Rozhovor s baletním tanečníkem a choreografem Filipem Martinským

„Tanec je kreativita a svoboda“

Filip Martinský

„Tanec je pro mne hlavně kreativita a svoboda,“ přiznává tanečník a choreograf Filip Martinský, který rád vše střídá, experimentuje a dodává: „Jsem univerzální typ tanečníka, a uvidíme, jaké výzvy přinese budoucnost.“ Má rád role energické, charakterové, role, které hýbou dějem nebo role, kde může pracovat s výrazem a gesty.“

V dětském věku jste na rodném Liptově tancoval v Tanečním klubu Jessy Vavrišovo. Co Vás ještě bavilo a jak na toto období plného tance a pohybu vzpomínáte? Čím jste chtěl být?

Od malička jsem byl umělecky založený. Navštěvoval jsem výtvarku, kde se projevil můj zájem o abstrakci, fascinovaly mne barvy a různé techniky… věnoval jsem se také folklornímu tanci a na základce jsem později ještě recitoval a zpíval.

Na období v Tanečním klubu Jessy Vavrišovo mám nádherné vzpomínky ze soutěží, zájezdů či plesů… tam vznikla ta nejkrásnější a nejsilnější přátelství, která trvají dodnes. V tanečním klubu jsem našel vše, co jsem v tom věku hledal – pohyb, hudbu, kostýmy, barvy – absolutně kreativní prostředí, prostě stvořeno pro mne. A právě v tomto klubu jsem začal dělat také své první soutěžní choreografie a později také učit mladší generaci tanečníků.

Neměl jsem jednoznačnou představu, čím chci být… umělecký směr si mne našel a odmala mne k tomu vedl, kde jsem dnes. … (smích)

Jak se kluk ze Slovenska, od Tater, ocitl na Pražské taneční konzervatoři?

„Studia jsem začal na konzervatoři na Slovensku, a protože jsem byl přehnaně ambiciózní a netrpělivý, přihlásil jsem na konkurz do muzikálu Romeo a Julie, kterou organizovala francouzská produkce na tour po Číně a Taiwanu. V náročném výběrovém konkurzu jsem obstál a tak jsem coby šestnáctiletý vycestoval za svými prvními profesionálními zkušenostmi. Již tehdy jsem si uvědomil, že chci na sobě pořádně „zamakat,“ zlepšit techniku, rozšířit si obzor, a k tomu potřebuji kvalitní vzdělání, podnětné prostředí plné výzev, někoho, kdo se mi budě věnovat a nasměřuje mne. Díky tomu, že mne již pár let individuálně vedl Pavel Ďumbala, napadla mě právě Praha. Vše jsem si sám vybavil, vytelefonoval a už jsem jen řešil přestup. Představa, že bych mohl studovat v Praze a přitom ve chvílích volna pracovat s panem Ďumbalem, byla pro mě v té době neskutečně motivující.“

   

 V 16 letech jste absolvoval s pařížským muzikálem Romeo a Julie půlroční turné po Číně a Taiwanu. Jaká to byla pro Vás zkušenost?

„To bylo jako sen a dodnes nechápu, jak se to všechno podařilo, vždyť jsem měl pouze 16 let. Dalo mi to mnoho, především zkušenosti s hraním, s autenticitou výrazu, práci s gesty, také jsem si všímal, jak funguje management, který byl na vysoké profesionální úrovni a dnes mohu říci, že to byla úžasná zkušenost. A poznávání nových krajin a kultur, bylo vždycky mým velkým snem a tak se to začalo propojovat.“

Kromě konzervatoře jste absolvoval taneční workshopy v Belgii, Itálii, Indii nebo Thajsku, taneční kurzy – Vaganova Summer Intensive v Barceloně, Summer Intensive Batsheva Dance Company v Izraeli a Darii Klimentové (2017 a 2018).  Čím Vás kurzy a workshopy obohatily a uvažujete, že byste také pořádal vlastní taneční kurzy? 

„Začínal jsem v kreativním prostředí a vždycky jsem byl zvědavý, rád jsem všechno zkoumal, poznával nové věci. Taneční kurzy a workshopy mi daly možnost cestovat nejen do nových krajin, ale především zkoumat různé techniky tance, ať již moderního a současného tance spojeného s improvizací anebo přímo pozorovat rozdíly výuky klasické techniky a možnosti její kombinace z pohledu různých pedagogů nebo slavných tanečníků z celého světa. A tím jsem spojil tzv. příjemné s užitečným.  (smích)

Nad organizováním tanečních kurzů jsem ještě nepřemýšlel, ale umím si to v budoucnu představit. Věřím ale, že vše v životě má správné načasování, takže někdy v budoucnu určitě ano.“

Během studií jste se zúčastnil několika mezinárodních tanečních soutěží. Třetí místo jste obsadil na Mezinárodní baletní soutěži v německém Mnichově, druhé na Mezinárodní choreografické soutěži v Polsku a první místo v Plzni v roce 2018, kde jste získal také cenu za současnou choreografii (The Century). Co to pro Vás znamená?

„Každého potěší, když je jeho práce oceněna, je to krásné zadostučinění. Tanec ale není sport a tak jej nemůžeme ohodnotit spravedlivě a v číslech a proto jsou všechny taneční soutěže velice subjektivní. Každý porotce má vlastní vkus, vlastní zkušenosti, přichází z jiného prostředí, takže hned několik odlišných faktorů. Často je to také o kontaktech a sympatiích nebo … také jakousi nastavenou hierarchií institucí.

Proto pak časem pochopíte přísloví: „Cesta je cíl…“ Mne si již vícekrát stalo, že jsem se tvrdě a vytrvale připravoval na nějakou soutěž, kdy byla příprava tak únavná a zdlouhavá, pod tlakem, cílená na úspěch, že když pak to vytoužené ocenění dosáhnete, které společnost oficiálně ocení… necítíte vlastně nic… jen prázdno. Usmíváte se a víte, že to není jen o této chvíli. Je to úplně v pořádku, protože to všechno potřebné jste již zažili po cestě… zjistíte, že na tom „vrcholu“ nic speciálního nenajdete… a někdy se to také nepodaří… ale vy cítíte, že se všechno to důležité stalo cestou.“

Po škole, od roku 2019 působíte v alternativním tanečním souboru Lenka Vágnerová and Company, kde tančíte např. v představení Panoptikum. Jako tanečník působíte také v baletu v divadle F. X. Šaldy v Liberci. Byl jste sólistou Pražského komorního baletu. Věnujete se klasickému tanci, což je balet, současnému tanci, alternativnímu umění, vaši specialitou jsou vysoké skoky. Čím je pro Vás tanec? Je vám bližší klasický tanec, nebo Vás to táhne k alternativnímu umění? Nebo máte nejraději, když to můžete střídat? A co role, jaké rád ztvárňujete?

„Působení v souboru Bohemia Balet bylo při studiu velice osvěžující. Pan Slavický, ředitel konzervatoře, umí přesně podchytit talent a následně s ním individuálně pracovat. V souboru jsme měli možnost spolupracovat s různými choreografy a přitom jsme cestovali po České republice a všechno mělo své kouzlo.

Tvorba díla je vždycky výpovědí konkrétního autora, který v něm vyjadřuje své pocity, názory, představuje svůj vkus… pro mě je to svoboda, tehdy se cítím nejvíce sám sebou… musíte cítit, že máte světu co říci, odevzdat. Když já tvořím dílo, tak jej tvořím pro konkrétního tanečníka nebo tanečníky, snažím se podchytit jejich osobnost a jejich silné stránky a tehdy může vzniknout něco skutečně originálního. Často je to intuice, kterou se řídím při své tvorbě.

Co se týče mým plánů, tak krátce před příchodem pandemie covidu, mne přijali do souboru Borisa Eifmana v St. Peterburgu, kde jsem pobyl pouze měsíc, a měl jsem tam nastoupit jako sólista. Bral jsem to jako významný kariérní krok, který se ale kvůli vízům nepodařilo zrealizovat a následně vyhlášení nouzového stavu, až úplné zastavení spolupráce s Ruskem, kvůli invazi na Ukrajinu.

Jenomže umělec nemůže stagnovat a právě v té době vznikla iniciativa, abych vytvořil svoji první celovečerní performaci Machinácie. Toto představení mělo premiéru na Liptově pod Tatrami díky Hory Doly (alternativní prostor) a následně byla repríza v Bratislavě. Do projektu jsem pozval dvě performenky, s nimiž se znám řadu let a věděl jsem, že nám to bude na jevišti fungovat a to Melánii Ondrejíčkovou a Kristínu Kollárovou. Další repríza nás čeká v září a to v Detvě v Domě umění… a pracujeme na dalších možných reprízách v Praze a v Košicích.

