Kdysi v dětství jsem si pletl dvě pražská vršovická kina s „leteckými“ názvy – „Pilotů“ a „Vzlet“. Byla blízko sebe a později byla i dlouho uzavřena. V kině „Vzlet“ pak býval sklad filmových plakátů. Nyní obě ožila. „Pilotů“ se vrátilo k původní filmově promítací roli. A „Vzlet“ má patřit širším, zejména divadelním, aktivitám. A právě v něm se v pondělí 28. června odehrála zbrusu nová premiéra progresívního souboru Ufftenživot pod titulem „This is not a love song“.
Jednalo se v podstatě o premiéru na druhou. Jednak o klasickou premiéru divadelní. A za druhé i o režijní celovečerní debut Sáry Arnsteinové. Ta si k úzké spolupráci vybrala herečky Natašu Bednářovou, Kateřinu Císařovou a Lucii Čižinskou a muzikantskou i autorkou osobnost – Báru Zmekovou. Rovněž volba scénografky i dramaturgyně v jedné osobě Natálie Rajnišové byla velmi podstatná. Jak titulek napovídá, tentokrát se vycházelo ze skvělého nápadu: vytvořit určitý hyperbolický nadhled na slavné láskyplné světové hudební hity.
Nebudu zde polemizovat (jako by jistě teď začal populární hudební kritik a dnes i moderátor talk show Honza Dědek) nad výběrem a dramaturgií jednotlivých písní, které bezesporu oblétly svět. Ty zde sice tvořily kostru celého představení, ale byly zde spíše výrazovým prostředkem než hlavním účelem.
Výraznou roli pro celkové vyznění sehrála i nápaditá scéna. Využívala maloplošné (na televizní obrazovce Sony) i velkoplošné projekce na plátně. Takže vlastně i částečná renesance původní funkce někdejšího kina!
Dalším výrazným stavebním prvkem představení „This is not a love song“ jsou kreativní kostýmy. Zde se tvůrkyně skutečně vyřádily. O čemž, v neposlední řadě, svědčí i ohromující počet využitých párů bot. Protagonistky se tak nejen klasicky převlékaly, ale také velmi často přezouvaly!
Bára Zmeková
I tři mušketýři byli čtyři. Tou čtvrtou (nikoli vzadu ani stranou) byla vynikající zpěvačka, skladatelka, textařka i aranžérka Bára Zmeková. Naopak. To ona hudební dramaturgií i kontrastní (tentokrát ne pouze vyplňující) scénickou hudbou dodala celému „This is not a love song“ náladu a zejména gradaci.
Každá premiéra většinou bývá ještě tak trochu rozpačitá. Dílo ještě nebývá usazené. Tentokrát to však nelze jednoznačně říct. Vše bylo připravené a sehrané bez nervozity, výrazných hluchých míst a s potřebným temperamentem. Pouze bych měl jisté připomínky k dramaturgické vyváženosti. Zhruba ve druhé polovině, kdy jsme svědky „módní přehlídky“ se představení začíná poněkud smyslově propadat. A úplný závěr – namísto pointy – vyznívá spíše do ztracena. Náležitou gradaci mu dala teprve vytleskaná, opakovaná přídavková píseň.
TANEČNÍ MAGAZÍN musí zcela na místě ocenit nápaditou choreografii. Zejména tance ve vysokých „korkáčích“ či na jehlových podpatcích jsou doslova nenapodobitelné!!! Výborným nápadem je rovněž simulace mobilního telefonu prostřednictvím – (jak jinak) dámské lodičky.
Typické přezouvání, tentokrát v podání Lucie Čižinské
V úvodu zmíněné filmové předtáčky (patrně od – v doprovodných textech utajeného – Jiřího Šimka?) také zcela jistě celé představení okořenily. A dodaly mu další humorný rozměr.
Nikoli v poslední řadě však musím vyzdvihnou herecké a muzikální výkony sebeironické Nataši Bednářové, temperamentní a pěvecky skvělé Kateřiny Císařové i pohybem fascinující Lucie Čižinské. Režijní ruka Arnsteinové dokázala jejich individuální přednosti spojit v jeden životaschopný celek. Samozřejmě, výrazný podíl na celém projektu „This is not a love song“ nese Bára Zmeková. Osobně jsem od ní předem čekal výraznější autorský podíl… Ale musím uznat, že se tentokrát plně podřídila celku a smyslu představení.
Kateřina Císařová, Lucia Čižinská a Nataša Bednářová
Klasické divadelní programy (alespoň při premiéře) nahradily vtipné pohlednice s protagonistkami. Postrádaly však bližší informační údaje. Je otázkou, zda je to v dnešní „internetově googlovací“ době ještě vůbec potřeba?
