Leden 2014 – 3. stránka – Taneční magazín

Nejlepší choreografka roku 2013

Janu Zelenkovou opět provází úspěchy

Jana Zelenková, choreografka a trenérka taneční školy Stardance Chomutov, získala ocenění „Nejlepší choreografka roku 2013“ a jako výhru získala desetidenní zájezd do Ameriky.

Organizace Jana Cerhy, která pořádá soutěž „Taneční skupina roku“, připravila jako hlavní výhru tento zájezd, soutěže se zúčastnilo kolem stovky choreografů.

Janu dovedlo k bezkonkurenčnímu vítězství jejích devět choreografií, kterými její svěřenci vybojovali během soutěže 15 zlatých, 5 stříbrných a 1 bronzovou medaili.

Výhra jí přinesla možnost vybrat si asi z dvaceti workshopů v New Yorku,
např. Broadway Dance Center, Peri Dance, Steps aj.

1. Jaká byla Vaše reakce na možnost strávit pár dní v Americe?

Byla jsem v šoku, nemohla jsem ani promluvit, když mi zavolal Jan Crha (pořadatel soutěže
Taneční skupina roku) a ptal se, co bych řekla na dovolenou v New Yorku? 😀 . Byla jsem právě v taneční škole, až poté, co jsem zavěsila telefon, propukly oslavy naplno.

2. Jak jste si užívala New York, byla jste tam poprvé?

Ano, splnil se mi sen! A také jsem si těch 10 dní maximálně užila! 🙂

3. Jaký na Vás udělali dojem lektoři?

Skvělý 😀 Navštívila jsem lekce všech tan.stylů. tzn.Street Jazz, Modern
Dance, Latino Jazz – zde jsem vynikala a lektorka se překvapeně ptala: „Co ty tu
děláš??? Jsi výborná, pojď dopředu a předveď to 😉 Jinak jsem si také
zatancovala v páru salsu, bachatu a merenque.

4. Byly pro Vás tyto workshopy užitečné?

Samozřejmě, že ano… V této profesi se máte celý život co učit. A pokud má
někdo dojem že ne, tak už se bohužel nemá kam posunout…

5. Pomohou Vám získané vědomosti v další tvorbě?

Určitě ano, pomohlo mi to rozšířit obzor a dívat se na tanec také trochu
jinak a nejen soutěžně.

6. Myslíte, že choreograf se musí vzdělávat celý život?

Na to jsem už vlastně odpověděla, ale možná je to věc názoru…

7. Začátkem tohoto roku jste ovšem byla tak vyčerpaná, že jste skončila v nemocnici. Jste už opět fit a trénujete dál?

Ano, jsem v pořádku, trénuji. Závisí na mně spousta dětí i formací, 15. března začíná první soutěž, dělám všechno proto, aby si děti opět zasoutěžily.

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

Další úspěch projektu One Step Before the Fall

V roce 1993 Bolek Polívka a potom dlouhých 20 let nic

Před 20 lety se objevil Bolek Polívka v hlavním programu Mezinárodního festivalu London Mime. Následovala dlouhá dvacetiletá pauza, ve které na tomto prestižním divadelním festivalu český zástupce chyběl. Až v letošním roce obdržela skupina Spitfire Company pozvánku a před londýnským publikem předvede několikanásobně oceňované představení One Step Before the Fall, v němž září Lenka Dusilová, Markéta Vacovská nebo Veronika Kotlíková.

Festival London Mime se v letošním roce dočkal již 38. ročníku, což z něj činí jedno z nejstarších setkání umělců, kteří vynikají v jednom z žánrů nonverbálního divadla, jako jsou např. nový cirkus, loutkové, fyzické či vizuální divadlo. Díky úspěšnému vystoupení Spitfire Company na festivalu Fringe Edinburgh, kde skupina obdržela Herald Angel Award či nominaci na Total Theatre Award, došlo i na pozvání od dramaturgů London Mime.

Petr Boháč, umělecký šéf Spitifre Company, k vystoupení poznamenává: ,,Je neuvěřitelně komplikované dostat se na takový prestižní festival. Veškerý program naplňují umělci z Francie, Anglie, Belgie a Itálie. Občas se objeví divadelní stár z Ruska jako např. Děrevo. Jinak středoevropský divadelní kontext je naprosto přehlížen a podceňován. Jen díky ocenění na Fringe Edinburgh, kde nás dramaturgové z London Mime viděli, se o naší práci začali zajímat.”

