Mraky důvěrné

Pražský komorní balet připravuje novou premiéru

 

Pražský komorní balet chystá novou premiéru nazvanou Mraky důvěrné. Představení soubor poprvé uvede v neděli 22. května 2022 v 19:00 v pražském Divadle na VinohradechPetr Zuska, rezidenční choreograf PKB, připravuje speciálně pro tento večer nové pětadvacetiminutové dílo Listy důvěrné. Choreografii na druhý smyčcový kvartet Leoše Janáčka v hudebním nastudování Zemlinského kvarteta Zuska věnuje dlouholetému mecenáši a podporovateli PKB, dr. Ivanu Dunovskému, při příležitosti jeho nedožitých sedmdesátých narozenin. Premiérový večer doplní choreografie Jiřího Pokorného Černý mraky nepláčou, která původně vznikla před devíti lety pro soubor DEKKADANCERS, nyní ji její autor upravil na míru Pražskému komornímu baletu.

Petr Zuska foto Jakub Fulín

„Dílo Černý mraky nepláčou je inspirováno pocity a myšlenkami, které jsou vědomě i nevědomě potlačovány a skrývány v nitru lidské duše,“ popisuje svou choreografii Jiří Pokorný„Z naší lidské schránky se stává tvrdý krunýř, nepropustný a dokonale maskovaný celou škálou lidských tváří, zatímco pod povrchem se skrývá jen ta jedna jediná. Utrhneme-li jablko ze stromu a chceme ho namalovat, vnímáme jeho povrch a pomyslnou strukturu stále jasně živoucí, ale ve skutečnosti je jeho obsah již bez života a dozajista mrtvý. Ve španělském jazyce se termínu zátiší dává daleko příhodnější název – ‚naturaleza muerta‘ – ‚mrtvá příroda‘.“

„Smyčcový kvartet Listy důvěrné zkomponoval Leoš Janáček těsně před svou smrtí v roce 1928. Dílo je inspirováno jeho dlouholetým milostným vztahem s vdanou, o čtyřicet let mladší ženou. Snad se dá říci, že jde o jakousi hudební variantu jejich vzájemné písemné korespondence,“ vysvětluje Petr Zuska„Má interpretace tohoto opusu na výše zmíněný náznak tématu či příběhu vlastně rezignuje. Rozhodl jsem se jít naprosto svobodnou a ničím předem neovlivněnou cestou, kromě toho nejzásadnějšího – hudby jako takové. Tento živý, pulsující a proměnlivý organismus je sám o sobě tématem a příběhem. Neuchopitelnou sítí vztahů, osudů a nitek mezi námi, komplikovaným labyrintem duše uvnitř každého z nás, něčím, co se nedá pojmenovat. Vše je v neustálém pohybu, nic netrvá věčně a nic už se nebude opakovat. Rychle mizející otisk dlaně na skle, prchavý imprint naší přítomnosti v prostoru a čase. Premiéru jsem věnoval Ivanu Dunovskému.“

Jiří Pokorný foto archiv

ČERNÝ MRAKY NEPLÁČOU

Choreografie: Jiří Pokorný

Hudba: Yukari Sawaki

Scéna a kostýmy: Jan Nečas

Světelný design: Loes Schakenbos

Nastudování: Jaroslava Janečková

Asistent choreografie: Igor Vejsada

Délka: 22 minut

 

 

LISTY DŮVĚRNÉ

Choreografie: Petr Zuska

Hudba: Leoš Janáček, smyčcový kvartet č. 2 „Listy důvěrné“

Scénografie a světelný design: Petr Zuska

Kostýmy: Pavel Knolle

Asistent choreografie: Lenka Šustová Hrabovská

Hudební nastudování: Zemlinského kvarteto

Délka: 25 minut

Vstupenky na představení jsou k dispozici přes rezervační web Divadla na Vinohradech: https://www.divadlonavinohradech.com/divadelni-hra/MRAKY-DUVERNE

