Srdce, mříže, svět a my

Srdce patří za mříže

Srdce, mříže, svět a my. Švandovo divadlo uvede hru o ztrátě lidského srdce  

Nová inscenace Srdce patří za mříže ve Švandově divadle nabízí netuctovou výpověď nejmladších divadelníků o násilí a sebelásce v globálním světě. Sejde se v ní milovnice luxusního zboží, které nejradši nakupuje za pár šupů, s cizincem hledajícím srdce svého otce. Čekatel na transplantaci, ubrečená dámská kabelka, kreslený hrdina seriálů pro děti a jeho nová kamarádka Panda. Ti všichni vyprávějí o tom, jak snadné je v dnešním světě ztratit lidské srdce. Novinku pro smíchovskou scénu připravuje režisérka Alžběta Burianová. Premiéra bude 29. dubna v 19 hodin v komorním Studiu Švandova divadla.

Inscenaci Srdce patří za mříže vytvořila nejmladší generace současných divadelníků, kteří v ní po svém a zároveň velice bystře reagují na témata, která nás obklopují,“ říká Dodo Gombár, umělecký šéf Švandova divadla. To se pod jeho vedením profiluje také jako scéna otevřená autorskému divadlu, mladým divadelníkům a novým hrám věnovaným typickým projevům i absurditám dnešní doby.

Volání, co neslyšíme

Hru Srdce patří za mříže napsal mladý dramatik a básník David Košťák přímo pro studiovou scénu jako třetí a poslední inscenaci uvedenou v letošní sezóně v rámci cyklu „Intimita – Anonymita – Agresivita“.  O agresivitě, násilí i sebelásce v globální společnosti autor říká: Násilí mi přijde nejhrozivější ve chvíli, kdy si člověk neuvědomuje, že se ho dopouští – denně třeba využíváme produkty, jejichž vznik se vážně podepisuje na kvalitě života jiných lidí. Jejich volání o pomoc však nikdy neuslyšíme. I proto jsem chtěl na jeviště předvolat nejen „pachatele“, ale i „oběti“ tohoto stavu. V určité míře totiž v sobě máme oboje,“ uvádí David Košťák, jinak také překladatel z angličtiny a kmenový dramaturg Divadla LETÍ.

V jeho hře se tak nahlas ozvou třeba exponáty z právě probíhající výstavy lidských těl. Řeč bude také o krutém pronásledování příznivců cvičení Falun Gong v Číně. A doslechneme se o transplantační turistice, kdy si dostatečně bohatí pacienti na čínských klinikách mohou koupit orgán získaný od politických či jiných vězňů – nedobrovolní dárci však tuto „výhodnou transakci“ nepřežijí…

Vedle tématu lidské odpovědnosti a lidských práv inscenace připomene i některé komičtější momenty z českého prostředí. Tím je třeba podivuhodné přátelství malého kresleného hrdiny s cizokrajnou Pandou nebo oblíbený televizní pořad složený ze srdceryvných lidských příběhů těch, co se navzájem ztratili a zase našli…

Násilí, co necítíme

Hru režíruje Alžběta Burianová, absolventka DAMU. Ta s Davidem Košťákem tvoří sehraný tým. V inscenaci ji zajímalo násilí probíhající nepřímo – v globálně propojeném světě málo viditelné a málo osobně prožívané. Nepřímého násilí, u kterého nevidíme, jaký konkrétní dopad naše činy mají, se dopouštíme často. A ne vždy se při tom nutně cítím e jako pachatelé. Vnímám však, že se citlivost k těmto věcem ve společnosti postupně zvyšuje – čím dál víc lidí se například zajímá o to, kde a jak se vyrábí zboží, které si kupují,“ uvažuje režisérka.

V inscenaci hraje Martina Krátká, Jacob Erftemeijer, Tomáš Červinek, Petr Buchta, Marek Pospíchal a Klára Cibulková.  Posledně jmenovaná herečka, stálice smíchovské scény, vnímá agresivitu zejména v médiích a na sociálních sítích. „Co mě hodně zajímá, je skrytá agrese a manipulace, kterých se při zkoušení dotýkáme. A celé to téma pronásledování lidí praktiku jících Falun Gong a transplantační turistiky v Číně je zrůdné. A málo se o tom ví, i já jsem se mnoho informací dozvěděla až teď,“ komentuje svou čerstvou zkušenost Klára Cibulková.


Scénář napsal David Košťák, který je spolu s Liborem Vodičkou také dramaturgem, scénu a kostýmy vytvořila Anna Brotánková, hudební doprovod je dílem Robina Schenka.

Tříhlavý drak v dámské režii

Hra Srdce patří za mříže uzavírá trilogii na téma „Intimita, anonymita, agresivita“ – aktuálních jevů, s nimiž se dnes potýká snad každý člověk i celá společnost. Všechny tři hry zároveň nastudovaly ženy, talentované režisérky.

Připomeňme, že první titul věnovaný intimitě – hra Je to tu! z pera nejznámější současné britské dramatičky Caryl Churchill – režírovala u Švandů Viktorie Čermáková a na programu je zde od října 2016. Druhé inscenace na téma anonymity se ujala Martina Krátká, režisérka a zároveň herečka Švandova divadla. Hra Slušný člověk podle románu Obyčejný člověk Karla Čapka měla premiéru v únoru tohoto roku. Agresivitu nyní mapuje právě titul Srdce patří za mříže v režii Alžběty Burianové.

 

Podle Doda Gombára, uměleckého šéfa Švandova divadla, byla výchozí témata nahlédnuta pokaždé zcela jinak. „Od křehkého a náročného pokusu interpretovat současnou britskou autorku, přes poetickou adaptaci velikána české literatury, až ke zcela novému a čerstvému textu, jenž formuluje nejmladší divadelní generace,“ míní Gombár a dodává: „Myslím, že není marné položit tyto tři inscenace vedle sebe a pokusit se v nich uvidět tříhlavého draka, co nad námi létá. Jsem rád, že Studio Švandova divadla neslevuje ze svých nároků a neúnavně se snaží nabídnout nepohodlné a nekonformn&iac ute; divadlo, které je možné vnímat i v hlubších souvislostech.“

 

Inscenace Srdce patří za mříže bude mít premiéru v sobotu 29. dubna 2017. Reprízy jsou plánované na 2. a 29. května, do konce divadelní sezóny pak bude hra na programu ještě 8. června 2017.

 

www.svandovodivadlo.cz

 

 

Magdalena Bičíková

Taneční magazín

Srdce patří za mříže

Inscenaci o tom, jak snadné je v dnešním světě ztratit srdce připravují ve Švandově divadle 29.dubna 2017

 

 

Srdce, mříže, kreslený hrdina i Panda. Ve Švandově divadle promluví nejmladší divadelníci

Milovnice luxusního zboží, které nejradši nakupuje za pár šupů, a cizinec hledající srdce svého otce. Čekatel na transplantaci, ubrečená dámská kabelka, kreslený hrdina seriálů pro děti a jeho nová kamarádka Panda. Ti všichni se ne náhodou sejdou v inscenaci Srdce patří za mříže, kterou pro Švandovo divadlo připravuje režisérka Alžběta Burianová. Hra vyprávějící o násilí ve světě i v nás samotných tu bude mít premiéru 29. dubna v komorním Studiu.

Inscenaci Srdce patří za mříže vytvořila nejmladší generace současných divadelníků, kteří v ní po svém a zároveň velice bystře reagují na témata, která nás obklopují,“ říká Dodo Gombár, umělecký šéf Švandova divadla. To se pod jeho vedením profiluje i jako scéna otevřená autorskému divadlu, mladým divadelníkům a novým hrám věnovaným typickým projevům i absurditám dnešní doby. Autor hry David Košťák k tomu říká: „Denně děláme malá rozhodnutí, která však mají dopad obrovských rozměrů. Nevědomky se dopouštíme násilí na lidech, jejichž hlasy k nám nikdy nedolehnou.“

Ve hře Srdce patří za mříže se tak nahlas ozvou třeba exponáty z právě probíhající výstavy lidských těl a připomene se i oblíbený televizní pořad složený ze srdceryvných lidských příběhů…

 

Ztráty lidských srdcí

V inscenaci vyprávějící i o tom, jak snadné je v dnešním světě ztratit lidské srdce, hrají Martina Krátká, Klára Cibulková, Jacob Erftemeijer, Tomáš Červinek, Petr Buchta a Marek Pospíchal. Scénář napsal David Košťák, který je spolu s Liborem Vodičkou také dramaturgem, scénu vytvořila Anna Brotánková, kostýmy navrhla Kateřina Höferová, hudební doprovod je dílem Robina Schenka.

Aktuální hry v dámské režii

Jak dále uvádí Dodo Gombár, „Hra Srdce patří za mříže uzavírá trilogii na téma „intimita, anonymita, agresivita“, což jsou jevy, s nimiž se dnes potýká snad každý člověk i celá společnost. Všechny tři hry nastudovaly ženy, talentované režisérky.“

Připomeňme, že první titul věnovaný intimitě – hra Je to tu! z pera nejznámější současné britské dramatičky Caryl Churchill – režírovala u Švandů Viktorie Čermáková a na programu je zde od října 2016. Druhé inscenace na téma anonymity se ujala Martina Krátká, režisérka a zároveň herečka Švandova divadla. Hra Slušný člověk podle románu Obyčejný člověk Karla Čapka měla premiéru v únoru tohoto roku. Agresivitu nyní zmapuje právě titul Srdce patří za mříže v režii Alžběty Burianové.

 

www.svandovodivadlo.cz

Magdalena Bičíková

Taneční magazín

 

 

Nejúspěšnější muzikál všech dob v Praze!

Vyprodáno. Přidává se další představení. To je West Side Story v Praze! A v originální verzi!

 

Ke 100.výročí geniálních tvůrců (Leonarda Bernsteina, Arthura Laurentse, Stephena Sondheima a Jeroma Robbinse)  klasického díla West Side Story se podařilo poprvé přivézt americkou produkci do ČR. A tak ve dnech 23. -26.března mohli nadšení diváci zhlédnout toto dechberoucí dílo v Kongresovém centru Praha. Přivézt do Prahy muzikál West Side Story nebylo jednoduché, říká pořádající JVAgentura, ale podařilo se a úspěch je odměnou. Naštěstí máme v Praze grandiózní Kongresové centrum, protože všechna naše divadla jsou příliš malá. Některá světová divadla pojmou až  5000 návště vníků. 

Je to obrovská  show, jejíž příprava trvá 4 – 5 dní.  Potřebovali jsme 7 kamionů! Organizátoři pořádající JVAgentury dodávají,  že se o tento projekt snažili asi dva roky a další krásné show by měly brzy přijít také na řadu. Takže těšme se.

 

Český divák zná filmovou verzi příběhu o dvou znepřátelených partách Tryskáčů a Žraloků. Vlastně  světlo světa nejdříve spatřila divadelní hra, až poté film. Současní tvůrci se dosti drží původní verze z roku 1957, snad náboj a energie současné show jsou jiné, ale scény zůstávají.

Inscenace je hraná v anglickém originále, ale české titulky jsou  po obou stranách jeviště, texty jsou vtipné, vytvořené z oficiálního přebásnění Jiřího Joska.

V Praze máme mnoho muzikálů, které se těší u diváků velké oblibě, přesto WSS je jiný a stojí za zhlédnutí. Ostatně už vidět americké účinkující, zejména jsou-li černé pleti, působí na  nás novým nezvyklým dojmem.

Choreografie vycházející z původní koncepce Jeroma Robbinse se ujal Joey McKneely. Naše oči potěšila dokonalá sehranost souboru. Hudební režisér, skladatel, dirigent a pianista Donald Chan říká, že američtí tanečníci jsou lépe trénovaní než evropští, protože v Evropě není tolik show. V Americe se tanečníci snadněji učí své řemeslo, hodnotí rozdíly mezi muzikálovými umělci Mr. Chan. (Hudební díla, která režíroval D. Chan, patří k nejvýznamnějším a nejvlivnějším dílům amerického hudebního divadla, namátkou jmenujme Phantom of the Opera, The Pirates of Pe nzance, Kiss of the Spiderwoman).

Proč se vlastně stal tento muzikál tak úspěšný? Hlavní myšlenkou  příběhu je láska, připomínající Shakespearova Romea a Julii, což je téma, které zůstane velmi přitažlivé a stále aktuální navždy. Navíc to vše je podbarveno příjemnou hudbou, choreografií a dobrým herectvím, míní Donald Chan.

Důvody, proč je muzikál tak úspěšný, spočívají podle mého názoru především také v tom, že příběh obsahuje vše, co člověk podvědomě považuje v životě za důležité a vzrušující – lásku, bitky, zábavy, dobrodružné úniky před policajty, (kdo je vlastně zločinec a kdo dobrák?) a to vše podané mladými krásnými lidmi, kteří navíc rychle a zbytečně ztrácí svůj život v nesmyslném boji. Sledovat, jak se party hochů baví, chvástají, řeší si své problémy pěstmi a dívky, které se hašteří mezi sebou anebo si špitají o prvním rande, je pro diváka prostě zábavn&aac ute; podívaná, každý si rád vzpomene na své začátky života a první poznávání lásky.

Hlavní myšlenka muzikálu  je prostinká – ukazuje život chlapců v New Yorku, někteří jsou přistěhovalci, ale déle usazení, tudíž se už počítají mezi Američany a další (v tomto případě) Portorikánci si teprve zvykají na  nový život, některým je smutno, jiní jsou nadšení. Jedno mají ale všichni společné – nenávidí ty z druhé skupiny. Jenže mezi těmito dvěma nesmiřitelnými skupinami jsou dva lidé, mezi kterými přeskočí jiskra a chtějí spolu zůstat navždy. Jejich touha překonat všechny nástrahy osudu je dojemná, právě tak písně, kterými své city vyjadřují. Ale nemilosrdný osud zasáhne – z lásky, která měla přetrvat věky, je náhle noční můra, z milence je vrah. Snad i to láska odpustí, přece jednou se někde najde místo, kde budou tito lidé spolu šťastní, i když společnost jim neodpustí nikdy, to vědí. Ale nebylo jim přáno ani to. Pouliční gangy se pomstí stylem smrt za smrt.

Muzikál má výbušnou, životem pulzující  energii, spousty emocí, vše vyjádřené pohybem, dravými, ale i  půvabnými choreografiemi, jednou představujícími divokou rvačku, podruhé cituplnou noc.  Možná, že český je divák, zvyklý na poněkud jemnější témata, kde drama je spíše skryté uvnitř člověka. Otevřený boj, vytažené nože a zbraně přece jen nepatří k našemu běžnému standardu, a v tom je právě tento muzikál naprosto odlišný od těch českých. Člověk současně cítí, že je pravdivý, protože tento život k Americe v našich představách z filmů  neodmyslitelně jaksi patří.

Melodie také nemusí každému českému divákovi připadat zrovna nejcituplnější, protože i na tomto poli platí, že jsme zkrátka zvyklí na něco jiného. Ovšem, zpěv v podání Jenny Burns a Kevina Hacka nás také rozesmutní, také rozechvěje. Oba se své role zhostili s perfekcionismem Američanům vlastním.

Na otázku, zda Jenna Burns  vložila něco nového do svých písní, nebo jsou jen převzaté z původního muzikálu odpovídá: „Nechci jen kopírovat, jsem unikátní osoba  a chci být jiná. Vždy se snažím dávat do díla trošku něco nového, ať už dělám cokoliv. Už i z toho důvodu,  že jsem jiná osoba, musí  ten výsledek všeobecně být jiný, než byl tenkrát.“ Nutno dodat, že zvonivému, průzračnému hlas a citu v písních Jenny Burns se nedá vůbec nic vytknout.

Kevin  Hack, který zaujme nejen svým herectvím, hlasem, procítěným zpěvem, a půvabnou tváří, překvapí i svými tanečními dovednostmi, neboť u tak dokonale tvarovaného a vysportovaného těla, byste čekali spíše  dovednosti v oblasti sportu či bojových umění. Kevinovi ale nechybí vůbec žádná dovednost a nad to výborně vypadá. Komu čest, tomu čest. Kevin  Hack má za sebou několik významných rolí i několik muzikálů, byl nominován na Cenu NJACT a na cenu za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli (za kapitána Billyho Pierce v the Civil War). Kevin říká: „I přestože mám za sebou již několik zkušeností  z muzikálů, nesmírně si vážím a raduji se z toho, že mohu hrát ve West Side Story“.

Téměř dětská tvář dalšího hlavního protagonisty Daniela Russella ostře kontrastuje s jeho zkušenostmi, Daniel hrál hlavní roli v muzikálu Billy Elliot na turné po USA a v Austrálii, navíc se objevil již ve dvanácti letech v muzikálu West Side Story  na Floridě. Pokud mu připomenete  jeho dětskou tvář, hrdě prohlásí: „Je mi dvacet!“. A mnohé dívky mají právě rády tyto věčné chlapce, proto by si Daniela Rusella neměly nechat ujít.

Tak jako je celý příběh plný akce a nenechá diváka chvilku vydechnout, právě tak rychlý je i konec, bez zbytečných průtahů a patosu, což ještě více zesiluje dojem z pomíjivosti života a zbytečně ztracených lidských životů hlavních hrdinů příběhu.

Všichni protagonisté byli v Praze  poprvé, oproti tomu Donald Chan již navštívil Prahu několikrát. Podle jejich vlastních slov se do Prahy  doslova zamilovali, i když neměli právě hodně času si ji  podrobně prohlédnout.

Soubor  dále pokračoval do Bratislavy, na kterou jsou opravdu zvědavi.

A nám nezbývá než jim popřát hodně zdaru.

Velký dík patří pořádající agentuře JVAgentura, která zprostředkovala tento světově proslulý muzikál i českému publiku a  přejeme jí hodně úspěchů v dalším úsilí potěšit české milovníky umění  mezinárodně uznávanými díly.

 

 

Eva Smolíková

Foto: Eva Smolíková

Taneční magazín

 

Je tu zase „Tlustý prase“

Hra „Tlustý prase“ je moderní a břitkou komedií o vztazích mezi lidmi, povrchním vnímání světa i laciném pozlátku.
Jakému herci se dnes říká „český Belmondo“? Jak hraje v divadle česká vicemiss? Jak si poradí titulní představitelka s neforemným kostýmem? To vše můžete nejdříve vidět v pondělí 3. 4. od 19.00 v Divadle pod Palmovkou!

Agentura Indigo Company, která se – kromě divadla – věnuje i pořádání tanečních workshopů připravila zajímavou zájezdovou inscenaci kanadského autora Neila LaBute pod titulem „Tlustý prase“. Můžete ji vidět při zájezdech po celé republice. V Praze již takřka „domovsky“ pohostinsky zakotvila na scéně Divadla pod Palmovkou. Aktuálně ji můžete navštívit právě tam v pondělí 3. dubna od 19.00 hodin.

Tlustý prase“ je spíše nepříliš syžetová hra, založená z valné míry na svižných dialozích a břitkém situačním humoru. O to složitější je poprat se s ní režijně i herecky. To se však souboru Indigo daří v míře více než vrchovaté. Současnému divákovi je blízká také tím, že se odvíjí rovněž v moderním podnikatelském prostředí.

Tlustý prase“ v podání souboru Indigo mělo premiéru téměř před rokem – konkrétně 21. června 2016. Rovněž v Divadle pod Palmovkou. Osobně jsem navštívil – počítaje dvě veřejné generálky – desáté provedení „prasete“. Úvodem dlužno podotknout, že představení již (možná proto?) působí vyzrále. Avšak nikoli usedle. Herci hrají s chutí, zápalem, ale i potřebným nadhledem až sebeironií.

Premisou „Tlustého prasete“ je konflikt skutečných hodnot a povrchního pozlátka. A právě to mistrně vyzdvihuje inscenované prostředí moderních nadnárodních firem. Tam, kde se často kouká na „lesklý“ povrchní dojem a nikoli na skutečné vnitřní hodnoty.

Jak již jsem výše uvedl, nejde o inscenaci nabitou dějem a nepředpokládanými zvraty. Vše stojí i padá s dialogy a niternými hereckými akcemi. Proto hned v úvodu hodnocení musím ocenit brilantní překlad Dany Hábové.

Režisér Petr Mikeska již stejný titul režíroval v „kamenném divadle“ v Mladé Boleslavi. Pro Indigo však nevytvořil pouhou kopii či odnož této inscenace. Naopak, využil nové nabídky a k samotnému textu i režijní práci přistupoval naprosto originálně.

Zvláštní uznání si zaslouží Jana Trojanová v titulní roli „tlusté Heleny“. Herečka, moderátorka i zpěvačka v jedné osobě je tady na herecké parketě působivá a pravdivá. Dokáže totiž pestrou škálou svého herectví i jeho jemnými valéry v hyperbole i zkratce odstínit myšlenkové pochody i pocity ženy v pozici „ošklivého kačátka“. V neposlední řadě není vůbec žádnou legrací hrát celé bezmála dvouhodinové představení ve vycpaném kostýmu!

V roli Toma Janě Trojanové výborně sekundoval Michael Vykus. Dokázal se povznést nad lákavé možnosti až příliš nadužívat komických situací a spíše šel po dialogu a typu postavy. Jeho roli ještě alternuje Ondřej Rychlý, syn známého seriálového herce i moderátora.

V úloze Cartera přímo zářil Martin Kraus. Herec – díky své vizáži nazývaný „český Belmondo“ – se v této roli doslova nalezl. Jako by mu ji kanadský scenárista napsal přímo na tělo. Nevím, jak se stejné postavy zhostil v alternaci Tomáš Novotný? Ale věřím, že stejně úspěšně.

Čtveřici herců na pódiu završuje nikoli v poslední řadě někdejší vicemiss 2007 Lilian Fischerová. V této inscenaci dokazuje, že nadarmo absolvovala herecká studia. Její pohybový šarm navíc napovídá i aktivní taneční kariéru.

Velký podíl na úspěšném vyznění inscenace má scénografka Ĺubica Bábek Melcerová slovenského původu. Její výtvarný vklad dodal „Tlustému praseti“ moderní a aktuální ráz. Neobyčejným nápadem je karikování moderních pracovních prostředí, kde si šéfové umístí kulečník či golfové odpaliště, mini basketbalovým košem. Do něj se házejí jako do koše odpadní papíry!

Inscenace „Tlusté prase“ je, díky souznění textu i režie, překladu, výtvarné stránky a zejména zmíněnými hereckými výkony velmi nadprůměrným zájezdovým představením. Svádí ke smíchu, zamyšlení se i poslouží trochu jako zrcadlo. Sobě samému i celé společnosti. Koneckonců, můžete se o tom přesvědčit i vy.

 

MICHAL STEIN

Foto: Martina Veningerova www.macafoto

Taneční magazín