Herecké, pěvěcké, ostatní osobnosti – rozhovory – 14. stránka

Rozhovor s progresívní grafičkou a malířkou KRISTÝNOU MASOPUSTOVOU, autorkou grafického obrazu Tančícího domu:

„Tanec je úžasná věc“

Zaujal nás nejen její grafický obraz Tančícího domu na současné výstavě v Obrazárně Špejchar Želeč. Tvorba mladé progresívní výtvarnice KRISTÝNY MASOPUSTOVÉ je dynamická, jako moderní život sám. I profesně toho zvládá hodně: volnou tvorbu, externí práci grafičky pro společnost Typograf, práci v reklamě a designu. A jelikož nese jméno fotbalové legendy (i zároveň současného reprezentanta v kopané), začali jsme rozhovor pro TANEČNÍ MAGAZÍN – o sportu.

Máte spíše sedavější a statičtější povolání, jak je to s Vaším vztahem k pohybu? Věnujete se v současnosti nějakým tanečním či cvičebním aktivitám?

„Pohyb je fantastická věc a neumím si bez něho svůj život představit. Nejčastější pohyb jsou pro mne procházky se psem, ale krom toho se věnuji ještě fitness, což je, dá se říct, víceméně můj životní styl.“

Jaký je Váš poměr přímo ke sportu? Neběháte třeba? Ptám se, protože pocházíte z kraje kousek od rodiště slavných běžkyň, mistryň světa, Jarmily Kratochvílové a Lídy Formanové.

„Běhání mi nijak nepřirostlo k srdci, ale jsou jiné sporty, kterým jsem podlehla. V zimním období ty sporty trochu zanedbávám, občas se vydám do hor na snowboard, ale zima není úplně moje oblíbené období. Za to v létě mne doma moc nenajdete, většinu času lítám na vodě za lanem a svůj volný čas věnuji wakeboardu.“

Máte nějaký bližší vztah k tanci?

„Tanec je úžasná věc. Je to pro mne uvolněním, takže mne často můžete přistihnout, jak doma kráčím v rytmu hudby po celém bytě nebo se vrtím na své kancelářské židli a mé ruce místo, aby tvořily grafiku, tak svými tahy malují abstrakci ve vzduchu.“

Klasická taneční jste absolvovala?

„Ano, ty jsem navštěvovala, ale zbyly po nich už jen krásné fotografie a vzpomínky.“

Vydáte se do divadla někdy třeba i na balet?

„Divadlo je mou slabší stránkou, naposledy jsem v něm byla tak pět let nazpět. A balet jsem viděla mimo hlavní scénu, když jsem při střední škole měla praxi v Národním divadle a připletla jsem se k fotografování baletu.“

A co naopak, třeba televizní StarDance sledujete?

„Před pár lety jsem ze svého života vypustila televizi, jelikož je to pro mne ztráta času, takže nesleduji.“

Co Vás přimělo k tomu umělecky zpodobnit slavný pražský Tančící dům?

„Mám ráda extravagantní a moderní věci, což podle mého názoru tato budova je a je jedna z mála svého druhu v Praze.“

Milujete tedy moderní architekturu?

„Ano, mám ji ráda.“

Mimo tvorby obrazů se zabýváte i reklamou a typografií? Jak jste se k tomu oboru dostala?

„Hned při studiu na střední škole. Vystudovala jsem ,Hellichovku´ (poznámka autora: známá pražská grafická škola, nazvaná podle pražské malostranské ulice Hellichova) obor užitá fotografie a média. Více než fotografie mne ale zaujala grafika. A u ní jsem už zůstala.“

Legendární typografové bývali spíše muži (neznám třeba, že by se nějaké písmo jmenovalo podle autorky-ženy), jak se jako dáma mezi pány cítíte?

„Dříve tomu tak snad i bylo, ale vše se mění a dnes je v mém oboru už spousta žen.“

Promítá se do Vaší volné umělecké tvorby i ta práce v reklamě?

„To určitě ano.“

Co je Vaší výtvarnou inspirací?

„Spojením s větším světem a pozorováním okolního světa vznikají mé umělecké představy. Inspirací jste pro mne vy všichni.“

Reflektujete ve vlastní tvorbě i nějaké své zlomové životní okamžiky?

„Já vlastním životem proplouvám v poklidu, takže není nic, co by se z mého života mělo objevit v mé tvorbě. Možná, že to přijde časem?“

Můžete krátce shrnout i Vaše profesní i soukromé lásky, priority?

„Těmi jsou design, malba, příroda, hvězdné nebe, moje rodina, kavárny, snídaně s mou drahou polovičkou, i ten zmíněný sport.“

Máte nějaké životní krédo?

„Věř a tvé sny se stanou pravdou.“

Prozraďte, jaké výstavy a kde v letošním roce chystáte?

„Zatím je vše ve hvězdách a není nic ještě jisté, takže se uvidí.“

Dala jste si nějaké předsevzetí do současného rozjíždějícího se roku 2020?

„Předsevzetí si už nějaký čas nedávám, ale v průběhu roku se vždy najde nějaký cíl, kterého je třeba dosáhnout.“

Tak Vám za TANEČNÍ MAGAZÍN i jeho čtenáře přeji, nejen do roku 2020, mnoho zajímavých cílů, výstav, obrazů, grafik, ale i spokojenost a radost v osobním životě.

Foto: archiv Kristýny Masopustové

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s herečkou, tanečnicí i pedagožkou PETROU JUNGMANOVOU

„Vybrala jsem si profesi, která mě naplňuje“

Petra hraje ve filmu, v televizi, v divadle. Kromě toho v rodném Kladně v Domě kultury vede taneční kurzy pro děti a dospělé. Držitelku ceny Thálie za Harry v muzikálu Babylon Petru Jungmanovou, která je maminkou dvou nadaných synů, její různorodá práce nejen baví, ale i naplňuje.

Vyrůstala jste v Kladně, odkud pocházíte. V dětství jste se věnovala baletu. Čím jste chtěla být, co Vás bavilo?

„Bavila mě spousta věcí! Tančit, zpívat, jezdit na koni, fandit rodičům, když měli pingpongový turnaj, jen tak si snít, dívat se na tatínka, jak hraje fotbal a přitom v tělocvičně viset na bradlech, chodit po kladině, jezdit na výlety. Ale to všechno mě baví i dnes! Od čtyř let jsem chodila do rytmiky k paní Vlastě Šeflové, na kterou dodnes s láskou a s díky vzpomínám. A pak jsem se pod jejím vedením věnovala scénickému tanci. Základy klasiky jsme také měli, ale ,špičkovkami´ jsem neprošla.“

Nejdříve jste vystudovala pedagogickou školu, rok učila na ZŠ tělesnou a hudební výchovu, zpívala ve folkové skupině Dekorace, se kterou jste vydala desku Noc svatojánská a pak šla na JAMU do Brna. Proč jste si vybrala muzikálové herectví?

„Já si ho vlastně nevybrala! Zaujatá tancem jsem hledala možnosti, jak se mu věnovat více a dál, přestože jsem neměla vystudovanou baletní konzervatoř. Po paní Šeflové se nás ujal její syn Miloslav, který mi během jednoho tréninku řekl, že se v Brně otevírá ,cosi s tancem´, ať to zkusím. Aniž bych cokoli dále zjišťovala, hned jsem poslala přihlášku na JAMU na tanečně-dramatický obor, který tam nikdy nebyl. Přesto jsem dostala odpověď, tenkrát to bylo vše na papíře a poštou, že jestli tím myslím obor muzikálové herectví, který se nově otevírá, existuje ještě možnost přijet na talentové zkoušky.“

V Brně jste zůstala a deset let jste byla v angažmá v Městském divadle, kde jste třikrát obdržela diváckou cenu Křídla pro nejpopulárnější herečku a cenu Thálie za roli Harry v muzikálu Babylon. Dnes hostujete na pražských scénách. V čem Vás mohou diváci vidět?

„V současné době hraju ve Švandově divadle v představení Kdo je tady ředitel? a v Divadle Palace v komedii Perfect Days. Bohužel, končí moje srdcová záležitost, hra Neila Simona Druhá kapitola. Ráda bych si zahrála se svými syny, tak hledám něco hezkého pro nás.“

Objevujete se také před kamerou – filmy – Den, kdy nevyšlo slunce, Duše jako kaviár, seriály – Stříbrná paruka, Místo nahoře, Místo v životě, Ulice, Labyrint, Bohéma, První republika… Čeká Vás něco nového před kamerou?

„V létě jsem točila vtipnou komedii s režisérem Miloslavem Šmídmajerem Případ mrtvého nebožtíka. Průběžně natáčím postavu Evy Strouhalové, partnerku Martina Dejdara, v seriálu Specialisté.“

Vy jste se po letech vrátila k tanci, nejdříve v muzikálu Chicago. A pak jste v rodném Kladně v Domě kultury zavedla taneční kurzy jak pro děti, tak dospělé. Jaký je o kurzy zájem?

„Když jsem s kurzy začínala, vůbec jsem netušila, co pro mě mohou znamenat. Na baletním sále improvizujeme, trénujeme různé taneční techniky, držení těla, posilujeme, skládáme choreografie… Letos již 8. rokem přichází asi třetina žen, které tančí od začátku kurzů, zbylá část se různě mění, vrací, obnovuje, je to paráda, sál je plný. A já mám radost, že po tanečních večerech odcházíme uvolněné a ,s rohlíkem na puse´. To mě těší a naplňuje! Loni jsem poprvé zkusila i taneční setkání pro děti. Je to mazec a děti jsou úžasné! Žádné výkonnostní a závodní kurzy, ale jen pro radost!“

Co Vás vedlo k tomu zavést tyto taneční kurzy? Co pro Vás znamená tanec?

„Když jsem se po narození mých dvojčat po pauze vrátila na jeviště a začala zkoušet taneční muzikál Chicago v divadle Pod Palmovkou v režii Stanislava Moši, říkala jsem si, co udělat pro to, abych se udržovala v kondici. Chyběly mi taneční tréninky Ivanky Kloubkové, které jsme měli v Městském divadle v Brně i třikrát týdně. A začít s tanečními kurzy a vést je, byl nápad, který mi vlastně vnukly taneční kamarádky z Kladna. Tanec pro mě znamená obrovskou vnitřní svobodu, ke které bych chtěla v životě dospět.“

Taky jste se vrátila k práci pedagožky a dva roky jste učila moderní tanec na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze. Co Vám to dalo?

„Tenkrát mě na konzervatoř pozvala na tříměsíční záskok moje taneční profesorka z JAMU a choreografka Yvona Balášová. Byly z toho dva roky. Zkušenost to byla skvělá. Ačkoli to nikomu nevadilo, sama jsem cítila, že pro výuku tanečních profesionálů mně samotné chybí hlubší znalosti klasického baletu. Zároveň jsem si uvědomila, že se raději budu setkávat s nadšenými amatéry než s budoucími profesionály, kteří školu většinou berou jako nutnou povinnost.“

Z manželství s hercem Vladimírem Dlouhým (1958 – 2010), máte dva syny Jana a Jiřího. Táhne je to také k umění?

„Oba kluci jsou všestranní. Sportují, tančí, stepují, Janík hraje na saxofon, Jiřík na klavír. Oba mají štěstí, že hrají ve třech inscenacích v Městském divadle v Kladně a moc je to baví. Na konci minulé sezóny se všemi šesti dětmi, které v divadle hrají, nazkoušeli během pár dní manželé Hronovi čtvrthodinové představení a mně spadla brada. Všechny děti byly skvělé, koncentrované, vtipné. Jak jsem již psala, těším se, až si alespoň s těmi svými jednou zahraju.“

Máte čas na odpočinek, koníčky?

„Jsem na volné noze, což znamená úžasnou svobodu při výběru práce, ale nese to sebou i riziko, že na koníčky bude času až moc. Vybrala jsem si ale profesi, která mě baví a naplňuje a to je pro mě podstatné. A nabídky zatím přicházejí v pravý čas.“

Děkuji za rozhovor

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s kaskadérkou MICHAELOU DVORSKOU

„Má práce je zajímavá“

Narodila se v roce 1985 v Praze. Před kamerou se pohybuje od dětství, ale coby kaskadérka procestovala kus světa a zahrála si také po boku hollywoodských hvězd. Objevila se v řadě filmů – Harrisonovy květy, Bídníci, Příběh rytíře, Blade 2, xXx, Letopisy Narnie, Letopisy Narnie: Princ Kaspian, Van Helsing, Spider-Man: Far From Home, Justice league, 6 Underground, … a seriálů – Tři mušketýři, Carnival Row, Whiskey Cavalier, Knightfallff.

Maminka Hana Dvorská je světově proslulá kaskadérka a tatínek Jaroslav Dvorský parašutistický instruktor. Bratr Martin je zdravotní záchranář. Michaela má dceru Sašu, která je také kaskadérkou.

Věnuje se podnikání a vede Sportovní centrum ve Velkém Meziříčí, kde také čtyři roky byla radní.

Jednou jste řekla, že jste se jako kaskadérka narodila, jelikož Vaší maminkou je kaskadérská ženská legenda Hana Dvorská a Vaše rodina je trochu rarita. Protože i Vaše dcera Saša se kaskadérské práci věnuje. Co pro Vás kaskadérství znamená?

„Kaskadérství pro mě znamená zajímavou práci, která mě baví. Díky ní cestuji, učím se jazyky, díky scénám z různých období pronikám do historie, zažívám místa a situace, do kterých by se jen tak někdo nedostal, potkávám herce, kteří koukají ze stránek časopisů a poznávám je jako docela normální lidi. Navíc mám natáčení spojené s dobrou „bandou“ lidí, kteří mě motivují k neustálé fyzické přípravě a sebezdokonalování.“

Vy jste se již ve čtyřech letech objevila před kamerou a spolu s bratrem Martinem jste si zahráli i s maminkou ve filmu Bídníci. Jaké bylo Vaše dětství? Co Vás bavilo?

„Moje dětství bylo vždycky ve znamení sportu, ale nejenom. Abych (podle mé maminky) nezakrněla, přebíhala jsem mezi všemožnými tréningy ještě na lekce francouzštiny a hodiny houslí. V podstatě jsem neměla možnost nic moc vymýšlet a někde se poflakovat, jelikož jsem každý den od 4:40, kdy jsem vstávala na plavání, do 10 do večera měla přesný rozvrh hodin a až do maturity mě nikdy nenapadlo se proti tomu jakkoli ohrazovat. Musím říct, že dětství bylo náročné, ale těžím z něj doteď. Nikdy jsem nebyla jednostranně zaměřená, takže se tak nějak chytnu téměř všude.“

V řadě filmů jste hrála společně se svojí maminkou a v seriálu Carnival Crow si s Vámi oběma zahrála i Vaše dcera Saša. Jaké to bylo, Vy tři na „scéně“ společně?

„Tři generace kaskadérů, a ještě navíc žen, jsou opravdu unikátní. Znám pár kaskadérských rodin, kde se toto řemeslo posunulo již o generaci dál, ale většinou starší generace začne filmy koordinovat a „bouchání o zem“ přenechá mladším. To jen moje nesmrtelná máma bude skákat z okna až do smrti:-) Saša je jako každé dítě přirozeně natěšená na jakékoliv natáčení a záleží na tom, jak bude šikovná a jaké příležitosti dostane, nicméně já se ji budu snažit motivovat i na studium a jiné koníčky, aby si v dospělosti mohla vybrat sama.“

Zahrála jste si v řadě filmů, který byl pro Vás klíčový? A co další filmy? Kde Vás mohou diváci „vidět“ jako dubla nebo v nebezpečné scéně?

„Do Česka jezdí mnoho zahraničních produkcí, takže jsem měla možnost pracovat na Hollywoodských velkofilmech, které mi přijeli takřka až pod nos (Blade, XXX, Narnie, Underworld, G. I. Joe, Babylon, Spiderman…) ale takové osobní prestižní zářezy cítím po práci na filmech, kde jsem byla sama Češka mezi týmem zahraničních kaskadérů, kde se o mě nikdo nestaral, dostala jsem vysílačku a musela fungovat. Filmaři mají svůj jazyk a spousty speciálních názvů, které neznám ani v češtině, zkratky a vůbec…obyčejné převody byly problém. Představte si, že dě láte náročnou bouračku v autě a někdo do vysílačky těsně před akcí zahlásí, že mám odcouvat x yardů zpátky…v časovém presu a nervech, ve vypjatých chvilkách před akcí nemáte čas zjišťovat kolik je jeden yard v metrech. Nutno podotknout, že každý špatný centimetr při kaskadérských akcích vás může stát život. Samozřejmě převod yardů budu umět už nadosmrti, stejně jako spoustu jiných podobných drobností, které mě filmový život naučil. Za nejklíčovější tedy považuji Justice league nebo projekt 6 Underground od Michaela Baye, který teprve přijde do kin. Jen být na place s tímto režisérem je velké dobrodružství a doslova boj o život.“

Dnes patříte mezi světovou kaskadérskou elitu a díky své práci jste spolupracovala s řadou zajímavých lidí. Na koho nejraději vzpomínáte?

„Ráda vzpomínám třeba na Brada Pitta. Ohromný sympaťák, který samozřejmě žije už v jiném světě, ale nemachruje a váží si práce ostatních departmentů a kaskadérů zvláště. Jsou daleko menší hvězdičky, kterým stouplo ego do nebeských výšin a špatně se s nimi pak spolupracuje. Perfektní je také Ryan Reynolds, krásný člověk z venku i zevnitř a vtipálek, který si dokáže udělat legraci sám ze sebe.“

Vy žijete ve Velkém Meziříčí, kde podnikáte a vedete Sportovní centrum…

„Ve 23 letech jsem se z Prahy přestěhovala do Velkého Meziříčí, kde jsem zjistila, že mi hodně věcí chybí k životu, tak jsem si je tam prostě zařídila 🙂 Sportovní centrum se spoustou lekcí pro veřejnost a s lezeckou stěnou a posléze venkovní pobočku s tenisovými a volejbalovými kurty. Vzhledem k mému časovému vytížení je to občas těžká písemka pro mě i moje zaměstnance, ale po 8 letech si troufám říct, že už se to pěkně usadilo a každý ví, co má dělat. Dokonce si vymýšlíme pořád další a další aktivity jako pořádní závodů a různých jiných akcí, které se postupně stávají tradičními sportovními eventy této lokality.“

Vy jste se jednu dobu věnovala také komunální politice. Co Vás k tomu vedlo? Jaká to byla pro Vás zkušenost?

„Moje sportovní centrum mělo během prvního roku od založení obrovskou základnu sporťáků, daleko více, než nejúspěšnější politické strany, které v té době vládli městu, takže nabídka vstoupit do politiky byla od tehdejšího pana starosty vcelku logická. Zkušenosti s politikou jsem sice předtím neměla, ale svůj názor ano a navíc jistý nadhled z hlavního města a mého cestování po světě. Ukázalo se, že do skupinky sedmi starších rodáků jsem schopná přinést takový svěží vítr a mladší pohled na situaci. Jsem za toto období moc ráda, hodně jsem se naučila a pochopila, jak fungují a to nejen v čistě pozitivním mínění. Každá skupina lidí, ve které jsem se do té doby pohybovala, měla společný zájem či názory, najednou jsem se však vyskytla ve skupině 23 lidí v zastupitelstvu a 7 lidí v městské radě, kteří častokrát mají úplně opačné zájmy, naprosto jiné názory, osobnostně si nesedí a přesto se musí na věcech dohodnout. Byl to veliký oříšek a obrovská škola života.“

A co odpočinek a koníčky? Kde čerpáte energii?

„Naštěstí všechny mé aktivity jsou hodně různorodé, takže se ničeho jen tak lehce nepřejím. Dělám vlastně jen to, co mě baví, takže nějaký pracovní syndrom vyhoření asi řešit nemusím. Spíš jsem častokrát opravdu nejšťastnější, když se prostě obyčejně zastavím, přitulím se k přítelovi Štěpánovi a k Saše a jsme alespoň na chvilku spolu sami v klidu. Jsme všichni tři velmi aktivní, pořád se kolem nás něco děje a takovéhle chvilky mi jsou teď vzácné.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: archiv Michaely Dvorské

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s herečkou a režisérkou LUCIÍ PETROU SVOBODOVOU

„Jsem vděčná za každý normální den“

I když vyrůstala v divadelním prostředí, o herectví Lucie Petra Svobodová jako dítě neuvažovala. Nakonec jej vystudovala a hraje nejen v divadle, ale hodně času tráví v dabingovém studiu jako dabérka i režisérka.

Pocházíte z Prahy, kde jste vyrůstala a vystudovala konzervatoř. Co Vás přivedlo k herectví? Čím jste chtěla být?

„Byla jsem tzv. všestranné dítě, tak trochu studijní tip (snad ne šprt J). Šlo mi to ve škole docela dobře. O to víc se rodiče podivili, když jsem se jednoho dne při vybírání středních škol zeptala: „A co třeba ta konzervatoř?!“ I když jsem v divadelním prostředí vyrůstala, tatínek byl přes 40 let principálem DBO (Divadla bez opony), scény pro děti a maminka tam taky hrála, nikdo mě přímo k herectví nevedl, přišlo to samo. Jinak mě zajímalo focení, příroda, zvířata, hrála jsem si na cestovní kancelář a snila jsem za hlubokého totalismu o dalekých cestách. Normální holka, která vyrůstala u Karláku a jezdila za babičkou na chalupu. Dnes si na stejném místě v domečku předělaném z chlívku hrává moje dcera, historie se opakuje.“

Po konzervatoři jste byla v angažmá v Příbrami, pak v Chebu, poté hostovala v ND, v Kašparu, Českých Budějovicích. Hrajete v Hátě v představeních Klíče na neděli nebo Byt na inzerát (a Do ložnice vstupujte jednotlivě). Co pro Vás znamená divadlo?

„Nejdřív v Chebu, až pak v PříbramiJ. Divadlo je stále moje srdeční záležitost. Teď hraji hlavně komedie, s divadelní společností Háta Olgy Želenské a spoustou kolegů, kamarádů už od studií, ale zahrála jsem si na oblastech a při hostování i vážnější věci, ráda se k nim občas vrátím. Prožívám celkem barevný život (v dobrém i v tom horším), tak se ty zkušenosti dají využít. Rozesmát diváka není snadné, navíc nejsem tvář známá z obrazovky (možná trochu hlas), tak jsem ráda, že se mi to daří i bez té „prvoplánové reklamy“.

Vy jste několik let také hrála pro děti v Divadle bez opony. Říká se, že dětské publikum je velmi náročné. Co na to Vaše zkušenost?

„Ano, je. Chcete-li děti pobavit, zároveň poučit a nenudit, vždy se skloním před herci, kterým se tohle daří. A pokud se ani rodiče nedívají na hodinky a v hledišti je slyšet i jejich smích, říkejme tomu povedený kus. Na české scéně takové soubory jsou a dle času na ně s dcerou s radostí zavítáme. Bohužel své prarodiče při práci pro děti Kačka už nestihla.“

Sporadicky se objevujete před kamerou – filmy – Vracenky nebo Houpačka a seriály Arabela se vrací a Když se slunci nedaří. Nechybí Vám práce před kamerou?

„Samozřejmě, že chybí. Nedávno jsem si ověřila v jednom seriálu, že to snad ještě celkem umím, i když těch příležitostí dosud nebylo mnoho. Já se totiž taky nikam „nederu“ a možná se ani moc nedovedu prodat, ale třeba na mě ještě nějaká hezká filmová role čeká. Zkusím se těšit!“

Vy jste zejména dabingovou herečkou a nadabovala jste řadu rolí. Jak jste se dostala k dabingu a pamatuje si svoji první dabingovou roli?

„Dabing je teď moje nejčastější práce. A především režie. První roli si nepamatuji, chodila jsem do dabingových studií, z nichž spousta už neexistuje, jezdila jsem z oblasti po zkoušce v divadle busem nadabovat pár vět a naplno jsem se zabydlela v téhle branži v agentuře Erasmus (v té době jsem také odešla z angažmá na volnou nohu a začala se věnovat i dabingové režii). To bylo období seriálů M*A*S*H, Dynastie, Směr jih apod. Pak mi přišly naproti moje milované „Gilmorky“ (Gilmorova děvčata) a spousta další tvorby pro řadu TV kanálů.“

Věnujete se také dabingové režii. Co je Vám bližší, dabování nebo režie?

„Upřímně, „mluvit“ jdu do studia teď raději. Mám pak totiž čistou hlavu, nenosím si práci domů oproti režii, kde trávím mnohdy celé dny a ještě večer sedím u PC a plánuji, obsazuji, píši maily překladatelům, úpravcům textů, produkcím atp., je to občas vyčerpávající. Mám ráda tu rozmanitost své práce, kombinaci různých disciplín, ještě bych si namluvila nějakou audioknihu nebo se třeba po letech účastnila pohádky nebo jiné práce v rozhlasu. Ale život se nás neptá, my zkrátka berem, co zrovna přijde. I když třídit se musí! J“

Během své kariéry jste spolupracovala s řadou osobností, kdo Vás nejvíce ovlivnil?

„Víte, kdo mne nejvíc ovlivnil? Těch herců, zpěváků, muzikantů je samozřejmě spousta, stále se od nich učím, čerpám, především od starší generace. Ale osobnosti nemusí mít jméno, které každý zná. Třeba moje nebožka babička, která se dožila téměř 103 let. Svým přístupem, nadhledem, věčným smíchem i přes svůj přetěžký život mě ovlivnila. Celá moje rodina. Bez pomoci maminky, která hlídá a pomáhá mi s výchovou mé dcery (bývalý partner Martin Kolár, herec, režisér, už léta nežije), bych nemohla naplno pracovat. Každé setkání s upřímným inteligentním člověkem, který má humor a podobný pohled na svět, je pro mne přínosem.“

Jak se udržujete v kondici? Jak nejraději trávíte chvíle volna?

„To právě souvisí i s kondicí. Nechci smutnit, byla spousta dnů, kdy jsem musela nechat práce a pečovat o své blízké, ale nesmí se to vzdávat, musí se hledat smysl života jinde. Mám to velké štěstí, že mám dceru, to je můj parťák do nepohody. Taky přátele, bez těch by to nešlo! Sdružuji lidi, vymýšlím srazy, akce. A moc mě baví cestovat, pracovat rukama, hlavně na chalupě, tak relaxuju. Občas si zajdu na jógu, do kina, na výstavu, do divadla za kolegy. Jsem vděčná za každý normální den. A když navíc svítí sluníčko, tak to je pecka! Přeji takové dny i Vám! A někdy nashledanou, třeba v divadle J“

Děkuji za rozhovor

Foto: archiv Lucie Petry Svobodové

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN