Rozhovor s herečkou a režisérkou LUCIÍ PETROU SVOBODOVOU

„Jsem vděčná za každý normální den“

I když vyrůstala v divadelním prostředí, o herectví Lucie Petra Svobodová jako dítě neuvažovala. Nakonec jej vystudovala a hraje nejen v divadle, ale hodně času tráví v dabingovém studiu jako dabérka i režisérka.

Pocházíte z Prahy, kde jste vyrůstala a vystudovala konzervatoř. Co Vás přivedlo k herectví?  Čím jste chtěla být?

„Byla jsem tzv. všestranné dítě, tak trochu studijní tip (snad ne šprt J). Šlo mi to ve škole docela dobře. O to víc se rodiče podivili, když jsem se jednoho dne při vybírání středních škol zeptala: „A co třeba ta konzervatoř?!“ I když jsem v divadelním prostředí vyrůstala, tatínek byl přes 40 let principálem DBO (Divadla bez opony), scény pro děti a maminka tam taky hrála, nikdo mě přímo k herectví nevedl, přišlo to samo. Jinak mě zajímalo focení, příroda, zvířata, hrála jsem si na cestovní kancelář a snila jsem za hlubokého totalismu o dalekých cestách.  Normální holka, která vyrůstala u Karláku a jezdila za babičkou na chalupu. Dnes si na stejném místě v domečku předělaném z chlívku hrává moje dcera, historie se opakuje.“

Po konzervatoři jste byla v angažmá v Příbrami, pak v Chebu, poté hostovala v ND, v Kašparu, Českých Budějovicích. Hrajete v Hátě v představeních Klíče na neděli nebo Byt na inzerát (a Do ložnice vstupujte jednotlivě). Co pro Vás znamená divadlo?

„Nejdřív v Chebu, až pak v PříbramiJ. Divadlo je stále moje srdeční záležitost. Teď hraji hlavně komedie, s divadelní společností Háta Olgy Želenské a spoustou kolegů, kamarádů už od studií, ale zahrála jsem si na oblastech a při hostování i vážnější věci, ráda se k nim občas vrátím. Prožívám celkem barevný život (v dobrém i v tom horším), tak se ty zkušenosti dají využít. Rozesmát diváka není snadné, navíc nejsem tvář známá z obrazovky (možná trochu hlas), tak jsem ráda, že se mi to daří i bez té „prvoplánové reklamy“.

Vy jste několik let také hrála pro děti v Divadle bez opony. Říká se, že dětské publikum je velmi náročné. Co na to Vaše zkušenost?

„Ano, je. Chcete-li děti pobavit, zároveň poučit a nenudit, vždy se skloním před herci, kterým se tohle daří. A pokud se ani rodiče nedívají na hodinky a v hledišti je slyšet i jejich smích, říkejme tomu povedený kus. Na české scéně takové soubory jsou a dle času na ně s dcerou s radostí zavítáme. Bohužel své prarodiče při práci pro děti Kačka už nestihla.“

Sporadicky se objevujete před kamerou – filmy – Vracenky nebo Houpačka a seriály Arabela se vrací a Když se slunci nedaří. Nechybí Vám práce před kamerou?

„Samozřejmě, že chybí. Nedávno jsem si ověřila v jednom seriálu, že to snad ještě celkem umím, i když těch příležitostí dosud nebylo mnoho. Já se totiž taky nikam „nederu“ a možná se ani moc nedovedu prodat, ale třeba na mě ještě nějaká hezká filmová role čeká. Zkusím se těšit!“

Vy jste zejména dabingovou herečkou a nadabovala jste řadu rolí. Jak jste se dostala k dabingu a pamatuje si svoji první dabingovou roli?

„Dabing je teď moje nejčastější práce. A především režie. První roli si nepamatuji, chodila jsem do dabingových studií, z nichž spousta už neexistuje, jezdila jsem z oblasti po zkoušce v divadle busem nadabovat pár vět a naplno jsem se zabydlela v téhle branži v agentuře Erasmus (v té době jsem také odešla z angažmá na volnou nohu a začala se věnovat i dabingové režii). To bylo období seriálů M*A*S*H, Dynastie, Směr jih apod. Pak mi přišly naproti moje milované „Gilmorky“ (Gilmorova děvčata) a spousta další tvorby pro řadu TV kanálů.“

Věnujete se také dabingové režii. Co je Vám bližší, dabování nebo režie?

„Upřímně, „mluvit“ jdu do studia teď raději. Mám pak totiž čistou hlavu, nenosím si práci domů oproti režii, kde trávím mnohdy celé dny a ještě večer sedím u PC a plánuji, obsazuji, píši maily překladatelům, úpravcům textů, produkcím atp., je to občas vyčerpávající. Mám ráda tu rozmanitost své práce, kombinaci různých disciplín, ještě bych si namluvila nějakou audioknihu nebo se třeba po letech účastnila pohádky nebo jiné práce v rozhlasu. Ale život se nás neptá, my zkrátka berem, co zrovna přijde. I když třídit se musí! J“

Během své kariéry jste spolupracovala s řadou osobností, kdo Vás nejvíce ovlivnil?

„Víte, kdo mne nejvíc ovlivnil? Těch herců, zpěváků, muzikantů je samozřejmě spousta, stále se od nich učím, čerpám, především od starší generace. Ale osobnosti nemusí mít jméno, které každý zná. Třeba moje nebožka babička, která se dožila téměř 103 let. Svým přístupem, nadhledem, věčným smíchem i přes svůj přetěžký život mě ovlivnila. Celá moje rodina. Bez pomoci maminky, která hlídá a pomáhá mi s výchovou mé dcery (bývalý partner Martin Kolár, herec, režisér, už léta nežije), bych nemohla naplno pracovat. Každé setkání s upřímným inteligentním člověkem, který má humor a podobný pohled na svět, je pro mne přínosem.“

Jak se udržujete v kondici? Jak nejraději trávíte chvíle volna?

„To právě souvisí i s kondicí. Nechci smutnit, byla spousta dnů, kdy jsem musela nechat práce a pečovat o své blízké, ale nesmí se to vzdávat, musí se hledat smysl života jinde. Mám to velké štěstí, že mám dceru, to je můj parťák do nepohody. Taky přátele, bez těch by to nešlo! Sdružuji lidi, vymýšlím srazy, akce. A moc mě baví cestovat, pracovat rukama, hlavně na chalupě, tak relaxuju. Občas si zajdu na jógu, do kina, na výstavu, do divadla za kolegy. Jsem vděčná za každý normální den. A když navíc svítí sluníčko, tak to je pecka! Přeji takové dny i Vám! A někdy nashledanou, třeba v divadle J“

Děkuji za rozhovor

Foto: archiv Lucie Petry Svobodové

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN