Taekwon-do se stalo Vaší životní cestou. Proč jste si vybral právě toto bojové umění?

„Zpočátku jsem dělal  jiné bojové umění, ale když jsem uviděl možnost, učit se přímo od zdroje, protože v ČR žije  korejský  velmistr taekwon-do,  okamžitě jsem  začal trénovat ..“

Jakého stupně jste až dosáhl?

„Jsem mistr, 7. dan, což je nejvyšší technický stupeň, který byl kdy Čechovi udělený. Jsme v ČR tři, kteří máme stupeň 7. dan. Jsem také  předseda  největší školy taekwon-do v ČR. Dále  jsem členem také  členem Technické a vzdělávací komise mezinárodní organizace ITF.“

Co všechno  člověk může  v ČR  absolvovat a kolik let trvá než se dočkáte konečného stupně? A je tu vůbec nějaký konečný stupeň?

„My říkáme, že taekwon-do je životní cesta, tedy je opravdu na celý život.  Neznamená to, že se člověk naučí 24 sestav a je z nich vyzkoušený a tím to končí.  Hovoříme tady o celém procesu  výchovy a celoživotního vzdělávání. I poté, co člověk dosáhne třeba 7. danu, znamená to jen, že  uzavřel učení se nových technik. Dále jsou  ještě dva  stupně, 8. a 9. dan  a ty člověk může dostat  od mezinárodní federace za své zásluhy a za činnost pro taekwon-do, tedy  nejvyšší technický stupeň  je 9 dan. V ČR je jen jeden, ten má Korejec,  který tu  dlouhodobě pobývá, už od roku 1987, je mým učitelem a to je pan  velmistr Hwang Ho-jong.“

Je tedy taekwon-do v ČR nové bojové umění?

„To je relativní pojem – nové bojové umění, určitě proti judu nebo karate je to nové. Judo tady mělo své zastoupení  už za První republiky.  Taekwon-do se  k nám dostalo až v roce 1987, kdy nezávisle na sobě v jižních Čechách a v Praze začaly cvičit takové dvě malé skupinky ‚taekwondistů.‘   Na jednu stranu je tu už  třicet let,  ale na druhou  stranu můžeme říkat, že je to novější bojové umění.“

Koho a proč napadlo přivézt do ČR právě korejské umění?

„Před rokem 1989 stoupenci Karate, konkrétně  pan Klukáček,  měli zájem pozvat nějakého japonského instruktora Karate. Jenže nebylo možné  v té  době dostat  do socialistického státu  člověka z Japonska na delší dobu. Ale byla  uzavřena spolupráce se  Severní Koreou a v roce 1987 sem přijíždí korejský instruktor …, který od 3. října vede první tréninky v ČR. A nezávisle na tom tady už současně  několik  měsíců před tím začala skupinka českobudějovických cvičenců pod dohledem jugoslávských instruktorů cvičit taekwon-do.“

Kolik lidí v ČR  se v současné době věnuje tomuto bojovému umění?

„Několik málo tisíc jedinců, asi 7-8 tisíc. My  jsme největší škola, máme asi přes tisíc členů, v ČR je asi kolem třiceti škol, jsou menší, některé mají třeba 15 členů. Zdaleka  ne všichni učitelé se věnují  taekwondu profesionálně.  Většinou vedou  své dva tréninky týdně při zaměstnání.“

 Vy jste profesionál. Trénujete ještě sám sebe?

„Každý měsíc absolvuji mnoho   tréninků  a seminářů se svým korejským učitelem“.

Chcete celý život trénovat? Brrr….

„Ano, je to  moje cesta, já  jinak  žít neumím, je to můj život a už to nebude jiné. Bojové umění pro mě neznamená jen nějaký kurz, nebo získat první černý pásek a  skončit.“

Bojových sportů a umění tedy známe   hodně – judo, karate, krav maga, aj. Jak si člověk má vybrat a podle čeho se rozhodnout, kterému sportu či bojovému umění se věnovat?

