Legenda českého umění v Galerii NoD

Jiří Černický – Reálné vize orákula

Vernisáž sólové výstavy přední postavy českého vizuálního umění posledních desetiletí, současného malíře, multimediálního umělce a performera Jiřího Černického Reálné vize orákula, proběhne v úterý 9. 5. 2023 od 19:00 v Galerii NoD:

Galerie NoD
Jiří Černický
Reálné vize orákula
Kurátor: Pavel Kubesa
Vernisáž: 9. 5. 2023, 19:00
Výstava potrvá do 4. 6. 2023

Připravovaná výstava Reálné vize orákula je obsáhlou multimediální instalací skládající se ze série fantasmagorických kreseb a utopistických návrhů, 3D generovaných videí komentujících globální geopolitické dění posledních let, textilních objektů, živé akce a současně téměř nepostřehnutelných instalačních intervencí, které v prostoru galerie simulují přírodní jevy. Tematicky se výstava zaměřuje na zkoumání podprahových motivů moci, odkrývá bizarnost praktik manipulace a šarlatánství. Jiří Černický tyto patogenní společenské projevy zkoumá napříč dějinami lidské civilizace až po současnost a nabízí jejich rozmanité spekulativní interpretace a alternativní varianty.

Jiří Černický (*1966) studoval na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru Adély Matasové a poté od roku 1993 na Akademii výtvarných umění v ateliéru Miloše Šejna a Jiřího Davida. Ve své rozmanité tvorbě se pohybuje napříč celou škálou různých médií a uměleckých postupů od malby, instalace a objektové tvorby až po performance a nová média. Je autorem konceptuálních projektů, v nichž pracuje se sociálními tématy a na základě přirozených lidských emocí. Je schopen přesně a s břitkým humorem pojmenovat současné společenské problémy a zprostředkovat divákovi úplně nový pohled na jeho zavedené vnímání světa. Komentuje a podrývá roli nadnárodních korporací a kriticky se vyjadřuje ke konzumu, který ovládá naši realitu. Velkou část jeho díla tvoří utopické, nikdy nerealizované architektonické a jiné projekty, které – ač zůstávají pouhými návrhy – mají schopnost trefně pojmenovat sociální či ekologické problémy dneška. Kromě Ceny Jindřicha Chalupeckého je Černický držitelem Sorosovy ceny a bělehradské 48th October Salon Award. Je autorem samostatné retrospektivní výstavy v Galerii Rudolfinum, svá díla prezentoval například ve SPACE Gallery v Clevelandu, v Artsdepot Gallery v Londýně nebo ve vídeňské Steinek Gallery. Působí jako vedoucí Ateliéru malby na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.

NoD, Taneční magazín

Festival tanečních filmů

8. ročník festivalu nabídne kolekce krátkých tanečních filmů v Kině Světozor

Bienále Festival tanečních filmů se letos koná po osmé a proběhne v sálech pražského Kina Světozor od 11. do 13. května 2023

  1. ročník festivalu nabídne kolekce krátkých tanečních filmů, tzv. dance for camera, sestavené výběrem z 234 přihlášených snímků z celého světa. Výběr toho nejlepšího se tak bude ucházet o Hlavní cenu festivalu a Cenu diváků. Festivalový program přinese také unikátní záznam choreografií z Pařížské opery a několik dokumentů přibližujících fascinující choreografické osobnosti. Nebude chybět ani oblíbený kurátorovaný blok věnovaný tanci a reklamě.

Letošní ročník festivalu odstartuje první kolekce dance for camera filmů sestavená výběrem snímků z celého světa, které se ucházejí o Hlavní cenu festivalu a Cenu diváků. Během celého festivalu mohou diváci svým hlasováním rozhodnout o vítězi výběrem ze tří programových bloků soutěžních filmů.