Ještě před samotným vystoupením se v londýnském tisku objevily dva články, které předpovídají, že One Step Before the Fall bude jedním z vrcholů samotného London Mime, např. v The Times Donald Hutera píše o divadelním knockautu, kterému se po zhlédnutí divák nevyhne.

Čeští diváci budou moci vidět One Step Before the Fall 14. ledna od 20:00. Další reprízy jsou plánovány na 21. února a 11. března. Vstupenky jsou v předprodejích v síti Ticketportal, SMS Ticket a v NoD každý všední den od 16 do 20 hodin.

Taneční magazín

Proč je tak zatraceně těžké vytvořit muzikál?

Zoufalství kolem muzikálů

Každý z velkých umělců, od Bernsteina (skladatel, dirigent, klavírista, pedagog, televizní hvězda) po Simona Gray ( autor div. her) souhlasí, že muzikály jsou noční můrou pro jejich tvůrce.

Například některé muzikály měli až pět let zpoždění od předpokládaného uvedení na scénu. Během tvory muzikálu „West Side Story“ v roce 1957 proběhlo nekonečně mnoho zoufalé korespondence mezi skladatelem Bernsteinem, textařem Stephenem Sondheimem, choreografem Jerome Robbiensem a Arthurem Laurentsem, který je tvůrcem námětu.

Všichni muži pracovali společně téměř dnem i nocí, hádky mezi nimi se pravděpodobně v té době utajily před veřejností, ale dokladem tohoto období jsou Bernsteinovy dlouhé dopisy, které psal své ženě během zkoušek, kde jí svěřoval podrobnosti o hororovém procesu, který při tvorbě prožíval.

„K čemu to je? Dvacetčyři hodin pracujeme, jsem unavený, nervózní, apatický. Tohle je poslední show, na které pracuji.“

Jindy si zase stěžuje slovy: „Práce je nekonečná, nikdy nespím. Všechno se každý den přepisuje. Představ si, že za dva týdny už začínáme hrát na scéně.“

Existují celá alba písní Stephena Sondheima, která nebyla vydána. To je konstantní a ohromující fakt, který provází tvorbu muzikálů, bez ohledu na to, zda jsou tyto muzikály hity nebo propadáky. Dá se říci, že výsledek mnohdy ohromí i samotné tvůrce, kteří nakonec vidí docela jiné dílo, docela jiný muzikál.

Z mnoha divadelních neštěstí, která popsal Simon Gray v sérii svých deníků, stojí za zmínku jeho účast v Broadwayském muzikálu „The Red Shoes“ (jedna z prvních verzí). Autorem muzikálu byl legendární Jule Styne. Gray byl jedním z mnoha lidí, kteří opustili projekt v průběhu jeho vývoje. Vylíčil S tyneho jako rozmarného egomaniaka obklopeného sborem svých zbožňujících asistentů. Satisfakcí pro Graye může být, že „The Red Shoes“ byly po pěti představeních zastaveny.

Jack Rosenthal, další britský dramatik, který pracoval s Jule Stynem, reagoval podobným způsobem. V jedné z jeho her „Smash!“ se ostýchavý dramatik stává obětí šikany bláznivě sebezbožňujícího Broadwayského skladatele.

Tak proč je tvorba muzikálů tak náročná?

Možná hlavní důvod, proč je tento žánr tak těžký, je to, že je to umělá forma a všechno na sebe musí logicky navazovat. Může se stát, že jeden autor napíše, že postava zemře ve druhém dějství, ale náhle tato postava znovu žije v písni dalšího spoluautora.

Vzhledem k tomu, že divadelní hra vyžaduje spolupráci mezi autorem scénáře a režisérem ( i producenti a herci mají někdy slovo), muzikál obvykle vyžaduje spolupráci nejméně mezi skladatelem, textařem, dramatikem a choreografem, navíc vzhledem k obrovské;mu rozpočtu se často podílí na díle ještě více autorů. Řekněme třeba sedm nebo osm lidí. Je to jako na summitu Evropské unie, rozmanitost zájmů téměř zaručuje nesouhlas.

Většina projektů je odsouzena k extrémní obtížnosti nebo k úplnému selhání. O to více nás musí těšit díla, která byla dokončena a můžeme je vidět na jevištích.

Taneční magazín

Výprava Radka Balaše do duše Normy Jean alias Marilyn Monroe

Úspěšný muzikál Radka Balaše a Ondřeje Brouska

Recenze

Kamila Sedlárová proměnila Marilyn v událost

Petr Mareček, MF Dnes

Komorní muzikál Radka Balaše a Ondřeje Brouska Marilyn (Překrásné děcko) našel v činoherním Klicperově divadle ideální protagonisty. A může být hitem.

Radek Balaš

Jak se pokoušet o recenzi, když má člověk spíše chuť napsat milostný dopis! Herečce Kamile Sedlárové, jejíž výkon v novém muzikálu režiséra Radka Balaše a skladatele Ondřeje Brouska Marilyn (Překrásné děcko) si – jak na premiéře, tak na první repríze – nezaslouží jiný přívlastek než skvostný. Není těžšího úkolu než hrát skrznaskrz známou ikonu amerického showbyznysu, stále platný sexsymbol i herecký úkaz a vyvarovat se vnějších laciností a klišé, a přesto se stát dramatickou hrdinkou tragédie bezmála antické, jejíž osud nepřestává zajímat. A dojímat.

Radek Balaš už před časem v Klicperově divadle rozehrál semaforskou jazzovou operu Dobře placená procházka, teď se vrátil s komorním psychologickým muzikálem o Marilyn Monroe, polodokumentem s hluboce lidským ponorem, milostnou romancí i chytlavým hollywoodským dramatem 50. a 60. let. Poučenější divák je na tom líp, nepoučený nebude zmaten. Balaš myslí na publikum, umí vystavět gag i odstínit atmosféru depresí či prchavých momentů štěstí, coby choreograf vymyslel hudebně nadaným činohercům taneční kreace na pomezí Semaforu a Broadwaye, nedokonalá pohybová hravost však ladí s dějem a dává žánru skutečný „lidský dotek“.

Mezi Broadwayí a Semaforem lavíruje i skvělá muzika Ondřeje Brouska, v níž se, jak příběh žádá, objevuje swing, music hallové kuplety, dobové citace, soudobá moderna i weillovské rytmizace, Baláš ani Brousek nezapřou, že jejich milovaným filmem je All That Jazz. V druhé půlce se vyloupne nádherný cajdák Měj mě rád, klasika I wanna be loved by you dojme v naprosto nečekané souvislosti. A kde zvukomalebné texty trpí neobratností či přílišnou doslovností, výtečně zpívající hradecký ansámbl to patřičně „ukryje“. Všudypřítomná a nepodbízivá hudba má oporu ve znamenitě sehrané živé kapele.

Balašova výprava do duše Normy Jean alias Marilyn Monroe se skládá ze svižné kabaretní koláže výstupů, nijak chronologické. Některé drhnou přílišnou délkou, třeba natáčení s Laurencem Olivierem, k nezapomenutelným však patří scéna z Někdo to rád horké, choreograficky rafinované obluzování producentů, setkání MM se spisovatelem Trumanem Capotem či nadsazená zkratka manželství s přeslavným baseballistou Joem Di Maggiem. Nejvíce se tvůrci k tragické nezařaditelnosti MM přiblížili ve scéně z hereckého studia Lee Strasberga, kde se snaží plnit umělecké pseudorady, nezaměnitelná, nemotorně svá a stále okouzlující. A co teprve, když s rozšafností Disneových trpaslíků přimašírují její nenarozené děti! Škoda jen, že příliš literaturou šustí dialogy s manželem Arthurem Millerem, jehož František Staněk „podehrává“ s chladným nezájmem.

Jako malá Norma Jean na premiéře zasvítila suverénní Vilma Dršatová, superlativy si zaslouží i chór. Vypravěči, zpěváci, glosátoři a představitelé desítek rolí od skutečných osobností po podržtažky ze štábu (Jan Sklenář, Tomáš Lněnička, Martina Nováková, Isabela Smečková, Jan Vápeník, Hynek Pech, Natálie Holíková a Marta Zaoralová) si přes dvě hodiny na tmavé scéně s náznakem celuloidových okének nevydechnou, aby právem vyniklo, co vyniknout má.

Kamila Sedlárová jako Marilyn strhne divákovu pozornost i city, tedy to, co měla od Boha ve vínku sama americká star. Bezbranná, zoufalá, suverénní, plná pochyb i vnitřních hlasů, eroticky dráždivá, svéhlavá, zlitá, zamilovaná. To vše Sedlárová uhraje bez stínu machy a efektu, nikoliv po vnějšku, ale po duchu, nepřehrává, báječně zpívá i tančí, nemluvě o citu pro komiku a nadsázku.

Když se životní role (u ní už kolikátá?) potká s dobrým představením, je to radost. A asi nejen pro publikum.