Johana Mravcová

pro Taneční magazín

Mezinárodní týdny tance

36. ročník festivalu, nejstaršího festivalu současného tanečního umění ve střední Evropě

Začíná šestatřicátý ročník Mezinárodních týdnů tance, nejstaršího festivalu současného tanečního umění ve střední Evropě. V letošním programu je představení na pomoc Ukrajině, velký Gala večer v Divadle na Vinohradech či volně přístupná taneční show pod širým nebem. Dramaturgie Mezinárodních týdnů tance se zaměřuje především na špičkové mladé české umělce a umělecké projekty konzervatoří a akademií. V branickém Domě tanečního umění Praha se bude pro studenty konat i řada seminářů, videoprojekcí a besed.

Festival odstartuje ve středu 20. dubna v Divadle Komedie představením STVOŘENÍ TANCE pro Ukrajinu. Prostřednictvím vybraných tanečních ukázek světového a domácího repertoáru motivuje inscenace, která je určená především školním dětem, mladou generaci k aktivnímu přístupu k pohybu, tanci, divadlu a kultuře.

V neděli 24. dubna proběhne v Divadle na Vinohradech velký Gala večer 36. ročníku Mezinárodních týdnů tance, v rámci něhož vystoupí zástupci konzervatoří i profesionální soubory, představí se například Taneční konzervatoř Brno, Taneční konzervatoř hlavního města Prahy, Pražská taneční konzervatoř a SOŠ či Taneční centrum Praha, konzervatoř – gymnázium, za profesionály pak Pražský komorní balet a kalifornský soubor Santa Barbara Dance Company (USA).

Festival vyvrcholí 29. dubna, tedy ve stejný den, kdy se celosvětově slaví Mezinárodní den tance. Studenti Tanečního centra Praha zatančí volně přístupnou show pod širým nebem před obchodním centrem Arkády Pankrác.

„Více než dva roky bylo velmi obtížné pořádat představení ‚naživo‘, a tak si ceníme toho, že se nám podařilo částečně obnovit, a tím i udržet tradici Mezinárodních týdnů tance,“ říká Jan Schneider, ředitel konzervatoře Taneční centrum Praha„Na jevišti se potkají nejenom tanečníci profesionálové, ale i studenti tance, a to z různých koutů naší republiky, a dokonce i ze zahraničí. Letošní ročník je speciální také tím, jak ho ovlivňuje politická situace ve světě. Vzhledem k velkému množství válečných uprchlíků a jejich nelehké životní situaci jsme se rozhodli zařadit do programu také naše vzdělávací představení Stvoření tance pro ukrajinské diváky. Celý večer bude moderovaný v ukrajinštině. Vedle materiální pomoci chceme ukrajinské rodiny povzbudit i psychicky.“

Mezinárodní týdny tance je nejstarší český, a zřejmě i středoevropský, festival současného tance, který vznikl z tradice pravidelných seminářů a představení Tanečního centra Univerzity Karlovy se zahraničními umělci a pedagogy v první polovině osmdesátých let. Centrum bylo od roku 1972 prvním pedagogickým a uměleckým pracovištěm u nás, kde se systematicky vyučovaly moderní taneční techniky a jazz, které se následně uplatňovaly v umělecké praxi. Získávalo pro tento účel mnoho důležitých kontaktů ve všech významných evropských zemích a USA. Mezinárodní týdny tance byly vždy jakousi burzou těchto kontaktů a výjimečnou přehlídkou současné taneční tvorby. Cílem festivalu je prezentace a konfrontace výsledků práce v posledních sezonách. Účastníci se vzájemně inspirují, tříbí své názory a navazují pracovní kontakty. Také diváci mohou srovnávat, hodnotit a získat přehled o tom, co se v tanečním oboru děje.

