Známý tanečník napsal pohádky!

S tanečníkem, dvojnásobným laureátem „Star Dance“ Honzou Onderem můžete být hravě i v soukromí u vás doma! A to nikoli pouze prostřednictvím jeho televizních tanečních hrátek a jiných pořadů. Přesněji řečeno s jeho zbrusu novou knížkou „Kdo zachrání Pižďucha“ z nakladatelství Agentura Krígl, kterou napsal společně se svou maminkou, která ji i doplnila půvabnými ilustracemi…

 

Tanečník, choreograf a taneční pedagog Jan Onder, kterého znáte nejen jako již dvojnásobného vítěze soutěže „Star Dance aneb Když hvězdy tančí“, kde navíc ještě jednou obsadil také „stříbrnou“ příčku anebo z „dětského“ televizního kanálu ČT „Déčko“ z pořadu „Taneční hrátky s Honzou Onderem“ se nově představuje také v roli spisovatele. A to navíc se svou maminkou Zuzanou Onderovou, která i jejich společnou zbrusu novou knížku ilustrovala!

onderkniha

Rodák ze západočeského Lokte a později absolvent pedagogické fakulty v Ústí nad Labem ve své „rodinné“ knížce pod titulem „Kdo zachrání Pižďucha“ prozrazuje velkou celoživotní lásku k těm nejmenším. Má v tom ohromné zkušenosti. Již po léta vede dětské taneční kursy v Sokolově. Avšak i jinak se věnuje živému interaktivnímu pódiovému provedení vlastní „televizní“ školičky. Například již s železnou pravidelností na dětských filmových festivalech ve Zlíně, ale i v jiných místech. S dětmi to zkrátka umí. Obdivuje na nich jejich bezprostředenost, fantazii a odhodlání se nadchnout pro jakoukoli – na první pohled neskutečnou – bláznivost.

Samotná knížka s Pižďuchem v titulu a na titulu je středně velkou sbírkou opravdu netradičních a nekonvenčních pohádek. Nezaměnitelným, laskavým a lidským humorem přibližují Onderovi těm nejmenším, ale i odrostlejším čtenářům kouzelně vyfabulované příběhy. Sám Jan Onder podotýká, že chce čtenáře pobavit a možná i taky trošku poučit. Inu, nezapře v sobě toho vystudovaného i aktivního pedagoga…

Také paní Zuzana Onderová má celoživotní zkušenosti z práce s dětmi. Jako školní psycholožka poznala osudy stovek dětí. Zná jejich přání, zájmy i touhy. Kdo lepší by pro ně mohl připravit a vyzdobit půvabnými obrázky novou knížku? Sama spoluatorka přiznává, že by možná zůstalo pouze u jejího výtvarného vkladu do knížky, kdyby jí syn Honza nepřečetl své první pohádky. To v ní probudilo i spisovatelku. Vlastně spíše i odvahu vylézt s kůží na trh a „oprášit“ nějaké pohádky „ze šuplíku“. Koneckonců, už od dětství snila, že bude spisovatelkou. A teď je jí i ilustrátorkou!

Jan Onder se svěřuje, že obrázky své maminky má velmi rád. Ostatně, provázejí jej od dětství. Ty ilustrace jsou trefné, vtipné i milé zároveň. Nakonec, to nejlépe posoudíte, pokud s i knížku „Kdo zachrání Pižďucha“ koupíte.

Tuto mile půvabnou i správným způsobem „ulítlou“ knížku si můžete koupit od konce října ve vašich knihkupectvích. Jedná se o vázanou knihu, má 92 stránek, formát 18,5 cm x 23,3 cm, vydalo ji nakladatelství AGENTURA KRÍGL. A pokud byste ji vesvém dostupném knihkupectví složitě hledali, tak prodavači nahlaste její kód ISBN 978-80-88 104-18-6. Doporučená cena je 222,- Kč.

Knížka by měla udělat radost – třeba i na vánočním trhu – všem, bez rozdílu věku, kteří neztratili dětskou duši.

