Štítek: koronavirus

Vozíčkáři tančí Prahou

Jak tančit, když ochrnete?

Taneční oddíl je jedním ze sedmi oddílů Sportovního klubu vozíčkářů Praha (SKV Praha). Mnoha lidem, kteří ochrnou, tanec chybí. A přestože tanec na vozíku není tancem v pravém slova smyslu, radost z pohybu přináší i po úrazu.

Na taneční oddíl jsme se zeptali předsedkyně SKV Praha, Michaely Krunclové a zakladatelky oddílu Martiny Henrichové.

„Taneční oddíl je posledním sportovním oddílem, který jsme mezi naše aktivity přibrali. K tomu došlo v roce 2014. Je to především díky Martině Henrichové, která oddíl založila už rok po svém úrazu, což je obdivuhodné. Martina je bývalá profesionální tanečnice, kterou její vášeň – tanec, usadila při akrobatické zvedačce a nešťastném pádu, na invalidní vozík. Martina se tance nevzdala. Přestože má poraněnou míchu v oblasti krční páteře, což znamená také částečné ochrnutí horních končetin, Martina tančí dál. Omezeně, ale s plným nasazením. Je velmi aktivní, stále vede svojí taneční skupinu zdravých holek, tvoří jim choreografie, organizuje vystoupení a v našem klubu vede taneční oddíl vozíčkářů,“ představuje taneční oddíl Michaela Krunclová, předsedkyně SKV Praha.

My jsme proto vyzpovídali zakladatelku tanečního oddílu hendikepovaných, Martinu Henrichovou.

Co Tě přivedlo k tanci?

„Já se tanci věnuji celý život, neboť jsem s ním začala už v 9 letech. A časem jsem se věnovala tanci na poloprofesionální úrovni, při studiu na SŠ i VŠ. Tanec jsem vyučovala, stavěla jsem choreografie a připravovala jsem různá vystoupení a předtančení na plesy. Bohužel při tanci se mi stala i nehoda… V tu dobu mi bylo 26 let a dělala jsem doktorandské studium etnologie. Úraz mě tedy zastavil v slibném rozletu…“

Ty jsi na tanec nezanevřela, že?

„Ne, to ne. V květnu 2014 jsem založila taneční oddíl v SKV Praha, kde se věnujeme hlavně modernímu tanci, jazz dance a street dance – to jsou styly tanců, které vedu přímo já. Nově jsme oddíl rozšířili také o společenské tance ve spolupráci se školou Tanec pro všechny. Dále s námi ještě spolupracuje tanečnice a lektorka Tereza Vaďurová, která vede hlavně workshopy v Centru Paraple a pomáhá nám i s choreografiemi. Celkově tedy organizačně zastřešuji celý oddíl, vymýšlím choreografie i organizuji vystoupení. Domlouvám také spolupráci s různými externími lektory. Zároveň si ráda zatancuji, proto se  účastním i mnoha vystoupení, které společně nacvičíme.“

A jak často probíhají tréninky?

„Teď nám v trénincích udělal velkou pauzu koronavirus, ale naše činnost už se začíná zase rozjíždět. Do prázdnin plánujeme udělat několik workshopů. Plně pak obnovíme činnost od září. Nadále vedu skupinu kombinovanou z „choďaček“, tj. zdravých lidí a vozíčkářek. Tréninky probíhají jednou týdně v Plzni. V Centru Paraple v Praze, máme workshopy vždy jednou do měsíce. Kurz společenských tanců probíhá také jednou týdně v Praze v Jedličkově ústavu pod vedením Víti Rázka.“

V televizi vídáme vozíčkáře tančit na benefičním večeru StarDance pro Paraple. S těmi taky spolupracujete?

„Ne, StarDance přes nás nejde. Vozíčkáře do této soutěže si vybírají v Centru Paraple sami. Několikrát jsme se svým vstoupením účinkovali na Benefiční tančírně StarDance, což je v podstatě ples, který vždy předchází přímému přenosu. To byl skvělý zážitek pro všechny zúčastněné.“

V říjnu se má v Praze konat mezinárodní taneční soutěž vozíčkářů, zúčastníš se?

„Já ne. Ale máme naše želízko v ohni, a to v kategorii společenských tanců, kde se představí dvojice: vozíčkář Rosťa Vyhnálek s tanečnicí Zuzkou Chalupovou, pod vedením Víti Rázka ze školy Tanec pro všechny. Na tento soutěžně-taneční galavečer se opravdu moc těším. Jedná se totiž o historicky první takovou soutěž v Čechách a Rosťa se Zuzkou budou i úplně první čeští reprezentanti v této disciplíně. Tanci na vozíku, jakožto soutěžnímu sportu, se věnuje mnoho evropských zemí, mezi nimi např. Slovensko. Právě tam musí Rosťa se Zuzkou dojíždět trénovat, aby nabrali zkušenosti pro první soutěžní vystoupení. Rádi bychom, aby se nám tuto tradici podařilo založit také v Čechách. Tak snad se nám to povede.“

Děkujeme za rozhovor

Tereza Marková

Sportovní klub vozíčkářů Praha

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s přední tanečnicí NATÁLIÍ OTÁHALOVOU

„Jsem to opravdu já, když tančím“

Spolu s hercem Matoušem Rumlem se protančili na druhé místo v oblíbené TV taneční soutěži StarDance… když hvězdy tančí a to, že mohla v soutěži tančit, pokládá Natálie Otáhalová, která se tanci věnuje od dětství, za obrovskou zkušenost. Spolu s Janem Onderem dělají vlastní taneční kurzy pro dospělé taneční páry a ráda by si splnila dětský sen, být herečkou.

Pocházíte z Prahy a vyrůstala jste se starším bratrem, fotbalovým brankářem Martinem Otáhalem. Jaká jste byla holčička? Co Vás bavilo? 

„Já jsem byla normální holčička, co si hraje s panenkami, ale zároveň jsem si s bráchou čas od času zahrála i fotbal. Protože mě měl můj starší bratr tzv. za „trapnou” sestru, tak jsem se furt snažila se mu zavděčit. Což bylo ovšem často zbytečné, a dopadalo to tak, že jsem buď byla zamčená na balkóně, nebo jsem mu chodila do popelnice pro balón, když ho tam kopnul (to byla taková naše hra), někdy jsme i něco v bytě balónem rozbili, a to jsme pak drželi při sobě. Samozřejmě to někdy skončilo i pláčem a on to samozřejmě odnesl, protože jsem byla malá holčička, musím říct, že jsem byla možná i trošku provokatér. Na fotbal jsem ale chodila i jako jeho fanynka, jinak mě fotbal nebaví.“

V pěti letech jste začala chodit do baletní přípravky ND a pak k babičce, jelikož Vaši prarodiče Jana a Rudolf Janoudovi měli taneční školu Metronom, za kterou jste také závodila. Byli to právě prarodiče, kteří Vás ovlivnili, že jste se rozhodla být profesionální tanečnicí?

„Ano, určitě to byli právě oni, ale rodiče mě samozřejmě podporovali také, co to šlo. Babička s dědečkem mě každý den vyzvedávali ze školy, a rovnou jsme jeli na trénink, kde následovala dvouhodinová výuka ať už dědy nebo babičky. Co si vzpomínám, tak abych měla hned tanečního partnera, babička, kvůli mne, rozdělila jeden taneční pár. A já měla hned s kým tančit. Podporovali mě i v letech, když už mě tolik netrénovali a já tančila za jiný klub.“

Původně jste chtěla studovat na konzervatoři, kde Vás také vzali, ale kvůli častým soutěžím jste se rozhodla pro studium na gymnáziu Jiřího Gutha Jarkovského v Praze. A co dál, uvažujete o dalším studiu?

„Nebylo to jen kvůli soutěžím, ale také protože jsem si uvědomila, že po škole, kde bych byla 8 hodin na nohách, jít ještě na tří hodinový trénink asi není dobrý nápad. Tento rok maturuji a po gymnáziu bych se dále chtěla věnovat umění. Kromě tance mám i takový dětský sen – stát se herečkou, a tak jsem si podala přihlášku na Vyšší odbornou hereckou a moderátorskou školu. V záloze mam také Fakultu humanitních studii na Karlově univerzitě, protože mě také zajímá a baví psychologie a filosofie.“

ČR jste reprezentovala na mnoha našich i zahraničních soutěžích včetně ME a MS. Jste desetinásobnou mistryní v latinsko-amerických tancích, standardních a 10 tancích. S Matyášem Adamcem jste byli vyhlášeni Českým svazem tanečního sportu v roce 2017 za vycházející hvězdy. Jste semifinalistkou MS v latinsko-amerických tancích v kategorii do 21 let. Co to pro Vás znamená?

„Musím říct´,  že v době kdy jsem byla v každodenním tréninku, mi to pořád  bylo ,málo´. Cíle jsem měla stále veliké, a postupně se zvětšovaly. Zpětně, když na to koukám, tak nechápu, jak se to vlastně stalo. Tím chci říct, že jsme byli na parketu samozřejmě každý den, ale myslím si, že byli i větší ,dříči´ než jsme byli my. Mám skoro pocit, že to přicházelo tak samo.“

V jubilejní desáté řadě televizní soutěže Star Dance… když hvězdy tančí, jste spolu s hercem Matoušem Rumlem obsadili druhé místo. Jak jste se do soutěže dostala?

„Byla jsem pozvána na casting jako všichni ostatní tanečníci a asi jsem se jim líbila.“

Co Vám soutěž dala a přijala byste nabídku znovu?

„Soutěž mi přinesla mnoho nových kamarádů a také obrovskou zkušenost stát před kamerami a komunikovat s lidmi.“

Tanci se věnujete od mala, co pro Vás znamená?

„Tanec je pro mě velmi důležitý hlavně proto, že jsem to já, když tančím. Můžu kolikrát více vyjádřit co cítím, než kdybych to řekla slovy. Navíc je to věc, ve které si věřím více než v jiných věcech, či aktivitách. Dodává mi tzv. zdravé sebevědomí.“

Působíte také jako lektorka v Centru tance v Praze. Co všechno učíte a jaký je o Vaše kurzy zájem?

„V Centru tance neučím, o prázdninách jsem pozvána na jednu výuku pro ženy a moc se těším.

Děláme své vlastní taneční kurzy s Janem Onderem pro dospělé taneční páry. Do budoucna by mě bavila i práce s malými dětmi.“

A co chvíle volna, jak je ráda trávíte?

„Chvíle volna trávím ráda s kamarády, samozřejmě i sledováním filmů. Ráda bych se teď po corona viru podívala i po českých památkách a místech. Také bych jela  k moři, ale uvidíme, jaká bude situace.“

Foto: archiv Natálie Otáhalové

Veronika Pechová  

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

99 + 1

Projekt Obecního domu a.s. pro všechny, kterým chybí setkávání s hudbou

Harfenistka Kateřina Englichová, houslista Jaroslav Svěcený, trumpetista Jan Hasenöhrl a varhaník Aleš Bárta se mezi 10. červnem a 8. červencem 2020 vždy ve středu od 19.09 setkají ve Smetanově síni Obecního domu se svými fanoušky, kterým po měsících nucené přestávky živá hudba chybí.


Jaroslav Svěcený a Kateřina Englichová

Kateřina a Jaroslav  s  podivným papírovým publikem

Zeptali jsme se ….

Jaroslav Svěcený ve svém milovaném Obecním domě

TM: Jak  jste snášel koronavirovou krizi?

Jaroslav Svěcený:

„Já jsem se zaměstnal dost rychle. Přiletěl jsem  9. března z jižní Ameriky, hrál jsem v Ekvadoru a v Peru.  A 10. března ráno jsem se probudil a zjistil jsem, že koncertovat už dál nebudu (shovívavý  úsměv).  Měl jsem jet   do Prostějova do divadla a našel jsem  mobil plný zpráv typu:  „Kde jsi, přiletěl jsi?“ Já jsem sice přiletěl v pohodě,  ale od toho momentu už prostě koncerty nebyly.  Jednoduše, od 10. března 2020  nic.

Zvládal jsem krizi tak, že jsem hodně natáčel. Natáčel jsem  nová  CD, ale hlavně jsem vozil roušky. Já jsem se trošku „převtělil“  a odvážel jsem do nemocnic pro lékaře roušky, ty  lepší,  i s respirátory.  Celkem jsem odvezl 5900 roušek do pražských  i mimopražských nemocnic, Byl jsem  až překvapený, že to tady úplně nefungovalo, protože roušky neměli ani lidé, kteří přicházeli s nemocnými do styku. Takže jsem  byl rád, že jsem aspoň takhle maličko mohl pomoct.  A připravoval jsem se  na  příští rok, protože jsem pořád doufal, že se to  všechno zvládne. Chystal jsem  můj kulatinový koncert v Obecním domě, který by měl proběhnout  14.  listopadu 2020,  to znamená dramaturgie, programy a další. A také jsem  cvičil  na housle jako už dlouho ne.  Naučil jsem se spoustu nových věcí,  takže já jsem ty dny měl překvapivě úplně plné!“

Děkujeme, ať se daří!

popřála Eva Smolíková 

Jaroslav Svěcený

Kateřina Englichová

Název projektu  99+1 vyšel z aktuálně platné vládní restrikce maximálně sta osob v sále (99 posluchačů plus 1 sólista), v současné době platí limit 300, respektive už (od 8/6) 500 návštěvníků, prozatím stále s povinnými rouškami, ale už bez původně nařízených rozestupů. Smetanova síň Obecního domu s běžnou kapacitou až 1250 návštěvníků na druhé straně díky těmto omezením každou středu nabídne alespoň intimnější setkání s významnými českými sólisty a jejich interpretačním uměním, jako bonus bude návštěvníkům po koncertu na hodinu zpřístupněno celé reprezentační patro Obecního domu, včetně Primátorského sálu, dekorovaného Alfonsem Muchou. Jednotná cena vstupenky bude 299,- Kč a vstupenky nebudou číslované.

Tisková konference – hlavní aktéři

Jak říká předseda představenstva a ředitel Obecního domu Vlastimil Ježek, který každý z koncertů osobně uvede, „v tomto projektu nejde o peníze – po měsících úplného uzavření celého Obecního domu se do něj s našimi vzácnými přáteli, skvělými interprety klasické hudby, především snažíme vrátit život. Doufám, že tuto společnou snahu posluchači ocení a večery si užijí, včetně možnosti si zdarma prohlédnout skvěle vyzdobené reprezentační patro nádherného secesního paláce a paláce české státnosti zároveň – právě v Obecním domě byl v roce 1918 přijat zákon o vzniku samostatného československého státu“.

Obecenstvo roku 2020 v době koronavirové

Houslista Jaroslav Svěcený k tomu dodává: „Obecní dům je moje srdeční záležitost – koncertuji zde od svých dvaceti let a například v roce 2009 jsem tady uspořádal dosud největší českou výstavu historických smyčcových nástrojů pod názvem Slavné evropské housle. A v polovině listopadu v milované Smetance oslavím gratulačním koncertem své kulatiny… no prostě ano, cítím se tu celý život skvěle!!!“

Vedení Obecního domu se zároveň rozhodlo formou padesáti volných vstupenek na každý z koncertů vzdát úctu pražským sociálním pracovníkům z terénních služeb a dobrovolníkům pražského Magistrátu za jejich podíl na zvládnutí koronavirové krize v české metropoli. Přímo na tiskové konferenci v Obecním domě si vstupenky z rukou předsedkyně dozorčí rady a.s. Obecní dům a pražské radní pro kulturu Hany Třeštíkové převzali zástupci nadace Život 90´, další vstupenky rozdělí její kancelář.

Tisková konference v Obecním domě

Vstupenky na všechny koncerty jsou již v prodeji v pokladně Obecního domu nebo prostřednictvím webových stránek www.obecnidum.cz, kde je možné si vstupenky zakoupit elektronicky. Těšíme se na vás.

Jaroslav Svěcený  a v pozadí divadlo Hybernia

Jaroslav Svěcený  a v pozadí Prašná brána

Obecní dům, a.s.

nám. Republiky 1090/ 5. 111 21 Praha 1 – Staré Město

Foto, video: Eva Smolíková 

Kateřina Ouředníčková, Eva Smolíková

Obecní dům,

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Jaké umění máme chtít?

Zajímavý postoj našich evropských sousedů. Belgičané diskutují o podpoře kultury. Inspirujeme se jimi?

Během koronavirové krize se v belgické společnosti vedly razantní a inspirativní debaty o tom, jak by měla vypadat podpora uměleckého provozu v momentě radikálního poklesu příjmů.

Před pár týdny vyšel v největším belgickém deníku Le Soir editorial šéfredaktorky Béatrice Delvaux s názvem Znovuotevřít muzea: Způsob, jak ukázat, že jsme ještě naživu. Kultuře a dopadu epidemie na ni byly věnovány první tři strany. Ochrana kulturního sektoru teď patří mezi nejsilnější témata. Přetahuje se o ni levicově-ekologická strana Ecolo s liberální stranou Mouvement réformateur.

Oba politické subjekty navrhují velmi komplexní a dlouhodobou podporu široké škály aktérů na federální úrovni.

Belgická diskuse o podpoře kultury v době epidemie a těsně po ní odráží její relativně silnou pozici. Kultura není vnímána jako zbytný luxus a její potřeba není zpochybňována, což je vidět i na zmiňované expanzivní podpoře kultury též ze strany liberálů. Debata se štěpí okolo jiných linií.

Celý příspěvek Jitky Pánek Jurkové, publikovaný 1. 6. 2020 na webu A2larm.cz, najdete zde.

Sdílet

IDU

pro TANEČNÍ MAGAZÍN