Aktuálně se můžete hlásit na již jedenáctý ročník Rezidence pro choreografy s koučinkem, který bude probíhat od 23. do 31. srpna 2018 v Praze. Rezidence letos povedou Jean Gaudin, Tomeo Verges a Jean-Christophe Paré.
Rezidence pro choreografy s koučinkem je prestižním projektem SE.S.TA. Každoročně přijíždí do Prahy renomovaní zahraniční umělci – kouči a pracují s vybranými choreografy z celého světa na rozvoji jejich tvorby. Rezidence je mezinárodně etablovaná a mimo jiné pomáhá českým choreografům prosadit se i mimo republiku.
Rezidence je koncipována tak, že každý účastník přichází s vlastním projektem, který dále rozvíjí pod vedením kouče. Choreografii je buď možné vytvořit přímo pro účely rezidence a nebo použít část již rozpracovaného projektu. Choreografie by měla mít délku cca 15 minut.
Výchozí materiál zhlédnou koučové na předem zaslaném videozáznamu, což jim umožní seznámit se s ním i s vnitřním světem účastníků a pochopit jejich vnímání.
Během rezidence budou účastníci analyzovat jednotlivé prvky choreografie a snažit se pojmenovat jejich obsah, spolu se svými kouči znovu identifikovat to podstatné, to, co je možné rozvinout apod.
Kouč je na rezidenci proto, aby choreografovi pomáhal prohloubit jeho tvorbu a bádání. Pomáhá mu formulovat otázky, které si klade, nalézat nejen odpovědi, ale i správné choreografické nástroje pro svou další práci. Kouč je jakýmsi inteligentním zrcadlem pro daného umělce.
Výsledek práce z rezidence bude předmětem veřejné prezentace work in progress. Cílem však není představit hotový produkt, samostatnou choreografii, ale etapu v tvůrčím procesu.
Umělecký koučink během rezidenčních dílen dlouhodobě přináší jejím účastníkům (choreografům i interpretům) posun v uvažování o umělecké tvorbě a jejím procesu, zároveň umožňuje českým umělcům navázat mezinárodní kontakty – všechny nabízené aktivity se konají ve spolupráci českých a zahraničních umělců nebo účastníků. Otevírají se nové možnosti a příležitosti, vznikají nové společné projekty, nové cesty mezinárodní spolupráce.
Pro vybrané umělce je účast na rezidenci jednou z mála možností rozvíjet vlastní práci a zkoumání pod vedením mezinárodně etablovaného a zkušeného choreografa v klidu a bez tlaku na výsledek.
Umělecký koučink během rezidenčních dílen dlouhodobě přináší jejím účastníkům posun v uvažování o umělecké tvorbě a jejím procesu.
Program
Každý den je zahájen společným technickým tréninkem.
Denně bude mít každý choreograf k dispozici na několik hodin taneční studio, aby zde mohl pracovat na své choreografii a na cílech, které si spolu se svým koučem určí – ten bude přítomen dle potřeb a přání.
Na závěr dne představí každý choreograf svou denní práci, ať je v jakémkoliv stavu rozpracovanosti a bude následovat společná diskuze.
Účastníci budou mít k dispozici:
/ Prostor ke zkoušení se svými interprety
/ Skvělé kouče
/ Peer to peer spolupráci s ostatními choreografy
/ Prostor pro diskuze a feedback
/ Ranní technické tréninky
/ Konference a přednášky odborníků z různých oborů
/ Záznam work in progress
/ Setkání s publikem
/ Mezinárodní networkig
/ Sdílení know-how a možností, které povedou k výsledkům
Cena: 3 800 Kč (cena nezahrnuje ubytování, stravu a náklady na cestu)
Mladá a sympatická malířka Michaela Kořánová zaujala v březnu 2018 v galerii knihkupectví VOLVOX GLOBATOR v Praze 3 na Žižkově svými originálními obrazy. Z nich vynikaly zejména ty s postavami tanečnic a baletek.
