Nápaditost v jednoduchosti

Skvěle zpracovaná inscenace

 

 

6. a 7. února se ve Studiu Alta uskutečnily dvě pražské premiéry projektu Marie Gourdain a Florenta Golfiera Un, který měl za cíl zkoumat tanečníkovo tělo a jeho pohyb, určovaný prostorem. V tomto smyslu šlo o skvěle zpracovanou inscenaci, kdy se píle tanečníka Golfiera a koncepce výtvarnice Gourdainové protly ve vyváženém jevištním tvaru.

UN - Gourdain & Golfier - print (6 of 30)

Autoři Un nejsou v Česku nováčky. Golfier absolvoval brněnskou JAMU a spolu s českými kolegy se podílí na projektech, jako jsou fyzická klaunská představení Umbilicusnebo Tešlon a Frkl. Marie Gourdain zas po několika stážích do České republiky přesunula své umělecké působiště a tvoří jako animátorka a scénografka. Jejich spolupráce se v novém projektu ukázala být velmi slibnou a důslednou a můžeme jen doufat, že budou pokračovat i v dalších projektech. Zatímco fyzický herec a tanečník Golfier zápasí s vyhraničenými liniemi, přichází na možnosti, jak překonávat natažená lana a nepřekračuje čtvercový prostor na jevišti, je jeho partnerka jakoby z jiného světa. Jejich přímý kontakt je minimální, ani vzájemné pohledy nejsou časté, a přestože se pohybují většinu času několik metrů od sebe, je zachovaná hierarchie: Gourdainová mění prostorové linky převazováním a prohazováním lan na jiná místa, Golfier na nové situace reaguje.

UN - Gourdain & Golfier - print (3 of 30)

Představení ovšem není jednotvárné, jak by se mohlo z popisu zdát. Naopak, autoři nám vyjevují stále nové principy. Například jeden z rohů pozemního čtverce se ukáže být oddělitelný – tanečník tuto pevnou část ve tvaru písmene „L“ vtáhne do svého prostoru a najednou s ní dělá kreace, při kterých téměř překonává gravitaci. To je důležitý bod, totiž že Golfierův pohybový projev (což je vidět i na jeho hbitém šlachovitém těle) je důsledně propracovaný a většinu představení jsme tak fascinováni taneční i hereckou fyzickou složkou jeho výkonu.

UN - Gourdain & Golfier - print (11 of 30)

Inscenace se každopádně dramaturgicky rozvíjí a ze zkoumání možností pohybu v prostoru se stává již více souboj a překonávání svých vlastních možností. V poslední části se více zapojuje i scénografka a vše končí poněkud nečekaným prohozením rolí: tanečník se dostal ven ze zajetí linií a výtvarnice byla vtažena dovnitř.

UN - Gourdain & Golfier - print (18 of 30)

Kromě zmíněných krásně zpracovaných složek, jako jsou scénografie, dramaturgie a pohybový výkon, je třeba ocenit ještě práci se zvukem, kdy na pohyb jednotlivých lan živě reagovalo zvukové ústrojí, které práci s materiálem doprovázelo. Ačkoli princip tohoto živého doprovodu zůstal skryt, inscenátoři díky němu svojí jevištní existenci znásobili i bohatými zvukovými efekty. Každé zakolébání lana, jeho přitažení, přetažení přes sebe nebo jiné jeho dotknutí bylo slyšet, a většina z těchto projevů měla odlišný dozvuk. Takovou nápaditost a bohatost jako v Un najdeme v málokteré výpravné inscenaci, to vše přitom, že Un má jen dva živé aktéry. Představení proto mohu jen doporučit a autorům popřát mnoho sil do další podobné tvorby.

UN - Gourdain & Golfier - print (24 of 30)UN_MarieGourdain11Un_MGjpg

 

Alexej Byček

Foto: Michal Hančovský

Taneční magazín

Rozhovor s moderátorem LEOŠEM MAREŠEM

„Tanec je dřina. Jsem rád, že jsem se stal moderátorem!“

 

 

 

K Leoši Marešovi neodmyslitelně patří role moderátora, ale i zpěv a tanec, také rychlá auta. Jak prožíval  soutěž  Stardance? Touží po kariéře zpěváka?  Miluje opravdu rychlá auta?

Chtěl by vlastnit  poslední  model Ferrari?  Účastnil by se soutěže Big Brother?  Taneční magazín  zná odpověď!

 

Kdybyste mohl vrátit čas, stal byste se profi tanečníkem?

Ne! (radikálně)

„Je to strašná dřina. Tanec na úrovni Stardance ,  který jsem absolvoval, je takový  náznak vrcholového sportu. A já jsem nikdy nebyl  vrcholový sportovec. Stardance je  krásná show, je to super sport, hezky oblečení lidé, ale je to nesmírně náročné. Jsem rád,  že jsem se dal cestou, kterou jsem se dal.  Ale tanec miluji, samozřejmě.“

Cítil jste spíše obavu nebo radost v okamžiku, kdy jste  dostal nabídku České televize účastnit se Stardance?

“No,… obavu. Nechtěl jsem se zesměšnit.  Tato obava mě jednoznačně  vedla k  dřině a odříkání, k  tvrdému tréninku. Nechtěl jsem, aby to dopadlo špatně a byla ostuda.  Navíc jsem  slyšel, že Stardance  má skvělou atmosféru.  A to se také potvrdilo.  Říkal jsem si, že kdybych to odmítnul, tak    by  mi účast  už  nemuseli nikdy nabídnout. Chtěl jsem si to prostě zkusit, abych mohl říct, že jsem soutěž absolvoval. Teď jsem strašně rád, že jsem to všechno   podstoupil.“

DSC_0240

Myslíte, že byte neustál ostudu?

„Jsem perfekcionista, takže to je zajímavá otázka.  Asi  bych  ji  nějak ustál, ale  nikdo přece  nechce dobrovolně  ostudu, že?  Nikdo si  nestoupne  uprostřed restaurace  a nezačne házet   po někom knedlíky,  tohle  nejsou podle mě   situace,  které člověk vyhledává…“

Co bylo na celé soutěži pro Vás nejtěžší?

„Časová náročnost tréninků. Tréninky samotné mně později už nevadily, ale vůbec na nic  jiného nebyl čas.  Vadilo mi, že jsem neměl čas na děti, na partnerku ani na osobní život.  Absolutně na nic. O  mnoho  zakázek jsem přišel. Nebral jsem lidem telefony, neměl jsem čas ani náladu, byl jsem úplně asociální. Buď jsem trénoval na Stardance , nebo jsem myslel na Stardance.“

Podporovala Vás  Katarina v těžkých chvílích?

„Katarina byla záchrana, bez ní bych to vůbec nezvládnul. Byla pro mě motivací a důvodem, proč  jsem to celé  vůbec vydržel. A zrovna tak i moje přítelkyně Monika, která to snášela se mnou. Z jejího úhlu pohledu je  všechno ještě  mnohem horší. Pro účastníka spočívá náročnost v tom, že soutěž  vůbec probíhá, ale je  uvnitř a součástí dění. Prožívá sice stres, ale partner vedle něho bere situace  stejně  stresově, navíc ještě  není součástí skupiny  Stardance,  což  ho vlastně  vyčleňuje. Nevidí do zákulisí, takže se stresuje ještě víc. V praxi to vypadá tak, že  Vy stále  mluvíte o Stardance, nebo  někdo mluví s Vámi o Stardance. Váš partner ale není součástí celého kolotoče, takže se vlastně trápí.“

Vy jste v mládí tančil s taneční skupinou R.A.K. v Berouně.  Který  taneční styl byl Váš  oblíbený?

„Tancoval jsem jenom jednu sezonu, dělali  jsme show dance formations, takže  tady se vůbec nejednalo  o tance standardního nebo  latinskoamerického typu. Tancovali jsme  skupinové tance v kombinaci  moderny a hip hopu. Ale to byl tenkrát hip hop  roku 1993! Vystupovali jsme na skladby skupin ICE OF BASE nebo      2 UNLIMITED , to už je dnes  takový pravěk….. „

DSC_0246

Věnujete se zpěvu?

