Bleskový rozhovor s KATEŘINOU BROŽOVOU

„Mám já ten tanec zapotřebí?“

Známí tanečníci Martin Šimek a Tereza Řípová opět v roce 2020 rozjíždí svůj autorský projekt Roztančené jeviště – aneb Souboj divadel Praha. Čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU asi není třeba nic dále vysvětlovat.

Zeptali jsme se jedné z letošních účastnic soutěže na její pocity…

Kateřina Brožová

Jaký máte všeobecně vztah k tanci?

„Blízký. Líbí se mi to,  obzvláště, když to někdo umí na profesionální úrovni. Je to potom opravdu veliká radost dívat se.

Já jsem měla poměrně velkou část svého života možnost sledovat  profesionální tanec z trošku jiného úhlu, protože moje maminka byla sólistkou baletu ND. Balet mě provázel životem docela dlouhou dobu. Pamatuji si to od dětství, když jsem pozorovala kariéru mojí maminky a sama jsem chodila do baletu jako maličká. Později, když maminka učila na konzervatoři, tak jsem chodila na její hodiny i vystoupení, na to mám velmi krásné vzpomínky.“

Proč jste se tedy nerozhodla pro tanec, ale pro herectví?

„Protože tanec  mi maminka nedoporučovala. Je to  opravdu velká dřina. Abyste v této profesi prorazila tak, že se  třeba stanete  sólistkou, musíte mít velký talent a velké dispozice. A ty dispozice jsou dané i tělesnými parametry, např. já jsem vysoká. Maminka mě rozhodně do tohoto netlačila, radila mi spíše dělat tanec jen pro radost a asi to tak mělo být. Tatínek byl sólovým houslistou,  umění bylo každodenní součástí mého života. Byla jsem často v divadle a vyústilo to  nakonec v  hereckou profesi.“

Věnovala jste se během života ještě tanci nebo ne?

„Spíše nárazově, dělala jsem jazz dance, aerobik, ale  vlastně tanci jako takovému jsem se nevěnovala. Když jsem byla přijatá na školu, tak potom v rámci studií ano, ale samostatně  ne. Ale  není tajemstvím, že jsem byla jedna z prvních  soutěžících  úplně první řady taneční soutěže Let´s  Dance na Slovensku.“

Máte na soutěž vzpomínky spíše  negativní nebo  pozitivní?

„Já mám  negativní vzpomínky na bulvár. A  celkově negativní v uvozovkách také proto, že jsem byla ve velkém časovém presu, zároveň jsem během nacvičování tanců přebírala roli Dolly (muzikál Hello, Dolly!),  v Čechách  jsem natáčela  ,Pojišťovnu štěstí´, navíc jsem měla svá představení v divadle, takže sice jsem to všechno zvládla, ale sáhla jsem si opravdu na dno. Velikou oporou mi byl tanečník Matěj Chren, který měl vždy vymyšlenou dokonalou choreografii a uměl mě tak skvěle vést, že jsem se všemu velmi rychle přizpůsobovala.  Ale  bylo to i tak  těžké. Myslela  jsem si, když  mám taneční dispozice po mamince a taneční ruce, tak mi to přece půjde snadno, ale soutěžní tanec je  opravdu sportovní disciplína, je to obrovský stres.“

Je tedy těžké  tančit jiný taneční styl než ten, který člověk vystuduje?

„Říká se, že každý styl tance má své základy v baletu. Třeba studium moderního tance obsahuje jednu baletní přípravu. Základ tam je,  ale já netvrdím, že každý tanečník musí nutně absolvovat balet. Určitě to jde i jinak.“

Jaký taneční styl je Vám nejbližší?

„Určitě ten, který  vychází z potřeby vyjádřit se, tzn. asi improvizace. Je mi to, myslím,  nejbližší. Na škole nás trápili se „špičkami, patami“, člověk je tak nucen se přizpůsobovat něčemu, co mu není úplně vlastní.  A za to jsme potom hodnocení.  Ale tanec coby vyjádření emocí a citů je pro mě na té nejvyšší příčce.“

Máte zkušenosti ze Slovenska, věděla jste tedy teď, do čeho půjdete. Co  jste si myslela v prvním okamžiku, když Vám bylo nabídnuto  zúčastnit se projektu Roztančené jeviště?  

