Bazaar 2017 naplnil svůj smysl

Po roce jsme navštívili přehlídku Bazar 2017. Zaměřili jsme se zejména na úvodní jihoslovanské představení s dlouhým názvem i výrazným politickým apelem. Proč se hrálo ve Studiu hrdinů? Proč si recenzent připadal chvílemi jako v parlamentu a chvílemi jako na hokeji? Kdo se účastnil Bazaaru premiérově? Kdo se rád na něj tradičně vrací? To vše tady a teď!

Po roce se – v druhé půli letošního března – konal festival Bazaar. Tentokrát tedy Bazaar 2017. A uvedl představení i širokou škálu ukázek převážně připravovaných inscenací a projektů. Především ze střední a východní Evropy. To vše pod heslem „Víc než národ“. Zaměřil se i na otázky virtuálního světa. Vlastní festivalový program zahájila kontroverzní a mezinárodně vyzdvihovaná inscenace „Černá zem pohltí toho, kdo odstoupí zrádně!“ slovinského souboru „Mladinsko“ od radikálního balkánského režiséra Olivera Frljiće z Lublaně. Ostatně, jeho dílo bylo provedeno na území Čech a Moravy vůbec poprvé.

Tentokrát i název sálu „Studio hrdinů“ naplňoval smysl, téma i scénář titulního představení. „Černá zem pohltí toho, kdo odstoupí zrádně!“ byla skutečným politickým apelem. Pestrým a bohatě naplněným výkřikem do tváře politiků. Jedná se o burcující avantgardní inscenací, která se snaží přimět diváky, aby i oni byli strůjci svého osudu a nenechávali vše pouze na blahovůli politiků a úředníků z Bruselu.

Oliver Frljić patří mezi „mezinárodně uznávané provokatéry“. Dokonce několikrát vydal tiskem svůj nekrolog, doplněný o parte! Nechával se i fotografovat před nasprejovanými nápisy vyhrožující mu smrtí. A možná se takové objeví i v Praze?

Režisér Oliver Frljić

Zde si totiž Frljić protentokrát nastudoval důkladně i aktuální české politické reálie. Nebál se odvážně pustit i do otevřené kritiky naší hlavy státu. I dalších politiků. „Mladost“ se také navážela i do pokrytectví a konzumního způsobu života.

Významnou devízou celého souboru „Mladost“ bylo otevřené a hrdé vlastenectví. Jako dekorace i kostýmy zároveň sloužily i vlajky jihoslovanských států.

Samotné představení bych rozdělil, jako hokej, do tří třetin. Úvodní byla motivující a apelující. Prostřední třetina byla nejdramatičtější a naplňovala i tep a rytmus naší doby. Závěrečná třetina si již mírně „sedala na zadní část těla“. Zejména protahovaným, nekonečným závěrem tak trochu připomínajícím nastavovanou kaši.

K úplnému vyznění inscenace přispěly promítané titulky výtečného českého překladu Terezy Benhartové.

A ještě k festivalu Bazaar 2017 jako celku. Smysl jména celé přehlídky naplnil více než bohatě Sobotní Bazaar“ – přehlídka ukázek právě vznikajících scénických a tanečních projektů. Odkud? Z Polska, Německa, Izraele, Srbska, Slovinska, Slovenska a dalších zemí. Ze zahraničních účastníků Bazaaru 2017 namátkou jmenujme konkrétně Agatu Siniarskou z Berlína i Varšavy, Xenii Taniko Dwertmann z Berlína, soubor Friendly Fire z Lipska a jejich izraelské hosty. Z rodících se českých inscenací shlédli diváci ukázky od Zdenky Brungot-Svítekové, Cristiny Maldonado a Sodji Lotker, a již tradičního účastníka ambiciózního dua Ufftenživot nebo Markéty Jandové – všichni žijí a tvoří převážně v Praze.