Program 36. ročníku festivalu Mezinárodní týdny tance:

 

  1. dubna 2022, 18:00

Divadlo Komedie – Stvoření tance pro Ukrajinu

Tančí: Terpsichoré, Taneční centrum Praha, konzervatoř – gymnázium a Pražský komorní balet (moderace v ukrajinštině)

  1. dubna 2022, 19:00

Divadlo na Vinohradech – Gala večer Mezinárodních týdnů tance

Tančí: Santa Barbara Dance Theater (USA), Pražský komorní balet, Taneční konzervatoř Brno, Taneční konzervatoř hl. města Prahy, Pražská taneční konzervatoř a SOŠ, Taneční centrum Praha, konzervatoř – gymnázium

  1. dubna 2022, 15:00

Open-air před OC Arkády Pankrác – Mezinárodní den tance

Tančí: Taneční centrum Praha, konzervatoř – gymnázium

V týdnu od 19. do 29. dubna budou v Domě tanečního umění v pražském Braníku probíhat praktické semináře, videoprojekce a besedy.

Mgr. Johana Mravcová

pro Taneční magazín

Carmina Vetera

Taneční zpracování světových písní a balad v choreografiích Petra Zusky – od indických, přes arabské až po ukrajinské

Pražský komorní balet odtančí v neděli 3. dubna 2022 v Divadle na Vinohradech komponovaný program Carmina Vetera v choreografii Petra Zusky. Jedná se o jediné letošní uvedení tohoto představení v Praze. Ve večeru, jehož název v překladu znamená Staré písně, se objeví čtyři Zuskovy choreografie na motivy lidových písní a balad, které pocházejí z různých kultur, národností i časů (od Indie přes Ukrajinu a východní Slovensko až po Irsko)  Ej LáskoLyrickáRůže a dívčí sólo Fo(u)r One. Za interpretaci posledně jmenovaného sóla získala tanečnice Pražského komorního baletu Tereza Hloušková v roce 2020 širší nominaci na Cenu Thálie za nejlepší ženský výkon v kategorii Tanec a pohybové divadlo.

„Diváci se mohou těšit na krásnou muziku – staré písně z dávných dob, i o něco mladší lidové balady několika národů a kultur. A snad mohu říci, že i na kvalitní choreografie, které jim dávají jevištní tvar,“ říká o představení jeho autor Petr Zuska.

Ej LáskoLyrická a Růže jsou tři dílka, která Zuska nezávisle na sobě vytvořil pro různé příležitosti a různé soubory a tanečníky v rozmezí tří let. Všechna vznikla mezi roky 2008 a 2010. Fo(u)r One je sólová choreografie, která vznikla v roce 2019 přímo pro Pražský komorní balet. Hříčka s anglickými slovíčky v názvu naznačuje, že jde hned o ‚čtyři‘ písně ‚pro‘ ‚jednu‘ ženu. Jsou to čtyři písně z různých koutů světa – Indie, Irsko, Maroko a Izrael, tedy z lokalit, které do jisté míry reprezentují čtyři základní, dosud živé náboženské kultury světa. „Nešlo mi o jakýkoli religiózní rozměr, ale o náladu a charakter oněch písní, potkávajících se v jedné postavě – ženě, která je vlastně jakási Matka Země,“ vysvětluje Zuska. „Zároveň to celé tak trochu konvenuje s postavou z jedné starosumerské báje – Inannou, která, aby mohla sestoupit do podsvětí, odkládá postupně všechny své šperky a oděv. Něco podobného, i když trochu jinak, se v tomto sóle děje i mé interpretce. Možná by se dalo říci, že jde o výpověď, v níž se snoubí osobní ženská křehkost a síla s dotekem síly a křehkosti existence lidstva.“

Vstupenky na představení jsou k dispozici přes rezervační web Divadla na Vinohradech: https://www.divadlonavinohradech.com/divadelni-hra/CARMINA-VETERA

Ej lásko
Choreografie:  Petr Zuska
Hudba:  Jiří Pavlica & Hradišťan (výběr písní z alba „Ozvěny duše“)
Scéna:  Petr Zuska
Kostýmy:  Roman Šolc
Světelný design: Pavel Kremlík, Petr Zuska
Nastudování:  Aleksandre Katsapov
Asistent choreografie: Igor Vejsada
Světová premiéra: 2008

Lyrická 
Choreografie:  Petr Zuska
Hudba:  Vyšívanka Lada (ukrajinské a východoslovenské balady)
Scéna:  Petr Zuska
Kostýmy:  Roman Šolc
Světelný design:  Petr Zuska
Video: Tomáš Stibor
Nastudování: Aleksandre Katsapov
Asistent choreografie: Igor Vejsada
Světová premiéra: 2008

Fo(u)r One
Choreografie:  Petr Zuska
Hudba: indické, irské, arabské a židovské balady
Scéna a kostýmy: Pavel Knolle
Světelný design: Pavel Kremlík, Petr Zuska
Asistent choreografie: Linda Svidró
Světová premiéra: 2019

Růže
Choreografie: Petr Zuska
Hudba: Jiří Tichota & Spirituál kvintet (výběr písní z alba „Písničky z roku raz dva“)
Kostýmy: Roman Šolc
Světelný design: Pavel Kremlík, Petr Zuska
Nastudování a asistent choreografie: Linda Svidró
Světová premiéra: 2010

Petr Zuska (*1968) – choreograf a režisér, tanečník (Rozhovor s Petrem Zuskou najdete na www.tanecnimagazin.cz)

Petr Zuska představuje tvůrce evropského formátu, v  českém tanečním kontextu zosobňuje výjimečného choreografa, který spolupracuje s významnými světovými baletními soubory. Ve svých dílech využívá širokou škálu tvůrčího rukopisu od vysokého bel canta neoklasického stylu přes inovativní přístup k moderní tvorbě. Jeho inscenace jsou promyšlené, plnokrevné, odrážejí svět symbolů či archetypů, duchovní otázky i morální principy. Jako jeden z mála tvůrců dokáže vložit do svých děl humor, vtip a nadsázku.

Petr Zuska vystudoval choreografii a režii neverbálního divadla na HAMU (1994). Během své interpretační kariéry byl sólistou Pantomimy Ladislava Fialky v Divadle Na zábradlí, Pražského komorniho baletu Pavla Šmoka, Baletu Národního divadla, baletních souborů v  Mnichově, Augsburgu a Les Grands Ballets Canadiens v Montrealu. Vystupoval nejen v baletech klasického repertoáru, ale především v dílech renomovaných současných tvůrců (z Čechů Jiří Kylián, Pavel Šmok či Libor Vaculík, ze zahraničních pak Alvin Ailey, Gerhard Bohner, Robert North, Mats Ek, Hans van Manen, Christopher Bruce, Ohad Naharin, Nacho Duato, Itzik Gallili…) Jako tanečník vystupoval v mnoha zemích po celém světě a v 90. letech byl rovněž stálým hostem baletu ND v Brně a Slovenského národního divadla v Bratislavě.

V  letech 2002–2017 byl Petr Zuska uměleckým šéfem Baletu Národního divadla v  Praze. V  tomto období také vytvořil pro Národní divadlo šest celovečerních baletů a  řadu kratších jednoaktových děl. Během Zuskovy šéfovské éry tento soubor hostoval ve 36 významných světových destinacích. Například v  Moskvě, Petrohradě, Washingtonu D.C., Houstonu, Athénách, Bonnu, Budapešti, Tallinu, Pekingu, Šanghaji, Paříži, Tel Avivu aj.

Jako tvůrce má na svém kontě (od roku 1990) více než padesát inscenací pro zahraniční i domácí soubory: Hamburg Ballett, Ballett Augsburg, Semperoper v Drážďanech, Lotyšskou národní operu v Rize, Mariinské divadlo, Královský dánský balet, Ballett Deutsche Oper am Rhein, West Australian Ballet v  Perthu, Finský národní balet, Les Ballets de Monte-Carlo, Boston Ballet, estonský Teater Vanemuine, Balet Národního divadla v Brně, Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích, Laternu magiku, Pražský komorní balet a Bohemia Balet – soubor Taneční konzervatoře hl. m. Prahy, a samozřejmě pro Balet Národního divadla v Praze. Kromě toho režijně a pohybově spolupracoval na vzniku několika činoherních a operních inscenací.

Za svou interpretační práci a  choreografickou tvorbu získal řadu význačných ocenění, jako jsou Cena Thálie (1993 a  1997), Prix Dom Perignon (1999), cena Originální choreografie v soutěžní přehlídce moderního tance (2006, 2008), cena za Nejlepší choreografie roku (1996 a 2002), Cena Českého literárního fondu (1993 a 1994), Cena Opery Plus (2015 a 2017) za výsledky ve vedení Baletu ND a 25 let choreografické tvorby, za choreografii Chvění (2017), Cena Ministerstva kultury ČR za přínos v oblasti divadla (2017). Za inscenaci Kytice pro Pražský komorní balet získal Cenu za nejlepší choreografii v rámci taneční přehlídky ČR BALET (2019).

 

 

Mgr. Johana Mravcová

pro Taneční magazín

 

Rozhovor s tanečnicí, choreografkou a pedagožkou Hanou Polanskou Turečkovou

„Nemiluji sebe, jak tančím, ale tanec a vše, co se jej týká“

V deseti letech začala studovat balet, který se jí stal osudem. Jako baletka začínala v ND v Brně, pak byla deset let v baletním souboru ND Praha. Vystudovala dějiny umění, choreografii a momentálně studuje kinantropologii (věda o pohybu člověka). V současné době Hana Polanská Turečková působí hlavně jako pedagog, učí na HAMU na katedře nonverbálního divadla a na ZUŠ. „V práci pedagoga jsem se našla, miluji předávat a sdílet, co vím, a čerpat od studentů jejich pohled na svět.“ A tanec je stále její životní vášní. „Mám štěstí, že moje motivace tančit nepochází z touhy se ukazovat, ale z vášně objevovat svět skrze pohyb, a také jej verbálně reflektovat.“

Lásku k tanci, jak jste jednou řekla, jste objevila v šesti letech, když jste začala chodit v rodné Opavě do rytmiky. Jaká jste byla holčička, co Vás ještě bavilo?  

„Asi mne bavilo celkově objevovat svět. Hodně jsem četla a chodily jsme se sestrou na ZŠ s rozšířenou výukou hudební výchovy, hrála jsem na příčnou flétnu a také jsem navštěvovala výtvarku. Nejvíc mne ale ovlivnil můj otec, který byl humanitně zaměřený (bývalý profesor na gymnáziu) a mne fascinovalo, jak se dívá na svět a jak o něm přemýšlí, neměl problém se mnou diskutovat, i když jsem byla velmi malá.“

Hana Polanská Turečková – nevěsta v baletu Labutí jezero – ND Praha – foto Diana Zehetner

Čím byl pro Vás balet tak osudový, že jste jej již v deseti letech začala studovat v Brně na Taneční konzervatoři a pak jste taneční studia ukončila na pražské konzervatoři?

„Asi jsem vždy hodně tíhla k hudbě a pohybu, u nás často zněla vážná hudba a já ji sama vyhledávala. Pak jsem doma tančila a tak mne rodiče dali i se sestrou na tanec. Sestra pak upřednostnila housle a stala se z ní houslistka. Mne tanec okouzlil natolik, že jsem vytrvala u něj.

Měla jsem od malička pocit, že skrze prožitek pohybu mohu s druhými lidmi sdílet něco, co jinak sdílet nejde, nešlo o žádné romantické představy nadýchaných sukýnek a záři jevištních světel, jak se někdy říká. A tak to mám s tancem dodnes :-), je to forma bytí, která mi pomáhá žít život plněji a skrze vztahy, které jsou součástí principů pohybů se vztahovat k druhým a ke světu.“

Hana Polanská Turečková – balet ND Praha – Giselle (víla Myrtha,- foto Diana Zehetner

Po studiu jste v roce 1999 nastoupila do baletního souboru ND v Brně a pak v letech 2000 až 2010 jste byla v angažmá v baletu v ND v Praze. Za tuto dobu jste vytvořila řadu pozoruhodných rolí. Máte některou z nich nejraději a splnila jste si své taneční sny?

„Splnila jsem si svůj sen tančit na nejvyšší profesionální úrovni u nás a všechny role měly svoje kouzlo. Tančila jsem ale také hodně ve sboru nebo různá tria, kvartety nebo jsem byla součástí současného repertoáru, kde se tolik nehrálo na hierarchie. Mne na tanci fascinovalo vše, nevadilo mi být ani poslední labuť :-). Vše mělo své pro i proti a každá věc vyžadovala zapojit jiné kvality. Bavila mne ta práce jako taková. Když si představíte, že jste profi tanečník, musíte se umět zbavit romantizujících a nerealistických představ o tom, co chcete Vy a milovat esenci toho, co tanec jako takový vyžaduje v rámci té instituce, ve které jste zaměstnán a je pak trochu jedno, co a na jaké pozici tančíte. Já to beru tak, že nemiluji sebe, jak tančím, ale miluji tanec a vše, co se jej týká, mne zajímá. Je to ale velmi komplexní a složité téma, o kterém by každý tanečník mohl napsat knihu.“

Vystudovala jste dějiny umění, choreografii a v současné době studujete kinantropologie (věda o pohybu člověka) na Fakultě tělovýchovy a sportu. Co Vás přivedlo právě ke studiu tohoto vědného oboru?

„Náhoda a životní situace:-). Věnuji se analýze pohybu a studuji u Reny Milgrom somatický program Vědomé tělo. Před covidem jsem učila svoji kamarádku, která je lékařka a ona mne představila profesoru neurologie, který si zrovna podával vědecký grant na výzkum pohybu a paměti. Na schůzce byl i pan docent z FTVS.  Když mne slyšeli mluvit o pohybu a tanci, tak mne jeden zaměstnal a druhý přesvědčil, ať podám přihlášku na doktorát u něj na FTVS. Bylo to právě včas, vše se pak kvůli pandemii zavřelo a já měla ohromné štěstí, že přišla tato nová příležitost, kde mohu smysluplně zúročit zkušenosti tanečnice a pedagožky. Co se týče vědy, věnuji se vlivu tanečně-pohybové terapie na neurodegenerativní onemocnění (obzvláště demence) u starších dospělých.“

Hana Polanská Turečková -Baletománie (Umírající labuť, balet ND Praha – foto Diana Zehetner

Svá autorská choreografická díla jste vytvořila hlavně pro Pražský komorní balet, jehož jste byla jednu sezónu jeho vedoucí. Pracujete na novém projektu, jak se Vám daří v současné coronavirové době?

„Ano, pro PKB jsem vytvořila na zakázku většinu svých děl a byly to krásné příležitosti. Také jsem hodně spolupracovala s výtvarnými umělci, především s malířem Vladimírem Houdkem, se kterým jsme právě nedávno dotočili už náš čtvrtý tanečně-vizuální film. Tyto filmy jsou např. ve sbírkách NG nebo v zahraničních sbírkách. Nejsem ale typ, který chce pořád produkovat, vlastně současná nadprodukce umění je pro mne silné téma, které chci časem sice rozpracovat ale spíše na poli teoretickém, než jako divadelní produkt.“

V současné době učíte na HAMU na katedře nonverbálního divadla. Předtím jste učila na Konzervatoři hlavního města Praha. Co Vás baví a naplňuje na práci pedagoga?

„V práci pedagoga jsem se našla, miluji předávat a sdílet, co vím, a čerpat od studentů jejich pohled na svět. Pracuji teď také na ZUŠ, takže mám pokryté všechny věkové skupiny od dětí přes dospívající, po mladé dospělé. Být dobrý pedagog je ale velmi náročné, zavazující a zodpovědné, neberu to na lehkou váhu. Řeším hodně nejen to, co učím, ale především jak. V poslední době se o tanečním vzdělávání více mluví a umělecké školství je vůbec rozsáhlé a důležité téma. Myslím, že dobrá cesta je růst společně se studenty, protože nové cesty, které před nás staví potřeby společnosti, teprve společně prokopáváme.“

Hana Polanská Turečková – balet Kamufláž (balet ND Praha) – foto Diana Zehetner

V jednom rozhovoru jste řekla, že tanec je stále Vaší životní vášní. Platí to stále?

„Jistě, bez tance pro mne není život a to nemyslím s nadsázkou. Mám štěstí, že moje motivace tančit nepochází z touhy se ukazovat, ale z vášně objevovat svět skrze pohyb, a také jej verbálně reflektovat. To se snažím přenést také do sociálních oblasti např. práce s dětmi, studenty a se seniory. V hodinách, které spolu máme, tančíme a mluvíme o tanci a pohybu a to je nádherné. Pořád mám ale i nabídky účastnit se profi projektů, nemám na ně ale bohužel moc času, tak je beru spíše raritně, propojení s kolegy, ať‘ z oblasti tance nebo umění i odjinud je vždy obohacující. Tančím ale také doma s dětmi a to jsou šťastné chvíle nebo se umím vytančit sama z různých nálad.“

Působíte jako nezávislá tanečnice, performerka, choreografka a pedagožka. Je některá z těchto profesí Vám  bližší nebo Vás naplňují všechny, protože se vzájemně doplňují?

„Nejbližší je mi teď‘ asi pedagogická práce a vedení tanečně-pohybových lekcí pro seniory. Myslím, že moje největší devíza je v tom, že umím na lidi přenést svoje nadšení z pohybu a to je něco, co práci pedagoga a lektora usnadňuje. Dělat vyloženě vysoké umění nebo tančit na jevišti mne již moc neláká, užila jsem si toho hodně a nemám pocit, že bych teď‘ přispěla něčím vskutku výjimečným, ani nemám čas na promýšlení nějakého díla. Navíc mne hodně baví pracovat s neprofesionálními tanečníky, mám ráda různá těla, která nejsou moc formovaná nějakou zkušeností, fascinuje mne, jak se nádherně hýbou, když mají příležitost.“

 A co čas na odpočinek, jak jej ráda trávíte?

„Odpočinek bohužel moc neznám, ale nejraději jej prožívám v rozhovorech se svým partnerem nebo samozřejmě s dětmi a rodinou. Miluji také artové filmy, knihy, zajdu na představení současného tance a mám ráda sociální kontakty s přáteli.“

archiv Hana Polanská Turečková -variace z baletu Bajadéra – ze zkoušky

Hana Polanská Turečková

Pochází z Opavy. Balet studovala na brněnské Taneční konzervatoři a pak dva roky na Taneční konzervatoři v Praze. Vystudovala dějiny umění na Katolické teologické fakultě a choreografii na HAMU. V současné době studuje na Fakultě tělovýchovy a sportu, obor kinantropologie (věda o pohybu člověka), kde se zabývá vlivem pohybu na mozek.

Působí jako nezávislá tanečnice, performerka, choreografka a pedagožka.

V roce 1999 se stala členkou baletního souboru ND v Brně a po roce přešla do ND v Praze, kde byla do roku 2010.

Za svoji interpretační choreografickou činnost získala řadu ocenění a její tvorba je uváděna doma i v zahraničí.

Jako pedagog působila na Konzervatoři hlavního města Praha a v současné době učí na HAMU na katedře nonverbálního divadla a na ZUŠ. Píše teoretické články o tanci pro Operu plus.

Je matkou syna Matěje a dcery Anny Marie.

Veronika Pechová

pro Taneční magazín