Málokomu se podaří, že je jeho jméno v tom dobrém smyslu slova i jeho značkou – prezentací. Sára Saudková patří k těm nemnoha šťastným jedincům. Fotografka, spisovatelka, ne tak dávno i odvážná moderátorka pořadu televize Nova „Peříčko“ – a v současné době taky několikanásobná maminka na skoro plný úvazek.
A právě Sáru Saudkovou jsem požádal o několik odpovědí na otázky s taneční tematikou:
Vzpomínáte ještě, kdy jste udělala své první taneční krůčky?
„Patrně na nějaké takové té roztomile pitomé školní besídce, kde nás nutili do křečovitých postojů a my se všichni svíjeli hanbou a studem a ze všeho nejraději jsme chtěli zdrhnout pryč.“
Asi teď tedy bude bezpředmětná otázka, zda jste chodila do tanečních?
„Ne. Nechodila. A dokonce se tomu povedlo uniknout i mým dvěma sestrám. Byla v tom jistá vzdorovitá rebelie nedělat to, co se od nás žádá a očekává. Navíc mi v té době připadalo strašně trapné, jak se holky navlékaly do těch děsivých tanečních šatů. I ty docela hezké v nich vypadaly jako obludy.“
Přejděme od šatů k tanci, vyhovoval Vám nějaký styl či druh tance?
„Žádný konkrétní. Já velmi ráda tancuji a řekla bych, že dobře, ale tancuji s vášní a s radostí, ale zejména spontánně. Tancuji podle hudby a nálady, ne podle tanečních kroků a předpisů.“
Vedete nějakým způsobem k tanci své děti?
„Ne !!! Nechávám to plně na nich. Zatím k tomu mají přirozený odpor. Nejspíš ty geny…“
Který tanec obdivujete z pozice diváka?
„Tango. Ale při něm bych snad byla raději v pozici tanečnice. U toho se vážně nedá sedět a dívat se.“
Které taneční představení anebo muzikál (vzpomínám, že jste i před časem vystavovala v divadle Hybernia, zaslíbeném muzikálu) Vás v poslední době zaujaly a proč?
„Nemám ráda muzikály. Ale ráda bych někdy zažila takovou ,poctivou irskou dupárnu´, tím myslím irský tanec v nefalšované irské hospodě pozdě do noci.“
Vypravíte se někdy do divadel i na klasický balet?
„Ne. Až na jednu výjimku – už ,pradávno´ jsem viděla vystoupení holandského královského baletu v režii Jiřího Kiliána. A to bylo něco. Fascinace přirozeným pohybem, nezkrouceného klasickou baletní školou. To byla oslava těla a radosti z tance!“
Jistě jste fotografovala tanečníky a tanečnice?
„Ráda vyžaduji taneční gesta a polohy, jsou velmi vášnivé a srozumitelné. Ale vzhledem k tomu, že fotografuji klasickou technikou, musí to být statické pózy ve stylu ,nehýbat, zaostřuji, fotím!´ Portrétovala jsem před lety Vlastimila Harapese a je pravdou, že tanečníci znají bravurně své tělo a tělo naopak poslouchá je. Hezky se s nimi pracuje. A taky nemají stud, ostatně se nemají za co stydět. Tělo je vlastně jejich pracovním nástrojem.“
Co Vám tedy říká tanec obecně jako výtvarnici?
„Když je přirozený, a nikoli uměle vykřečovaný na efekt, pak je to pastva pro oči i pro duši. A pro fotoaparát jakbysmet.“
A na čem v současné době pracujete? Záměrně se neptám pouze na fotografování…
„Tkám na dvou stavech. Dopsala jsem totiž další knihu pro dospělé ,Zpocená záda´. Pustím se do pokračování ,Půlnočních pohádek´, ty vyšly vloni v Albatrosu a velmi se líbí a čtou. A konečně zase zalézám do fotokomory. Takže si tak vesele střídám psaní s fotografováním a moc mě to baví.“
Kde uvidíme Vaše nejbližší výstavy?
„Tu nejaktuálnější v květnu v Ženevě. Na podzim v Chebu a příští rok v italském Udine, na mezinárodní výstavě ,Ženy ve fotografii´. Jsem opravdu poctěna, že tam v té úžasné společnosti světových fotografických es budu reprezentovat naši zemi.“
Děkuji za velmi upřímný rozhovor