Po škole jsem měl možnost dva roky působit současně ve třech institucích a ještě k tomu jsem hostoval v Bohemia Balet, bylo to velice obohacující období, ale vyžadovalo si to obrovskou časovou a osobní disciplínu. Je to především o komunikaci a stanovení si priorit. Jsem ale velice vděčný, že vedení všech tří institucí mi to fungování akceptovalo.

Tanec je pro mne jednoznačně kreativita a svoboda, jako by Ruth st. Denis řekla. „Tanec vnímám jako komunikaci mezi tělem a duší, jako vyjádření toho, pro co je těžké najít slova.“

Já stále balancuji mezi čistou klasikou – baletem a absolutní alternou. Klasický tanec je základem pro vyjádření pohybu každé formy pohybového umění, bez toho se neobejde… také mne fascinuje neoklasika, čisté tvary a hraní s plasticitou pohybu nebo občasnou deformací póz.

Rád to vše střídám, experimentuji, neumím si momentálně představit, že bych se věnoval pouze jedné formě umění. Jsem univerzální typ tanečníka, a uvidíme, jaké výzvy přinese budoucnost.

 Já mám nejraději role, které jsou energické, charakterové, nebo které hýbou dějem. Z klasického repertoáru je to např. Rothbart z Labutího jezera, Abderachman z Raymondy nebo velice rád „skočím“ – tzv. „španělák“ z Labutího jezera nebo z Louskáčka. To jsou role, kde mohu pracovat s výrazem a gesty nebo s úplnou explozí energie a vyjádřením mužnosti.

Co se týká současného tance, tak právě práce s Lenkou Vágnerovou byla pro mne jednoznačnou volbou hned po škole, nakolik pracuje s osobností performenů a její divadelní pohybové ztvárnění v divácích zanechá esenci. Ztvárnění několika rolí v představení Panoptikum, které Lenka „ušila“ přímo na mne jsem si velice užil a mohl jsem se do těch rolí ponořit.

Ještě mám několik malých snů, co se týká – neoklasických – současných světových choreografů, v jejichž choreografiích bych si rád zatancoval nebo zkoumal jejich pohybový slovník. Uvidíme, zda se mi to v budoucnu splní.“

Jako rodák ze Slovenska již několik let žijete a pracujete v Čechách. Co pro Vás znamená domov, kde je ten Váš? A jak to máte s jazykem?

„V současné době jsem v Mexiku na tour s baletem Labutí jezero pod záštitou Národního divadla Bulharka z Varny… a tak opět cestuji a experimentuji. (smích)

Domov mě velice chybí a krásu našim majestátních Tater jsem si začal uvědomovat, až když jsem odešel poprvé na půl roku do Číny. Představa, že jsem tak daleko od domova a následně ten pocit, když se vrátíte a ten Baranec a Kriváň (kopce ve Vysokých Tatrách) tam na vás stále čekají, tak ten pocit je nádherný. Jedno ale vím – moje srdce je doma v Tatrách, ale duše chce zpět do Prahy, kam se plánuji v budoucnu vrátit.

Mluvím česky a anglicky a z těchto jazyků jsem, i přesto, že jsem Slovák, maturoval. Dorozumím se také rusky a trošičku i francouzsky.“

Jak rád trávíte chvíle volna? Umíte odpočívat?

„Přiznávám, že jsem se dlouho neuměl pouze fyzicky regenerovat. Vypnout ale „hlavu“ bylo náročnější – umění to najít… Již několik let se věnuji meditaci a józe, ale opravdu vědomě mentálně odpočívat nebo lépe řečeno, žít, jsem začal (když to řeknu paradoxně) až během covidu. Tehdy jsem si uvědomil skutečné hodnoty v životě, změnilo to zcela moje fungování a myšlení. Protože jsem nemohl tancovat, učil jsem pouze on – line klasický tanec. Byl jsem doma v Tatrách a začal jezdit na kole, chodit na túry, postupně běhat maratóny, dělat skialping, bivakovat pod holým nebem, zamiloval jsem se do našich hor. Bylo to pro mne potřebné období, tělo mělo stále výkon a bylo v kondici, ale mysl se mohla konečně regenerovat a vypnout v krásné přírodě.“