„Říkala jsem si: ,Mám toto zapotřebí?´  (Smích) Ale   později  jsem o tom přemýšlela a říkala jsem si, že nejde přece o půlroční práci, jde o dva tance. Je to „hrozně fajn“ projekt, líbí se mi to. Potkám se s báječnými lidmi, navíc  projekt probíhá v mém domovském divadle, byla jsem oslovena jako reprezentant mého divadla, takže  všechno toto   byly okolnosti, které sehrály svou roli při mém konečném rozhodování.“

Jak vůbec vnímáte soutěže všeobecně? Jste soutěživý typ? Jde Vám také o výhru?

„Ale vůbec  nejsem soutěživý typ. A současně mám za sebou  celkem nedávno právě soutěž ‚Tvoje tvář má známý hlas‘, což je ještě těžší než taneční soutěž.“

V čem konkrétně?

„V první řadě naučit se vůbec danou  píseň, perfektně. Máme na to strašně málo času, je to obrovský stres. A jak říkám, já opravdu  NEJSEM soutěživý typ, já mám hroznou trému, bylo to úplně šílené. Ale současně to bylo i  krásné, takže mám protichůdné pocity.

Teď to budu brát tak, že se zúčastním,  a když to náhodou vyjde, tak to bude skvělé! 🙂 “

Držíme palce!

 

Text a foto: Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

 

»LIDICE« u Balbínů a s Balbíny zaujaly

Čím? Jednoznačně svou hlubokou lidskostí i civilním projevem bez patosu! █ Režisér i protagonista hlavní role v jedné osobě se málem zbláznil. █ Ivo Kubečka opět rozšířil své portfolio rolí uniformovaných mužů. █ Pepíček Čečil tvrdil muziku. A krásné violoncellistky jí dodaly další rozměry. █

Divadlo Balbínka je úzce spjato s Balbínovou poetickou stranou i hospůdkou a klubem Balbínka ve vinohradské Balbínově ulici. Jeho zakládající člen (společně s geniálním doživotním guvernérem Jiřím Hrdinou) Petr Borka stál (tentokrát bez Hrdiny) u zrodu velice emotivního představení „Lidice“. Lépe řečeno, nejen to. Byl totiž jeho hlavním motorem. Jak již TANEČNÍ MAGAZÍN před prázdninami informoval (a obrazově dokumentoval), premiéra proběhla letos v červnu. Přesně v den smutného výročí lidické tragédie. Nyní je tedy, trochu s časovým odstupem, na řadě i recenze představení samotného.

Ještě se mně nestalo (pokud jsem neměl jmenovitě rezervován lístek),  abych musel u vstupu do sálu napsat čitelně své jméno. O co šlo? Dočkejte času…


Kdysi jsem byl svědkem vyjádření se jednoho vysoce lampasovaného představitele armády k vojákům, kteří na armádním festivalu ASUT předvedli náročné kostýmované a nápaditě scénicky dekorované divadelní představení. „Proč, probůh, nehrajete v civilu, tedy vlastně v uniformách, vždyť to vám je vlastní?“ Měl jsem dojem, že to snad Petr Borka musel zaslechnout. Proč? Jelikož představení „Lidice“ situoval převážně – do hospody. Tedy do místa nám všem (alespoň mužského rodu) nejbližšího. Prostě, vlastního. Navíc je tím vytvořena zvláštní pospolitost. Diváci se mísí s interprety, žádné bariéry ani předsudky.

Za písniček jednoho z nejzemitějších pražských harmonikářů Pepíčka Čečila (který kdysi hrával ve „své“ – dávno zaniklé – hospodě „Na Čečeličce“ na Smíchově) začíná nenuceně hospodská zábava a tím i vlastní inscenace. Postupně se, přechodem herců na pódium, dostáváme i do dalších míst středočeské vesničky u Kladna.

Klid a pohodu přinášejí zejména rodinné scény u Hroníků. Již zde na sebe upozorňuje herecky hlavní představitel Petr Borka i Šárka Urbanovská, v roli jeho legitimní manželky. Nenucenost a radost v restauraci i klid u rodinných krbů a kamen je však pouze předzvěstí a kontrapunktem k událostem dalším.

Nesmím zapomenout na živou hudbu dvou krásných cellistek, která představení dodává nejen tragickou předzvěst, ale i rytmus.

Dalším vrcholným hereckým výkonem je stylizace faráře Štemberky hercem Václavem Trojanem. Nejen, že je tento fyzicky podobný hrdinnému lidickému knězi, ale jeho minimalistický herecký projev navozuje postupně portrét tohoto hrdiny, který šel na smrt jediný dobrovolně. Byl totiž nacisty vyzván k tomu, že může beztrestně odejít, vytrval. Ale šel se svými farníky vstříc tragickému osudu.

Roli starosty si zahrál Ivan Fried (vpravo), vlevo pak v pozadí s pivem v ruce legendární pražský harmonikář Pepíček Čečil

O mnoho dále za výkony jmenovaných nezůstávají ani Pavel Chalupa, Miroslav Bochňák, Ivan Fried a další. Mne však nejvíce překvapily i zaujaly výkony představitelů dětských rolí.

Přesvědčivý Ivo Kubečka rozšířil zase o jeden titul svůj profesní výpis „rolí v uniformách“. Vedle filmových úloh generála Salvizona (v „Černé fortuně“), generála Rotha (v „Případu Auffenberg“), příslušníka SNB Nováka (v „Zapomenutém světle“), estébáka (ve „Zdivočelé zemi“), strážného v továrně (v „Takovém slušném člověku“) a hlídače hřbitova (v „Hořícím keři“) si tentokrát zahrál bezejmenného gestapáka. Dlužno podotknout, že mistrovsky. Jeho bezcitný výraz i mluva mluvily za vše. Jakkoli jsem si myslel, že sklouzne do své herecké šablonky, byl opravdu lidsky přesvědčivý. Pardon, nelidsky. Kubečka se tak ve hře  stává jediným a silným představitelem moci, zla. A diktátorské zvůle.

Ivo Kubečka, jak jinak než v uniformě

Určitě nemohu vynechat citlivou práci kostymérky Dáši Neumannové. Její práce je v tomto případě nenápadná, ale právě tak tomu má být. I z toho důvodu, aby diváci zpočátku nevěděli, kdo v hospodě je herec.

Představení tak plyne ke svému tragickému naplnění. Zde pouze slova uznání k práci režiséra. Ač to doslova lákalo, tak nesklouzl do svádivých vod patosu a nějaké zde nepatřičné klenby antické tragédie. Naopak, síla „Lidic“ je v upřímnosti a skromné lidskosti. Díky nim se tragický konec odhaluje v plné nahotě.

A proč se nás ptali úvodem na jména? Režisér totiž jména diváků emotivně zařadil do čtených „rozhlasových“ zpráv seznamů  popravovaných. Možná morbidní? Ale určitě i takový detail napomohl syrové autenticitě i drsné poetice Borkových „Lidic“.

Myslím, že Balbínovská inscenace  „Lidice“ stojí opravdu za vidění. Určitě! Alespoň tedy na mne zapůsobily „Lidice podle Borky“ daleko silněji, než miliónový film pod stejným titulem od režiséra Petra Nikolaeva.

Závěrem stojí za zmínku i perfektní program představení, který svým obsahem, tiskovou kvalitou a zejména informační hodnotou vysoce přesahuje svou prodejní cenu 30,- Kč. Obsahuje nejen klasické údaje o představení samotném, ale můžete se v něm, za přispění archivních textů i fotografií, retrospektivně vypravit do oné smutné historie Lidic a zejména jejich obyvatel.

Zeptali jsme se:

Petra Borky, režiséra a scenáristy i hlavního protagonisty hry „Lidice“

Čím Vás oslovilo téma Lidic?

Když jsem se někde zmínil o Lidicích, tak jsem kolikrát zaslechl ohlasy, že jde o již vyčichlé téma a že to nikoho nezajímá. Opravdu? Pochopitelně vím, že když se řekne ,Lidice´, tak každý, tedy skoro každý, okamžitě ví, že je řeč o likvidaci jedné vesničky u Kladna. O povraždění všech mužů a odvoz dětí a žen do lágrů. Ostatně, ta fotka zastřelených lidických mužů před zdí s matracemi je notoricky známa. A právě ta mne nenechala nikdy chladným.“

Petr Borka s talířem a  se Šárkou Urbanovskou

Takže to byl ten počáteční impulz?

Přesně. Šlo mně o to, co museli ti chlapi prožívat. Když se museli postavit a čekat na smrt, se kterou ještě večer nepočítali. Bez vědomí jakékoli viny, bez vynesení rozsudku. Bez možnosti jakkoli zvrátit svůj náhle změněný osud. Vždyť ještě ten večer ulehali ke svým ženám, dávali dětem pusu na dobrou noc a spřádali své sny o dalším životě. A najednou tohle! Proč? Jak se museli cítit těch sedm dlouhých hodin? Jak prožívali, když byli nahnáni do sklepa, stodoly a chléva, od probuzení do začátku poprav. Věděli, co je čeká? A co potom, když popravy začaly a trvaly možná dalších dlouhých pět hodin? Nebo sedm? Co se během té doby těm chlapům asi honilo hlavou?“

A jak dlouho jste na látce pracoval?

Původně jsem chtěl načasovat premiéru již k výročí lidické tragédie v roce 2017. Ale nestíhal jsem to. Nedalo se to. Bylo to tak silné, že to ve mně muselo ještě dozrávat. Občas jsem si dokonce myslel, že se z toho zblázním. Zvažoval jsem také, zda k tomu inscenování mám vůbec mravní právo… A tak jsem si ještě mezitím v tom našem divadle ,střihnulˇ inscenaci ,Revizora´. Ale vedle toho jsem se dál seznamoval s otřesnými detaily té hrůzné noci. S hrdinstvím faráře Štemberky, krátkou radostí Bohumila Hořešovského z narození syna… I s tím tajemným a dodnes neznámým zastřeleným mužem, který se prostě objevil v nepravý čas na nesprávném místě. Ale hlavně s tragickým příběhem rodiny Hroníků, který jsem nakonec použil jako nosné téma. A tak vznikly ,Lidice´. Hra o dvanácti nepopsaných hodinách pekla, které jsem si snažil představit. Pokud to vůbec jde.“

Představitel hlavní role i režisér a scenárista Petr Borka s interprety dětských rolí

»LIDICE«

Režie a scénář: Petr Borka

Hudba: Zdeněk Urbanovský

Kostýmy: Dáša Neumanová

Zvukové efekty: Radim Hladík

Hudební doprovod na violoncella: J. Škodová, J. A. Stazcewwská  nebo K. Kalinová, O. Vági

Světla a zvuk: Petr „Bubák“ Bublák

 

Osoby a obsazení:

Václav Hroník: Petr Borka

Františka Hroníková: Šárka Urbanovská

Václav Hroník, mladší: Filip Borka

Farář Josef Štemberka: Václav Trojan

Josef Hroník: Matěj Trnka

německý důstojník: Ivo Kubečka

starosta František Hejma: Ivan Fried

učitel Zdeněk Petřík: Miroslav Bochňák

redaktor František Kubík: Pavel Chalupa

Josef Šenfeldr: Jan Novotný

Bohumil Hořešovský: Tomáš Havlis

válečný invalida A.Pospíšil: Pepíček Čečil

neznámý sezónní zemědělský dělník: Jožo Sokol

v dětských rolích:

Květa Hroníková: Sophia Čechová

Zdeněk Hroník: Jáchym Urbanovský

Božena Hroníková: Karolína Borková

Zdeňka Hroníková: Žofie Burianová

Marta Hroníková: Vojtěška Burianová

Hlas: Valérie Zawadská

»LIDICE«se do konce roku hrají v Balbínově poetické hospůdce, v Balbínově ulici 6/323, v Praze 2, na Královských Vinohradech, ještě několikrát, vždy ve čtvrtek od 20.00 hodin. Ale nikoli čtvrtek každý!  V konkrétní data: v listopadu: 7. 11., 21. 11., 28. 11. Pořadatelé a účinkující prosí, abyste svá místa zaujali do 19.45 hodin.

Foto: Divadlo Balbínka

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s choreografkou, taneční trenérkou a výživovou poradkyní MAJKOU ŠULOVOU

„Tělo není popelnice, abychom do něj všechno naházeli.“

Každý z českého i slovenského moderního tanečního světa ji zná jako Majku. Původně Kujalovou (nyní Šulovou), která dlouhá léta spolupracovala s Frankem Towenem v jeho legendárním studiu. Nyní už sama pokračuje v jeho choreograficky pedagogických šlépějích. A má úspěchy. Navíc se věnuje rovněž zdravé výživě a kraniosakrální terapii. I proto si za ní, na předměstí Prahy do Vinoře, přijel TANEČNÍ MAGAZÍN pro rozhovor.

Věnujete se tanci a pohybu už od předškolních let. Čím Vám tanec tak učaroval?

„…když se to tak vezme, věnuji se mu daleko déle. Maminka tančila s tátou v souboru lidového tance Kytice, až do sedmého měsíce těhotenství. Tak to byly už mé začátky. Ve třech letech mě dali ,vybít´ do Sokola, pak do sportovní gymnastiky. Samotný tanec přišel až mnohem později, učaroval mně tím, jak se dají vyjádřit emoce, energie, rytmus… To se duše probouzí.“

Zpočátku jste se učila spíše výtvarnému řemeslu. Zanechalo to ve Vás stopy dodnes? Malujete si alespoň pro sebe?

Ano, vždycky jsem ráda tvořila a po škole jsem se vyučila uměleckému řemeslu – rytec kovů. Nejdříve jsem pracovala v uměleckém oboru a tanec jsem měla jako koníček a pak se to obrátilo. Tu výtvarničinu jsem, bohužel, odsunula. Ale určitě se tomu vrátím.“

Chodila jste do klasických tanečních? A ráda?

Ano chodila a moc ráda. Taky jsem tam potkala svou první lásku, se kterou jsme vyhráli první místo v taneční soutěži. Tenkrát v rámci tanečních.“

Byla jste po léta nejužší spolupracovnicí-asistentkou Franka Towena, jak jste se do jeho studia dostala?

Obdivovala jsem ho i jeho práci a pak jsem v časopise Mladý svět uviděla krásný rozhovor s ním a hlavně oznámení o jeho kurzech Jazz dance, přihlásila jsem se do kurzů, a pak se vše rychle rozjelo, po několika měsících mně pan Towen nabídl místo v taneční skupině a za pár dalších měsíců jsem vyhrála konkurz na uvolněné místo jeho asistentky. To byla krásná doba.“

Spolupracovala jste s řadou předních zpěváků i herců, jaké číslo se Vám za tu dobu nejvíce vrylo do paměti?

„…na pár písniček jsem dodnes nezapomněla. Když stavíte taneční číslo, skladbu slyšíte snad stokrát, stále dokola… Nezapomenete. Dodnes písničky slyším, když reprízují pořady, jako třeba role zpěvačky – Táňa Medvecká, v seriálu ,Dynastie Nováků´. Nebo duo Kamélie v legendárním Televarieté.“

A naopak při nácviku kterého čísla jste si užili nejvíce zábavy?

To zavzpomínám určitě na Bolka Polívku, se kterým jsme stavěli stepařské číslo do divadelního představení ,Trosečník´, hodně jsme se u toho nasmáli.“

Co Vám dal Frank Towen do vínku?

Dal mi do vínku především pracovitost, ale také dochvilnost a spolehlivost.“

Jak jste se osamostatnila po Towenově úmrtí?

Jednak jsem začala vést samostatně pohybové kurzy pro děti… A téměř současně vzniklo ,Stepové trio Pavla Veselého´, se kterým jsme vystupovali po celém Československu a natáčeli taneční čísla do hudebních televizních pořadů.“

Spolupracujete dodnes nějakou formou s nástupnickým studiem Towen, právě zmíněného Vašeho někdejšího kolegy Pavla Veselého?

Ne, každý jsme se vydali svou cestou. Pavel hlavně vyučuje zpěv. Ale jsme v kontaktu. Zrovna nedávno jsme se setkali na srazu ,towenovců´ a společně zavzpomínali na skvělou dobu.“

Na co se především zaměřuje Vaše taneční výuka?

V současnosti se už zaměřuji jen na zdravý pohyb, vedu kurzy Power jógy, Zdravá záda, Gravid jógy, Bosu a Aquaerobicu. Tančím jen s dětmi, začínají u mne od věku tří let v přípravce. Starší dívky mají specializaci Aerobic, Street dance a Akrobacii. Hlavně nejstarší dívky dosáhly v loňském roce velkého úspěchu. Získaly prvenství na mezinárodních závodech Mia festival v pražské Lucerně.“

Vedete nyní dětské tréninky i hodiny pro příchozí, jak náročnou vidíte tanečně pedagogickou práci?

Když vás práce baví, tak nic není náročné, jsem šťastná, že ji mohu dělat. Musím se spíše více starat o své tělo, aby mi ještě dlouho dobře sloužilo. Následky profesionálního tance se prostě už ukazují.“

Jezdíte i na soutěže do zahraničí, jak byste porovnala taneční úroveň u nás a v cizině?

Ano, jezdíme tam také. Musím ale uznat, že u nás je organizace a úroveň tanečních soutěží na vysoké úrovni.“

V historii jste pracovala s řadou mimů i tanečníků, můžete se i v současnosti pochlubit nějakými novými hvězdičkami z Vašich kurzů?

Já bych řekla, že všechny děti jsou hvězdičky. Nedělám výběr, věnuji se všem dětem, nejen těm talentovaným a mám velikou radost, když pozoruji i na těch méně šikovných, velký posun vpřed. Po přípravce některé odcházejí do specializovaných kurzů a mé děti tam vynikají. Ať již je to ve fotbale, sportovním aerobiku, či v jízdě na koni. Některé dále studují klasický balet někdo herectví.“

Ale naši čtenáři by přece jen rádi četli ta jména…

Jako děti jsem proháněla při lekcích akrobacie herečky Danu Morávkovou a Markétku Hrubešovou a kurzy Jazzového tance navštěvovaly i Kateřina Kaira Hrachovcová a Petra Lustigová. Ale těch lidiček je samozřejmě více.“

TANEČNÍ MAGAZÍN loni vyzpovídal zpěvačku a herečku Dagmar Herzánovou, prý vy obě aktuálně chystáte nějakou zajímavou spolupráci?

Ano, s Dagmar Herzánovou již dlouhodobě spolupracujeme. Stavím teď se svými děvčaty novou choreografii a později vše propojíme i s Dášou a se zpěvem a doladíme pro jevištní vystoupení.“

Připravujete v novém kalendářním roce nějaké zajímavé projekty?

Příští rok máme domluvenou spolupráci s pěveckým souborem Lucky Voice Band, pro tři písně vytvořím doprovodný pohyb. Budu se snažit celý sbor rozhýbat… Také dále pokračujeme s Dášou Herzánovou a na řadu přijde videoklip.“

Zabýváte se také zdravou výživou, jakou cestou jste k ní došla?

Tam musí dojít každý, koho zajímá zdravé tělo plné energie. Mně se líbí věta: ,Tělo není popelnice, abychom tam cokoliv naházeli´. Také v rodině máme rakovinu, zemřeli na ni oba rodiče i babička, tak nějak automaticky přišla touha po zdravé výživě. Vystudovala jsem vzdělávací kurz ,Poradce zdravého životního stylu´, začala se zajímat o zelené potraviny – chlorellu a zelený ječmen, vynechala jsem uzeniny a téměř mléko a bílou mouku. A cítím se dobře.“

Jak se těšíte na vánoční svátky?

(SMÍCH) 🙂 „Já se tak těším na vánoce tolik, že prchám za mořem a sluncem do Egypta…“

A co si budete sobě i ostatním přát do roku 2018?

Přeji sobě, ale i všem, lásku, k ostatním ale i k sobě, štěstí a zdraví, ale to je hlavně v našich rukách.“

K tomu se, s dovolením, připojuji a děkuji za rozhovor.

Foto: archiv Marie Šulové

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Divadlo z budoucnosti

Premiéra nové inscenace Interdimenzionální čočka v Divadle NoD

 

 

4 stěny, 3 herci, 2 dimenze, 1 jeviště. Divadelní badatelé z daleké budoucnosti se setkávají s divadlem 20. století. Naleznou odpověď na otázku života, vesmíru a vůbec? Premiéra inscenace tvůrčí skupiny Díra Na Trhu – Interdimenzionální čočka se uskuteční ve čtvrtek 25. 5. 2017 od 20:00 v Divadle NoD.

Planeta Země v daleké budoucnosti. Lidstvo je na vrcholu evolučního vývoje. Průměrná lidská bytost využívá 85-95% kapacity svého mozku. Lidé se zbavili veškerých závislostí a tzv. fyzických potřeb (hmotná strava, stárnutí, nemoce, emoce). Je běžné ovládat levitaci, telepatii a pohybovat se svobodně mimo hmotu. Naši dva hrdinové patří mezi ty nejvyzrálejší zástupce lidské rasy na planetě. Snoubí se v nich veškerá moudrost lidstva. Zářící bytosti pevné ve svém středu. Jsou však přesto vyvrheli. Zabývají se totiž divadlem.

„Inspirace pro inscenaci vznikla na jedné ze zkoušek, kdy jsme pracovali se čtvrtou stěnou a zkoumali její prolomení a znovu vztyčení v průběhu jednoho představení.“ říká Bára Jánová a dále dodává: „Podobně jako v kvantové mechanice, částice mění svůj stav podle toho, zda jsou pozorovány, nebo ne. Stejně tak mění herec své vystoupení. Pokud totiž není pozorován, nedá se bavit o divadle jako takovém. To nás vrací zpátky na samotný počátek – co je to vlastně divadlo? A právě tímto tématem se v inscenaci zabýváme. Zkoumáme možnosti divadla a života. Prázdného prostoru a přítomného okamžiku. To vše s nadhledem a humorem.“

Tvůrčí skupinu Díru Na Trhu založila herečka Bára Jánová spolu s muzikantem a hercem Williamem Valeriánem v roce 2015. Jejich prvním společným počinem byla inscenace Plešatá zpěvačka 2015 (Ionesco, Jánová, Valerián), uváděná v Divadle NoD. Plešatá zpěvačka 2015 se snaží vtipnou, ale údernou formou reflektovat současný svět a společnost, především pak generaci Y. Derniéra inscenace Plešatá zpěvačka se uskuteční v sobotu 3. 6. 2017 od 20:00 v Divadle NoD. V současnosti se DNT ubírá čistě autorskou cestou, a to nejen v podobě vlastních textů, ale i hudby, která je často interpretována živě samotnými herci.

 

Premiéra 25. 5. 2017 od 20:00 v Divadle NoD

 Repríza 8. 6. 2017 od 20:00 tamtéž

Režie: William Valerián
Scénář: Barbora Jánová a kolektiv
Pohybová spolupráce: Šimon Pliska
Hrají: Barbora Jánová, William Valerián, Šimon Pliska.

Vstupenky: https://goout.net/cs/listky/interdimenzionalni-cocka/bdeb/

Honza Urban

Taneční magazín