Hlavní opening festivalu je pozváním do Pařížské opery. Inovativní záznam Créer Aujourd’hui přinese pohled za oponu tvorby současných taneční tvůrců – Sidi Larbi Cherkaouiho, Damiena Jaleta, Tess Voelkerové a Mehdi Kerkouche. Toto absolutně unikátní filmové zpracování odhalí tvorbu těch nejúspěšnějších choreografů okem kamery jako partnera přímo z jeviště Pařížské opery, kde se představí i současní hudebníci. (Woodkid).

Program přinese dále dokument Ailey – citlivý bohatý portrét geniálního choreografa Alvina Aileyho (1931–1989). Ailey přivedl do bílého umění baletu černošské tanečníky s jejich živelnou tělesností a emocionalitou a zároveň svými strhujícími choreografiemi zprostředkoval hodnoty afroamerické kultury – gospel, blues, ale také půvaby všednodennosti i černošské spirituality. Ve filmu Ailey hovoří o svém životě a tvorbě prostřednictvím zrekonstruovaných zvukových nahrávek pořízených v posledním roce jeho života. Jako Afroameričan a gay se Aily prosadil ve společnosti, jež ho chtěla ze všech sil vyloučit.

Dalším výjimečným snímkem festivalu bude dokument Overtour, který přiblíží originální uměleckou a výzkumnou práci italské choreografky a performerky Silvie Gribaudiové, která se zaměřuje na taneční tvorbu se ženami staršími 60 let. Film plný humoru, odvahy a života. Silvie se opakovaně vrací do Prahy i jako performerka a vystoupí živě s premiérou díla Grand jeté na festivalu Tanec Praha 7. a 8. června v Divadle Ponec.

Festival nabídne také první českou i mezinárodní premiéru dokumentu Václav Kuneš: Od 420PEOPLE k 42+PEOPLE režisérky Slobodanky Radun o proměně těla a duše tanečníka. Václav Kuneš, umělecký šéf souboru 420PEOPLE má za sebou úspěšnou mezinárodní kariéru i tvůrčí cestu a diváci budou mít možnost poprvé vidět její filmové zpracování.

Nebude chybět ani kurátorský výběr Best of, který nabídne excelentní taneční filmy ověnčené festivalovými cenami, chválou kritiků – to nejlepší ze světové taneční kinematografie v podobě filmů Hofeshe Schechtera, Philippa Decouflého, Sofie Laplane a premiéru filmu Miřenky Čechové a Terezy Vejvodové – Lady M.

Vyvrcholením festivalu bude vyhlášení vítězů soutěže a předání Hlavní ceny festivalu a Ceny diváků. Součástí slavnostního večera bude oblíbený kurátorovaný blok Tanec a reklama. Nejlepší reklamní filmy a videa z posledních let jsou často dílem renomovaných režisérů a choreografů. Zkrátka: umění a komerce v kreativním objetí.

O udělení Hlavní ceny festivalu v podobě křišťálové koule, která je tradičně dílem prestižního českého sklářského designéra Františka Jungvirta, rozhodně mezinárodní porota. V porotě zasedne Ágota Harmati, ředitelka filmového festivalu Moovy v Kolíně na Rýnem, režisér a scénárista Tomáš Hubáček, pedagog JAMU a Jana Návratová umělecká režisérka FTF.

Aneta Jochimová

pro Taneční magazín

Rozhovor s Eliškou Jirsovou, tanečnicí 420people a Dekkadancers

„Ráda propojuji zpěv a tanec“

K tanci se dostala v dětském věku a sama se našla v současném tanci, který vystudovala na Janáčkově konzervatoři v Ostravě. Kromě tance Eliška Jirsová také zpívá a velice ráda uplatňuje propojení tance a zpěvu. Je tanečnicí v company 420people, také spolupracuje s DEKKADANCERS a působí jako lektorka tance.     

Jak jste se dostala k tanci?

„K tanci jsem se dostala, když se moji rodiče rozvedli, tak jsem se přestěhovala s mamkou z Vamberka do Týniště nad Orlicí, kde vedla taneční studio trenérka Jiřina Bednářová. Jmenovalo se Smot Art a mamka mne tam přihlásila. Já jsem tam vůbec nechtěla, protože jsem se styděla a říkala jsem ji, že tohle já dělat nebudu, protože se na mne koukají lidé a mne to vadí a asi tak za týden, už jsem v tom studiu tančila o sto šest a zjistila jsem, jak moc mne to baví. Takže to byla moje cesta k tanci.“

  Na Janáčkově konzervatoři v Ostravě jste vystudovala současný tanec. Proč právě současný tanec? Nelákal Vás klasický balet?

„Abych pravdu řekla, jak jsem začala v tom studiu Smot Art, tak tam jsme okrajově balet dělali a to mne neuchvátilo. Já jsem vždycky byla více orientovaná na divadlo, show, nechci říci kabaret, ale ta trenérka dělala výrazový tanec a to mne moc bavilo. Když jsem přišla na konzervatoř, tak jsem tam potkávala hubeňoučké baletky a říkávala jsem si, když jsem byla v prváku, že bych také chtěla být baletka, ale velmi brzo jsem pochopila, že to není cesta, kterou bych chtěla jít a doteďka jsem vděčná, že jsem šla na současný tanec.“

   Kromě současného tance se věnujete také jazz dance/modern jazz, street dance, house dance, lidový tanec a muzikálový tanec. Čím Vás zaujala právě tato směs tanečných stylů?  

„Řekněme, že mým hlavním tanečním stylem je současný tanec neboli contemporary. Klasický tanec nebo balet, lidový tanec, to jsem měla na konzervatoři, takže do jisté míry se dokážu pohybovat i v těchto vodách, nicméně to není moje nejsilnější stránka.

Já jsem nějakou dobu působila v ostravském Národním divadle moravskoslezském, kde jsem dělala muzikál a také jsem tak před rokem pracovala na mezinárodním projektu, který byl pro začínající umělce a to bylo založeno na urban dancers, kde jsme vlastně v tom projektu tančili lacking, breaking, puppinn, hip-hop, haus a zároveň i současný tanec a tak jsem nějak všechno propojovala a vzniklo z toho takové fusion. A kromě tance také zpívám a řekla bych, že jsem samouk a díky tatínkovi mám k tomu blízko a jsem moc ráda, že mne choreografové z company kde pracuji, dovolí uplatnit jak zpěv, tak i tanec. Takže se snažím propojovat zpěv a tanec, protože si nemyslím, že tyhle dvě věci se můžou objevovat nejenom v muzikálech, ale také, řekneme v jiných odvětvích.“

    Jako tanečnice vystupujete v projektu La Fabriky a 420people Poprvé a naposledy a v hudebně-tanečním projektu 420people a Orchestra BERG nazvaném INspiraCe. Jak se Vám tančí v těchto projektech?  

„Představení Poprvé a naposledy je řekla bych tak lehce kabaretní a zde právě tančím i zpívám a to je pro mne dar, že můžu dělat věci, které mám ráda a je to pro mne příjemný pocit. Je to takové odlehčenější. Watcher, to je také představení ve kterém tančím a také od 420people, je to hodně fyzické, čistě taneční. Je to něco úplně jiného, ale dělá mi to radost, že to můžu tančit. Pak je tady INspirCe, kterou choreografovala Sylva Šafková. To je také moc krásný taneční kousek a orchestr BERG to jsou všestranní muzikanti, takže je radost tančit na krásnou hudbu. V minulosti jsem dělala ještě představení pro 420people Pantera, a to byl úplně jiný zážitek, ačkoli se pořád bavíme o současném tanci. Každý ten kousek je originální a krásný a chovám k tomu pozitivní emoce. Kromě 420people jsem v nedávné době začala pracovat i s company DEKKADANCERS a s nimi právě dělám Poslední večeři, kde také mohu tančit i zpívat a v budoucnu plánujeme něco dalšího, ale to teď nemůžu prozrazovat.“

Působíte také jako choreografka. Co Vás na této profesi baví?

„Úplně bych se nestylizovala do role choreografky, nicméně pracuji ve studiu Contemporary, prostor pro tanec a vedu většinou kroužky pro děti, tak tady můžu využít svoje choreografické schopnosti a nikdy jsem nestavěla choreografii pro nikoho jiného, než pro sebe.  A tak jsem si vždycky stavěla svoje sólo a musím říct, že mi vyhovuje být v roli performera. Zatím nemám nějaké tendence nebo nutkání, abych tvořila vlastní věci. Nechci říci, že nechci, ale zatím na to nebyl vhodný prostor abych se cítila se k tomu vyjádřit.“

Jste také lektorkou tance. Co Vás přivedlo k tomu, že jste začala sama učit? Učíte malé i velké tanečníky?

„Řekla bych, že to přišlo úplně přirozeně, protože jsem se přestěhovala po ukončení konzervatoře do Prahy a samozřejmě, že když jste OSVČ, tak není úplně jednoduché žít jenom čistě z představení. Protože se občas může stát, že se představení zruší. Pořád je to takové nestabilní. A učit mi přišla skvělá věc, skvělá příležitost a jsem za to velice vděčná a vedu lekce v našem Studiu Maiselovka. Tam chodí i netanečníci, lidi starší než já, jsou to muži i ženy a je to pro mne velká radost učit i netanečníky. Protože tělo, nechci říci, že taneční těla jsou zkažená, ale přece jen, když tam přijde „civilista“, který nikdy netančil, tak to tělo je netknuté jakoukoliv technikou, takže je krásné pozorovat tu přirozenost. Ve studiu Contemporary učím improvizaci a contemporary fusion. Na tom učení vidím jedno velké plus a to je to, že když dětem nebo dospělým vysvětluji nějaké prvky, tak si je sama uvědomuji. Díky tomu, že vysvětluji, tím si vše také stále připomínám,   což je pro mne fajn a vnímám to jako plus.“

 Jak ráda odpočíváte?

„Já nesmírně ráda trávím čas se svojí rodinou, se svým přítelem, protože při mé práci jsem dost izolovaná. Za prací jsem se  přistěhovala do Prahy a všichni moji milí, mí blízcí mi zůstali v mém rodném městě. Takže při každé vhodné příležitosti utíkám z Prahy a jedu za svoji rodinou. Moc ráda vařím, peču pro moje blízké a ráda chodím na procházky do přírody.  Samozřejmě nepohrdnu dobrým filmem a pohodou, nějakou dobrou knížkou a čajem.“

Děkujeme za rozhovor   

Foto: archiv Elišky Jirsové                

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s choreografem a zakladatelem Evil Dancers Tomášem Kuťákem

„Tanec už není moje hobby, je součástí mého Já“

Tomáš Kuťák

Letos je tomu již dvacet let, co v roce 2003 založil Tomáš Kuťák taneční skupinu Evil Dancers. Sám s tancem začínal v osmi letech, ale brzy jej zájem o tanec opustil, aby jej opět po čase našel a nakonec u tance zůstal. Jako tanečník to zkusil na americké výletní lodi, vyzkoušel tanec na chůdách, zkusil klasický balet i moderní tanec a našel se v jazz dance. Tančil také v několika muzikálech. Dnes působí především jako choreograf a věnuje se pedagogické činnosti.

Narodil jste se v Náchodě, ale od dětství žijete v Praze. Jak vzpomínáte na svá dětská léta? Jaký jste byl kluk?