Děkuji za rozhovor  

Foto: Luboš Plšek, Erzvo Photography,  Michal Babinčák

Veronika Pechová 

pro  Taneční magazín 

Rozhovor se Štěpánem Pecharem, choreografem a uměleckým šéfem DEKKADANCERS

„Někdy se koníček promění v povinnost. A to je špatně“

Štěpán Pechar

V dětství se věnoval kreslení a malování. Hodně sportoval a nakonec se našel v tanci, který jej okouzlil, jak přiznal až v osmnácti letech. Začínal studiem v pražském Duncan Centru a ve dvaceti letech nastoupil do sedmého ročníku pražské taneční konzervatoře. Tančil v Laterně magice, spolupracoval s 420PEOPOLE, Lenkou Vagnerovou & Company, s Pražským komorním baletem. Krásné role tančil na scéně ND a od roku 2015 působí Štěpán Pechar jako umělecký a výkonný šéf, choreograf a tanečník DEKKADANCERS a tanec, jak sám přiznává, stále miluje. „Je to ohromná součást mého života. Je to moje povolání a velká vášeň.“  

Pocházíte z Malty, kde jste do svých osmnácti let se sourozenci vyrůstal v rodině českého lékaře, a maminka je maltská rodačka a pracovala v cestovní kanceláři. Jak vzpomínáte na toto období? Neuvažoval jste, že byste byl jako Váš tatínek lékařem?

„Na své dětství a náctiny mám jen ty nejkrásnější vzpomínky. Byl to úplně bezstarostný život. Snad největší starostí bylo vybrat pláž, kam se půjdeme koupat, nebo vyhrát plážový volejbal.

Pamatuji si na to, když mi bylo zhruba 8 let a táta nám s bráchama ukazoval záznam operace kolene a s velkým zájmem nám popisoval každý krok operace. Uznám, že mě to dost zajímalo. Táta nám také neustále kladl na srdce, že je dobré mít alespoň jednoho doktora v rodině a jistě si přál, aby alespoň jeden z jeho čtyř synů se doktorem stal. Nestal. Ačkoli naši byli celkem přísní ve výchově a trvali na tom, aby se nám dařilo ve studiu, nikdy na nás netlačili ve výběru studia a kariéry. Já jsem o medicíně jistého času uvažoval, ale odradilo mě to celoživotní studium a silné nutkání věnovat se sportu a pohybu.“

V dětství jste se věnoval kreslení a malování a k tanci jste se dostal díky lásce k jedné slečně, jak jste v jednom rozhovoru přiznal, až v osmnácti letech. A se studiem tance jste začal v pražském Duncan Centru a ve dvaceti letech jste nastoupil do 7. ročníku Pražské taneční konzervatoře. Čím vás tanec tak okouzlil, že jste mu podlehl a zapudil myšlenku studia fyzioterapie?  

„Když jsem sportoval, zajímaly mě vždy cviky, které jsou směřovány k tomu se naučit nějakou dovednost. Tedy necvičit jen sílu pro sílu, nebo výdrž pro výdrž a pružnost pro pružnost, ale cvičit sílu v nohách například pro výbušnost a pro vyšší skok, nebo cvičit zápěstí pro zlepšení stojky, cvičit flexibilitu za účelem toho dokázat udělat provaz apod. Po té fyzické stránce, tohle je přesně tanec. Učíte své tělo být připravené se naučit co nejvíce dovedností a tyto dovednosti jsou pak prostředkem vašeho vyprávění na jevišti. Navíc oproti míčovým hrám se v tanci neučíte jen určitou opakující se škálu dovedností, ale učíte se neustále nové. V podstatě s každou choreografií se učíte jiné pohyby, zkoumáte jiné principy a přicházíte neustále na nové způsoby, jak pracovat s tělem. Ta pestrost je to, čemu jsem propadl. K tomu ztvárňujete tancem role, které musíte naplnit emocemi. A vždy mě nesmírně zajímala choreografie, kde se správnou fantazií a se zájmem o tvorbu je opravdu možné snad všechno. Tanec, choreografie, divadlo…dohromady jsou nevyčerpatelnou studnou zajímavostí.“

Jako tanečník jste začínal v roce 2010 v Laterně Magice, spolupracoval jste s 420PEOPOLE, Lenkou Vagnerovou & Company, s Pražským komorním baletem a pak jste dostal nabídku od tehdejšího uměleckého šéfa baletu ND Petra Zusky. A na prknech Zlaté kapličky jste debutoval v klasickém baletu Labutí jezero. Tančil jste moderní i klasické role. Někde jste řekl, že jste si zatančil mnoho svých vysněných rolí. Na kterou rád vzpomínáte a máte ještě nějakou nesplněnou rolí, kterou byste si rád zatančil?

„Velmi rád vzpomínám na Bella Figura od Jiřího Kyliána, nebo na DECADANCE od Ohada Naharina, taky Cacti od Alexandra Ekmana. Opravdu jsem si velice užíval tyhle krásné díla tančit. Spíše než konkrétní vysněné role mám vysněné spolupráce s některými choreografy. Například moc rád bych poznal práci s Crystal Pite na některé z jejích choreografiích, nebo Akrama Khana nebo Mats Eka. Zajímalo by mě, jak přistupují k tvorbě, jak formují své myšlenky do pohybu, jak uvažují nad dramaturgií nebo režií, jak pracují s tanečníky.“

Od roku 2015 působíte jako tanečník, choreograf a umělecký šéf tanečního souboru DEKKADANCERS. V současné době se věnujte více vedení souboru. Na co se mohou příznivci vašeho souboru těšit? Připravujete nové projekty? 

„Diváci se mohou těšit na již čtvrtou premiéru v tomto roce. Pro podzim tohoto roku připravuje pro DEKKADANCERS svoji novou kreaci Ondřej Vinklát. Po spolupráci s Divadlem Bratří Formanů a s Českou filharmonií na Knize džunglí, která měla premiéru 7. 6. 2022 v Azylu, se chceme zase zaměřit na tvorbu ryze naši, ryze DEKKA. Plánujeme už také rok 2023. O všech nových projektech budeme včas informovat na našich nových webových stránkách www.dekkadancers.net, nebo na našem FB či IG.

Hodně se věnujete také chorografii (Purpurový déšť, Gone Too Soon). Poslední večeře, na niž jste jako choreograf podílel spolu s Ondřejem Vinklátem a Markem Svobodníkem, byla Oceněna nejlepší choreografií roku 2017 – Operaplus.  Máte v této disciplíně nějaké vzory?

„Je jich mnoho, například již zmiňovaní Jiří Kylián, Crystal Pite, Mats Ek, Akram Khan. Jsou mi vzorem svým přístupem a uvažováním nad choreografií, svojí nápaditostí a ojedinělostí.“

V roce 2021 měla premiéru Vaše one man show Muž z Malty a na přípravě scénáře jste se inspiroval svým dospíváním. V tomto projektu jste propojil tanec, malbu a stand-up a právě stand-up sledujete od svých devíti let a vašimi oblíbenci jsou Robin Williams a Jim Carrey. Jaké to je být na scéně sám?

„Vzrušující!“

Čím je pro Vás tanec dnes? Někde jste řekl, že tanec stále milujete…

„Samozřejmě že tanec stále miluji. Je to ohromná součást mého života. Je to moje povolání a velká vášeň.“

Je Vám práce také koníčkem?

„Do jisté míry. Všeho moc je příliš. Někdy se stane, že se koníček promění v povinnost. To je špatně! Kdykoliv se mi tohle v minulosti stalo, vždy jsem se snažil udělat vše potřebné k tomu, abych znovu nalezl chuť k práci a dostal se do stavu, kdy mě práce nesmírně naplňuje. Myslím si, že jedině tak, můžete dosáhnout opravdu výjimečných výsledků. Jsem si vědom toho, že mám se svojí prací velké štěstí v tom, že je pro mě, dost často, koníčkem.“

Jak rád trávíte chvíle volna?

„Aktivním odpočinkem – volejbal, saunování, motorky, běh, kresba, fitko, cestování, čtení, kino i divadlo.“

Děkuji za rozhovor

Štěpán Pechar

Narodil se 2. září 1987 na Maltě, kde vyrůstal do svých 18 let.

Tanec studoval v Duncan Centru a na Taneční konzervatoři hlavního města Praha.

Spolupracoval s Laternou Magikou, 420PEOPLE, Lenka Vagnerová & Company, Pražský komorní balet. Byl členem baletu ND v Praze.

Působí jako umělecký a výkonný šéf, choreograf a tanečník DEKKADANCERS, kde účinkuje v – Muž z Malty, Stabat Mater, A. I., HornyBach 18+, Poslední večeře

 

 

Foto: Archiv Štěpána Pechara 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s klávesistou kapely Perutě Danielem Rojkem

„Volno už jsem hodně dlouho neměl“

Klávesista v kapele Perutě, pedagog, programátor webových stránek a aplikací Daniel Rojek to zkoušel v dětském věku i jako tanečník a herec. Našel se v práci s dětmi a pro ně,  ale  hlavně v hudbě, která jej provází od dětství.

Jste nejstarší ze čtyř sourozenců a do patnácti let jste vyrůstal v Teplicích,   již v dětském věku Vás k hudbě přivedli rodiče a Váš tatínek je bývalý diskžokej a vy jste od první třídy ZŠ chodil na hodiny klavíru do ZUŠky. Co Vás ještě bavilo? Čím jste chtěl být?

„Kolem těch 15 let jsem začal uvažovat o filmové tvorbě. Zajímala mě kamera a všechna ta technika kolem filmu a televize, a tak jsem se přihlásil na SPŠ sdělovací techniky v Praze, obor Filmová a televizní tvorba.“

 Uvažoval jste o studiu kamery a režie na FAMU. Nakonec jste vystudoval PedF UK v Praze obor hudební výchova a hra na klavír. Co rozhodlo, že jste se vydal jinou cestou?

„Dostat se na FAMU je velmi náročné a většina lidí se tam dostane až na několikátý pokus. Nejsem takový umělec, takže zas až tak jsem o to nestál a vzdal to hned po prvním pokusu. Zároveň jsem ale ještě chtěl studovat a napadlo mě, že bych mohl zkusit klavír, kterému jsem se věnoval v dětství. Protože jsem ale studoval jinou školu než konzervatoř, přicházela v úvahu právě pedagogická fakulta. Protože je možné hudebku studovat jen dvouoborově, zvolil jsem k tomu mou oblíbenou češtinu, která přestala být oblíbená po roce intenzivního potápění v lexikologii, teorii literatury a podobných předmětech. To už mě ale má tehdejší skvělá učitelka klavíru motivovala k talentovým zkouškám na konzervatoři v Pardubicích, kde dosud studuji. Po prvním roce jsem obor na PedF změnil na hru na klavír a hudební výchovu se zaměřením na vzdělání.“

 V dětském věku jste se sestrou Sabinou chodil na Style Dance, tj. do tanečních a tančil v Krušnohorském divadle v Teplicích. Co dnes, jaký máte k tanci vztah?

„To byl jeden velký omyl, který můj taneční talent nijak zvlášť nerozvinul, ale se ségrou jsme si ten rok dost užili a bylo to zajímavé každotýdenní zpestření. Do tanečních jsem chodil ještě v prváku v Praze, ale co mi bylo naděleno v hudbě, chybí v tanci :-). Nicméně každý rok rád navštívím nějaký ten ples (ať už něčí maturitní, fakultní, univerzitní apod.), kde si pár waltzů, valčíků a polek zatančím, po pár pivech zkusím dokonce cha-chu, ale do ničeho dalšího se radši nepouštím 🙂

 

Láska k hudbě Vás provází stále a od roku 2013 působíte jako klávesista v kapele Perutě. A co skládání hudby nebo psaní textů písní?  

„Zatím občas skládám jen nějaké instruktivní klavírní skladbičky pro děti, které učím. Ale zrovna nedávno mi kluci z kapely napsali, že by bylo dobré, kdybych už taky něco konečně složil pro kapelu, tak uvidíme…“

Jakou máte rád hudbu v soukromí? Co rád posloucháte?

„Nevadí mi nic kromě metalu, hip-hopu apod. Vzhledem k mému věčnému studiu ale převládá především klasická hudba všech období.“

Působíte jako pedagog v DDM hl. m. Prahy Karlínské Spektrum, kde jste Koordinátorem hudebního oddělení a učíte hru na klavír. Učíte také na ZUŠ Kladno. Výuku vedete individuálně na míru každému žákovi. Věnujete se také přípravám táborových programů pro děti. Několik let jezdíte jako programový vedoucí na letní, podzimní a velikonoční tábory (Táborníci). Čím Vás práce s dětmi naplňuje?

„Na naše tábory s Táborníky jezdím už od dětství. Kdysi v roce 2005 mě tam přivedla ségra, která rok předtím přijela domů úplně nadšená. Tím, že jsem tam vyrostl a nechtělo se mi přestat jezdit, začal jsem dělat praktikanta, později mi nabídli pozici oddílového vedoucího a teď už několik let dělám programáka. Přes tábory jsem se taky dostal k učení klavíru, ke kterému mám blízko hlavně díky studiu. Nejvíc mě ale baví poznávat různé metodické postupy a vytvářet didaktické materiály.“

Nadále se také věnujete programování webových stránek a aplikací. Co Vás na programování baví?

„Lepší peníze než za práci pedagoga 🙂

A co herectví? Dočetla jsem se, že jste se k němu dostal ve 14 letech. A hrál jste jak před kamerou, tak na jevišti. Hrajete i dnes?

„To byla jen taková návštěva, především díky ségře, u které vášeň k herectví přetrvává dodnes. Já se mu ale nijak nevěnuji, i když říká se, že každý učitel musí být vlastně trochu herec.“

Jak rád trávíte chvíle volna?

„Chvíli volna už jsem dlouho neměl, asi za ně považuju hlavně koncerty s kapelou, případně nějaké procházky v přírodě. Těším se, až konečně dostuduju a toho volna bude víc 🙂

Daniel Rojek

Pochází z Teplic a je nejstarší ze čtyř sourozenců (Sabina, Filip, Adéla). Vystudoval Filmovou a televizní tvorbu na střední škole Panská (Střední průmyslová škola sdělovací techniky v Praze), hru na klavír a hudební výchovu na PedF UK (Bc.) a studuje hru na klavír na pardubické konzervatoři.

Hru na klavír učí v Praze v DDM Karlínské Spektrum a na ZUŠ Kladno. Hraje na klávesy v kapele Perutě. Věnuje se také programování webových stránek a aplikací. 

Sestra Sabina Rojková je úspěšnou herečkou.

Foto: Archiv Daniela Rojka 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Festival Letní Letná vydává podcast o novém cirkusu

Představí se akrobaté, producenti i členové týmu festivalu

Již 19 let je hlavním cílem festivalu Letní Letná rozvíjet nový cirkus a předávat divákům kouzlo tohoto žánru. A proto organizátoři festivalu přicházejí s Letní Letná podcastem, který ve svých epizodách představí akrobaty, producenty a různé členy týmu festivalu i jiných českých projektů, které spojuje láska k novému cirkusu. K poslechu je všem zdarma na Spotify nebo Apple podcasts.

Hosty prvních dvou dílů jsou Jiří Turek (Letní Letná) a Petr Forman (Aréna), dva ředitelé novocirkusových festivalů, a Petr Král, divadelní kritik a publicista.

V první epizodě si Jiří Turek a Petr Forman povídají s moderátorkou podcastu Veronikou Štefanovou o tom, co hraje nejdůležitější roli při výběru představení pro jejich festivaly. S jakými obtížemi se musí potýkat, když chtějí každý rok vybudovat vlastní cirkusový svět, a co je na novém cirkusu fascinuje, proč mají neutuchající motivaci připravovat pro českého diváky kvalitní program.

Druhá epizoda zase skrze rozhovor se zakladatelem a šéfredaktorem časopisu Svět a divadlo Petrem Králem kouká na cestu nového cirkusu v České republice za posledních třicet let i to, jak obohatil a obohacuje českou divadelní scénu.

V dalších dílech podcastu lidé uslyší bratry Rosťu a Vítka Nováka z Cirk La Putyka, Petra Horníčka z Losers Cirque Company či dvorního fotografa Letní Letné Františka Ortmanna  a další české osobnosti, pro které je nový cirkus vášeň, práce a mnohdy i smysl života. Nové díly bude moderovat Alena Rokosová.

Letní Letná podcast je k poslechu na Spotify – spoti.fi/3beWCQc a Apple podcasts – https://apple.co/3zL7xeF.

Nikola Lörinczová

pro Taneční magazín