Autor: Martina

Tomáš Absolon a Jan Horčík rozehrávají vztah písma a obrazu v Galerii NoD

Galerie NoD otvírá 31. května 2017 výstavu Plakaat umělce Tomáše Absolona a typografa Jana Horčíka

 

Galerie NoD

Tomáš Absolon & Jan Horčík

Plakaat

1.- 25. 6. 2017

Kurátor: Pavel Kubesa

Vernisáž: 31. 5. 2017, 19:00

Architektura: Jakub Jansa

Galerie NoD otevře 31. 5. 2017 od 19:00 autorskou výstavu Plakaat umělce Tomáše Absolona a typografa Jana Horčíka. Výstava je tvůrčím dialogem mezi médiem malby a doménou designu písma. Oba autoři společně s kurátorem výstavy Pavlem Kubesou a architektem výstavy Jakubem Jansou rozehrávají v prostoru Galerie NoD nenápadnou instalační hru, která smývá a tematizuje hranice malby a písmenného gesta, stejně tak jako vztah výstavních exponátů a informační, propagační grafiky. Výstava potrvá do 25. 6. 2017.

Tomáš Absolon platí za jednoho z výrazných představitelů současné mladé nefigurativní malby. Rozvíjí vlastní úsporný vizuální jazyk inspirovaný intuitivním vnímáním různých zákonitostí na hranicích matematiky, sémiotiky a širšího kulturního vědomí světa „sítě“. Absolonovy obrazy jsou často vícevrstevnaté a ploché zároveň, v prostorově nespecifikovaných plánech pozadí a popředí se objevují malířsky jinak pojatá planární gesta či ostré linie, někdy fungující i jako reminiscence jakési plakátové estetiky. Jan Horčík se zase etablov al jako již nepřehlédnutelný typograf, který zásobuje mezinárodní prostředí současného grafického designu elegantními a „šťavnatými“ designy nových písem, která rozvíjí svou rafinovanost jak v „headlineových“ nápisech či logotypech, tak v různých kaligrafických a volně modifikovaných, až experimentálních písmových formách.

Tomáš Absolon a Jan Horčík netvoří žádnou uměleckou dvojici. Absolona a Horčíka pojí spíše určitá senzitivita, podobné smýšlení a pozornost k příbuzným jevům, týž zájem o prozkoumávání možností těchto fenoménů, který vychází z  jejich společné „knihovny inspirací“. Toto sdílené „nalazení“ je dovádí k vzájemnému tvůrčímu dialogu mezi doménou písma a médiem obrazu.

Iniciačním momentem jejich spolupráce jsou různé rozvahy nad charakterem vizuální kultury v širším společenském prostředí (městem a jeho vizuálními systémy počínaje, grafickým designem plakátové formy konče), ale také zaujetí povahou písma jakožto nástroje a estetického objektu zároveň. Písmo můžeme v určitém kontextu chápat jako platformu pro demonstraci a rozvíjení bazálních estetických principů. Písmo, coby konkrétní design vizuálního grafického systému reprezentujícího přirozený jazyk, je výsledkem konstrukce elementárních linií a geometrických tvarů ve vzájemných vztazích a poměrech do propracované kresebné kompozice různě pojatých tahů glyfů (tj. konkrétní grafická realizace písmenného znaku) a „prázdného místa“ okolo nich. Takováto kompozice může být podrobována aplikaci celé škály estetických termínů (např. vyváženost, ladnost, jemnost), tzn. stává se předmětem estetického hodnocení. Navíc se jím stává v týchž kvalitách, v níž evaluujeme díla vizuálního umění (tj. v kvalitách jakými jsou linie, barva, tah, tvar, kompozice, ad.). Oblasti typografie a malířství tak můžeme chápat jako dva způsoby tvorby v rámci jedné domény vizuálních, estetických formálních kvalit.

Podobně pak i v rámci projektu Plakaat se rozehrává vztah ztvárnění písmene a obrazu-malby. Inspirační tok obou autorů zde plyne po obousměrných trajektoriích, kdy se vždy určitý výstup (obraz, glyf, formální či obsahová idea) jednoho autora stává předmětem pro volné znovu-uchopení a přepracování autorem druhým. Tento vztah však není možné chápat jako ryze kauzální a zpětně vysledovatelný. Jednotlivé vstupy jsou často mnohem více spíše „impulsem“, motivací k volné tvorbě, nežli nějakou pevnou formální „předlohou“.

Přesto se zde v komparaci některých konkrétních obrazů Tomáše Absolona a plakátu Jana Horčíka odkrývá zajímavý posun, „chvění“, které vzniká na vibrujících hranách obou střetávajících se médií. Současná písmová tvorba se téměř výhradně odehrává v prostředí digitálních grafických softwarů, které tak logicky předurčují charakter glyfů především v jejich „vektorové“ přesnosti ad infinitum, nesměrných možností detailů v tahu, stínování a náběhů liter, vizuální identičnosti různých jejich provedení napříč digi tálními zobrazovacími zařízeními. Oba autory však zajímá mnohem více jakýsi moment rukodělnosti, odchylky aktuálního provedení od ideálního vzoru glyfu, okamžik, kdy glyf pomalu přestává být písmenem/grafémem (tj. základní, nedělitelnou složkou psaného jazyka) a stává se mnohem více gestem, ať už kresebným, tak malířským a nabývá tak právě autonomního charakteru estetického znaku, který referuje pouze k sobě samému a svému formálnímu vyhotovení. Některé z Horčíkových „abeced“ se vydávají právě tímto směrem, tematizují materialitu a praktické provádění konkrétních náp isů (jako například v designu písma Joe182 vycházejícího z praxe nástěnných nápisů markerem),  rozvíjejí kaligrafické principy (viz například font Oasis) a zavádějí tím do fontů prvky ručního psaní. Volné zpracovávání Horčíkových glyfů v některých Absolonových plátnech pak dovádí toto gesto k jeho malířské manifestaci. Tomáš Absolon rozvolňuje písmovou formu do ryzí obrazové kompozice vycházející z potřeb a principů budování současného obrazu. Kontura písmena se rozmývá a výsledná obrazová symbolika osciluje na hranici označování a neoznačování vůbec. Tenze, která zde vzniká, je tak základním interpretačním motivem v rovině divácké percepce: pozorovatel se oddává volné hře těkavých významů osnované vizualitou děl. Pevným bodem celého procesu pak zůstává potěšení z této vizuální hry.

Pavel Kubesa

Taneční magazín

 

Snad, snad….

Snem téměř každé ženy je vdát se. Ale jak na to?

 

24.května uvedlo divadlo LaFabrika v rámci festivalu Prague Nonverbal inscenaci Perhaps, perhaps …. Quizás mexické umělkyně Gabriely Munoz. A protože festival Prague Nonverbal přináší kvalitní tvorbu, diváci se opravdu potěšili.  Hra Perhaps, perhaps… Quizás měla premiéru v New Yorku v roce 2010 a hrála se po celém světě na klaunských a divadelních festivalech v Brazílii, Kolumbii, Gruzii, Francii, Španělsku, Velké Británii a Švédsku.

 

Příběh začíná krátkou videoprojekcí, ze které vyrozumíme, že jistá žena se zamilovala, anebo si to alespoň moc a moc přeje. Jenže láska nepřeje jí. Naše hrdinka se tedy musí spokojit s tím, že si představuje svatbu a všechno co k ní patří.

Inscenace je stále na hranici tragédie  a komedie, všechny okamžiky jsou ale tak výstižné. Žena, která čeká na pana Pravého, se cpe svatebními sladkostmi, ale vzápětí intenzivně cvičí, např. obíhá stůl a počítá si kolečka. Není to mnohým z nás tak trochu povědomé?

Zoufalá touha po spřízněné duši a po svatbě je ztvárněna opakujícím se zpěvem svatebního pochodu. Z toaletního papíru je svatební koberec a jde se k ženichovi, kterého představuje pouze sako. Nevadí. Naše hrdinka si vyměňuje prstýnky se sakem, zatančí si s ním a jde na pohovku…. Dojemná scéna lásky. Smutek a touha dýchají z každičkého pohybu, upřímný zoufalý obličej naší hrdinky odráží duševní utrpení, kter é jí způsobuje samota. Přesto právě jejímu zoufalství se diváci nejvíce smějí. Gabriela Munoz  mistrně rozehrává v divácích ty nejzákladnější pocity – touhu nebýt sám. Proč se ale divák tak intenzivně chechtá, až se téměř popadá za břicho, když se naší hrdince ne a ne a nechce  podařit  potkat v životě toho pravého?  Už postava samotné umělkyně budí sympatie, její výraz a samozřejmě svatební šaty budí soucit a současně smích. To vše doladěné do detailu propracovanými scénami roztomilého neúspěchu tvoří neopakovatelnou podívanou, která daleko přesahuje běžné klaunérie. Právě proto, že každý tak trošku poznává sám sebe, člověk se rád odlehčeně zasměje svému marnému úsilí.

V druhé části má naše hrdinka už dost pouhých představ a tanců se sakem a vydává se do publika hledat manžela. Z jejího výrazu usuzujeme, že se jí nikdo moc nelíbíme, nadšením tedy  zrovna neoplývá. Ale přece jen někoho zahlédla… jednoho případného partnera rozzlobeně vrátí zpět na sedadlo, ale snad se  našel vhodný kandidát na manžela. Sledujeme její radostné hodování u stolu, její svatbu, pochopitelně, že nesmí chybět pád ženicha a nevěsty, když ji ženich chce vzít do náruče, samozřejmě  i jejich společný romantický tanec vyvolává v divácích salvy smíchu. Jenže co to? Na scéně se ocitá jiná žena a sebevíc ji naše hrdinka zahání, nakonec si ženicha odvádí. Umělkyně vyjádří vše mávnutím ruky. A jde se pro dalšího manžela. Ale sebevíc se zoufalá žena snaží, svádění nepomáhá, vztah neklape… a zase celý koloběh od začátku. Znovu svatební šaty a znovu sny…. a takhle mnohým z nás vlastně života pomalu či rychle ubíhá, doufání, sny, představy, neúspěchy, kratičké chvilky štěstí. Perhaps, perhaps… Quizás je mistrným dílem, propracovaným do detailu, baví diváka od první minutky až do konce a zanechává  v nás  posmutnělý  úsměv. Diváci ocenili Gabrielu Munoz nekonečným aplausem ve stoje, který si tato sympatická  umělkyně za své (tolika lidem blízké) utrpení plně zasloužila.

Eva Smolíková

Foto: Markéta Šedivá

Taneční magazín

Rozhovor s moderátorkou TINOU PLETÁNKOVOU

„Mám velmi ráda step.“

Tina Pletánková patří k našim nejznámějším a současně nejoblíbenějším moderátorkám. Svou nenuceností a přirozeným šarmem si získala srdce mnohých (nejen televizních) diváků. Když jsem se s ní setkal v – pro mnohé možná trochu nezvyklé – roli porotkyně literární soutěže, nemohl jsem si nechat uniknout příležitost ji vyzpovídat pro Taneční magazín. A to zcela jistě nejen o tanci.

Je o Vás všeobecně známo, že jste svou kariéru začala jako hudebnice. Jaký máte vztah k taneční hudbě?

„Taneční hudba? To je široký pojem. Ano, byla jsem aktivní hudebnicí, hrála jsem na akordeon a klavír. Oba nástroje nabízejí široký repertoár. Já osobně jsem nakonec vždy nejraději hrála světové standardy v jazzových úpravách. Taneční hudbou – obecně vzato – je prakticky téměř vše. Ovšem, zcela upřímně, nejméně blízká mně vždy byla taneční hudba diskoték.“

A chodila jste vůbec ve školních letech do tanečních?

„Ne. Osm let jsem totiž chodila do lidové školy umění v oboru lidové tance. Tam se tančilo mnohé, ale nejvíce tance východního Slovenska. Tím jsem nějak považovala svou pohybovou přípravu za splněnou. Navíc jsem pak pokračovala na konzervatoři v hudebním oboru, a vlastně mi na nic jiného nezbýval čas.“

Na který druh tance či baletu se ráda se zaujetím zajdete podívat do hledišť divadel či sálů?

„Mám velmi ráda step a velkorysé, velké obsazení. Třeba Lord of the Dance, Stomp. Ale naopak i komorní obsazení, jaké má třeba konkrétně projekt Wings pod vedením Pavla Strouhala.“

Vaši postavu obdivují nejen muži, ale závidí ji i Vám jistě celá řádka žen, co průběžně děláte pro ni i pro svou kondici?

„Nic. Na což nejsem hrdá. Jsem totiž v takovém životním běhu, že na pravidelný pohyb nemám čas, ani to možná nemám v sobě. I když si občas udělám pár protahovacích cviků, hlavně kvůli zádům a krční páteři. Jelikož jen z podstaty se dlouho žít nedá a tělo drobnou péči potřebuje.“

Pravidelně tedy sportujete?

„Ne. Jen v létě mě baví rekreačně kolo a plavání.“

Jak jste se vlastně od muziky dostala k moderování?

„Už na konzervatoři jsem poprvé moderovala naprostou náhodou nějaký koncert spolužáků z vyšších ročníků. A to byl vlastně můj vůbec první kontakt s mikrofonem, tedy vlastně mluveným slovem. Pak to byla ještě dlouhá cesta. V devadesátém roce jsem pak hned odjela do Rakouska, kde jsem aktivně hrála v Alpách. Ať už s místním letním orchestrem, či v malém uskupení – akordeon, housle, kontrabas. Anebo sama na akordeon a klavír v tamních luxusních hotelích. Po návratu, v roce 1992 jsem začala pracovat v rádiu Kiss. Ovšem tehdy jako vedoucí propagačních NIssan Patrolů. Kontakt s mikrofonem tam byl jen letmý. Roku 1994 jsem se pak stala ředitelkou magazínu Dotyk. Byla to revue pro vztah umění a byznysu, z mého pohledu šlo spíše revue o umění všeho druhu. A teprve v roce 1996 jsem šla – tak nějak náhodně – na konkurs na moderátory. Vyhrála jsem. A od té doby až do současnosti mne televize v podstatě neustále provází.“

Moderujete raději před kamerou či živé pořady, kde je přímý kontakt s divákem?

„To záleží… V televizi natáčíme před kamerou, ovšem já nejraději takzvaně naživo. Nerada předtáčím. Jde o kouzlo nevratného a maximální koncentraci. Když vysíláte naživo, je pro mne tím nejlepším hnacím motorem. Přenáší se to i na všechny ostatní a vzniká úplně jiná atmosféra. Rozhovory s hosty jsou pak pravdivější, často i vtipnější. Při předtáčení pořadu vždy počítáte s tím, že se to dá případně vrátit, přetočit. A to mne už zas tolik nebaví.“

Já však měl na mysli moderování nejen televizní…

„Naprosto jinou kategorií je moderování různých živých akcí. Tam mám raději méně oficiální pojetí. Moderovat večer dle protokolu, řízený jasným scénářem, který se ve finále spíše čte, samozřejmě zvládám. Velká zábava to zas tak úplně není. Ovšem provázet živý program, postavený sice na pár nutných ,pilířích´, kde zbytek je dán improvizací, je vždy zábavnější. Nepopírám, že i improvizace vždy pár záchytných bodů má, ale někdy se vše nakonec kouzelně rozsype… Živly někdy prostě vše hodí jinak a musíte se s tím umět vypořádat.“

Svého času jste byla i televizní „rosničkou“, věříte televizním dnes předpovědím počasí? Zvolíte si podle nich třeba své vybavení na víkend?

„Svého času… Ano, čtrnáct let, tuším… Předpovědím na druhý den věřím bez výhrad. Na třetí tak na 85 %. …a s dalšími dny to úměrně klesá. Sice v dnešní době předpovědní modely umějí mnohé, ale počasí je prostě počasí. Dlouhodobé předpovědi jsou věštěním.“

Potkáváme se spolu již pravidelně v porotě celostátní literární soutěže. Jaký máte názor na vyjadřování se a jazyk současné mladé „počítačové“ generace?

„Nelze to posuzovat generelně. V rámci literární soutěže člověk vidí esenci toho nejlepšího, nejen po stránce slohové, ale i gramatické. Nechce se mi moralizovat už té pozice ,odrostlejší generace´, ale jedno vím jistě. Nečte se, a tím, že se nečte, tak se vytrácí vyjadřovací schopnosti, schopnost používat složitější slovní spojení, schopnost vůbec využívat jazyk v jeho obrovské barevnosti. Čtení napomáhá i v gramatice. Zkrátka se vám určité mluvnické záludnosti vizuálně prostě usadí v hlavě… A tak bych mohla pokračovat. Jenže na druhou stranu: lidi dnes obecně nebaví číst ,písmenka´. I komiks je na ně někdy moc. Zkratka – to je to co lidi zajímá. Upřednostňují zkratku. Lze se tomu však dnes – v přívalu obrovských množství – informací vůbec divit?“

Píšete také sama aktivně?

„Někdy. Vlastně mám toho popsaného za posledních dvacet pět let docela hodně.“

A jakému žánru se věnujete?

„Úvahám, esejím, mnohdy politického charakteru.“

A kdo je Vaším oblíbeným literárním autorem?

„Na to se snad nelze ptát někoho, kdo pamatuje čtvrteční fronty před knihkupectvími. Přečetla jsem i Nanu od Emila Zoly. …to říkám s úsměvem. Zkrátka, přečetla jsem vše, co šlo. Co měli rodiče v knihovně. A mne to zajímalo všechno. V dětských letech jsem milovala knihy Františka Běhounka, později vše možné… Od Ludvíka Součka, přes Kanta, Huxleyho, Hellera, Orwella… Mohla bych pokračovat, ale nechci, aby to vyznělo, že jen vyjmenovávám plejádu autorů, abych vypadala sečtěle a přechytrale. Zkrátka, byla jsem a jsem čtenář. Jen mne teď štve, že nestíhám číst vše co bych chtěla.“

Co chystáte, pokud to není tajné, v současné době? Kde Vás mohou diváci vidět či potkat?

„Nevím, kdy přesně vyjde tento článek, ale zatím o nové pracovní záležitosti veřejně mluvit nemohu.“

Článek vyjde brzy, takže utajené to asi (prozatím) bude. Nicméně, chci poděkovat za upřímný rozhovor a držíme – i za čtenáře Tanečního magazínu – palce. A ať se daří!

Ptal se: Michal Stein

Foto: archiv TINY PLETÁNKOVÉ

TANEČNÍ MAGAZÍN