Letní Letnou zakončil Kolaps

Vystoupení akrobatů Losers Cirque Company odměnili diváci bouřlivým potleskem ve stoje

14. ročník festivalu Letní Letná zakončili opět Losers Cirque Company se svým nejnovějším projektem s názvem  Kolaps. Protože Losers patří k našim nejlepším souborům, o všech jejich představeních jsme čtenáře Tanečního magazínu informovali. Ani tentokrát nezklamali, opět překročili hranice možností lidského těla, porušovali zákony gravitace a naplnili všechna očekávání dychtivých diváků.

Losers Cirque Company, foto: František Ortmann

Nastoupili v posílené sestavě (Petr Horníček, Lukáš Macháček, Matyáš Ramba, Vítězslav Ramba, Jana Telcová, Kristýna Stránská, Martina Illichová, Nikola Kopáčová,  Ondřej Sochůrek, Jiří Bělka, Josefina Žampová, Vladimír Mikláš),  doplnily je dokonce čtyři ženské protějšky, které si s nimi v ničem nezadaly. Perfektní výkony jako vždycky, opět jsme ani nedýchali, v okamžicích, kdy akrobaté stáli na ramenou svého kolegy, zdáli  se naprosto srostlí s jeho tělem, jakoby stáli jen na pevné zemi.

Losers Cirque Company, foto: František Ortmann

Tato nejnovější inscenace nás vede nejrůznějšími variacemi životních kolapsů, od dětství, po partnerství, pracovní vztahy. Od narození až do smrti.  Inu, kolaps může být všude.  Jak se zachová jedinec? Jak se zachová společnost?  Využije slabosti, zneužije nebo pomůže?

Petr Horníček říká: „Kolaps je každodenní zkušenost, která ničí, bortí a drtí, ale také buduje, zoceluje, utužuje. Bez kolapsu  nelze posouvat své možnosti, nelze jít vpřed, nelze překročit svůj stín.“

Losers Cirque Company, foto: František Ortmann

Svůj typický humor Losers nezapřou, ale tento kus nepolechtá bránice diváka od začátku až do konce jako tomu bylo např. v Beach Boy(s). Petr Horníček říká: „Nechtěli jsme se opakovat, tentokrát jsme chtěli udělat něco jiného. Jsem rád, když si divák může vybrat z našich vystoupení to, které  se mu líbilo nejvíce.“

A je hluboká pravda, že tato rozdílnost jednotlivých inscenací přidává na kvalitě skupiny. Ale na druhé straně může být i typ diváka, který se domnívá, že se opět bude smát celou dobu a tentokrát je zklamaný. Kolaps  postrádá  příběh, namísto toho jsou zde  spíše  poskládány jednotlivé pohybové obrazy, představující různé životní situace.  V určitých momentech vyniká spíše akrobatická exhibice než samotný příběh. O to více je tu prostoru pro fantazii diváků.

Losers Cirque Company, foto: František Ortmann

Nejpůsobivější je jistě náročná vzdušná akrobacie, ženy i muži létají vysoko vzduchem.  V některých okamžicích diváci doslova nedýchají napětím, např. když z několikastupňové  pyramidy z lidských těl padá jeden z akrobatů dolů.

Když se na samém začátku objeví akrobaté, celí v bílém, srší z nich energie a síla, už sám příchod je působivý.  Podivná průsvitná blána, představující zrození, brzy zmizí a scéna zůstává zcela čistá.  Kromě malých batůžků, které mají někteří na zádech, představujících možná období školních let, nemají akrobaté žádné rekvizity ani pomůcky. Pouze audiovizuální efekty doplňují vystoupení a také živý pěvecký doprovod (Josefina Žampová a Vladimír Mikláš). Veselé okamžiky střídá napětí, hudba potemní a zvážní.

V „Kolapsu“ nás akrobaté provádí dětstvím, kdy se děti mezi sebou hádají, někdo spadne, ostatní se mu posmívají, či ho povzbudí, aby vstával. Běžný život, který zná každý z nás.

Za zmínku také stojí scéna, kdy se dva muži pošklebují a poplácávají dívku po zadku, až ona jednomu z nich vrací facku. Poté vylezou na její ramena a ona všechno, všechno vydrží, i takový tlak ustojí. Obdivuhodný výkon. Možná se také mnohé ženy cítí tak, že nesou na svých zádech podobnou tíhu, prožívají-li ne zrovna ideální  vztah s mužem.

Kouzelná je scéna, kdy jedné dívce všichni ve skupině pomáhají a ještě jí zvednou ruku do vítězného mávání. Ona pro svoji nejvyšší pozici ale neudělala vůbec nic.  Poté popadají všichni. Výstižné.

Jiná scéna by se zase dala nazvat „Kolikrát spadneš, tolikrát tě zvednu“. Zda jde o vztah, kdy se člověk nepoučí, nebo o vztah, kdy partner takto nekonečně a obětavě podporuje svou partnerku, je už na fantazii diváka.

Další výstižná scéna, kdy se diváci opravdu dobře a upřímně bavili, ukázala silného jedince, který zadupával každého, kdo by se vzepřel a chtěl by se byť i jen na chvilku zvednout. Akrobaté vyjádřili respekt k  silnějšímu jedinci kouzelným a neopakovatelným způsobem –  lehce třepali nožičkama… ručičkama….  Najednou se alespoň jednomu z podřízených podaří dostat se na vrchol, chvíli si užívá svou pozici, ale nakonec byl stejně shozen zase dolů do podřízené pozice.

Nemohu vynechat scénu, kdy jeden usilovně pomáhá ostatním, všechny dostane na vrchol, ale nakonec padá sám.

Představení končí jedním hromadným pádem a tma, zkrátka konečný kolaps.

Diváci řvou, šapitó se otřásá a všichni se loučí s akrobaty  bouřlivým potleskem ve stoje. Je vidět, že Losers Cirque Company  se nesmazatelně zapsali do srdcí diváků a svým posledním  vystoupením potvrdili, že dokáží být zábavní, vážní, tragičtí, ale vždycky výborní.

Eva Smolíková

Foto: František Ortmann

Taneční magazín

Dostaveníčko s Krysařem

Den otevřených dveří ve Švanďáku

Den otevřených dveří ve Švandově divadle slibuje dostaveníčko s Krysařem

Herce a herečky v rolích průvodců, prohlídku zákulisí, výhodný nákup vstupenek a bohatý doprovodný program. To vše nabídne  středa 13. září ve Švandově divadle v rámci tradičního Dne otevřených dveří. Do cesty návštěvníkům letos vstoupí  také Krysař v podání Kláry Cibulkové a další postavy z inscenace režiséra Doda Gombára, připravena je i prohlídka pro neslyšící. Den zakončí  slavnostní vernisáž Výtvarné zdi Michala Ožibka.

Zdarma a všem, kdo chtějí nahlédnout i za divadelní kulisy, je určen Den otevřených dveří u Švandů. Už od 9 hodin začne prohlídkami pro školy, na které čeká také interaktivní doprovodný program a zábavné aktivity.

Tour de Švanda

Prohlídky určené pro veřejnost pokračují od 15 hodin. Jako každý rok se výkladu ujmou samotní členové hereckého souboru. Pro výklad o slavných dějinách smíchovské scény i pro historky z herecké kuchyně si můžete přijít až do 18 hodiny: okruh startuje vždy v celou hodinu. A kdo se nebude moci stavit osobně, může si na Facebooku v 16 hodin pustit online přenos z divadla.

Bonusy a speciály

Speciální prohlídka od 12 hodin je připravena pro neslyšící, kterým bude k dispozici tlumočník do znakové řeči. Právě sluchově hendikepovaným nabízí Švandovo divadlo na Smíchově jako jediná pražská činoherní scéna každý měsíc jedno představení opatřené speciálními titulky – neslyšící tak mohou vidět osm her z aktuálního repertoáru.

Všichni diváci budou mít také možnost po celý den využít slevové akce a zakoupit na pokladně vstupenky na vybraná představení se slevou 1+1 zdarma. A zapsat se bude možné i na workshopy, s nimiž u Švandů začali v pražských divadlech vůbec jako první: prakticky vedené kurzy zaměřené na výuku herectví, pohybu, rétoriky, fotografie, scénografie a dalších disciplín souvisejících s divadelním uměn&iacut e;m nabízejí poslední volná místa.

Během prohlídek divadla bude ve Studiu Švandova divadla možné vidět rovněž ukázky z práce populárního souboru Buchty a loutky, nezávislého alternativního loutkového divadla hrajícího pro děti i dospělé. Představí se také Dětské divadelní studio, Herecké studio a studentské divadlo Spektákl.

Vyplatí se Krysaři vstoupit do cesty?

Den otevřených dveří ve Švandově divadle je nejspíš jediným dnem v roce, kdy se zkřížit cestu Krysaři, bytostí obdařené zvláštní silou, opravdu vyplatí. A přijdou i další postavy z této známé evropské legendy, kterou podle novely Viktora Dyka s herci Švandova divadla zinscenoval režisér a jeho umělecký šéf Dodo Dombár. Vedle Kláry Cibulkové, obsazené netradičně do role Krysaře, se objeví i křehká Agnes (Réka Derzsi), věčně čekající Kristián (Marek Pospíchal), vypočítavé duo radních Strum a Frosch (David Punčochář a Petr Buchta), příliš úslužný hospodský Röger (Miroslav Hruška), jeho posluhovačka Líza (Bohdana Pavlíková), drzé holky Lora a Kätchen (Marie Štípková a Martina Krátká) i Sepp Jörgen a Špína (Jacob Erftemeije r a Luboš Veselý). Na dostaveníčko zvou všechny zájemce ve středu 13. září.

Magdalena Bičíková

Taneční magazín

Dostaveníčko s Krysařem

Den otevřených dveří ve Švanďáku

Den otevřených dveří ve Švandově divadle slibuje dostaveníčko s Krysařem

Herce a herečky v rolích průvodců, prohlídku zákulisí, výhodný nákup vstupenek a bohatý doprovodný program. To vše nabídne  středa 13. září ve Švandově divadle v rámci tradičního Dne otevřených dveří. Do cesty návštěvníkům letos vstoupí  také Krysař v podání Kláry Cibulkové a další postavy z inscenace režiséra Doda Gombára, připravena je i prohlídka pro neslyšící. Den zakončí  slavnostní vernisáž Výtvarné zdi Michala Ožibka.

Zdarma a všem, kdo chtějí nahlédnout i za divadelní kulisy, je určen Den otevřených dveří u Švandů. Už od 9 hodin začne prohlídkami pro školy, na které čeká také interaktivní doprovodný program a zábavné aktivity.

Tour de Švanda

Prohlídky určené pro veřejnost pokračují od 15 hodin. Jako každý rok se výkladu ujmou samotní členové hereckého souboru. Pro výklad o slavných dějinách smíchovské scény i pro historky z herecké kuchyně si můžete přijít až do 18 hodiny: okruh startuje vždy v celou hodinu. A kdo se nebude moci stavit osobně, může si na Facebooku v 16 hodin pustit online přenos z divadla.

Bonusy a speciály
Speciální prohlídka od 12 hodin je připravena pro neslyšící, kterým bude k dispozici tlumočník do znakové řeči. Právě sluchově hendikepovaným nabízí Švandovo divadlo na Smíchově jako jediná pražská činoherní scéna každý měsíc jedno představení opatřené speciálními titulky – neslyšící tak mohou vidět osm her z aktuálního repertoáru.

Všichni diváci budou mít také možnost po celý den využít slevové akce a zakoupit na pokladně vstupenky na vybraná představení se slevou 1+1 zdarma. A zapsat se bude možné i na workshopy, s nimiž u Švandů začali v pražských divadlech vůbec jako první: prakticky vedené kurzy zaměřené na výuku herectví, pohybu, rétoriky, fotografie, scénografie a dalších disciplín souvisejících s divadelním uměním nabízejí poslední volná místa. 

Během prohlídek divadla bude ve Studiu Švandova divadla možné vidět rovněž ukázky z práce populárního souboru Buchty a loutky, nezávislého alternativního loutkového divadla hrajícího pro děti i dospělé. Představí se také Dětské divadelní studio, Herecké studio a studentské divadlo Spektákl.

Vyplatí se Krysaři vstoupit do cesty?

Den otevřených dveří ve Švandově divadle je nejspíš jediným dnem v roce, kdy se zkřížit cestu Krysaři, bytostí obdařené zvláštní silou, opravdu vyplatí. A přijdou i další postavy z této známé evropské legendy, kterou podle novely Viktora Dyka s herci Švandova divadla zinscenoval režisér a jeho umělecký šéf Dodo Dombár. Vedle Kláry Cibulkové, obsazené netradičně do role Krysaře, se objeví i křehká Agnes (Réka Derzsi), věčně čekající Kristián (Marek Pospíchal), vypočítavé duo radních Strum a Frosch (David Punčochář a Petr Buchta), příliš úslužný hospodský Röger (Miroslav Hruška), jeho posluhovačka Líza (Bohdana Pavlíková), drzé holky Lora a Kätchen (Marie Štípková a Martina Krátká) i Sepp Jörgen a Špína (Jacob Erftemeijer a Luboš Veselý). Na dostaveníčko zvou všechny zájemce ve středu 13. září.

 

Magdalena Bičíková

Taneční magazín

Rozhovor se zpěvákem PETREM JANDOU

„Tanec bych dělat nemohl“

V letošním roce slavíte 55 let skupiny Olympic. Snil jste jako kluk o tom, že budete slavný kytarista, zpěvák nebo hudební skladatel? Anebo byla všechno jen náhoda?

„Možná v takových mých 22-ti letech mně problesklo hlavou, že by  bylo fajn, kdyby se mi povedlo něco podobného, jako se poštěstilo  Beatles nebo Rolling Stones, protože jsme milovali v tu dobu celou  britskou rockovou scénu. Tehdy byla doba celkem politicky korektní,  schylovalo se k Pražskému jaru a zdálo se, že všechno bude dobré a budeme moci cestovat. Proto jsem si myslel, že bychom mohli něco dokázat a v roce 1968 jsme strávili asi rok ve Francii, byl to takový náš základní pokus o úspěch v Evropě. Ale přijely k nám ruské tanky a normalizace toto naše snažení zase zarazila. Vrátili jsme se domů jako zpráskaní psi. Od té doby sice sem tam přišel nějaký náznak velkého úspěchu, ale i přesto jsem začal dokonce své myšlení omezovat a říkal jsem si: „No, Olympic už slavný ve světě nebude, ale kdyby se mi povedlo udělat aspoň nějakou světově známou písničku…“ A za tím snem jsem si šel. Asi před 15-ti lety jsem uzavřel smlouvu s Warner Brothers a podespal jsem smlouvu na 99 písní. Byl jsem dokonce u nich v kanceláři v New Yorku, která je u Central parku a když jsem otevřel kancelář, (dodnes nevím, jestli to na mě neušili schválně), hráli tam ‚Bonsoir mademoiselle, Paris‘. Poslouchali pozorně, tak jsem si myslel, že už se něco průlomového konečně podaří, ale nepodařilo se. Takovou určitou touhu mám stále, (Olympic už v tom samozřejmě nehraje roli, jsme staří, ale naše písničky se ještě pořád hrají). Dokud budu živ, budu se pořád snažit nějakou tu písničku dostat i za hranice České republiky.“

Chtěl jste také být třeba popelářem jako spousta malých kluků?

„Popelářem jsem nikdy být nechtěl, ale chtěl jsem být lampářem. Za mých dětských časů se rozsvěcovaly plynové lampy, bydleli jsme v prvním patře a jedna taková lampa byla z pohledu našeho hudebního pokoje přesně v úrovni očí. Sedával jsem na gauči, pozoroval lampu a čekal jsem tam na lampáře, který vytáhl svou bambusovou hůl s háčkem, kterou lampy rozsvěcel. A někdy se mu to nerozsvítilo, protože ten věčný plamínek, který uvnitř hořel, třeba sfoukl vítr a já jsem bedlivě pozoroval, jak si lampář dal na svoji tyč kousek hadříku snad s petrolejem a znovu plamínek zapálil. Toto povolání se mi opravdu líbilo.“

Složil jste svou první písničku spíše během nějakého citového pohnutí nebo jste si sedl a začal cíleně psát?

„Dohodli jsme se s Pavlem Chrastinou, který si umanul, že bude textař a já jsem si usmyslel, že budu hudební skladatel, že pojedeme jeden pátek na chatu složit hit. Půjčil jsem si velkou akustickou kytaru a řekl jsem Pavlovi: „V neděli přijedeš, to už naši budou pryč a ty napíšeš text a já hudbu. Naši ‚vypadli‘, já jsem skutečně tu písničku složil, on skutečně přijel a text napsal. Původně jsme text chtěli napsat anglicky, ale to se nám ‚fakt‘ vzhledem k naší angličtině nepodařilo. Šel jsem si už lehnout a Pavel mezitím napsal text v češtině. Když jsem se ráno probudil, byl na takovém ošklivém papíru napsaný náš první text – ‚Vymyslel jsem spoustu nápadů‘. Asi za dva měsíce jsme písničku natočili, dali ji do rádia a vyhráli hitparádu. To byl opravdu dobrý start, to každému přeji. To je tedy taková historka, ale už před tím jsem samozřejmě psal nějaké etudy, hrál jsem na housle. Vždycky jsem k psaní písní měl blízko.“

Vy máte už asi 800 skladeb zapsaných u organizace OSA (Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním). Kde vlastně berete pořád inspiraci a nápady? Nemůže se hudebníkovi stát, že se vyčerpá?

„Je to zvláštní, ale můj mozek je už tak přizpůsobený, že v okamžiku, kdy se dostanu do nějaké melodie, kterou už znám,  okamžitě mi to řekne. ‚Toto ne, to už někdo má,‘ pomyslím si a hned jdu od toho pryč a zkouším to jinak. A musím říct, že mě ještě nikdo za plagiátora neoznačil a nikdo nenašel v mých písničkách něco, co vážně připomíná jinou skladbu, což se o všelijakých skladatelích říct nedá. Myslím si, že je to opravdu díky mé skvělé paměti. Nedopustím, aby se stalo, že bych něco převzal, protože to je ostuda. To potom znamená, že kradete a to je opravdu ‚blbé‘. Já nechci být zloděj.“

Někdy jsem zaslechla povzdechy skladatelů, že nové věci nemohou vznikat do nekonečna. Jak to vnímáte? Je nějaký konec?

„To by se jistě dalo matematicky spočítat, když uvážíme, že máme dvanáct půltónů, které ovšem můžeme dostat do několika variací, nehledě na to, že jsou tu ještě celé noty, půlky, čtvrtky, osminky a řekněme i šestnáctky…. , které také dokáží udělat různé věci a rovněž můžeme použít jiný akord, které s daným tónem pěkně souzní, akordů je celá řada. Myslím, že možností je opravdu dost.

Bohužel, takový ten střední pop, který je mi z hloubi duše protivný, je zásadně na čtyři stále dokolečka opakované akordy‘, duc, duc, duc, duc. Do toho úplně pitomá melodie, která se také neustále opakuje. Všiml jsem si, že na současné taneční scéně nic jiného v podstatě není, vnímám to jako hudební bídu a je mi z toho úzko. Rocková hudba, která přinesla nějaké změny, to byly hlavně 60. a 70.tá léta. V tu dobu se to trošku rozhýbalo a později šel vývoj úplně ‚do háje‘, teď jsme vážně ‚na nule‘. Pořád čekám na to, že někdo přijde s něčím jiným, zkrátka s nějakým jiným principem. Myslím tím, že např. nejdříve byla pára a poté přišla elektřina. Tak zkrátka čekám něco takového, co opět přinese změnu a hudba se začne ubírat nějakým jiným směrem. Teď je to vážně zoufalé. To, že se skladatelé vyčerpají je jedna věc, ale to, že lidé slyší pořád tu samou písničku a je jim to jedno, je druhá věc. Lidé se chtějí bavit a nechtějí o ničem přemýšlet. Nedávno bylo výročí vydání desky Beatles, to je radost si poslechnout. Nápadů měli miliony, úžasné.“

Potřebujete k tvorbě hudby klid, zavíráte se mezi čtyři stěny, nebo jdete po ulici a najednou Vás napadne skladba?

„Potřebuji klid. Ale také jdu po ulici, něco mě napadne, třeba i textařské nápady, zapíšu si je do telefonu, melodii si ‚nabroukám‘, ale většinou, když nahrávka nemá harmonii a nemá zvuk přibližně toho, jak by to mělo výsledně vypadat, tak se nápad člověku vytratí. Mohu si třeba i zapsat melodii do not, ale ‚vydolovat‘ z toho, co jsem tím vlastně chtěl říct, je později dost těžké. Jen melodie je málo. Ta musí pořád být v harmonii s rytmem, skladba je  konglomerát několika věcí dohromady.“

Je těžké skládat písničky?

„Mně to připadá strašně jednoduché. Sice jsem právě teď možná dva roky nic nesložil, snad jednu písničku. Zrovna nedělám nic, čekám, až přijde práce. Nechci psát, když nevím pro koho. Příští rok na jaře plánujeme vydat desku, tak se někdy koncem zimy pustím do práce. Zatím si natáčím motivy a nápady. Neznamená to, že bych vůbec nepracoval, tak to nemyslím“.

Jste takový český fenomén. Jak se vlastně podařilo, že se Olympic tolik let drží na vrcholu?

„Kapela nesmí ztratit pohyb, lidově řečeno ‚usnout na vavřínech‘, protože popularita velmi rychle klesá. Lidé o vás chvíli nic neví a pokud přijdou za rok na koncert a vy hrajete zase to samé, dokonce v tom samém tričku, tak si řeknou, že už příště nepřijdou. Vymýšlel jsem pořád nějaké speciální koncerty nebo zval pokaždé jiné hosty,  zkrátka vždycky něco nového. Každý rok jiný program, hlavně jinak, než minule. Pokud je to pořád to samé, je to konec kapely. Udělali jsme spoustu speciálních koncertů na různá témata v Malostranské besedě, to posluchače asi bavilo. Tradiční přístup současné kapely znamená jen udělat turné, desku propagovat, vydělat a lehnout na matrace. A toto v našich končinách jde poměrně bídně. Nehledě na to, že já jsem muzikant a mám kolem sebe muzikanty, kteří chtějí hrát. Ti nechtějí vydělat miliony za jedno turné a potom ležet roky doma a nic nedělat. Světově známé kapely hrají třeba 60 koncertů za rok, my zhruba tak 70 koncertů ročně.“

Jednou jste přiznal, že jste se cítil vyhořelý a chtěl jste všeho nechat…

„To byla taková chvilková únava materiálu, už jsem nechtěl pokračovat.“

Jak hodnotíte mladé zpěváky na české scéně? Je tu snad nějaký nový Petr Janda?

„Nikdy mě nenapadlo, abych českou scénu zkoumal z tohoto úhlu pohledu. Nevím, nikdo mě nenapadá.“

Naše scéna je přesně taková jaká je. Spousta zpěváků udělá jeden hit, pak s ním jezdí pět let po VIP akcích a večírcích a neuvědomují si, že toho vlastně dokázali jen málo. Jsou tu nové kapely, které mají nějaké hity, ale bitva o diváka je silná a nerovná. Když mladý kluk osloví 16-ti leté holky, tak je to jednoduché. Pokud má kapela dva pěkné kluky, kteří se ‚kroutí‘ na jevišti a dostanou se do povědomí publika, tak je holky mohou ‚sežrat‘. Ale těm holkám je za čtyři roky 20 let a už je to vůbec nezajímá. A přijdou jiní mladí a tato kapela už nezajímá vůbec nikoho. Takže kapely se perou o teenagerovské publikum, hlavně o holky, ale toto dlouhé trvání nemá.“

Bylo kdysi jednodušší začínat coby mladý hudebník?

„Je to složité vždycky. Já bych to nesrovnával. Tenkrát byl problém si koupit i struny, protože nebyly, natož nějaký zesilovač či mikrofon. Opravdu nemůžeme srovnávat.“

Nikdy jste nezapíral, že jste měl vztahy s mnoha ženami. Zažil jste nějaké opravdu velké citové zklamání, které Vás skutečně úplně ‚rozbilo‘? Vznikla nějaká písnička po takovém rozchodu?

„Určitě ano. Zvláštní je, že písničku ‚Nějak se vytrácíš, má lásko‘, o které si všichni myslí, že vznikla po rozchodu, tu jsem dokonce ani nenapsal. Ale v okamžiku, kdy mě žena opouštěla, přišla se podívat do studia. Sice jsme spolu ještě žili, ale já jsem byl v tu dobu hodně ‚citově napružený‘ a zpíval jsem vlastně jí. Nikdy potom už jsem to tak hezky nedokázal zazpívat. Natočili jsme tu nahrávku s Olympicem, ale to už není ono. Nahrávka, kdy jsem zpíval své ženě před rozvodem, je jiná, emoce jsou znát. Ale jinak samozřejmě jsou skladby, kdy text odpovídal skutečnosti a bylo to opravdové. ‚Snad jsem to zavinil já, vzniklo při rozchodu s mou přítelkyní Marií.“

Jak si při tolika koncertech ročně a dalších aktivitách udržujete kondičku? Jaký máte vztah k pohybu?

„Mám výborný vztah k pohybu, chodím 3x týdně na tenis a běhám jak mladý kluk. Kondička je důležitá. Mám rád pohyb a eliminoval jsem takové věci jako je kouření, vysedávání po hospodách, to už dlouho nedělám. Ne, že bych nebyl rád v hospodě, ale když se tam dříve kouřilo a já jsem už nekouřil, tak se mi do ní nechtělo. A teď zase, když se tam už nekouří, natolik jsem si zvykl, že tam taky nechodím. Řeči se tam vedou pořád stejné a vím, že ráno mě bude bolet hlava.“

Chodíte do posilovny?

„Posilovna ne, to není pro mě. To je pro moji manželku, ta je tam pořád. Neustále si kupuje časopisy s těmi ‚hnusnými chlapy’ typu Schwarzenegger a ještě mi je schválně hází na stůl. Vždycky je vezmu a otočím na druhou stranu, abych se na ty svalovce nemusel koukat“.

Jaký máte vztah k tanci?

„Bídný. Chodil jsem do tanečních, ale zběhnul jsem, strašně mě to nebavilo a to ze dvou důvodů. Muzikanti většinou neumí tancovat, to je zajímavé. Byl jsem malý a holky měly vysoké podpatky a všechny byly o hlavu větší. A já jsem se styděl. Taky jsem špatně viděl a za brýle jsem se také styděl. Takže jsem vůbec neviděl, pro koho si jdu. Několikrát jsem si vybral takovou ‚babu‘, že jsem toho pak litoval. A tak jsem se na to ‚vykašlal‘. Ale rock’n’roll jsem se naučil a umím jej dodnes, i když ho moc netančím.“

A šel byste se alespoň dívat na tanec?

„Líbí se mi balet, ale tanec…? Tanec mi připadá takový moc afektovaný. Mám pocit, že tanečníci každou chvilkou prasknou. Napružení, tak zlomení, ‚ženský‘ jsou tak prohnuté, až mám dojem, že jim musí už už prasknout páteř. Ale dívám se na ně. Obdivuji, jak se dokáží ‚vrtět‘. Dělat bych to ale nemohl. Někdy mi to připadá trošku hloupé, ten výraz v jejich tvářích, až se ti lidé pitvoří. Nevidím v takovém tanci žádnou radost, vidím jen profesionální dril. Tanečníci trénují 6 hodin denně, jsou vytrénovaní, jsou to vrcholoví sportovci na nejvyšší úrovni. Ale tanec má znamenat radost, něco příjemného a to v něm bohužel postrádám.“

Je efektivnější, když zpěváci při vystoupení tančí?

„Když umí zpěvák tančit jako Michael Jackson, tak samozřejmě ano. Ale jinak…..“

Máte nějaké nesplněné sny?

„Pořád mi zůstává ta písnička, která by byla známá i v zahraničí. A také – chybí mi syn, to je bohužel už opravdu jenom sen. Škoda, že mám jen čtyři dcery, chtěl bych mít víc dětí. Chtěl bych i 7 dětí, to se mi už asi také nesplní.“

Děkujeme za rozhovor

Eva Smolíková

Foto: Eva Smolíková, archiv Petra Jandy

TANEČNÍ MAGAZÍN