„Jsou zde tradiční bojová umění, ta odkazují na filozofii a   preferují  výchovu jedinců. Dále   jsou zde bojové sporty jako kick box, thajský box, úpolové brazilské jiu jitsu . Posledním stylem jsou „jakoby“ praktické sebeobrany, nezabývají se předáním filozofií. Znamená to spíše – ‚naučíme vás se bránit‘ a mohou mít i  nějakou filozofii, nemůžu za tyto styly nic říct,  protože   nejsem  jejich učitelem. Přesto ale v nich  nevidím žádnou životní  cestu.“

„My nejsme  pouze sport, jsme bojové umění – to je rozdíl. Sportovní stránka je jen malou součástí taekwonda.  Pro nás cíl není zisk medaile.  Skutečným cílem je rozvoj jedinců, výchova a vzdělání. Nejen to,  aby měli  protažené nohy a uměli  kopnout někoho do hlavy a ubránit se, ale zejména to, aby byli platnými členy společnosti.

Dá se říci, že bojových umění je dnes velká  nabídka, tak opravdu proč zrovna  taekwon-do?  Pro mě je nejdůležitější ten fakt, že v ČR  je světová špička taekwonda. Profesor Hwang Ho-jong nabízí možnost učit se hned  po samotné Koreji možná nejkvalitnější taekwon-do na světě a  my jsme jeho žáci.  Taekwon-do si za třicet let si vybudovalo  v ČR celkem rozsáhlou  síť,  máme několik  svazů a několik tisíců stoupenců.   Konkrétně naše škola  nabízí v Praze tréninky každý den, je to velmi  dobrá aktivita  pro lidi každého věku, činorodé děti sem rády  5x nebo 6x týdně zajdou  a   tráví tady svůj  volný čas. Poskytujeme  možnost účastnit se soustředění i vyzávodit se, jezdíme do ciziny, myslím si, že je to komplexní činnost, nejen sport. Tato aktivita je  komplexní pro jedince od předškolního  věku až po  ty nejstarší.   Náš nejstarší člen,  kterému je skoro 80 let, s námi ‚řádí‘   téměř  dvakrát týdně  v tělocvičně, má červený pásek a máme spíše problém  přimět ho, aby něco nedělal,  např. kotrmelce,  než ho motivovat, aby cvičil.

Rozdíl vidím i v tom, že např. krav magu učitelé trénují dva, tři roky a hned  učí.  Já dělám  taekwon-do přes 25 let a stále vidím, že je co zlepšovat, i metodiku, jak  učit. Neumím si představit, že bych kvalitně učil po dvou letech tréninku. A  stejně tak i lidé, kteří se taekwondu  nevěnují celý den, ale dělají je jen  při zaměstnání. Po dvou, třech letech, když je někdo šikovný, svěříme mu k tréninku  děti. Ale opravdový učitel je člověk, který je držitelem  přinejmenším  4. danu. Takový  trénink trvá minimálně 10 let.“

Je nějaký rozdíl mezi dobrým   absolventem kurzu karate, dobrým  absolventem kurzu judo  či  taekwon-do? Který sport či bojové umění by mělo nejvyšší šance být nejlepší, ubránit se?

„To je stejné, jako kdybychom  porovnávali dovednosti s míčem v pozici házenkáře, fotbalisty  a nohejbalisty  a  všichni by byli na špičkové úrovni. Jen těžko bychom rozhodli, kdo je lepší v dovednostech, protože každý dělá něco úplně jiného.“

Ano. Připusťme ale,  že se tihle lidé na  špičkové úrovni setkají …

„Dobře, připusťme.  Kolik kdo váží a jak je velký? A spíše poté Vám  řeknu, kdo bude nejlepší a vyhraje.  Museli bychom vzít   dvě  dvojčata či trojčata a stejnou dobu je učit judo, taekwon-do, karate.  Možná poté  bychom měli nějaké objektivní hodnocení. Vždycky je výsledek  na jedinci, není to na stylu boje.  Všeobecně ale věříme, že by karatista nenapadal judistu apod.  Bojová  umění mají takové morální hodnoty, že to zkušeným jedincům ani nedovolí.“

Taekwon-do je styl,  který vznikl v jihokorejské armádě, určitě přišel   do mnoha konfliktů a instruktoři nabízí širokou  výuku taekwonda, které prošlo  dvěma  válkami, jak korejskou,  tak vietnamskou, takže se  osvědčilo po praktické stránce.

A jak by to vypadalo při  válečném konfliktu? Které bojové umění by mělo větší šance na úspěch?

„Tam už se nikdo neptá na nic a pravidla neexistují.“

Slib taekwondistů – nikdy nezneužiji taekwon-do,  je všem jasný.  Ale  pokud je člověk napadený na ulici,  může použít taekwon-do?

„Máme slib, který naši studenti opakují každý seminář, každou zkoušku  –  a  skutečně třetí věta je –‚nikdy nezneužiji taekwon-do‘.  Pokud   jde o obranu moji,  nebo někoho jiného, tak je možné taekwon-do použít, v jiném případě  ne.  Znovu zdůrazňuji, že nevnímáme taekwon-do jen  jako  jeho fyzickou část, ale je pro nás celoživotní cestou.   Používáme je každý den, není to proto, abychom zbili někoho na ulici. Každý den cvičíme, protahujeme si svaly a  proto    je pro mě jednodušší si zahrát golf nebo si zavázat tkaničky, což je podstatné.“

Televize BBC odvysílala  jistý dokument. Mistr  bojových umění dostával silné rány do  těch nejcitlivějších  míst.  Byl podroben odborné expertize a prokázalo se, že každá jeho kost má zlomeninu a následkem toho byly jeho kosti mnohem silnější, protože několikrát srůstaly.  Je cvičený člověk na tom lépe, přijde-li  do styku  s tolika zraněními,  nebo je naopak  lépe vyhýbat se  zraněním?

„Úrazy se u nás stávají jako v každé jiné pohybové aktivitě. Mezi ostatními sporty, pokud jde o úrazovost,  je  bojové umění taekwon-do hluboko pod úrovní sportů jako je hokej, fotbal  a vůbec všech  majoritních   sportů. Náš souboj je sportovní.  Dokonce i to,  co děláme na tréninku,  je pro zdraví. Úderová plocha se nesmí dotknout plochy člověka, jen chrániče soupeře,   žádná zásadní zranění se nestávají. Z mé vlastní zkušenosti z tréninků vím, že pokud  se stane nějaký úraz, tak je to z nějakého  rozcvičkového   ‚fotbálku‘  her a zábavy  či takové aktivity.  Lidé  většinou přijdou na  trénink připraveni  na to, že se bude bojovat, mají samozřejmě dostatečnou výbavu, chrániče atd.

Pokud mistr má potřebu prezentovat, že ho nic nezabolí, tak prosím.  Zejména muži dělají otužování úderových ploch.  Na rozdíl  od  boxera, který celý život cvičí v rukavicích, pro taekwon-do platí, že  není  problém bouchnout pěstí do zdi, tělo je na to připraveno. V našem klubu  není cílem mít zranění či několikrát srostlé kosti.“

Rozbíjení destiček (častá aktivita  při taekwon – do) se dělá proto, aby ruka byla zvyklá na tvrdý úder?

„Ano, to je jeden důvod.  Ale je to také test, zda dotyčný  člověk ovládá  techniku a   má dostatek síly. Tyto  přerážecí techniky jsou  obvyklé ve výcviku bojových umění, jsou  součástí nejen exhibic, ale i zkouškového programu.  Cílem je ukázat koncentraci síly do jednoho konkrétního místa.  A samozřejmě nejsou  pro každého. Nejsou  pro malé děti, ne pro lidi, kteří by si mohli tímto ublížit, je zejména  dbáno na bezpečnost cvičenců, tedy  přerážecí techniky  přichází do výcviku až později.

Nabíráte-li nové žáky, dokážete rozeznat, zda někdo tréninku za rok nechá a zneužije bojové umění a někdo  bude dobrý a ušlechtilý pokračovatel taekwon-da?

„Není možné, aby  člověk, který má  takové záliby, jako někoho zbít,  ten trénink vůbec psychicky vydržel. U nás je kladen takový důraz na zásady taekwon-da, tedy   zdvořilost, čestnost, sebeovládání  atd.,  že by agresor neměl šanci dojít k takovému cíli, jako je někoho napadnout.  Ale nemohu mluvit za všechny činnosti, které se týkají sportu.  Možná, že pro lidi tohoto typu je mnohem zajímavější box, thajský box, zápasy apod.  Ale v taekwon-du tyto typy lidí  neprojdou „sítem“ . Přístupem učitelů  není šance, aby  zde cvičili  tyto typy povah delší dobu. Pokud se člověk nedokáže změnit v sobě uvnitř, tak vůbec  nemá šanci dojít k  vyšším technikám, které by patřily k pokročilému tréninku.  S jistotou mohu říct, že  gangstery nevychováváme..“

Nemyslím, že byste je vědomě vychovávali. Ale může se stát, že se někdo přiučí boji a opustí  Vaše řady a…..

„Myslím, že se to neděje. Děláme spousty  charitativních programů,  naše škola  zdarma vyučuje  taekwon-do  děti z dětských domovů.  Tyto  děti jsou samozřejmě díky svému   sociálnímu  prostředí  a tomu, kam se často poté dostanou, vystaveny  možnosti, že  by se toto teoreticky mohlo stát. Ale  snažíme se narovnávat jejich sociální hodnoty. Stejně tak máme další charitativní program pro děti se speciálními poruchami  v jediné škole v ČR v Praze na Smíchově.  Jeden z povinných předmětů je Taekwon-do. I tyto děti by měli ke zneužití blíže, ale naše programy nám fungují dobře, učíme v duchu tradičního umění a zásad a  konkrétně na Smíchově jsme vychovali držitele černého pásku, takže myslím, že můžeme být hrdí na naši činnost.“

Jak vnímáte ženu v bojovém umění?  Nemáte  z ní strach? Nebojíte se, že muž třeba dostane „za vyučenou“?

„My to takto nevnímáme, máme  spoustu úspěšných žen, v ČR jsou to  instruktorky s vyšším technickým stupněm.  Pro nás žena v bojovém umění je pořád žena, není to mužatka.  Myslím si,  že žena trénovaná v bojových uměních, má vždy větší šanci  se ubránit. Ale pokud by opravdu došlo ke  konfliktu,  tedy utkal-li by se velký ‚chlapák‘  a jemná žena, tak stále platí, že  žena sice  bude mít šanci se ubránit, ale je ve veliké nevýhodě. Ale nemusíme se bavit jen o ženě, je to i případ malého muže či dítěte a někoho, kdo bu de  o hlavu větší a o několik kilo těžší. Takový člověk má potom vždy výhodu. Ale výhodu získává i  tím, že začíná útočnou aktivitu, přepadne, překvapí. Nikdo Vám nedá  garanci ani  po dvaceti letech boxu, třiceti letech juda, či jiného sportu nebo bojového umění, že dotyčný člověk bude na tom tak, že ho už  nikdy nikdo  nepřepadne a nevyhraje nad ním.“

Když vidíte, že soupeře nezvládnete,  je lepší ustoupit?

„Neznám konkrétní případ, kdy by uškodilo, že se člověk bránil, naopak. Díky tréninku  v naší škole se dotyčný dokázal úspěšně  bránit v reálné  situaci. Nicméně,  v naší moderní společnosti,  kde je snadný  přístup ke zbrani,  je to vždycky problém. Důležité  při praktické sebeobraně je,   co se děje přímo před konfliktem, tedy proč je ten konflikt vůbec  vyvolaný.  Učíme i  jednoduchá pravidla,  jak se těmto  věcem vyhýbat. Spíše z legrace si říkáme, že taekwon-do je dobré  pro nohy, tak  v nejhorším  umíme i hodně rychle utéct.“

Máte pocit, že je v Praze bezpečno?