„Já jsem se zpěvu nikdy nevěnoval, ale v roce 2001, 2002, 2003 jsem natočil  alba, se  kterými neustále vystupuji. Písničky, které jsem udělal,  stále  prezentuji na akcích, jezdím na diskotéky, zkrátka prezentuji je živě. Potud se zpěvu věnuji. Jinak se mu nevěnuji a netočím nic nového a nedělám nic, co by  nějak souviselo se zpěvem, kromě prezentace mých CD na vystoupeních.“

Takže  nemůžeme  mluvit o zájmu či vnitřní  touze  po zpěvu?

„Ne, ne. To byla taková má „odbočka“. Zkusil jsem si to,   je to podobné jako s tancem. Prostě dobrý, ale  stačilo.  Zpěv jsem nevnímal jako dřinu, ale  neumím to. Co víc  říct?“

Co je těžkého na profesi  moderátor?

„Já  moderování nevnímám jako něco  náročného. Samotná profese vyžaduje přípravu, koncentraci, musíte mít nějaký talent. Myslím, že dobří moderátoři jsou ti,  kteří  bez toho nemůžou být. Uvidí někde mikrofon a mají chuť něco lidem  říct. Uvidí třeba kolegu, který moderuje akci,  a oni by  to  nejraději  vzali místo něho. Není to bavičství jako takové, to je pouze  součást moderování,  ale člověk musí mít  touhu lidem něco sdělovat. To jsem já měl. A  dál  už nastupuje trénink.   Musíte co nejlépe  využít  příležitosti vzít si do ruky mikrofon a mít z toho radost. Pokud Vám tato práce nepřináší  radost, ale stres,  pak je to špatné.“

Co je na profesi moderátor nejbáječnější?

„Mikrofon je skvělá zbraň, nejsilnější. Řeknete cokoliv do mikrofonu a lidé Vás poslouchají. Nejenom, že poslouchají, ale musí dělat to, co jim řeknete. A slyší to, co jim říkáte.“

Jste známý zálibou v silných autech. Do ČR přišlo právě nové  Ferrari laferrari. Netoužíte po něm?

„NE. Tato otázka by patřila k nějakému starému Leošovi z minulosti. Nyní  musím říct, možná je to věkem, rychlá  auta se mi líbí, ale začal jsem  jezdit mnohem pomaleji, protože mám strach. Nevím, čím to je, prostě mě to nebaví. Opravdu jezdím pomalu.  Rozhodně mnohem pomaleji než dříve. Rychlá auta patří také k mé minulosti, zkusil jsem si to, naplnilo mě to, bavilo mě to, ale v současné    době je pozoruji z povzdálí. Aktivně je  nevyhledávám.“

DSC_0550

Když naposledy zvonil můj telefon, jezdil  jste právě v  Thajsku na motorce. Jak je to s motorkami?

„To byl skútr.  Svoboda,  vezu   holku  na kafé, to je fajn.  Představa, že jedu na lehké  rychlé motorce, ta mě úplně děsí, to jsem si ani nezkusil. Vůbec bych do toho nešel.“

Věnujete se sportu? Uznáváte  adrenalinový sport?

„V žádném případě. Skočil  jsem si bungee  jumping, jednou jsem skočil padákem,  bavilo mě to, ale už po tom netoužím. Baví mě  takové  sporty, jako jsou  různé hry. Dívat se na  fotbal, hokej, basket, volejbal.  Adrenalinové  věci mě moc nebaví.“

Nesmazatelně k Vám patří  také moderování  show Big Brother. Zúčastnil byste se  soutěže takového typu?

„Vždy  jsem si myslel, že ne,  ale s příchodem  sociálních sítí čím dál více dávám nahlížet lidem do soukromí. Začal  jsem  vysílat přímé přenosy na facebooku nebo na periskopu, takže svým způsobem, asi trochu té reality show také  prožívám, nějaká přirozená míra exhibicionismu ve mně je. Samozřejmě platí fakt, že  lidé jsou rádi prezentování v situacích, kdy je jim   fajn, kdy se cítí  dobře, kdežto  Big Brother je zabírá stále. Je nesnesitelné, když Vás  natáčí v situacích, kdy Vám  není dobře a nemůžete říct,  aby se natáčení zastavilo . Takže rozhodně bych nechtěl jít do Big Brothera, ale chápu motivaci lidí, proč tam jdou. Nicméně  Big Brother už je  pro mě archaická záležitost.“

Co byste si ještě přál, když vlastně zpěv, tanec, moderování i rychlá  auta, tedy všechno, co dnešní člověk vnímá jako vrchol snů a kariéry, to všechno Vy máte za sebou….

„Asi bych chtěl klid. Najít nějaký rytmus, vnitřní klid. Pracuji na tom. Tedy spíše duševně, vnitřně na tom  pracuji.“

Jaký je Leoš Mareš?

„Miluji život, žiji naplno, ne rychle, ale naplno. Využívám příležitosti, které kolem mě jsou. Poslouchám lidi, snažím se jim dělat radost, snažím se dělat radost sobě, užívám si. Pracuji na sobě, abych byl lepším a lepším člověkem. Nemá rád rychlé odsuzování. Lidé všechno hodnotí zbrkle, bez známky informací. Jsou věci, které  mě  bolí.“

DSC_0549

Děkujeme za rozhovor

Eva Smolíková

Foto: Eva Smolíková

 

TANEČNÍ MAGAZÍN

O jednom cinknutém cirku

Cink?

 

 

 

Cink Cink Cirk patří k nejmladším novocirkusovým uskupením u nás. Jejich mládí však není na škodu, ba naopak. Určitá naivita, která je v jejich herectví i artistice znát, je okouzlující, a ke svým představením navíc volí vhodnou dramaturgii, která je hravá a odpovídá starostem lidí jejich věku. Můžou tak přinést na scénu cosi osobitého, co by u starších herců a akrobatů asi nemělo takové vyznění. Protože však tvoří stále nové inscenace, musí logicky ty starší derniérovat. A právě jejich debutový Cink? jsme mohli 29.1. spatřit naposledy, a to v pražském Kulturním domě Mlejn.

 1009300_187735588057575_220585777_o 1040222_187735611390906_1075106372_o

Cink? začíná výstupem nevinné dívky, která se projde po polštářích a několikrát předvede svůj spánkový rituál. Když už opravdu tvrdě usne, zjeví se tři nápadníci, z nichž každý jí chce uchvátit po svém cirkusovém způsobu. Jednou je to žongláž s polštáři a kruhy, podruhé výstup na šále, jindy závěsná hrazda nebo párová akrobacie. Slečna je každopádně středem pozornosti chlapců a ti si o ni řádně zabojují. Ať už vítězí ten či onen, nakonec všichni zmizí, dívka ulehne zpátky na polštář a my zjistíme, že všechno byl jen sen: pověšením lapače snů dívka pointuje příběh a představen í je u konce.

03

Tak prostý je děj, a jak už bylo řečeno, interpretům to je ku prospěchu. Na tuto kostru totiž nabalili řadu výstupů, kdy ukázali své cirkusové dovednosti ve zmíněných disciplínách (žongláž, akrobacie na šále atd.). Ty byly většinou kvalitně provedené, byly však hlavně hravé a často jednoduchými prvky vyvolávaly smích. Krásná byla například scéna, kdy jeden z hochů „zastavil čas“ tak, že se z ostatních interpretů staly sochy. Ty si vytvaroval, aby v údivu hleděli na závěsnou šálu – dívka s obdivem, kluci přihlouple – načež na šálu vylezl a předvedl několik triků. Výsledná sousoší měla ohromný komický efekt a s podobnou invencí zpracovali v&ia cute;ce jinak spíše artistních prvků.

srg

Zmíněná hravost je hlavní předností Cink Cink Cirku, a když k ní interpreti dodají své decentní herectví a čistou akrobacii, nejde jejich tvorbu neocenit. Jejich průvodní inscenace Cink? sice měla ve Mlejně derniéru, my se však můžeme těšit na jejich další tvorbu, mezi níž už patří představení BUM a další žonglérská akrobatická a pohybově-divadelní čísla. Pro ty, kteří si  chtějí  užít trochu mladé jevištní poezie, je víc než dobré jít  na Cinkáče.

1040257_187735624724238_1773723772_o1048843_187735504724250_1588489108_o

 

Alexej Byček

Foto: Vojtěch Brtnický

Taneční magazín

Horor ve Švandově divadle

Během představení „Betonová zahrada“ běhá mráz po zádech

 

 

 

30. ledna uvedlo Švandovo divadlo premiéru hry Betonová zahrada. (Hrají: Zuzana Onufráková, Marek Pospíchal, Andrea Buršová, Tomáš Červinek, Bohdana Pavlíková, Tomáš Pavelka, Jacob Erftemeijer, Jiří Weiner) Nutno říci, že příběh by měli zhlédnout jen silné povahy. Sám autor Ian McEvan, jeden z nejznámějších britských autorů, jistě silná povaha je, soudě  podle jeho vlastních slov „Zdá se mi zábavné mít zakopanou matku na zahradě“.

„Betonová zahrada“  připomíná horor Edgara Alana Poe „Černý kocour“. Zazděný kocour nakonec přece jen promluví a policie si najde viníka. Podobně je tomu i tady.

3_Betonova_zahrada_Tomáš_Pavelka_jako_Otec_foto_Michal_Hančovský

Čtyři sourozenci přichází o své rodiče. Zůstanou sami. Příběhem se prolínají vzpomínky na otce, který tvořil u svého domu okrasnou zahradu, ale při betonování  zemřel. Matka skonala záhy po něm. Co se děje s duší člověka, která ztratila lásku, dozor a disciplínu?  Žárlivost, hledání lásky,  odpor chodit do školy. Co dál? Do dětského domova se nechce a tak se děti snaží vše ututlat.

Co by se opravdu dělo, představíme-li si, že by tato situace byla pravdivá? Především do školy se nechodí, děti  jsou doma.  S traumatem se každý vyrovnává po svém,  každý nějakým způsobem vzpomíná na matku i otce. Děti se nechtějí vzdát bezpečí, stále si představují, že  rodiče v domě jsou a nic se nezměnilo, dokonce pokládají na stůl i talíře pro neživé rodiče.

4_Betonova_zahrada_foto_autor_Michal_Hančovský

Bezvládí náležitě panuje v každém ohledu. Dívky oblékají bratra jako holčičku,  nejstarší bratr jim to sice vyčítá, ale být dívka přece není ostuda, hájí se sestry. Sourozenci se hádají, vyčítají si, nemyjí se, sestry dokonce obviňují bratra, že otci nepomohl a matce pomáhal jedině v případě, že ho k tomu jejich mírně despotický otec donutil. Děti se mrtvému otci občas vysmívají, ale ztráta pevné ruky je citelná.

Starost o sebe samotné je ukázána na častém otevírání ledničky.

Žárlivost  sourozenců je zjevná,  proč matka dala kreditku jen sestře? Proč nikomu jinému neřekla, že je nemocná?

Jedna z dívek začíná chodit s bohatým mužem, který vlastní červené auto. Ale ostatní sourozenci žárlí a snaží se ho vystrnadit ze života sestry, červená barva jim připadá ta nejodpornější na světě. K dětem delší dobu nikdo nechodí a oni jsou také spíše izolovaní,  začínají se mezi nimi tedy vyvíjet citové vztahy, incest. Když jednoho dne přichází na návštěvu nápadník dotyčné dívky, cítí otřesný zápach. Začín& aacute; tedy hledat, čím by to mohlo být. Nejmladší z dětí, který si hraje s mrtvou žábou, jej přivádí na stopu. Mezi sourozenci právě probíhá láska nejen platonická, ale  policie se už blíží ke dveřím…

2_Betonova_zahrada_Andrea_Bursova_Sue_Marek_Pospichal_Jack_foto_Michal_Hančovský (1)

Tento příběh vyžaduje od diváka určitou dávku otrlosti. Nicméně na mysl se plíživě  vkrádá myšlenka, zda-li by  něco takového bylo opravdu možné?   V lidském světě se už odehrály mnohé příběhy, kterým se člověk zdráhá uvěřit.   Autor provokuje diváka k přemýšlení o chování  člověka, který se  ocitne  v úzkých a raněný. V takovém případě je vše obráceně, dobré i špatné může dorůst do bizarn& iacute;ch rozměrů. A co je tak strašného  na tom, nechtít opustit matku? A co je tak zlého na tom hledat lásku svých nejbližších?  Vlastně  nic, přesto  divák odchází ohromen, téměř až  omráčen.

1_Betonova_zahrada_foto_Alena_Hrbkova

 

Eva Smolíková

Foto: Michal Hančovský , Alena Hrbková

Taneční magazín