Na festival se tradičně navracejí rovněž umělci známí již z minulých ročníků. Tentokrát Sonja Pregrad ze Záhřebu, Iva Shveshtarova a Willy Prager ze Sofie a Berlína s inscenací „Transformability“. Agata Siniarska a Mādālina Dan z Bukurešti a Berlína naopak uvedly zbrusu nové představení „Mothers of Steel“. S titulem „Dior in Moscow“ přiletěli naopak z Litvy. Výjimečná performerka Silke Grabinger z německého Lince zde představila rodící se koprodukční projekt skupiny SILK Fluegge, založený na spolupráci dětských a dospělých tanečníků z Čech i Rakouska.

Tři doslova a do písmene nabité festivalové dny přinesly návštěvníkům Bazaaru pestrou škálu progresivních a myšlenkově kontroverzních divadelních a pohybových prací i jejich ukázek. To vše tradičně doplnily další prezentace, workshopy, diskuze a v Alfredu ve dvoře i výtvarná výstava. Bazaar 2017 tak naplnil různými prostředky i různou scénickou řečí otázku, kterou si vetkal do štítu: „Co bude víc než národ“.

 

MICHAL STEIN

 FOTO: Mladost Ljublanija a Bazaar 2017

Taneční magazín

 

Hravě i dravě ve Venuši

Původně tam byl studentský klub. Potom mnoho a mnoho let klub „Belmondo“. Nyní je to divadlo „Venuše ve Švehlovce“. Ale ani legendární herec Belmondo by se nemusel stydět za inscenaci souboru „Anička a letadýlko“ pod názvem „Jana je panna“, kterou Taneční magazín navštívil v rámci 15. ročníku festivalu „MALÁ INVENTURA“.

Součástí již 15. ročníku tradičního divadelního festivalu nových forem MALÁ INVENTURA bylo i představení souboru „Anička a letadýlko“ pod stejně nekonformním názvem „Jana je panna“. Jednalo se o milou divadelní hříčku z divadelního prostředí, plnou nápaditých písniček i hudby.

Jana je panna“, je inscenace s přehršlí nápadů, impulzů a drobných gagů i výraznějších nápadů. Defacto se jedná v jistém slova smyslu o „divadlo na divadle. I když ani toto není úplně přesná definice. Prim zde hraje divadelní prostředí, kuloáry i zázemí kolem prken, která mají znamenat, ale vždy nemusí, vysněný svět líčidel, triků i pofidérního pozlátka.

Jak již název souboru i konkrétní název představení napovídají, především Anička Duchaňová si umí ekvilibristicky pohrávat se slovy, jejich souvstažnostmi, kontrasty i významy. Tentokrát si v roli scenáristky pohrála i s motivy námětu Charlote Brontëové „Jana Eyrová“. Tato klasická předloha jí posloužila jako odrazový můstek, který ji katapultoval k výslednému tvaru moderního představení, reflektujícího současný (nejen umělecký) svět.

V rámci festivalu šlo již o několikátou reprízu představení. Bylo vidět, že je již interpretačně a režijně usazenější od dob premiéry, která proběhla před více než rokem – třetího prosince 2015. Nejen v herecké rovině, ale je rovněž schopnou režisérkou, textařkou, skladatelkou a v neposlední řadě autorkou – divadelní scenáristkou. Souhrn toho všeho dodává představení výrazně osobitou a neopakovatelnou pečeť.

Leitmotivem představení může být motto: „V dětství jsem chtěla být princeznou a později herečkou.“ A to vše se na pódiu v podání tří hlavních protagonistů – samotné Aničky Duchaňové, Anežky Kubátové a skvělého Roberta Mikuše – beze zbytku naplňuje.

Samotný text je plný až sarkastických narážek či odkazů na divadelní prostředí. Otázkou zůstává, zda některé z nich nejsou až příliš „odborné“, zda jsou přístupné méně znalému divákovi. Setkal jsem se totiž například i s herci dlouholetého amatérského divadla, jimž nic neříkal výraz „divadelní fundus“.

Jako písňový textař musím vyzdvihnout kvalitu (zhudebněných či textovaných na muziku?) textů Duchaňové. Na hudbě je cítit i charakteristický vklad muzikantského matadora Michala Němce, spjatého s legendární kapelou Jablkoň. Neopakovatelný punc dodává představení „Jana je panna“ i barvitá a neokoukaná výprava dua Anna Duchaňová a Karolína Ráčková. U Aničky Duchaňové musím rovněž ocenit i detailní nalíčení obličeje i „nainscenovaný“ vypadlý zub v puse (zde jsem si vzpomněl maně na „kapesní“ povídku Karla Čapka „Zmizení herce Bendy“). Pod inscenaci se výrazně podepsal i Petr Pola jako dramaturg.

Pokud je herec či autor na představení zainteresován i v dalších pozicích, přináší to rovněž řadu úskalí. U Aničky Duchaňové by je tentokrát bylo možno nalézt v režijně aranžovací rovině. Mám tím speciálně na mysli choreografické aranžmá a práci s herci v prostoru. Ve Venuši ve Švehlovce se „Jana je panna“ odehrávala v obřím a nesmírně hlubokém prostoru. Ten nebyl až tak výrazně využit. Jeho potenciál skýtal řadu dalších možností. Ovšem, dlužno podotknout, že moderní balkónová scéna zde vyzněla brilantně!

Pouze kladná slova mohu mířit k milým a neotřelým loutkářským mezihrám, které představení samotnému dodaly švih, dynamiku i potřebný kontrast.

Jana je panna“ je moderní divadelní tvar, který snese plně kritická „mezioborová“ měřítka. Jeho pětaosmdesát minut uteče jako by to byla půlhodinka. V neposlední řadě musím závěrem vyzdvihnout nasazení všech tří protagonistů, kteří tak opět dali vzpomenout na ono legendární werichovské „zařádit si“!

FOTO: MALÁ INVENTURA

MICHAL STEIN

TANEČNÍ MAGAZÍN

Představení kontroverzního režiséra Olivera Frljiće poprvé v Praze!

Radikální inscenace Černá zem pohltí toho, kdo odstoupí zrádně! zahájí v pátek 17. března ve Studiu Hrdinů třídenní divadelní a taneční festival Bazaar (17. – 19. března)

Událost sezony:

Představení kontroverzního režiséra Olivera Frljiće poprvé v Praze!

Radikální inscenace Černá zem pohltí toho, kdo odstoupí zrádně! zahájí v pátek 17. března ve Studiu Hrdinů třídenní divadelní a taneční festival Bazaar (17. – 19. března). Poprvé tak bude v Praze uvedeno představení režiséra Olivera Frljiće, jednoho z nejuznávanějších režisérů ze zemí bývalé Jugoslávie. V podání souboru Mladinsko budou diváci svědky režisérovy explicitní interpretace hrůz občanské války v Jugoslávii. Vstupenky na představení i festiv alový pas můžete zakoupit v online předprodeji GoOut a na pokladně divadla Alfred ve dvoře, jehož produkce Motus festival Bazaar pořádá.

 

Chorvatský režisér Oliver Frljić na sebe upoutal pozornost řadou autorských projektů a radikálních nových interpretací klasických her. Se svými provokativními inscenacemi boduje u publika od Lublaně přes Bělehrad, Düsseldorf, Krakov až po Vídeň. Podařilo se mu probudit debatu o současné divadelní cenzuře v Chorvatsku, ve Slovinsku otevře l bolestivé téma tzv. Izbrisani, obyvatel bez občanství, a v Polsku rozvířil diskuzi o podílu Poláků na holocaustu. V letech 2014–2016 byl ředitelem chorvatského Národního divadla Ivana pl. Zajce v Riece, které vedl s důrazem na aktivní reflexi sociální reality, ve které divadlo působí. Ve spolupráci s Divadlem Mladinsko se nyní v hře Černá zem pohltí toho, kdo odstoupí zrádně! věnuje tématu občanské války v Jugoslávii. Jeho inscenace je obžalobou i humanistickým manifestem, v němž se vzájemně proplétají osobní a historická dramata.

„Inflace smrti, neustálé opakování neopakovatelného, jen slouží ke zdůraznění divadelních mechanismů. A ty jsou jen reprezentací nějaké vnější skutečnosti. Já se ovšem se svou nutkavou snahou inscenovat kolektivní smrt snažím ukázat, kam až mohu při scénickém ztvárnění smrti a v divadelní reprezentaci obecně zajít. Opakování smrti, které se na jevišti děje v téměř pravidelných intervalech a po níž performeři zase vstávají z mrtvých, obnažuje mechanismy divadla a jeho fikce. Tím překračují jejich účinek a působí skutečný vnitřní otřes,“dodává k představení režisér Oliver Frljić.

Soubor slovinského divadla Mladinsko tvoří balkánští herci, pro něž je téma představení osobní záležitostí a také věcí vlastní umělecké zodpovědnosti. V divadelním rámci Frljićovy hry se citují osobní příběhy z rozpadu Jugoslávie, ostatně i název představení je citátem posledního verše někdejší jugoslávské hymny.

Kromě představení Černá zem pohltí toho, kdo odstoupí zrádně! se na třetím ročníku divadelního
a tanečního festivalu Bazaar od 17.  do 19. března představí i další výrazné inscenace především ze střední, východní a jižní Evropy. Heslem letošního ročníku je „Víc než národ“. Stěžejní části festivalu bude opět Sobotní bazaar, přehlídka ukázek právě vznikajících scénických a tanečních projektů umělců z ČR, Polska, Německa, Izraele, Srbska, Slovenska a dalších zemí.

Předprodej vstupenek: http://goout.net/cs/festivaly/festival-bazaar-2017

Další informace najdete na www.alfredvedvore.cz/cs/bazaar  

Festivalový pas stojí 700/400 Kč (pro studenty, seniory a ZTP) do 28. 2. 2017. Březnová cena bude 800/500 Kč. Vstupné na jednotlivá představení stojí 200/100 Kč s výjimkou inscenace Olivera Frljiće, kde je vstupné za 300/200 Kč.

 

Program festivalu Bazaar 2017:

PÁTEK 17.3.

13–17H / Alfred ve dvoře/ MOŽNOSTI NEZÁVISLÉHO KURÁTORA I.: Workshop s Goranem Injacem, uměleckým ředitelem Divadla Mladinsko

16H / Studio ALTA / DISASTROUS – Prezentace prací SILK Fluegge včetně ukázek (AT)

18H / Alfred ve dvoře /  MATKY Z OCELI / Agata Siniarska (PL)  & Mădălina Dan (RO)

20H / Studio Hrdinů / ČERNÁ ZEM POHLTÍ TOHO, KDO ODSTOUPÍ ZRÁDNĚ! / Oliver Frljić & Divadlo Mladinsko  (SLO)

SOBOTA 18. 3.

10–13H / Alfred ve dvoře / MOŽNOSTI NEZÁVISLÉHO KURÁTORA II.: Workshop s Goranem Injacem, uměleckým ředitelem Divadla Mladinsko

14–22H / Studio ALTA / SOBOTNÍ BAZAAR

  1. část / 14-18H

HAZARD ZONE / Zdenka Brungot Svíteková (SK/NO/CZ), Marta Bichisao (IT) a Sylvain Sicaud  (FR)

KEEP CALM / Ufftenživot (CZ)

STEREOPRESENCE / Cristina Maldonado (MEX)

+ diskuze RespondArt s Alicí Koubovou

  1. část / 18.30-22H

VE JMÉNU KAR / Markéta Jandová a Jitka Tůmová (CZ)

SIONISTICKO-SOCIALISTICKÁ REPUBLIKA UGANDA: STÁT VĚCÍ BUDOUCÍCH (ZALOŽENÍ AMBASÁDY V PRAZE) / friendly fire (DE)

A DANCE IS A DANCE IS A DANCE / Agata Siniarska (PL) & Xenia Taniko Dwertmann (DE)

+ diskuze RespondArt s Alicí Koubovou

+ DJ Johana

NEDĚLE 19. 3.

18H / Studio ALTA / DIOR V MOSKVĚ / Ingrida Gerbutavičiūtė & Agnija Šeiko (LIT)

20H / Alfred ve dvoře / TRANSFORMABILITY / Willy Prager (BLG

 

 

Eliška Míkovcová

Barbora Šlapáková

Taneční magazín

 

Bez pomoci, ve dne, v noci

Jak se žije v době teroristických útoků?

 

31.ledna uvedl experimentální prostor  NoD  inscenaci režisérky Kashy Jandáčkové  ‚Ve dne v noci‘.

Sledujeme tu příběh několika  osob, každá vypráví svůj vlastní, který se odehrával těsně před osudovým teroristickým útokem, a také popisuje, co  následovalo dále. Charlie Hebdo, klub Bataclan, Kenya, Al- Shabab….

Dílem Ve dne v noci vzdali  tvůrci hold všem těm bezejmenným, kteří určitě nestáli o to, aby se o nich mluvilo. Však také jedna z hlavních postav rozčileně říká: ‚Všechny ty svíčky bych nejraději rozkopala! Jací my jsme hrdinové? My jsme oběti, to je rozdíl!‘   Podrobné příběhy několika lidí, zasazené do odlišných, neblaze známých  míst, se prolínají,  každý sděluje své vnitřní pocity. A každý je také jinak překonává. Někdo trpí posttraumatickým syndromem, jiným cloumá hněv a odhodlání bojovat proti zlu.  Téma teroristických útoků je deprimující, vyvolává smutek a mnoho emocí. Přesto hra Kashy  Jandáčkové  přináší i úlevné okamžiky, kdy se diváci musí smát, i kdyby sebevíc tesknili. Např. když  různé známé osobnosti vedou dialog s Danielou Drtinovou, která je sice na videozáznamu, ale podá i sklenici s vodou…

Inscenace  je strhující  i tím, že příběhy jsou zpracované na základě vyprávění zúčastněných.  Divák je tedy vtažen do událostí, které zahýbaly současností stejnou měrou, jako kdysi 2. světová válka. Připadáte si podobně, jako byste  poslouchali vyprávět  její pamětníky.  Člověka mrazí a bolí u srdce. Každý pocit přeživších se zarývá hluboko do mysli: „Když se teroristé  odpálili, čekala jsem tísnící se dav u dveří, ale bylo nás tam asi jen devět…“

Hra je srozumitelná, doplněná videozáznamem, divák přesní ví kdy a kde se ocitá. Navíc každý detail je propracovaný a zahraný s citem a pochopením. Možná ani hercům samotným nebylo při tomto tématu příliš do skoku.

Každá z postav popisuje události, které se seběhly tak, aby na místě v daný okamžik buď někdo byl, nebo nebyl. Je to náhoda? Je život i smrt náhoda, nebo je předem jaksi dané, kdo zemře a osud na poslední chvíli zamíchá kartami? Proč se policistka ocitá na místě beze zbraně? A byla by ještě živá, kdyby ji měla?

A co dál? Co bylo potom? Smutek, vztek, apatie, neskonalý smutek. Pocity se střídají.

Jak pokračovat? Jak se změnil život a všechny hodnoty? Sledujeme tu i mikrolásku, kterou prožívá jedna z postav, která zoufale čeká na zprávu od svého přítele. Ozvou se jí všichni, i ti, o kterých už dlouho a dlouho neslyšela, ale ON ….   Mohla právě tato mikroláska být  jedním z důvodů, proč dotyčná přežila? Právě tak matka, která během útoku svírala medailonek od své dcery, který se jí původně vůbec, ale vůbec nelíbil. Mohly ale tyto  pocity skutečné, nehrané lásky být klíčem k tomu, proč lidé přežili i běsnící teroristy? A nemohla by to být odpověď pro všechny z nás? Vydejme ze sebe více opravdové  lásky a  možná budeme neprůstřelní. Milující člověk neválčí, váží si života.  Jen frustrovaný  zoufalec bez citů zabíjí ostatní. Nenajde-li ovšem žádný cit sám  v sobě, jeho frustrace a zloba se nikdy nezlepší a nikdo na světě mu nemůže pomoci.

Jako protipól hledání vůbec nějaké lásky a citu v nás samotných  vidím tvrzení: „Nebojíme se Vás. Nenecháme si brát hodnoty západního světa“!  A k čemu je tento postoj dobrý? Vyprovokovat nepřítele ještě víc? Budeme se vesele bavit, zabývat se nesmyslnými věcmi  a teroristé budou dál střílet? Ostatně ani jedna z hlavních postav, přeživší policistka, nechápe, proč se to vše děje stále dokola.  ‚Vždyť policie už  od té doby zastavila  nespočet pokusů o teroristický útok‘, přemýšlí.  (A proč se vlastně tak divit, ostatně křesťanství  se v minulosti také sytilo krví a nikomu nestačil jeden útok).

 

Ovšem lidé Islámského státu jsou o mnoho  silnější než naše civilizace, domnívám se,  protože mají svou ideu, které věří. Věřící lidé bojují  s vervou, neboť jsou  o své pravdě hluboce přesvědčeni a nezáleží na tom, jestli tato pravda dává vůbec nějaký smysl nebo ne. Naše civilizace je přesycená, všechno máme, už ani sami nevíme, co bychom tak ještě chtěli. Mnozí páchají sebevraždy, další utíkají k alkoholu, drogám, psychiatrům, řeší nesmyslné maličkosti. Která strana asi může vyhrát, napadá mě otázka.

Ke konci představení  ‚Ve dne v noci‘ sledujeme ještě osudy  těch, kteří se ocitnou v uprchlickém táboře. Chlapec nakonec hodnotí svůj útěk do Evropy: „Musel jsem odjet, protože bych se v takovém ráji zbláznil“.  Myšlenka, která se naskýtá, říká: ‚Evropa může být ráj, proč by ne, ale musí se pracovat a to hodně. Z nebe nepadá nic.  Ne nadarmo se říká: Člověče snaž se a Bůh ti pomůže‘. Přemýšlím, co vlastně dělají a chtějí udělat migranti pro to, aby jim bylo pomoženo? Čekat? Obviňovat západní svět ze své bídy?  Přivlastňovat si to, co Evropané vybudovali?  Brát si násilím? Musí se předev&sca ron;ím pracovat. Zázraky se nedějí. Ale všimneme-li si malých zázraků, třeba toho, že Vám někdo pomůže v pravou chvíli, pak můžete prožít opravdové štěstí, tolik hledaný ráj a je jedno, zda je to v Evropě nebo kdekoliv jinde.

Na druhé straně, v Evropě  jsou i lidé tmavé pleti, kteří tvrdě pracují, naopak pomohli obětem teroristických útoků a soucítili s nimi. Nestáli při své kultuře, ačkoliv  právě v ní mají své vlastní kořeny. Není nutné házet kameny na každého příslušníka jiné kultury, kterého  uvidíme.  Otázkou  ovšem zůstává, jak  běžný člověk, který chce žít v Evropě, tedy ve své vlasti  v míru,  pozná, kdo je kdo…

Představení nese mnoho hlubokých myšlenek, nutí diváka k přemýšlení,  je nápadité, vtipné, jsou v něm určité momenty odlehčení celé tíhy,  výborně zahrané, je skoro návodem, jak zpracovat tak smutné a těžké téma. I přesto, že cestou domů moji duši samozřejmě svírá smutek, který ještě dlouho nepřechází, říkám Kashe Jandáčkové  – „Bravo“.

 

Fotograf: Jan Hromádko

Eva Smolíková

Taneční magazín