„Žijeme  ve velkém  městě, může se stát ledacos.“

Jak se  podle Vašeho názoru budou vyvíjet bojová umění dále?

„Praktická stránka bojových umění je dnes mnohem méně důležitá než před padesáti nebo sto lety, tak si myslím,  že i budoucnost bojových umění půjde spíše směrem k výchově mladistvých, předání morálních pravidel a stylu života. Oproti bojovým uměním se vyhraní některé sporty, které budou  opravdu chtít dělat lidi, kteří mají potřebu si do někoho bouchnout a fyzicky ublížit.   Budou chtít spolu soupeřit  a toužit vyhrát, ale  to není naše cesta….

Pro nás důležitý  rozvoj jedince, prokazovat čestnost, zdvořilost, být zodpovědný ke svým úkolům.

I  bojové umění jako taekwon-do je  stejné jako  fitness –  člověk cvičí a trénuje, díky tomu nemá problém s kondičkou a  na svých učitelích vidím, že i ve vysokém věku mohou žít  plnohodnotný život.“

Asijské státy jsou známy tím, že jsou na své děti  tvrdé. Jaký je trend v ČR?

„Taekwon-do je  korejské bojové umění a tam je běžné, že se děti nebijí,  to je nepřijatelné.  Samozřejmě výcvik je tvrdý, ale to už  k bojovému  umění patří. Trendy se změnily a většina učitelů reaguje na moderní dobu.

Začátkem 80.  let byla v tělocvičnách většina dospělých, dnes tvoří   70 procent členské základny děti. Dokonce ani ne mládež pod  15 let,  ale děti z prvního stupně. Představa učitele, který křičí na skupinu, že má  udělat 15oo kliků, je dnes stejná pohádka, jakože  golf je pro bohaté, člověk se  zlatým  řetězem je mafián, apod. To všechno jsou jen představy.

Dnes učitel bojových umění, kromě toho, že je schopný poskytnout intenzivní trénink, tak také musí být schopný vést kvalifikovaně skupinku dětí a vědět, jak s nimi jednat.  Další fenomén dnešní doby jsou dvě skupiny, které se objevily a  které jsou větší –   a to jsou rodiče s dětmi a děti předškolního věku. Doba se změnila, změnil se i zájem o bojové umění, ale to se dá říci obecně u všech pohybových kroužků. V současné době je jednodušší sedět u počítače, než jít  někam cvičit.“

Je nějaký konkrétní věk, kdy je dobré začít cvičit?

„Ne, takový limit neexistuje. Máme tu i skupinky dětí předškolního věku, není výjimkou, že u nás začne cvičit čtyřleté dítě. Samozřejmě pro to, aby dítě mohlo cvičit, musí být schopno pobrat nějaké procesy, které se na tréninku dějí, musí vědět, která noha je pravá a která levá, někdy to sice neví, ale na tréninku se to naučí. Pokud je dítě čtyřleté,  tak radíme rodičům, aby  s ním cvičil i  někdo z dospělých.“

Shaolin Vás  neláká? Nevidíte  v tomto umění určitou  výzvu?

„Samozřejmě pro teenagery to může vypadat zajímavě, ale člověk brzy  zjistí, že mnoho  věcí, které  se předvádí na exhibicích,  jsou  velmi jednoduché triky,  které  dokáže každý,  např. zlomit o sebe nůž nebo přerazit cihlu a spousty dalších. Myslím, že všechna  bojová umění respektují Shaolin  jako jistou  kolébku bojových umění. Já jsem Shaolin  navštívil, byla to pro mě zajímavá zkušenost, ne vždy pozitivní. My  v Evropě máme kdovíjaké pohádkové představy, že mniši žijí  někde v horách,  ale ve skutečnosti je to tak, že vytáhnou mobil a jsou na facebooku stejně jako my.“

Děkujeme za rozhovor

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN