Štítek: kultura

28.dubna 2022 se na Nové scéně Národního divadla odehrálo„skutečně neskutečné divadlo!“

Nesmím opomenout, že mezi hosty byl také choreograf evropského  formátu  – Petr Zuska.  Našim čtenářům ho zajisté blíže přibližovat nemusím, rozhovor  s ním najdete na našich stránkách.

Lenka Vagnerová nechala ožít představy spisovatele Edgara Alana Poe, považovaného za tvůrce hororu. Možná ne každý náš čtenář ví, že mnozí dokonce zkoumali, zda Edgar Alan Poe nebral drogy! Ale nic takového se nepotvrdilo. Byl šílený? Nebo jen žil v době nasáklé krví, kdy umírání bylo na denním pořádku a on to nemohl snést? Byl citlivý? Byl geniální? Kdo ví. Každopádně šťastný ve své době asi nebyl. Proto i jeho dílo oplývá spíše strašlivou skrytou stránkou a těžko říci, co přesně si on sám myslel.

Ale zpět k dílu Lenky Vagnerové.  Představení Poe v sobě mísí prvky prvotřídního tance, akrobacie i snad estrády, doplněné neuvěřitelnými efekty, hudbou, zpěvem, kostýmy či různými rekvizitami.

Poe patří do dílny (repertoáru) Laterny Magiky a její umělecký šéf Radim Vizváry říká: „Hledal jsem výraznou osobnost, která s Laternou magikou doposud nespolupracovala, ale svou originalitou by přispěla k obohacení jejího repertoáru. Lenka Vagnerová nepochybně patří k tomu nejlepšímu v oblasti současného českého tance. Navíc  stále častěji pozoruji, že ve snahách choreografů je, využít  prvky techniky mimu. Lenka toto využívá vědomě a efektivně.“

Ke své práci si Lenka Vagnerová přizvala špičkové umělce a tvůrce: texty- Lenka Vagnerova a Vladimír Javorský, scéna – Eva Jiřikovská, hudba, dramaturgie – Ivan Acher, světelný design – Michal Kříž, účinkující – vynikající Ondřej Vinklát, trojnásobný držitel Ceny Thálie, Vladimír Javorský a Tereza Marečková jsou coby samotný Edgar Alan Poe.

Tvůrci vycházeli z povídek Poea ‚Maska červené smrti, Jáma a kyvadlo, Skokan, Král mor, Havran. Některé povídky mají příběh, některé jsou pouze sdělením emocí (odsouzeného). Je tu krása, strach, zoufalství, ironie, nesmyslnost lidského chování.

Lenka Vagnerová říká: „Není nutno popisovat Poeův život, to ani nebylo naším záměrem. Při čtení Poea zjistíte, že je  jeho živo obsažen v jeho tvorbě. Skrze ni se o něm dozvíme to nejpodstatnější.“

Pokud jde o hudbu, Ivan Acher říká: „ Tato inscenace byla největší výzva, jakou jsem kdy zažil.“

„Pokud jde o choreografie samotné, Lenka Vagnerová stvořila  za pomoci technických vymožeností a vynikajícího týmu tančníků a také dvojicí hudebníků-tvůrců chroeografie neviděné a nevídané“, dodává Ivan Acher. Musím souhlasit.

Hudba zní chvílemi hororově, chvílemi vesele a bezstarostně, inu, jak je libo. Hlavně je poutavá a zajímavá.

Pojďme ale k inscenaci samotné. ÓÓÓ! Těžko hledat slova. Na dnešní dobu pokrokové, jedinečné, zajímavé, veselé, bizarní, strašné, skandální, otřesné.. ale geniální! !

Strašlivé a bizarní představy spisovatele samotného ožily, setkáváme se tu s nejrozmanitějšími pitoreskními postavami, neustále nás překvapují, ano, jsou přesně jako ve zlých snech, možná i deliriu… Tyto představy si s námi doslova zahrávají. Brnkají nám na nervy. Zneklidňují i klidného. Co je to? Co je to? Ptáte se znovu. Dělá si ze mě tvůrce legraci?

To vše je doplněno neuvěřitelnými efekty, které jsou zřídkakdy k vidění. I vizuální efekty – podivný škleb na plátně – vypovídá také mnohé.

Výkony tanečníků jsou neuvěřitelné. Žasla jsem, když „Antěl pitfornosty“ (čti anděl pitvornosti) vstoupil do snů (na scénu). Neuvěřitelné akrobatické výkony, zlehka podané v symbióze se zlými sny, byly absolutně  dokonalé. Nevím, co dodat, jen se běžte podívat…….

Ale těchto momentů bylo mnoho. Vaření v kotli.., listování stránkami, hra na podivný nástroj, soudci na zvláštních bruslích. Ale to, co mi dělalo ještě dlouho dobrou náladu, byla např. bizarní módní přehlídka. Ano, zarputilé postoje manekýnů a modelů… ale jakých!! Ano!  Bravo!

Je nutné také vyzdvihnout výkon Ondřeje Vinkláta. V rámci strašidelných snů se náhle zlehka objeví naprosto dokonalý pohyb, pohyb z představ, těch nejúžasnějších… Lehce a s úsměvem…

Je nutné ocenit, že možná i  interpreti samotní  se během představení baví, ať už sami sebou, nebo  svými kostýmy, dialogy, šílenými představami šíleného. A divák se baví s nimi!

Inscenace přináší jakýsi svěží vítr do našich tradičních děl. Je tu cosi těžko nazvatelného. Je to nové. Bizarní. Směšné. Hrozné. Hororové. Pohybově dokonalé. Moře překrásných a zajímavých i strašných kostýmů, vizuálních efektů, i zvukových.  Poutavá  hudba. Občas se tu zhoupne hrozivé kyvadlo. Bože, jak krásná kulisa! Vzpomínám také na představení, kde nebyly prakticky žádné kostýmy, žádné rekvizity, žádné vizuální efekty, jen tanečníci v teplácích. Toto je pravý opak. Jakési future show!  Myslím, že máme opravdu mezinárodní dílo, které se může prezentovat ledaskde. A milý diváku, mysli si, co chceš, tvař se, jak chceš, kritizuj si, jak chceš. Stejně je to geniální!

Lenko, děkujeme za neuvěřitelný zážitek, který opravdu nikdo nečekal!

Foto: Národní divadlo

Eva Smolíková

Taneční magazín