Michal Stein

FOTO: Agentura Krígl a Taneční magazín

Taneční magazín

Rozhovor s choreografem a tanečníkem i pedagogem PAVLEM Towenem VESELÝM

„Frank Towen mě naučil fanatické práci“

STEPEM I ZPĚVEM K SRDCI TOWENA

Nástupce a pokračovatel  legendární taneční osobnosti Pavel Towen Veselý nejen o Franku Towenovi:

Pavel Towen Veselý i nadále pokračuje v tradici legendárního tanečníka, choreografa a pedagoga Franka Towena (27. 10. 1912 – 27. 12. 1991). Původně absolvent pěveckého oddělení pražské konzervatoře, potom žák a později asistent Franka Towena po něm převzal legendární taneční školu a udělal z ní komplexní muzikálovou. Pavel vystupoval léta jako stepař v kabaretech, zábavních podnicích i televizi. Se svým dětským souborem reprezentoval v Japonsku na festivalu Macuri/Haku. Ale rovněž zpíval s různými orchestry, připravil se zpěvákem Vaškem Vašákem komornější pořad Pokus pro dva, vydal v country duchu své album Kovbojské písně a natočil CD (ve spolupráci s Janen Honkyšem) To pláčou andělé, kde se představil i jako skladatel a textař. Za sebou má divadelní role v muzikálech Jesus Christ Superstar, Pěna dní, Kiss me Kate, Dracula, Monte Cristo a dalších. Účinkoval rovněž v divadle Červený Kohout. Má na kontě i několik divadelních režií. V současné době se věnuje hlavně pedagogické práci se zpěváky. S Pavlem Towenem Veselým jsem se spojil, abychom zavzpomínali na éru Franka Towena, popovídali si o tanci a zejména stepu, ale také se podívali na pěveckou přípravu současných hvězd a hvězdiček. Jelikož se s Pavlem známe přes pětatřicet let, budeme si tykat (laskaví čtenáři snad prominou). A poněvadž jsem mu asi před třiceti lety otextoval svižnou písničku o konkursu na muzikál pod názvem „Stepem k srdci“, dovolil jsem si ten název parafrázovat v titulu tohoto rozhovoru.

Jak vzpomínáš na Tvé první setkání s Frankem Towenem? Proběhlo v jeho studiu?

„Mé první setkání s Frankem neproběhlo v jeho studiu v Kobylisích. Bylo to v Jihlavě na festivalu nových zpěváků populární hudby Mladá píseň, kde jsme ho měli jako pohybového lektora. Skladatel Jindřich Brabec zrovna dával dohromady soubor Planety. Stal jsem se členem a napadlo mne oslovit pana Towena. Celé Planety k němu chodily na pohybovou průpravu asi tak dva měsíce. Jednotliví kolegové však postupně odpadávali. Viděli to show zkrátka jinak. Až jsem zůstal sám. Čím dál víc mne Towenovo studio pohlcovalo. Velkou zásluhu na tom měla také jedna jeho asistentka, má první žena – mimochodem dneska první dáma polské stepové scény – Jirina Nowakovska. Až jsem tenkrát nakonec pověsil zpívání – na nějakou dobu – ,na hřebík´ a začal pouze tancovat.“

Je náhodou, že se i Tvé životní partnerky rekrutovaly z okruhu žaček Franka Towena?

„To, že byly z taneční branže vycházelo z podstaty taneční práce, protože tanečníkův svět je baletní sál. Musím však říci, že tu pravou jsem nakonec našel (spíš ona mne) až mezi těmi, které nemají s tancem nic společného. Možná právě proto to již tolik let funguje?“

Co Ti spolupráce s choreografickou a pedagogickou taneční legendou Frankem Towenem dala nejvíce?

„Především mne naučila fanatické práci a potřebě vnést do ní systém, tvořící pevné základy. Když jsem přišel do Towenova studia bylo mi sedmadvacet. Nebylo lehké si vytáhnout v tomhle věku nohy a vůbec se nějak tanečně pohybovat. Bral jsem to však nesmírně vážně. Za to Towen mě v tu dobu vážně vůbec nebral. Měl jsem potíže s pohybovou pamětí i taneční technikou. Na mně se ale vlastně již tenkrát ukázalo to, co Frank dokázal do lidí injektovat. Vůle to dokázat sobě i jemu, byla větší, než věkový handicap. Ten můj věk mi zas na druhou stranu v jeho očích postupně získával respekt a tak mně začal svěřovat (v době své nepřítomnosti) nejprve pohybové kurzy a akrobatickou průpravu dětí. Zpočátku jsem fungoval i jako inspicient, který Frankovi pomáhal natahovat šňůry k reprobednám či pouštět magnetofon při jeho tanečních představeních. Postupně mi pak Towen dovolil vystupovat v bluesové improvizaci, jíž vždy zahajoval svá taneční představení. Později jsem směl tancovat i jeho slavnou choreografii ,Rituál za krystalový svět´ Dodnes na to vzpomínám – byl to pro mne tehdy životní okamžik. Potom jsem i doprovázel hrou na konga-bubny živě i jeho část představení, kde tanečníci tančili ukázky černošských tanců a techniky.“

V čem ještě na Franka Towena vzpomínáš dodnes?

„Vlastně téměř ve všem. Kvůli narůstajícímu věku se sice věnuji už jinému oboru než tanci, ale ty principy jsou stále stejné. Dneska s odstupem času ne úplně se vším, co Towen dělával, beze zbytku souhlasím. Pokud si ale představím, jak obtížně v té době a jakým komplikovaným způsobem získával nové informace a impulsy k tanci – nezapomínejte, bylo to v období zavřených hranic takzvané ,normalizace´ – tak klobouk dolů. Když u nás v tehdejším Smetanově divadle vystupoval poprvé Alvin Ailey se svým souborem, šli jsme tam s Towenem všichni i žáci. V nesmírné euforii. Poprvé jsme viděli tančit černochy, ty jejich pověstné ,revelation´ a měli pocit, že jsme byli na mši svaté. Vždyť Towen podle Aileyho učebnice ,Modern Jazz Dance´, složitě získané od emigrantů, učil jazzový tanec. Teď jsme to viděli nejen na fotografiích, ale skutečně tančit! Později Towena postihlo několik infarktů. Bylo to blbé období. Nevěděli jsme, co bude, tak jsme s asistenty i členy studia vymalovali naše taneční prostory. Towen hned z nemocnice – ještě s pyžamem v tašce – přijel na baletní sál a určitě mu to moc (hlavně psychicky) pomohlo.“

1.PavelTowenVesely+FrankTowen
Zleva Pavel (ještě ne tehdy Towen) Veselý a jeho učitel Frank Towen

Proč jsi se stal nositelem jeho odkazu?

„Když již Frankovi nebylo dobře a jeho životní derniéra se neodvratně blížila, tak mě požádal, abych jeho jméno a práci nenechal padnout. Jednoho dne jsme se ocitli u notáře, kde na mne převedl své umělecké jméno Towen. Někdo by mohl namítat, že jsem se nyní zpronevěřil jeho odkazu tím, že jsem už před časem přestal tancovat. Já to však cítím zcela obráceně. Když tělo přestane fungovat, tak má člověk umět včas odejít. Konec-konců, příklad jsem měl i v Towenovi samotném .“

Vlastně jsi i aktivity studia Towen rozšířil…

„Tím, že jsem vystudoval nejen tanec, ale i zpěv na tehdy Lidové konzervatoři u zasloužilého umělce Jana Soumara, byl již jen krůček k tomu, že jsem z taneční školy Franka Towena udělal Musical studio Towen. Herecké oddělení mi vedla sestra Jany Hlaváčové – herečka Dana Hlaváčová, to pěvecké profesorka Vlastička Mlejnková-Soumarová. Angažoval jsem tanečníky z Národního divadla Jiřího Plecháče a Janu Cigankovou na výuku baletu a já učil ostatní taneční obory, včetně gymnastiky a akrobacie. Jak vidíš, na divadlo moc času nezbylo. Až když jsem přišel o objekt školy, tak se situace rázem změnila.“

Byl jsi vlastně v osmdesátých letech dvacátého století – vedle Heleny Vondráčkové a Jiřího Korna – jedním z prvních komplexních muzikálových zpěváků a herců, byl Ti něco platný tento náskok v dobách, kdy se v Čechách a na Slovensku začaly muzikály rojit jak houby po dešti ?

„Já jsem se vlastně kvůli práci ve studiu Towen vyhýbal všem konkurzům. První muzikál do kterého jsem konkurz dělal se jmenoval Pěna dní v divadle ABC a měl premiéru tuším v prosinci 1993. Ptáš se, k čemu mi pomohly zkušenosti. Pomohly mi rovnou do role swingu – dá se to říci ,zoufalec´ , který umí všechno. Musí však znát všechny role svých kolegů. Sedí v šatně a čeká, kdo si na jevišti zlomí nohu a v tom okamžiku nastupuje swing a musí to dohrát. Stále jsem měl však jako hlavní životní náplň vyučování ve své muzikálové škole.“

Jak ses dostal v éře, kdy mu tady zrovna extra pšenka nekvetla, ke stepu?

„Já a step? Opět díky Frankovi. Samozřejmě v té době se stepem sklízel zasloužené úspěchy Jirka Korn, což také sehrálo svou roli. Díky stepu jsem se však dostal i na prkna druhé největší operní scény na světě v rakouském Bregenzu. Učil jsem tenkrát ve Státním souboru písní a tanců stepovat skupinku mladých lidí, která si později začala říkat UNO. Do hodiny vstoupila paní Inka Vostřezová s jakýmsi starším elegantním pánem – americkým choreografem Williamem Miliem, který hledal tanečníky pro muzikál Kiss me Kate. Představila nás a řekla že pan Milie mi nabízí spolupráci, jelikož mám dobré jazzové pohyby. Jasně, že jsem přikývnul – i když to bylo tak trochu šílené. Ve snu by mne nenapadlo, že já – kdysi poslední outsider od Towena – budu vystupovat jako jediný z jeho tanečníků v zahraničním muzikálu světových parametrů!“

Jak vidíš ryze současnou situaci v oblasti stepu, v jeho kvalitě, kvantitě a konkurenci?

„O současné situaci ve stepu zas tolik moc nevím. Vím, že výborný stepař a choreograf je Vašek Muška, se kterým jsem se potkal i v muzikálech, kde jsem hrál. Mí vrstevníci jako Zdeněk Pilecký (poznámka autora: vedoucí studia Zig-Zag, o němž psal Taneční magazín v letošním lednu v souvislosti s tancem Lindy Hop) jsou již také v důchodovém věku. Bohužel, někteří i mrtví – jako Richard Hes. Zanechal tu za sebou velké taneční dílo. Když se dnes podíváte na Draculu hraného v Karlíně, tak v něm chybí (zřejmě z úsporných důvodů) právě ty Richardovy velké impozantní taneční scény upírů. Ríša Hes zemřel docela mladý. Neprávem začíná upadat v zapomnění, obdobně jako práce Franka Towena.“

2.PavelVeselyDracula1Bartunek
Pavel Towen Veselý (vpravo) a Tomáš Bartůněk v zákulisí muzikálu Dracula

Přejděme od význačných osobností k výuce stepu obecně…

„Nebudu tím pravým hodnotitelem. Já současné kurzy stepu moc důkladně nesleduji. Dnes mají mladí lidé – na rozdíl od nás – možnosti navštěvovat kdejaké workshopy rozličných zahraničních lektorů. To má v šak nejen výhody, ale i zápory. Oni sice dnes všichni umějí všechno, ale příjde mi, že jsou všichni uniformně stejní – takže nuda.“

Koho považuješ z mladých tanečníků, herců a zpěváků za stepařský příslib?

„Rozhodně je fajn, že existují různé stepařské soutěže, kde se rozdávají různá ocenění. Myslím ale, že to k nové slávě stepu nestačí. Fred Astaire a Gene Kelly byli sice slavní jako stepaři, ale především to byli herci, tvůrci, režiséři, a ještě to taky nesla ta doba, kdy světem hýbala swingová hudba. Teprve všechny tyto náležitosti společně jim umožnily vyzdvihnout stepový tanec do výšin, které kdysi obýval. Z toho pohledu dnes žádný takový talent neznám.“

Věnuješ se rovněž pedagogickému vedení zpěváků, máš jistě nějaký osobitý zážitek?

„Pedagogická práce se zpěváky je nikdy nekončící vzdělávací proces nejen těch zpěváků, ale především můj. Hodně jsem se naučil i od lékařů, s nimiž spolupracuji. Snad to smím prozradit, ale podařilo se mi i několik husarských kousků. Třeba jedna naše velmi slavná zpěvačka slavila osmnácté narozeniny dvěma koncerty. Dva dny před prvním koncertem v Polsku přišla SMS: ,Jsem bez hlasu, co mám dělat?´ Naordinoval jsem ji hlasový klid. To značí: ,Nesmíš říct ani slovo. Máš v ruce telefon a píšeš: ,Dobrý den, děkuji, na shledanou….. a podobně´. V den koncertu šílely davy před vyprodaným výstavištěm. Zpěvačka již byla upravená vizážisty, televizní týmy připraveny. Jakmile jsem přijel, běžel mi naproti se zoufalým výrazem v obličeji produkční s otázkou: ,Co máte pane profesore za eso v rukávu? Vžyť ona nemá hlas!!!´ Dotyčná byla ještě před konciliem foniatrů, kteří měli určit co dál. Vrátila se zcela zoufalá. Lékaři jí totiž řekli, ať koncert zruší, že není šance. Když se mi podařilo ji uklidnit, šli jsme se rozezpívat na postavené jeviště, protože jinde nebylo prostě kde. Zjistil jsem, že po lehkém falzetovém intonování se hlas neztrácí, ale naopak sílí a je možné se jím začít pohybovat po takřka celém rozsahu. Začal jsem pomalu věřit v zázrak, který se mi s ní povedl u rok před tím, kdy jsem jí takhle zachránil vánoční turné. Ze čtyřiceti koncertů tehdy nevynechala ani jeden. Později, když jsem vystupoval z vlaku v jedenáct večer v Praze, mi přišla SMS: ,Já to dala jako nikdy. Díky´.“

Jak bys krátce hodnotil situaci na tomto pěveckém poli?

