Rozhovor se zpěvačkou HANOU ZAGOROVOU

„Tanečníků si hluboce vážím. Tanec je řehole!“

Hanku Zagorovou rozhodně nikomu představovat nemusíme, její ceny a různá ocenění vypsat nemůžeme, protože by se nám sem snad ani nevešly. Takže jen ve stručnosti: Hanka je druhou nejúspěšnější držitelkou ocenění Zlatý slavík v historii v kategorii zpěvačka (po Lucii Bílé), získala devět Slavíků v řadě v letech 1977 až 1985. Nazpívala již přes 820 písní, neustále připravuje další, vystupuje na koncertech, v televizi, a na dalších akcích, např. na plesech nebo městských slavnostech.Hanku jsme zastihli těsně před odletem do Londýna, kde pracuje  na své nové desce a také podpoří Štefana Margitu, který právě vystupuje v  Covent Garden.
Jak Vám začal rok 2018? Co se odehrálo a jaké máte plány?

„Já bych řekla, že začal dobře. Mám před sebou moc krásnou práci a to je příprava nové desky,  která vyjde na podzim, ale teď už se dělají aranže a   na jaře začnu  nahrávat. Právě v této době je to  taková ta nejkrásnější práce, kdy se učím písničky a dělám tóniny a  povídáme si o aranžích. Písničky už mám  pohromadě, taky mi připadají výjimečné, takže se  mi zdá, že je zase všechno ‚zalité sluncem‘.“

Čekají Vás nějaké cesty do zahraničí a cestujete ráda?

„Cestuji moc ráda  a zrovna   jedu za Štefanem do Londýna na tři týdny, takže  je to radost. Ale  práci si vezmu samozřejmě s sebou. Je  to bezvadné a  moc se těším.“

Která zem je Vaše  oblíbená?

„Nemůžu vyloženě přímo říct. Mám velice  ráda Španělsko, Ameriku,  Francii, Anglii, zkrátka, je toho hrozně moc.“

Až budete v Londýně,  budete mít  čas projet si Anglii,  prohlédnout si památky či muzea? Anebo zase jen pracujete?

„Zajet  si do jiného města, to vůbec nejde, protože  přijedu akorát ve chvíli, kdy má Štefan před premiérou v Covent Garden. Poté  už tam opravdu budu pro něj, abych se o něj mohla nějakým způsobem postarat, jestli je vůbec možné mu pomoci, takže vůbec nepřichází v úvahu  někam se  dostat, ale já   Londýn znám. I když  jsem tam už po několikáté,  vím, že mě to tam bude těšit.“

Zajdete si alespoň na nějaké divadelní představení, nebo ani to není možné?

„Ano, zajdeme, tedy pokud je to možné. Těším se  na   „Carmen“, která se právě v Londýně hraje.  Štefan odjel do Londýna  tři týdny přede mnou, pilně zkouší každý den, takže určitě už udělal nějaký program, který by mu vyhovoval a který by zvládl v těch  předpremiérových nebo popremiérových dnech. Budu tam  poměrně dlouho, takže se určitě půjdeme na něco podívat.“

Když vidíte zpívat  Štefana Margitu, prožíváte ještě jeho vystoupení s emocemi,  nebo jsou už  tato vystoupení  všední záležitostí?

„To  snad nemyslíte vážně, všední… (smích)  Jsem vždy tak nervózní! Samozřejmě prožívám napětí   jako před každým svým důležitým vystoupením, jako třeba před koncertem v Lucerně. Štefanovo představení je pro mě  velký svátek a velká událost. V tuto dobu  Štefan připravuje představení  „Z mrtvého domu“ Leoše Janáčka a zdá se, že by to mohla být  moc krásná podívaná, protože je to nová  produkce.“

Když se takové dvě mimořádné osobnosti sejdou v partnerství, probíráte  spolu hudbu, koncerty, tedy to,  co prožíváte přes den, nebo už chcete mít po zkouškách klid od práce?

„Kdepak klid, já každý den vím, co bylo na zkoušce a co tam pan režisér udělal  a co udělal včera  a na  co se mám těšit. Já jsem ta brzdící páka, která říká Štefanovi: „Jéé, tak mi to všechno neříkej, ať jsem překvapená.“ Jsem rozhodně  ráda na premiéře překvapená,  ale bavíme se o práci,  např. jak  Štefan co zpívá, jaké jsou zkoušky, o tom, co zpívám já a povídáme si o písničkách. Myslím si, že  k našemu vztahu to  patří a je moc fajn mít právě partnera z podobné branže, i když je diametrálně odlišná.“

Váš život je plný práce. Jakou  formu odpočinku nejraději volíte? Když je práce koníčkem, asi  není jednoduché odpočívat, že?

„No, není. A není na to ani čas, abych pravdu řekla.  Ale  těším se na prázdniny, které si oba bereme, ty jsou opravdu  dovolenkové a letos se těším,  že pojedeme do Španělska a budeme jenom odpočívat. Tak  doufejme,  že to všechno vyjde.  Je to taková naše vize, kterou máme každý rok, ale vždycky do toho skočí ještě nějaký ‚fesťák‘ (festival), či  nějaké vystoupení, kdy se  musíme vrátit do Prahy. Jinak musím říct, že ráda čtu, když to jde, věnuji se čtení. Také ráda  poslouchám jinou hudbu, ale to většinou o prázdninách,  protože jsme oba dva se Štefanem tak přehlcení hudbou jako takovou a zkouškami, že skutečně využíváme trochu ticha,  abychom nechali uši odpočinout si,  protože  naše práce je velká nálož.“

Ve  věku 70 let zvládáte koncerty a přitom jste během života  překonávala těžké zdravotní potíže.  Jak si udržíte takovou kondici?

„Každý koncert je pro mě velká rozcvička.  Dělám opravdu velké množství  koncertů, mám svůj program hodně nabitý. Netvrdím, že nemohu chodit na nějaké cvičení. Ale na druhé straně nemůžu stát na jevišti bez pohybu, dá se tedy říci, že nejen pro hlas, ale i pro  tělo je koncert velice  dobrý trénink.“

Takže Vás koncerty udrží fit…

„Doufejme…“

Věnovala  jste se dříve nějakému sportu?

„Jako dítě jsem se celkem  hodně věnovala pohybu, chodila jsem do ‚Sokola‘, hráli jsme míčové hry, každý den jsem hodinu i dvě cvičila, bavila mě gymnastika,  potom později jsem na vysoké škole měla spoustu pohybové výchovy,  od ježdění  na koni až po judo,  protože  to k našemu povolání patřilo.  Dělala jsem, nebo  stále  dělám,  zábavné pořady, které byly spojeny s tancem,  takže jsem vždycky měla  pohybu docela dost.“

Žila jste s baletním mistrem, Vlastimilem  Harapesem. Zajímala  jste se o tanec hlouběji, nebo zůstal  spíše okrajovou záležitostí?

„Netroufla bych si říct, že jsem kompletně porozuměla  baletu, ale přece jen jsem do něho trošku nahlédla a opravdu se skláním před špičkovými tanečníky jako byl Vlastík Harapes,  protože je to nesmírná řehole, nesmírná dřina. Já si tanečníků hluboce vážím a tím, že jsem chodila na balety, přece jen jsem se naučila dívat se na balet trošku   hlouběji, než jsem třeba  původně měla v úmyslu.“

Jak vnímáte  Stardance? Sledujete tento pořad?

„Nemůžu říct, že bych byla schopná vůbec sledovat  nějaký pořad v televizi a pravidelně už vůbec ne. Jestli  jsem zahlédla někdy Stardance, tak zase  obdivuji jednak profesionální tanečníky a na druhou stranu i umělce, že jsou schopni  to vůbec přežít. Je to velká zátěž pro  organismus,  všechny ty každodenní dlouhé tréninky.“

Jste pořád usměvavá, ale překonávala jste velké životní těžkosti, jak to dokážete?

„Jsem v podstatě  optimisticky naladěná, musím říct, že se směji ráda. I  kdyby mě něco trápilo, tak si myslím, že tím nezatěžuji lidi kolem sebe, protože člověk si své problémy stejně musí vždy  zvládnout sám. Ti lidé, které potkáváte,   by byli zklamaní, že vás vidí nějakou smutnou, nebo zamračenou. Myslím si, že tak to nepatří,  je špatné,   házet na někoho své vlastní problémy.“

Děkujeme za rozhovor

 Foto: Supraphon

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s operním pěvcem ŠTEFANEM MARGITOU

„Hlas nesmí být unavený, i když zpěvák je unavený.“

Tenorista slovenského původu Štefan Margita si získal uznání nejen v Čechách, ale i v zahraničí,  působil  na scénách nejslavnějších operních domů např. milánské  La Scalelondýnské Covent Garden či  v newyorské Metropolitní opeře.

28.října 2017 převzal z rukou českého prezidenta Miloše Zemana medaili Za  zásluhy.

Co bylo ve Vaší kariéře nejtěžší a za co  si  vnitřně svého vyznamenání ceníte nejvíce?

„To je těžká otázka. Začátky  pochopitelně vždy nějak proběhnou, ale potom  se  udržet… , to je nejtěžší.  Ten  boj, myslím, to bylo pro mě to největší úskalí, a proto mě cena velice potěšila. Navíc  nejsem v žádné politické straně a nikoho nepodporuji. Bylo tedy zvláštní, když mi bylo oznámeno, že dostanu medaili Za zásluhy. Byl jsem skutečně šťastný.  Myslím si, že jsem medaili získal  asi za mé  mezinárodní  úspěchy.“

Co Vás na Vaší životní dráze nejvíce  těší?

„Asi to, že můžu v 62-ti letech ještě pořád vystupovat a zpívat. Jsem šťastný, že lidé přijdou,  když dělám koncert. Dostávám i tak potěšující zprávy, že můj koncert  je vyprodaný do  14 dní.  To pro mě asi znamená ještě více  než medaile samotná.“

Se Zlatou deskou Supraphonu za úspěšný prodej CD

Foto: Patrik Ratajský

V které zemi se  Vám nejlépe  zpívá?

„Nejkrásnějším zážitkem  pro mě zůstává Metropolitní opera v New Yorku, tam jsem  zažil tak nádhernou  atmosféru, teď mám na  mysli  přístup vedení ke zpěvákům, krásnou  práci, to bylo opravdu  nezapomenutelné. Rád se tam kdykoliv vracím.“

Se Stingovým kamarádem a v současnosti nejslavnějším světoým basbarytonistou Brynem Terfelem v New Yorku v Metropolitní opeře
archiv p. Štefana Margity

Přístup vedení ke zpěvákům je v New Yorku   lepší než v Čechách?

„Takhle to nemyslím. Velký podíl na tom všem mají finance,  protože v New Yorku  mají mnohem více peněz a mohou si dovolit ty nejlepší dirigenty,  inscenátory,  a to hraje pochopitelně  velikou roli. Ale musím říct , když jsem se  po deseti letech vrátil do Národního divadla, zažil jsem  před dvěma  roky tak krásnou inscenaci  a současně i  klidnou  práci, že to byla radost dělat.“

Jak hodnotíte české publikum, hovoříme-li o opeře?  Mají  lidé v Čechách operu rádi,  nebo je spíše v pozadí zájmu?

„Opera je oblíbená.  Čím dál více  Čechů  chodí na klasickou hudbu, teď už se stává, což mě velice těší, že i mnoho  mladých lidí začíná chodit do divadla a  na koncerty. Je to krásný pocit, když vstoupíte  na jeviště a vidíte plný sál. Koncert  skončí, mnozí se  postaví a začnou  ‚řvát a dupat‘, tak jak to v cizině bývá, ale  někteří diváci  jsou v šoku,  tvrdí, že to není důstojné.  Ale podle mého názoru to  důstojné je, protože my umělci pracujeme právě pro ten  aplaus, to  je naše odměna. Pracujeme pro lidi, kteří sedí v hledišti, ti jsou pro nás to nejdůležitější, pro ně přece zpíváme.“

Na jak dlouhou dobu dopředu už  máte zaplněný svůj pracovní kalendář

„V tuto chvíli  je zaplněný do roku 2021. Opera opravdu pracuje tři nebo čtyři roky dopředu, už nyní vím, že v sezoně 2020 a 2021  budu v New Yorku dělat  novou inscenaci ‚Káti Kabanové‘,  teď nejblíže na mě čeká  premiéra ‚Benjamin Britten‘  v Národním divadle,  pár repríz  a hned odlet do Londýna,  Covent Garden, poté z  Londýna rovnou přiletím do Prahy, točím novou šansonovou desku ‚Mapa lásky‘ a zase odlétám  do San Franciska…“

Foto: Petr Kurečka, Supraphon

‚Proboha‘, máte vůbec někdy volno?

„Když se zkouší, volno není. Ale  volno začíná ve   chvíli, kdy  se hrají představení a mezi  nimi  bývají tři nebo  čtyři dny volna. V tu dobu sice  umělci musí  dávat pozor, aby nenastydli  a  celkově byli fit,  ale máme už  příjemné volno.“

Tanečníci v určitém věku většinou svou kariéru končí,  ale  jak to chodí u operních pěvců?  Nejsou žádné mikrofony, které by Vám pomohly,  musíte všechno ustát sami. Do kdy je to možné zvládnout?

„To je individuální. Záleží  na technice, kterou zpěvák má. Znám skutečně  mnoho mladých lidí, kteří  končí  brzy a je  to věčná škoda. Začínají totiž zpívat dramatický repertoár ve velmi mladém věku.    Pokud si zpěvák umí vybrat repertoár a zpívá správě technicky, pak  může opravdu zpívat klidně do 70-ti let. Nic  se  nedá  uspíšit. Jestliže  začínáte zpívat jako ‚Mozartovský zpěvák‘, tak nemůžete hned zpívat ‚Wagnera‘.  Pokud ano, tak zatěžujete hlas, což  v mládí ještě vydržíte,  ale takový  zpěvák brzy  svou kariéru kon í. Zvolíte-li správnou cestu a vybíráte-li  si správně, tak ke  zdárnému konci  určitě dospějete.“

V roli kapitána Vera v opeře Billy Budd (pražské Národní divadlo)

Foto: Hana Smejkalová

Pozná zpěvák, co je pro něho správné?

„Sám musí vědět. Musí si být vědom, jaký hlasový obor zpívá a  jaký má svůj vlastní  hlas. Rozlišujeme  např. lyrický hlas, melancholický atd. Nejlepší je opravdu začínat u ‚Mozarta‘ a dozpívat se postupně  k dramatickému hlasu, pokud  dotyčný zpěvák vůbec chce. Jsou i pěvci,  kteří celý život zpívají jenom ‚Mozarta‘.

Chodil jste také během své kariéry na hodiny zpěvu?

„Ano a pořád chodím. To jsou právě ty technické stránky…“

Ještě stále chodíte? Každé představení  cvičíte zvlášť?

„Samozřejmě. Pokud připravujete nová představení, můžete během nácviku nabrat nějaké technické chyby, které člověk sám u sebe neslyší,  ale  dobrý pedagog je slyší a hned odstraňuje.  Je to  nesmírně důležité.“

Jak se díváte  na  jakékoliv podpůrné prostředky pro   hlasivky?

„No, podpůrné prostředky vůbec nepomáhají.  Někteří tvrdí, že  žloutky z vajíček jsou výborné, ale  to je úplná blbost, to vůbec nikdy ‚nefungovalo‘,  nevím, kdo to vymyslel.  Musíte s profesorem pracovat na správné technice,  to znamená, že po představení hlas nesmí být unavený, i když zpěvák je fyzicky unaven.  Není-li hlas  unavený, je to známka toho,  že zpěvák večer dobře zpíval. A druhý  den může  jít na jeviště a zpívat znovu.“

Co je na  profesi operního pěvce  nejtěžší?

„Udržet se dlouho.“

Jak je to s rivalitou?  Jste přátelé či soupeři?

„Jsme  přátelé.  Pokud děláme v cizině inscenaci, tak spolu dva měsíce pracujeme, zkoušíme od rána do večera a  vždy v pauze  nebo po zkoušce si kolektiv jde někam posedět. Takže  v tu chvíli se  vytváří úžasné přátelství. Někdy se po letech potkáme, což je hezké, nebo si  jen voláme na Nový rok či na Vánoce,  během roku třeba jen napíšeme   sms zprávu,  a to přátelství trvá. Když jsem dělal svůj galakoncert k šedesátinám  a zavolal jsem jedné světově známé  zpěvačce a ptal se, zda přijede zazpívat, odpověděla, že ano.  A to byl  úžasný moment, kdy jsem si uvědomil,  že moji kolegov&eacu te;  jsou ti opravdoví přátelé. Ale  rivalita  samozřejmě existuje a já si  myslím, že je  to tak dobře.  Bez ní bychom  na sobě nepracovali a  dělali bychom všechno jednostranně, nebylo by to  hezké.  Pokud slyšíte někoho  výborně zpívat, řeknete si, že to chcete dělat také tak.“

Jak to dnes doopravdy vypadá se zpěvem? Může zpívat každý?  Trošku  se to doladí současnými technickými vymoženostmi….

„Ne, to není pravda. Popoví zpěváci sice mají mikrofon, protože nemají takovou sílu, nejsou operně vychovávaní, ale  každý zpívat nemůže. Když slyším některé ty současné soutěže, tak mi je opravdu   špatně.  Já se vůbec divím, že jsou mnozí  schopní jít do televize  a zpívat.  Spousta lidí vůbec neodhadne, jak si stojí.  Když vystupuje např. mladý kluk, který dobře vypadá,  v tu chvíli mladé holky hlasují samozřejmě  pro něho,  protože nemají ani tušení o zpívání,  ale ten  zpěv je pak katastrofa. Nedá se to  poslouchat. A na druhé straně stojí  takoví, např.  Karel Gott, kteří i v pokročilém věku zpívají stále geniálně.“

Souhlasíte s tím, že operní zpěv je mnohem těžší než populární hudba?

„Ano, to je pravda.“

Operní zpěvák se přece moc nepohybuje u zpěvu, je to alespoň v tom snazší?

„To se ale změnilo. Takhle to  bývalo před mnoha  lety.  Teď jsem pracoval v Paříži a režiséra vůbec nezajímalo to, jestli vidím na dirigenta nebo nevidím. Režie se nesmírně posunula  dopředu. Dnes musíte představení rozehrát, to už nejde, aby  někdo stál v pravém či v levém portálu a zpíval. Nejde  ani to,  aby  někdo vážil  120 kg. To už  režiséři nechtějí. Dnes se představení rozehrávají  a já si myslím, že je to správné,  protože divadlo je od slova dívat se a lidé chtějí vidět divadlo….“

Jak můžete zpívat operu a ještě u toho tančit?

„Musíme. U nás v opeře nic nahraného dopředu  neexistuje a  nikdy v  životě neexistovalo. Všechno je živě a musíme se i otáčet, tančit, cokoliv.“

To je tedy pěkně těžké…

Musíte  mít dobrou fyzickou  kondičku?

„Ano.  Denně cvičím, ráno vstanu a  20 minut cvičím. Kondička je nezbytná, zkoušíme třeba 8 hodin denně a  to člověk bez kondičky prostě vůbec nemůže vydržet.“

Popové  hvězdy zažívají i negativní stránku své popularity a lidé na ně na ulici útočí. Zažil jste někdy něco podobného?

„Zlé  útoky ne. Pozitivní ohlasy ano, lidé za mnou přijdou, zastaví se, chtějí se vyfotit,  chtějí podpis, to je moc hezké.“

Jak vás vnímali  spolužáci, když jste s operou začínal? Nesmáli se?

„V  období, kdy  jsem byl na umělecké průmyslovce, jsem  se vůbec  nezabýval tím, že budu zpívat vážnou hudbu. Chtěl jsem fotografovat a to  jsem dělal. Až později se náhle  rozhodlo, že půjdu na konzervatoř, protože naši známí se vrátili ze Švýcarska a dotyčná  paní začala učit zpěv. Kdysi v dětství mě slyšela zpívat, takže to se mnou  zkusila.  Nastoupil jsem na konzervatoř, kde klasická hudba byla, spíše tedy  mně to připadalo trapné, než mým spolužákům.  Ti brali  klasiku jako samozřejmost,  ale  když jsem já slyšel operní zpěv, tak se   mi  to vůbec nelíbilo. Ale pomalu, pomalu  jsem k tomu dospíval. Měl jsem  úžasné spolužáky, kteří mi pomáhali a přáli mi,  abych uspěl.“

Festival Zlatá Praha

Foto: Eva Smolíková

 

Proč jste se pro konzervatoř vůbec rozhodl?

„Bylo to tím, že po ukončení umělecké průmyslovky jsem  se dostal  do komunálních služeb a dělal jsem fotografie na pas a občanský průkaz. Poté, co  jsem jich  denně udělal šedesát, začal jsem si myslet, že někoho  zabiju. Pochopil jsem,  že to není práce  pro mě a  nechci se tomu věnovat. K mému  štěstí jsem zkusil zpěv.“

Zpíval jste v dětství také pro veřejnost?

„Ne, zpíval jsem jen doma. Zpěv pro diváky  byla pro mě novinka.  Naštěstí  jsem ve znamení lva, takže  hodně pracuji  a  pracuji.“

Co byste si přál do roku  2018?

„Hanu Zagorovou. Ale tu už mámJ  Tak bych si přál, aby se nic nezměnilo.“

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

 

 

 

 

 

Ohlédnutí za Věrou Špinarovou

Ani Taneční magazín nemohla nechat lhostejným náhlá smrt velkého hlasu české hudební scény. V kratší vzpomínce se poohlédneme za kariérou výborné zpěvačky i jejími nejzajímavějšími světovými tituly. Závěrem dáme hlas i jejím profesním kolegům.

Ve věku 65 let zemřela v neděli 26. 3. v pražské motolské nemocnici Věra Špinarová. Minulý týden ve středu zkolabovala při koncertu v Čáslavi, měla zástavu srdce. Zpráva o úmrtí zpěvačky, která se se svým nenapodobitelným chraplavým hlasem pohybovala na hudební scéně více než půl století, zaplavila sociální sítě. Hudební kolegové a publicisté vyjadřují smutek a oceňují její talent. Příznivci se se zpěvačkou mohou rozloučit dopoledne 1. dubna v Ostravě, se kterou byla rodačka z Pohořelic u Brna po celý život spjata. Agentuře to oznámil zpěvaččin syn Adam Pavlík.“ Tak zněla oficiální zpráva České tiskové kanceláře. Taneční magazín si dovoluje krátké poohlédnutí za touto velkou osobností české taneční hudby.

Věra Špinarová se řadila – vedle Hany Zagorové, Marie Rottrové, Heidi Janků, Hany Buštíkové a rockerky Tanji – k největším zpěvačkám, na jejichž zrodu se podílela Ostrava. Zejména její rozhlasová studia.

Velmi mladá Věra Špinarová svou kariéru zahájila ve skupině Flamengo. Tam ji po čase vystřídala Marie Rottrová. Věra však začala natáčet další hity s kapelou Majestic. Ale její nejhvězdnější období je spjato s Orchestrem Ivo Pavlíka. Ten vedl její pozdější choť (nyní manžel Heidi Janků). Jedno období s nimi i pravidelně vystupoval zpěvák Pavel Bartoň. Dále se svým dalším manželem, zpívajícím bubeníkem Vítězslavem Vávrou, spolupracovala i se skupinou Maximum Petra Hanniga. V pozdějších letech zpívala rovněž s kapelou Petra Šišky Petarda i dalšími hudebními seskupeními. V závěru kariéry ji doprovázel vlastní syn a jeho Adam Pavlík Band. Věra Špinarová poslední dobou vystupovala i na řadě společných koncertů s Petrou Janů.

Mimo řady známých hitů od českých autorů patřila Věra Špinarová k interpretkám, které dokázaly tvůrčím způsobem převzít slavné zahraniční songy. Nazpívala třeba i mezi jinými „Good Bay My Love“ hvězdného Demise Russose v české verzi „Hej lásko, nečekej“ https://www.youtube.com/watch?v=rx5iUySTI_E . Věřina verze tohoto hitu autorů Mario Panase a Klause Munro měla na domácí scéně daleko větší odezvu než ta od Zlatého slavíka Karla Gotta s textem Zdeňka Borovce „Teď růži k vám jdu krást“. Jediná Špinarová a Jiří Helekal si z české pěvecké scény troufli na slavný duet Johna Lennona s Yoko Ono „Happy Xmas (War is Over)“. U Helekala se česká verze jmenovala „Zkus nakreslit přání“. A Špinarová ji českým posluchačům prezentovala jako „Až za modrou horou“https://www.youtube.com/watch?v=lRjJplYUnLs. Ale jejím patrně nejznámějším převzatým titulem je Zbyškem Malým otextovaná verze hlavního hudebního (ve filmu bez textu zpívaného) motivu skladatele Ennio Morriconeho ze slavného westernu „Tenkrát na západě“. Ano, jedná se o její asi nejzpívanější píseň „Jednoho dne se vrátíš“ https://www.youtube.com/watch?v=EzmN7ehB8VM. U českých posluchačů byla známá také pod úvodním textem „Den se v růži skryl“.

Závěrem přijměte dva vzkazy od osobností, které s Věrou Špinarovou strávily část profesního života. Věrko, díky, že jsi mi v roce 1970 nazpívala mou písničku ,Domů mířím, venku svítá´,“ vzkázal do oblak skladatel, objevitel Lucie Bílé a nyní i politik Strany zdravého rozumu Petr Hanning. „Pro mě byla Věra Špinarová zpěvačkou s nejkrásnějším hlasem u nás. Tím spíše mě těší, že jsem jí mohl napsat několik písní a jednu z nich zpívala nepřetržitě třicet let. Bral jsem ji vždy jako naši českou Tinu Turner,“ vzpomíná skladatel, muzikant, spisovatel a novinář Vašek Vašák.

Taneční magazín vzdává velký hold této velké zpěvačce i její památce.

Foto: archiv Supraphon

Taneční magazín

 

Nový hit – taneční polepšovny!

Dříve se hrozilo zlobivým dětem polepšovnou. Taneční polepšovnou však nikdo nikomu vyhrožovat nemusí! Naopak. Řada zájemců se může o místo v polepšovně taneční doslova utlouci….

 

Téměř každý někdy absolvoval klasická taneční. Konec konců, ptáme se na to často i českých a slovenských kulturních, tanečních či sportovních osobností v našich rozhovorech a ony nám to pouze potvrzují. Kdysi se jednalo o základní taneční, pokračovací, případně výběrové kurzy. Zhruba tak před třiceti lety se doslova roztrhl pytel s tanečními lekcemi pro starší a pokročilé. Řada někdejších úspěšných frekventantů a absolventů tanečních kurzů si v pozdější době potřebuje své bývalé znalosti oprášit, načerpat jistotu i absorbovat nové taneční trendy. Podobně, jako autoškoly nabízejí hodiny pro ty, kteří dlouho neměli v ruce volant a vypadli z řidičského rytmu, vznikají dnes na řadě míst Čech a Moravy – taneční polepšovny! Někde se jedná o jednorázové víkendové lekce a naopak v jiném místě je to několik hodin s obvykle týdenní periodicitou.

Opravdu, taneční polepšovny se rozběhly po celé republice od počátku roku. Jedna z nejčasnějších čekala zájemce hned první víkend nového roku, konkrétně 7. ledna v Děčíně. A to přímo na místním zámku. Účastníci se zde skvěle mohli připravit rovnou na dvě reprezentační taneční zámecké akce. V sobotu 18. února zde totiž proběhne Zámecký ples s hvězdným hudebním doprovodem. Za zvuků Boom Bandu Jiřího Dvořáka, který doprovází Karla Gotta, Hanu Zagorovou, Lucii Bílou, Evu Pilarovou i další pěvecké stálice si budete moci od srdce i od nohou zaplesat. Pro ty mladší tancechtivé je připrave n v neděli 12. března Zámecký karneval. Doprovázet jej tentokrát bude OLI band. A o divadelní vložku, včetně shakespearovské balkónové scény se tam postará „Divadlo VeTři“.

V Děčíně se tanečně nezaměřují pouze na taneční doučování, převýchovu a plesání. Dokladem toho je i letošní lednový taneční seminář. Proběhne v sobotu 21. ledna a bude věnován – izraelským tancům. A opět bude v prostorách děčínského zámku.

Lidová písnička sice zpívá o krásném zámku nedaleko Jičína. Jeden krásný zámek je i nedaleko Děčína. Přímo v městečku Jílové. A právě ve velkém sále tohoto jílovského zámku proběhne 20. 1. od 17 do 20 hodin Taneční polepšovna manželů Rottenbornových. Přihlašovat se mohou pouze kompletní páry a cena pro pár je 800,- Kč.

Již o týden dříve však chystají taneční polepšovnu i ve východních Čechách. Přímo v Týništi nad Orlicí. Pod vedením tanečních mistrů Lenky Milé a Oresta Janečka bude mít hned deset dvouhodinových lekcí. Ta úvodní proběhne v neděli 15. ledna od 18 hodin ve velkém sále místního kulturního centra. Vzhledem k velkému počtu hodin je tady kurzovné několikrát vyšší než je tomu v případě jednorázové polepšovny v Jílovém u Děčína. V Týništi nad Orlicí zaplatí zajemci za 10 lekcí rovné dvě tisícovky. Pochopitelně, se jedná o cenu pro taneční pár.

Taneční polepšovny však zdaleka nejsou pouze výsadou severních a východních Čech. Úspěšně proběhly a probíhají v moravských Hustopečích, ve Velkých Pavlovicích, s neměnnou pravidelností je pořádá středisko volného času TYMY v Holešově. V nedaleké Kroměříží úspěšně pořádal taneční polepšovnu naopak Taneční klub Gradace. A poněkud severněji, v Opavě s ní má výborné zkušenosti Taneční škola Vítr. A ještě severněji – až u polských hranic – probíhaly úspěšně i v obci Chuchelná.

Tanečním polepšovnám se nevyhnulo ani naše hlavní město. Patrně ta nejvýznamnější proběhla v Praze roku 2011 přímo v reprezentačních prostorách České národní banky. Jedna z těch top-tanečních plepšoven probíhala i v tradičním sále v Praze Na Žofíně. Ale pořádaly se i na území velké Prahy, v Újezdě nad Lesy či na Zbraslavi. Anebo v městečkách poblíž naší metropole, jakými jsou Dobřichovice či Mníšek pod Brdy.

Jak je z výše napsaného patrno, taneční polepšovny jsou dobrým nápadem a nalezly si své místo v nabídce velkého množství tanečních sálů, kulturních domů i jiných tanečních scén. Je dobře, že s nimi taneční mistři i instruktoři počítají. Napomáhají tím taneční gramotnosti i zvýšenému tanečnímu sebevědomí těch, které byste jinak na nějaký ples či bál dostali pouze těžko.

FOTO: archiv zámku Děčín

Kulturní centrum Týniště nad Orlicí, Michal Stein 

Taneční magazín