Ačkoli jsem úhlavním nepřítelem anglických (i jiných cizojazyčných) názvů u českých inscenací, tak musím po pravdě uznat, že tentokrát byl nadmíru funkční i dostatečně vypovídající. Prostě, režijní prvotina Sáry Arnsteinové „This is not a love song“ stojí za to!
„VIZE TANCE hodlá nejen pojmenovat potřeby nezávislého sektoru“
Hraběnka Marie Kinsky, rozená Marie de Crevoisier d’Hurbache,je jako někdejší tanečnice a současná choreografka, producentka i pedagožka, výraznou osobností nejen našeho tance. Založila a vede neziskovou organizaci Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA, s níž TANEČNÍ MAGAZÍN úzce spolupracuje. Vymyslela a připravuje každoroční letní festival KoresponDance. Ten již tradičně vrcholí na jejím zámku ve Žďáru nad Sázavou. Před historicky krátkou dobou byla zvolena předsedkyní oborové organizace VIZE TANCE. A právě té se nejvíce dotýká náš následující rozhovor.
Určitě nejen mě by zajímalo, s jakými vizemi jste Vy osobně přijala vedení VIZE TANCE?
„Naše hlavní vize je naslouchat členům Vize tance. Během setkání, které jsme organizovali s lidmi z taneční komunity se především mluví o potřebách advokacie. Je nutné, aby byl slyšet hlas nezávislého tanečního a pohybového umění. A aby bylo reagováno na otázky, které je nutné řešit. Musí se koncepčně pojmenovat a ujasnit potřeby nezávislého sektoru a lidí, kteří pracují na volné noze. Nezávislá scéna není pouze českým specifikem. Je to dlouhodobý mezinárodní trend. Pracovat na specifikaci oboru je nejlepší způsob, jak navazovat kontakt a spolupracovat s dalšími obory, které mají stejné nebo podobné potřeby.
Už delší dobu bylo cítit, že lidé z oboru mají touhu přemýšlet a pracovat společně. Proto vzniklo motto: ,Vize jste vy, Vize jsme my!´ Konfrontace s časovou realitou není vždy jednoduchá, ale touha společně pracovat pro rozvoj oboru je velmi důležitá! Metodologie práce je obohacující pro všechny účastníky. A protože pracujeme participativně, tak zkušenost každého z nás má vliv na ostatní. Zároveň pak mají diskuse jasný záměr. Velmi oceňuji práci Blanky Markové, která nejen moderuje diskusi, ale i bude psát dokument o strategii oboru. Hledáme příklady v České republice i v zahraničí. Zároveň se snažíme otevírat otázky i s lidmi z jiných oborů, ať máme i jiné úhly pohledu. Z mého pohledu je to velmi zajímavé. Kupříkladu v pracovní skupině nazvané ,Marketing´, která řeší otázku vlivu živého umění na propagaci a marketing měst a region. A máme ve svých řadách i regionální politiky. Věříme, že se přidá i někdo z firemního sektoru, protože uvidí, jak například festivaly pomáhají zviditelňovat i malá města. A to i v mezinárodním kontextu.“
Rámcové programy VIZE TANCE už docela dobře známe z pravidelných článků v TANEČNÍM MAGAZÍNU, ale co považujete nyní za její aktuální prioritu?
„Prioritou Vize tance je pojmenovat speciální potřeby nezávislého sektoru. Druhou prioritou je pomáhat institucím či partnerům pochopit, co to znamená. A třetí prioritou je obohatit kulturní politiku. I proto, aby profesionálové z našeho oboru mohli pracovat v podmínkách, které sami pomáhali utvářet.
Rovněž Vize tance pracuje na statusu umělce. V současné době se zabývají ujasněním statusu umělce téměř všechny umělecké organizace. Specifikum Vize tance je definovat, co je zásadní pro nezávislý pohybový obor. Jedná se hlavně o měkkou infrastrukturu. A tu je nutné systematicky pojmenovat, ať může nezávislá práce probíhat na profesionální úrovni. Mimo jiné připravujeme i orientační ceník oborových honorářů. Rádi bychom dosáhli toho, ať mohou nezávislí profesionálové pravidelně trénovat a vzdělávat se. Ostatně tak, jak je to běžné v jiných oborech i v zahraničí.