„Talentovaných mladých lidí je v této zemi spousta, občas pomáhám i některým ,superstárům , ale ono je dnes tak těžké se prosadit. Navíc ,hudební průmysl´ je většinou se rotuje do vzoru, který právě frčí a radio vám prostě menšinový žánr hrát nebude, protože i zde jsou určující peníze. A tak po většině talentů za rok neštěkne ani pes, protože je tu další ročník a to kolo průmyslu se opět otočí a tak to jde pořád dál.

Chystáš něco nového ve výuce tance?

„Tanec chce neustále dělat, vzdělávat se, mít sály a držet krok s překotným vývojem. To s přibývajícími roky nejde udržet. Tak jsem se rozhodl, že jen stejný princip přenesu do jiného oboru. Jako si dřív člověk musel připravovat študýrky na balet, tak stejným způsobem si dneska musím vystavět rozezpívání pro jednotlivé studenty, protože každý je zkrátka jiný. A to je právě ten odkaz Franka – že naučil několik generací takto přemýšlet a pracovat. A tomu jsem se nezpronevěřil. No a u piana mohu sedět, dokud mi ten ,Němec´ Alzenheimer nezačne schovávat věci.“

3.KurzyStepu
Kurzy stepu při hodině v Musical studiu Towen

Které současné české a slovenské muzikály uznáváš?

„Hrál jsem šest let v muzikálu Jesus Christ Superstar. Tak to je hodnota, která nikdy nezvětrá. Z těch českých uznávám především Draculu a Monte Crista. Možná i proto, že mi přinesly velké role? Teď jsem připravoval lidi na několik konkurzů a z těch mě nejvíce nadchla hudba k muzikálu Mefisto. Neznám jej celý, ale to co bylo k dispozici ke konkurzu bylo úžasné.“

Jaké máš nejbližší plány?

„Co chystám do budoucna? Jet na chalupu a užít si víkendu.“

Děkuji za rozhovor

Michal Stein

Foto: archiv Pavla Towena Veselého, archiv Musical studia Towen

 

TANEČNÍ MAGAZÍN

Vlastimil Harapes senátorem?!

Bývalý šéf baletu Národního divadla, uznávaný v Čechách i v zahraničí, se rozhodl uplatnit své zkušenosti v politice

 

Vynikající tanečník, režisér, choreograf, taneční pedagog, dlouholetý člen a sólista baletu Národního divadla v Praze a také herec Vlastimil Harapes přijal předběžnou nabídku kandidovat v letošních volbách do Senátu (za Prahu 6).

Proč se jeho dráha odchýlila od umění směrem k politice? Jaké cíle si klade?

Zeptali jsme se…

Vlastimil Harapes:

„Oslovila mě nabídka kandidovat do Senátu,  myslím, že tam není moc těch, kteří by se zabývali kulturou. Cítím, že mohu být prospěšný v oblasti, která je mému srdci nejbližší, ale nejen tam. Rád bych byl přínosem i v oblasti sociální politiky. Mohu čerpat ze svých zkušeností z kulturních institucí  a z angažování v zahraničních institucích (např Itálie, Slovensko).  Také jsem už  25 let čestným předsedou Českého hnutí Speciálních olympiád. Jsem toho názoru, že správný umělec má rád umění v sobě a ne sebe v umění. To samé platí i o politicích.“

 

Držíme palce

Eva Smolíková

Foto: Eva Smolíková

Taneční magazín

Rozhovor s tanečníkem a choreografem MARKEM DĚDÍKEM

„Jsem bojovník, ale správňácký“

 

 

 

Porotce, trenér, choreograf, tanečník a člen hvězdného týmu Stardance, to vše charakterizuje sympatického a oblíbeného  Marka Dědíka.  

 

Marka  také zdobí několik titulů

Mistr České a Slovenské republiky v latinsko-amerických tancích

Mistr České republiky v Show dance latin

Semifinalista mistrovství Evropy v  latinsko-amerických tancích

Mistr střední Evropy v latinsko-amerických  tancích

DSC_7713B

Taneční magazín zastihl Marka právě v okamžiku, kdy skončil taneční  trénink a jeho kroky směřovaly  do České televize. 

Vy jste ve  Stardance soutěžil vícekrát,  co Vás přitahuje na tomto pořadu?

„Stardance  je specifická,  ojedinělá show u nás, spojuje profi tanečníky a osobnosti, které jsou ve svém oboru nejlepší. To je jedna zvláštnost, která mě láká – najednou jste s nějakou osobností, kterou vůbec neznáte,  strávíte s ní  čas a musíte pracovat  na nějakém konkrétním  tanci. Takže v tomto okamžiku  se charaktery mnohem více poznávají a to je pro mě zajímavé. A pak je tu celá ta parta lidí. Všech  deset párů, dříve tedy bývalo osm, pracuje na nějaké choreografii   a následně   mezi sebou soupeří. To je  rozhodně  zajímavé. Myslím, že na tomto pořadu je dobré právě to, že je to soutěž.“

Není divné, že jste kamarádi a najednou mezi sebou soupeříte?

„Právě takové to není, všichni jsou na stejné lodi, není tu klasická rivalita.  Všechny celebrity jsou ve stresu,  takže jim ani nevadí, že jde o  soutěž. Bojí se, ale  většinou to zvládnou a  skvěle zatančí. Jsou šťastné, že se jim to povedlo, že nespadly, nebo že se jim něco nezlomilo…., takže  soutěž je pro ně to vedlejší.“

Jak  berou Vaši  účast ve Stardance kolegové z branže? Zažil  jste třeba  nějakou závist  nebo rivalitu? Změnila Vám Stardance život?

„Stardance mi změnila život, hlavně ta  poslední. Jsem více  vnímán okolím, protože jsem došel do finále. Tři měsíce jsme byli každý týden na obrazovce, takže  lidé mě více registrovali. Ale jinak se nic  nezměnilo. Mám spoustu kamarádů ve svém oboru, myslím,  že žádná závist tu nebyla. Tu jsem si pořádně prožil, když jsem bojoval o své mety, tam opravdu byla velká rivalita.“

DSC_0205 DSC_0208 DSC_0209

V prostředí soutěžních tanců panuje rivalita? Velká?

„Panuje.  Já si  myslím, že rivalita je všude, když o něco jde. Tady šlo o tituly. Já  jsem získal pět titulů, dále  titul v show dance, titul Mistr střední Evropy, takže rivalita byla dost velká a ten psychický   tlak od ostatních párů je také dost náročný.“

Jak vnímáte tanec Vy, coby soutěžící?  Je to  sport nebo umění?  Měl by být součástí Olympijských  her?

„Dva  rozporuplné názory teď panují světem. Jedna strana zastává názor, že je tu fyzická síla, rychlosti, dovednosti, zkrátka olympiáda. Druhá strana se zastává umění.  Já se zatím nemůžu stoprocentně přiklonit ani k jedné ani k druhé straně, já bych to nejraději nějak skloubil dohromady. Myslím si, že je těžké rozhodnout. Ale – pokud se dvě těla pohybují a kmitají na danou hudbu, je to  třeba aerobik, nebo něco takového. Tanec by měl zůstat tancem, měl by být naplněn buď samotnou osobností, nebo  herectvím. Tanec není lepší  tím, že zvednu nohu o třicet procent výš a  tím vyhraji. Jsem pro umění.“

IMG_7703

Řadu let jste tančil po boku  profesionálních tanečnic. Ve Stardance, kterou sleduje celý národ, tvoříte choreografii s   partnerkou, které není tanec úplně blízký. Jak to prožíváte?

„Já si to ve Stardance  užívám. Je to pro mě zábavné právě proto, že jsem vždy vystupoval s  profi tanečnicemi. Teď konečně prožívám  zábavu a legraci.  S amatérem nemůžu tančit  naplno,  trošku musím ubrat, ale člověk nachází  jiné možnosti.“

Soutěže si tedy neužíváte?  Jste  nervózní?

„Záleží na tom, jaká je to soutěž. Na Mistrovstí světa je určitě větší psychický tlak a nápor, obecně řečeno, na velkých soutěžích.  Já jsem se ale účastnil soutěží tak často, že se pro mě staly rutinou  a potom  jsem už žádné nervy ani stres neprožíval. Budoval jsem si  nějakou pozici ve světovém žebříčku, jezdil jsem  třeba každý týden, nebo minimálně dvakrát do měsíce, takže mi to už ani nepřišlo. Vůbec mi nevadilo, jestli tančím před plnou halou, před prázdnými židlemi, před kýmkoliv, kdekoliv, člověk má všechno tak zajeté, že ke stresu docházelo minimálně, mluvím tedy za sebe. Spíše při vyhlašování výsledků.  Člověk vše odtančí a v okamžiku, kdy  se čtou jména, jsem stres cítil. Vlastně až ve finálovém kole.“

bez_názvu

Řekl jste také, že tanečník musí být odolný.  Proti čemu?

„Tanečník  musí mít obrovskou odolnost proti všem vlivům, které existují. Jednak fyzickou, ta se dá nějakým způsobem vytrénovat, ale hlavně  psychickou, která je  při top tanci   mnohem důležitější než ta fyzická. A v neposlední řadě také  před svou vlastní osobností. Je  důležité, jak  je člověk uvnitř   silný, jak ustojí všechny  prohry a porážky, nebo vítězství.

Všichni chceme vyhrávat, ale  když  vyhráváme, tak co dál? Jak se dál rozvíjet, jak se dál posunout?  Těžší je vítězství několikrát zopakovat, než jednou vyhrát. Vůči  všem těmto vlivům musí být člověk odolný.“

Souhlasíte tedy s tvrzením, že tanec, uvážíme-li, že musíte podat fyzický výkon a vydat  ze sebe emoce i herectví, je tedy těžší než mnohý sport?

„Hm, myslím, že ano. Tak například atletika. Atleti  mohou během svého výkonu slintat, plivat, nemusí se u toho tvářit , nemusí u toho dobře vypadat, nemusí dělat, že to je zábavné. Po této stránce je tanec těžší.  Samozřejmě extrémní sport klade na člověka  ještě větší zátěž, ale tanec se většinou přirovnává k atletice. Jenže  tanec obsahuje  ještě  navíc divadlo.“

I44A0369

Říká se, že v umělecké branži je  tanec to nejtěžší povolání ze všech. Zranění,  poškození kloubů, krátká kariéra…   Souhlasíte?

„Tomu bych věřil a potvrzuji to. Souhlasím, stoprocentně, opravdu.“

Co je tedy dobré na tom být tanečník?

„Svoboda. Neprodávám hotový produkt, já jsem produkt, můžu se měnit, můžu měnit choreografii a vystoupení,  je to svobodné.“

IMG_7619

Dnes není výjimka, že mladí lidé umírají na kurtech, při  zápasu, při tanci.   Vy jste také během jedné soutěže zachránil život mladému tanečníkovi. Nemáte pocit, že  se  tlak na soutěžící přehání? Co dělat?

„No,  to je  těžká otázka. Problémům se zdravím dost pomáhá životospráva, na kterou mladí lidé často zapomínají.  Je nutné dodržovat pitný  režim a správné stravování, to pomáhá hodně. A nejdůležitější je   nebát se jít k doktorovi, když jsem sportovec.   To bych zavedl jako povinnost.  U  nás ve svazu to povinné není a myslím,  že  je to  velká chyba. To bychom mohli velmi rychle inovovat, každý tanečník  bez výjimky by musel mít nějaký doklad od lékaře, že je schopen vykonávat sport na takové úrovni a  při takové zátěži.  Vrátím-li se konkrétně k p ípadu, který jsem řešil já, to byla vrozená vada, nebylo to přepracováním.“

V případě, že by člověk nebyl  stoprocentně zdravý,  doporučil byste mu tanec?

„Záleží do jaké úrovně. Nejvyšší mistrovskou třídu  bych určitě  nedoporučoval. Ale začátky,  volnější tempo, proč ne. Nemusí se  každý týden  jezdit na soutěž, spíše  jednou za měsíc, zátěže si  může každý vybrat a ubrat. Záleží na každém  jednotlivci, jak často chce soutěžit, zda každý týden, nebo jednou  za měsíc či  za půl roku.“

I44A0376

Tanec, nebo jakýkoliv pohyb, je droga. Mnozí se už nedokážou této drogy vzdát. S tím souvisí i tanec vozíčkářů. Jak jste přijali fakt, že budete tvořit choreografie právě s nimi?

„Jsem fanoušek vozíčkářů,  podporuji jejich aktivity, ale  právě u tance jsou nohy třeba. Nevím,  zda je to právě ta správná činnost. Když jsme se dozvěděli, že budeme tančit  s vozíčkáři, nebyli jsme si zpočátku jisti, zda toto spojení bude to nejlepší. Ale  nakonec to bylo hezké. Při tvorbě choreografie záleží také na zdatnosti  vozíčkáře,  někdo  se umí postavit na vozíčku, někdo ne.  Tomu jsem musel přizpůsobit  choreografii.“

Dodržujete správnou životosprávu?

„Snažím se  vybírat  si jídla, můj jídelníček je daný i tím,  že některá jídla prostě nemám rád. Například  klasické  knedlíky a tučná jídla. Tím je to pro mě asi jednodušší. Vybírám si zeleninu, maso střídám, jím kuře, ryby i hovězí, nejím jenom  kuřecí maso. Nejím pečivo.  Vybírám potraviny, čtu co obsahují, nebo jdu do BIO prodejny  pro oplatky. Snažím  se nepřejídat, to je hlavní.“

DSC_8529

Ale taneční také často říkají, že sílu  potřebují a jí hodně. Je to správné?

