Rozhovor s uměleckou šéfkou baletu Divadla F. X. Šaldy v Liberci Marikou Mikanovou

„Tanec je objevování geniality v jednoduchosti“

Marika Mikanová

Balet ji okouzlil již v dětském věku a netrvalo dlouho a úplně mu propadla. Na scéně si zatančila řadu krásných rolí a jako tvůrčí typ našla uplatnění také v choreografii, od roku 2019 je Marika Mikanová uměleckou šéfkou baletního souboru Divadla F. X. Šaldy v Liberci.

Baletu se věnujete od svých šesti let, když jste začala navštěvovat soukromou Baletní školu Jána Nemce. Čím Vás balet tak zaujal a jak jste se k němu dostala?

„Popravdě, když jsem nastoupila v necelých šesti letech k úžasnému panu Nemcovi J příliš jsem toho o baletu nevěděla. Chvilku mi trvalo, než jsem pochopila jak na to, co se ode mě vlastně chce. Přistupovala jsem k tanci trošku jako ke sportu. Ale velice brzy jsem pochopila, nechala se vtáhnout, nechala se okouzlit a nenávratně propadla múze Terpsichoře. K prozření mi velice pomohl balet Louskáček v choreografii George Balanchina, kterého mi maminka půjčila na kazetě tehdy ještě ve videopůjčovně. Seděla jsem u videa jako přilepená a shlédla ho snad desetkrát. Samozřejmě následovalo zhlédnutí Louskáčka (naživo) v Národním divadle (Klárku tehdy tančila Tereza Podařilová) a poté mnoho dalších baletů. Doslova jsem tanci propadla a byla posedlá. Cvičila jsem každý den, i o letních prázdninách.“

V letech 2000 – 2008 jste studovala na 1. Soukromé taneční konzervatoři v Praze. Po škole jste nastoupila do baletního souboru Divadla F. X. Šaldy v Liberci, kde jste se představila v řadě rolí a byla jste např. Madame de Volange v Nebezpečných známostech, služebnou Nanette v Marii Antoinettě /Markýz de Sade, Mary Wigman (Harald – Hvězda se vrací!), Štěpka (Petrolejové lampy), Eva (Gazdina roba), Malý princ ve stejnojmenném baletu. Na kterou ze svých rolí ráda vzpomínáte?

„Nejvíce jsem si užila Evu v Gazdině robě a pak také Štěpku v Petrolejových lampách. Obě role byly hodně založeny na herectví a obě měly velice silný dramatický příběh, který jsem pokaždé prožívala (a také si užívala) na dvě stě procent. Navíc mě ohromně bavil vývoj obou postav během představení. Například Eva v Gazdině robě choreografky Aleny Peškové, musela být na začátku představení rozverná, divoká, nespoutaná… a na konci zničená a nešťastná žena, která nevidí jiné východisko ze situace, než smrt. Pamatuji se, jak jsem s tou divokou a rozvernou Evušou na začátku trochu bojovala a nedokázala se odvázat tak, jak si choreografka přála. Ale snad, doufám, jsem to tam nakonec dotáhla a byla dostatečně odvázaná a divoká jak bylo potřeba. Každopádně to byla nádherná role, na kterou moc ráda vzpomínám.“

Na své domovské scéně jste se uplatnila také jako choreografka a tento obor jste vystudovala na HAMU. Vaše první choreografie vznikla na píseň Radůzy Jedem, a jmenovala se Tramvaj. Jako choreografka jste podepsaná pod Dům Bernardy Alby, Café Reicheiberg nebo Jekyll a Hyde. Co Vás přivedlo k choreografii?

„Vždycky jsem měla přirozenou touhu tvořit. Už od dětství jsem ráda vymýšlela představení a tvořila jednotlivé choreografie. Ve druhém ročníku na konzervatoři jsem v rámci hodiny scénické praxe, když nám onemocněla profesorka, připravila se spolužáky minimalistickou desetiminutovou Spící krasavici. Když na to teď zpětně vzpomínám, tak si uvědomuji, že tam jsem poprvé pocítila radost a euforii, že dokážu vézt a inspirovat lidi. Protože, co si budeme povídat, ne všem spolužákům se chtělo pracovat, když měli možnost mít volnou hodinu…

V profesionálním divadle potom právě přišla ta první zkušenost s Radúzou a následovala větší příležitost Café Reichenberg a to mě nakoplo dát si přihlášku na HAMU a uvažovat o kariéře choreografky. Miluji tu práci. Vždycky se cítím po své premiéře celovečerního představení maximálně vyčerpaná a mám pocit, že už nedokážu vymyslet ani krok, sun, krok. Ale ten pocit trvá jen krátce a zase se brzy začnu těšit na nový projekt.“

Jednou jste řekla, že Vás hodně ovlivnila choreografka Alena Pešková, která byla také uměleckou šéfkou baletu v Divadle F. X. Šaldy v Liberci a po jejím odchodu jste na tuto pozici, v roce 2019, nastoupila Vy. Jak se v této roli cítíte? Co je Vaší pracovní náplní? Máte ještě čas na choreografování?

„Ano, Alena mě opravdu velice ovlivnila. Tančila jsem pod jejím vedením deset let, takže myslím, že je nevyhnutelné, aby mě ovlivnila. A jsem za to moc ráda, tvorby Aleny Peškové si nesmírně vážím.

Role šéfky baletního souboru mě moc baví. Musím říct, že stále víc a víc, protože samozřejmě už jsem zkušenější a v jistém ohledu také odvážnější. Jsem ráda, že si Liberec drží svou kvalitu a stále ji zvyšuje. Navíc v souboru je vybudovaná příjemná, až skoro rodinná atmosféra, a proto jsem velice šťastná, když mohu vytvářet choreografii právě pro náš soubor. Každého z tanečníků dobře znám a tu spolupráci vnímám pozitivně. Doufám, že to tak vnímají i tanečníci. Cítím se být velkým patriotem libereckého baletu a mám s ním i velké plány. Práce to je samozřejmě náročná, cítím zodpovědnost nejen za tanečníky a jejich pracovní podmínky, prosperitu a profesionalitu, ale samozřejmě také za spokojené obecenstvo a ideálně vždy vyprodané hlediště.“

Na co byste pozvala k Vám do divadla?

„To je těžká otázka. Na všechno! Každé představení je jiné, každé je jedinečné. Liberec si oblíbil Mauglího. Ten je neustále vyprodaný, což je opravdu velká radost. Dále titul , což je kombinované představení dvou odlišných a zároveň podobných příběhů, plné emocí a taneční virtuozity, po dlouhé době opět s orchestrem Divadla F. X. Šaldy. A nyní vypouštíme do světa baletní pohádkový poklad skladatele Oskara Nedbala Princezna Hyacinta, který se zaměří na naše nejmladší diváky.“

Co Vás na tanci stále baví, když se na něj díváte jako tvůrce, divák občas i pedagog, když už sama nejste interpretem?

„Vášeň, příběh, prožitek, virtuozita, překračování možností, objevování geniality v jednoduchosti.“

 V soukromí jste maminkou dvou synů. Vedete je také umění?

„Starší syn mého manžela je duší i tělem sportovec, fotbalista. Na balet chodí rád a moc nám fandí, ale aktivní zapojení myslím nehrozí J. Mému synovi Dominikovi budou v létě dva roky. Zatím netuším, jakým směrem se vydá, ale ráda bych ho vedla k lásce k umění obecně. Jestli bude mít talent na tanec… uvidíme. Nikde není psáno, že by se musel věnovat baletu, že ano. Je tolik úžasných tanečních stylů… Zatím, když mu pustím klasickou hudbu (milujeme s manželem například Šostakoviče), tak sleduje, poslouchá, ale více se neprojevuje. Asi je třeba k tomu Šostakovičovi dozrát J.“

Patříte mezi lidi, kteří si můžou říci, že jejich práce je také jejich koníčkem? Co Vám říká slůvko relax?

„Rozhodně patřím mezi šťastlivce, kteří mají práci jako koníčka. Když chci vypnout od divadla, respektive spíš od tance, vyrazíme pro změnu třeba na činohru, někdy i do kina. Miluji cestování, přírodu, čtení a hlavně mít kolem sebe rodinu a dobrou společnost.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: Archiv Mariky Mikanové

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..