Tenorista slovenského původu Štefan Margita si získal uznání nejen v Čechách, ale i v zahraničí, působil na scénách nejslavnějších operních domů např. v milánské La Scale, londýnské Covent Garden či v newyorské Metropolitní opeře.
28.října 2017 převzal z rukou českého prezidenta Miloše Zemana medaili Za zásluhy.
Co bylo ve Vaší kariéře nejtěžší a za co si vnitřně svého vyznamenání ceníte nejvíce?
„To je těžká otázka. Začátky pochopitelně vždy nějak proběhnou, ale potom se udržet… , to je nejtěžší. Ten boj, myslím, to bylo pro mě to největší úskalí, a proto mě cena velice potěšila. Navíc nejsem v žádné politické straně a nikoho nepodporuji. Bylo tedy zvláštní, když mi bylo oznámeno, že dostanu medaili Za zásluhy. Byl jsem skutečně šťastný. Myslím si, že jsem medaili získal asi za mé mezinárodní úspěchy.“
Co Vás na Vaší životní dráze nejvíce těší?
„Asi to, že můžu v 62-ti letech ještě pořád vystupovat a zpívat. Jsem šťastný, že lidé přijdou, když dělám koncert. Dostávám i tak potěšující zprávy, že můj koncert je vyprodaný do 14 dní. To pro mě asi znamená ještě více než medaile samotná.“
Se Zlatou deskou Supraphonu za úspěšný prodej CD
Foto: Patrik Ratajský
V které zemi se Vám nejlépe zpívá?
„Nejkrásnějším zážitkem pro mě zůstává Metropolitní opera v New Yorku, tam jsem zažil tak nádhernou atmosféru, teď mám na mysli přístup vedení ke zpěvákům, krásnou práci, to bylo opravdu nezapomenutelné. Rád se tam kdykoliv vracím.“
Se Stingovým kamarádem a v současnosti nejslavnějším světoým basbarytonistou Brynem Terfelem v New Yorku v Metropolitní opeře
archiv p. Štefana Margity
Přístup vedení ke zpěvákům je v New Yorku lepší než v Čechách?
„Takhle to nemyslím. Velký podíl na tom všem mají finance, protože v New Yorku mají mnohem více peněz a mohou si dovolit ty nejlepší dirigenty, inscenátory, a to hraje pochopitelně velikou roli. Ale musím říct , když jsem se po deseti letech vrátil do Národního divadla, zažil jsem před dvěma roky tak krásnou inscenaci a současně i klidnou práci, že to byla radost dělat.“
Jak hodnotíte české publikum, hovoříme-li o opeře? Mají lidé v Čechách operu rádi, nebo je spíše v pozadí zájmu?
„Opera je oblíbená. Čím dál více Čechů chodí na klasickou hudbu, teď už se stává, což mě velice těší, že i mnoho mladých lidí začíná chodit do divadla a na koncerty. Je to krásný pocit, když vstoupíte na jeviště a vidíte plný sál. Koncert skončí, mnozí se postaví a začnou ‚řvát a dupat‘, tak jak to v cizině bývá, ale někteří diváci jsou v šoku, tvrdí, že to není důstojné. Ale podle mého názoru to důstojné je, protože my umělci pracujeme právě pro ten aplaus, to je naše odměna. Pracujeme pro lidi, kteří sedí v hledišti, ti jsou pro nás to nejdůležitější, pro ně přece zpíváme.“
Na jak dlouhou dobu dopředu už máte zaplněný svůj pracovní kalendář
„V tuto chvíli je zaplněný do roku 2021. Opera opravdu pracuje tři nebo čtyři roky dopředu, už nyní vím, že v sezoně 2020 a 2021 budu v New Yorku dělat novou inscenaci ‚Káti Kabanové‘, teď nejblíže na mě čeká premiéra ‚Benjamin Britten‘ v Národním divadle, pár repríz a hned odlet do Londýna, Covent Garden, poté z Londýna rovnou přiletím do Prahy, točím novou šansonovou desku ‚Mapa lásky‘ a zase odlétám do San Franciska…“
Foto: Petr Kurečka, Supraphon
‚Proboha‘, máte vůbec někdy volno?
„Když se zkouší, volno není. Ale volno začíná ve chvíli, kdy se hrají představení a mezi nimi bývají tři nebo čtyři dny volna. V tu dobu sice umělci musí dávat pozor, aby nenastydli a celkově byli fit, ale máme už příjemné volno.“
Tanečníci v určitém věku většinou svou kariéru končí, ale jak to chodí u operních pěvců? Nejsou žádné mikrofony, které by Vám pomohly, musíte všechno ustát sami. Do kdy je to možné zvládnout?
„To je individuální. Záleží na technice, kterou zpěvák má. Znám skutečně mnoho mladých lidí, kteří končí brzy a je to věčná škoda. Začínají totiž zpívat dramatický repertoár ve velmi mladém věku. Pokud si zpěvák umí vybrat repertoár a zpívá správě technicky, pak může opravdu zpívat klidně do 70-ti let. Nic se nedá uspíšit. Jestliže začínáte zpívat jako ‚Mozartovský zpěvák‘, tak nemůžete hned zpívat ‚Wagnera‘. Pokud ano, tak zatěžujete hlas, což v mládí ještě vydržíte, ale takový zpěvák brzy svou kariéru kon í. Zvolíte-li správnou cestu a vybíráte-li si správně, tak ke zdárnému konci určitě dospějete.“
V roli kapitána Vera v opeře Billy Budd (pražské Národní divadlo)
Foto: Hana Smejkalová
Pozná zpěvák, co je pro něho správné?
„Sám musí vědět. Musí si být vědom, jaký hlasový obor zpívá a jaký má svůj vlastní hlas. Rozlišujeme např. lyrický hlas, melancholický atd. Nejlepší je opravdu začínat u ‚Mozarta‘ a dozpívat se postupně k dramatickému hlasu, pokud dotyčný zpěvák vůbec chce. Jsou i pěvci, kteří celý život zpívají jenom ‚Mozarta‘.
Chodil jste také během své kariéry na hodiny zpěvu?
„Ano a pořád chodím. To jsou právě ty technické stránky…“
Ještě stále chodíte? Každé představení cvičíte zvlášť?
„Samozřejmě. Pokud připravujete nová představení, můžete během nácviku nabrat nějaké technické chyby, které člověk sám u sebe neslyší, ale dobrý pedagog je slyší a hned odstraňuje. Je to nesmírně důležité.“
Jak se díváte na jakékoliv podpůrné prostředky pro hlasivky?
„No, podpůrné prostředky vůbec nepomáhají. Někteří tvrdí, že žloutky z vajíček jsou výborné, ale to je úplná blbost, to vůbec nikdy ‚nefungovalo‘, nevím, kdo to vymyslel. Musíte s profesorem pracovat na správné technice, to znamená, že po představení hlas nesmí být unavený, i když zpěvák je fyzicky unaven. Není-li hlas unavený, je to známka toho, že zpěvák večer dobře zpíval. A druhý den může jít na jeviště a zpívat znovu.“
Co je na profesi operního pěvce nejtěžší?
„Udržet se dlouho.“
Jak je to s rivalitou? Jste přátelé či soupeři?
„Jsme přátelé. Pokud děláme v cizině inscenaci, tak spolu dva měsíce pracujeme, zkoušíme od rána do večera a vždy v pauze nebo po zkoušce si kolektiv jde někam posedět. Takže v tu chvíli se vytváří úžasné přátelství. Někdy se po letech potkáme, což je hezké, nebo si jen voláme na Nový rok či na Vánoce, během roku třeba jen napíšeme sms zprávu, a to přátelství trvá. Když jsem dělal svůj galakoncert k šedesátinám a zavolal jsem jedné světově známé zpěvačce a ptal se, zda přijede zazpívat, odpověděla, že ano. A to byl úžasný moment, kdy jsem si uvědomil, že moji kolegov&eacu te; jsou ti opravdoví přátelé. Ale rivalita samozřejmě existuje a já si myslím, že je to tak dobře. Bez ní bychom na sobě nepracovali a dělali bychom všechno jednostranně, nebylo by to hezké. Pokud slyšíte někoho výborně zpívat, řeknete si, že to chcete dělat také tak.“
Jak to dnes doopravdy vypadá se zpěvem? Může zpívat každý? Trošku se to doladí současnými technickými vymoženostmi….
„Ne, to není pravda. Popoví zpěváci sice mají mikrofon, protože nemají takovou sílu, nejsou operně vychovávaní, ale každý zpívat nemůže. Když slyším některé ty současné soutěže, tak mi je opravdu špatně. Já se vůbec divím, že jsou mnozí schopní jít do televize a zpívat. Spousta lidí vůbec neodhadne, jak si stojí. Když vystupuje např. mladý kluk, který dobře vypadá, v tu chvíli mladé holky hlasují samozřejmě pro něho, protože nemají ani tušení o zpívání, ale ten zpěv je pak katastrofa. Nedá se to poslouchat. A na druhé straně stojí takoví, např. Karel Gott, kteří i v pokročilém věku zpívají stále geniálně.“
Souhlasíte s tím, že operní zpěv je mnohem těžší než populární hudba?
„Ano, to je pravda.“
Operní zpěvák se přece moc nepohybuje u zpěvu, je to alespoň v tom snazší?
„To se ale změnilo. Takhle to bývalo před mnoha lety. Teď jsem pracoval v Paříži a režiséra vůbec nezajímalo to, jestli vidím na dirigenta nebo nevidím. Režie se nesmírně posunula dopředu. Dnes musíte představení rozehrát, to už nejde, aby někdo stál v pravém či v levém portálu a zpíval. Nejde ani to, aby někdo vážil 120 kg. To už režiséři nechtějí. Dnes se představení rozehrávají a já si myslím, že je to správné, protože divadlo je od slova dívat se a lidé chtějí vidět divadlo….“
Jak můžete zpívat operu a ještě u toho tančit?
„Musíme. U nás v opeře nic nahraného dopředu neexistuje a nikdy v životě neexistovalo. Všechno je živě a musíme se i otáčet, tančit, cokoliv.“
To je tedy pěkně těžké…
Musíte mít dobrou fyzickou kondičku?
„Ano. Denně cvičím, ráno vstanu a 20 minut cvičím. Kondička je nezbytná, zkoušíme třeba 8 hodin denně a to člověk bez kondičky prostě vůbec nemůže vydržet.“
Popové hvězdy zažívají i negativní stránku své popularity a lidé na ně na ulici útočí. Zažil jste někdy něco podobného?
„Zlé útoky ne. Pozitivní ohlasy ano, lidé za mnou přijdou, zastaví se, chtějí se vyfotit, chtějí podpis, to je moc hezké.“
Jak vás vnímali spolužáci, když jste s operou začínal? Nesmáli se?
„V období, kdy jsem byl na umělecké průmyslovce, jsem se vůbec nezabýval tím, že budu zpívat vážnou hudbu. Chtěl jsem fotografovat a to jsem dělal. Až později se náhle rozhodlo, že půjdu na konzervatoř, protože naši známí se vrátili ze Švýcarska a dotyčná paní začala učit zpěv. Kdysi v dětství mě slyšela zpívat, takže to se mnou zkusila. Nastoupil jsem na konzervatoř, kde klasická hudba byla, spíše tedy mně to připadalo trapné, než mým spolužákům. Ti brali klasiku jako samozřejmost, ale když jsem já slyšel operní zpěv, tak se mi to vůbec nelíbilo. Ale pomalu, pomalu jsem k tomu dospíval. Měl jsem úžasné spolužáky, kteří mi pomáhali a přáli mi, abych uspěl.“
Festival Zlatá Praha
Foto: Eva Smolíková
Proč jste se pro konzervatoř vůbec rozhodl?
„Bylo to tím, že po ukončení umělecké průmyslovky jsem se dostal do komunálních služeb a dělal jsem fotografie na pas a občanský průkaz. Poté, co jsem jich denně udělal šedesát, začal jsem si myslet, že někoho zabiju. Pochopil jsem, že to není práce pro mě a nechci se tomu věnovat. K mému štěstí jsem zkusil zpěv.“
Zpíval jste v dětství také pro veřejnost?
„Ne, zpíval jsem jen doma. Zpěv pro diváky byla pro mě novinka. Naštěstí jsem ve znamení lva, takže hodně pracuji a pracuji.“
Co byste si přál do roku 2018?
„Hanu Zagorovou. Ale tu už mámJ Tak bych si přál, aby se nic nezměnilo.“
Děkuji za rozhovor
Eva Smolíková
TANEČNÍ MAGAZÍN
