„Šepkajúcí fantóm“ JANYPKA a vnitřně expresivní BOČKOVÁ

Další pozoruhodný titul v pražské ALTĚ. █ Nekonvenční expedice za hranice snů, představ i paranormálních jevů. █ Šepot až extrémní – na hranici srozumitelnosti a sdělnosti. █ Vytížená interpretka. █ Je svět objektivní? █

Řada, nikoli až tak vousatých a vrásčitých, pamětníků si nemohla nevzpomenout na slavný film slovenského režiséra Andreje Lettricha „Šepkajúcí fantóm“. Kde? V pražském holešovickém Studiu ALTA, při dlouhé úvodní expozici představení „SONG LINES: expedice 97/18“. Tomáš Janypka se totiž šeptem svěřoval, za jakých okolností představení vznikalo. Chápu jistou intimitu situace, touhu po navození spíše vnitřního, subjektivního monologu, ale… Hlavnímu protagonistovi nebylo téměř rozumět!!! Neměl mikroport, mluvil – tedy šeptal – v neustálém pohybu. …a tak nakonec mohl divák pouze lovit určité slabiky. Výjimečně slova. Je to velká škoda. Ten text měl pro následující představení důležitý význam. A v neposlední řadě je slovenština krásným, zvukomalebným jazykem, který si bezesporu zaslouží reprezentativnější a luxusnější prezentaci.

Na rozdíl od fotografických snímků ze zkoušek či premiéry došlo při mnou sledované repríze (5. listopadu) k obměně kostýmů. Myslím, že určitě napomohly celkové atmosféře a vyznění celého večera.

SONG LINES: expedice 97/18“ je představením dvou plnohodnotných partnerů. Tomáš Janypka si vybral Sabinu Bočkovou, s níž již měl jevištní partnerské zkušenosti z doby nikoli tak vzdálené. Tato tanečnice a performerka patří mezi nejvytíženější interpretky se širokým žánrovým záběrem a rozpětím. Sám jsem ji v této a minulé sezóně viděl na divadelních prknech třikrát. Vždy v duu s Johanou Pockovou. Jednou v karlínském Přístavu. Podruhé na ouvertuře divadelní sezony v Divadle PONEC a potřetí v aktuálním dvojitém představení v divadle AKROPOLIS na téma manipulace a cenzury médií. Tento nejnovější ambiciózní titul prezentuje Janypku i Bočkovou ve spíše intimnějším duchu. Dává vyznít jejich vnitřnímu světu i reakcím na ten vnější, pouze zdánlivě objektivní.

Dvojice protagonistů se po celých padesát minut představení pohybuje v mírnějším tempu. To dodává celé inscenaci meditativní nádech, pocit pohroužení se do sebe sama.

Pomalejší rytmus ovšem neznamená menší fyzickou náročnost „SONG LINES: expedice 97/18“. Hlavní síla celého představení je ve vnitřní expresi. Tu mistrně dovádí k vrcholu obzvláště Bočková.

Samostatnou kapitolou je v tomto případě hudba. Myslím si, že je citlivě vybraná i vnímavě použitá pouze v určitých pasážích večera. Navíc, částečně doplněna i zpěvem účinkujících.

Mám za to, že Studio ALTA tentokrát představilo „federálně česko-slovenský“ titul, který se může stát na delší dobu opěrným bodem jeho dramaturgie. A stálicí jeho repertoáru.

(Psáno z reprízy v úterý 5. 11. 2019)

TOMÁŠ JANYPKA/SABINA BOČKOVÁ (SK/CZ):

»SONG LINES: EXPEDICE 97/18 /«

Koncept: Tomáš Janypka

Autoči/Performeři: Sabina Bočková,Tomáš Janypka (SK/CZ)

Dramaturgická spolupráce: Marie Gourdain (FR)

Choreografická spolupráce: Matthew Rogers (US)

Hudební konzultace: Elia Moretti (IT)

Světelný design, koncepce kostýmu: Michal Hor Horáček (CZ)

Výroba kostýmu: Eva Judová

Produkce: SKOK z.s. a ZDRUHESTRANY z.s.

Poděkování: Dominique Boivin

Projekt vznikl ve spolupráci s: Záhrada CNK, Divadlo Pôtoň, Studio ALTA, Župný dom Púchov a Podivný Barón, Bazaar Festival Praha, Litomyšl ZUŠ, Žilina Stanica-Záriečie, SE.S.TA – centrum choreografického rozvoje, Plzeň – Moving Station a Malovice Švestkový dvůr.