„Myslím, že moje dětství bylo poměrně hezké, a popravdě jsem vděčný, že jsem vyrůstal v 90. letech, podle mě to byla krásná doba pro dětství/pubertu. Já sám jsem byl hodně klidné dítě, dost jsem si vystačil sám se sebou a svojí fantazií (což ani jinak nešlo vzhledem k tomu, že jsem jedináček z rozvedeného manželství). Samozřejmě sem tam jsem trošku zazlobil, ale veskrze si myslím, že jsem byl hodné, spořádané děcko.“

K tanci Vás to nějakým způsobem vždycky táhlo. Již v osmi letech jste byl členem dětského souboru taneční skupiny ECHO, ale po roce jste toho nechal. Pak jste se na chvíli k tanci vrátil, ale naplno jste se mu začal věnovat až na střední škole, když Vás zaujal disco a scénický tanec. Velký vliv na Vás měl film Center Stage a záznam muzikálu Cats a to rozhodlo, že právě tohle chcete. Čím Vás tanec tak okouzlil, že se stal Vaším osudem?

„Obecně jsem vždy měl sklony k umění, už na základní škole mi doporučovali, abych šel studovat uměleckou školu, ale co přesně to bylo, že jsem si vybral tanec, asi nedokážu říct, prostě jsem to věděl, sice mi to chvilku trvalo, ale když se na to podívám zpětně, i přes třeba ne úplně příjemné začátky jsem se k tomu vždy nakonec zase vrátil a zkusil to znovu a znovu, kdykoliv se objevila nějaká příležitost.“

Tancoval jste na výletní lodi v amerických vodách a také v Karibiku. V období let 2011 – 2012 jste byl tanečníkem v Princess cruises v USA. Jak na toto období vzpomínáte? Jaká to byla pro Vás zkušenost?

„Velká a zároveň strašlivá:-), bohužel náš cast si spolu moc nerozuměl, což je obecně nepříjemné v jakémkoliv pracovním kolektivu, když jste ale s těmi lidmi doslova na jedné lodi, tedy jste nuceni spolu fungovat 24 hodin denně, je to náročné na psychiku. Navíc život na lodi je sice velice pohodlný ale chyběli mi nějaké výzvy a posun vpřed, ze začátku je všechno velmi vzrušující, ale po pár měsících, kdy děláte prakticky pořád to samé dokola, jíte to samé dokola, jste pořád na těch samých místech, se to omrzí. Nicméně velká pozitiva jsem viděl v tom, že jsem mohl nahlédnout do toho, jak Američané přistupují k zákazníkům a obecně k profesionálnímu vystupování, což jsem pak začal uplatňovat v rámci svojí taneční skupiny.  A  pak je tu samozřejmě cestování a možnost strávit půl roku v Karibiku, plavat s delfíny a rejnoky a tak dále, na to samozřejmě vzpomínám rád.“

Vyzkoušel jste také tanec na chůdách, když jste byl krátce v Londýně, kde jste absolvoval stáž ve studiu Pineapple. Zkusil jste také klasický balet, moderní tanec a našel jste se v jazz dance. Proč právě tento styl si Vás získal a čím?

„Opět to byl prostě pocit, zkoušel jsem mnoho tanečních stylů, prakticky vše co se v té době dalo najít, a bavilo mě to, ale něco mi chybělo. Pak jsem jedno léto byl v Praze na workshopu scénického tance a jednu hodinu jako záskok měla Petra Daňhelová, která v té době učila právě jazz dance, a prostě mě to strhlo, bylo to něco, co mě opravdu naplňovalo a něco co jsem v tanci hledal, když se na to podívám zpětně, asi každý taneční styl je nějakým způsobem o vyjádření sebe sama a svojí osobnosti, proto asi různí lidé tíhnou k různým tanečním stylům a mě na jazzu baví ta energie a šmrnc, který do toho člověk může/musí dát.“

Jako tanečník jste se objevil v muzikálech Drákula, Angelika, Golem, Kleopatra a sólo jste tančil v muzikálu Pokrevní bratři. Vystupujete jako tanečník v nějakých projektech? V čem byste si rád zatančil a s kým?

„Momentálně se už více profiluji jako choreograf a lektor než jako tanečník. Nemám tedy žádnou stálou scénu, kde bych vystupoval. K čemu bych se určitě vrátil hned, byla krvinka v Drákulovi, jsem nesmírně vděčný, že jsem tuto roli mohl tančit, považuji ji za svoji osudovou a i proto jsem po Drákulovi s muzikály skončil, věděl jsem, že nic „lepšího“ (myslím tím lepšího pro mě)  už nikde nečeká. Určitě bych se nebránil ještě si někde zatančit, ale asi nemám vysněný projekt, roli, spíš by to prostě muselo být něco, co mě nadchne a co budu chtít dělat.“

Coby asistent choreografa jste se podílel na řadě muzikálů – Láska je láska, Tři mušketýři a vytvořil jste choreografii pro mnoho populárních zpěváků (Olga Lounová, Xindl X, Kamila Nyvltová, Jim Feguson …) V jednom rozhovoru jste řekl, že Vás tvorba choreografií naplňuje. Co Vás na tomto nelehkém procesu nejvíce baví?

„Tady bych Vás opravil, nebyl jsem asistent choreografa na třech mušketýrech!, naopak jsem ale zchoregrafoval sám několik muzikálů, konkrétně Mýdlový princ, Funny Girl v Opavském divadle, Muzikál Shrek a muzikál Robinson.

Co mě na tomto procesu baví, je opět těžké říct, prostě je to něco, co do mého života patří a co jsem brzy pochopil, že prostě mám dělat. Je pravda, že je to náročné především ve smyslu toho, že člověk musí být kreativní prakticky na povel, a ne když má zrovna náladu, ale pokud se sejde dobrý tým lidí a to jak tanečníků, tak i autorů, je to velmi naplňující pocit, mít tu příležitost uvádět svoji vlastní představu do reality a vidět pak fyzicky svoji práci na jevišti, jak baví diváky. Plus jsem asi vždycky věděl, že nechci být „jen“ tanečník, vždycky jsem měl potřebu a touhu mít nějakou zodpovědnost a „pozici“ 🙂

Letos je tomu již dvacet let, co jste v roce 2003 založil taneční skupinu Evil Dancers. Co Vás k tomu vedlo? Připravujete k tomuto výročí nějaký projekt?

„Původně jsem měl velké plány, nicméně Evil Dancers zaznamenali v létě pár zásadních změn, a díky tomu se popravdě stále rozhoduji, co a jak udělat nebo neudělat, takže se asi necháme překvapit.“

Vystudoval jste pedagogiku tance na JAMU v Brně a vyučujete v tanečních studiích jako Taneční škole Hes a Dance Perfect a právě v Dance Perfect jste jako tanečník začínal. Učení se věnujete již od svých devatenácti let. Jaký je o Vaše taneční lekce zájem?

„Já doufám, že stále dostatečný:-), samozřejmě svůj největší vrchol pomyslné slávy už mám za sebou a jsou teď jiní, mladší a momentálně tzv. „in“ lektoři, ale, i tak mám dojem, že na mých lekcích je stále dostatečný počet tanečníků.“

Patříte k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem? Jak rád trávíte chvíle volného času?

„V tuto chvíli už bych ji nenazval koníčkem, na to už je příliš velkou součástí mého života, už je prostě součástí mě. Ve volném čase si rád dojdu zacvičit do fitka, poslední rok jsem si dost oblíbil saunování, mám rád filmy, jsem rád s přáteli a rád spím 😀

Ale popravdě bych rád více svůj volný čas trávil opravdu jako volný čas, protože velice často skončím u nějakých „povinností“, které je třeba dodělat, jako jsou kostýmy, e-maily, fakturování, vymýšlení tréninků apod.“

Tomáš Kuťák:

Narodil se 12. 1. 1984 v Náchodě.

Vystudoval pedagogiku tance na JAMU v Brně.

Je zakladatelem a hlavním choreografem taneční skupiny Evil Dancers, kterou vede od roku 2003.

Vyučuje Jazz dance v tanečním studiu Dance Perfect a taneční škole Hes.

Foto: Archiv Tomáše Kuťáka 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín