Autor: Martina

Rozhovor s tanečníkem 420people a pedagogem Filipem Staňkem

„Tančit myšlením a myslet tancem, čeho víc lze dosáhnout?“

Filip Staněk

 „Tanec je tím, co mě drží v sladkém zajetí,“ přiznává tanečník Filip Staněk, člen 420people, který se realizuje také jako pedagog, vede taneční lekce a vyvinul vlastní pohybovou metodu Smart Body, jejímž cílem je být univerzální tréninkovou metodou, pro veřejnost i pro profesionály. 

Od mala jste se hodně věnoval sportu, ke kterému Vás vedli rodiče a zkusil jste jak tenis, tak dokonce i horolezectví. Jak jste se dostal k tanci?

„Jsem ze sportovně založené rodiny. Hodně jsme lyžovali a, jak zmiňujete, vyzkoušel jsem si mnoho sportů. Vždy mě to ale táhlo k tanci, k umění obecně, mám pocit, že odjakživa. První, co si vybavuji, je obdiv k Michaelu Jacksonovi, kterého jsem v dětství napodoboval. Pak přišly taneční kroužky a nakonec – nebo vlastně na začátek – konzervatoř. Studium tance a baletu bylo to, co jsem hledal, po čem jsem toužil. A nemýlil jsem se, tanec mi poskytl šťastné mládí.“

Na ostravské Janáčkově konzervatoři jste studoval jak klasický tanec, tak později i herectví, také loutkoherectví a o prázdninách step. Uvažoval jste o herecké profesi? Co Vás přivedlo ke stepu?

„Vystudoval jsem tanec a herectví, součástí toho druhého byl i předmět loutkoherectví, který mě velmi bavil. Když mi bylo asi třináct, starší spolužáci chodili na hodiny stepu, kam jsem ale ještě neměl přístup. Jednou jsem se tam šel podívat a zeptal jsem se učitele, jestli bych nemohl chodit. Souhlasil, a tak jsem se začal učit stepu. Po několik let jsem se mu věnoval docela intenzivně. V létě jsem pak pravidelně jezdil na různé taneční školy, workshopy, baletní i stepové. Herectví jsem si ve škole přibral po čtyřech letech (taneční studium je osmileté, herecké čtyřleté). Respektive, chtěl jsem přejít z tance k herectví a trochu tajně udělal talentové zkoušky. Jenže se to rozkřiklo a z tanečního mě nechtěli jako kluka pustit. Nakonec vymysleli, že bych mohl studovat obojí. Byl jsem takový první pokusný králík, nikdo přede mnou to nikdy nezkusil. Bylo to náročné, jakmile jsem se v tom ale naučil chodit, šlo to. Když jsem byl vyčerpaný, řekl jsem na tanečním, že mám herectví, na hereckém, že mám tanec, a šel jsem do hospody. O herecké profesi jsem nikdy vážně neuvažoval, nemám pro ni vlohy ani zápal, tanec je tím, co mě drží v sladkém zajetí.“

Po škole jste nastoupil do baletu Národního divadla moravskoslezského v Ostravě (Sněhurka a sedm trpaslíků, Giselle, Mrazík), kde jste byl pět let. Pak jste na dva roky odjel do Monaka, kde jste působil jako instruktor tance a fitness. Pak jste se do Čech vrátil a od roku 2017 jste tanečníkem v 420people (The Watcher, Máj, INspiraCE, Ever). V jednom rozhovoru jste řekl, že tím, že tančíte v této company, jste si splnil sen. A co role, splnil jste si své taneční sny? 

„Ano i ne. V divadle v Ostravě jsem měl skvělé příležitosti i role. Ale po zranění páteře jsem si uvědomil, že v klasickém baletu nikdy nebudu světovou hvězdou a s ničím menším jsem se nemohl spokojit. Taky mi došlo, že současný tanec je tím, k čemu celý život tíhnu a co mi i lépe jde. Napnul jsem všechny síly, abych se dostal do nějakého zahraničního souboru; mým snem bylo vždycky tančit v zahraničí. Absolvoval jsem desítky konkurzů, nikdy to však nevyšlo. Když jsem nakonec sebral odvahu zkusit to na volné noze a nastoupil do 420people, byl to splněný sen. 420people mi splnilo všechny touhy, o nichž jsem v taneční kariéře mohl snít: spolupráci se Sidi Larbi Cherkaouim, cesty do zahraničí – do Japonska, prvotřídní kolegy, od nichž jsem se mohl učit a sdílet s nimi jeviště. A taky velkou tvůrčí svobodu, která mi chyběla. Až ona pro mě znamenala výrazný umělecký rozvoj a nalezení vlastního výrazu. Abych pravdu řekl, někdy se mi ale po velkém divadle a jevišti, bouřlivém potlesku po náročné klasické variaci zasteskne.“

Čím je pro Vás tanec dnes? Je Vám bližší klasický nebo současný tanec?

„Převážně obživou a radostí. Myslím, že tanec má ohromný potenciál, přesto je umělecky i společensky opomíjen. Jsem přesvědčen, že tanec může nabídnout něco, co nedovede žádný jiný druh umění ani aktivity. Jak pasivnímu divákovi, tak aktivnímu adeptovi. Na jednu stranu je magický, vzrušující, nenahraditelný, na druhou ale vysoce náročný, k jeho ocenění je potřeba dlouhá léta tříbit vkus, zcitlivět vnímání. Možná i proto je opomíjen; lidé chtějí věci rychle, snadno a navíc takové, které přinášejí kvantifikovatelný, viditelný užitek. Bližší je mi určitě současný tanec.“

Během Vaší rekonvalescence, když jste nemohl ze zdravotních důvodů tančit, jste začal psát povídky, nejdříve jen na své webové stránky Povídky z pod fousu a psaní Vás velice bavilo a v roce 2020 Vám vyšla prvotina Křehká struna. Připravujete další knížku?

„Ano, literatura je mou láskou. Od dětství stále něco sepisuji, deníky, příběhy, komiksy. Jsem neukojitelný čtenář. Když jsem byl zraněný, dva roky bez pořádné práce, potřeboval jsem umělecký přetlak nějak ventilovat, zkusil jsem se psaní věnovat vážněji. V průběhu let vzniklo několik povídek, z nichž většina vyšla v knížce Křehká struna. Psaní beru docela vážně a je to něco, čemu bych se rád věnoval. Kromě kratších textů, které píšu pro různá internetová média, mám v plánu i něco většího. Bude ale potřeba si ještě trochu počkat.“

Kromě tance a psaní se realizujete jako pedagog. Pořádáte workshopy a vyvinul jste vlastní pohybovou metodu Smart Body, která nás učí vnímavosti k vlastnímu tělu i k okolí. Cílem je najít radost a svobodu v pohybovém projevu. Co Vás přimělo k tomu, vytvořit právě tuto pohybovou metodu „chytrého těla“? Jaký je o Vaše pohybově-taneční kurzy zájem?

„S učením tance jsem začal hned po škole, vedl jsem kurzy pro veřejnost v Ostravě, nyní mám své taneční lekce v Praze. Začínal jsem kopírováním mých tanečních vzorů a postupem času se vykrystalizoval jak taneční styl, tak pedagogická metoda. Citlivou a autokorektivní zkušeností. Obojí je sepnuto mým pohledem na pohyb a tanec obecně. Toto sepnutí, jakýsi filosofický náhled tance, pohybový slovník a zároveň metodu, jsem nazval smart body. Jednak abych se od ostatních kurzů odlišil, jednak abych sám sebe přinutil principy, kterým věřím, formulovat a dále rozvíjet. Smart body nevzniklo ze dne na den, ale spíš postupným vývojem. Co se mi líbilo a fungovalo, ze všech tanečních i mimo tanečních systémů, s nimiž jsem přišel do styku, jsem ukradl, co se mi nelíbilo, jsem vyhodil, co mi chybělo, jsem přidal. Smart body je otevřený, stále se měnící koncept, který si klade za cíl být univerzální tréninkovou metodou, jak pro veřejnost, tak pro profesionály. Mechanismy a techniky, které používá, mají pak doufám přesah i do běžného života.

O kurzy je docela zájem, zejména pak o intenzivní workshopy. Ne všichni ale u pravidelného tréninku vydrží, přece jen nejde „jen“ o bezmyšlenkovité tancování, smart body klade na tanečníky vyšší nároky. Kdo vytrvá, je – věřím – náležitě odměněn.“

A co choreografie, neláká Vás?

„Ne.“

Dočetla jsem se, že studujete filozofii na FF UK v Praze. Co Vás přivedlo k tomuto studiu?

„Nejspíš literatura. Čím více čtu, tím víc mám pocit, že ničemu nerozumím. Politice, vztahům, životu, sobě. Jsem ambiciózní člověk, který rozumět chce, ale nedůvěřuji autoritám, vše si musím vyzkoušet a promyslet sám. Hledal jsem, kde bych mohl najít nějaké odpovědi. Motal jsem se kolem univerzity několik let, chodil neoficiálně na přednášky, četl jak o život. Ale chtělo to systematický kontext, strukturu a hlavně bič, abych se do toho ponořil závazně a naplno. Jako tenkrát před dvaceti lety v případě konzervatoře, následovat instinkt bylo správné rozhodnutí, filosofie byla přesně tím, co jsem hledal. Odpovědi sice stále nemám, spíš více otázek, ale alespoň se cvičím v tom, pokoušet se je artikulovat. Filosofie a tanec jsou podle mě skvělou kombinací, jak ze sebe vychovat nadčlověka, kterým se chci stát. Ovládat mysl i tělo, tančit myšlením a myslet tancem, čeho víc lze v psychofyzické rovině dosáhnout? A holky říkají, že ta kombinace je i sexy.“

Patříte k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem? Umíte odpočívat?

„Nikdy jsem neuměl rozlišovat mezi prací a koníčky. Čemu se věnuji, mě zajímá i baví, naštěstí mě to i jakžtakž živí. Lidský čas i síly jsou omezené, nevidím důvod, proč obojím mrhat kvůli něčemu, co mi nedává smysl.

Odpočívat samozřejmě umím. Jsem líný člověk, v podstatě kavárenský povaleč. Kdyby bylo po mém, sedím jen v kavárně a od rána do večera si čtu. Jenže něco mě bůhvíproč pořád žene dál. Chci dobře vypadat, musím cvičit, chci rozumět, musím přemýšlet a číst, chci umět tohle a tamto, musím tomu zkrátka obětovat úsilí a čas. A tak jsem v neustálém rozporu. Ale vím, že nevzdělaný, chudý a obézní bych si ten odpočinek moc neužil.“

Filip Staněk:

Narodil se 4. 10. 1989 v Ostravě. Vystudoval Janáčkovu konzervatoř v Ostravě (2002 – 2010). Pět let tančil v baletu Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. Od roku 2017 je tanečníkem 420people. Působí jako pedagog, pořádá taneční a pohybové workshopy. Vyvinul vlastní pohybovou metodu Smart Body. Je trenérem v 3D Fitness Gym. Je autorem povídkové knihy Křehká struna.

 

Foto: Archiv Filipa Staňka 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s uměleckou šéfkou baletu Divadla F. X. Šaldy v Liberci Marikou Mikanovou

„Tanec je objevování geniality v jednoduchosti“

Marika Mikanová

Balet ji okouzlil již v dětském věku a netrvalo dlouho a úplně mu propadla. Na scéně si zatančila řadu krásných rolí a jako tvůrčí typ našla uplatnění také v choreografii, od roku 2019 je Marika Mikanová uměleckou šéfkou baletního souboru Divadla F. X. Šaldy v Liberci.

Baletu se věnujete od svých šesti let, když jste začala navštěvovat soukromou Baletní školu Jána Nemce. Čím Vás balet tak zaujal a jak jste se k němu dostala?

„Popravdě, když jsem nastoupila v necelých šesti letech k úžasnému panu Nemcovi J příliš jsem toho o baletu nevěděla. Chvilku mi trvalo, než jsem pochopila jak na to, co se ode mě vlastně chce. Přistupovala jsem k tanci trošku jako ke sportu. Ale velice brzy jsem pochopila, nechala se vtáhnout, nechala se okouzlit a nenávratně propadla múze Terpsichoře. K prozření mi velice pomohl balet Louskáček v choreografii George Balanchina, kterého mi maminka půjčila na kazetě tehdy ještě ve videopůjčovně. Seděla jsem u videa jako přilepená a shlédla ho snad desetkrát. Samozřejmě následovalo zhlédnutí Louskáčka (naživo) v Národním divadle (Klárku tehdy tančila Tereza Podařilová) a poté mnoho dalších baletů. Doslova jsem tanci propadla a byla posedlá. Cvičila jsem každý den, i o letních prázdninách.“

V letech 2000 – 2008 jste studovala na 1. Soukromé taneční konzervatoři v Praze. Po škole jste nastoupila do baletního souboru Divadla F. X. Šaldy v Liberci, kde jste se představila v řadě rolí a byla jste např. Madame de Volange v Nebezpečných známostech, služebnou Nanette v Marii Antoinettě /Markýz de Sade, Mary Wigman (Harald – Hvězda se vrací!), Štěpka (Petrolejové lampy), Eva (Gazdina roba), Malý princ ve stejnojmenném baletu. Na kterou ze svých rolí ráda vzpomínáte?

„Nejvíce jsem si užila Evu v Gazdině robě a pak také Štěpku v Petrolejových lampách. Obě role byly hodně založeny na herectví a obě měly velice silný dramatický příběh, který jsem pokaždé prožívala (a také si užívala) na dvě stě procent. Navíc mě ohromně bavil vývoj obou postav během představení. Například Eva v Gazdině robě choreografky Aleny Peškové, musela být na začátku představení rozverná, divoká, nespoutaná… a na konci zničená a nešťastná žena, která nevidí jiné východisko ze situace, než smrt. Pamatuji se, jak jsem s tou divokou a rozvernou Evušou na začátku trochu bojovala a nedokázala se odvázat tak, jak si choreografka přála. Ale snad, doufám, jsem to tam nakonec dotáhla a byla dostatečně odvázaná a divoká jak bylo potřeba. Každopádně to byla nádherná role, na kterou moc ráda vzpomínám.“

Na své domovské scéně jste se uplatnila také jako choreografka a tento obor jste vystudovala na HAMU. Vaše první choreografie vznikla na píseň Radůzy Jedem, a jmenovala se Tramvaj. Jako choreografka jste podepsaná pod Dům Bernardy Alby, Café Reicheiberg nebo Jekyll a Hyde. Co Vás přivedlo k choreografii?

„Vždycky jsem měla přirozenou touhu tvořit. Už od dětství jsem ráda vymýšlela představení a tvořila jednotlivé choreografie. Ve druhém ročníku na konzervatoři jsem v rámci hodiny scénické praxe, když nám onemocněla profesorka, připravila se spolužáky minimalistickou desetiminutovou Spící krasavici. Když na to teď zpětně vzpomínám, tak si uvědomuji, že tam jsem poprvé pocítila radost a euforii, že dokážu vézt a inspirovat lidi. Protože, co si budeme povídat, ne všem spolužákům se chtělo pracovat, když měli možnost mít volnou hodinu…

V profesionálním divadle potom právě přišla ta první zkušenost s Radúzou a následovala větší příležitost Café Reichenberg a to mě nakoplo dát si přihlášku na HAMU a uvažovat o kariéře choreografky. Miluji tu práci. Vždycky se cítím po své premiéře celovečerního představení maximálně vyčerpaná a mám pocit, že už nedokážu vymyslet ani krok, sun, krok. Ale ten pocit trvá jen krátce a zase se brzy začnu těšit na nový projekt.“

Jednou jste řekla, že Vás hodně ovlivnila choreografka Alena Pešková, která byla také uměleckou šéfkou baletu v Divadle F. X. Šaldy v Liberci a po jejím odchodu jste na tuto pozici, v roce 2019, nastoupila Vy. Jak se v této roli cítíte? Co je Vaší pracovní náplní? Máte ještě čas na choreografování?

„Ano, Alena mě opravdu velice ovlivnila. Tančila jsem pod jejím vedením deset let, takže myslím, že je nevyhnutelné, aby mě ovlivnila. A jsem za to moc ráda, tvorby Aleny Peškové si nesmírně vážím.

Role šéfky baletního souboru mě moc baví. Musím říct, že stále víc a víc, protože samozřejmě už jsem zkušenější a v jistém ohledu také odvážnější. Jsem ráda, že si Liberec drží svou kvalitu a stále ji zvyšuje. Navíc v souboru je vybudovaná příjemná, až skoro rodinná atmosféra, a proto jsem velice šťastná, když mohu vytvářet choreografii právě pro náš soubor. Každého z tanečníků dobře znám a tu spolupráci vnímám pozitivně. Doufám, že to tak vnímají i tanečníci. Cítím se být velkým patriotem libereckého baletu a mám s ním i velké plány. Práce to je samozřejmě náročná, cítím zodpovědnost nejen za tanečníky a jejich pracovní podmínky, prosperitu a profesionalitu, ale samozřejmě také za spokojené obecenstvo a ideálně vždy vyprodané hlediště.“

Na co byste pozvala k Vám do divadla?

„To je těžká otázka. Na všechno! Každé představení je jiné, každé je jedinečné. Liberec si oblíbil Mauglího. Ten je neustále vyprodaný, což je opravdu velká radost. Dále titul , což je kombinované představení dvou odlišných a zároveň podobných příběhů, plné emocí a taneční virtuozity, po dlouhé době opět s orchestrem Divadla F. X. Šaldy. A nyní vypouštíme do světa baletní pohádkový poklad skladatele Oskara Nedbala Princezna Hyacinta, který se zaměří na naše nejmladší diváky.“

Co Vás na tanci stále baví, když se na něj díváte jako tvůrce, divák občas i pedagog, když už sama nejste interpretem?

„Vášeň, příběh, prožitek, virtuozita, překračování možností, objevování geniality v jednoduchosti.“

 V soukromí jste maminkou dvou synů. Vedete je také umění?

„Starší syn mého manžela je duší i tělem sportovec, fotbalista. Na balet chodí rád a moc nám fandí, ale aktivní zapojení myslím nehrozí J. Mému synovi Dominikovi budou v létě dva roky. Zatím netuším, jakým směrem se vydá, ale ráda bych ho vedla k lásce k umění obecně. Jestli bude mít talent na tanec… uvidíme. Nikde není psáno, že by se musel věnovat baletu, že ano. Je tolik úžasných tanečních stylů… Zatím, když mu pustím klasickou hudbu (milujeme s manželem například Šostakoviče), tak sleduje, poslouchá, ale více se neprojevuje. Asi je třeba k tomu Šostakovičovi dozrát J.“

Patříte mezi lidi, kteří si můžou říci, že jejich práce je také jejich koníčkem? Co Vám říká slůvko relax?

„Rozhodně patřím mezi šťastlivce, kteří mají práci jako koníčka. Když chci vypnout od divadla, respektive spíš od tance, vyrazíme pro změnu třeba na činohru, někdy i do kina. Miluji cestování, přírodu, čtení a hlavně mít kolem sebe rodinu a dobrou společnost.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: Archiv Mariky Mikanové

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s kubánskou zpěvačkou Tandou Corróns

„Všechno, co dělám, dělám naplno a s láskou“

Tanda Corróns

„Mám štěstí, že všechny věci, co dělám, dělám naplno a s láskou a baví mne a jsem za to vděčná,“ přiznává zpěvačka latinskoamerické kapely Mezcla Cubana Tanda Corróns žijící řadu let v Čechách, kterou koncertování stále baví a naplňuje. 

Pocházíte z exotické Kuby, kde jste v hlavním městě vyrůstala. Jak vzpomínáte na svá kubánská léta?

„Na léta, která jsem žila na Kubě, kde jsem se narodila, vzpomínám s největší láskou. Když mi je smutno, tak zavřu oči a představuji si svoje dětství, a to mne úplně naplní takovou láskou, takovým teplem, že mi je hned dobře. A vlastně to dělám od malička. Přes všechno, jak se na Kubě žije, jak je to tam hodně těžké, mám na Kubu nádherné vzpomínky a svojí zemí miluji.“

Řadu let žijete mimo rodnou Kubu. Není dne, abyste si na ni nevzpomněla.  Co pro Vás znamená domov? Kde je ten Váš?

„Žiji tady spoustu let a není opravdu den, co bych si nevzpomněla na Kubu. A to, co se tam děje, jak se tam žije, je na hranici života a smrti. A mě to velice trápí a každý den na to myslím. Dělám, co můžu, mám tam kamarády, kterým posílám peníze, léky a další věci. Kubu mám stále v srdci, je to silné pouto, které se nedá rozdělit. Žádné pouto se nedá rozdělit. Teď vím, že domov je tam, kde je člověk. Domov si nosíme v sobě.“

Bylo Vám třináct let, když jste začala psát své první básně a v roce 1994 vyšly některé v knize Antologia cubana de poesía v Havaně. Co Vás přivedlo k psaní poezie? A píšete i nadále?

„Když mi bylo třináct let, začala jsem psát básně. První báseň jsem napsala, když mi zemřela babička. Podle mne, se člověk již narodí básníkem. To je jako v různých profesích. Moje sestra se narodila a už byla doktorkou, myslím, že by v životě nemohla dělat nic jiného. Mám zkušenost ze života, že to tak funguje. Byla jsem nejmladší členkou národního svazu spisovatelů na Kubě, ale když jsem Kubu opustila, tak mne ze svazu vypustili. Když mé básně vyšly v tom roce 1994 v antologii, byla jsem hrdá, že mne do ní vybrali, protože tam jsou ty nejlepší básně od nejlepších kubánských autorů. Dnes, když si přečtu své básně z té doby, tak si říkám, jak to tam mohli dát. Dnes píšu jinak, to je normální, je to vývoj. Píšu samozřejmě španělsky, ale napsala jsem již také básničku česky a také dvě knihy, které jsou, jak pro děti, tak dospělé a plánuji je vydat. A díky češtině můžu používat novotvary, jako je např. „spoluta“, slova, které si vymýšlím a normálně používám. Ano, píšu dál.“

Kromě psaní Vás zajímá také výtvarné umění a sama jste vystudovala grafický a průmyslový design a pracovala jste jako aranžérka. Proč právě tento obor a jak se Vám dařilo v profesi aranžérky?

„Když jsem na Institut grafického a průmyslového designu v Havaně nastoupila, to bylo v roce 1992, tak to byl první institut tohoto druhu v celé latinské Americe. K tomuto studiu mne vedlo zaměření, které jsme měla, samá hudba, básně, psaní, malování, výstavy … to mne vždycky zajímalo a bavilo. Nikdy mi nešla matematika, fyzika, chemie, to byl vždycky pro mne horor. Tady v Čechách jsem osm let pracovala jako aranžérka interiéru. A to je práce, která mne nesmírně baví. Dělala jsem pro různé firmy. Naposledy jsem dělala interiér obchodu Parfumerie Douglas, v Praze, Na Příkopech někdy v roce 2007 – 2008.“

Vaši velkou láskou je hudba. U nás jste známá jako zpěvačka latinskoamerické kapely Mezcla Cubana působící nejen v Čechách ale i v zahraničí, která hraje směs kubánských a latinských rytmů. Píšete si texty písní a skládáte si také hudbu?

„V roce 2008 jsme spolu s manželem Romanem Kryštofem zakládali kapelu Mezcla. která bude slavit již patnáct let. Hráli jsme všude, a díky tomu jsem poznala řadu nádherných měst v České republice. Hrajeme známé skladby a taky si sami píšeme texty i skládáme hudbu. V kapele máme úžasného kytaristu a skladatele José Ángela Semiňona. Nahráli jsme také CD s našimi skladbami. Máme písničky, které hrajeme stále, ale také nové a posluchači se mají stále na co těšit.“

Vaše vystoupení jsou plné pozitivní energie a zábavy. Koncertování Vás naplňuje a baví. Jednou jste řekla: „Publikum je pro mě trvalý kamarád, koncertování je přímá infuze do žíly.“ Platí to stále?

„Tohle to opravdu platí. Ano, publikum je můj trvalý kamarád. Já tomu věřím, protože jako lidi jsme propojeni. Jsem ráda, když se skrz hudbu a zpěv můžu dotknout lidí. Jdu za nimi před koncerty, tak i po koncertech. Publikum je pro mne více než publikum. Já ty lidi miluji. Koncertování je opravdu přímá infuze do žíly nejen pro mne, ale i pro publikum.“

Koncerty jsou protkané tanečními latinskoamerickými žánry jako salsa, son, bachata, merengue, bolero a cha-cha. Který s těch žánrů je Vám nejblíže? 

„Nejvíce mi je blízké bolero. Bolero je žánr, který je úžasný, hraje se po celé latinské Americe. Přirovnala bych jej k českému ploužáku, co do pomalosti. Bolero je blízké mému srdci. Nejkrásnější bolera světa jsou pro mě ti od kubánských autorů.“

Vyzkoušela jste si práci interiérové aranžérky, také lektorky španělštiny a podle vlastní metody jste učila Čechy španělsky. Jaká to byla zkušenost učit rodný jazyk cizince?

„Učila jsem španělštinu v různých školách, v Berlitz a v Newyorské univerzitě v Praze. Když jsem přijela do Čech, nechápala jsem kulturu, lidi. A říkala jsem si, že si snad ani nenajdu žádné kamarády. Až jsem potkala první českou kamarádku, kterou mám  dodnes a ji jsem začala učit a naučila se španělštinu perfektně. Začala jsem učit přímo pro toho konkrétního člověka. Nejdříve jsem si od něj zjistila, co mu více při výuce vyhovuje, jestli chce více psát, nebo více poslouchat, jakou má paměť, co můžu pro něj udělat. Vyplatilo se to a mě to také hodně dalo.“

Našla jste se v hudbě, a hlavně ve zpěvu. Co ráda posloucháte v soukromí?

„Poslouchám všechny žánry a je jedno v jakých jazycích, Není pro mne zásadní, v jakém jazyce. Nemusí být jen v jazyce, který znám. Hudba je něco, co se tě dotkne, i když nerozumíš slovům. Nejvíce se mi ale líbí písničky s hlubokými texty, to mne nadchne nejvíce. Velice mne oslovila například písnička „Přivázali koně, koníčka vranýho, k uplakaný vrbě srdce dřevěnýho…“, kterou nazpívala Zuzana Navarová s kapelou Nerez. Je to úžasná písnička, zdá se být jednoduchá, ale je hluboká.“

Umíte odpočívat? Jak dobíjíte své baterky?

„Neumím odpočívat. Mne to nudí. Radši čerpám zevnitř sebe. Mám stále energii na sdělování, ne rozdávat, ale sdělovat. Je spousta lidi, kteří září a mají krásnou energii a je krásné, když se o ní podělí. Na našich koncertech je právě tato energie cítit, protože ji navzájem sdílíme. Člověk o nic nepřichází, podělí se, a ona se znásobí. A to se děje na našich koncertech.“

Tanda Corróns:

Narodila se v roce 1974 v Havaně na Kubě. Vystudovala Institut grafického a průmyslového designu v Havaně. Od roku 1996 s rodinou žije v Praze.

Působí jako zpěvačka v kapele Mezcla Cubana, kterou v roce 2008 spolu s manželem baskytaristou, kapelníkem Romanem Kryštofem založila. Syn Robin Hendrych je autorem básnické sbírky Inkoustové epolety, kterou ilustrovala.

Foto: Archiv  Tandy Corróns

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Ve znamení Cunningham a Limón

Nový letní taneční workshop v Praze

Letní Praha bude mít nový třídenní workshop pro studenty tance a profesionální tanečníky – Intenzivní Taneční Workshop. Uskuteční se od 7. do 9. července a za jeho organizací stojí dvě úspěšné tanečnice, absolventky Taneční konzervatoře hl. m. Prahy, Kristýna Kocianová a Kateřina Plachá. Někdejší spolužačky, z nichž každá se vydala cestou jiné specializace, se rozhodly využít svého tanečního vzdělání a zkušeností, které si za deset své profesionální kariéry rozšířily v zahraničí. Mladé adepty tanečního umění tak chtějí seznámit s novými styly a technikami.

„Třídenní workshop je určený pro studenty tanečních škol a profesionální tanečníky starší 15 let, kteří chtějí zlepšit své taneční schopnosti a nechat se inspirovat styly a technikami, se kterými se nemusí na konzervatoři setkat nebo se jimi zabývat do hloubky,“ vysvětluje Kristýna Kocianová.

Workshop se bude konat na Košince v Praze 8 v Libni a bude zahrnovat klasický tanec a lekce moderních a současných technik. Tréninky klasického tance budou v rukou Kateřiny Plaché, bývalé členky Královského dánského baletu. Arthur Sicilia, současný člen rakouského divadla Tanz Linz, povede hodiny moderního tance inspirované principy Merce Cunninghama a Kristýna Kocianová, která má za sebou angažmá v Transitions Dance Company v Londýně, bude vyučovat taneční lekce inspirované technikou José Limóna.

Workshop nezahrnuje pouze výuku tanečních technik, ale také otevřené diskuse o současném dění v tanečním světě a možnostech, které dnes mladí umělci mají. Tyto diskuse budou zaměřeny na to, jak se rozvíjet jako umělec a jak najít své místo v tanečním světě, který nabízí obrovskou škálu uplatnění, ale pro začínajícího profesionála může být i nepřehledný.

„Inspirovala mě chuť a příležitosti poznávat tanec, získávat a prozkoumávat nové zkušenosti v tanci propojené s uměním v zahraničí a chtěla jsem se podělit a inspirovat mladé české tanečníky. Přinést do Česka tanečníky, lektory a techniky, které tady nejsou tolik populární,“ vysvětluje Kristýna Kocianová. „Cílem těchto workshopů je vytvořit prostor a komunitu, kde se tanečníci mohou vzájemně podporovat, budovat trvalá přátelství a vzájemně se inspirovat k růstu a rozvoji jako umělci,“ dodává. Tanečníci by měli získat motivaci prozkoumat svět za hranicemi a nebát se do něj vykročit s myšlenkami na úspěch a uplatnění.