Tento projekt bol podpořen z veřejných zdrojů Fondu na podporu umenia.

Foto: Vojtěch Brtnický

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Na scéně opět premiérově SABINA BOČKOVÁ!

Tentokrát ji můžete opět osobně vidět ve Studiu ALTA. A to premiérově, po boku Tomáše Janypky.

Holešovické Studio ALTA uvede 21. října premiéru sóla a duetu česko-slovenské autorské dvojice Tomáš Janypka a Sabina Bočková s názvem „song lines: expedice 97/18“. Projekt song lines je osobní expedicí do vnitřního prostoru zasaženého absencí blízké osoby, jedné přítomnosti a paměti. Je to intuitivní hledání podstaty této zkušenosti. V hloubce choreografické práce spočívá hledání odpovědí na otázku, jak takový traumatický zážitek může ovlivnit naše tělo, ačkoli samotná ztráta je uložena v lidském nitru a je externě neviditelná.

Naším záměrem je přinést dvě ucelené výpovědi, formálně odlišné, tematicky vycházející z absence či ztráty blízké osoby. Myslím, že je pro nás důležité se vědomě zabývat tím, jak nás tato zkušenost komplexně ovlivňuje, a toto zkoumání zaznamenávat do umělecké formy, a to nikoli za účelem nezbytného vyřešení, ale spíše z potřeby otevřeného sdílení, nabídnutí společného prostoru na setkání s touto zkušeností, která se může dotýkat každého z nás“, vysvětlují svůj umělecký záměr tvůrci.

Název projektu pochází z knihy Songlines – Bruce Chatwin, která popisuje zkušenosti domorodého obyvatelstva v Austrálii a zaznamenává jejich mytologii. Říká, že tento svět byl „vyzpíván“ nativními předky. Zpěv jako akt vytvoření nového světa spočívá v duchovní povaze vznikajícího díla.

song lines: expedice 97/18″

21. 10. 2019 Česká premiéra, Studio ALTA Praha, 5. 11. repríza
12. 12. 2019
Slovenská premiéra, Nová Synagóga Žilina

Koncept: Tomáš Janypka
Autor/Performer:
Sabina Bočková,Tomáš Janypka (SK/CZ)
Dramaturgická spolupráce:
Marie Gourdain (FR)
Choreografická spolupráce:
Matthew Rogers (US)
Hudební konzultace:
Elia Moretti (IT)
Světelný design, koncepce kostýmu:
Michal Hor Horáček (CZ)
Výroba kostýmu:
Eva Judová
Produkce:
SKOK z.s. a ZDRUHESTRANY z.s.
Poděkování:
Dominique Boivin
Projekt vznikl ve spolupráci se:
Záhrada CNK, Divadlo Pôtoň, Studio ALTA, Župný dom Púchov a Podivný Barón, Bazaar Festival Praha, Litomyšl ZUŠ, Žilina Stanica-Záriečie, SE.S.TA – centrum choreografického rozvoje, Plzeň – Moving Station a Malovice Švestkový dvůr.
Tento projekt bol podpořen z verejných zdrojů Fondu na podporu umenia.

Sabina Bočková (*1995) vystudovala konzervatoř Taneční centrum Praha, po škole byla jednu sezónu členkou Baletu Jihočeského divadla a dva roky sólistkou Pražského komorního baletu. Od roku 2017 působí na nezávislé taneční scéně. Jako interpretka je součástí projektů nomad – Alica Minar a kol.,spolupracuje se skupinami Tantehorse – Vivisectic, Family Therapy, tYhle – LEGOrytmus, Meduza a dalšími. Je členkou kolektivu POCKetART, se kterým vytvořila představení „Plné sklady citů“, společně s Johanou Pockovou vytvořila představení „Jáma lvová“ a autorsky také spolupracuje s Tomášem Janypkou na představení „song lines“. Zároveň je studentkou 3. ročníku Fakulty humanitních studií UK, kde se věnuje filozofii a antropologii.

Tomáš Janypka (1989), je autor a performer, který se pohybuje na poli fyzického divadla, tance a současné klaunerie. Ve své tvorbě dokumentuje intimní místa lidského bytí – monochromY 2016,Lehká Zem 2017, Nové Sady 2018. V roce 2019 chystá spolu se Sabinou Bočkovou premiéru nového autorského představení song lines: expedice 97/18. Spolupracuje s V. Černickým a J. Piktorovou na autorském výzkumu Effortless Land Lab 2019. V Brně organizuje spolu s R. Štěpánkovou sérii okamžitých nocí IMMEDIATUS 2018_2019 – improvizovaná setkání hudebníků a tanečníků ve společné kompozici. Jako choreograf pracoval na autorské inscenací ISBN 2018. Dále spolupracoval s Dominique Boivin, Marika Smreková, Daniel Gulko, Lenka Flory, Jaro Viňarský, Pierre Nadaud, Martin Hodoň, Lucia Kašiarová, skupinou tYhle, mimoOs, Orbita, a dalšími. Je spoluzakladatelem spolku ZDRUHESTRANY, který sdružuje tvůrce fyzického divadla a tance.

Začátek premiéry ve Studiu ALTA je v pondělí 21. 10. v 19.30 hodin. Druhá premiéra je na programu tamtéž, v úterý 5. 11. rovněž v 19. 30.

Tatiana Brederová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Song lines: expedice 97/18

Expedice do vnitřního prostoru zasaženého absencí blízké osoby

Performativní akt pro dva a více lidí.

Projekt song lines je osobní expedicí do vnitřního prostoru zasaženého absencí blízké osoby, jedné přítomnosti a paměti. Je to intuitivní hledání podstaty této zkušenosti.

V hloubce choreografické práce spočívá hledání odpovědí na otázku, jak takový traumatický zážitek může ovlivnit naše tělo, ačkoli samotná ztráta je uložena v lidském nitru a je externě neviditelná.

Tímto hledáním tak vzniká pomyslná mapa prostoru, kde vzdálenost od dané zkušenosti v čase a bytí je hlavním měřítkem – navigací k objevování, kde jsou emoce návratem do ztracených míst, kde slova a těla můžou být velice blízko i neskutečně daleko od sebe samých.

Název projektu pochází z knihy Songlines – Bruce Chatwin, která popisuje zkušenosti domorodého obyvatelstva v Austrálii a zaznamenává jejich mytologii, říká, že tento svět byl „vyzpíván“ nativními předky.

Zpěv jako akt vytvoření nového světa spočívá v duchovní povaze vznikajícího díla

21.10.2019 / 19.30

Tomáš Janypka/Sabina Bočková (SK/CZ): song lines: expedice 97/18 / PREMIÉRA

21. 10. 2019 Česká premiéra Studio ALTA Praha, 5. 11. repríza
12. 12. 2019 Slovenská premiéra – Nová Synagóga Žilina

Koncept: Tomáš Janypka
Autor/Performer: Sabina Bočková,Tomáš Janypka (SK/CZ)
Dramaturgická spolupráce: Marie Gourdain (FR)
Choreografická spolupráce: Matthew Rogers (US)
Hudební konzultace: Elia Moretti (IT)
Světelný design, koncepce kostýmu: Michal Hor Horáček (CZ)
Výroba kostýmu: Eva Judová
Produkce: SKOK z.s. a ZDRUHESTRANY z.s.
Poděkování: Dominique Boivin
Projekt vznikl ve spolupráci s: Záhrada CNK, Divadlo Pôtoň, Studio ALTA, Župný dom Púchov a Podivný Barón, Bazaar Festival Praha, Litomyšl ZUŠ, Žilina Stanica-Záriečie, SE.S.TA – centrum choreografického rozvoje, Plzeň – Moving Station a Malovice Švestkový dvůr.
Tento projekt bol podporený z verejných zdrojov Fondu na podporu umenia.

Tatiana Brederová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Hluboké myšlenky na hlubokém jevišti

Světová premiéra prvního večera z aktivistické série Emergency Dances. Proběhla jako kurátorovaný večer tanečního aktivismu dvou mladých choreografek a autorek pod hlavičkou skupiny Tantehorse. Velkým stínem závěrečná neschopně moderovaná beseda.

O Akropolis se zpívá ve slavné písní (v originálním podání od Mireile Mathieu) ve smyslu rozloučení – „Akropolis, adieu“. Vzhledem k zajímavé návštěvě dvou aktuálně propojených tanečních aktovek v pražském paláci Akropolis by to však hned v úvodu chtělo napsat – „Akropolis, bon joueur!“

Kontrast i souvztažnosti

Uspořádat dvě, byť žánrově rozdílné, miniinscenace do jednoho večera není tak úplně jednoduchým oříškem… Pamatuji, jak se složitě vypořádávalo pražské Národní divadlo s uváděním různorodých operních aktovek. Tehdy ve večerech s lákavým názvem: „Bušení na železnou oponu“. Až je nakonec „raději“ zrušilo…

Proto hned úvodem musím vyseknout poklonu sdružení Tantehorse, že se do tak odvážného a i produkčně komplikovaného projektu vůbec pouštělo.

Po pravdě musím konstatovat, že se dramaturgicky i žánrově vydařilo jakési pomyslné tematické propojení obou, zdánlivě nesourodých, ženských dvojic interpretek. Živočišnější a více na improvizační vlně naladěné Johana Pocková se Sabinou Bočkovou v „Jámě Lvové“ byly příjemným kontrastem i doplněním hravějším a prokomponovaněji vystupujícím dívkám – Anně Benhákové a Ivetě Krmelové v aktovce „ENTENTIKY“.

Spojujícím tématem obou tanečních aktovek měla být mediální tematika. Upřímně řečeno, nalezla se spíše ve druhé aktovce „ENTENTIKY“. Jsem názoru, že „Jáma Lvová“ mohla být tematicky propojena s jakoukoli jinou, emočně vypjatou událostí či problematikou. Jako když malíř, do soutěže s tématem „Předjaří“, mírně přemaluje podzimní obraz ze zadních útrob ateliéru – a odešle jej mezi soutěžní příspěvky.

Zleva Sabina Bočková a Johana Pocková

Evidentně nezvládnutou tečkou večera byla závěrečná beseda. Sebestředná moderátorka, bez náznaku zpětné vazby a potřeb diváka, dozvědět se něco více o genezi inscenace, neustále omílala klišé svých (předem připravených?) poněkud odvádějících infantilních otázek. Nebyla téměř vůbec schopna a ochotna dát prostor divákům, aby se ptali tvůrců! Jedním slovem – tragédie!

Jáma a kyvadlo

Jáma Lvová“ sázela na živou hudbu, emoční vypětí. Zároveň se v ní úročila (ne)dávná společná vystoupení obou hlavních a jediných protagonistek. Ty někdy až nadužívají synchronní formu svého vystoupení. Evokují tím „zrcadlení se“? Působí to důrazněji i v tom kontextu, že jména protagonistek Pocková a Bočková zní verbálně téměř totožně. (Zvláště, když si někdo nedělá problémy s přesnou výslovností.)

Co mne k těm úvahám vede? Johanu Pockovou a Sabinu Bočkovou jsem měl tu čest vidět v nepříliš vzdáleném časovém horizontu hned třikrát. Nejprve na jaře, v industriálním prostředí karlínského „Přístavu“, v rámci přehlídky TANEC PRAHA 2019. Necelý týden před premiérou v Akropoli, zhruba kilometr a půl pod kopcem s Akropolí – při zahajování nové sezóny v divadle PONEC. A nyní tedy tady ve světové premiéře.

Jáma Lvová“ skutečně naplnila až po okraj džbán emocí. Johana i Sabina ze sebe vydávaly maximum a divákům evokovaly, kromě „předepsaných“ mediálních otázek, i další paralely. Nabízela se problematika sufražetek, kariérismu i lesbické náznaky. Rudé podšívky jejich kostýmů evokovaly i prorůstání komunistických vlivů do dnešní společnosti.

Představení JÁMA LVOVÁ místy zašimralo i na lesbickou notu

Mírným problémem obou interpretek bylo větší a kompaktnější využití prostoru. Možná je to tím, že tak často nevystupují na tak hlubokém jevišti jako je v sále Akropole?

Velkým kladem „Jámy Lvové“ byla živá hudba Lukáše Palána. Ta dodala představení nejen „podkreslující šťávu“, ale zejména navozovala potřebné emoce a skýtala, či přímo vytvářela improvizační prostor!

Johana Pocková, Sabina Bočková: »Jáma Lvová«

Přímý přenos pro moc emocí“

Představení zpracovává téma mediální manipulace z pozice média samotného. Dvě performerky se stávají ztělesněním fyzických a vizuálních obrazů mediálního prostoru a zkoumají jeho emocionální tlak na pozorovatele.

Koncept, režie, choreografie, interpretace: Johana Pocková, Sabina Bočková

Hudba: Lukáš Palán

Dramaturgie: Viktor Černický

Světelný design, projekce: Eliška Kociánová

Představení vzniklo za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a Státního fondu ČR.


Kde zůstaly dva špalíky?

Milé lidové rozpočítadlo dalo název aktovce druhé – „ENTENTIKY“. A určitě korespondovalo s její hravostí. Zároveň zřejmě mělo trefně vyjadřovat monotónnost mediálního soukolí, které svými výstupy až semele…

Obě protagonistky ENTENTIKY využívaly celý prostor pódia

Na této krátké inscenaci je znát, že jsou protagonistky vedeny autorkou, scenáristkou a choreografkou. To vše v jedné osobě Denisou Musilovou.V „pozici“ inspicienta je i předem nahraný hudební a zvukový záznam, který jim určuje momenty změn a vůbec jevištního pohybu.

ENTENTIKY“ určitě lineárněji a prvoplánověji evokovaly mediální manipulaci. Ať již se čtenářem tisku, televizním divákem, rozhlasovým posluchačem či uživatelem internetového zpravodajství. Zvukové historické dotáčky s hlasem Hitlera či Stalina navozovaly atmosféru oné „goebelsovské manipulace“. Anna Benháková i Iveta Krmelová dokázaly využít – na rozdíl od jejich „předtanečnic“ – celou hloubku i šíři pódia.

Otázkou je, zda nemělo být dramaturgické zařazení aktovek opačné? Od spíše konkrétní inscenace „ENTENTIKY“ k abstrakci „Jámy Lvové“?

Nicméně, přesně podle rozpočítadla „ENTENTIKY“, se Denise Musilové, Anně i Ivetě podařilo dostat „čerta z elektriky“. I kostlivce ze skříně! A o to jim jistě šlo.

Denisa Musilová: »ENTENTIKY«

Reality show a experiment vytrvalosti v jednom“

Představení se zabývá důsledky psychické a fyzické zátěže způsobené extrémní záplavou a sledováním zpráv, nemocí, zvanou Headline Stress Disorder. Choreografka pro své performerky Annu Benhákovou a Ivetu Krmelovou připravila simulaci stresové aktivity, která se bude odehrávat v přímém přenosu, částečně on line a částečně přímo před zraky diváků.

Koncept, režie, choreografie: Denisa Musilová

Performance: Anna Benháková a Iveta Krmelová

Hudba: Aleš Kauer

Anna Benháková a Iveta Krmelová se do představenín ENTENTIKY pustily s vervou

Projekt Emergency Dances vznikl v koprodukci s Palácem Akropolis a za podpory Ministerstva kultury ČR, hlavního města Praha a Státního fondu kultury ČR.

Odnikud nikam – beseda bez koncepce!

Jak již jsem předeslal, po představení následovala naprosto jednostranně a amatérsky (ne)připravená beseda. Měl jsem dojem, že jsem na nějaké akci průzkumu trhu a nikoli na setkání se tvůrci!!! A moderátorka? Ta, že si zřejmě něco o vedení besedy nastudovala z „amerických příruček“ typu „moderátorem snadno a rychle“!

Problémem již bylo neozvučení této besedy. Chápu snahu o neformálnost, ale už absence zvuku dělá v sále nepřehlednost a zmatek! Dost zaplněné auditorium dávalo šanci dobré besedy. Určitě. Diváci byli lačni po informacích. Zcela jistě. Ale…

Moderátorka, která se (raději?) ani úvodem nepředstavila, nedala prostor dotazům diváků. Hodně lidí se chtělo dozvědět (jak potom v předsálí naštvaně reagovali) genezi i okolnosti vzniku představení. Další zajímaly jiné okolnosti. „Anonymní“ moderátorka však dávala téměř výhradně slovo stejně sebestředným lidem, jako ona sama. Ti tomu byli rádi a řešili zde naprosto nepatřičně a „mimo mísu“ své subjektivní pocity. Moderátorka je, po celý prostor, nedostala do patřičných mezí.

Takže z této „besedy“ jsme se dozvěděli, co říkala představení „babka Dymáková“, ale nikoli důležité reakce, pocity a úvahy herců. Natož dalších tvůrců!!!

Nedošlo na otázky hudby, dramaturgie. Stále se jen povrchně omílaly emoce představení „Jáma Lvová“ a mírně se „chodilo po špičkách“ kolem „ENTENTIKY“. Takzvaná beseda spěla odnikud nikam. Vlastně, s besedou to nemělo pranic společného. Tato „moderátorka“ by se měla hodně co učit třeba na besedách souboru 420PEOPLE.

Foto: Vojtěch Brtnický
Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN