Zranění Terezy Ondrové zamíchalo předvánočním programem. Derniéra podruhé
O VÁNOČNÍM ZVONCI V DIVADLE PONCI
Pražská žižkovská taneční scéna Divadlo Ponec velmi kvalitně a svižně zakončila letošní rok. Představením „Much More Than Noting“, které i trochu zalechtalo na česko-slovenský národní šovinismus. Jednalo se o premiéru a zároveň derniéru. Jak k tomu došlo? Původně měla být v Ponci na repertoáru v poslední předvánoční neděli dílko „As Long As Holding Hands“ s Peterem Šavelem a Terezou Ondrovou. Jelikož se však špičková tanečnice zranila, tak se operativně na Žižkov přesunulo představení, které mělo mít derniéru již o den dříve v holešovické ALTĚ.
Moderní taneční férie, jíž připravil jeden z interpretů Peter Šavel se Stano Dobákem. Jeho hlavním smyslem je neurčitě určitý pocit manipulace. Silné téma připomíná některé divadelní hry z pera hereckého disidenta Pavla Landovského. I bryskným vtipem a vypointovaností.
V druhém plánu si představení dělá legraci i ze zanícených sportovců. A to vše je navíc okořeněno „zcizovacími“ scénkami na téma výše uvedené rivality mezi Čechy a Slováky. Nakonec, i to bylo národnostně „spravedlivě rozděleno“: tancovaly dvě Češky, jedna Slovenka a druhý Slovák.
Padesát minut strhujícího pohybu, nikdy ne samoúčelných světelných efektů (v kompetenci Jiřího Hajdyly), kostýmů z dílny výtvarnice Mashy – to vše dohromady splnilo požadavky i divadelního gurmána, který zrovna není ortodoxním vyznavačem tance. Mnozí v hledišti zalitovali, že jde již o derniéru.
Po představení čekal všechny návštěvníky bohatý (nejen, co se týče množství, ale i repertoáru z různých světových kuchyní) raut. To doplňovalo vínko z Moravy, také světové kvality. A závěr patřil nezřízenému tanci diváků za podpory nekonformního diskžokeje. Tak by se mohlo častěji propojovat hlediště s jevištěm. A pak zazvonil vánoční zvonec a taneční sezóně roku 2015 v divadle Ponec byl konec!
Poslední předvánoční pátek 18. prosince 2015 patřil v progresívní taneční scéně v Praze – Holešovicích špičkovému slovenskému představení v podání dvojice Debris. Původně měly být na scéně tři postavy, ale jelikož tanečnice Nikoleta Rafaelisová byla aktuálně zraněna, tak veškerá tíha náročného představení spočívala na bedrech tanečnice a choreografky v jedné osobě Stanislavy Vlčekové a jejího hereckého partnera Mariána Preverandačíka. Mimo toho se to odpoledne konal v ALTĚ workshop s Martinou Hajdylou Lacovou. A následující den workshop s Peterem Šavelem.
Již neotřelé scénografické pojetí s „matematickými“ vzorci (scénografa Jána Ptačína, který měl na starosti rovněž světelný design) na taneční ploše dávalo předem tušit, že půjde o ambiciózně neotřelý projekt.
A vskutku, scénář Petera Lomnického v dramaturgii Dagmar Čiripové skýtal tisíce nápadů a námětů pro přemýšlivého diváka. Preverandčík v mluvené roli Amose dodával složitým textům na náměty a impulsy klasického matematika, astronoma, fyzika a filosofa René Decartese patřičný prostor i vzdušnost, aby vyzněly. To vše doplňoval emotivní tanec Vlčekové.
Herecký filosofický projev vhodně podtrhávaly netradičně umístěné a namířené světelné zdroje přímo na jevištní ploše. Hybným momentem představení byla i autorská hudba Jozefa Vlka. Škoda, že ne vždy vyznělo ideálně její nazvučení. V basových pasážích (jich bylo pohříchu v inscenaci poměrně dost) nebyla amplituda reproduktorů nastavena na právě uchu libý zvuk…
De facto se jednalo o světovou premiéru, neboť jindy v inscenaci vystupují (jak již bylo v úvodu vysvětleno) tanečnice dvě. Ale právě tato ještě více „obnaženější“ forma dávala celému představení daleko emotivnější nádech a smysl. Nedovedu si místo tohoto dialogu slova a tance představit trialog. Jistě, taneční odborník by obdivoval kreace dvou představitelek, ale dle mého názoru by se smysl (možná?) tak trochu rozplýval a rozplizával?
Clear patřil určitě k vrcholným představením v ALTĚ. Je skvělé, že divák dostane určitý bonus v komplexním představení a nikoli, že by sledoval pouhý sled tanečních hříček. Závěrem musím zdůraznit, že v ALTĚ se náramně starají i o ty nejmenší diváky. Toto páteční odpoledne také patřilo dětskému večírku, kde se mohla děcka vydovádět, zatančit si, zahrát stolní tenis… Jen tak dál.
Hudební divadlo Karlín ožilo tancem, koncerty, prodejem vánočních dárků…
Čtvrtý charitativní bazar Emmy Smetana opět podpořily známé české osobnosti, bylo z čeho vybírat a na co se dívat. Návštěvníci si mohli vybrat vánoční dárky a cukroví, oblečení, knihy, filmové rekvizity, jejich předchozí majitelé, známé české tváře, se také objevily v roli prodejců. Dále bylo k mání nové zboží od sponzorů, např. boty Crocs a Tom ´s, francouzská luxusní kosmetika Guerlain, oblečení Lindex aj.
Před divadlem udržoval oheň herec Stanislav Majer a opékal buřty od firmy Naše Maso. Nejen buřty, ale i punč osvěžily venku, zatímco uvnitř mohli návštěvníci posedět v pop kavárně, cukrárně, vinárně a poslechnout si koncerty Marty Jandové, Debbi či Dannie.
Od 20 hod proběhla dražba nevšedních zážitků, např. role ve filmu Jana Hřebejka nebo Soukromý kurz vaření s šéfkuchařem Markem Raditschem u Vás doma.
Workshopy studia Stage se nakonec ,,zvrhly,, v jednu velkou taneční party, které se účastnila i Emma Smetana, Jordan Haj, či zpěvačka Dannie!
Zeptali jsme se….
Emma Smetana
Co je tu dnes nového oproti předchozím bazarům?
„Pokaždé se zapojují další nové tváře, tentokrát třeba šéfkuchař Marek Raditsch, máme nově cukrárnu a taneční workshopy, které dříve nebyly, je to zde takový „jeden festival.“
Víte už, kam půjdou dnes vybrané peníze, máte nějaký konkrétní záměr?
„Ano, půjdou přes Nadaci Nova různým programům na děti, ale také konkrétním rodinám, které jsou z nějakého důvodu v nouzi, chceme jim trošku zpříjemnit Vánoce, třeba penězi, za které si budou také moci koupit nějaké dárky.“
Co byste si přála k letošním Vánocům Vy?
„Já bych si přála takový malý zázrak, o kterém nechci blíže hovořit.“
Není to miminko?
„Ne, miminko to není.“
Děkujeme za rozhovor
Zeptali jsme se pokořitele tanečního rekordu na veletrhu Dance Life Expo Jirky Mádla
Jiří Mádl
Vy pomáháte na tomto dobročinném bazaru od jeho prvního ročníku. Proč jste se rozhodl pomoci právě tady?
„Spolupracuji s Emmou na několika projektech. Když já dělám své charitativní projekty, Emma mi pomáhá, většinou je to taková moje jistota v okamžiku, kdy něco potřebuji. Proto se snažím pro ni být také jistota, když ona něco potřebuje. Zkrátka tady nesmím chybět.“
Jaké jsou Vaše charitativní projekty?
„Vedu s bratrem občanské sdružení „Pomáháme sportem“. Naší největší akcí je fotbalová exhibice, letos to bude už 10. ročník. Dále dělám „Den dětské onkologie“. To jsou takové dvě hlavní věci. Víc toho nedělám, protože by se to tříštilo a ani bych toho už víc nestihl.“
Děkujeme za rozhovor
Podpořit dobročinný bazar tancem se rozhodlo i pražské taneční centrum „Stage“, které v září oslavilo dvouleté výročí své existence. Jeho taneční kurzy najdeme na Vinohradech.
Zeptali jsme se….
Pavel Strouhal, art director
Proč jste se rozhodli podpořit právě tuto dobročinnou akci?
„Jako všechny podobné akce má i tato bohulibý záměr, což je v pořádku. Dalším důvodem je i to, že se s Emmou znám osobně, spolupracovali jsme spolu, takže se zrodil i tento nápad. Považuji za dobré tu být.“
Jaké tance se tu dnes budou vyučovat?
„Budou zde základní dvacetiminutové workshopy, návštěvníci si mohou vybrat hip hop, twerk, dancehall, směs mtv a tance na podpatcích, dále také sebeobranu – krav magu“
Jaké tance mohou zájemci nalézt ve Vašem tanečním centru na Vinohradech?
„Na Vinohradech máme asi 25 tanečních stylů, od klasického baletu přes veškeré streetové styly až po latinu a contemporary dance, nabídka je pestrá. Každý si může najít něco zajímavého pro sebe. Od nového semestru u nás budou učit například Janča Jelínková a Joseph Go, což jsou lektoři světového formátu a budeme mít také kurz Krav Magy“.
„Do Stardance bych šel rád, ale asi bych to nepřežil“
Snil jste o dráze úspěšného režiséra?
„Ne, nikdy.“
Nikdy Vás to ani nenapadlo?
„Ne. Měl jsem štěstí. Chtěl jsem být novinář, protože můj tatínek byl novinář, ale začal jsem číst noviny a přešlo mě to. Bylo to v 50tých letech. Zamiloval jsem se do divadla, ale nevzali mě na divadelní fakultu, tak jsem se rozhodl jít do televize. Na filmovou a televizní fakultu mě vzali a pan profesor Vávra ze mne udělal filmaře. Šlo to všechno „samospádem“, bez mé zásluhy.“
S Emmou Smetanou na dobročinném bazaru
Četl jste v dětství a během dospívání knížky?
„Tatínek měl velkou knihovnu, od raného dětství jsem ji měl k dispozici, tak jsem četl Čechova, Stendhala, Čapky, prostě všechno. Knihovna obsahovala dobrou světovou literaturu.“
Tvořil jste si či vymýšlel vlastní příběhy?
„To ne, jen jsem je četl, bavilo mě to a něco jsem třeba četl i víckrát. Tenkrát nebyla televize, takže jsem ležel v knížkách.“
Co byste vzkázal dnešním dětem, které nečtou a tvrdí, že číst nepotřebují?
„Nečíst je hloupost. Čtení probouzí fantazii. Ale pokud děti číst nepotřebují…., je to jejich omezenost a jejich škoda. Bude jim v životě chybět představivost. Duševní svět je závislý hlavně na fantazii, pokud všechno přijímáte jen v obrázcích, tak se tím limitujete a ochuzujete svůj vnitřní svět.“
Je současná literatura či filmy podle Vás kvalitní nebo se jedná spíše o komerční záležitosti?
„Teď je těžké se v tom vyznat. Vychází spousta knížek, člověk si je kupuje a často netuší, co v nich je. Když tady byla cenzura, knížky se vydávaly velmi opatrně a člověk hned věděl, co stojí za přečtení a co je jen bolševická propaganda. Nebylo tolik knih, byl v tom lepší přehled. Když jdete do knihkupectví dnes, je mezi knihami spousta braku a není snadné si vybrat. I pro děti vychází velké množství nekvalitních knížek. Naše Andulka se zač&i acute;ná učit číst. Doma má hromady knížek, ale máloco z toho je opravdu dobré. Občas otevřu nějakou dětskou knížku a čtu takové nesmysly, až nabývám dojmu, že ji museli psát lidé buď opilí nebo cynici. Za mých dětských let dělali knížky pro děti skuteční umělci: např. Svolinský, F. Hrubín a J. Trnka, jejich příběhy byly psané pro děti a pro dětskou duši. Sám současnou prózu už moc nečtu. Možná je to i věkem.“
Měl jste rád knížky pana Bohumila Hrabala. Co se Vám na nich konkrétně líbilo?
„Bohumil Hrabal je neopakovatelný a jedinečný v tom, že v jeho příbězích se čtenář zároveň musí smát i plakat. Je v nich obsažen paradox života, který v sobě schovává i tragiku i směšnost. Cením si toho, jak to pan Hrabal dokázal dát dohromady.“
Jste nejuznávanější českou filmařskou osobností v zahraničí. Kde jste čerpal inspiraci pro filmy? Bylo to z Vašich zkušeností?
„Byl jsem zaměstnaný jako režisér na Barrandově a ve studiu mi nabízeli scénáře. Když jsem se na to cítil, tak jsem natočil film. Vlastní příběhy jsem nevymýšlel, všechny mé filmy byly vlastně na zakázku. Když už jsem věděl, co budu točit, tak jsem také věděl, jak to budu točit. S výjimkou počátku 70tých let jsem měl také volnost ve výběru scénářů i herců.“
Vybral jste si tedy příběhy, které byly Vašemu srdci blízké ?
„Ano. Když jsem se cítil, že bych na to stačil, tak jsem spolupracoval na scénáři a upravil jsem si ho pro potřeby filmu, ale jinak jsem do příběhu nezasahoval.“
Cítil jste se lépe v komediích či ve vážných tématech?
„Dělal jsem jenom komedie. Byl to můj závazek, řekl jsem si, že nebudu dělat nic vážného, protože mi většina vážných filmů připadá neupřímná.“
Vždyť život také není jen komedie…
„Vím, ale pro mě to bylo tak. Nerad se tvářím vážně. Nebaví mě to.“
Vložil jste nějaké vlastní příhody do filmu „Vesničko má středisková?“
„Na to se zeptejte Zdeňka Svěráka. Ten si nic nevymýšlí, všechno má velice dobře prožité. Tak, jako se herec musí vcítit do postavy, tak i spisovatel musí prožít v sobě to, co prožívají jeho hrdinové. To Zdeněk uměl.“
Jak byste definoval život filmového režiséra? Je radostný, záviděníhodný, je za trest… Jaké je být slavným režisérem?
„Myslím, že můj život byl jen souhrnem šťastných náhod. Potkal jsem řadu vynikajících lidí, a měl mnoho šťastných příležitostí. “
Porovnáme-li tři profese – filmový režisér, divadelní režisér a herec, co je Vašemu srdci nejbližší?
„Divadlo. Film je moje manželka a divadlo je moje milenka. Film jsem bral jako zaměstnání, snažil jsem se ho dělat, jak nejlépe jsem uměl, ale v divadle mne to víc baví.“
Za minulého režimu jste také pracoval v zahraničí. Byla Vám zakazovaná tvorba v Čechách?
„Mou tvorbu zakazovali po ruské invazi jen několik let. Měl jsem naštěstí v cizině dobré jméno a tak mne později začali pouštět do kapitalistického světa. Měl jsem štěstí. Už mojí první inscenaci v Činoherním klubu viděl ředitel basilejského divadla, který po Evropě hledal režiséry. Zhlédl v Praze spoustu představení dobrých režisérů, ale angažoval mě. A díky tomu jsem mohl pokračovat v mnoha evropských divadlech.“
Dovedete říct, v čem spočívalo to kouzlo, proč jste byl o tolik lepší než ostatní a vybrali Vás?
„Já nevím, jestli jsem lepší, ale mám rád divadlo a hlavně mám rád herce. Pro mne je divadlo jen text a herec. Podle mne režisér jen pomáhá sladit text s hercem, ale nemá být vidět. Nemám rád představení, ze kterých „čouhá režisér, jako dráty z deštníku.“ Jsem pyšný na to, že třeba v Praze na Vinohradech se mé představení hraje už 18 let. Je to dobrý text hraný dobrými herci. V divadle Bez zábradlí je snad pět inscenací, které jsou udělané tak, že jejich představení se hrají před vyprodaným divadlem už víc než deset let.
Vidíte v dnešní generaci někoho, kdo by Vám byl podobný? Nebo snad nějakého svého následovníka?
„Ne, to nejde. Mám rád „tu Hřebejkovu“ generaci a některé mladší režiséry, vážím si jich, ale spoustu jich také neznám. Je tu generační rozdíl. Není to tím, že bych k nim měl záporný vztah, jenom jsem vyrostl v jiných podmínkách než oni. Ale připouštím, že v něčem si můžeme rozumět.“
Znamenají pro Vás ocenění, které jste získal mnoho nebo Vám to je spíše jedno?
„Jedno to není, protože ocenění posiluje sebedůvěru, ale pravda je, že je to vždycky spíše věc náhody. Filmy se totiž nedají měřit. To není sportovní disciplína, kde rozhoduje, kdo doběhne rychleji, nebo kdo dohodí nejdál. Každý film vzniká v jiném prostředí, za jiné peníze, z jiného důvodu. Vím to, byl jsem v mnoha porotách na mnoha festivalech, a proto to dobře vím. Festivaly a jejich ceny jsou dobré k tomu, aby se o filmy probudil zájem. Dostanou cenu, ale druhý den o tom, kromě odměněných, už nikdo neví. Protože vzápětí je zase jiný festival a další filmy a jiné ceny. Jsem samozřejmě pyšný na ocenění, která jsem dostal, a jsem za ně rád, ale taky vím, že to je převážně věc náhody a štěstí. A toho jsem měl v životě dost.“
Také jste hodně cestoval. Která z cizích zemí se Vám líbila nejvíce?
„Praha. Mohl jsem po ruské okupaci emigrovat do Švýcarska nebo do Spojených států, ale v době, kdy odtud všichni utíkali, mi to přišlo hloupé. Jsem Čech, a to, kam patřím, to jsem pokládal za důležité. Dnes už to lidé tak necítí, ale mne vychovali rodiče a skauting.“
Kde berete energii na svou tvořivou práci?
„Jaká energie? Neznáte línějšího člověka, než jsem já. Jenom jsem měl štěstí, že jsem mohl dělat práci, která mně bavila a když jsem tu práci neměl, tak mne bavilo „flákání“. Mám krásný a pohodlný život, nemám žádné starosti.“
Nemáte splín, když nepracujete?
„Trochu mne mrzí, že mi nikdo práci nenabízí, ale jenom trochu, jsem líný. Pracoval jsem, když jsem dostal úkol a to bylo všechno. Když mně po okupaci komunisti zakazovali pracovat, vůbec mně tím neublížili. Naopak: žil jsem si jako na penzi. Neměl jsem rodinu, o kterou bych se musel starat. Jiní mí kolegové na tom byli hůř. A viděl jsem, že těch křivd a bolševických nespravedlností kolem mne je mnohem víc, než abych já sám měl právo se cítit jako ublížený.“
Věděl jste důvod, proč Vám zakazovali pracovat?
„Ten pravý důvod nebyl politický. Byla to jen vzpoura neschopných. Na Barrandově, ale i všude jinde, vlastně ve všech profesích, se ti, kteří by jinak neuspěli, chopili příležitosti a začali demonstrovat svůj souhlas s okupací. Začali kádrovat ty slušné, kteří neuměli ruskou okupaci snadno přijmout, aby se dostali na jejich místo. Postupně ale, jak se projevovala jejich neschopnost, a bolševický režim měknul, se někteří odsunutí mohli pomalu k práci vrátit.“
Žijete neobyčejný život. Jak relaxujete? Chodíte do přírody, sportujete?
„Takové ošklivé věci – sport, procházky. Relaxuju v posteli. Příroda mne nudí.“
Sportovat je zdravé.
„Zdravé? Za své zdraví vděčím tomu, že nesportuji. .“
Vy byste tedy opravdu nesportoval?
„Ne. Jsem zdravý díky tomu, že nesportuji.“
Ale do fitka se chodí proto, aby člověk byl zdravý…
„Mě to obtěžuje. Fitko k životu nepotřebuji.“
Co třeba plavání?
„V bazénu mi překážejí ostatní plavci.“
Uznáváte adrenalinové sporty, tedy neptám se, zda byste je sám dělal….
„Když někoho mrzí život, tak ať si je dělá.“
Relaxujete třeba při hudbě nebo tanci?
K hudbě mám pozitivní vztah, rád jsem tancoval polky, valčíky a takové věci. Mně se líbí to, co se mi líbilo a těžko si zvykám na nové styly, současný pop je pro mne jen rámus. Nerozumím tomu, něco se mi líbí a nevím proč, něco ne a také nevím proč. Mám rád balet.“
Chodíte do divadla na balet?
„Občas mě někdo donutí někam jít, ale já rád dřepím před televizorem. Satelitní program s vážnou hudbou, operou a baletem mám puštěný stále. Hudba inspiruje.“
Někdo říká, že nemá rád žádnou hudbu a nechce ji poslouchat. Co si o tom myslíte?
„Proč ne. Bylo by špatné, kdybychom byli všichni stejní.“
Šel byste soutěžit do Stardance?
„Asi bych to nepřežil. Kdybych dostal nabídku před pár lety, tak ano. Zkusil bych to, bavilo by mě to, bylo by to zase něco jiného. Ale vypadl bych v prvním kole. Byl jsem nadšený, když jsem viděl Vaška Vydru stepovat.“
Děkuji za rozhovor
Foto: Eva Smolíková, archiv České televize, archiv Jiří Menzel
