10 ročník festivalu KoresponDance

Ochutnejte pár lahůdek

Krásný den, vážení příznivci tanečního a cirkusového umění,

intenzivně ale s radostí pro vás připravujeme 10. jubilejní edici festivalu KoresponDance a přinášíme několik ochutnávek, které, jak doufáme, vás povzbudí a umocní vaše těšení na letošní ročník. 😊

Jako tradičně se program uskuteční ve dvou částech. První v Praze 28. června a druhou, hlavní část chystáme na víkend 15.–17. července ve Žďáru nad Sázavou. Vstupné na pražskou část bude zdarma, o termínu předprodeje na festival ve Žďáru vás budeme včas informovat.

Jak jste si již povšimli v uplynulých ročnících, jednou z hlavních ambicí festivalu KoresponDance je spolupráce s různými komunitami a na tuto úspěšnou součinnost navážeme prostřednictvím několika projektů i letos.

Galit Liss – GO!

Opět vzniká jedinečné představení spolu se zájmovými volnočasovými centry pro seniory Vysočiny, tentokrát pod vedením izraelské choreografky a tanečnice Galit Liss, jedné z klíčových umělkyň programu ve Žďáru.

Galit Liss se ve své tvorbě věnuje práci se staršími ženami, které nejsou profesionální tanečnice. Posledních 15 let pracuje na prezentaci zralého těla na současné taneční aréně a upozorňuje na problematiku seniorů do veřejné agendy. Vytvořila vlastní metodologii a je zakladatelkou pohybové školy Gila. Mezi její nejnovější performance patří Go!, které mělo premiéru v loňském roce na Izraelském festivalu a které uvede rovněž na KoresponDance. Stárnoucí těla zkoumají, kultivují a sdílejí své příběhy pomocí pohybu a mluveného textu.

Své osobní příběhy nyní vyjádří ženy z Vysočiny a vytvoří tak spolu s Galit Liss společnou performance. Právě díky osobní angažovanosti a sdílení se projekt stane autentickým projevem konkrétní skupiny žen.

Tvorba Galit Liss započne ve Žďáru bezprostředně po Velikonocích na společném workshopu, bude pokračovat sdílením příběhů přes Zoom během května a června a intenzivní práce první poloviny července vyvrcholí na festivalu společným vystoupením.

Továrna v pohybu

V pražské části festivalu vás pozveme do Hostivaře, do útrob společnosti PRAKAB Pražská kabelovna, kde se za plného provozu odehraje první z komunitních projektů tohoto ročníku.

Na premiéře interdisciplinárního projektu Továrna v pohybu spolupracují česko-švýcarská novocirkusová skupina Cie Pieds Perchés, pracovníci pražské kabelovny PRAKAB a další čeští a zahraniční umělci. Zkušenosti a zájmy pracovníků a pracovnic továrny budou přetvořeny v umělecké site-specific dílo. Představení bude realizováno přímo v industriálních prostorách podniku, jeho zaměstnanci v něm budou také přímo účinkovat. Pražskou továrnu, situovanou v okrajové průmyslové zóně, i všechny lidi kolem ní zapojuje projekt do kontextu města v územním, sociálním i kulturním smyslu. To vše pod režijním vedením švýcarské umělkyně a akrobatky Stephanie N’Duhirahe.

Čeká vás ale mnohem více programových lákadel! Proto sledujte náš web a sociální sítě, kde vám postupně odtajníme další umělecké lahůdky. 😉

Barbora Dušková

pro Taneční magazín

ENOLA na houpačce (dějin)

E jako Enola. E jako Eliška. Výrazné memento pro lidstvo jako takové. I pro jednotlivce. A to vše navíc umocňující milieum místa a jeho názvem – STUDIO HRDINŮ.

TANEČNÍ MAGAZÍN se málokdy vrací k již jednou recenzovanému představení. Tentokrát však musíme udělat výjimku. Autorské představení ENOLA Elišky Brtnické jsme navštívili s více než tříletým odstupem od premiéry a zejména v naprosto odlišném divadelním prostoru. A co nás k tomu vedlo? Speciálně to, že ENOLA byla vybrána do prestižní Top 50 Czech Performance Collection.

Jihlavská rodačka, absolventka doktorandského studia z HAMU i dramaturgických studií na prestižní francouzské cirkusové škole CNAC v Châlons-en-Champagne, Eliška Brtnická se sama charakterizuje jako cirkusová umělkyně. Její projekty, jako například EMILY, inspirována dílem Jindřicha Štýrského či spolupráce s Adamem Halašem na projektu LOST dosvědčují, že její akční rádius již překročil pomyslné cirkusové šapitó. Což plně potvrzuje i ENOLA. Rodinné dispozice a talent koneckonců dosvědčuje i bratr Elišky – Vojtěch Brtnický. Již renomovaný fotograf, který se také objevuje i v TANEČNÍM MAGAZÍNU. Ten na představení ENOLA aktivně spolupracuje.

ENOLA je ponurá. Přivítá nás naprosto strohý prostor. Mimo reflektorů se zde neobjevuje jediný divadelní náznak. Pouze rekvizity. Houpačka, velký hrnec plný papírových svitků, hrníček a menší miska, která zprvu může evokovat i nočník s fekáliemi. Nad tím vším kladkové závěsné zařízení s „nekonečnou“ rolí bílého nepopsaného papíru.

ENOLA zdaleka není pouhou akrobatickou exhibicí. Naopak. V úvodní dvacetiminutovce představení zde Brtnická pracuje s prvky stínového divadla, pantomimy, černého divadla (nikoli luminiscenčního!) a výrazového tance. Motiv samotného stínového divadla se – v již obnaženější podobě – vrací i v závěrečné sekvenci představení.

Mimo hlavní aktérky tohoto one woman show se na podobě ENOLY výraznou měrou podepsal hudební skladatel Stanislav Abrahám. Jeho pulsující hudba záměrně polarizující s reálnými zvuky dodává představení nejen celkem tradiční dramatický náboj, ale konkrétně i tempo a švih. Osvětlení Karla Šimka dosvědčuje, že méně někdy znamená více. Zkrátka, exhibice a originalita v rámci light designu, nemusí sloužit k výslednému prospěchu celku.

Na konečné vyznění ENOLY však má vliv celý tvůrčí tým. Bez rozdílu národnosti i profese.

ENOLA má velkou sílu a dopad. Eliška Brtnická v ní dokázala nejen evokovat „japonskou“ atomovou vlnu. Divák si jistě vzpomene na boj princezny Diany proti nášlapným minám. Anebo na „humanitární bombardování“ Jugoslávie?

Jak již výše uvedené potvrzuje, celé představení je nejen náročné fyzicky a koordinačně (nejen pohybově 🙂 ). Také navíc svými odlišnými výrazovými polohami vytváří pro Elišku Brtnickou vpravdě složitou úlohu.

Papír se v jedné z vrcholných scén objevuje mimo cívku, roli. Důležité však je, že mimo roli ani na okamžik během celého večera nebyla hlavní a jediná aktérka!

Důležitou složkou ENOLY je i výtvarný dopad. Nikoli pouze na bázi scény a kostýmního vyznění. Brtnická sama originálně vlasy pomalovává „nedotčený“ papír.

Jedinou výtku bych uvedl k dispozičnímu uspořádání diváckých sedadel. Studio Hrdinů skýtá poměrně strmé hlediště, umožňující exkluzívní vjem. Bohužel, sedadla tentokrát byla nízko a nevyužila tuto možnost. Navíc, pokud před vámi seděl někdo vyšší, museli jste se různě naklánět a stejně vám unikly některé scény na zemi. Sedadla mohla být s většími rozestupy a výš. Obzvlášť, když se nejedná o divadlo detailu… Naopak, scény na houpačce by byly možná i efektnější s větším diváckým odstupem…

Ale to jen pouze spíše pro příště…

ENOLA skutečně stojí za vidění. A zejména za vnímání. Kdo si ji nechce nechat ujít, má nejbližší možnost, pro změnu v prostorách divadla DISK, opět v úterý, tentokrát 11. června, v rámci studia Pražského Quadrriennale 2019.

ENOLA

Koncept, choreografie, interpretace: Eliška Brtnická
Supervize: Stéphanie N’Duhirahe
Hudba: Stanislav Abrahám
Pohybová spolupráce: Minh Hieu Nguyen, Ilona Jäntti, Jana Vrána
Kostým: Yumi Hayashi
Light design: Karel Šimek
Foto: Vojtěch Brtnický
Grafika: Prokop Vondruška
Trailer: Petra Bučková
Produkce: Dagmar Bednáriková
Projekt podpořili: KD Mlejn, Cirqueon, Ministerstvo kultury ČR, Hlavní město Praha
Zvláštní poděkování: Albin Warette, Denisa Vostrá, divadlo Yarmat, Jan Kohout
Premiéra: 9. 2. 2016 NoD, Praha

Video: Petra Bučková

Foto: Vojtěch Brtnický

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Pražská premiéra na Letní Letné!

Čtrnáctý ročník festivalu LETNÍ LETNÁ měl svůj český vrchol v pražské premiéře akrobaticko-divadelního představení „Hrdinky“. Výkony dvou mladých tmavovlasých protagonistek na Letné doslova zvedal diváky ze sedadel.

Dvě mladé dívky. Herečky, akrobatky. Bývalé studentky. Jedna bohemistiky a druhá zemědělství. Říkají si „TeTy“. Přičemž to „Te“ reprezentuje Katka Klusáková. A „Ty“ je druhá ze dvojice Pavla Rožníčková. Jejich akrobatické balábilé „Hrdinky“ bylo impozantní. Při pražské premiéře v úterý 22. srpna mu tleskal v rámci festivalu LETNÍ LETNÁ do posledního místečka natřísknutý „český“ cirkusový stan.


Diváci „Hrdinek“ se vskutku nenudili. Čekala je více než hodina pantomimy, akrobacie i drobných, ale výrazných hereckých akcí. To vše pouze v provedení výše charakterizovaného dua Klusáková – Rožníčková.

Jak představení charakterizují tvůrci a aktérky? „Všichni jsme hrdiny, všichni máme své dobrodružství, všichni ukrýváme tajemství… A ,Hrdinky´ jedno veliké, do kterého vás nechají nahlédnout… Pomocí neobvyklé formy visuté akrobacie společně s prvky fyzického divadla a pantomimy. Inspirováno komiksovými hrdiny všedního dne.“

 

Na celém svébytném divadelním programu je vidět režijní a supervizní práce Radima Vizváryho. (Pokračuje tak ve spolupráci načaté inscenací „Husí krky“.) To on dodal akrobatickým entrée další rozměry a hereckými vstupy, které nebyly v žádném případě pouhými pověstnými oslími můstky, povýšil „Hrdinky“ na vskutku životaschopný divadelní tvar.

 

Jedinou slabinou celého představení byla hudba. Respektive její velmi nekvalitní reprodukce. Autor Matěj Kroupa se snažil dodat celému divadelnímu tvaru onen neopakovatelný pel cirkusového prostředí. Potud dobře. Chápu i nástiny disharmonických prvků, které k tomuto žánru zcela jistě patří. Ovšem její trvalá špatná reprodukce již po deseti minutách spíše diváka tahala za uši. Je pochopitelné, že v novém prostředí letenského cirkusového stanu bylo třeba málo času na zkoušky, ale i tak je to škoda…


Akrobatická supervize Stéphanie N‘Duhirahe byla velmi kreativní, jiskřila neotřelými prvky a byla nosnou částí celého večera.

 

Rovněž světelný design Karla Šimka byl jedním z výrazných prvků „Hrdinek“. Zbytečně neexhiboval a v pravý čas dokázal umocnit režijní práci a zejména herecké výkony obou samojediných protagonistek.

Slova chvály lze adresovat i na jednoduché, ale skvěle „napadnuté“ kostýmy Petry Vlachymské. A do výčtu kladů musím zařadit i produkční práci Jany Ady Kubíčkově. Málokdo totiž tuší, kolik mravenčí námahy stojí zkoordinovat a vlastně takové celé představení postavit na nohy!

„Hrdinky“ i přes malý nedostatek v reprodukci muziky diváky nadchly. Bezesporu patřily k vrcholům druhého týdne čtrnáctého ročníku festivalu LETNÍ LETNÁ.

 

FOTO: Studio TeTy – Tristan Ben Mahjoub

Michal STEIN

TANEČNÍ MAGAZÍN

Eliška Brtnická uvede premiéru sólové inscenace současného cirkusu

Premiéra souboru Cirkus Mlejn, inscenace se inspiruje japonskými estetickými koncepty, tématem přeživších výbuchu v Hirošimě (hibakuša) a legendou o tisíci jeřábech

 

 

 

 

Další premiéra souboru Cirkus Mlejn, tentokrát sólová inscenace v podání Elišky Brtnické, se uskuteční v úterý 9. 2. 2016 od 20:00 v Experimentálním prostoru NoD. Specialistka na statickou visutou hrazdu se už dlouhou dobu zabývá výzkumem akrobatického pohybu, jehož některé výsledky budou využity v tomto autorském díle. Projekt vzniká ve spolupráci s českými i zahraničními umělci jako například hudebník Stanislav Abrahám, švýcarská akrobatka Stéphanie N´Duhirahe, finská choreografka Ilona Jäntti nebo performerka Nguyen Minh Hieu. Inscenace se inspiruje japonskými estetickými koncepty, tématem přeživších výb uchu v Hirošimě (hibakuša) a legendou o tisíci jeřábech.

20150830_5352_small

20150110_6563_small

Koncept, choreografie, interpretace: Eliška Brtnická
Supervize: Stéphanie N’Duhirahe
Hudba: Stanislav Abrahám
Herecká a režijní spolupráce: Minh Hieu Nguyen
Pohybová spolupráce: Ilona Jäntti, Jana Vrána
Scénografie: Yumi Hayashi
Light design: Karel Šimek
Foto: Vojtěch Brtnický
Grafika: Prokop Vondruška
Produkce: Dagmar Bednáriková
Podpora: KD Mlejn, Cirqueon, Roxy NoD, HAMU
Zvláštní poděkování: Albin Warette, Denisa Vostrá, Divadlo Yarmat, Jan Kohout

20150830_5346_small

Facebook událost:

https://www.facebook.com/events/936682566416323/

 

Předprodej vstupenek:

https://goout.cz/cs/listky/eliska-brtnicka-enola/fwj/

20150110_6715_small

Taneční magazín