Divadlo PONEC přináší zajímavý projekt -„ Kozí kraviny“
PONEC – divadlo pro tanec uvede v neděli 3. listopadu od 16 hodin nový projekt autorské dvojice Bára Látalová a Tereza Říčanová. Inscenace s názvem Kozí kraviny je duetem autorek i dialogem mezi krávou a člověkem, určeným pro děti i rodiče. Poukazuje na aspekty lidského těla, které mají co do činění s fyzickou prací, i vědomím toho, co je v životě podstatné. Spojuje pohybovou i výtvarnou složku a hravě zapojuje dětské publikum. Inspirací byla skutečná kráva Malina a děti se zde skrz pohyb dovědí, jaký život toto zvíře žije. Co jí? Co jí dělá radost? Čím slouží ona nám a my jí?
„Kráva je obrovské zvíře, funící teplé tělo, kamarádka,“ říká Tereza Říčanová, která žije s rodinou na venkově a kromě toho, že ilustruje dětské knihy, dojí denně krávu z plemene Jersey. „Každodenní život s krávou se pro mě stal natolik silným zážitkem, že mi už přestal štěteček a papír stačit a postupně jsme tak začaly s Bárou tančit divadlo o krávě.“ dodává Říčanová.
„Tereza maluje, kráva ji miluje a já si moc ráda listuju Terezininýma knížkama. Tereza má krávu i ve svém těle, tančíme spolu pro krávu i o krávě a jíme domácí sýry a mléko, které Tereza vyrábí každý den.“ uzavírá Bára Látalová.
Otevřený ateliér pod stejným názvem – Kozí kraviny – uvedl festival TANEC PRAHA 2019 jako koproducent této inscenace. Tanečnice, choreografka a pedagožka Bára Látalová v něm poprvé vyzkoušela pohybový materiál v souhře obou autorek a navázala tak na zkušenosti z předchozí tvorby, z níž zvláště Karneval zvířat slaví úspěchy po celém světě již 6. sezonu. Repríza představení se bude konat 5. prosince a bude spojena s Mikulášskou besídkou.
PONEC – divadlo pro tanec je otevřený prostor pro současný tanec a pohybové divadlo, jehož posláním je podporovat nezávislou taneční scénu a její přesahy k jiným žánrům. Celoročně uvádí inscenace tuzemských i zahraničních umělců. Ročně se zde odehraje na 200 akcí. Je členem prestižní sítě evropských tanečních domů EDN – European Dancehouse Network – a je aktivní i v řadě dalších projektů a networků za podpory programu Kreativní Evropa.
Oceňovaná tanečnice ve velkolepém projektu na prknech divadla PONEC
PONEC – divadlo pro tanec uvádí 21. 10. od 20 hodin nový projekt Pulsaru s názvem Generace X. Choreografie Michala Záhory vyjadřuje pocity generace, jejíž dětství zformoval přelom dvou epoch a v současné době stojí na prahu páté dekády. Taneční představení vychází nejen z osobních vzpomínek samotného autora, ale rovněž ze životní zkušenosti a světonázoru dvacítky významných osobností narozených v letech 1979–1980 z oblasti umění, vědy i politiky. Premiéra je součástí rámcové akce „30 let tancem ke svobodě“ a tančí v ní oceňovaná Helena Arenbergerová.
Tvůrčí tým Pulsaru – Michal Záhora, Honza Malík a Tereza Krčálová – se rozhodl postavit taneční představení na osobních vzpomínkách, životní zkušenosti a světonázoru čtyřicátníků. Odbornou supervizi poskytl přední sociolog a ředitel společnosti STEM zabývající se průzkumem české společnosti, Martin Buchtík.
Generace X se utvářela v rozvolněném společenském ovzduší a podle slov sociologa a patrona projektu pana Buchtíka jde o generaci přelomovou, pro kterou je pojetí svobody významným životním tématem (na rozdíl třeba od sociální rovnosti).
„Předpokládali jsme, že výpovědi budou osobitou reflexí,“ popisuje přípravnou fázi autorka námětu a konceptu díla Tereza Krčálová
a dodává: „a že vedle styčných bodů, propojujících tuto generaci, se objeví individuální momenty, které si budou protiřečit, budou se pohybovat v širokém spektru. Z jednotlivých střípků vznikla mnohoplošná struktura zajímavá svou rozmanitostí a přitom jednotou.“
Taneční sólo ztvární interpretka Helena Arenbergerová, na české půdě velmi oceňovaná tanečnice s výraznou mezinárodní zkušeností (Cena za nejlepší intepretaci 2000, cena Tanečnice roku 2008 a 2017, nominace na Cenu Thálie 2008). Výsledné představení, zachovávající si minimalistický tvar, stojí vedle objevné choreografické práce na jejím tanečním výkonu a na osobité hudbě hudebníka a zvukového umělce Tomáše Procházky. V rámci večera proběhne rovněž sociologický happening Martina Buchtíka, mimo jiné o způsobu formování kulturní generace.
Světová premiéra prvního večera z aktivistické série Emergency Dances. Proběhla jako kurátorovaný večer tanečního aktivismu dvou mladých choreografek a autorek pod hlavičkou skupiny Tantehorse. Velkým stínem závěrečná neschopně moderovaná beseda.
O Akropolis se zpívá ve slavné písní (v originálním podání od Mireile Mathieu) ve smyslu rozloučení – „Akropolis, adieu“. Vzhledem k zajímavé návštěvě dvou aktuálně propojených tanečních aktovek v pražském paláci Akropolis by to však hned v úvodu chtělo napsat – „Akropolis, bon joueur!“
Kontrast i souvztažnosti
Uspořádat dvě, byť žánrově rozdílné, miniinscenace do jednoho večera není tak úplně jednoduchým oříškem… Pamatuji, jak se složitě vypořádávalo pražské Národní divadlo s uváděním různorodých operních aktovek. Tehdy ve večerech s lákavým názvem: „Bušení na železnou oponu“. Až je nakonec „raději“ zrušilo…
Proto hned úvodem musím vyseknout poklonu sdružení Tantehorse, že se do tak odvážného a i produkčně komplikovaného projektu vůbec pouštělo.
Po pravdě musím konstatovat, že se dramaturgicky i žánrově vydařilo jakési pomyslné tematické propojení obou, zdánlivě nesourodých, ženských dvojic interpretek. Živočišnější a více na improvizační vlně naladěné Johana Pocková se Sabinou Bočkovou v „Jámě Lvové“ byly příjemným kontrastem i doplněním hravějším a prokomponovaněji vystupujícím dívkám – Anně Benhákové a Ivetě Krmelové v aktovce „ENTENTIKY“.
Spojujícím tématem obou tanečních aktovek měla být mediální tematika. Upřímně řečeno, nalezla se spíše ve druhé aktovce „ENTENTIKY“. Jsem názoru, že „Jáma Lvová“ mohla být tematicky propojena s jakoukoli jinou, emočně vypjatou událostí či problematikou. Jako když malíř, do soutěže s tématem „Předjaří“, mírně přemaluje podzimní obraz ze zadních útrob ateliéru – a odešle jej mezi soutěžní příspěvky.
Zleva Sabina Bočková a Johana Pocková
Evidentně nezvládnutou tečkou večera byla závěrečná beseda. Sebestředná moderátorka, bez náznaku zpětné vazby a potřeb diváka, dozvědět se něco více o genezi inscenace, neustále omílala klišé svých (předem připravených?) poněkud odvádějících infantilních otázek. Nebyla téměř vůbec schopna a ochotna dát prostor divákům, aby se ptali tvůrců! Jedním slovem – tragédie!
Jáma a kyvadlo
„Jáma Lvová“ sázela na živou hudbu, emoční vypětí. Zároveň se v ní úročila (ne)dávná společná vystoupení obou hlavních a jediných protagonistek. Ty někdy až nadužívají synchronní formu svého vystoupení. Evokují tím „zrcadlení se“? Působí to důrazněji i v tom kontextu, že jména protagonistek Pocková a Bočková zní verbálně téměř totožně. (Zvláště, když si někdo nedělá problémy s přesnou výslovností.)
Co mne k těm úvahám vede? Johanu Pockovou a Sabinu Bočkovou jsem měl tu čest vidět v nepříliš vzdáleném časovém horizontu hned třikrát. Nejprve na jaře, v industriálním prostředí karlínského „Přístavu“, v rámci přehlídky TANEC PRAHA 2019. Necelý týden před premiérou v Akropoli, zhruba kilometr a půl pod kopcem s Akropolí – při zahajování nové sezóny v divadle PONEC. A nyní tedy tady ve světové premiéře.
„Jáma Lvová“ skutečně naplnila až po okraj džbán emocí. Johana i Sabina ze sebe vydávaly maximum a divákům evokovaly, kromě „předepsaných“ mediálních otázek, i další paralely. Nabízela se problematika sufražetek, kariérismu i lesbické náznaky. Rudé podšívky jejich kostýmů evokovaly i prorůstání komunistických vlivů do dnešní společnosti.
Představení JÁMA LVOVÁ místy zašimralo i na lesbickou notu
Mírným problémem obou interpretek bylo větší a kompaktnější využití prostoru. Možná je to tím, že tak často nevystupují na tak hlubokém jevišti jako je v sále Akropole?
Velkým kladem „Jámy Lvové“ byla živá hudba Lukáše Palána. Ta dodala představení nejen „podkreslující šťávu“, ale zejména navozovala potřebné emoce a skýtala, či přímo vytvářela improvizační prostor!
Johana Pocková, Sabina Bočková: »Jáma Lvová«
„Přímý přenos pro moc emocí“
Představení zpracovává téma mediální manipulace z pozice média samotného. Dvě performerky se stávají ztělesněním fyzických a vizuálních obrazů mediálního prostoru a zkoumají jeho emocionální tlak na pozorovatele.
Představení vzniklo za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a Státního fondu ČR.
Kde zůstaly dva špalíky?
Milé lidové rozpočítadlo dalo název aktovce druhé – „ENTENTIKY“. A určitě korespondovalo s její hravostí. Zároveň zřejmě mělo trefně vyjadřovat monotónnost mediálního soukolí, které svými výstupy až semele…
Obě protagonistky ENTENTIKY využívaly celý prostor pódia
Na této krátké inscenaci je znát, že jsou protagonistky vedeny autorkou, scenáristkou a choreografkou. To vše v jedné osobě Denisou Musilovou.V „pozici“ inspicienta je i předem nahraný hudební a zvukový záznam, který jim určuje momenty změn a vůbec jevištního pohybu.
„ENTENTIKY“ určitě lineárněji a prvoplánověji evokovaly mediální manipulaci. Ať již se čtenářem tisku, televizním divákem, rozhlasovým posluchačem či uživatelem internetového zpravodajství. Zvukové historické dotáčky s hlasem Hitlera či Stalina navozovaly atmosféru oné „goebelsovské manipulace“. Anna Benháková i Iveta Krmelová dokázaly využít – na rozdíl od jejich „předtanečnic“ – celou hloubku i šíři pódia.
Otázkou je, zda nemělo být dramaturgické zařazení aktovek opačné? Od spíše konkrétní inscenace „ENTENTIKY“ k abstrakci „Jámy Lvové“?
Nicméně, přesně podle rozpočítadla „ENTENTIKY“, se Denise Musilové, Anně i Ivetě podařilo dostat „čerta z elektriky“. I kostlivce ze skříně! A o to jim jistě šlo.
Denisa Musilová: »ENTENTIKY«
„Reality show a experiment vytrvalosti v jednom“
Představení se zabývá důsledky psychické a fyzické zátěže způsobené extrémní záplavou a sledováním zpráv, nemocí, zvanou Headline Stress Disorder. Choreografka pro své performerky Annu Benhákovou a Ivetu Krmelovou připravila simulaci stresové aktivity, která se bude odehrávat v přímém přenosu, částečně on line a částečně přímo před zraky diváků.