A proto se TANEČNÍ MAGAZÍN za rodačkou z Benešova u Prahy, která prožila mládí v městečku Sedlec – Prčice (proslaveném každoročním turistickým pochodem i následnou písní Ivana Mládka) vypravil se žádostí o rozhovor. Předesíláme předem, že sympatická světlovlasá autorka se výtvarné práci věnuje vedle svého náročného civilního povolání.
Co Vás inspiruje k malířské tvorbě s taneční tematikou?
„V souvislosti s tancem se mi stal minulý rok úraz. Několik týdnů jsem nemohla vůbec chodit a najednou jsem měla potřebu malovat tanečnice. Možná člověk maluje to, co momentálně nemůže mít, nebo čeho nemůže dosáhnout. Je to taková kompenzace.“
Chystáte nové obrazy s tanečnicemi?
„Neříkám, že ne. Nyní to tak ale necítím.“
Moderní tanec nemá daleko ke sportu, sportujete?
„Sportu jsdem se věnovala vždy. Žádný ze sportů jsem ale nedělala vrcholově, avšak byl součástí mého života. A doufám, že se ke sportu budu moci pomalu vrátit.“
Máte sama nějaký bližší, osobní vztah k tanci a pohybu?
„Tanec i pohyb byl způsobem mého vybití, jako kompenzace psychicky náročného povolání. Zároveň nabytí novou energií, kterou jsem pociťovala zvláště při tanci.“
Chodila jste do tanečních?
„Ano, chodila jsem do tanečních. Musím, ale upřímně přiznat, že bych si potřebovala některé kroky zopakovat.“
Máte ráda jako divačka spíše klasický balet anebo moderní tanec?
„Chodím ráda do divadla na klasický i moderní balet. Mám ráda ale i hudbu, ze které je cítit jižní slunce, s tím spojené latinskoamerické tance, zumbu, nebo reggaeton.“
Byla jste poslední dobou na nějakém zajímavém tanečním představení?
„Velmi se mi líbilo baletní představení v pražském Národním divadle ,Sólo pro nás dva´ od choreografa Petra Zusky.“
Sledujete taneční programy v televizi?
„Již několik let nemám televizi. Tak ani nemohu.“
Vidíte nějakou souvislost mezi tancem a výtvarným uměním?
„Určitě. Únik od reality pro danou osobu, umění pro ostatní.“
V jakém rozpoložení malujete? V klidu ano v přetlaku emocí?
„Vždy maluji v nějaké emoci, vlastně každý obraz je důsledek nějakého mého psychického rozpoložení.“
Která je Vaše nejoblíbenější barva?
„Zelená, ta mě uklidňuje.“
Kde Vaše obrazy v nejbližší době budeme moci potkat? Do kterých míst situujete nové výstavy?
„Dostala jsem nabídku vystavit mé obrazy v Mělníce, v jisté kavárně na náměstí. Na podzim poté v galeriii ,Záliv´v lázních Bechyně.“
Co je Vaším zatím nesplněným uměleckým snem?
„Naučit se malovat ještě jinými technikami.“
Je o Vás známo, že malujete vedle svého civilního zaměstnání, jak je to náročné časově?
„Někdy maluji po večerech, většinou ale o víkendu. Malování neberu jako něco, co by pro mě bylo časově náročné, je to můj způsob odreagování.“
Co byste ráda vzkázala čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU závěrem?