V interiéru zámku ve Žďáru nad Sázavou paní Marie Kinsky také založila Muzeum nové generace
Nezávislý způsob práce je zásadní mezinárodní trend, který vznikl v druhé polovině dvacátého století. Klíčová slova jsou: projekt, projektový tým, network a proces. Stále vznikají nové modely setkávání se s publikem, které je relevantní i vedle klasických představení. Nacházíme paralely i v jiných oborech. Nezávislé projekty a týmy jsou příbuzné start-upům z ekonomické sféry.“
Což je dost výstižný příklad.
„V naší práci se zaměřujeme především na proces. Najdeme zde opět spojitost s firemním sektorem. Jako příklad mohu uvést aktuální skutečnost vyvinutí nových vakcín proti koronaviru během jednoho roku. A to bylo možné jen díky tomu, že se už v minulosti pracovalo na výzkumu a rešerších. Zde je patrná paralela i s naší prací. Protože, není možné udělat nový relevantní projekt pro umělce a společnost během tří týdnů. Zároveň může být proces zajímavý i pro tu vlastní společnost a fungovat jako veřejná služba. Během něj mohou vznikat spolupráce různých kategorií lidí. Mohou se otevírat různé typy komunikace mezi umělci a společností, ať v pedagogické rovině anebo druhu managementu a podobně. Vyvstává otázka, kde je uplatnění kulturních aktivit pro společnost a také na oblast evoluce výsledků kulturní politiky a orientace investic.
Jenom pak můžeme pracovat na implementaci potřeb. Budeme muset intenzívně spolupracovat s partnery. A v dialogu s nimi vytvořit komplexnější model. Nejde pouze o úroveň financování, ale také o rozvoj partnerství v již existujícím systému. Rozhodně je na čem pracovat, a pevně věřím, že to bude přínosné nejen pro umělce, ale také pro produkční týmy, techniky a kritiky a další.“
I na cestě nahoru si člověk musí umět odpočinout…
To však určitě není vše…
„Dále pracujeme na zvýšení povědomí o současném tanci ve společnosti. Nejde pouze o marketing, ale o práci s teritoriem České republiky. Jde o práci na rozvoji publika, rozvoji komunitních, interdisciplinárních a edukačních projektů a o umění ve veřejném prostoru. V České republice sice už existují zajímavé iniciativy, ale jiné země mají takové iniciativy už dlouho zakomponovány do své kulturní strategie. Například ve Francii mají národní i regionální scény za úkol pracovat s jednotlivými teritorii.“
Budete se zaměřovat ve větší míře na taneční pedagogiku?
„Taneční pedagogika má nezpochybnitelný vliv nejen na profesionální obsazenost naší scény a regiony, ale také hraje důležitou roli ve vnímání tance a vytvoření širší komunity, která má pak následně o tanec zájem. Taneční pedagogové mají své profesní organizace už několik let. Vize tance by ráda pomohla s propojováním tanečního, pohybového umění, škol a profesionálního světa.“
A jak byste, Vy dáma s bohatými zkušenostmi ze zahraničí, hodnotila úroveň tanečního školství zde? Jak si, podle Vás, stojí v kontextu Evropy?
„Pedagogika je výsledkem tradic a kulturního přístupu té dané země. Odlišuje se rovněž v důrazu na cíl a obsah učiva v každé jednotlivé zemi. Když jsem se přistěhovala do České republiky, byla jsem fascinována důrazem na rozvoj osobnosti a kreativity. Ve Francii je dáván mnohem větší důraz na koncept a v Itálii naopak na teoretický přístup. Je to jeden z důvodů, proč je spolupráce tak zajímavá.“
Kterak byste celkově vyhodnotila spolupráci s Ministerstvem kultury ČR v době koronavirové krize?
„V rámci srovnání se zahraničím, můžeme považovat spolupráci s Ministerstvem kultury ČR za úspěšnou. Vedle samotné krize se řešily běžné otázky i dlouhodobé strategie. Ať to byla státní kulturní politika nebo Národní plán obnovy, kdy Evropská unie zarezervovala více než 800 miliónů korun pro strukturální obnovení kulturního systému v České republice. Jednání stále intenzivně pokračují a musím říct, že Ministerstvo kultury bere profesní organizace z pozice partnera, což je hodně přínosné. Profesní organizace se sdružily pod ITI a můžou tak řešit své zájmy společně. To je velký krok kupředu. Tyto nové síly oboru intenzivně spolupracují s ministrem Zaorálkem, který se rozhodl setrvat ve své funkci a dokončit svoji práci. Za to mu moc děkujeme.“
Kde má náš stát vůči kultuře největší pomyslné dluhy a manka?
„To je téma na dlouhý rozhovor! Na otázku mohu odpovědět spíš díky zajímavé kontradikci v české mentalitě. Ta je důvodem, proč jsou takové ,díry´ ve státní politice: Když se podíváme na procentuální poměr lidí, kteří navštěvují muzea, knihovny, zámky anebo počet lidí, kteří provozují hudbu na velmi dobré úrovni a i jiné aspekty, tak zjistíme, že Česká republika je o hodně napřed oproti jiným evropským zemím. Často i na první pozici. Přesto se o tom, ale nemluví. Jako by kultura byla soukromá a intimní záležitost.
Marie Kinsky na svém zámku, který je tradičně dějištěm mezinárodního festivalu KoresponDance
Politici v České republice nemají vždy kulturu zakomponovanou do svých volebních programů. Jelikož možná cítí, že je to každého soukromá volba. Zapomínají tak na obrovskou komunitu voličů. Je to velmi divné, protože existuje mnoho studií, které dokazují vliv kultury na ekonomiku a společnost, či jak ji používat jako marketing měst, region nebo celého státu. Je velká škoda, že se tyto existující studie využívají tak málo.“
Jak se chystáte na letošní KoresponDance, který doslova klepe na dveře?
„KoresponDance proběhne opět nejen v pražské Invalidovně 24. 6., ale také ve Žďáru and Sázavou. Tam v termínech 16. až 18. července. Letos jsem se rozhodli dát lidem to, co jim tolik chybělo. Živou kulturu v bezpečném prostředí. Máme připraven český i mezinárodní program. Naši přátelé ze zahraničí uvedou nejen svá představení, ale také se budou podílet na společném site-specific vystoupení. Zdůrazňujeme tím naši touhu otevírat mezinárodní dialog s umělci a publikem. Výsledkem je spousta překvapení ve Žďáru, ale i před samotným festivalem. Jsou to naše dárečky pro obyvatele města. Letos znova zdůrazňujeme podporu umělcům. Ať vědí, že za nimi stojíme i jako festival. Chceme dát publiku nejen kvalitní zážitky a rozmanitost, ale také bezpečný pocit a rovněž možnost zažít svobodu a festivalovou atmosféru. Proto jsme vytvořili sérii malých festiválků, které společně vytvoří KoresponDance. Uvidíme tanec, nový cirkus, pohybové divadlo i hudbu. Máme dokonce i festival tanečních filmů a festivalový workshop pro návštěvníky a profesionály, kteří nemohli dlouhou dobu trénovat. Budeme si užívat léto v zahradách Invalidovny nebo v zámecké zahradě ve Žďáru nad Sázavou. A moc se na to těšíme!“
Vzácné chvíle klidu a pohody na zámku
Jste zámeckou paní ve Žďáru nad Sázavou, jestlipak se odtamtud znáte s političkou Miroslavou Němcovou, která hodlá kandidovat na prezidentku?
„S paní Němcovou jsme se setkaly nejen ve Žďáru nad Sázavou, ale také v Praze ve sněmovně. Nicméně, Vize tance se angažuje v politice pouze na profesní úrovni a stále zůstává nezávislá na jakýchkoli politických stranách.“
Chystáte eventuálně nějaké společné akce s Dagmar Havlovou, která má nadaci jménem „VIZE“?
„To je skvělý nápad! Děkuji za něj!“
A já děkuji za Váš čas a zejména za rozhovor pro TANEČNÍ MAGAZÍN.
„Rozvědčík, který se nevyhne boji, je špatný rozvědčík. Bojové umění mě moc nebere. Kdybych žil znovu, tančil bych!“
Generála v záloze, Andora Šándora, jsem zastihla jako vždy v práci a při plném nasazení. Ale přesně tak, jak ho známe z televizních obrazovek, vždy usměvavý, nabitý energií, přitažlivý, jen lehce poznamenal, že má asi 1500 vzkazů…. Smutně jsem vydechla a odtušila, že rozhovor nebude úplně snadný. Jenže Andor Šándor se usmál a zavzpomínal na svá léta, kdy začal tančit. A právě tyto vzpomínky Vám, milí čtenáři, právěpřinášíme!
Máte, coby generál v záloze, vztah k tanci?
„Já jsem zažil taneční v Moravské Třebové, to bylo ve 3. ročníku, odhaduji tak rok 1975. Tancovali jsme s dívkami z místní školy, myslím zemědělské, ale byly tam i ostatní dívky z Moravské Třebové. To byl pro mě obrovský zážitek a byl jsem nadšený.“
Tedy obrovský zážitek byly dívky anebo ten tanec?
„Přece všechno dohromady!“
S mikrofonem v Pelhřímově
A co Vás ještě napadne při slově „taneční“?
„Když moje sestra chodila do tanečních o rok později, pojaly to s mojí mamkou tak, že ona měla 18 šatů, ale já jsem si vystačil s jedněmi bílými rukavicemi za 40,- korun, které jsem vždy přepral. A tančil jsem v uniformě! Musím říct´, že jsem kluky učil i kroky, třeba při tancích jive nebo cha-cha jsem jim dělal i ,ženskou´! Miluji klasické tance, to mi učarovalo, je to nádherné, ale velice obdivuji i latinu. Jenže latina je už pro mě taková ,skoro akrobacie´, je to překrásné, ale přiznám se, že já ji nevnímám už jako tanec v pravém smyslu slova. Pořád se raději podívám na quickstep, který je rychlý, ale je to zkrátka tanec. Možná mě za tato slova někdo nebude mít rád, ale říkám, co cítím. A mně se prostě klasika líbí mnohem více. Latina je ohromující, ale je to takové určité ,spartakiádní cvičení´! A také si ještě vzpomínám, že jsem po tanečních chodil do tanečního kroužku manželů Křížových a vytancoval jsem si kategorii ,E´. Ale odešel jsem na vysokou školu a s tancem byl konec.“
Pokud chcete zasadit ještě hlubší ránu moderním tanečníkům a být ještě více neoblíbený u čtenářů TANEČNÍHO MAGAZÍNU, což takhle moderní tanec? Tanečník třeba chodí se záchodovou mísou na hlavě… Tak to by se Vám nelíbilo?
„Ne. Když přijde klavírista ke klavíru, zvedne víko, 3 minuty čeká a odejde, tak se nebudu tvářit jako idiot, že je to úžasný, když úžasný to není. Je mi už skoro 64 let, tak mám přece právo na to mít konzervativní názor! Mám zkrátka rád věci, které se spíše zabývají obsahem. A pokud tam žádný obsah není, tak se nebudu dokonce ani tvářit, že se mi to líbí.“
Sledujete taneční pořady?
„Na Stardance se příliš nedívám. Moc ty soutěže nemusím, ale obdivuji Imricha Bugára, který tam působil jako tanečník. Všechno zvládl. Bylo vidět, že mu je disk bližší než tanec. Ale obdivuji tu odvahu, že tito ,netanečníci´ do soutěže vůbec jdou. Když mám možnost, to už teď tedy často není, pak na plesech MO tančím. A vždy jsem rád tančil.“
Kdybyste mohl žít znovu, líbilo by se vám třeba bojové umění spojené s tancem? To by mohlo být pro vojáka zajímavé… Anebo ne?
„Bojová umění už mě nechávají docela chladným, nějak mě to neláká. Přiznám se, že kdybych se mohl vrátit do let, kdy jsem mohl dělat taneční, tak bych vůbec neváhal a dělal bych to víc. Měl jsem to skutečně rád, bavilo mě to doopravdy a říkám to upřímně! Ne, že bych uměl tančit kdovíjak, tak to určitě ne. Ale těšilo mě to. Určitě bych se více věnoval tanci jako takovému. Jenže tenkrát to nebylo možné. My jsme skončili, šli jsme na vysokou školu do Vyškova a tam jsme se věnovali všemu jinému jenom ne tanci. Tanec a společenské chování po roce 1968? Soudruzi zatrhli ledacos a tanec vůbec nebyl ,na pořadu dne´. Nebylo tam ani s kým tančit. A nebylo ani kde. Já jsem se už ,nabojoval´ dost. A domnívám se, že rozvědčík, který musí bojovat, je zkrátka špatný rozvědčík. Děláte většinu času všechno pro to, abyste se vyhnuli konfliktu. Toto je vlastně moje myšlenka a postoj k boji. Nějakou sebeobranu jsem určitě dělal, ale jinak mi bojové umění nic moc neříká.“
Právě se ocitáme v česko-ruské krizi. Mohlo by se u nás třeba stát, (navíc přijdou rozvolnění striktních pandemických opatření, lidé vyrazí do tanečních klubů), že by třeba noční taneční kluby nebo i divadla byla ohrožena nějakým nesmyslným teroristickým útokem? A co by člověk v takovém případě měl dělat?“
„Psychika lidí je, za více než rok života v pandemii, značně narušená, neříkám rozhodně, že u každého, ale o to více u některých. A nikdo neví, jak určitý jedinec může své emoce ‚ventilovat‘, až z něj opadne veškerý stres, který nashromáždil a dojde ke skutečnému uvolnění.
Jsem rozhodně vzdálen tomu, abych strašil, nechci říkat, že bychom se měli bát jít do divadla nebo tanečního klubu. Ovšem žijeme ve světě, který má daleko k perfektnosti, žádný takový ani neexistuje, a může se stát každému, že bude ve špatnou chvíli na špatném místě. Proti tomu není v zásadě žádná obrana, než to, že nechodím nebezpečí zbytečně vstříc. Například, nebudu jezdit na dovolené do rizikových oblastí. Snad najdu jiný způsob, jak si vyrábět adrenalin. Budu opravdu zodpovědný za to, co dělám, za své děti, za svou rodinu. Mám také pocit, že chodit do divadla po koronaviru bude zpestřené testy, čipy, pasy, deseti rouškami… Takže nevím, zda a jak si toto užijeme. Nebude to takové, jako jsme byli zvyklí.
Ale kultura, sport a jiné podobné vyžití může být jeden z dobrých ‚ventilů‘ jak se dostat zpátky do normálu. Asi 80 procent aktivit nám mocní vzali, teď nám vrátí 20 procent a ještě budeme šťastně tleskat. Myslím, že by se lidé měli snažit se maximálně rychle vrátit do normálu a dělat věci, které je bavily před tím.
To, co politici tady vytvořili, mám na mysli tvrzení, že žijeme ve válce s covidem, je nesmysl. Válka vypadá úplně jinak. Toto by vám jistě vysvětlili v Sýrii, Iráku, Afghánistánu nebo na jihovýchodní Ukrajině. Těch míst je na světě, bohužel, dost. Nechci tím pandemii nijak zlehčovat, ale nechtělo se po nás nic víc, než omezit pohyb, někteří nemohli bohužel pracovat, měli jsme mít roušku na obličeji a někdy sedět doma. To tedy není válka!! To jsou jen nějaká opatření, můžeme pochybovat a vést diskusi, zda byla správná či špatná, ale o válce nemůže být řeči! Ovšem politici situaci zdramatizovali svými výroky. To nebylo úplně šťastné.“
Ale připusťme – člověk se skutečně ocitne na špatném místě ve špatnou dobu. Třeba v tramvaji, v tanečním klubu, navíc dotyčný může být i lehce „ovíněný“, trošku přepracovaný…, či jinak společensky méně nebo více omámený… Je možné všimnout si něčeho, co by bylo nápadné i laikovi? Nebo nemáme žádnou šanci toto nebezpečí vůbec nějak zjistit?
„Většinou si tito ,lehce přepracovaní a ovínění´ lidé nevšímají vůbec ničeho. Kluci možná koukají po holkách, chlapi po ženách a lidé v tramvajích si čtou, dívají se do mobilů či tabletů. Nejhorší je, že i při romantické večeři ve dvou oba hledí do svých mobilů, facebooků a všeobecně toto platí všude. Nevšímavost k okolí je poměrně značná.
Odpálit se do vzduchu náloží, kterou máte kolem těla, to není věc, kterou děláte běžně. Takže dá se říci, že uvidíte člověka, který je roztřesen a nadměrně se potí. Neumíme si vůbec představit, jak obrovská je to zátěž pro lidský organismus, tohle jsme sami nezažili, byť je ten člověk takříkajíc ,vymytý´ a ,má vymydlený mozek´, fyzicky a psychicky cítí. Takže jsou věci, které nás můžou anebo by měly upozornit. Vlastně, jde o jakékoli chování, které se vymyká běžnému standardu. Okamžitě bychom měli zpozornět. Nemyslím, že ihned zalehneme na matrace. Ale zbystřit bychom měli určitě. Měli bychom si zachovat naše právo svobody a hned raději odejít, než se s někým takovým dostávat do jakéhokoli bližšího kontaktu. A může jít třeba i ,jenom´ o to, že se někdo chová jako ,hulvát´. Značí to, že se brzy stane malér. Je dobré netrávit už čas na takovém místě a vyčkávat, než dojde k dalšímu a dalšímu problému.
Ale ne vždycky si toho lidé všímají, navíc takové chování podceňují.“
Vezmu-li v úvahu Vaši profesi, stál jste Vy sám někdy tváří v tvář nabité zbrani?
„Já jsem prožil situaci, že jsem ,na sobě´ měl nájemného vraha, který nebyl fyzicky ke mně blízko. Věděl jsem, kde je, opravdu existoval, byl zkrátka ,z masa a kostí´, ale nestál přede mnou. Možná je tohle ještě horší, než když proti vám někdo skutečně stojí, protože tam se možná dovedete ubránit. Ale tohle byla pro mě opravdu velice nepříjemná věc.“
Andor Šándor je i spisovatelem
Co se Vám tehdy honilo hlavou?
„Nebál jsem se nějak moc o sebe, ale nepodceňoval jsem to. Upřímně, já sám jsem si udělal opatření, abych se byl schopen bránit, ale nechtěl jsem, aby třeba někdo takový měl zájem jít proti mým dětem. Naštěstí ta hrozba po nějaké době pominula.
Nejhorší je ale, porovnám-li jiné věci. Tato popsaná hrozba byla reálná, zakládala se na určitém vyšetřování. Kdežto média opakují každý rok dvakrát až třikrát, v souvislosti se soudním líčením, jak bývalý šéf vojenské rozvědky měl být zavražděn. Zákonitě si říkáte, když toto pořád někde opakují dokola, že se může najít ,člověk´, který se tom zhlédne a půjde a bude chtít vraždit. Slyšel jsem prohlášení jednoho člověka nejmenované organizace – to jsem se tedy dozvěděl zprostředkovaně – ten dotyčný řekl: ,Škoda, že se to vrahovi nepovedlo.´ Pak už tedy opravdu nevíte, co si o takovém člověku myslet. Protože i jako legrace je toto tvrzení dost hloupé.
Z toho odvozuji, že jsou mezi námi lidé, kteří žijí na okraji společnosti, nic o nich nevíme a oni nepřemýšlí. Nevíme vůbec nic o jejich zdravotním ani duševním stavu. Tito lidé mají nějaký svůj vnitřní život. Vůbec není neobvyklé, že spáchají teroristický útok jen a jen kvůli tomu, že si přečetli podobná tvrzení v médiích. A někdy tomu může být i v knížce! Bohužel se najdou i takoví, kteří se četbou mohou skutečně inspirovat. Pro mne tedy tento fakt představuje dost velký problém.“
Nezáviděníhodné. Ale raději zpět k tanci. Jak byste zareagoval, přistála-li by Vám v mailu nabídka tančit ve StarDance?
(Smích) „Trošku exhibicionista jsem a ani se tím netajím, opravdu nejsem žádný introvert. Od osmi let jsem hrál na housle, hraji na bicí, mám za sebou řadu mediálních vystoupení před lidmi… Nabíjí mě to. Určitě bych to vzal jako výzvu. A šel bych do toho!“
Tak možná se mají naši čtenáři na koho a co těšit :-)
Šílenství pod vlajkou boje proti viru Covid-19 zničilo v této zemi již mnoho a mnohé a rozhodně s touto devastací neskončí. Naopak, zájem na vrácení života přirozenou cestou k normálu evidentně neexistuje, globální mainstream vládnoucích „elit“ sleduje něco úplně jiného. Je přece jasné, že už vůbec nejde o zdraví společnosti a záchranu lidských životů, čímž se stále dokola ohání drtivá většina politiků, hustě podporována masážemi médií. Hlavním úkolem tohoto systémového trendu je vytváření strachu a zmatku, jelikož to jsou ty nejlepší předpoklady pro dosažení efektu stádnosti a bezvýhradné poslušnosti. A medicína jako taková je pouze k těmto účelům bezprecedentně a trestuhodně zneužita. V přímém přenosu sledujeme největší plošný útok na lidská práva a svobody přinejmenším mnoha posledních desetiletí. Pod záminkou stabilizace a konečného východiska z problému, nás teď plánují vystavit plošnému “dobrovolnému“ očkování, které však bude mít na tato práva a svobody přímý vliv. A navíc vakcínou, která je už jen z čistě medicínského hlediska značně sporadická… Texty jako je tento jsou dnes oficiálními proudy označovány jako tzv. „konspirační teorie“. Jedinou a obří konspirací je naopak to, v čem jsme již deset měsíců nuceni žít.
Vyzývám Vás (nás všechny), abychom odložili mezioborovou, či jakoukoli uměleckou, názorovou a jinou řevnivost a spojili se do jedné velké vlny OBČANSKÉ NEPOSLUŠNOSTI UMĚLCŮ a symbolicky v jeden den 12. 3. 2021 (rok výročí od prvního uzavření) otevřeli divadla a PES nePES začali hrát pro diváky. Zní to šíleně? Ne, je to daleko racionálnější a správnější než degradovat divadlo na streamy a záznamy, než být svědky pomalého mizení fenoménu divadla jako takového, než si pomalu zvyknout a tím se stát spoluviníky likvidace podstatných částí a odvětví kultury a umění. JE TO NAŠE ODPOVĚDNOST A POVINNOST. Nikdo jiný to za nás neudělá. Pokud chceme změnu, může se tak stát pouze „zezdola“, jelikož „seshora“ nic nepřijde. Jak jistě všichni víte, umění a kultura je v tomto státě dlouhodobě „na ocase“ zájmů politického establishmentu, a to i v dobách běžných, natož teď, kdy mnoho indicií naznačuje, že jakýkoli skutečně svobodný – tedy i umělecký projev, bude výhledově v podstatě nežádoucí…
Nejen z hlediska výše zmíněného výročí je datum 12. 3. 2021 ideální. Dva měsíce jsou dostatečným časem jak na společnou jednotnou kooperaci, tak i individuální nutné repertoárové a jiné organizační aspekty tohoto kroku, a to i z hlediska velkých, vícesouborových divadel. Kromě toho (jen pro malé odlehčení) je konstelace cifer onoho data více než zajímavá i z pohledu vyšší matematiky, což má taktéž určitou váhu…
Všichni víme, že dopady současného stavu na společnost jsou daleko širší a svět divadla je jen jedním kamenem smutné mozaiky. Ale kamenem velice podstatným a ne proto, že je jedním z nejpostiženějších. Divadlo, kultura a umění mají bezprostřední vliv na celkový obraz společnosti. A v krizových obdobích to platí o to více. Umělci se v tom momentě zpravidla stávají sice zprvu nezvaným, avšak o to autentičtějším hráčem, či i bojovníkem za základní etické hodnoty a archetypy a jak víme z minulosti, často hráčem a bojovníkem naprosto signifikantním. Možná, že toto pravidlo je i jistou podprahovou reflexí neoddiskutovatelné historické prestiže českého umění ve světě. Nedovolme si tedy rezignovat ani na jeden z těchto aspektů, jelikož jdou ruku v ruce…
Petr Zuska
To, k čemu nás všechny teď vybízím, není vůbec jednoduché. Na druhou stranu nevole nejen v české společnosti roste a menší i větší proudy se, opět nejen v naší zemi, pomalu spojují a spojovat se budou. Ať už jde o občanskou iniciativu CHCÍPL PES, či akce OTEVŘEME ČESKO a mnoho dalších. Připojme k těmto proudům české divadlo, staňme se tak inspirací i dalším profesním skupinám a ekonomickým odvětvím a splňme sen statisícům našich diváků, kteří na to čekají a budou tomu tleskat dávno předtím, než do divadla posléze přijdou. Dopady a postihy jsou pochopitelně možné. Jde vlastně jen o přestupek, ale právní výklady se samozřejmě mohou různit. Každopádně jde o zanedbatelný risk ve srovnání s tím, čemu v boji za svobodu čelily stovky našich statečných předků, a to i naprosto individuálně. Jsem si jist, že nemusím jmenovat. My máme šanci „se ozvat“ najednou, jako obrovská skupina, kterou prostě zlikvidovat nemohou. Jedno je ale jisté. Čím déle budeme čekat, tím to bude horší.
Nejsem příznivcem „velkých“ slov, bohužel realita je taková, že žádné střední cesty není. Je na každém z nás, jestli bude „držet hubu a krok“ a stane se tak pasivním spolutvůrcem jakési novodobé technokratické totality, nebo dá hlasitě najevo, že mu jde o zachování elementárních etických pravidel, svobody a úcty a respektu k individualitě každého člověka, což, jak víme z historie, není vždy zadarmo…
Na závěr jen malý dovětek.
Bývalý ministr zdravotnictví Prymula na konci září 2020, na několikerý přímý dotaz komentátorů v ČT, zda v rámci zhoršující se situace plánuje opětovné uzavření divadel, odpověděl několikrát, že určitě ne, jelikož divadla nehrají v přenosu viru téměř žádnou roli. Týden na to je uzavřel. Už jen tento malý moment stačí k pochopení nekompetence, manipulace a lží celého koronavirového martyria. Od té doby jsem napsal několik otevřených i uzavřených dopisů, několik prohlášení na FB a zdaleka nejen já. Vzniklo několik petic, za kterými stáli kromě jiných i přední čeští lékaři, imunologové a epidemiologové evropského formátu. Spousta moudrých a vzdělaných lidí, včetně ekonomů, sociologů a právníků, píše neustále co může na své blogy…, ale nic naplat, to jsou totiž všechno dezinformace a již zmíněné konspirační teorie. Dialog veškerý žádný!!!
Čas „psaní“ i čekání skončil. Je čas něco dělat. Je za 3 minuty 12. A my teď bez nadsázky píšeme dějiny.
Děkuji za Vaši pozornost a doufám ve Vaši aktivitu. Ač na volné noze, jsem Vám k dispozici.
A určitě zdaleka nejen já.
Petr Zuska
12. 1. 2021
(Výzva je publikována v původním znění, bez redakčních úprav TM.)
