Pojďte se s námi ponořit do historie tance. Budeme se vám snažit přiblížit různé zajímavosti, které v průběhu let okořenily tanec a společnost kolem něj.
Když se řekne taneční abeceda, většina z našich čtenářů si představí taneční základy. Prostě, zvládnutí základních tajů takzvané „taneční abecedy“. Valná část z našich dnešních čtenářů však patrně neví, že vznikla přímo taneční „Abeceda“. Dílo jako takové. A to na básně Vítězslava Nezvala. Zásluhou tanečnice a choreografky Milči Mayerové. Nejprve něco o této nejen české výrazné taneční osobnosti minulého století:
Milča Mayerová (*12. 4. 1901 – † 12. 9.1977)
Vlastním jménem Milada Mayerová. Z rodinných uměleckých kořenů získala brzy vztah k estetice, výtvarnému umění i divadlu.
Onen posledně jmenovaný zájem ji přivedl postupně i k baletu. Začínala jako žačka Dalcrozovy školy nejprve v Praze. Po první světové válce v Hellerau u Drážďan. Po dvou letech odtamtud odešla do Hamburku do školy slavného Rudolfa von Labana. V roce 1928 získala Mayerová velmi ceněný velký choreografický diplom. Jako jedna z mála českých ženských choreografek té doby.
Milča Mayerová žila a tvořila v těsném sepětí s naší tehdejší uměleckou avantgardou. Z výrazových tanečnic toho času byla asi nejvíce pod vlivem surrealismu. Vytvořila choreografii k dadaistickým Cocteauovým „Svatebčanům na Eiffelce“ (1927) s hudbou Jaroslava Ježka a v režii Jiřího Frejky. Také její choreografie k baletu „Náměsíčná neboli Dandy v konservové krabici“ (1931) spojovala prvky dadaismu se surrealismem.
V taneční tvorbě Milči Mayerové se objevoval často rovněž poetismus. Typickým příkladem byla choreografie k Nezvalově „Abecedě“ (1926). Dalším zářným příkladem jejího poetistického cítění byl balet „Autobus“ (1928) na její autorské libreto a rovněž v její vlastní choreografii na původní hudbu Emila Františka Buriana.
Po skončení aktivní taneční dráhy se Milča Mayerová etablovala na choreografickém poli. Později se stala uznávanou profesorkou konzezvatoře.
Milča Mayerová žila i zajímavým a pestrým soukromým životem. Jejím prvním manželem byl významný architekt Jaroslav Frágner. Strýcem Mayerové byl zase přední malíř a grafik té doby Hugo Boettinger. 30. 7. 1948 se stal druhým manželem Mayerové prof. PhDr. Antonín Friedl DrSc.
Abeceda
Nezvalova legendární básnická „Abeceda“ je jaksi příznačně součástí sbírky „Pantomima“. Vyšla pak několikrát i samostatně. Dnes jsou tyto tisky nesmírně ceněny bibliografy. Abeceda byl totiž naprosto výjimečným výsledkem spolupráce v oblasti knižní tvorby, na které se nápadem a verši podíleli Vítězslav Nezval, grafickým zpracováním a typografií sám velký Karel Teige a také zmíněná Milča Mayerová taneční kompozicí na téma písmen abecedy. Knihu vydalo v roce 1926 nakladatelství J. Otto v Praze.
V režii Jiřího Frejky pak Mayerová ve stejném roce scénicky ztvárnila „Abecedu“ na prknech Osvobozeného divadla. A teprve tam dosáhla jevištní nezapomenutelnosti.
Slovenská rodačka Alžbeta Vlčková, která již před rozdělením republiky zapustilakořeny v Brně, patří k renesančním typům umělců. Je respektovanoumalířkou i ilustrátorkou, delší dobu píše blogy a fejetony. A právě čerstvě dokončila román „SFUMATO“, který nejen napsala, ale i sama opatřila ilustracemi. Titul si vypůjčila z odbornějšího výtvarného světa, aby zachytila mnohovrstevnost prožitků, historii své rodiny i mnoho (pokud zůstanu u malířské terminologie) valérů nálad, které život přináší. Alžbeta Vlčková však skutečně patří k lidem, pro které má jeden den snad čtyřicet hodin. Posuďte sami: „stihla“ vystudovat školu výtvarnou, estetiku na filosofické fakultě, kde pak následovalo i absolutorium doktorandské. Napsala publikace „O působení výtvarného umění na rozvoj vědomí“,„O tematice lázeňství na Slovensku v malířských dílech“, ale i již citovaný zbrusu nový román. Naopak, rovněž ilustruje knížky i jiným autorům. V neposlední řadě se úspěšně věnovala i pedagogické činnostia rovněž měla úspěchy v podnikání…
Alžbeta Vlčková (úplně vpravo) na archivním snímku s Václavem Havlem z vernisáže její autorské výstavy v roce 1992
Již čtvrt století žijete v Brně, kde to žije také divadelně. Které z divadel jste si zde oblíbila?
„Kultura je pro mne aktivním i pasivním fenoménem. Jsem tvůrce, ale i velice zvídavý divák. Navštěvuji hojně divadla a v každém nacházím něco jiné, něco přínosné. V ničem, ani v oblasti umění nemám oblíbenou jednotlivost. Anebo jednoho autora. Líbí se mi mnohé, jak nonkonformní Ha divadlo, satirická ,Husa´, tak výrazně se měnící Národní divadlo v Brně. Jeho ředitele pana Glasera obdivuji za odvahu a chuť experimentovat, i když ne vždy se to vydaří. Poslední čtyři roky jsem tam nechyběla snad na žádné premiéře baletu ani činohry.“
„To není můj obraz,“ říká Alžbeta Vlčková na výstavě kolegů
Co Vás v poslední době na taneční scéně – nejen v Brně – zaujalo?
„Tak konkrétně balet v NdB ,4 Elements´. Vlastně taneční etudy od významných světových choreografů Kyliána, Duata a Timuláka. Opravdu, dech beroucí představení. V některých momentech jsem nabyla pocit, že vidím absolutní pohyb a dokonalé souznění s hudbou. Dojem, že výteční tanečníci nemají kosti v těle. Měkkost pohybů, dokonalá harmonie a zdrcující tempo ještě dnes zasahují mé emoce. Šéfovi baletu panu Radačovskému se zde povedlo vytvořit famózní mladý mezinárodní baletní soubor, kde v kolektivních scénách vůbec nevadí, že spolu tančí; asiat, mulat, běloch. To si v klasickém baletu (třeba ruském) nelze ani představit! Mně osobně úplně dostal a fascinuje sice nikoli sólista, ale člen sboru – Thoriso Magongwa. Výraz a emoce dostane do každého pohybu těla, tváře, ale i do obyčejné chůze…“
Jak byste porovnala úroveň tance na Slovensku a v Čechách, respektive na Moravě.
„Nedokáži ji porovnat. Jelikož se profesně ani hlouběji tímto oborem nezabývám, tak vůbec nemám přehled o aktuální taneční scéně na Slovensku.“
Je o Vás známo, že ráda hrajete tenis. Sportujete i v jiných druzích sportu a disciplínách?
Alžbeta Vlčková tentokrát s raketou Babolat
„V mládí mělo mé závodní sportování převahu nad jinými zájmy i koníčky. Dokonce jsem se stala i mistryní Slovenska ve windsurfingu. Někdy v roce 1982 nebo 1983? Dnes ráda plavu, jezdím na kole, lyžuji, hraji tenis, občas golf. No a ze všeho nejraději obyčejně – chodím.“
Věnujete se tanci i jako inspiračnímu tématu ve výtvarné tvorbě?
„Kdysi jsem vytvořila kombinovanou technikou sérii obrázků ,Dvojice´, kde mne inspirovalo jedno ryze konkrétní představení tanečního souboru Pavla Šmoka. Obdivuji každého umělce, který dokáže do svého díla vnést humor, vtip, nadsázku. To je nesmírně těžké. Třeba taková tragédie je svým způsobem umělecky jednodušší. A v tanci uměl Šmok vtip báječně prezentovat. Tak jako v obrazech a grafikách Adolf Born. A v oblasti filmu například Jan Švankmajer. Do svých obrazů neumím – i když velice chci – vložit humor. Jak říkávala moje maminka, mám z toho pak na obraze buď smutek nebo erotiku, i když to nebyl můj záměr. V psaném slově se mi to daří. Mé převážně humorné fejetony na ,Idnes´ mají docela široký okruh čtenářů a věřím, že časem skončí v další knížce.“
Obraz Alžbety Vlčkové vytvořený kombinovanou technikou nese název „Babinec na kávě“
Napsala jste právě zbrusu novou knížku, kolik úsilí Vás stála?
„Fyzicky hodně. Dlouhodobě sedíte a výsledek? Na každých 10 tisíc slov přírůstek 1 kilo váhy. Román má skoro 70 tisíc slov, takže mám co dělat se dostat do původní formy a rozměrů.“
Momentka z poslední autorské výstavy Alžbety Vlčkové (úplně vpravo). Autorku pojí dávné přátelství s mistryní světa a olympijskou medailistkou v trojskoku Šárkou Kašpárkovou (úplně vlevo – uprostřed zprava Milan Vodička, manažer sportovní agentury s maminkou). Šárka Kašpárková se však kromě trojskoku vrcholově věnovala i skoku vysokému a basketbalu. I ta ohromná aktivita – kromě lásky ke sportu – významnou sportovkyni s Alžbetou Vlčkovou spojuje.
Pravidelní čtenáři TANEČNÍHO MAGAZÍNU jistě postřehli, že jsem se Alžběty Vlčkové obligátně neptal na její zkušenosti z tanečních a zda v mládí tancovala. Místo toho, prosím, přijměte na toto téma ochutnávku z jejího právě vyšlého románu „SFUMATO“:
„… z navštěvované vycepované baletní průpravy, předvést soudružkám na nestabilním stole vydřenou arabesku relevé jsem měla přirozený strach. Zanožená v přikrčeném provedení demi-plié mi exhibice lokomoce totálně nešla ani na hodinách, kde podklad tvořily navoskované vyduté poškrábané parkety. Při každém pokusu o dokonalost náročného pohybu, vyvážení trupu s končetinami, drilovaná arabeska nebezpečně rozkymácela neohrabané tělíčko. Místo ,pose´, držení pozice s jednou nohou a rukou maximálně vytáhnutou nahoru, hrozil balanc s vidinou přímého pádu na hubu.
Kvůli rychlému růstu balet bolel. Moc mi nešel, i když mě nesmírně bavil. Saténové baletní špičky zvané ,piškoty´ společně s postavením ,en point´ díky neohrabané, těžké kostře vytrvaly tabu v potu namáhavé drezúry baletní průpravy. Krásně uběhlo v černém bavlněném gymnastickém cvičebním úboru několikaleté laskání s dřevěnou tyčí! Bosky u zrcadla, s pokyny ve francouzštině bras, barre, pas, saut, s falešným doprovodem rozladěného klavíru. Na baletu kromě francouzštiny mě nejvíc vlastně bavilo neustálé koukání do stěny se zrcadlem. Samozřejmě, výlučně na sebe a jen do tváře. Požadovaný ladný přesný pohyb mi zůstával lhostejně ukraden. I v zrcadle.
Na veřejných vystoupeních nadějných tanečnic v místním amfiteátru, baletní mistryně, bývalá sólistka Národního divadla, mi shovívavě umožnila křepčit výhradně dvě bezvýznamné role. Statickou, skoro nehybnou dvorní dámu pozorující zpovzdálí ceremoniální kolektivní menuet, sunoucí se pódiem ve tříčtvrtečním taktu. V šustivých bohatých zelených dlouhých šatech s fiží, s nabíranou krajkou plandající z rukávů. Kluky tancovala převlečená vyšší děvčátka. Jinak nešlo sestavit dvojpohlavní potřebné páry. Opravdového kluka jsme potkávali na pravidelných hodinách klasického baletu naprosto jediného, tragicky osamoceného, na tancování absolutně nevhodného Jiříka. Silnějšího kluka s velkýma ušima, stydlivého, neobratného, s tlustýma sulcovýma nohama fatálně nevhodnýma i pro Pas de deux. Pořádně neuměl chodit, škaredě šmatlal. Což teprve baletit! Natožpak já! Nebyla jsem též vhodná ani za převlečeného kluka do menuetu, co nemusel v tanci lehce zvedat nohy.
Později, další tanečníuměleckou sezónu jsem sebevědomě předváděla zanedbatelnou etudu v kolektivním scénickém lesním výjevu. Šílená choreografie! Umně sestavena tak, aby každý nešikaplnohodnotně vystoupil. Nikdy nezapomenu na krušné jevištní obrazy plné zavázejících umělých překážek v podobě kašírovaných stromečků, kopečků, motajících se zvířátek. Vzpřímeně stojící muchomůrky s látkovými puntíkovými klobouky, velkými jako mimozemské ufo, situaci na přeplněném jevišti komplikovaly. Mezi nimi, pro mne v nepředstavitelném zmatku, fatálně dezorientovaná, jsem tak snaživě klátivým pohybem vyjadřovala křehké luční kvítko kopretinu. Omylem, v nedočkavosti z vlastního výstupu, zkomplikovala jsem a pokazila předchozí nacvičené vystoupení. S unáhleným předčasným horlivým nástupem na scénu, kde se odehrával ještě úplně jiný secvičený výjev, původně natrénovaný samozřejmě beze mne. Na prknech znamenajících svět, se znenadání objevilo bezprizorní kvítko mezi nic netušícími tanečníky valčíku. Ano, sebevědomě jsem rázem vlítla do doznívajícího decentního vystoupení coby polonahá kopretina z lesíka. Přímo do velkého finále probíhajícího jemného honosného valčíku Na krásném modrém Dunaji od Johanna Strausse. Učitelka, co mne neuhlídala, padala u vstupu na scénu do mdlob, do nepředstavitelného zoufalství. Viděla katastrofální zmar mnohaměsíční práce. Zbytečné drilování náročné prostorové kompozice. Uprostřed harmonicky vyšlechtěných párů jsem převáděla svůj nekoordinovaný, pojetím zběsilý imitovaný valčík. Točením se skoro na místě, pohupováním v kolenou do taktu. Z obavy, abych do vyjevených parťáků náhodou, neohleduplně nedrcla. Nečekané sólo odvážně vyšperkované máváním dlouhých rukou, snaživě lovících ve vzduchu rytmus vznešeného tance. S vážností, abych nezkazila kamarádům číslo, gestikulovala, nebo spíše jsem suverénně improvizovala několik věčných minut průbojnický valčík na základě vlastního cítění. V kostýmu luční kytičky.
V tu ránu všichni na pódiu ztratili kontakt s hudbou a pracně secvičenou nadrilovanou souhru pohybů. Zblbli. Dokázala jsem se přirozeně prosadit jako sólistka, v tak husté nepřehledné situaci. V kratičkých, ani ne po zadek dlouhých oranžových šatičkách s nedržícím věnečkem na hlavě, s ramínky, vytvořených ze živých čerstvě natrhaných kopretin. Boží zjevení mezi valčíkovými nadýchanými bohatými tylovými sukněmi pod kolena, se živůtkem na hrudi. Komedie, o které nadšený divák nabyl zdání, že takhle úžasně má vypadat moderní baletní etuda. Že místní vyhlášená baletní škola primabaleríny paní Olgy, demonstruje progresivní choreografický záměr. Že dokazuje modernost, nevídaný smysl pro inovaci tradiční baletní klasiky karikaturou nevšední pantomimy. Každá taneční debutantka musela sama věnečky z desítek kopretin pevně splést. Nakonec balet mě naučil vít věnečky ze třech až šesti stonků. Tancovat nikoliv.
Samotné baletní číslo sborové kopretiny spočívalo v šestiminutovém nehybném setrvání v podřepu, ze kterého ztuhlá kvítka vyrašila do třech nekomplikovaných poskoků. Choreografii květinky jsme ukončili jedním rychlým hromadným během všech kopretin dokola po velkém jevišti. Vyřízené se strkaly v závěrečném klanění s ovacemi. Na omdlení působil nečekaný potlesk od ohromených diváků. Náročné číslo.
Zkuste z dlouhodobé strnulosti projít rovnou do skoku a běhu! Já, roztancovaná z valčíku, jsem vyskočila nejvýš. S pořádným rachotem. Skutečné baletky skáčou lehce, tiše. Při skoku se vznáší. Pohyby provádí jemně, dokonale propracovaně. Já se potácela nebo klackovitě kymácela. V doskocích dopadala na zadek s intenzitou řítícího se záhadného meteoru.
Srandovní Jiříček na pódiu jančil v podobě kašírovaného smrčku. Nepohnutě, staticky, strategicky uprostřed stál od začátku do konce výjevu. Tristních deset minut na místě, neprodyšně zamaskovaný od noh po hlavu brčálově zelenou barvou. Šířil agresivní pot s vůní tempery. Po celé délce rukou mu visely dost dobře, přesvědčivě namalované větvičky s jehličím a s drátkem přichycenými skutečnými šiškami. Choreografka, ve shodě se starou uječenou korepetitorkou, v úplné vážnosti zvažovaly Jiříčkovi na rameno připevnit namalovanou veverku z hrubého papundeklu. Shovívavě později uznaly oprávněnou námitku nešťastné maminky, aby to na Jiříka nebylo moc, aby na pódiu nebyl za pitomce. Zbaven veverky, občasným svévolným mácháním paží dle vlastního rozpoložení, na základě zralé úvahy, spolehlivě zvedáním rukou nahoru dolů vyjadřoval přes odporný stromeček, scénický rozdováděný vítr. V každé ze třech veleúspěšných repríz fatálně jinak. Od téměř bezvětří po urputný fičák. Mával přesně v souladu s momentálním duševním rozpoložením. Na víc neměl.
Dnes patří mezi nejvýznamnější vědce z oblasti kvantové fyziky. Podle šíře kalhot, nohy v dospělosti pořádně nabraly dalšího sulcu.
Obecenstvo tvořili žáci základních škol, příbuzenstvo, celkem kolem tisíce lidi. Přírodní otevřený amfiteátr v nádherném městském parku, v tisícových návštěvách hostil tehdy i mladého Toma Jonese, Uda Jürgense, Karla Gotta. A mne.“
Děkujeme za rozhovor i vtipný závěrečný náhled do románu „Sfumato“.
Za ukázku z románu „Sfumato“ děkujeme NAKLADATELSTVÍ ŠIMON RYŠAVÝ
Jak už to, žel, chodí TANEČNÍ MAGAZÍN se dozvěděl s větším zpožděním o skonu veliké osobnosti mladé pantomimy konce dvacátého století Pavla Linharta. Jelikož jde o tak významného člověka, vzdáváme mu hold s omluvou s opožděním. Je velkou škodou, že i jako první z odborných periodik…
Po Borisi Hybnerovi a Janu V. Kratochvílovi nás opustila další velká osobnost klaunského světa. Byl divadelníkem tělem i duší. Dokázal připravit a zorganizovat i zdánlivě nemožné. Stál u prvních krůčků řady mladých mimů a souborů pantomimy, ale i nonkonformních divadel. Doslova z ničeho – v obtížných podmínkách minulého režimu – vybudoval Branické divadlo pantomimy. Dokázal přivézt za tehdejší železnou oponu světové klaunské a mimické špičky. Takový byl Pavel Linhart, se kterým jsme se navždy rozloučili v září.
Za každého mluví to, co dokázal. Proto se TANEČNÍ MAGAZÍN ohlédne alespoň za nejdůležitějšími zlomky práce Pavla Linharta, narozeného sedmého května 1944, který zemřel 19. září letošního roku.
Byl to nejen pro pražský divadelní svět doslova šok! Psal se rok 1980. Nedaleko Vltavy, v pražském předměstském Braníku (do té doby známém spíše stejnojmenným pivním mokem) vzniklo Branické divadlo pantomimy. Ostrůvek mladého a svobodného divadla. Lví podíl na tom měl právě Pavel Linhart. Absolvoval – jak v legendární pohádce o kohoutkovi a slepičce – martyrium nekonečných jednání a přesvědčování tehdejších funkcionářů a „povolovačů“. Pomáhal mu v tom ještě pozdější televizní „zábavní“ dramaturg a duchovní otec divadelních poutí ; Jan V. Kratochvíl, který nás navždy opustil před čtyřmi lety (20. 11. 2013).
Oba za nadšené spolupráce dalších desítek nadšenců (zejména Evy Hoffmanové, Aleny Váchové-Bubnové) dali dohromady starou dříve ochotnickou scénu a vlastně celou budovu. Vybudovali zde malé zázemí, klubík, šatny a srdce divadla – malou provozní kancelář. Tam to doslova žilo. Vznikaly zde nové impulsy, nápady i kličky, jak propašovat současné a pravdivé divadlo mezi pomyslnými brýlemi, lupami a mikroskopy tehdejších cenzorů.
Počin Pavla Linharta byl i záslužný z divadelně historického hlediska. V Praze v té době zanikala (po emigraci tehdejšího ředitele Josefa Máry do Kanady) jediná trochu kloudná (a ještě dělená s recitály zpěváků) scéna mladé pantomimy – divadlo Ateliér. V divadle Na zábradlí se sice pantomima hrála… Ale ta klasicistní, zkostnatělejšího typu v podání tehdejšího národního umělce Ladislava Fialky. A ten žádné hostující, natož mladé, soubory nepřipouštěl.
Pod křídly Pavla Linharta vznikaly v Braníku unikátní projekty. První krůčky na scéně zde vyšlapalo legendární „MIM-TRIO“ (Světlana Nálepková, Michal Nesvadba a Václav „Upír“ Krejčí), budoucí filmový režisér Tomáš Vorel, Eva Holubová, Nina Vangeli (tehdy ještě Hrušková), „bublinový“ Václav Strasser či jihočech Jiří „Bilbo“ Reidinger.
Na prknech Branického divadla se střídali i velikáni tehdejšího klaunského divadla a moderní pantomimy – Boris Hybner, Ctibor Turba a Boleslav Polívka. Hybner zde mimo svých repertoárových titulů „Gagman“ a „Hvězdy“ přivedl na svět i improvizaci na jazzovou hudbu „Mizz“ a také byl laskavým průvodcem velmi populárních „Mim session“, kde uváděl mladé profesionální i amatérské soubory. Na Polívkova „Šaška a královnu“ bylo v Braníku vyprodáno rychleji, než když hrál na Spartě Real Madrid.
Tradicí se staly v Branickém divadle pantomimy každoroční festivaly mladého pohybového divadla. A třešinkami na dortech byly návštěvy špičkových zahraničních souborů. Třeba francouzských „Les Aviateurs“ či ruského divadla Slávy Polunina anebo špičky tehdejší absolutní světové extraligy Mina Tanaku z Japonska či dánského mima-sólistu Gunnara Malmgrada.
Branické divadlo pantomimy uvedlo na scénu 1 515 představení pantomimy, pohybového divadla i něco málo nonkonformních kapel. Pod pomyslnou taktovkou Pavla Linharta to žilo i v zákulisí. V malém, ale útulném klubu jste mohli potkat třeba Petra Hapku, Josefa Dvořáka, scenáristu a spisovatele Pavla Fialu, manažéra (a pozdějšího prezidenta soutěže Miss) Miloše Zapletala, výtvarnice sestry Michálkovy, divadelní teoretiky, sportovce i „pábitelské“ postavy. Jednou z nich byl i nedaleko bydlící rebelující skladatel a textař Ivan Kaplan, kterému za minulého režimu Pavel Linhart v Branickém divadle pantomimy zajistil i práci topiče-údržbáře.
Pavel Linhart později předal pomyslné ředitelské žezlo v Branickém divadle pantomimy své kolegyni Evě Hoffmanové. A začal pracovat ve vedoucí funkci v nedalekém kulturním centru na sídlišti Novodvorská. I zde hýřil nápady. Uspořádal kupříkladu velký ples v retro duchu, ale i mnoho jiných balábile. Ještě před změnou režimu v roce 1989 se mu podařilo na branickou scénu dovést k trvalejší spolupráci ruský avantgardní soubor „Děrevo“.
Pavlův a Kratochvílův odkaz z Braníku se nese dál. Třeba i díky jeho tehdejšímu nástupci v branickém divadle Jiřím Turkovi. Vždyť jeho festival „Letní Letná“ prakticky pokračuje v Kratochvílových a Linhartových šlépějích.
Z psacího stroje Pavla Linharta vznikla i celá řada odborných statí, samizdatových skript a článků do časopisů. Převážně do Amatérské scény, která byla částečnou oázou v moři šedých a cenzurovaných periodik.
Ta periodika (tentokrát již necenzurovaná) se stala později – po kratší pracovní epizodě v manažerské funkci v Městských divadlech pražských – i náplní práce Pavla Linharta. Organizoval jejich optimální sítě distribuce.
Pavel Linhart byl neúnavným a nadšeným organizátorem. Byl by určitě rád, že se na zádušní mši po jeho pohřbu sešlo v kostele Povýšení svatého kříže ve Vinoři zase zdravé jádro Branického divadla pantomimy i mnoho dalších. Jistě se na to s Janem V. Kratochvílem a Borisem Hybnerem dívali shůry!
Jak jinak vzpomenout v TANEČNÍM MAGAZÍNU než tancem… Pavel Linhart (zcela vpravo) tančí na retro-bále s Alenou Váchovou, zleva Eva Hoffmanová a Jan V. Kratochvíl.
Čtrnáctý ročník festivalu LETNÍ LETNÁ měl svůj český vrchol v pražské premiéře akrobaticko-divadelního představení „Hrdinky“. Výkony dvou mladých tmavovlasých protagonistek na Letné doslova zvedal diváky ze sedadel.
Dvě mladé dívky. Herečky, akrobatky. Bývalé studentky. Jedna bohemistiky a druhá zemědělství. Říkají si „TeTy“. Přičemž to „Te“ reprezentuje Katka Klusáková. A „Ty“ je druhá ze dvojice Pavla Rožníčková. Jejich akrobatické balábilé „Hrdinky“ bylo impozantní. Při pražské premiéře v úterý 22. srpna mu tleskal v rámci festivalu LETNÍ LETNÁ do posledního místečka natřísknutý „český“ cirkusový stan.
Diváci „Hrdinek“ se vskutku nenudili. Čekala je více než hodina pantomimy, akrobacie i drobných, ale výrazných hereckých akcí. To vše pouze v provedení výše charakterizovaného dua Klusáková – Rožníčková.
Jak představení charakterizují tvůrci a aktérky? „Všichni jsme hrdiny, všichni máme své dobrodružství, všichni ukrýváme tajemství… A ,Hrdinky´ jedno veliké, do kterého vás nechají nahlédnout… Pomocí neobvyklé formy visuté akrobacie společně s prvky fyzického divadla a pantomimy. Inspirováno komiksovými hrdiny všedního dne.“
Na celém svébytném divadelním programu je vidět režijní a supervizní práce Radima Vizváryho. (Pokračuje tak ve spolupráci načaté inscenací „Husí krky“.) To on dodal akrobatickým entrée další rozměry a hereckými vstupy, které nebyly v žádném případě pouhými pověstnými oslími můstky, povýšil „Hrdinky“ na vskutku životaschopný divadelní tvar.
Jedinou slabinou celého představení byla hudba. Respektive její velmi nekvalitní reprodukce. Autor Matěj Kroupa se snažil dodat celému divadelnímu tvaru onen neopakovatelný pel cirkusového prostředí. Potud dobře. Chápu i nástiny disharmonických prvků, které k tomuto žánru zcela jistě patří. Ovšem její trvalá špatná reprodukce již po deseti minutách spíše diváka tahala za uši. Je pochopitelné, že v novém prostředí letenského cirkusového stanu bylo třeba málo času na zkoušky, ale i tak je to škoda…
Akrobatická supervize Stéphanie N‘Duhirahe byla velmi kreativní, jiskřila neotřelými prvky a byla nosnou částí celého večera.
Rovněž světelný design Karla Šimka byl jedním z výrazných prvků „Hrdinek“. Zbytečně neexhiboval a v pravý čas dokázal umocnit režijní práci a zejména herecké výkony obou samojediných protagonistek.
Slova chvály lze adresovat i na jednoduché, ale skvěle „napadnuté“ kostýmy Petry Vlachymské. A do výčtu kladů musím zařadit i produkční práci Jany Ady Kubíčkově. Málokdo totiž tuší, kolik mravenčí námahy stojí zkoordinovat a vlastně takové celé představení postavit na nohy!
„Hrdinky“ i přes malý nedostatek v reprodukci muziky diváky nadchly. Bezesporu patřily k vrcholům druhého týdne čtrnáctého ročníku festivalu LETNÍ LETNÁ.