„Neříkejte, že neumíte tancovat, pokud to nezkusíte. Neříkejte, že neumíte malovat, pokud to nezkusíte.“
Slovenská rodačka Alžbeta Vlčková, která již před rozdělením republiky zapustilakořeny v Brně, patří k renesančním typům umělců. Je respektovanoumalířkou i ilustrátorkou, delší dobu píše blogy a fejetony. A právě čerstvě dokončila román „SFUMATO“, který nejen napsala, ale i sama opatřila ilustracemi. Titul si vypůjčila z odbornějšího výtvarného světa, aby zachytila mnohovrstevnost prožitků, historii své rodiny i mnoho (pokud zůstanu u malířské terminologie) valérů nálad, které život přináší. Alžbeta Vlčková však skutečně patří k lidem, pro které má jeden den snad čtyřicet hodin. Posuďte sami: „stihla“ vystudovat školu výtvarnou, estetiku na filosofické fakultě, kde pak následovalo i absolutorium doktorandské. Napsala publikace „O působení výtvarného umění na rozvoj vědomí“,„O tematice lázeňství na Slovensku v malířských dílech“, ale i již citovaný zbrusu nový román. Naopak, rovněž ilustruje knížky i jiným autorům. V neposlední řadě se úspěšně věnovala i pedagogické činnostia rovněž měla úspěchy v podnikání…
Alžbeta Vlčková (úplně vpravo) na archivním snímku s Václavem Havlem z vernisáže její autorské výstavy v roce 1992
Již čtvrt století žijete v Brně, kde to žije také divadelně. Které z divadel jste si zde oblíbila?
„Kultura je pro mne aktivním i pasivním fenoménem. Jsem tvůrce, ale i velice zvídavý divák. Navštěvuji hojně divadla a v každém nacházím něco jiné, něco přínosné. V ničem, ani v oblasti umění nemám oblíbenou jednotlivost. Anebo jednoho autora. Líbí se mi mnohé, jak nonkonformní Ha divadlo, satirická ,Husa´, tak výrazně se měnící Národní divadlo v Brně. Jeho ředitele pana Glasera obdivuji za odvahu a chuť experimentovat, i když ne vždy se to vydaří. Poslední čtyři roky jsem tam nechyběla snad na žádné premiéře baletu ani činohry.“
„To není můj obraz,“ říká Alžbeta Vlčková na výstavě kolegů
Co Vás v poslední době na taneční scéně – nejen v Brně – zaujalo?
„Tak konkrétně balet v NdB ,4 Elements´. Vlastně taneční etudy od významných světových choreografů Kyliána, Duata a Timuláka. Opravdu, dech beroucí představení. V některých momentech jsem nabyla pocit, že vidím absolutní pohyb a dokonalé souznění s hudbou. Dojem, že výteční tanečníci nemají kosti v těle. Měkkost pohybů, dokonalá harmonie a zdrcující tempo ještě dnes zasahují mé emoce. Šéfovi baletu panu Radačovskému se zde povedlo vytvořit famózní mladý mezinárodní baletní soubor, kde v kolektivních scénách vůbec nevadí, že spolu tančí; asiat, mulat, běloch. To si v klasickém baletu (třeba ruském) nelze ani představit! Mně osobně úplně dostal a fascinuje sice nikoli sólista, ale člen sboru – Thoriso Magongwa. Výraz a emoce dostane do každého pohybu těla, tváře, ale i do obyčejné chůze…“
Jak byste porovnala úroveň tance na Slovensku a v Čechách, respektive na Moravě.
„Nedokáži ji porovnat. Jelikož se profesně ani hlouběji tímto oborem nezabývám, tak vůbec nemám přehled o aktuální taneční scéně na Slovensku.“
Je o Vás známo, že ráda hrajete tenis. Sportujete i v jiných druzích sportu a disciplínách?
Alžbeta Vlčková tentokrát s raketou Babolat
„V mládí mělo mé závodní sportování převahu nad jinými zájmy i koníčky. Dokonce jsem se stala i mistryní Slovenska ve windsurfingu. Někdy v roce 1982 nebo 1983? Dnes ráda plavu, jezdím na kole, lyžuji, hraji tenis, občas golf. No a ze všeho nejraději obyčejně – chodím.“
Věnujete se tanci i jako inspiračnímu tématu ve výtvarné tvorbě?
„Kdysi jsem vytvořila kombinovanou technikou sérii obrázků ,Dvojice´, kde mne inspirovalo jedno ryze konkrétní představení tanečního souboru Pavla Šmoka. Obdivuji každého umělce, který dokáže do svého díla vnést humor, vtip, nadsázku. To je nesmírně těžké. Třeba taková tragédie je svým způsobem umělecky jednodušší. A v tanci uměl Šmok vtip báječně prezentovat. Tak jako v obrazech a grafikách Adolf Born. A v oblasti filmu například Jan Švankmajer. Do svých obrazů neumím – i když velice chci – vložit humor. Jak říkávala moje maminka, mám z toho pak na obraze buď smutek nebo erotiku, i když to nebyl můj záměr. V psaném slově se mi to daří. Mé převážně humorné fejetony na ,Idnes´ mají docela široký okruh čtenářů a věřím, že časem skončí v další knížce.“
Obraz Alžbety Vlčkové vytvořený kombinovanou technikou nese název „Babinec na kávě“
Napsala jste právě zbrusu novou knížku, kolik úsilí Vás stála?
„Fyzicky hodně. Dlouhodobě sedíte a výsledek? Na každých 10 tisíc slov přírůstek 1 kilo váhy. Román má skoro 70 tisíc slov, takže mám co dělat se dostat do původní formy a rozměrů.“
Momentka z poslední autorské výstavy Alžbety Vlčkové (úplně vpravo). Autorku pojí dávné přátelství s mistryní světa a olympijskou medailistkou v trojskoku Šárkou Kašpárkovou (úplně vlevo – uprostřed zprava Milan Vodička, manažer sportovní agentury s maminkou). Šárka Kašpárková se však kromě trojskoku vrcholově věnovala i skoku vysokému a basketbalu. I ta ohromná aktivita – kromě lásky ke sportu – významnou sportovkyni s Alžbetou Vlčkovou spojuje.
Pravidelní čtenáři TANEČNÍHO MAGAZÍNU jistě postřehli, že jsem se Alžběty Vlčkové obligátně neptal na její zkušenosti z tanečních a zda v mládí tancovala. Místo toho, prosím, přijměte na toto téma ochutnávku z jejího právě vyšlého románu „SFUMATO“:
„… z navštěvované vycepované baletní průpravy, předvést soudružkám na nestabilním stole vydřenou arabesku relevé jsem měla přirozený strach. Zanožená v přikrčeném provedení demi-plié mi exhibice lokomoce totálně nešla ani na hodinách, kde podklad tvořily navoskované vyduté poškrábané parkety. Při každém pokusu o dokonalost náročného pohybu, vyvážení trupu s končetinami, drilovaná arabeska nebezpečně rozkymácela neohrabané tělíčko. Místo ,pose´, držení pozice s jednou nohou a rukou maximálně vytáhnutou nahoru, hrozil balanc s vidinou přímého pádu na hubu.
Kvůli rychlému růstu balet bolel. Moc mi nešel, i když mě nesmírně bavil. Saténové baletní špičky zvané ,piškoty´ společně s postavením ,en point´ díky neohrabané, těžké kostře vytrvaly tabu v potu namáhavé drezúry baletní průpravy. Krásně uběhlo v černém bavlněném gymnastickém cvičebním úboru několikaleté laskání s dřevěnou tyčí! Bosky u zrcadla, s pokyny ve francouzštině bras, barre, pas, saut, s falešným doprovodem rozladěného klavíru. Na baletu kromě francouzštiny mě nejvíc vlastně bavilo neustálé koukání do stěny se zrcadlem. Samozřejmě, výlučně na sebe a jen do tváře. Požadovaný ladný přesný pohyb mi zůstával lhostejně ukraden. I v zrcadle.
