„Co se to tady na světě děje? Jak dlouho ještě? Kde skončíme?“
Tyto otázky si klade divák, který odchází po shlédnutí představení „Informátoři“ opravdu znepokojen.
Umělecká skupina „Farma v jeskyni“ zpracovala téma korporací na základě skutečné kauzy, skutečných událostí. V první řadě je nutno říct, že bylo odvážné vzít si tak těžké téma a ztvárnit je pohybem. Povedlo se.
Inscenace vzniká jako součást projektu Lobby, v jehož rámci tvůrci zkoumali vlivy korporativního lobbingu na život běžného člověka.
Tvůrci navštívili evropský parlament v Bruselu a setkávali se zde s lobbisty, aktivisty, novináři a zaměstnanci EU.
Ukázky z představení:
Co je korporace? Korporace je právnická osoba. Má právo podepisovat, vlastnit vyrábět a platit.
V současném světě korporace řídí naše životy. Ty určují, co jíme, na co se díváme, co nosíme, kde pracujeme a co děláme. Pověst korporací je teď, v poslední dekádě, v posledních deseti letech, pořád důležitější. Pověst společnosti je skoro ještě důležitější než obchodní výsledky a produkty, které vyrábí. Dříve se korporátní špionáž zabývala tím, co dělá konkurence a chtěla zjistit, jaké má plány. Dnes stojí otázka nebo diskuse takhle: na co se aktivisté chystají, výroční zprávy a veřejně dostupné informace týkající se té či oné skupiny už nestačí. Korp orace chce vědět, kdo je platí? Co hodlají udělat, s kým jsou spojeni, jakákoliv informace, která se dá použít proti jejich kampani, aby tak tu kampaň kvůli zájmům korporace mohli sabotovat. (Z knihy Joela Bakana, „The corporation“, film „Securitas, un privé qui vous surveille“).
Už máme všechno. A nedělá nás to šťastnými, toto víme. A jeden každý ředitel těch společností myslí ve dne v noci na finanční trhy. Pokud v příštích šesti měsících nevykáže růst, jde z kola ven. Ty společnosti musí růst. A když růstu nedosáhnou výrobou, pak se dají na pirátství, musí něco uchvátit. (Aktivisté)
Růst se musí, takže spousta věcí, které používáme dnes a denně, jako kyslík nebo voda či biodiverzita, jsou součástí našeho ekosystému. Jsou to svého druhu služby, mají cenu a tak se z nich dá udělat výrobek. (Aktivisté)
Náš přítel z Filipín shromažďoval o Potravinářské společnosti svědectví a dokumenty. Měl se do Švýcarska vrátit a vypovídat. Na místo nikdy nedorazil. Zavolal mu známý, ale byla to past.
Mučili ho. Následujícího rána našli jeho tělo na poli. Padesátkrát ho bodli nožem. Zemřel ve věku 47 let. (Dokumentární film „Nestlé until death.“)
V představení „Farmy v jeskyni“ se snoubí dokonalé taneční pohyby se zvukovou kulisou, také video a hra světel doplňuje výkony tanečníků. „Informátoři“ jsou sice v anglickém jazyce, což by mohlo být pro některého diváka neradostné zjištění, ale „Farma v jeskyni“ si poradila, veškeré dialogy jsou součástí programu, tím lépe, protože se o nich dá přemýšlet i později.
Hudba, jak známo, zesiluje veškeré lidské emoce, tentokrát by se dalo říct, že ztvárnění určitého shonu či chaosu, trápení a dokonce smrti bylo pro diváka až paralyzující.
Je dobře, že se téma korporací dostává i do tance, neboť zasáhne mladé lidi, kteří začnou přemýšlet o průmyslu, až už potravinářském či oděvním, protože právě ten nejenže ovlivní jejich výkony, ale ovlivní i celý jejich život a životy jejich dětí.
Někdy se zdá, jako by mladí lidé utíkali do světa tance a tam zahodili a zapomněli na všechny své problémy. Věří snad, že se protančí k lepšímu světu a všechny starosti jen tak zmizí? Věří snad, že stačí tančit a všechno je vyřešené? Ale tak to není, život není jen tanec, také musíme naplnit základní lidské potřeby, jíst, platit složenky, nakupovat výrobky a služby. A právě „Farma v jeskyni“ nás svým nezapomenutelným představením vede k zamyšlení, jaký je skutečně svět, ve kterém žijeme. Svět, který na rozdíl od tanečního světa, kde můžeme žít svůj sen, nemá se snem vůbec nic společného.
