2. ročník Roztančeného divadla v Mladé Boleslavi

Pomozte vybrat vítěze

V Mladé Boleslavi všichni soutěžící pilně trénovali a tady je výsledek. Pomozte hlasovat, pište své tipy.

info@tanecnimagazin.cz

 

Taneční magazín

Janu Onderovi se ve sportu zalíbilo

Škola Taekwon-do Martina Zámečníka nastoupila ladnými tanečními kroky

Škola Taekwon-do Martina Zámečníka  opět cvičila s Honzou Onderem 

Před časem Taneční magazín své čtenáře informoval (//www.tanecnimagazin.cz/2017/05/23/honza-onder-si-zatancil-s-taekwondisty/), že Honza Onder se pustil do celkem nové disciplíny a tančí se sportovci. Tedy přesněji řečeno, nacvičuje s nimi jejich nástupy během závodů.  Minulé soustředění cvičily děti a tentokrát se Onder  ujal těch starších, cvičilo se v Poustkách nedaleko Žihle.  Mistrovství v taekwon-du potom proběhlo v Nymburku. Jak je vidět z krátkého videa, zdá se, že  mládež  se tváří na tanec dost pochybovačně.  Jak  to tedy bylo tentokrát?

Zeptali jsme se ….

Tentokrát cvičíte s mládeží a dospělými, ne s dětmi.  Zdá se mi, že se mládež na taneční kreace moc netváří. Jak se vám všem trénovalo?

Jan Onder:  „S dospělými je nácvik samozřejmě mnohem těžší než s dětmi. Trošku se snad  báli, styděli, nedůvěřovali. Děti jsou mnohem otevřenější novým zkušenostem. Ale nakonec jsme našli společnou řeč a vytvořili choreografii, která se líbila všem.“

Nezkusil byste taekwon-do? 

Jan Onder: „Mě by to zajímalo, rád bych. Ale já už nemám vůbec žádný volný čas.“

Vzpomínám si, že  jsem Vás viděla během jednoho divadelního představení v roli Freda Astaira zarputile boxovat. Možná jste skrytý talent…

Jan Onder:  „Možná, že ano. Ale na to už nepřijdu. Opravdu není kdy.“

 

Zeptali jsme se ……

Martin Zámečník, Mistr Taekwon-do

Jak hodnotíte Mistrovství ČR v Taekwon-du v Nymburku? Byly taneční kroky prospěšné a  úspěšné?

„Určitě ano. Taneční nástupy mých studentů rozhodně přispěly k tomu, že jsme získali pohár,  přitom jsme  soupeřili s těmi nejúspěšnějšími školami v ČR ( Mistrovsví ČR v Nymburku se  zúčastnilo celkem 35 škol ). Byl jsem spokojený.“
Děkujeme, přejeme všem  hodně  tanečních i sportovních úspěchů 

 

 

Eva Smolíková

Foto:  Kamila Káňová 

Taneční magazín

Rozhovor z Itálie s majitelkou a provozovatelkou taneční školy DARINOU MLYNARČÍKOVOU

„Všechno je v lidech!“

Bývalá vrcholová slovenská sportovní gymnastka Darina Mlynarčíková se – po delší kariéře v Praze – již téměř patnáct let věnuje své taneční akademii v italské Sardinii. Jelikož má nespočet (nejen tanečních) zkušeností, požádal ji TANEČNÍ MAGAZÍN o rozhovor. Zároveň si můžete na jiném místě TANEČNÍHO MAGAZÍNU (v sekci článků a recenzí) přečíst příspěvek o jejím úspěšném synovi Markovi, z pera jeho jmenovce Marka Křenka.


Jak jste se dostala ke sportovní gymnastice.

V pěti letech jsem začínala s krasobruslením. Asi po půlroce, který jsem víceméně strávila nemocná doma – nezvládala jsem časné vstávání na tréninky – si mí rodiče uvědomili, že tento sport asi nebude pro mne. A tak mi dali možnost zvolit si něco jiného. Já jsem v televizi zrovna obdivovala gymnastky, které skákaly různá salta. A to mě velmi lákalo. Tak jsem se, v mých šesti letech, rozhodla pro sportovní gymnastiku. Do ní jsem se postupem času prakticky zamilovala. Ten krásný, ale zároveň tvrdý sport jsem pak závodně provozovala od těch šesti let až do osmnácti.“

Co Vám dal tvrdý trénink pro život?

V první řadě disciplínu, sebedůvěru, odvahu, pevnou vůli, časté odříkání a samostatnost a určitě také velmi silný charakter! Ráda bych doplnila, že jako malá dívka jsem si to natolik neuvědomovala, jako nyní v dospělosti.“

Postupně jste se přeorientovala na tanec, co Vás k tomu vedlo?

V šestnácti letech jsem měla úraz kolena. Byla nutná operace. Dostat se do původní formy nebylo vůbec lehké. A již v té době jsem se poprvé začala věnovat tvorbě choreografií. Nejprve pro gymnasty. Později pro cvičenky fitness. Dále i pro krasobruslařky a krasobruslaře. …až jsem se postupně přiblížila k samotnému tanci. V osmnácti jsem si již byla naprosto jistá, že se hodlám věnovat tanci a choreografii. Nyní se věnuji více rozličným tanečním stylům: modern contemporary, show dance, syncro dance a disco dance.“

Nevadí Vám u gymnastiky i tance, že jde o disciplíny, kde, na rozdíl od většiny sportů, rozhodují subjektivně rozhodčí?

Bohužel mi to vadí, a čím jsem starší, tím více. Co se týká gymnastiky, tak tam se v první řadě hodnotí technická příprava a provedení prvků, takže se tam zase tolik nedá natolik ovlivnit závěrečná známka. U tance se, kromě technické přípravy, hodnotí také umělecké provedení. A to již dokáže velmi ovlivnit závěrečné hodnocení a tím pádem i celkové umístění tanečníka v soutěži.“

Chodíte do divadla i na klasický balet ?

Ano, chodím. Ale podstatně méně než v době, kdy jsem žila v Praze. Pracuji a žiji na Sardinii již přes čtrnáct let a co se týká kultury, je toho zde podstatně méně. Na rozdíl od velkých, turisticky atraktivních, měst… A to v každém slova smyslu – málo tanečních i baletních představení, koncertů zpěváků a už ani nepomyslet na muzikály. Během letošních prázdnin přijel k nám na Sardinii – po dlouhých osmi letech(!!!) – s repertoárem „Labutí jezero“, „Excelsior“ či „Spící krasavice“ Roberto Bolle, nejznámější italský; tanečník, který se stává již světově proslulým. To asi mluví za vše.“

Jaký taneční film je Váš nejoblíbenější?

Ze starších filmů, z mého úplného mládí by to byl filmový titul „Tanec s vášní“. Ze současných filmů by to byl film z baletního prostředí „New York Academy“. Ale vždy si ráda připomenu i „Dirty Dancing“ („Hříšný tanec“), s nezapomenutelným Patrickem Swayzem.“

Máte přímo sama Vy nějaké své taneční vzory?

Když mi bylo devatenáct, tak jím byl můj bývalý partner Marek Křenek. S ním již před časem dělal TANEČNÍ MAGAZÍN rozhovor. Připomeňme si tedy pouze ve zkratce, že se stal s mou choreografií „Spiderman“ („Pavoučí muž“) roku 1996 světovým šampiónem v kategorii show dance. Později bylo těch tanečních vzorů velmi mnoho, jelikož tanec se posledních dvacet let vyvíjí velmi rychle. Proto přeskočme až do současnosti. Jsou jimi vítězové amerického programu „Sytycd“ Michel Damensky a Ricky Ubeda. Anebo velmi známý ruský baletní tanečník Sergej Polunin.“

Proč jste se ze Slovenska a Čech odstěhovala do Itálie?

Dlouhá léta jsem v Praze pracovala v hlavním obsazení v černém divadle „IMAGE“. Vedle toho jsem ještě tancovala jako sólistka, popřípadě jako duo s Markem Křenkem. Navíc jsem se věnovala choreografii, převážně na ledě pro krasobruslaře. V roce 2002 jsem přijala pracovní nabídku ze Sardinie. A právě tady se, krátce na to, podařilo uskutečnit můj dávný sen – otevřít si vlastní taneční školu. Bylo to velmi těžké, ale nelituji toho. Byl již čas skončit s aktivním tancováním, jelikož jsem toužila žít si obyčejný život. A také stát se matkou. Bylo mně devětadvacet let. A mé biologické hodiny tikaly… :-)“

Jak byste porovnala taneční pedagogiku v Itálii. Eventuálně v Čechách a na Slovensku?

Myslím si, že v globále je to všude stejné. Všude se naleznou pedagogové, kteří svou profesi milují a odvádějí ji nadmíru profesionálně. …ale, bohužel, najdou se i tací pedagogové, kteří jsou (diplomaticky řečeno) méně kompetentní. A to hovořím z vlastní zkušenosti. Takže, je to v lidech.“

Jaká je úroveň taneční veřejnosti v Itálii a u nás. Myslím tím běžné prostředí diskoték – nikoli vrcholné soutěže.

Tak to nejste úplně na správné adrese. Já na diskotéky nechodím. Ale průběžně zde na Sardinii sleduji, jak se mládí baví. Zhodnotila bych to, že italská mládež je o mnoho temperamentnější než ta česká a slovenská. Není divu. Je to tady latinský národ, obdobně jako Španělé, Francouzi anebo Kubánci. Baví se daleko spontánněji. A hlavně – nepotřebují k tomu tolik alkoholu, jako ty naše děti.“

Co vštěpujete svým žákům na taneční škole jako nejpodstatnější?

Zodpovědnost, odpovědnost, výdrž, respekt a úctu k sobě samým“

Sledujete i českou taneční scénu? Jaký na ni máte názor?

Taneční scéna Čech a Moravy je dobrá a stále se zlepšuje. To samé platí i o Slovensku, tedy pokud se jedná o světové soutěže. V oblasti divadla se to také velmi zlepšilo a pokročilo na světový trend. Nestydím se za naše oba bratrské národy. Naopak. :-)“

Chystáte nějaké novinky pro tento nový školní rok 2017/2018?

Nechci je tady detailně prozrazovat, promiňte. Je to má práce, která mne živí. A konkurence ani čert nikdy nespí! A váš TANEČNÍ MAGAZÍN je čtený množstvím laiků, ale i odborníků. Ale nejvíc ze všeho si přeji, abychom všichni byli zdraví a v pohodě.“

Na co se budete zaměřovat v nejbližším období?

Nejbližší dobou bych se chtěla převážně věnovat kariéře mého syna Marka. Je mu třináct let. Chtěla bych, aby studoval taneční konzervatoř. Ta, bohužel, tady na Sardinii není. 🙁 I proto začínám uvažovat o přestěhování se do Říma, kde je známá „Teatro dell Ópera di Roma“. Anebo popřípadě do Milána, kde je známé „Teatro La Scala“.

Na co se nejvíce těšíte v profesi i v soukromí do druhé poloviny roku 2017?

Tak úplně nejvíc se těším na své děti. Kromě Marka mám ještě sedmiletá dvojčata Miška a Danka. Jako každoročně jsme trávili naši letní dovolenou zde na krásných plážích Sardinie. Ale již na ní jsem probírala nové choreografie. A jako každý rok jich není málo. Já jsem totiž cholerik křížený se sangvinikem. U mne však platí, že cholerik se rovná workoholik. 🙂 🙂 🙂 Jsem totiž na sebe a svou práci vždy velmi přísná.“

Tak ať se daří a nezapomeňte i relaxovat! 🙂

Za rozhovor poděkoval: Michal Stein

Foto: archiv Dariny Mlynarčíkové a Marka Křenka

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

 

Rozhovor s moderátorkou TINOU PLETÁNKOVOU

„Mám velmi ráda step.“

Tina Pletánková patří k našim nejznámějším a současně nejoblíbenějším moderátorkám. Svou nenuceností a přirozeným šarmem si získala srdce mnohých (nejen televizních) diváků. Když jsem se s ní setkal v – pro mnohé možná trochu nezvyklé – roli porotkyně literární soutěže, nemohl jsem si nechat uniknout příležitost ji vyzpovídat pro Taneční magazín. A to zcela jistě nejen o tanci.

Je o Vás všeobecně známo, že jste svou kariéru začala jako hudebnice. Jaký máte vztah k taneční hudbě?

Taneční hudba? To je široký pojem. Ano, byla jsem aktivní hudebnicí, hrála jsem na akordeon a klavír. Oba nástroje nabízejí široký repertoár. Já osobně jsem nakonec vždy nejraději hrála světové standardy v jazzových úpravách. Taneční hudbou – obecně vzato – je prakticky téměř vše. Ovšem, zcela upřímně, nejméně blízká mně vždy byla taneční hudba diskoték.“

A chodila jste vůbec ve školních letech do tanečních?

Ne. Osm let jsem totiž chodila do lidové školy umění v oboru lidové tance. Tam se tančilo mnohé, ale nejvíce tance východního Slovenska. Tím jsem nějak považovala svou pohybovou přípravu za splněnou. Navíc jsem pak pokračovala na konzervatoři v hudebním oboru, a vlastně mi na nic jiného nezbýval čas.“

Na který druh tance či baletu se ráda se zaujetím zajdete podívat do hledišť divadel či sálů?

Mám velmi ráda step a velkorysé, velké obsazení. Třeba Lord of the Dance, Stomp. Ale naopak i komorní obsazení, jaké má třeba konkrétně projekt Wings pod vedením Pavla Strouhala.“

Vaši postavu obdivují nejen muži, ale závidí ji i Vám jistě celá řádka žen, co průběžně děláte pro ni i pro svou kondici?

Nic. Na což nejsem hrdá. Jsem totiž v takovém životním běhu, že na pravidelný pohyb nemám čas, ani to možná nemám v sobě. I když si občas udělám pár protahovacích cviků, hlavně kvůli zádům a krční páteři. Jelikož jen z podstaty se dlouho žít nedá a tělo drobnou péči potřebuje.“

Pravidelně tedy sportujete?

Ne. Jen v létě mě baví rekreačně kolo a plavání.“

Jak jste se vlastně od muziky dostala k moderování?

Už na konzervatoři jsem poprvé moderovala naprostou náhodou nějaký koncert spolužáků z vyšších ročníků. A to byl vlastně můj vůbec první kontakt s mikrofonem, tedy vlastně mluveným slovem. Pak to byla ještě dlouhá cesta. V devadesátém roce jsem pak hned odjela do Rakouska, kde jsem aktivně hrála v Alpách. Ať už s místním letním orchestrem, či v malém uskupení – akordeon, housle, kontrabas. Anebo sama na akordeon a klavír v tamních luxusních hotelích. Po návratu, v roce 1992 jsem začala pracovat v rádiu Kiss. Ovšem tehdy jako vedoucí propagačních NIssan Patrolů. Kontakt s mikrofonem tam byl jen letmý. Roku 1994 jsem se pak stala ředitelkou magazínu Dotyk. Byla to revue pro vztah umění a byznysu, z mého pohledu šlo spíše revue o umění všeho druhu. A teprve v roce 1996 jsem šla – tak nějak náhodně – na konkurs na moderátory. Vyhrála jsem. A od té doby až do současnosti mne televize v podstatě neustále provází.“

Moderujete raději před kamerou či živé pořady, kde je přímý kontakt s divákem?

To záleží… V televizi natáčíme před kamerou, ovšem já nejraději takzvaně naživo. Nerada předtáčím. Jde o kouzlo nevratného a maximální koncentraci. Když vysíláte naživo, je pro mne tím nejlepším hnacím motorem. Přenáší se to i na všechny ostatní a vzniká úplně jiná atmosféra. Rozhovory s hosty jsou pak pravdivější, často i vtipnější. Při předtáčení pořadu vždy počítáte s tím, že se to dá případně vrátit, přetočit. A to mne už zas tolik nebaví.“

Já však měl na mysli moderování nejen televizní…

Naprosto jinou kategorií je moderování různých živých akcí. Tam mám raději méně oficiální pojetí. Moderovat večer dle protokolu, řízený jasným scénářem, který se ve finále spíše čte, samozřejmě zvládám. Velká zábava to zas tak úplně není. Ovšem provázet živý program, postavený sice na pár nutných ,pilířích´, kde zbytek je dán improvizací, je vždy zábavnější. Nepopírám, že i improvizace vždy pár záchytných bodů má, ale někdy se vše nakonec kouzelně rozsype… Živly někdy prostě vše hodí jinak a musíte se s tím umět vypořádat.“

Svého času jste byla i televizní „rosničkou“, věříte televizním dnes předpovědím počasí? Zvolíte si podle nich třeba své vybavení na víkend?

Svého času… Ano, čtrnáct let, tuším… Předpovědím na druhý den věřím bez výhrad. Na třetí tak na 85 %. …a s dalšími dny to úměrně klesá. Sice v dnešní době předpovědní modely umějí mnohé, ale počasí je prostě počasí. Dlouhodobé předpovědi jsou věštěním.“

Potkáváme se spolu již pravidelně v porotě celostátní literární soutěže. Jaký máte názor na vyjadřování se a jazyk současné mladé „počítačové“ generace?

Nelze to posuzovat generelně. V rámci literární soutěže člověk vidí esenci toho nejlepšího, nejen po stránce slohové, ale i gramatické. Nechce se mi moralizovat už té pozice ,odrostlejší generace´, ale jedno vím jistě. Nečte se, a tím, že se nečte, tak se vytrácí vyjadřovací schopnosti, schopnost používat složitější slovní spojení, schopnost vůbec využívat jazyk v jeho obrovské barevnosti. Čtení napomáhá i v gramatice. Zkrátka se vám určité mluvnické záludnosti vizuálně prostě usadí v hlavě… A tak bych mohla pokračovat. Jenže na druhou stranu: lidi dnes obecně nebaví číst ,písmenka´. I komiks je na ně někdy moc. Zkratka – to je to co lidi zajímá. Upřednostňují zkratku. Lze se tomu však dnes – v přívalu obrovských množství – informací vůbec divit?“

Píšete také sama aktivně?

Někdy. Vlastně mám toho popsaného za posledních dvacet pět let docela hodně.“

A jakému žánru se věnujete?

Úvahám, esejím, mnohdy politického charakteru.“

A kdo je Vaším oblíbeným literárním autorem?

Na to se snad nelze ptát někoho, kdo pamatuje čtvrteční fronty před knihkupectvími. Přečetla jsem i Nanu od Emila Zoly. …to říkám s úsměvem. Zkrátka, přečetla jsem vše, co šlo. Co měli rodiče v knihovně. A mne to zajímalo všechno. V dětských letech jsem milovala knihy Františka Běhounka, později vše možné… Od Ludvíka Součka, přes Kanta, Huxleyho, Hellera, Orwella… Mohla bych pokračovat, ale nechci, aby to vyznělo, že jen vyjmenovávám plejádu autorů, abych vypadala sečtěle a přechytrale. Zkrátka, byla jsem a jsem čtenář. Jen mne teď štve, že nestíhám číst vše co bych chtěla.“

Co chystáte, pokud to není tajné, v současné době? Kde Vás mohou diváci vidět či potkat?

Nevím, kdy přesně vyjde tento článek, ale zatím o nové pracovní záležitosti veřejně mluvit nemohu.“

Článek vyjde brzy, takže utajené to asi (prozatím) bude. Nicméně, chci poděkovat za upřímný rozhovor a držíme – i za čtenáře Tanečního magazínu – palce. A ať se daří!

Ptal se: Michal Stein

Foto: archiv TINY PLETÁNKOVÉ

TANEČNÍ MAGAZÍN