrálním prostoru. █ S důrazem na choreografii. █ Autenticky – česky i německy. █

Už nikdy nebude nic jako dřív. Dramatická noc z 3. na 4. května roku 1950 v kostele svatého Vavřince – zbývá jen pár hodin před plánovaným vyklizením jednoho z posledních klášterů v česko-německém pohraničí. Prolnutí epoch a národů, zpytování morálky. Hra o strachu, bezmoci a naději, která tady umírá.“

Tyto věty předznamenaly nesmírně silné a originální představení „Půlnoc v pohraničí“ v podání souboru FysioART. A to přímo v jednom z nejznámějších pražských chrámů. Je obdivuhodné, že tento soubor uvedl za minulý rok více než čtvrt stovky představení v Čechách, ale také na Moravě, na Slovensku, v Maďarsku i Izraeli!

Málokdy se vám poštěstí zažít divadelní prožitek přímo v autentickém prostoru. A rovněž vás asi těžko někdy jindy bude osobně autorka a režisérka v jedné osobě předem uvádět k místům k sezení v kostele.

Tou režisérskou i choreografickou osobností je Hana Strejčková. Záměrně zdůrazňuji její choreografický vklad. Toto představení si zasloužilo velký zájem TANEČNÍHO MAGAZÍNU, který klade důraz na taneční i pohybové divadlo, již pro tento aspekt. Soubor FysioART uváděl „Půlnoc v pohraničí“ již v několika sakrálních prostorách na severu Čech i v Praze. A tím více musím ocenit variabilitu a prostorovou přizpůsobivost režisérky a zejména interpretů. Se specifiky i záludnostmi chrámu Panny Marie Sněžné, kde vystupovali poprvé, se všichni vyrovnali bez jediné známky zaváhání či nejistoty.

Herci, kteří se museli vyrovnat navíc se zákeřnou zimou (na rozdíl od diváků, kteří seděli v elektricky vyhřívaných lavicích J), si taktéž museli část svých partů připravit v německých dialozích. I to nadmíru přispělo k autentickému vyznění celého večera.

Důležitou složkou představení je hudební doprovod. V tomto případě asi není „doprovod“ tím nejsprávnějším výrazem.  Hudba zde netvoří pouhý ilustrativní podkres. Navozuje atmosféru i dramatičnost. Dodává inscenaci rytmus i potřebnou náladu. Jejím autorem i interpretem (a zároveň mistrem zvuku) je, zde v případě „Půlnoci v pohraničí“, skladatel a citerista Michal Müller. Tento severočeský komponista i hudebník dokázal, že je důstojným pokračovatelem uznávaného pražského skladatele vážné hudby naprosto stejného jména.

Během hodinového představení dokázal autorský tým i interpreti, bez rozdílu, vtáhnout diváky do složité historické problematiky. Bez násilně mentorských a didaktických klišé. Velkou zásluhu na tom má historička Klára Mágrová. A pochopitelně již zmiňovaná režisérka, herečka a inscenátorka Hana Strejčková.

Velice hodnotím i aktuální připomenutí umučeného kněze Josefa Toufara, u nějž jsme si právě těsně před pražským provedením inscenace připomněli sedmdesáté výročí hrdinné smrti. Byť nemá bezprostřední pouto se severočeskými tyraniemi, tak silný společný jmenovatel zde je více než zřejmý.

Nedílnou součástí „Půlnoci v pohraničí“ je vkusně laděný a textově bohatý divadelní program. Byl ke koupi za pouhých 10,- Kč. Jeho informační a výtvarná hodnota však tuto částku zdaleka převyšuje. Obzvláště v porovnání s jinými podobnými produkty, plnými reklam, které bývají jinde prodávány za cenu až pětkrát vyšší.

Závěrem se zákonitě nabízí otázka, zda  bude „Půlnoc v pohraničí“ provedena i ve stejnojmenném svatostánku Panny Marie Sněžné v Olomouci? Hana Strejčková, všichni herci a celý realizační tým předvedli, že je možné inscenovat i velmi závažnou tematiku stravitelným, objevným a podnětným způsobem. Jejich „divadelní oratorium“ si zaslouží velkou poklonu. A respekt. Závěrem i poděkování produkci MALÉ INVENTURY, že nám tento silný zážitek zprostředkovala a umožnila.

»Půlnoc v pohraničí«

Autor a režie: Hana Strejčková

Námět a odborná spolupráce: Mgr. Klára Mágrová, historička

Hudba, zvuk: Michal Müller

Výprava, kostýmy: Hana Strejčková a Filip Novák

Paruky, make-up art: Zuzana Maibaumová a VOŠ Varnsdorf

Hrají: Filip Novák, Barbora Ješutová, Petr Horák, Jiří Lössl, Matěj Pour, Jean-Marie Amez-Droz, Hana Strejčková, Miroslav Řebíček, Tereza Rauch

Herecká spolupráce a statisté: Miloslav Bláha, Karel Nedvídek, Jan Solar

Fotografie: Tomáš Strejček, Ivo Šafus

Plakát: Filip Novák

Produkce: FysioART

Za finanční podpory: Ministerstva kultury ČR, Města Rumburk, organizace Via Sacra

Poděkování: Římskokatolické farnosti – děkanství Rumburk, Městskému divadlu Varnsdorf

Premiéra: 22. 9. 2019, Loreta Rumburk

Pražská premiéra: 6. prosince 2019, kaple DS Chodov

Čas: 60 minut

Jazyková verze: česky, německy

Nejbližší reprízy: 12. 6. Liberec, Kostel nalezení svatého Kříže,

13. 6. Klášter Rajhrad

FysioART

Toto profesionální umělecké uskupení pracuje se silným sociálním aspektem a přesahem v oblastech fyzického divadla, tance i alternativních forem živého umění. Ve své produkci se dlouhodobě zaměřuje na aktuální sociálně-existenční témata. Zdůrazňuje také společenskou potřebnost, se zřetelem na požadavky dobra, humanismu, respektu a morálky. Mezi profilová autorská díla, v nichž tvůrčí tým nahlíží na historické křižovatky 20. století, patří „Sestry“, „Hotel na rohu“, „Zchlazení jara“, „Anna V./HanaB.“, „Budování zmaru“, „Od Madlenky k Madle“ a nejnověji „Půlnoc v pohraničí“. FysioART je rovněž spolupořadatelem reminiscenčního festivalu MEMOfestival, pod mottem „od vzpomínky k divadlu“.

Činnost FysioART o.p.s. je v roce 2019 podpořena grantem Hlavního města Prahy.

Fotografie: Tomáš Strejček, Ivo Šafus

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Do NoDu na výstavu

Již počátkem března.A odborný text návdavkem.

Galerie NoD

Kryštof Strejc

»Sám sobě kadeřníkem«

Kurátor: Pavel Kubesa

Vernisáž: 3. 3. 202

0, 19.00

Trvání výstavy: 4. – 24. 3. 2020

Strejc sám sobě holičem

Ty vlasy.

Přemýšlels o nich někdy?

Nevím. Kde se pořád berou.

Rostou a rostou.

(…)

Je to naše součást.

A my je stříháme a vyhazujeme.

Mezi obyčejný domovní odpad. 

Těsně před nehodou se čas zpomalí. Mohl jsem přemýšlet.

Myslel jsem na to, co mi kdysi řekl jeden funebrák.

Že vlasy rostou ještě nějakou dobu po smrti.

A pak přestanou.

Říkal jsem si:

Čím to je, že rostou dál?

Jsou jako rostlina v hlíně?

Co se dostane z hlíny ven? Duše?

A kdy si vlasy uvědomí, že je pryč?

(Ethan & Joel Coen: Muž, který nebyl)

Paradox vesnického holiče

V nejrozšířenější (a zjednodušujících) interpretaci Russellova paradoxu (jedné ze základních antinomií naivní teorie množin), v tzv. „paradoxu holiče“, se ptáme:

Ve městě Alcala musí být všichni muži dohladka oholeni. Holič holí všechny muže ve městě, kteří se neholí sami, ale neholí ty, kteří se sami holí. Holí holič sám sebe?

Pokud holič sám sebe holí, porušuje pravidlo, že neholí ty, kteří sami sebe holí. Pokud ale sám sebe neholí, měl by se podle pravidla holit. Tak či onak, ať nastane jakákoliv varianta, vždy je porušeno „pravidlo“, je narušen jakýsi základní řád (ať už logický či „obecní“), dejme tomu „trend“. Můžeme si pomoci (trochu nevalným) závěrem, že takový holič vlastně neexistuje. 

Avšak Kryštof Strejc existuje.

A proti zvyklosti: holí sám sebe?

Práce

Rybo,“ promluvil k ní, „z té duPráceše tě miluju a vážím si tě. Ale zabiju tě, než skončí dnešní den.“

Práce 

(Ernest Hemingway – Stařec a moře)

Pro nedávnou tvorbu KryštofPrácea Strejce byl příznačný jak mediální, tak i formální (pozitivně míněný) eklekticismus, který prozkoumával dle „pravidel současné mladé umělecké scény“ možnosti přesahu (či rozšíření) malířství a obrazu směrem do prostoru. Rám obrazu byl hranicí, kterou bylo třeba materiálově a formálně překročit – žádalo se „expandovat“. Pro již tehdy výrazného autora velkoformátových pastelových, figurativně expresivních kreseb, se jednalo o přirozený krok, reagující na apel obecných představ o tom, jak by malba (potažmo „obraz“) měla na sklonku druhého desetiletí nového milénia vypadat. K tomu se přidávala jakási vnitřně prožívaná reflexe trendů z oblasti popkultury, životního stylu a mainstreamových médií: surfing, sprint a konec běžecké kariéry Usaina Bolta, fitnessfreaks, uprchlická krize, orientální ornament, heraldika, fashion design, zvířecí říše, BBC 1Xtra a „black music“ či seriál House of CarPráceds… Výslednou látkou byla třaskající směs barev, materiálů, gest, povrchů, odlesků a v jistém smyslu i „nejistot“.

Příznačná proměna kurzu však charakterizuje poslední Strejcovy série. Dřívější rozmáchlou obrazovou materiálovou manýru sestříhává „ve jménu Ockhamovy břitvy“ na jednotné malířské stanovisko s volně se vinoucím, ale zřetelně formulovaným ohledáváním námětu. Výchozím bodem je výpravně pojatá figurativní malba, která rozpracovává námětový symbolický terén a jeho narativní potenciál. Strejc zůstává přísně v hranicích média a rámu. Rozměrné barevné malby, pastelová plátna a detailní krPráceesby ctí standardně pojímané představy o daném médiu, v nichž Strejc hledá své vlastní hranice a schopnosti se s nimi umělecky

a autorsky vypořádat. 

Tento sebereflexivní moment chápe Kryštof Strejc v celé jeho šíři. V primární rovině se obrací ke své vlastní umělecké praxi: Co jako malíř „zvládám“? Jaký je můj osobní malířský výraz a rukopis? Nakolik dokáži minimalizovat výrazové prostředky, aby malby neupadala do banality a dekorativnosti? Současně se ale dokáže ptát: „Jakou moc jako malíř mám?“ PráceV posledku pak jako kdyby i parafrázoval až závěr Wittgensteinova Traktátu – „O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet” –

vlastním dotazováním: „O čem ještě mohu malovat?“ 

Současně však otáčí problematiku také druhým směrem, vstříc povaze umělecké scény. V tomto bodě je nejzřejmější jak konotativní rovina interpretace námětů, tak i názvu celé série zároveň. Malby, pastely a kresby prostupujícím (symbolicky nabitým) leitmotivem ryby otevírá širší téma rybářství, v němž se obrací k samotnému tématu a smyslu práce. Multiplikované perspektivy narativních výjevů ztvárňují postavy a osoby v pozicích pracovních úkonů a pracovních úborech, často doprovázené vyobrazením postavy hlídače či hlídacího psa. Pro Strejce je v dnešní komplikované a složité sociální, politické, environmentální a mediální realitě důležitou strategií schopnost orientovat se na vlastní, pečlivou a svědomitou (uměleckou či „světskou“) práci. Možná že ne zbytečně se připomíná myšlenka Hemingwayova „Starce“, že snad důležitější než zisk, je „boj a snažení“

v němž „Člověka je možno zničit, ale ne porazit“. 

Svobodná a smysluplná práce může vystupovat coby jeden z možných terapeutických, ozdravných osobních i celospolečenských činitelů. Element hlídacího psa či hlídače tak můžeme číst ve dvou rovinách, (snad) bez pejorativního apelu a podtextu: jednak jako vztah umělce k sobě samému; za druhé pak jako vztah umělecké scény k umělci a naopak. Ve světle metafory hlídače tak vzniká v Strejcově uměleckém narativu zdvojený „kruh“: chce-li být umělcem, musí sestříhávat sám sebe, tj. opustit zjednodušující tendence a svody „jít s proudem“. Chce-li být umělcem,

musí být současně členem umělecké scény – tj. součástí „proudu“.

Strejc holí sám sebe.

Současně Strejce holí „trend a scéna“. Holí Strejc „scénu“?

V monumentálně instalované sérii expresivních maleb Kryštof Strejc alegorizuje tento podvojný dynamický vztah, v němž – doufejme – nezůstává nikdo zničen ani poražen. Pastelová plátna rozšiřují metaforický zásah instalace směrem k mytologizujícím významům. Drobné, propracované kresby však uzavírají „statement“ (s jistým podprahovým náznakem analýzy společnosti pozdního kapitalismu) v osobní, intimní, pokornější rovině: katalog „střihů“, znázorňující různé kadeřnické sestřihy, vytváří různé pole identit a identifikací. Je jedno jaký střih máš. Jen si zvykej, že jsi-li,

 tak ať sám sebou či druhými, tak jak tak, jsi stříhán.

 

Pavel Kubesa

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Policajt nebo rošťák?

Co s tím má společného „Barťák“? Jeden z vrcholů MALÉ INVENTURY 2020 probíhal pod pražským mostem. A přímo v autobuse! A během představení se jezdilo autem. Nakonec nám protagonisté řádně zatopili.

TANEČNÍ MAGAZÍN si zcela jistě nemohl nechat uniknout naprosto ojedinělý a nevídaný divadelní zážitek. U jaké příležitosti? Na 18. festivalu MALÁ INVENTURA, konkrétně v sekci „Tažní ptáci“. A kde? V upraveném autobuse Karosa, zaparkovaném pod Hlávkovým mostem, na slavném pražském ostrově Štvanice.

Na vltavském ostrově Štvanice, kde již nestojí slavný hokejový areál a jiný areál, ten tenisový, dávno vzpomíná na vrcholové akce, zaparkoval netradiční autobus. A to ryze český z továrny ve Vysokém Mýtě KAROSA. Byl mírně upraven. A během netradiční inscenace jej ještě „doupravili“ vynikající protagonisté.

Jacek a jeho sekera v akci

Divadlo BUFET, známé svými netradičními tituly a zejména inscenačními postupy, zde uvedlo autorský titul na motivy Daisy Mrázkové „Jacek staví dům“. Autorku námětu mám zakódovánu, společně třeba s Leontinou Mašínovou či Václavem Čtvrtkem, spíše jako jméno spisovatelky nevinných dětských pohádek. Tentokrát však nešlo o dětskou selanku. Naopak. Hlavní představitel sekyrou destruoval část autobusu!!!

Netradičně upravený, uvnitř „rokokově zámecky“ otapetovaný (a zvenčí posprejovaný), autobus byl připraven. Tak, že v jeho části za řidičem seděli čelem k zadnímu oknu diváci. V druhém sektoru, za prostředními dveřmi, byla sedadla „v normálním gardu“ – čili směrem dopředu. Tam bylo „království“ herců.

Vyvstává otázka, proč se hlavní hrdina jmenoval tak trochu polsky Jacek? Předpokládám, že nešlo o připomínku legendárního polského skokana do výšky jménem Jacek Roman Wzsoła? Ani o reminiscenci hlavního hrdiny Páralova románu „Katapult“ Jacka Jošta (kterého mistrně v Jirešově filmovém zpracování ztvárnil Jiří Bartoška)? Tentokrát se  jednalo o Jacka-policajta. Potom tedy tady určitá souvislost s Bartoškou, kterému se říká, stejně jako nechvalně známé pražské policejní ústředně – „Barťák“, by tu byla…

Možná tkví tajemství protagonistova jména Jacek v předloze zmíněné Daisy Mrázkové? Ale bez mučení se přiznám, že jsem ji nečetl.

A kdo byl oním Jackem-policajtem? Herec Petr Reif! Jinak zářná hvězda sledovaného dokumentárního seriálu televize PRIMA „Policie v akci“. Ten se zde představil v roli budovatele i destruktora zároveň. Jeho spoluhráčkou (či protihráčkou?) byla výtečná Johana Matoušková. Ta je též nikoli neznámá televizním i filmovým divákům. Ale tentokrát se v autobuse prezentovala v poněkud více živočišnější a akrobatičtější poloze. Ten druhý atribut zvláště hodnotí TANEČNÍ MAGAZÍN, jako médium zaměřené na pohyb a choreografii.

Jacek staví dům“ je divadlo akce. Monology ani dialogy nebyly jeho páteří, ba ani silnou stránkou. Nikterak neposouvaly děj. Spíš pouze dokreslovaly a podkreslovaly akční situace.

Johana Matoušková vstupuje do autobusu i do hry

Oba herci prokazovali úžasnou flexibilitu i hereckou variabilitu. Johana Matoušková přítomné fascinovala nástupy do autobusu ze střechy, hlavou dolů, poměrně malým větracím otvorem. A Petr Reif dokonce, v průběhu inscenace, do autobusu přitáhl funkční kamínka značky „PETRY“ a rozdělal v nich oheň!

Během hodinového představení se dokonce oba protagonisté, přibližně tak tři stovky metrů projeli, nedaleko zaparkovaným, autem!

Zajímavým výtvarným prvkem celého (pod)večera byla i přední projekce. Často promítaná i na herce. Mně osobně tedy spíše vadilo, když měl hlavní protagonista přes obličej ještě promítaný název představení. Ale možná, že ostatním divákům to spíše způsobovalo zálibu v něčem netradičním?

Promítání titulků přes herce bylo oživením, mnohdy však rušilo

Celá hodinová produkce měla nápad, spád, divadelní švih a naprosto postrádala (jinde tradiční) „hluchá místa“. Svými akcemi dokázala diváka nejen podmanit, ale i aktivně vtáhnout do děje. Jen mne tak ještě napadlo, co na inscenování v uzavřeném autobuse s funkčními kamínky říkají hasiči? Tedy, požárníci…

A tak závěrem zodpovězení  otázky, zda byl Jacek kladný či záporný hrdina, zůstalo na divákovi. Spíše byl, tak jako každý obyčejný člověk z masa a kostí, ode všeho trochu. Divadlo BUFET nás (a evidentně nejen TANEČNÍ MAGAZÍN) zaujalo. A proto se možná v ne tak daleké budoucnosti dočkáte i recenze jeho dalšího kontroverzního titulu – „Můj šéf je debil“?

(Psáno z podvečerního představení 27. 2. 2020 v 18.00.)

A takto vypadal autobus po destrukci Jacka-policajta

»JACEK STAVÍ DŮM«

Daisy Mrázková, Lars von Trier, Jan Kačena

Text: Daisy Mrázková, Jan Kačena

Režie: Kačena a kolektiv

Hrají: Johana Matoušková, Petr Reif

Scéna a kostýmy: Divadlo Bufet

Světlo a zvuk: Krusha

Foto: Divadlo BUFET

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN