Současný tanec na festivalu Pražské křižovatky: choreografka Flora Détraz
Třetí ročník mezinárodního divadelního festivalu Pražské křižovatky proběhne od 30. září do 6. října na Nové scéně Národního divadla. Přiváží opět mimořádná zahraniční představení, inscenace a projekty úspěšné na evropských festivalech, které posouvají světové divadlo a jindy než na Pražských křižovatkách je v tuzemsku nelze vidět. Své dílo představí také francouzská choreografka Flora Détraz.
Ve čtvrtek 3. října uvede projekt Muyte Maker, který byl v letošním roce vybrán mezi prestižních Top 20 mezinárodní sítěAerowaves. Choreografka si v něm pohrává s užitím pohybu, výrazu i hlasu, které diváka u tanečního představení jistě překvapí. Inspirací jsou jí středověké obrazy, banální popěvky i groteskní malby – Muyte Maker je oslavou neposlušného, iracionálního těla. Zkoumá radost jako touhu a tvůrčí sílu proti tradici morálky a také jako fyzickou překážku nebo rozpor. Čtyři performerky hojně zpívají, mnohohlasně se smějí, slepě tančí a kakofonně debatují, aby zároveň zkoumaly nekonečnou složitost svých těl. Po představení proběhne debata ve foyer Nové scény.
Z aktuálního výběru Aerowaves Top 20 je choreografie Flóry Detraz třetím projektem, který české publikum letos uvidí. V rámci festivalu Tanec Praha to byl pohybový duet otce a syna na hranici nového cirkusu Des gestesblanc (SylvainBouillet, Lucien Reynes) a na pražské části festivalu KoresponDance 2019 se představil se svým sólem Hyperspace James Batchelor, který čerpá ze zkušenosti soužití s antarktickou vědeckou výpravou. Česká republika letos v Top 20 zastoupena není.
Flora Détraz pochází z baletního prostředí. Vystudovala literaturu, pokračovala na Centre ChorégraphiqueNational Lyon pod vedením proslulé choreografky Maguy Marin a vzdělání dokončila na Pepcc, ForumDança v Lisabonu. Během své kariéry se setkala s řadou umělkyň a umělců, kteří ovlivnili i její tvůrčí směřování (MarleneMonteiroFreitas, Vera Mantero, Lia Rodrigues, MeredithMonk, LoïcTouzé, MegStuart, Jonathan Burrows, Diane Broman aj.) Samostatně tvoří od roku 2013 a jejím základním tématem je vztah mezi pohybem a hlasem, jak dokládají insceancePeuplements(2013), Gesächt (2014), Tutuguri (2016) i Muyte Maker (2018).
A to přímo po, nebo spíše na, bývalé železniční trati k již neexistujícímu viaduktu Malá Hrabovka. Těsně vedle divadelní budovy PONCE. A začal satirou na aktuální problém i parodiemi na nadužívání angličtiny.
„Opening“, jak zní dnes módně a „světově“, k 19. sezóně divadla pro tanec PONEC, proběhl ve středu 18. září. A poněvadž se odehrával na bývalé železniční trati, tak trochu i uctil Mezinárodní den železnice. Ten je právě v sobotu 21. září.
Problém se semafory
Nejen já pociťuji velký problém s příchodem do divadla PONEC. Je akutní ještě více tím, že zpravidla po bezprostředním zahájení představení zůstanou dveře z foyeru do hlediště trvale uzavřeny. A máte smůlu! Ale, jak se do divadla dostat včas a nedostat pokutu za porušení pravidel pěší dopravy? Anebo netrávit na cestě čas jako v době koňských tramvají?
Tak z této křižovatky nevede přímo k divadlu PONEC ani jeden přechod. Dokonce k němu není ani semafor!
Opravdu těžko. Pokud jdete směrem od metra Florenc, kolem Hudebního divadla v Karlíně anebo od autobusové zastávky na znamení Pernerova, tak máte opravdu smůlu. A to přímo obří! Musíte totiž přejít tři ulice v křižovatce!!! Přímý semafor k PONCI prostě neexistuje! Navíc, zbývající semafory křižovatky mají maratónské intervaly, takže tu strávíte skoro sedm minut! A představení může za tu dobu začít… Je sice možnost z toho směru jet autobusy linek 133, respektive 175. Do zastávky U památníku, nad PONEC. Ale tím riskujete, že onen autobus na inkriminované křižovatce chytne „dlouhou“ červenou a vy v něm budete bezmocně stát či sedět. A bezmocně sledovat hodinky a tak maximálně klít.
Vlastní zahájení proběhlo z balkonu divadla PONEC. Uprostřed hlavní osobnost večera Yvona Kreuzmannová, po její pravici Markéta Perroud . A po její levici moderátorka Daniela Voráčková.
A právě tuto neblahou skutečnost pohotově reflektovala úvodní hravá etuda zahájení sezóny v PONCI. Respektive před PONCEM. A pak již jsme pokračovali za svítícíma nohama jednoho z protagonistů na schody, které tu zbyly po bývalém jednokolejném mostu. Na něm vedla bývalá trať z dnešního Hlavního nádraží na trať z nynějšího nádraží Praha – střed, pod kopec Vítkov.
Anglické nápisy (nejen) na střeše
Na náspu po zaniklé trati se odehrával téměř celý zahajovací program. Měl vtip, břit i ironii. Nejvíce mne zaujala satira na nadužívání angličtiny. Vynikla ještě více tím, že v obecenstvu bylo opravdu zanedbatelné minimum těch, kteří by vůbec kdy toužili po cizokrajné komunikaci!
Valná část programu se odehrávala na zmíněném pozůstatku trati. Zbytek vně a na pavlači bývalého drážního objektu. Kdysi se tam tiskly a dále upravovaly (pro ruční tiskárny na každém nádraží) legendární hnědé kartonové jízdenky. Nyní má tento objekt sloužit kultuře. Ale to bychom teď předbíhali…
Původní litinový most Malá Hrabovka u dnešního divadla PONEC,. Tam, kde jede koňský povoz ,se později kroutila druhá tramvajová kolej. Jezdily tam ještě v šedesátých letech minulého století tramvaje číslo 9 a 21.
Většina programu měla skutečně „tah na branku“. I americké titulky promítané na střechu té někdejší tiskárny. Evokovaly tak již kultovní film George Lucase „Americké nápisy na zdech“. Ale nebylo té angličtiny přespříliš? Myslím, že osvětlený Jan Žižka z Vítkova na to koukal tak trochu zarputile… Jsme ještě vůbec v Česku???
Část programu zahájení se odehrávala za okny někdejší tiskárny vlakových jízdenek
Nabitý program
Poslední číslo, parodie na travesti show, nás – zhruba po hodině – zavedlo konečně zpět, do útrob PONCE.
Ještě celkový pohled na onen nýtovaný železniční most
V samotném divadelním traktu pak následovala neformální tisková konference. Moderátorské role se vcelku úspěšně zhostila Daniela Voráčková. Mezi hosty zaujal někdejší starosta, mezitím majitel papírnictví a nynější „žižkovský“ místostarosta a radní pro kulturu Prahy 3, Tomáš Mikeska. To za jeho starostování vznikl PONEC! Zakladatelka a šéfka PONCE i TANCE PRAHA Yvona Kreuzmannová všechny uvítala a seznámila je s novou vizuální podobou grafické komunikace divadla. I textovou, jelikož je doplněna slogany. Inspirovanou 30. výročím od listopadové revoluce 1989. A pak už spíše detailně. Taneční protagonisté se svěřovali se svými zbrusu novými projekty. Většinou speciálně upravenými pro PONEC.
Ještě další variace za okny bývalé tiskárny jízdenek. Tentokrát v podání souboru tyHLe a dalších osobností výrazového tance.
Dlouze se mluvilo o TANCI PRAHA a ČESKÉ TANEČNÍ PLATFORMĚ. Promluvil i zástupce společnosti SÚDOP, nynějšího majitele oné bývalé tiskárny jízdenek.
Tato budova se má stát novým kulturním stánkem. Po rekonstrukci bude obsahovat zkušebny, šatny i další zázemí pro tanečníky a herce či muzikanty.
PONEC se na začátek sezóny dobře rozjel. A ukázal, že „parní“ lokomotivy na bývalé trati jsou již jen vzpomínkou. Věřme, že pojede jako TGV. Ale české!
Již šestý ze série seminářů v rámci projektu Tanec školám, který třináctým rokem přináší dětem do škol kreativní pohybovou výuku.Vzdělávací a tvořivý workshop určený pro taneční lektory pracující s dětmi, pedagogy ZUŠ a ZŠ.
Tanec Praha srdečně zve na seminář pro lektory tanečně-pohybové výuky dětí, pedagogy ZUŠ a ZŠ. Lektorky Anna Sedláčková a Mirka Eliášová přinesou nové inspirace z metody Body Mind Centering a kontaktní improvizace s využitím předmětu.
Místo a datum konání: PONEC – divadlo pro tanec, 21. a 22. 9. 2019
Téma: Úvod do metody Body Mind Centering a kontaktní improvizace s předmětem – a jejich využití v práci s dětmi
Lektorky: Anka Sedláčková a Mirka Eliášová
Vzdělávací a tvořivý workshop určený pro taneční lektory pracující s dětmi, pedagogy ZUŠ a ZŠ. Již šestý ze série seminářů v rámci projektu Tanec školám, který třináctým rokem přináší dětem do škol kreativní pohybovou výuku. Semináře neposkytují samotné vzdělávání lektorů Taneční a pohybové výchovy, ale jsou zaměřeny na doplňující poznatky a nové inspirace, které mohou obohatit tuto výuku.
Workshop Anky Sedláčkové bude zaměřený na jednotlivá témata z oblasti zkušenostní anatomie a vývojového pohybu s možnostmi využití v kreativním pohybu s dětmi školního věku. Prezentovaná témata budou zkoumána v improvizovaném pohybu i pohybových zadáních. Přístup BMC je přístupem, který vnímá člověka (učitele a dítě) jako komplexní osobnost a prostředním pohybu a dotyku nabízí možnost projevení mysli prostřednictvím těla a naopak. Vytváří prostor pro pohybové sdílení.
Mgr. Mirka Eliášová
Lektorka Mirka Eliášová naváže svým blokem na předchozí seminář, kde představila základy kontaktní improvizace v práci s dětmi. Nyní se zaměří na možnosti využití předmětu jako mediátora kontaktu v improvizaci, ale také jako další podnět pro tvořivou práci dětí.
Nebude chybět ani sdílení zkušeností, vzájemné konzultace a ukázková lekce programu Tanec školám.
Určité „slovo do pranice“. Vyvoláme diskusi? Nebo kulatý stůl?
Kde je hranice tance. Kde se již jedná o performanci? Kdy jde o taneční umění? Kdy již nějaký výkon sólisty či kolektivu překračuje obor tance? Takové jsou časté dotazy čtenářů a zejména čtenářek TANEČNÍHO MAGAZÍNU. O tom všem vedeme v redakci sáhodlouhé a dalekosáhlé diskuse. Někdy, pravda, i trochu „sáhlé“… A blízko. 🙂
I takto může vypadat provokativní performance
Například u jiných oborů již dávno přesahují jejich náplně dávno uznávanou a používanou kategorizaci. Filmy točí studenti nejen na FAMU a dalších filmových školách. Studentská filmová dílka se natáčí i na školách výtvarných a kreativních. Nakonec, také tanec se stává již pomalu běžně (nejen v rámci vernisáží) součástí výstav výtvarných. O tom se snaží i TANEČNÍ MAGAZÍN pravidelně informovat. Má však TANEČNÍ MAGAZÍN právo i něco „vyřadit“ z tanečních oborů? Anebo tam naopak cosi přidat?
Při festivalu TANEC PRAHA se mně, ještě umocněna přírodou, v karlínském Přístavu18600 tato otázka opět vloudila do hlavy. Entrée polonahého „tarzana“, který se nehybně čtvrt hodiny svíjel v křoví a pak na dvě minutky vyběhl ven, aby hned zmizel v šatně, ani nemohlo jinak. Ano, byla to performance. Ale jde o taneční vystoupení, skeč, black-aut či něco úplně jiného? Myslím, že TANEČNÍMU MAGAZÍNU nepřísluší přímo kategorizovat. Naším cílem by mělo být vyvolat diskusi mezi odborníky.
Výše popisovaná performance na TANCI PRAHA 2019
Myslím, že nějaká kritéria by měla být dána. Obdobně jako u spisovatele je základem znalost jazyka, u malíře zvládnutí portrétu, abecedy malby, základů kresby… Ale musí dnes spisovatel vlastně vůbec ovládat gramatiku? Vždyť mu nakonec „základního“ korektora supluje počítačový program. A obří malířská plátna prodávají „takyumělci“, kteří ani nevědí, co je siena pálená, valér anebo perspektiva (kromě té jejich perspektivy finanční)?
Kontroverzní brněnská performerka Simona Assione zvládá velice dobře i základy klasického tance a baletu. Dá se však totéž říci i o všech ostatních performerech?
O co se nám jedná? Vyvolat diskusi o hranicích „volného umění“, kategorizaci tance jako takového. Tance, jako košaté, mnohovrstevné, všestranné disciplíny. Ale zároveň tance jako umění se vším, co k tomu patří. A třeba nám k tomu napomůže i centrum choreografického rozvoje SE.S.TA, které má s kulatými diskusními stoly již letité praktické zkušenosti?