Koncept, režie, choreografie: Denisa Musilová
Performance: Anna Benháková a Iveta Krmelová
Hudba: Aleš Kauer
Anna Benháková a Iveta Krmelová se do představenín ENTENTIKY pustily s vervou
Projekt Emergency Dances vznikl v koprodukci s Palácem Akropolis a za podpory Ministerstva kultury ČR, hlavního města Praha a Státního fondu kultury ČR.
Odnikud nikam – beseda bez koncepce!
Jak již jsem předeslal, po představení následovala naprosto jednostranně a amatérsky (ne)připravená beseda. Měl jsem dojem, že jsem na nějaké akci průzkumu trhu a nikoli na setkání se tvůrci!!! A moderátorka? Ta, že si zřejmě něco o vedení besedy nastudovala z „amerických příruček“ typu „moderátorem snadno a rychle“!
Problémem již bylo neozvučení této besedy. Chápu snahu o neformálnost, ale už absence zvuku dělá v sále nepřehlednost a zmatek! Dost zaplněné auditorium dávalo šanci dobré besedy. Určitě. Diváci byli lačni po informacích. Zcela jistě. Ale…
Moderátorka, která se (raději?) ani úvodem nepředstavila, nedala prostor dotazům diváků. Hodně lidí se chtělo dozvědět (jak potom v předsálí naštvaně reagovali) genezi i okolnosti vzniku představení. Další zajímaly jiné okolnosti. „Anonymní“ moderátorka však dávala téměř výhradně slovo stejně sebestředným lidem, jako ona sama. Ti tomu byli rádi a řešili zde naprosto nepatřičně a „mimo mísu“ své subjektivní pocity. Moderátorka je, po celý prostor, nedostala do patřičných mezí.
Takže z této „besedy“ jsme se dozvěděli, co říkala představení „babka Dymáková“, ale nikoli důležité reakce, pocity a úvahy herců. Natož dalších tvůrců!!!
Nedošlo na otázky hudby, dramaturgie. Stále se jen povrchně omílaly emoce představení „Jáma Lvová“ a mírně se „chodilo po špičkách“ kolem „ENTENTIKY“. Takzvaná beseda spěla odnikud nikam. Vlastně, s besedou to nemělo pranic společného. Tato „moderátorka“ by se měla hodně co učit třeba na besedách souboru 420PEOPLE.
A to přímo po, nebo spíše na, bývalé železniční trati k již neexistujícímu viaduktu Malá Hrabovka. Těsně vedle divadelní budovy PONCE. A začal satirou na aktuální problém i parodiemi na nadužívání angličtiny.
„Opening“, jak zní dnes módně a „světově“, k 19. sezóně divadla pro tanec PONEC, proběhl ve středu 18. září. A poněvadž se odehrával na bývalé železniční trati, tak trochu i uctil Mezinárodní den železnice. Ten je právě v sobotu 21. září.
Problém se semafory
Nejen já pociťuji velký problém s příchodem do divadla PONEC. Je akutní ještě více tím, že zpravidla po bezprostředním zahájení představení zůstanou dveře z foyeru do hlediště trvale uzavřeny. A máte smůlu! Ale, jak se do divadla dostat včas a nedostat pokutu za porušení pravidel pěší dopravy? Anebo netrávit na cestě čas jako v době koňských tramvají?
Tak z této křižovatky nevede přímo k divadlu PONEC ani jeden přechod. Dokonce k němu není ani semafor!
Opravdu těžko. Pokud jdete směrem od metra Florenc, kolem Hudebního divadla v Karlíně anebo od autobusové zastávky na znamení Pernerova, tak máte opravdu smůlu. A to přímo obří! Musíte totiž přejít tři ulice v křižovatce!!! Přímý semafor k PONCI prostě neexistuje! Navíc, zbývající semafory křižovatky mají maratónské intervaly, takže tu strávíte skoro sedm minut! A představení může za tu dobu začít… Je sice možnost z toho směru jet autobusy linek 133, respektive 175. Do zastávky U památníku, nad PONEC. Ale tím riskujete, že onen autobus na inkriminované křižovatce chytne „dlouhou“ červenou a vy v něm budete bezmocně stát či sedět. A bezmocně sledovat hodinky a tak maximálně klít.
Vlastní zahájení proběhlo z balkonu divadla PONEC. Uprostřed hlavní osobnost večera Yvona Kreuzmannová, po její pravici Markéta Perroud . A po její levici moderátorka Daniela Voráčková.
A právě tuto neblahou skutečnost pohotově reflektovala úvodní hravá etuda zahájení sezóny v PONCI. Respektive před PONCEM. A pak již jsme pokračovali za svítícíma nohama jednoho z protagonistů na schody, které tu zbyly po bývalém jednokolejném mostu. Na něm vedla bývalá trať z dnešního Hlavního nádraží na trať z nynějšího nádraží Praha – střed, pod kopec Vítkov.
Anglické nápisy (nejen) na střeše
Na náspu po zaniklé trati se odehrával téměř celý zahajovací program. Měl vtip, břit i ironii. Nejvíce mne zaujala satira na nadužívání angličtiny. Vynikla ještě více tím, že v obecenstvu bylo opravdu zanedbatelné minimum těch, kteří by vůbec kdy toužili po cizokrajné komunikaci!
Valná část programu se odehrávala na zmíněném pozůstatku trati. Zbytek vně a na pavlači bývalého drážního objektu. Kdysi se tam tiskly a dále upravovaly (pro ruční tiskárny na každém nádraží) legendární hnědé kartonové jízdenky. Nyní má tento objekt sloužit kultuře. Ale to bychom teď předbíhali…
Původní litinový most Malá Hrabovka u dnešního divadla PONEC,. Tam, kde jede koňský povoz ,se později kroutila druhá tramvajová kolej. Jezdily tam ještě v šedesátých letech minulého století tramvaje číslo 9 a 21.
Většina programu měla skutečně „tah na branku“. I americké titulky promítané na střechu té někdejší tiskárny. Evokovaly tak již kultovní film George Lucase „Americké nápisy na zdech“. Ale nebylo té angličtiny přespříliš? Myslím, že osvětlený Jan Žižka z Vítkova na to koukal tak trochu zarputile… Jsme ještě vůbec v Česku???
Část programu zahájení se odehrávala za okny někdejší tiskárny vlakových jízdenek
Nabitý program
Poslední číslo, parodie na travesti show, nás – zhruba po hodině – zavedlo konečně zpět, do útrob PONCE.
Ještě celkový pohled na onen nýtovaný železniční most
V samotném divadelním traktu pak následovala neformální tisková konference. Moderátorské role se vcelku úspěšně zhostila Daniela Voráčková. Mezi hosty zaujal někdejší starosta, mezitím majitel papírnictví a nynější „žižkovský“ místostarosta a radní pro kulturu Prahy 3, Tomáš Mikeska. To za jeho starostování vznikl PONEC! Zakladatelka a šéfka PONCE i TANCE PRAHA Yvona Kreuzmannová všechny uvítala a seznámila je s novou vizuální podobou grafické komunikace divadla. I textovou, jelikož je doplněna slogany. Inspirovanou 30. výročím od listopadové revoluce 1989. A pak už spíše detailně. Taneční protagonisté se svěřovali se svými zbrusu novými projekty. Většinou speciálně upravenými pro PONEC.
Ještě další variace za okny bývalé tiskárny jízdenek. Tentokrát v podání souboru tyHLe a dalších osobností výrazového tance.
Dlouze se mluvilo o TANCI PRAHA a ČESKÉ TANEČNÍ PLATFORMĚ. Promluvil i zástupce společnosti SÚDOP, nynějšího majitele oné bývalé tiskárny jízdenek.
Tato budova se má stát novým kulturním stánkem. Po rekonstrukci bude obsahovat zkušebny, šatny i další zázemí pro tanečníky a herce či muzikanty.
PONEC se na začátek sezóny dobře rozjel. A ukázal, že „parní“ lokomotivy na bývalé trati jsou již jen vzpomínkou. Věřme, že pojede jako TGV. Ale české!