První ročník bude zahrnovat tři dny, obě zakladatelky však plánují rozšířit v dalším roce jeho délku i nabídku. „Víme, že letních tanečních škol a workshopů se koná celá řada, ale věříme, že nabídku rozšíříme novým směrem,“ doplňuje Kristýna. Kateřina a Kristýna doufají, že jejich workshopy budou místem, kde se tanečníci mohou cítit inspirováni, podporováni a kde mohou rozvíjet své dovednosti především pro sebe, pro objevení vlastního potenciálu, který pak mohou rozvíjet.
 

Praktické informace:
Místo konání: LV&C_STUDIO8 / Na Košince 8, Praha 8

Cena: 3 500 Kč

Taneční studio bude k dispozici vždy od 9:30 do 16:00 a každý den proběhne klasický trénink i lekce techniky Cunningham a Limón

Na workshop se mohou zájemci hlásit prostřednictvím formuláře

Pro více informací o workshopu a přihlášení navštivte Instagramový profil @3_IDanceW nebo Facebookové stránky 3 Days of Intensive Dance Workshop

FB událost: https://www.facebook.com/events/1917026412010460/

Více o tanečních lektorech:


Kateřina Plachá absolvovala Taneční konzervatoř hl. m. Prahy v oboru klasického tance. Tančila v baletním souboru drážďanské Semperoper a hostovala v souboru Palucca Hochschule, kde rovněž studovala. Posléze získala angažmá v Dánském královském baletu, kde tančila v tradičním bournonvillovském repertoáru (La Sylphide, Napoli, Le Conservatoire) i v klasickém a moderním repertoáru (Giselle, Manon, Dáma s kaméliemi, Raymonda, Labutí jezero nebo třeba Vertical Road A. Khana). Po návratu do Česka tančila v baletu Divadla J. K. Tyla nebo v Laterně magice.

Ve svých lekcích kombinuje různé techniky, respektive školy akademického tance – ruskou Vaganovu, ale i americký styl George Balanchina a samozřejmě prvky dánské školy Augusta Bournonvilla, do které pronikla během svého angažmá.

Kristýna Kocianová působí trvale v Londýně. Studovala na Janáčkově konzervatoři v Ostravě a Taneční konzervatoři hl. m. Prahy a už v době studií si ji získala technika José Limóna. Vedle řady dalších zkušeností velmi brzy získala certifikát LimónPro v Limón Dance Company v New Yorku, kde vystupovala v několika inscenacích a choreografiích, mj. Night Light (K. Weare), Chaconne, The Psal (J. Limón) ad. Získala magisterský titul v oboru Dance Performance na prestižní Trinity Laban Conservatoire of Music and Dance a ve Velké Británii vystupovala se souborem Transitions Dance Company, podílela se na řadě produkcí britské nezávislé scény. Techniku J. Limóna vyučuje v několika londýnských studiích. Svým studentům pomáhá objevit jejich vlastní jedinečný styl, její lekce jsou navrženy tak, aby byly výzvou a zároveň tanečníky vedly k hledání individuálního výrazu.

Arthur Sicilia je americký tanečník, choreograf a pedagog. V současnosti působí v Linzi, kde spolupracuje s Tanz Linz a dalšími soubory a projekty. Studoval Boston Conservatory a Trinity Laban Conservatoire of Music and Dance, kde získal magisterský titul, pedagogiku tance studoval také na Royal Academy of Dance. Vedle německého souboru Tanz Linz spolupracuje jako hostující choreograf se Syracuse City Ballet a věnuje se pedagogice. Rozvíjí vlastní systém „Dimensional Streaming“
v pohybu.
„Jsme rádi, že máme Arturta na palubě, aby vyučoval kurzy moderního tance ovlivněné Cunninghamem. Jeho vášeň pro tanec a odhodlání pomáhat našim studentům plně porozumět práci s tělem je skutečně inspirující. Věří, že každý má schopnost tančit, a je nadšený, že může sdílet své znalosti a zkušenosti s naší komunitou,“ komentuje Kristýna.
 
Intenzivní Taneční Workshop

Klasický balet, Limón-Inspirovaný současný tanec, Cunningham-Inspirovaný moderní tanec

7. – 9. července
LV&C_STUDIO8, Praha 8
Kristýna Kocianová, koordinátorka ITW 
 
Kristýna Kocianová a Kateřina Plachá
pro Taneční magazín