Rozhovor s Igorem Bezdieniezhnykhem

„Okouzlilo mě, jak stepaři tvoří nohama rytmus“

Stepař Igor Bezdieniezhnykh patří mezi nejlepší ve svém oboru. Step ho v dětství okouzlil na vystoupení, hned pak se na něj přihlásil a od té doby ušel velký kus cesty. Dnes stále aktivně stepuje, step i velmi intenzivně vyučuje. Během své kariéry se zúčastnil na pět desítek mistrovství, na nichž získal celou řadu titulů. Tím posledním je bronzová příčka z mistrovství Evropy, které proběhlo v polovině června.

Igore, jak jste se vlastně dostal ke stepu a k tanci obecně?

„Se stepem jsem začínal už jako dítě. Bylo mi jedenáct let. Nejdřív jsem se ale věnoval lidovému tanci, zkoušel jsem i společenský tanec a hip hop. Když jsem na jednom představení zjistil, že můj trenér vyučuje také step, byl jsem nadšený. Do stepu jsem se totiž během chvilky zamiloval. Úplně mě okouzlilo, jak stepaři tvoří nohama rytmus. Na to jsem tehdy koukal doslova s otevřenou pusou a hned po vystoupení jsem začal přemlouvat rodiče, aby mě na step přihlásili. Nebylo to ale tak jednoduché, můj tehdejší trenér měl skupinu pokročilejších tanečníků, kteří už ve stepu soutěžili, a úplné začátečníky v ní nechtěl. Rodiče ho snad tři měsíce přemlouvali, ať to se mnou alespoň zkusí a on nakonec souhlasil. Dal mi ale jen jednu šanci – měl jsem přijít na lekci a zvládnout to, co dělají ostatní. Neměl jsem tehdy na té zkoušce ani vlastní stepařské boty, půjčili mi tam nějaký starý model dámských bot a dodnes nerozumím jak je to vůbec možné, nicméně tu hodinu jsem zvládl perfektně. Za čtyři nebo pět měsíců jsem pak začal soutěžit i já.“

To byl moment, kdy jste si řekl: tohle je moje cesta?

„V podstatě ano, tehdy to všechno začalo. A pak ještě samozřejmě po účasti na mých prvních velkých soutěžích, ať už to bylo první mistrovství Ukrajiny, mistrovství Evropy či mistrovství světa. Na světové klání jsem jel hned po devíti měsících od chvíle, kdy jsem se stepem začal. Nasával jsem tam atmosféru, seznamoval se s lidmi a pocítil velkou touhu patřit k těm nejlepším. Uvědomil jsem si, jak moc mě step baví a řekl si: jdu do toho a budu dál pracovat na maximum.“

Musí se vlastně se stepem začít stejně brzy jako s baletem?

„U stepu není žádná věková hranice. Nepotřebujete mít „rozsah“ kyčlí tak, jak je to u baletu. Samozřejmě pokud ho máte, je to výhodou, můžeme ho využít v nějaké choreografii nebo soutěžním čísle, ale na věku jako takovém u stepu nezáleží. Žádné speciální předpoklady nejsou nutně třeba. Stačí mít jen vnitřní cit pro rytmus, trochu rozumět hudbě a umět počítat do osmi (směje se). Začít můžete kdykoliv. Stepují malé děti i dospělí lidé, v našem studiu máme i čtyřleté děti. Důležité je, aby člověk po první hodině odcházel s pocitem štěstí, že něco zvládl a dokázal a měl tak chuť rozvíjet se a pokračovat dál. Dobrému lektorovi by se tohle mělo dařit.“

Odkud pocházíte a co Vás přivedlo do České republiky?

„Narodil jsem se v Kremenčuku na střední Ukrajině. Před lety jsem jezdil často po Evropě po různých stepařských workshopech a několikrát jsem byl i v Praze. Tady jsem se od kolegů dozvěděl o konzervatoři Taneční centrum Praha. To bylo v roce 2011. Správný stepař by měl umět nejen step, ale i jiné taneční styly. Je dobré mít určitě alespoň základy baletu, moderny a jazzu. Šel jsem tedy hned na přijímací zkoušky na konzervatoř a k mé radosti jsem dostal okamžitou odpověď, že mě berou. Byla to pro mě skvělá příležitost naučit se i jiné druhy tance a dál se rozvíjet. Konzervatoř jsem úspěšně absolvoval a nyní tam step vyučuji.

V tanečním umění je obecně v současné době jeden problém, a to nedostatek chlapců – tanečníků. Je to paradox, kluci se drží tak nějak dál od tohohle umění a je to vážně velká škoda. Neměli by se bát zkusit taneční svět, můžu potvrdit, že je nesmírně zajímavý a i jevištní zkušenost je něco neuvěřitelného. Jsem moc rád, že jsem se dokázal v cizí zemi etablovat, vystudovat konzervatoř, osvojit si klasický tanec i modernu. Dnes se nebojím jít na jeviště, pokračuji dál ve své stepařské kariéře, mám spoustu zajímavých nabídek…“

V České republice je hned několik stepařských škol. Mají Češi step rádi?

„V Čechách je teď o step opravdu zájem. Každoročně přibývá lidí, kteří se mu chtějí věnovat, a každý rok máme opravdu velké množství zájemců, kteří by chtěli se stepem začít. Někteří z nich chtějí mít step jen jako hobby, nechtějí soutěžit. U mě v mém studiu Dr.Tap je většina dětí, které zatím nesoutěží, ale chtějí vystupovat na různých představeních, ukázat se na jevišti… V Tap Academy, což je mé domácí studio, s nímž spolupracuji už asi osm let, máme naopak spíš soutěžní děti. No a na konzervatoři Taneční centrum Praha, kde také učím, jsou studenti, kteří se stepařskými čísly běžně vystupují. Vedu tu dva ročníky. Teď v červnu jsme měli několik představení, například ve Stavovském divadle či v Divadle Hybernia.“

Má každá země jiný styl (něco jako školy klasického baletu…francouzská, italská, ruská…)? Nebo se od sebe jednotlivé školy vůbec neliší?

„Tady záleží na tom, zda se jedná o step soutěžní nebo nesoutěžní. Ten soutěžní se určitě v jednotlivých zemích liší, rozdíly tam jsou. Porota na soutěžích hodnotí tři oblasti – stepařské dovednosti, choreografii a kostýmy. Hodnotí se to podobně jako ve sportu. Třeba americká škola má tendence dělat velké show, kladou důraz na piruety, rozsahy, různé točky. Skvělá je i švýcarská stepařská škola, ti mají perfektní techniku, výborná je italská škola a mohl bych jmenovat dál. Nesoutěžní step je pak úplně jiná oblast, tam ukazujete step jako umění, nezáleží na oblečení, nebere se to jako sportovní disciplína. Já sám se sice snažím svým žákům techniku vštěpovat, ale zároveň vnímám jako důležitý určitý balanc mezi technikou, kostýmem, výrazem a choreografií.“

Jakého oceněni si nejvíc vážíte?

„To je těžká otázka (usmívá se). Ano, mám samozřejmě nějaké tituly, jsem vicemistrem světa ve stepu, mistrem světa ve formacích, vicemistrem světa v battlu. Tyhle tři tituly jsou pro mě zatím asi ty nejdůležitější. Každopádně pokaždé, když nějaké ocenění dostanu, mám pocit, že mám kam jít dál, že ten nejdůležitější titul ještě nepřišel. Naposledy jsem získal v polovině letošního června bronzovou medaili na mistrovství Evropy. I z tohoto ocenění mám velkou radost.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: Archiv Igora Bezdieniezhnykhoviče 

Mgr. Johana  Mravcová

pro Taneční magazín