Na veřejných vystoupeních nadějných tanečnic v místním amfiteátru, baletní mistryně, bývalá sólistka Národního divadla, mi shovívavě umožnila křepčit výhradně dvě bezvýznamné role. Statickou, skoro nehybnou dvorní dámu pozorující zpovzdálí ceremoniální kolektivní menuet, sunoucí se pódiem ve tříčtvrtečním taktu. V šustivých bohatých zelených dlouhých šatech s fiží, s nabíranou krajkou plandající z rukávů. Kluky tancovala převlečená vyšší děvčátka. Jinak nešlo sestavit dvojpohlavní potřebné páry. Opravdového kluka jsme potkávali na pravidelných hodinách klasického baletu naprosto jediného, tragicky osamoceného, na tancování absolutně nevhodného Jiříka. Silnějšího kluka s velkýma ušima, stydlivého, neobratného, s tlustýma sulcovýma nohama fatálně nevhodnýma i pro Pas de deux. Pořádně neuměl chodit, škaredě šmatlal. Což teprve baletit! Natožpak já! Nebyla jsem též vhodná ani za převlečeného kluka do menuetu, co nemusel v tanci lehce zvedat nohy.
Později, další tanečníuměleckou sezónu jsem sebevědomě předváděla zanedbatelnou etudu v kolektivním scénickém lesním výjevu. Šílená choreografie! Umně sestavena tak, aby každý nešikaplnohodnotně vystoupil. Nikdy nezapomenu na krušné jevištní obrazy plné zavázejících umělých překážek v podobě kašírovaných stromečků, kopečků, motajících se zvířátek. Vzpřímeně stojící muchomůrky s látkovými puntíkovými klobouky, velkými jako mimozemské ufo, situaci na přeplněném jevišti komplikovaly. Mezi nimi, pro mne v nepředstavitelném zmatku, fatálně dezorientovaná, jsem tak snaživě klátivým pohybem vyjadřovala křehké luční kvítko kopretinu. Omylem, v nedočkavosti z vlastního výstupu, zkomplikovala jsem a pokazila předchozí nacvičené vystoupení. S unáhleným předčasným horlivým nástupem na scénu, kde se odehrával ještě úplně jiný secvičený výjev, původně natrénovaný samozřejmě beze mne. Na prknech znamenajících svět, se znenadání objevilo bezprizorní kvítko mezi nic netušícími tanečníky valčíku. Ano, sebevědomě jsem rázem vlítla do doznívajícího decentního vystoupení coby polonahá kopretina z lesíka. Přímo do velkého finále probíhajícího jemného honosného valčíku Na krásném modrém Dunaji od Johanna Strausse. Učitelka, co mne neuhlídala, padala u vstupu na scénu do mdlob, do nepředstavitelného zoufalství. Viděla katastrofální zmar mnohaměsíční práce. Zbytečné drilování náročné prostorové kompozice. Uprostřed harmonicky vyšlechtěných párů jsem převáděla svůj nekoordinovaný, pojetím zběsilý imitovaný valčík. Točením se skoro na místě, pohupováním v kolenou do taktu. Z obavy, abych do vyjevených parťáků náhodou, neohleduplně nedrcla. Nečekané sólo odvážně vyšperkované máváním dlouhých rukou, snaživě lovících ve vzduchu rytmus vznešeného tance. S vážností, abych nezkazila kamarádům číslo, gestikulovala, nebo spíše jsem suverénně improvizovala několik věčných minut průbojnický valčík na základě vlastního cítění. V kostýmu luční kytičky.
V tu ránu všichni na pódiu ztratili kontakt s hudbou a pracně secvičenou nadrilovanou souhru pohybů. Zblbli. Dokázala jsem se přirozeně prosadit jako sólistka, v tak husté nepřehledné situaci. V kratičkých, ani ne po zadek dlouhých oranžových šatičkách s nedržícím věnečkem na hlavě, s ramínky, vytvořených ze živých čerstvě natrhaných kopretin. Boží zjevení mezi valčíkovými nadýchanými bohatými tylovými sukněmi pod kolena, se živůtkem na hrudi. Komedie, o které nadšený divák nabyl zdání, že takhle úžasně má vypadat moderní baletní etuda. Že místní vyhlášená baletní škola primabaleríny paní Olgy, demonstruje progresivní choreografický záměr. Že dokazuje modernost, nevídaný smysl pro inovaci tradiční baletní klasiky karikaturou nevšední pantomimy. Každá taneční debutantka musela sama věnečky z desítek kopretin pevně splést. Nakonec balet mě naučil vít věnečky ze třech až šesti stonků. Tancovat nikoliv.
Samotné baletní číslo sborové kopretiny spočívalo v šestiminutovém nehybném setrvání v podřepu, ze kterého ztuhlá kvítka vyrašila do třech nekomplikovaných poskoků. Choreografii květinky jsme ukončili jedním rychlým hromadným během všech kopretin dokola po velkém jevišti. Vyřízené se strkaly v závěrečném klanění s ovacemi. Na omdlení působil nečekaný potlesk od ohromených diváků. Náročné číslo.
Zkuste z dlouhodobé strnulosti projít rovnou do skoku a běhu! Já, roztancovaná z valčíku, jsem vyskočila nejvýš. S pořádným rachotem. Skutečné baletky skáčou lehce, tiše. Při skoku se vznáší. Pohyby provádí jemně, dokonale propracovaně. Já se potácela nebo klackovitě kymácela. V doskocích dopadala na zadek s intenzitou řítícího se záhadného meteoru.
Srandovní Jiříček na pódiu jančil v podobě kašírovaného smrčku. Nepohnutě, staticky, strategicky uprostřed stál od začátku do konce výjevu. Tristních deset minut na místě, neprodyšně zamaskovaný od noh po hlavu brčálově zelenou barvou. Šířil agresivní pot s vůní tempery. Po celé délce rukou mu visely dost dobře, přesvědčivě namalované větvičky s jehličím a s drátkem přichycenými skutečnými šiškami. Choreografka, ve shodě se starou uječenou korepetitorkou, v úplné vážnosti zvažovaly Jiříčkovi na rameno připevnit namalovanou veverku z hrubého papundeklu. Shovívavě později uznaly oprávněnou námitku nešťastné maminky, aby to na Jiříka nebylo moc, aby na pódiu nebyl za pitomce. Zbaven veverky, občasným svévolným mácháním paží dle vlastního rozpoložení, na základě zralé úvahy, spolehlivě zvedáním rukou nahoru dolů vyjadřoval přes odporný stromeček, scénický rozdováděný vítr. V každé ze třech veleúspěšných repríz fatálně jinak. Od téměř bezvětří po urputný fičák. Mával přesně v souladu s momentálním duševním rozpoložením. Na víc neměl.
Dnes patří mezi nejvýznamnější vědce z oblasti kvantové fyziky. Podle šíře kalhot, nohy v dospělosti pořádně nabraly dalšího sulcu.
Obecenstvo tvořili žáci základních škol, příbuzenstvo, celkem kolem tisíce lidi. Přírodní otevřený amfiteátr v nádherném městském parku, v tisícových návštěvách hostil tehdy i mladého Toma Jonese, Uda Jürgense, Karla Gotta. A mne.“
Děkujeme za rozhovor i vtipný závěrečný náhled do románu „Sfumato“.
Za ukázku z románu „Sfumato“ děkujeme NAKLADATELSTVÍ ŠIMON RYŠAVÝ
Také o tom, že život nemusí být vždy bílým domem, jak se zpívá v dávném muzikálovém hitu, napovídá představení „Sólo pro Bedřicha… Proč je mládeži do patnácti let nepřístupné?
Loutkové představení a nepřístupné mládeži do patnácti let? Co je to za protimluv? Vážený čtenáři, není! Představení „Sólo pro Bedřicha“ divadelního souboru ANIČKA A LETADÝLKO je toho živoucím důkazem. V jeho textu (a koneckonců i v samotných akcích) je více či méně zakuklených respektive otevřených sexistických narážek. Vystačily by zhruba hned na několik titulů nepřístupných mládeži. A to klidně i do osmnácti let.
Ono výchozí expozé „Sóla pro Bedřicha“ je tak poněkud smutně bilanční retrospektivou jedince na prahu konce života. Samotní autoři svůj samotný titul žánrově kategorizují spíše jako črtu. Výstižné paralely i metafory jejich látky však v průběhu večera často zabrousí až ke zkratkovité drobnokresbě. A zejména, toho natolik očekávaného smutku zde ve výsledném tvaru divák dočká opravdu v míře minimální.
Někdo má v kýblu nervy. Anička Duchaňová má v kýblu loutky a další divadelní propriety. Tak zahajuje své téměř „one woman show“ – „Sólo pro Bedřicha“. Hru plnou protikladů, mírně dadaistického napětí a tentokrát překvapivě bez živého zpěvu. Ačkoli předscéně vévodí mikrofon…
Pokud je řeč o loutkách i ostatních nespotřebních rekvizitách. Tak nejsou z žádného divadelního fundusu. Pocházejí z jistého v závěrečné faktografii jmenovaného brněnského vetešnictví, pražských bazarů a bleších trhů a z domácích zdrojů protagonistů. Neopakovatelná je zejména loutka vousatého lesníka v holínkách a zeleném stejnokroji, která důvěrně připomíná Fidela Castra.
Odjakživa mi třeba na šermířských představeních vadilo, že všichni padnou, ale pak pro další scény zázračně obživnou. Zde je tomu jinak. Anička Duchaňová si zde protentokrát poradila s loutkami i figurkami naprosto originálně. Na začátku byly – jak již pozorný čtenář pochopil – v kýblu. A když se nehodí, tak prostě padnou dolů z pódia pod forbínu. A věřte, že již neobživnou. I to je jistou paralelou života těžkého…
Vlastní scénář „Bedřicha“ je patřičně a v mezích žánru vygradován. Na rozdíl od jiných představení Duchaňové a „letadýlka“ mně tentokrát připadal i důmyslněji veden v motivické linii. A možná, že se jevil i jaksi průzračnější v lexikálné sémantické rovině?
Jistá komornost a subtilnost prostředí podkroví Werichovy vily však – jakoby dávným fluidem Jana Wericha, Josefa Dobrovského či Vladimíra Holana – textu i hereckému projevu dodávala další a novější rozměry. A samotná Duchaňová v každé pasáži večera nalézá úplně jiný odstín a valér svého herectví. Od nadhledu přes exaltovaný projev až po niterné soucítění s loutkovými hrdiny.
Namísto letadýlka by tentokrát slušel Anně Duchaňové v názvu souboru spíše tryskáč. Ačkoli jí spoluherec a dramaturg představení Petr Pola sekunduje pouze na pár minut v samém závěru, tak celé představerní jedné herečky (a mnoha loutek) profrčí v délce necelých padesáti minut! Duchaňová tak nezapře nejen své zkušenosti z divadla Husa na provázku, Minor či účinkování v kapele Jablkoň.
Závěrem bych autory pochválil za nevtíravou reklamu nadnárodního tabákového koncernu i jistého brněnského vetešnictví, poblíž Nemocnice svaté Anny. A vtipné paralely, kdy například závěrečná píseň autorského muzikantského triumvirátu Jiří Bažant, Jiří Malásek a Vlastimil Hála „Život je bílý dům“ svým textem Vratislava Blažka (…od pólu/až k pólu) evokuje jméno herce a dramaturga představení Petra Poly.
Jisté je, že vše má v „Sólu pro Bedřicha“ svůj význam. Stylově různorodé loutky, otevřený vztah k sexu, sebeironie a koneckonců i narážky na kouření… Speciálně bych ještě kladně uvedl talent hlavní protagonistky dát smysl a řád zdánlivě nesourodému výtvarnému stylu.
Myslím, že Jan Werich se po tomto představení neobracel v hrobě. Dlužno ještě podotknout, že soubor jej má na repertoáru již od roku 2013.
Sólo pro Bedřicha
Režie: Anna Duchaňová Dramaturgie: Petr Pola Scénografie: Bedřich – Máša Černíková, dále Vetešnictví U Sedmi Švábů, bazar na Kolbence, a další Hrají: Anička Duchaňová, Petr Pola.
Foto:@princ biz a Tomáš Svoboda (s laskavým povolením Aničky a letadýlka)
Foto: Dragan Dragin
