NÁRODNÍ DIVADLO hledá tanečníky!

Opera Národního divadla vypisuje casting pro plánovanou inscenaci Špalíček. Hledá ženy i muže. Můžete spolupracovat se samotným Petrem Zuskou. Je vám od osmnácti do čtyřiceti? Neváhejte!!!

»Špalíček«

Hudba: Bohuslav Martinů


Režie a choreografie: Petr Zuska


Premiéra 25. 6. 2020 v Národním divadle


Začátek zkoušek: 22. 4. 2020

Hledáme: tanečnice a tanečníky s klasickou i moderní průpravou, věková kategorie: 18 až 40 let.

Čas a místo castingu: v neděli 26. 1. 2020 ve 14.00


13.30–15.15 dívky – prosíme špičky s sebou


15.30–17.15 chlapci


ve zkušebně č. 202, Provozní budova Národního divadla (Ostrovní 1, Praha 1)

Zájemci, nahlaste vaši účast nejpozději 19. 1. 2020 na níže uvedený e-mail.

Kontakt: Růžena Brabcová, produkční nových projektů Opery ND a SO, 

E-mail: r.brabcova@narodni-divadlo.cz

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s progresívní grafičkou a malířkou KRISTÝNOU MASOPUSTOVOU, autorkou grafického obrazu Tančícího domu:

„Tanec je úžasná věc“

Zaujal nás nejen její grafický obraz Tančícího domu na současné výstavě v Obrazárně Špejchar Želeč. Tvorba mladé progresívní výtvarnice KRISTÝNY MASOPUSTOVÉ je dynamická, jako moderní život sám. I profesně toho zvládá hodně: volnou tvorbu, externí práci grafičky pro společnost Typograf, práci v reklamě a designu. A jelikož nese jméno fotbalové legendy (i zároveň současného reprezentanta v kopané), začali jsme rozhovor pro TANEČNÍ MAGAZÍN – o sportu.

Máte spíše sedavější a statičtější povolání, jak je to s Vaším vztahem k pohybu? Věnujete se v současnosti nějakým tanečním či cvičebním aktivitám?

Pohyb je fantastická věc a neumím si bez něho svůj život představit. Nejčastější pohyb jsou pro mne procházky se psem, ale krom toho se věnuji ještě fitness, což je, dá se říct, víceméně můj životní styl.“

Jaký je Váš poměr přímo ke sportu? Neběháte třeba?  Ptám se, protože pocházíte z kraje kousek od rodiště slavných běžkyň, mistryň světa, Jarmily Kratochvílové a Lídy Formanové.

Běhání mi nijak nepřirostlo k srdci, ale jsou jiné sporty, kterým jsem podlehla. V zimním období ty sporty trochu zanedbávám, občas se vydám do hor na snowboard, ale zima není úplně moje oblíbené období. Za to v létě mne doma moc nenajdete, většinu času lítám na vodě za lanem a svůj volný čas věnuji wakeboardu.“ 

Máte nějaký bližší vztah k tanci?

Tanec je úžasná věc. Je to pro mne uvolněním, takže mne často můžete přistihnout, jak doma kráčím v rytmu hudby po celém bytě nebo se vrtím na své kancelářské židli a mé ruce místo, aby tvořily grafiku, tak svými tahy malují abstrakci ve vzduchu.“

Klasická taneční jste absolvovala?

Ano, ty jsem navštěvovala, ale zbyly po nich už jen krásné fotografie a vzpomínky.“ 

Vydáte se do divadla někdy třeba i na balet?

Divadlo je mou slabší stránkou, naposledy jsem v něm byla tak pět let nazpět. A balet jsem viděla mimo hlavní scénu, když jsem při střední škole měla praxi v Národním divadle a připletla jsem se k fotografování baletu.“ 

A co naopak, třeba televizní StarDance sledujete?

Před pár lety jsem ze svého života vypustila televizi, jelikož je to pro mne ztráta času, takže nesleduji.“

Co Vás přimělo k tomu umělecky zpodobnit slavný pražský Tančící dům?

Mám ráda extravagantní a moderní věci, což podle mého názoru tato budova je a je jedna z mála svého druhu v Praze.“

Tančící dům podle Kristýny Masopustové

Milujete tedy moderní architekturu?  

Ano, mám ji ráda.“ 

Mimo tvorby obrazů se zabýváte i reklamou a typografií? Jak jste se k tomu oboru dostala? 

Hned při studiu na střední škole. Vystudovala jsem ,Hellichovku´ (poznámka autora: známá pražská grafická škola, nazvaná podle pražské malostranské ulice Hellichova) obor užitá fotografie a média. Více než fotografie mne ale zaujala grafika. A u ní jsem už zůstala.“

Legendární typografové bývali spíše muži (neznám třeba, že by se nějaké písmo jmenovalo podle autorky-ženy), jak se jako dáma mezi pány cítíte?

Dříve tomu tak snad i bylo, ale vše se mění a dnes je v mém oboru už spousta žen.“

Koláž Kristýny Masopustové

Promítá se do Vaší volné umělecké tvorby i ta práce v reklamě?

To určitě ano.“

Co je Vaší výtvarnou inspirací?

Spojením s větším světem a pozorováním okolního světa vznikají mé umělecké představy. Inspirací jste pro mne vy všichni.“

Reflektujete ve vlastní tvorbě i nějaké své zlomové životní okamžiky?

Já vlastním životem proplouvám v poklidu, takže není nic, co by se z mého života mělo objevit v mé tvorbě. Možná, že to přijde časem?“

Exotický obličej od Kristýny

Můžete krátce shrnout i Vaše profesní i soukromé lásky, priority?

Těmi jsou design, malba, příroda, hvězdné nebe, moje rodina, kavárny, snídaně s mou drahou polovičkou, i ten zmíněný sport.“

Máte nějaké životní krédo?

Věř a tvé sny se stanou pravdou.“

Kristýna ve svém ateliéru

Prozraďte, jaké výstavy a kde v letošním roce chystáte?

Zatím je vše ve hvězdách a není nic ještě jisté, takže se uvidí.“

Dala jste si nějaké předsevzetí do současného rozjíždějícího se roku 2020?

Předsevzetí si už nějaký čas nedávám, ale v průběhu roku se vždy najde nějaký cíl, kterého je třeba dosáhnout.“

Tak Vám za TANEČNÍ MAGAZÍN i jeho čtenáře přeji, nejen do roku 2020, mnoho zajímavých cílů, výstav, obrazů, grafik, ale i spokojenost a radost v osobním životě.

Foto: archiv Kristýny Masopustové

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Kdo má klíče od „JEZERA“?

V A Studiu RUBÍN aktuálně, objevně i hluboce lidsky. █ Zrcadlící „Jezero“. █ Herecké hvězdy televizního seriálu „Ulice“ v daleko závažnějších úlohách. █ Režisérka s citem i erudicí. █

V malostranském sklepení historického domu „U tří korun“ se hraje nové, autorské a progresívní divadlo již déle než padesát let. U jeho zrodu zde stál legendární režisér Radim Vašinka se souborem Orfeus. Později zde na dlouhá léta zakotvil vynikající režisér a inscenátor Zdeněk Potužil. Pod vlajkou svého tehdejšího Divadla na okraji. A v něm se sešla skvělá parta herců. V čele s Ondřejem Pavelkou, Zdeňkem Duškem, Evou Salzmannovou, Lubošem Veselým, Lenkou Machoninovou, Ivou Hűttnerovou a Radkou Fiedlerovou či Ladislavem Matějčkem a písničkářem a skladatelskou oporou Miki Jelínkem. Nezapomenutelná z té doby je mužská role Hrabalova „Pepina“, v podání hostující Zdeny Hadrbolcové. Na tomto místě také začínal proslulý recitátor Mirek Kovářík s pořady mladých básníků „Zelené peří“. V novém miléniu pak toto divadlo ovládl humor. Byla zde inscenována populární komedie Petra Čtvrtníčka s Jiřím Lábusem „Ivánku, kamaráde“, o fotbalových rozhodčích a jejich uplácení. Úspěch v tomto divadelním sklepení sklidila i tehdy aktuální satira o někdejší političce Kristýně Kočí a jejich kabelkách. Ve stejně nastaveném trendu pak pokračoval dramatik, scenárista a režisér Petr Kolečko, který se zde vydal cestou svých nadlehčených autorských inscenací. Bez zajímavosti není, že v Rubínu také původně působili Michal Dočekal a Daniel Špinar, pozdější režiséři pražského Národního divadla. Nyní se tato komorní divadelní scéna vrací – pomyslným obloukem – opět k vážným tématům.

Anita Krausová, Vojtěch Hrabák a Jakub Gottwald v přestávkovém intermezzu v baru

Úvodem přiznám, že jsem – trochu záměrně – předem nečetl podklad dramatizace, oceňovaný román Biancy Bellové „Jezero“. Chtěl jsem se nechat, bez ovlivnění původním textem, uchopit a manipulovat režijní taktovkou režisérky Lucie Ferenzové.

Když jsem šel do Rubínu, vzpomínal jsem na dávné šansonové představení slovenské herečky a zpěvačky Emílie Došekové. Odehrávalo se pod poněkud dlouhým názvem: „Nepýtaj sa, moje dcéra, kto má klúče od jazera?“. Sice tehdy nebylo v Rubínu, ale v podobném úzkém a pospolitém divadelním prostoru tehdejšího Divadla Ateliér (dnes sídle „Ypsilonky“). Vnější tematika byla poněkud jiná. Jak jsem po půldruhé hodině zjistil, předem jsem se tímto dávným večerem motivoval dobře. Nejen směrem na východ… Obě představení – i když je dělí téměř pět desítek let – měla však velmi společné a silné noty. Civilnost, řešení jen zdánlivě banálních problémů, i problematiku daleko závažnější – ekologickou. A hlavně, ono niterné člověčenství. A toho všeho se režijně Lucie Ferenzová zhostila s nesmírným citem i zkušeností. Že by, jako v úvodu zmínění její zdejší předchůdci Dočekal a Špinar, také tato tvůrkyně mířila vstříc bráně „Zlaté kapličky“?

Jakub Gottwald jako stará dáma. V pozadí Vojtěch Hrabák a Jiří Štrébl.

Tematika z Ruska také skýtala možnost poprat se a konfrontovat s tradiční ruskou divadelní tradicí. Tedy ne, že bych přímo očekával nějaké čechovovské variace…

Jezero se však na jevišti (i v baru) Rubínu stává nejen symbolem, mýtickým pojmem, ale současně něčím, co máme všichni na dosah. Co se nám zdá vzdálené, ale přesto se nás týká mnohem aktuálněji, než si myslíme.

Režisérka i dramatizátorka v jedné osobě má zkušenosti z Divadla Komedie, divadla Na Zábradlí a je také zakladatelkou tohoto divadelního seskupení jménem Kolonie. Lucie Ferencová je navíc nyní v A studiu Rubín vedena jako umělecká šéfka. Nakolik měla volnou ruku? Při dramaturgii i vlastní režijní práci?

Osobně jsem během představení cítil, že je v něm Ferencová daleko silnější jako inscenátorka a režisérka. Jako autorka dramatizace místy sklouzávala v dialozích i monolozích k poněkud efektnějším slovním spojením a divácky oceňovaným „fórkům“. Snad v duchu minulé „Ivánkovské“, „kabelkové“ i Kolečkovy éry Rubínu?  Ale bez znalosti původního textu předem, nejsem nezaujatě schopen  toto  hodnotit objektivníma očima.

Vojtěch Hrabák jako Nami  a  předseda v podání Jiřího Štrébla

V komorním prostoru Rubínu, kde jsou nám herci na dosah, neunikne žádná nejistota, přešlap či přeřeknutí. Divák má vše z první ruky. Doslova jako na dlani…

Mezi herci mile překvapil mladý, talentovaný Vojtěch Hrabák. Jediný zde nebyl zatížen rolemi několika Ustál obdivuhodně tíhu hlavní role. I přes to, že jeho úloha Namiho nebyla lineárně jednoduchá. Nevím, zda je synem tragicky zemřelého dramatika, dramaturga a divadelního kritika Martina Hrabáka? Ale každopádně má skvělý herecký potenciál. Tradičně nezklamal Jiří Štrébl. A to v několika, absolutně odlišných, rolích. Rovněž Jakub Gottwald potvrdil, také hned ve více postavách, že nezahanbí jméno jihočeského hereckého barda, spisovatele a publicisty Vladimíra T. Gottwalda (rovněž nevím, zda jsou spjati příbuzensky). A Anita Krausová obstála ve všech svých ženských hereckých úlohách v „Jezeru“ se ctí, elegancí (a v několika případech) i potřebným nadhledem.

Anita Krausová a Vojtěch Hrabák

Možná je dobře, že se v „Jezeru“ setkáváme převážně s herci z masově sledovaného nekonečného televizního seriálu TV Nova „Ulice“. Alespoň  tedy pro ty, kteří nejsou každodenními návštěvníky divadel. Hrabák zde ukazuje, že umí výrazově odstínit daleko více, než mladého, vyplašeného vyděrače. Štrébl, že není oním šablonovitým zedníkem-alkoholikem a Jakub Gottwald  naopak nikoli černobílým, schematickým ekologickým aktivistou.

Nikoli závěrem musím vyzdvihnout citlivou scénickou muziku Markéty Ptáčníkové.

Jakub Gottwald a Vojtěch Hrabák (zády), v pozadí Anita Krausová (opět v baru)

Viděl jsem druhou reprízu představení. Bylo vidět, že zřejmě oproti premiéře, vyzrálejší a patrně i usazenější.

Soubor Kolonie se v inscenaci „Jezero“ ukázal jako silný tým. Nejen herecky. A režisérka Lucie Ferenzová jako citlivá a kreativní tvůrkyně. A to není málo.

Přestávková část představení se odehrává i v baru divadla. Zde opět Jiří Štrébl v roli předsedy.

»Jezero«

REŽIE: Lucie Ferenzová

VÝPRAVA: Andrijana Trpković a Tomáš Bukáček

HUDBA: Markéta Ptáčníková

HRAJÍ: Vojtěch Hrabák, Jakub Gottwald, Jiří Štrébl a Anita Krausová

Doba představení: 105 minut

1 přestávka

Foto: Dita Havránková

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Synové MILOŠE FORMANA s mimem VOJTOU ŠVEJDOU

Wariot Ideal uvede one-man kabaret Vojty Švejdy v režii Petra Formana a za spolupráce jeho dvojčete Matěje. Premiéra již koncem listopadu!

Divadelní soubor Wariot Ideal, který letos slaví 10 let od svého založení, uvede premiéru představení Iluzionista ve čtvrtek 28. listopadu 2019. A to v divadle Alfred ve dvoře. K režii soubor poprvé přizval známého divadelníka Petra Formana. Jedinou postavou one-man kabaretu – v podání mima Vojty Švejdy – je nenapravitelný milovník divadla a notorický snaživec, který se v umolousaných kulisách pokouší hrát velké divadlo. Groteskní sólo představí zdánlivě široký rejstřík neúspěšného barda, který chce během jediného večera předvést vše, co umí – operu, western, balet i horror. Reprízy představení proběhnou 29. a 30. listopadu a 2., 3. a 4. prosince 2019 v Alfredu ve dvoře. Předprodej vstupenek probíhá v síti GoOut. Více informací na www.wariotideal.cz.

Soubor Wariot Ideal se s one-man kabaretem Iluzionista vrací ke svým počátkům a navazuje na úspěšné a oceňované sólové klauniády Bliss nebo Albert se bojí. Iluzionista však není prostým návratem k moderní pantomimě či klaunérii, ale spíš ironickou i umanutou směsí všech dostupných jevištních disciplín. „Moc si vážím divadelníků vrhajících se za svými iluzemi a sny do neznáma v naději, že naplní očekávání lidí, kteří divadelnímu řemeslu a té iluzi stále ještě věří. Vojtovo odhodlání a neutuchající zanícení pro herecké umění je obrovské. Přestože si uvědomuje, že se mu během podávání mistrovského výkonu na jevišti může stát, že z hlediště zazní věta z Rychlých šípů: ,..ten běží jako sloní mládě!‘,“ dodává režisér Petr Forman.

Švejdův Iluzionista v představení střídá nejrůznější žánry, role i kostýmy, aniž si stačí všimnout, že zajatcem světa iluzí je především on sám. Je přesvědčený, že čím více toho ukáže, tím více se lidé budou bavit. „Považuje se za krále iluze a snaží se o jakési ,epochální‘ dílo. Čím dál víc začíná být jasné, že se jedná spíše o smutnou lidskou existenci, která ovšem ve svém snažení vytrvá až do konce,“ říká mim a autor představení Vojta Švejda.

Wariot Ideal: »Iluzionista«

Premiéra: 28. 11. 2019 ve 20.00

Reprízy: 29. 11., 30. 11., 2. 12., 3. 12., 4. 12. 2019

v divadle Alfred ve dvoře – Františka Křížka 36, Praha 7

Vstupenky: goout.net/cs/divadlo/iluzionista/bsgue/+uodao/

FB událost:

www.facebook.com/events/569691077133660/

Hraje: Vojta Švejda

Režie: Petr Forman

Hudba: Jan Kalivoda

Světla: Jan Dőrner


Produkce: Milena Dőrnerová

Technická spolupráce: Petr Horký a Jan Niesyt

Výtvarná spolupráce: Josef Sodomka

Kostýmní výtvarnice: Lenka Polášková, realizováno na dílnách LenMi

Grafik plakátu: Štěpán Malovec

Foto: Jana Láberová a Bohouš Pospíšil

PR: Eliška Míkovcová

Poděkování: Matěj Forman

Wariot Ideal působí jako výrazný hráč na české alternativní scéně od roku 2009. Pravidelně se účastní významných tuzemských i zahraničních festivalů. Tvůrčí seskupení tvoří stabilní jádro: mim Vojta Švejda, zvukový mág a skladatel Jan Kalivoda, světelný designér a scénograf Jan Dőrner a produkční Milena Dőrnerová. Společně se věnují nejen improvizovaným pořadům a pohybovému, pantomimickému a fyzickému divadlu, ale i tvorbě celovečerních činoherních představení pro dospělé i děti.

Vojta Švejda je herec, mim, pedagog a divadelní autor. Vystudoval HAMU v Praze – obor Nonverbální a Komediální divadlo. Spoluzakládal divadelní skupinu Krepsko, kde sedm let působil jako herec a autor. V roce 2009 založil divadelní skupinu Wariot Ideal, kde se věnuje autorské divadelní tvorbě. V roce 2012 získal cenu „Divadelní DNA“ – za vysokou uměleckou a tvůrčí integritu a reprezentaci nového českého autorského divadla v zahraničí – a ocenění České taneční platformy za představení Albert se bojí. V současné době hostuje v Divadle bratří Formanů. Svou tvorbu prezentoval ve více než 15 zemích světa.

Petr Forman je český herec, divadelník a režisér. Studoval na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU. První zkušenosti nabral v loutkovém souboru Pedluke Padluke. Ještě na škole se spolužáky založil seskupení Akabal a Tuju. Spolu se svým bratrem Matějem stáli u zrodu Divadelních poutí na Střeleckém ostrově a později založili vlastní kočovnou společnost. Mezi nejúspěšnější představení Divadla bratří Formanů patří Barokní opera, Nachové plachty, Obludarium nebo aktuální Deadtown. Další významné projekty bratří Formanů Bouda a Loď Tajemství vznikly ve spolupráci se slavnou francouzskou La Volière Dromesco. Jako režisér hostoval i v jiných divadlech po světě. V Česku asi největší díla vznikla pro Národní divadlo – opera Kráska a Zvíře, Dobře placená procházka a Čarokraj. Za svoji celoživotní činnost v oblasti kultury byl odměněn možností spolupracovat s mimem Vojtou Švejdou.

Foto: Jana Láberová a Bohouš Pospíšil

Eliška Míkovcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN