Carmina Vetera

Taneční zpracování světových písní a balad v choreografiích Petra Zusky – od indických, přes arabské až po ukrajinské

Pražský komorní balet odtančí v neděli 3. dubna 2022 v Divadle na Vinohradech komponovaný program Carmina Vetera v choreografii Petra Zusky. Jedná se o jediné letošní uvedení tohoto představení v Praze. Ve večeru, jehož název v překladu znamená Staré písně, se objeví čtyři Zuskovy choreografie na motivy lidových písní a balad, které pocházejí z různých kultur, národností i časů (od Indie přes Ukrajinu a východní Slovensko až po Irsko)  Ej LáskoLyrickáRůže a dívčí sólo Fo(u)r One. Za interpretaci posledně jmenovaného sóla získala tanečnice Pražského komorního baletu Tereza Hloušková v roce 2020 širší nominaci na Cenu Thálie za nejlepší ženský výkon v kategorii Tanec a pohybové divadlo.

„Diváci se mohou těšit na krásnou muziku – staré písně z dávných dob, i o něco mladší lidové balady několika národů a kultur. A snad mohu říci, že i na kvalitní choreografie, které jim dávají jevištní tvar,“ říká o představení jeho autor Petr Zuska.

Ej LáskoLyrická a Růže jsou tři dílka, která Zuska nezávisle na sobě vytvořil pro různé příležitosti a různé soubory a tanečníky v rozmezí tří let. Všechna vznikla mezi roky 2008 a 2010. Fo(u)r One je sólová choreografie, která vznikla v roce 2019 přímo pro Pražský komorní balet. Hříčka s anglickými slovíčky v názvu naznačuje, že jde hned o ‚čtyři‘ písně ‚pro‘ ‚jednu‘ ženu. Jsou to čtyři písně z různých koutů světa – Indie, Irsko, Maroko a Izrael, tedy z lokalit, které do jisté míry reprezentují čtyři základní, dosud živé náboženské kultury světa. „Nešlo mi o jakýkoli religiózní rozměr, ale o náladu a charakter oněch písní, potkávajících se v jedné postavě – ženě, která je vlastně jakási Matka Země,“ vysvětluje Zuska. „Zároveň to celé tak trochu konvenuje s postavou z jedné starosumerské báje – Inannou, která, aby mohla sestoupit do podsvětí, odkládá postupně všechny své šperky a oděv. Něco podobného, i když trochu jinak, se v tomto sóle děje i mé interpretce. Možná by se dalo říci, že jde o výpověď, v níž se snoubí osobní ženská křehkost a síla s dotekem síly a křehkosti existence lidstva.“

Vstupenky na představení jsou k dispozici přes rezervační web Divadla na Vinohradech: https://www.divadlonavinohradech.com/divadelni-hra/CARMINA-VETERA

Ej lásko
Choreografie:  Petr Zuska
Hudba:  Jiří Pavlica & Hradišťan (výběr písní z alba „Ozvěny duše“)
Scéna:  Petr Zuska
Kostýmy:  Roman Šolc
Světelný design: Pavel Kremlík, Petr Zuska
Nastudování:  Aleksandre Katsapov
Asistent choreografie: Igor Vejsada
Světová premiéra: 2008

Lyrická 
Choreografie:  Petr Zuska
Hudba:  Vyšívanka Lada (ukrajinské a východoslovenské balady)
Scéna:  Petr Zuska
Kostýmy:  Roman Šolc
Světelný design:  Petr Zuska
Video: Tomáš Stibor
Nastudování: Aleksandre Katsapov
Asistent choreografie: Igor Vejsada
Světová premiéra: 2008

Fo(u)r One
Choreografie:  Petr Zuska
Hudba: indické, irské, arabské a židovské balady
Scéna a kostýmy: Pavel Knolle
Světelný design: Pavel Kremlík, Petr Zuska
Asistent choreografie: Linda Svidró
Světová premiéra: 2019

Růže
Choreografie: Petr Zuska
Hudba: Jiří Tichota & Spirituál kvintet (výběr písní z alba „Písničky z roku raz dva“)
Kostýmy: Roman Šolc
Světelný design: Pavel Kremlík, Petr Zuska
Nastudování a asistent choreografie: Linda Svidró
Světová premiéra: 2010

Petr Zuska (*1968) – choreograf a režisér, tanečník (Rozhovor s Petrem Zuskou najdete na www.tanecnimagazin.cz)

Petr Zuska představuje tvůrce evropského formátu, v  českém tanečním kontextu zosobňuje výjimečného choreografa, který spolupracuje s významnými světovými baletními soubory. Ve svých dílech využívá širokou škálu tvůrčího rukopisu od vysokého bel canta neoklasického stylu přes inovativní přístup k moderní tvorbě. Jeho inscenace jsou promyšlené, plnokrevné, odrážejí svět symbolů či archetypů, duchovní otázky i morální principy. Jako jeden z mála tvůrců dokáže vložit do svých děl humor, vtip a nadsázku.

Petr Zuska vystudoval choreografii a režii neverbálního divadla na HAMU (1994). Během své interpretační kariéry byl sólistou Pantomimy Ladislava Fialky v Divadle Na zábradlí, Pražského komorniho baletu Pavla Šmoka, Baletu Národního divadla, baletních souborů v  Mnichově, Augsburgu a Les Grands Ballets Canadiens v Montrealu. Vystupoval nejen v baletech klasického repertoáru, ale především v dílech renomovaných současných tvůrců (z Čechů Jiří Kylián, Pavel Šmok či Libor Vaculík, ze zahraničních pak Alvin Ailey, Gerhard Bohner, Robert North, Mats Ek, Hans van Manen, Christopher Bruce, Ohad Naharin, Nacho Duato, Itzik Gallili…) Jako tanečník vystupoval v mnoha zemích po celém světě a v 90. letech byl rovněž stálým hostem baletu ND v Brně a Slovenského národního divadla v Bratislavě.

V  letech 2002–2017 byl Petr Zuska uměleckým šéfem Baletu Národního divadla v  Praze. V  tomto období také vytvořil pro Národní divadlo šest celovečerních baletů a  řadu kratších jednoaktových děl. Během Zuskovy šéfovské éry tento soubor hostoval ve 36 významných světových destinacích. Například v  Moskvě, Petrohradě, Washingtonu D.C., Houstonu, Athénách, Bonnu, Budapešti, Tallinu, Pekingu, Šanghaji, Paříži, Tel Avivu aj.

Jako tvůrce má na svém kontě (od roku 1990) více než padesát inscenací pro zahraniční i domácí soubory: Hamburg Ballett, Ballett Augsburg, Semperoper v Drážďanech, Lotyšskou národní operu v Rize, Mariinské divadlo, Královský dánský balet, Ballett Deutsche Oper am Rhein, West Australian Ballet v  Perthu, Finský národní balet, Les Ballets de Monte-Carlo, Boston Ballet, estonský Teater Vanemuine, Balet Národního divadla v Brně, Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích, Laternu magiku, Pražský komorní balet a Bohemia Balet – soubor Taneční konzervatoře hl. m. Prahy, a samozřejmě pro Balet Národního divadla v Praze. Kromě toho režijně a pohybově spolupracoval na vzniku několika činoherních a operních inscenací.

Za svou interpretační práci a  choreografickou tvorbu získal řadu význačných ocenění, jako jsou Cena Thálie (1993 a  1997), Prix Dom Perignon (1999), cena Originální choreografie v soutěžní přehlídce moderního tance (2006, 2008), cena za Nejlepší choreografie roku (1996 a 2002), Cena Českého literárního fondu (1993 a 1994), Cena Opery Plus (2015 a 2017) za výsledky ve vedení Baletu ND a 25 let choreografické tvorby, za choreografii Chvění (2017), Cena Ministerstva kultury ČR za přínos v oblasti divadla (2017). Za inscenaci Kytice pro Pražský komorní balet získal Cenu za nejlepší choreografii v rámci taneční přehlídky ČR BALET (2019).

 

 

Mgr. Johana Mravcová

pro Taneční magazín

 

Ohlas výherkyně Tanečního magazínu

Představení Letem světem mělo opět úspěch u našich čtenářů!

Přinášíme ohlas naší čtenářky a výherkyně lístků na představení Letem světem  – 20.března 2022

 

Výherce: Anna Písaříková, Jílové u Prahy 

Ještě jednou děkuji za VIP lístky na balet „Letem světem“…sledovat balet tak zblízka byl zážitek –  byl to moc hezky strávený večer s dcerou.

Překvapily nás výkony mladých tanečníků, kteří měli moc krásné kostýmy a dokázali představit atmosféru konkrétní země světa.
Moc jsme si to užily
Všechny čtenáře zdraví
Danča s mámou  🙂
Foto: Trénink mladých tanečníků před představením u šatny
 
Pozn. Redakce Tanečního magazínu je velice potěšena, když nosí radostMrkající a děkuje za ohlas výherců
 
Taneční magazín

Rozhovor s tanečnicí, choreografkou a pedagožkou Hanou Polanskou Turečkovou

„Nemiluji sebe, jak tančím, ale tanec a vše, co se jej týká“

V deseti letech začala studovat balet, který se jí stal osudem. Jako baletka začínala v ND v Brně, pak byla deset let v baletním souboru ND Praha. Vystudovala dějiny umění, choreografii a momentálně studuje kinantropologii (věda o pohybu člověka). V současné době Hana Polanská Turečková působí hlavně jako pedagog, učí na HAMU na katedře nonverbálního divadla a na ZUŠ. „V práci pedagoga jsem se našla, miluji předávat a sdílet, co vím, a čerpat od studentů jejich pohled na svět.“ A tanec je stále její životní vášní. „Mám štěstí, že moje motivace tančit nepochází z touhy se ukazovat, ale z vášně objevovat svět skrze pohyb, a také jej verbálně reflektovat.“

Lásku k tanci, jak jste jednou řekla, jste objevila v šesti letech, když jste začala chodit v rodné Opavě do rytmiky. Jaká jste byla holčička, co Vás ještě bavilo?  

„Asi mne bavilo celkově objevovat svět. Hodně jsem četla a chodily jsme se sestrou na ZŠ s rozšířenou výukou hudební výchovy, hrála jsem na příčnou flétnu a také jsem navštěvovala výtvarku. Nejvíc mne ale ovlivnil můj otec, který byl humanitně zaměřený (bývalý profesor na gymnáziu) a mne fascinovalo, jak se dívá na svět a jak o něm přemýšlí, neměl problém se mnou diskutovat, i když jsem byla velmi malá.“

Hana Polanská Turečková – nevěsta v baletu Labutí jezero – ND Praha – foto Diana Zehetner

Čím byl pro Vás balet tak osudový, že jste jej již v deseti letech začala studovat v Brně na Taneční konzervatoři a pak jste taneční studia ukončila na pražské konzervatoři?

„Asi jsem vždy hodně tíhla k hudbě a pohybu, u nás často zněla vážná hudba a já ji sama vyhledávala. Pak jsem doma tančila a tak mne rodiče dali i se sestrou na tanec. Sestra pak upřednostnila housle a stala se z ní houslistka. Mne tanec okouzlil natolik, že jsem vytrvala u něj.

Měla jsem od malička pocit, že skrze prožitek pohybu mohu s druhými lidmi sdílet něco, co jinak sdílet nejde, nešlo o žádné romantické představy nadýchaných sukýnek a záři jevištních světel, jak se někdy říká. A tak to mám s tancem dodnes :-), je to forma bytí, která mi pomáhá žít život plněji a skrze vztahy, které jsou součástí principů pohybů se vztahovat k druhým a ke světu.“

Hana Polanská Turečková – balet ND Praha – Giselle (víla Myrtha,- foto Diana Zehetner

Po studiu jste v roce 1999 nastoupila do baletního souboru ND v Brně a pak v letech 2000 až 2010 jste byla v angažmá v baletu v ND v Praze. Za tuto dobu jste vytvořila řadu pozoruhodných rolí. Máte některou z nich nejraději a splnila jste si své taneční sny?

„Splnila jsem si svůj sen tančit na nejvyšší profesionální úrovni u nás a všechny role měly svoje kouzlo. Tančila jsem ale také hodně ve sboru nebo různá tria, kvartety nebo jsem byla součástí současného repertoáru, kde se tolik nehrálo na hierarchie. Mne na tanci fascinovalo vše, nevadilo mi být ani poslední labuť :-). Vše mělo své pro i proti a každá věc vyžadovala zapojit jiné kvality. Bavila mne ta práce jako taková. Když si představíte, že jste profi tanečník, musíte se umět zbavit romantizujících a nerealistických představ o tom, co chcete Vy a milovat esenci toho, co tanec jako takový vyžaduje v rámci té instituce, ve které jste zaměstnán a je pak trochu jedno, co a na jaké pozici tančíte. Já to beru tak, že nemiluji sebe, jak tančím, ale miluji tanec a vše, co se jej týká, mne zajímá. Je to ale velmi komplexní a složité téma, o kterém by každý tanečník mohl napsat knihu.“

Vystudovala jste dějiny umění, choreografii a v současné době studujete kinantropologie (věda o pohybu člověka) na Fakultě tělovýchovy a sportu. Co Vás přivedlo právě ke studiu tohoto vědného oboru?

„Náhoda a životní situace:-). Věnuji se analýze pohybu a studuji u Reny Milgrom somatický program Vědomé tělo. Před covidem jsem učila svoji kamarádku, která je lékařka a ona mne představila profesoru neurologie, který si zrovna podával vědecký grant na výzkum pohybu a paměti. Na schůzce byl i pan docent z FTVS.  Když mne slyšeli mluvit o pohybu a tanci, tak mne jeden zaměstnal a druhý přesvědčil, ať podám přihlášku na doktorát u něj na FTVS. Bylo to právě včas, vše se pak kvůli pandemii zavřelo a já měla ohromné štěstí, že přišla tato nová příležitost, kde mohu smysluplně zúročit zkušenosti tanečnice a pedagožky. Co se týče vědy, věnuji se vlivu tanečně-pohybové terapie na neurodegenerativní onemocnění (obzvláště demence) u starších dospělých.“

Hana Polanská Turečková -Baletománie (Umírající labuť, balet ND Praha – foto Diana Zehetner

Svá autorská choreografická díla jste vytvořila hlavně pro Pražský komorní balet, jehož jste byla jednu sezónu jeho vedoucí. Pracujete na novém projektu, jak se Vám daří v současné coronavirové době?

„Ano, pro PKB jsem vytvořila na zakázku většinu svých děl a byly to krásné příležitosti. Také jsem hodně spolupracovala s výtvarnými umělci, především s malířem Vladimírem Houdkem, se kterým jsme právě nedávno dotočili už náš čtvrtý tanečně-vizuální film. Tyto filmy jsou např. ve sbírkách NG nebo v zahraničních sbírkách. Nejsem ale typ, který chce pořád produkovat, vlastně současná nadprodukce umění je pro mne silné téma, které chci časem sice rozpracovat ale spíše na poli teoretickém, než jako divadelní produkt.“

V současné době učíte na HAMU na katedře nonverbálního divadla. Předtím jste učila na Konzervatoři hlavního města Praha. Co Vás baví a naplňuje na práci pedagoga?

„V práci pedagoga jsem se našla, miluji předávat a sdílet, co vím, a čerpat od studentů jejich pohled na svět. Pracuji teď také na ZUŠ, takže mám pokryté všechny věkové skupiny od dětí přes dospívající, po mladé dospělé. Být dobrý pedagog je ale velmi náročné, zavazující a zodpovědné, neberu to na lehkou váhu. Řeším hodně nejen to, co učím, ale především jak. V poslední době se o tanečním vzdělávání více mluví a umělecké školství je vůbec rozsáhlé a důležité téma. Myslím, že dobrá cesta je růst společně se studenty, protože nové cesty, které před nás staví potřeby společnosti, teprve společně prokopáváme.“

Hana Polanská Turečková – balet Kamufláž (balet ND Praha) – foto Diana Zehetner

V jednom rozhovoru jste řekla, že tanec je stále Vaší životní vášní. Platí to stále?

„Jistě, bez tance pro mne není život a to nemyslím s nadsázkou. Mám štěstí, že moje motivace tančit nepochází z touhy se ukazovat, ale z vášně objevovat svět skrze pohyb, a také jej verbálně reflektovat. To se snažím přenést také do sociálních oblasti např. práce s dětmi, studenty a se seniory. V hodinách, které spolu máme, tančíme a mluvíme o tanci a pohybu a to je nádherné. Pořád mám ale i nabídky účastnit se profi projektů, nemám na ně ale bohužel moc času, tak je beru spíše raritně, propojení s kolegy, ať‘ z oblasti tance nebo umění i odjinud je vždy obohacující. Tančím ale také doma s dětmi a to jsou šťastné chvíle nebo se umím vytančit sama z různých nálad.“

Působíte jako nezávislá tanečnice, performerka, choreografka a pedagožka. Je některá z těchto profesí Vám  bližší nebo Vás naplňují všechny, protože se vzájemně doplňují?

„Nejbližší je mi teď‘ asi pedagogická práce a vedení tanečně-pohybových lekcí pro seniory. Myslím, že moje největší devíza je v tom, že umím na lidi přenést svoje nadšení z pohybu a to je něco, co práci pedagoga a lektora usnadňuje. Dělat vyloženě vysoké umění nebo tančit na jevišti mne již moc neláká, užila jsem si toho hodně a nemám pocit, že bych teď‘ přispěla něčím vskutku výjimečným, ani nemám čas na promýšlení nějakého díla. Navíc mne hodně baví pracovat s neprofesionálními tanečníky, mám ráda různá těla, která nejsou moc formovaná nějakou zkušeností, fascinuje mne, jak se nádherně hýbou, když mají příležitost.“

 A co čas na odpočinek, jak jej ráda trávíte?

„Odpočinek bohužel moc neznám, ale nejraději jej prožívám v rozhovorech se svým partnerem nebo samozřejmě s dětmi a rodinou. Miluji také artové filmy, knihy, zajdu na představení současného tance a mám ráda sociální kontakty s přáteli.“

archiv Hana Polanská Turečková -variace z baletu Bajadéra – ze zkoušky

Hana Polanská Turečková

Pochází z Opavy. Balet studovala na brněnské Taneční konzervatoři a pak dva roky na Taneční konzervatoři v Praze. Vystudovala dějiny umění na Katolické teologické fakultě a choreografii na HAMU. V současné době studuje na Fakultě tělovýchovy a sportu, obor kinantropologie (věda o pohybu člověka), kde se zabývá vlivem pohybu na mozek.

Působí jako nezávislá tanečnice, performerka, choreografka a pedagožka.

V roce 1999 se stala členkou baletního souboru ND v Brně a po roce přešla do ND v Praze, kde byla do roku 2010.

Za svoji interpretační choreografickou činnost získala řadu ocenění a její tvorba je uváděna doma i v zahraničí.

Jako pedagog působila na Konzervatoři hlavního města Praha a v současné době učí na HAMU na katedře nonverbálního divadla a na ZUŠ. Píše teoretické články o tanci pro Operu plus.

Je matkou syna Matěje a dcery Anny Marie.

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s talentovaným baletním tanečníkem Kristiánem Pokorným

Úspěchy by měly kořenit v pracovitosti a odhodlání jedince

Kristián Pokorný pochází z rodiny plné baletních tanečníků a již ve čtyřech letech poprvé stál na jevišti Národního divadla v Praze v představení Lucrezia Borgia. Divadlo zná od mala a stalo se tak brzy pro něj  přirozeným prostředím. V baletu se našel a od sezóny 2020/21 je mladý a talentovaný tanečník v angažmá baletního souboru Wiener Staatsoper.

Oba Vaši rodiče – Zuzana Savková a Jiří Pokorný –  jsou bývalí sólisté baletu ND v Praze a dvojnásobní držitelé cen Thálie a Váš otec je šéfem baletu plzeňského Divadla J. K. Tyla. Dědeček Jaromír Pokorný byl rovněž tanečník, který jako choreograf působil také v Německu. Také babička Irena Löffler byla tanečnicí v Česku i Německu a Vy jste tak vlastně vyrůstal v divadle a svět baletu jste ochutnal velice brzy. Pamatujete si, kdy jste stát poprvé na jevišti, a jak jste se cítil?

„Pokud se nepletu, poprvé jsem stál na jevišti na prknech Národního divadla v představení Lucrezia Borgia, v choreografii Libora Vaculíka, když mi byly 4 roky. Pro tak malé dítě je zvláštní stát na jevišti, a jenom dělat, co se mu řekne. Myslím, že jsem to bral jako hru. Rodiče mě často brali s sebou do práce, nebo jsem se díval, když tančili, takže divadlo se pro mě brzy stalo přirozeným prostředím. A jaké to magické místo pro dítě!“

rok 2003

Narodil jste se v Praze, ale vyrůstal v Plzni, kde jste při Divadle J. K. Tyla navštěvoval baletní školičku a vystupoval v několika baletních vystoupeních. Jaké bylo vyrůstat v divadelním prostředí? Co rozhodlo, že jste se vydal ve šlépějích svých rodičů?

„Když jsem začínal, rodiče byli na vrcholu taneční kariéry, asi dávalo smysl, že jsem měl zájem dělat to, co jsem u nich pozoroval. Protože jsem byl odjakživa obklopen hudbou a umělci, objevil se ve mně zájem k tanci, ale také ke zpěvu, či hře na klavír. Jako malý jsem dostával příležitosti nejen v baletech, ale i muzikálech a činohrách. Doteď mám nezapomenutelné zážitky, a to všechno bylo možné díky mým rodičům. Nic ale není jenom růžové. Protože jsem byl zvyklý na to, že všichni v branži znají mé jméno, začal jsem na to spoléhat a chlubit se tím. Během dospívání jsem zjistil, že musím přestat být namyšleným malým klukem, a naučit se ctít to, že ne všichni mají takové štěstí, a že úspěchy by měly kořenit v pracovitosti a odhodlání jedince, a ne odkud pochází.“

Křižíkova Fontána
Louskáček 
2011

Vaše cesta pak vedla na pražskou Taneční konzervatoř, kterou jste ukončil v roce 2018 a při studiu jste nadále vystupoval na jevišti a v roce 2013 jste se představil v titulní roli v baletu Petr Pan. Velkou roli Tadzia jste měl v baletní inscenaci Smrt v Benátkách. Přišly další hlavní postavy v baletních představeních jako Carmina Burana, Rhapsody in Blue. Jaké role rád ztvárňujete?

„Mám rád, když dokážu projevit kousek sebe skrz role, které utvářím. Když se nad tím zamyslím, tak jsem měl na to docela štěstí: v Petru Panovi jsem byl ten třináctiletý rošťák, co nechtěl vyrůst; ve Smrti v Benátkách zase patnáctiletý kluk, s mírou zvědavosti, dětské naivity a špetkou dospělé odpovědnosti. Samozřejmě to nevychází takhle vždycky, ale já se přesto snažím vložit něco osobního do všeho, co dělám. Tak je to pro mě snazší a přirozenější, a myslím si, že to divák vždycky pozná. Momentálně mi ale o role nejde, a nacházím se na místě, kde je více příležitostí v abstraktních baletech, kde se žádné ani neobjevují. Můj přístup však zůstává stejný: najít v pohybu kousek sebe, a zároveň pomáhat vyobrazit choreografovu vizi. Často to není vůbec jednoduché, ale kdybych se denně nesetkával s nějakou výzvou, asi by mě to tolik nebavilo.“

Patříte mezi výrazné mladé tanečníky, což jste také dokázal i na Mezinárodní baletní soutěži, která se konala v roce 2015 v Plzni a Vy jste získal 3. cenu v kategorii B – Junior. Co to pro Vás tehdy znamenalo?   

„Z konzervatoře nás tam tehdy jelo mnoho, a je dobré, že nás škola, pod vedením Jaroslava Slavického, často posílala ven vystupovat, či soutěžit. Člověk tak pozná spoustu zajímavých lidí z různých koutů světa. Významné pro mě bylo si znovu zatančit v Plzni, kde jsem začínal, a zároveň vidět, jakým způsobem pracují naši vrstevníci z jiných evropských baletních škol.“

Po konzervatoři jste dostal stipendium na Akademie des Tanzes v německém Mannheimu, pod vedením Birgit Keil, kde jste v rámci studia byl součásti několika produkcí v baletním souboru Badisches Staatstheater Karlsruhe. Pak jste tančil v Balletts am Rhein Düsseldorf a od sezóny 2020/21 jste v angažmá baletního souboru Wiener Staatsoper. Na čem momentálně pracujete?  

„Po letošním „lockdownu” otevíráme reprízou Ein Deutsches Requiem v choreografii šéfa baletu Martina Schläpfera. Dále nás čeká celovečerní balet Johna Cranka – Onegin, a pracujeme i na Concertu od Lucindy Childs. Zároveň je ve tvůrčím procesu nová choreografie In Sonne verwandelt, též od našeho šéfa.“

Ballett am Rhein – b.42
Martin Schläpfer – Reformationssymphonie
Foto: Gert Weigelt

Čím je pro Vás balet tak okouzlující, že se mu s takovým nadšením věnujete? Láká Vás také choreografie?

„Já nevím. Naplňuje mě to. Poznávám spoustu úžasných umělců. Pracuji v nádherné budově, kam lidé chodí ocenit umění – co víc si přát? Čas od času ucítím záchvěv inspirace na choreografii, zatím ale tyto myšlenky odkládám do neurčité budoucnosti.“

Patříte k lidem, pro které je práce také jejich koníčkem, nebo práci a odpočinek striktně oddělujete? Jak nabíjíte ‚své baterky‘?

„Odpočinek považuji za absolutně zásadní součást jakékoliv profese. Přijdu domů a snažím se co nejefektivněji vypnout hlavu a uvolnit tělo. Díky tomu se každý den můžu těšit do práce a dělat na maximum, protože na to mám dostatek ušetřené energie.“

Wiener Staatsballett – MAHLER, LIVE
Martin Schläpfer – “4”
Foto: Ashley Taylor

 

Děkuji za rozhovor

Veronika Pechová

pro Taneční magazín