„Někdo může i před výkonem sníst řízek a jít  tančit, má  potom  opravdu sílu. Jiný člověk nemůže po řízku tančit ani druhý den. Je to zkrátka individuální.“

I44A0434

Mohl jste pít alkohol před soutěží?

„Mě alkohol neuvolnil, já jsem před soutěží pít nemohl. Nikdy jsem moc  nepil, většinou jsem  až oslavoval vítězství.“

Mohl jste po bujarých oslavách druhý den tančit?

„Mohl, ale  výsledek byl  horší, člověk sám si to úplně neuvědomuje, zkrátka není tak vnímavý.“

IMG_7746

Někteří lidé se mužům-tanečníkům posmívají, pohrdají jimi, dokonce i mnohé ženy říkají, že si nepřejí, aby jejich syn byl tanečník.  Co na to říct?

„S tím jsem se samozřejmě setkal. Vím, že hodně lidí zastává tento názor. Můžu říct jen to, že  já jsem se za to vůbec nikdy nestyděl a také jsem se moc s posmíváním nesetkal. Ale je pravda, že jsem vždy tančil na vrcholové úrovni, za to není třeba se stydět, takže  spolužáci nemohli moc rýpat.“

Někomu se nelíbí mužské kostýmy, protože  prý vypadají nemužně. Jak se na to díváte Vy?

„V dnešní době už to  není pravda, to možná bývalo kdysi.  Dnes jdou  kostýmy  tak kupředu,  vůbec se nenosí  upnuté kalhoty, pokud nejde o  balet. V našem společenském tanci  můžete  dnes tančit  i v roláku, můžete  mít  oblečení zdobené, nezdobené, průhledné, neprůhledné,  je to právě na Vás, tančíte v čem chcete.  Záleží na osobnosti samotné.  V atletice se také nosí  „upnutý obleček“ a nikdo to neřeší. Nikomu nepřipadají atleti  divní.“

Zažil jste někdy trapas, který byste chtěl vrátit zpátky?

„Nemůžu úplně říct,  jednou se mi roztrhly kalhoty, ale dotančil jsem.“

A chtěl jste někdy vyloženě  utéct pryč?

„Prohra. Když jsem  poprvé čelil  velké prohře, to jsem měl chuť s tím seknout a utéct. Ale má láska k tanci mi to  nedovolila.“

image3

Zamilováváte se do svých partnerek?

….“ 🙂 Je pravda, že tanec  dvě osoby sbližuje. Tráví spolu dost času,  připouštím, že zamilovávám. Já jsem s jednou svou taneční partnerkou žil, ale  po čase   jsme se rozešli. Od té doby jsem neměl žádnou svou taneční partnerku jako přítelkyni, nedělá to dobrotu.“

Říká se, že jsou tanečníci ve vztazích nejpřelétavější. Je to tak?

„To není pravidlo.  Je to  individuální.  Fotbalisté a hokejisté také střídají modelky.“

Plánujete  už rodinu?

„Ano. Právě se  s přítelkyní chystáme    koupit nějaký byt, myslíme na společný život.“

Dnes jsou tanečníci v divadlech často vidět nazí, nebo se svlékají. Tančil byste nahý?

„ 🙂 Jedině  ve spodním prádle ale nahatej nikdy :-)“

Proč jste potetovaný?

„Mám na sobě dva citáty, které mě dost  hluboko zasáhly,  tak jsem si je  chtěl zvěčnit na svém těle.“

Jaké máte koníčky?

„Můj největší koníček je běh. Pokud mám čas, tak vyběhnu ven. Druhý koníček jsou pro mě  masáže, na ty  jsem si opravdu zvykl a to si neodpustím.“

Tvrdí se,  že se při běhu ničí klouby. Záleží na zdraví každého jednotlivce, zda vydrží nebo ne?

„Ano. To samé je i u tance. Někdo se tancem zničí. Já  naštěstí ne, tedy musím zaklepat.“

DSC_0547

Ale mnozí ochrnou třeba  za dvacet let a skončí  na vozíčku.  Nebojíte  se?

„Nóóó, nemůžu říct, že se nebojím. Ale nežiju  s tím, že bych se  opravdu bál a chtěl někde ubírat.  Pokud to přijde, tak  přijde. Nebo nepřijde. “

 Vystihuje Vás tedy  „Bojím se, ale neuberu“? Jaký jste?

„Jsem veselý, plný energie a pozitivní, to můžu určitě říct.  Určitě jsem extrovert. Raději  slavím, než sedím doma.“

Jste rvavý?

„Ano, jsem bojovník. Bojuji, ale správně, ne zákeřně, nebo za každou cenu.“

DSC_8599

Děkujeme za rozhovor

Eva Smolíková

Foto: archiv Marek Dědík, Eva Smolíková